čtvrtek 28. května 2015

IVANA BERANOVÁ

Ivanu znám už řádku let, poznaly jsme se u příležitosti jedné výstavy ve Viničním altánu v pražských Havlíčkových sadech. Je to žena naprosto odlišná ode mě snad vším, co si dokážete představit, přesto si rozumíme a troufám si říct, že se máme vzájemně rády. Ivanka se zabývá výstavničením, je básnířka a prototyp městského kulturního člověka.


Jak ses Ivanko vůbec dostala k pořádání výstav? Vždycky jsem si myslela, že to člověk musí vystudovat, aby věděl jak na to. Proč tě takový obor vůbec zaujal natolik, že ses mu začala věnovat?
Byla to velká náhoda a odehrála se v době, kdy jsem odešla z práce, kde jsem byla mnoho let a už jsem vlastně moc nechtěla chodit další roky do klasického zaměstnání. Přemýšlela jsem o tom, co bych mohla dělat a začala jsem se pohybovat v naprosto jiném prostředí, než jsem doposud byla zvyklá. V tu dobu jsem se zajímala také hodně o víno a ochutnávky vína a jednou jsem se tak ocitla na ochutnávce, kterou pořádala známá enoložka, paní Helena Baker, a u společného stolu jsem seděla s lidmi, kteří měli v dlouhodobém pronájmu Viniční altán. Pozvali mě tam a domlouvali jsme se na spolupráci ohledně vína a ochutnávek. To se nakonec neuskutečnilo. Poznala jsem ale ten prostor, hned jsem si ho zamilovala a po nějaké době jsme se dohodli na pořádání výstav. To mě zaujalo a tak jsem to zkusila.

Mám tu zkušenost, že když člověk začne dělat něco, co nevystudoval a v zásadě o tom nic neví, tak je to trochu v duchu rčení Nevědomost chyby nedělá. Po letech člověk zjistí, že k věci přistupoval naivně až lehkomyslně, s představou, že je to jednodušší, než to ve skutečnosti je. Nebylo to tak i u tebe?
To rozhodně, ani jsem si nemyslela, že o té práci budu uvažovat způsobem, jakým o ní uvažuji teď. Brala jsem to tehdy jako příležitost připravit hezké setkání nebo večírek pro lidi, kteří si mají co říci. Věděla jsem, že tohle jsem schopná zajistit. Na výstavy ale začali chodit různí lidé, neznali ani mě, ani moje úmysly, dostávala jsem od nich rady, jak bych tu práci měla dělat, čemu se vyhnout a tak dále. Postupně jsem pronikala hlouběji do problému a začalo mě to opravdu zajímat.

Vzděláváš se nějak?
Ano, sama. Nebo povídáním si s přáteli, kteří se o umění také zajímají. Čtu knihy o umění, zajímají mě zejména umělecké směry od impresionismu dál, takzvané malé styly, které se začaly uplatňovat po baroku. Až po baroku došlo k diferenciaci. Do baroku se názvem stylu či slohu označoval vlastně celý historický úsek, kde převažoval jeden konkrétní sloh - od architektury přes malířství, sochařství až po hudbu, případně literaturu.  Líbí se mi i symbolismus a romantismus, ale řekněme spíše na filozofické než na výtvarné úrovni. V těchto směrech je vyzdvihována lidská individualita. Důraz na sebeprosazení.

Jak tě tak poslouchám, tak se mi zdá, že tě umění obohatilo i po lidské stránce, nejen po té vědomostní, že se ti rozšířily obzory. Změnil se tvůj pohled na umění jako takové za ta léta, co se mu věnuješ?
Bezpochyby, dříve bych v umění nehledala věci, které v něm nalézám teď. Baví mě sledovat historické souvislosti, převládající společenské názory a ovzduší v různých dobách a jejich vliv na umělecké projevy.

Podle čeho vybíráš „své“ umělce, kterým pořádáš výstavy?
Snažím se vybírat umělce, který mě něčím zaujme, nepostupuji asi takovým způsobem jako kurátor nebo správce sbírky někde v muzeu. To bych ani dělat nechtěla, protože ta činnost není spojena s lidským faktorem. Baví mě dávat do souvislosti osobnost člověka s jeho prací. To, jak se tyto dvě věci prolínají. Z odborného hlediska se proto mohou jevit moje výstavy poněkud nevytříbené, nemají jednotnou linii.  Vystavuji jak začínající umělce, tak zkušenější autory. Musí mě ale zaujmout myšlenka díla, třeba nedokonalého. Nebo něco, co je pro autora specifické, svérázná forma projevu, zvláštní estetika. To ale automaticky neznamená, že pokud se mi autor zamlouval jednou, za rok, dva se mi nutně musí zamlouvat znovu.  Jednak se sama v tom krásném procesu vyvíjím a také se mi něčí styl po nějaké době může zdát vyčerpaný a neživotný. Opakovaná výstava v takovém případě nebude.

Funguje to takto i v ostatních výstavních síních, že se kurátor zajímá o osobnost umělce?
Někdo to tak možná dělá, ale většinou na to není čas. Jde to tak snad dělat v menší galerii. Nebo nárazově. Kurátor pracující pro velkou galerii má spoustu jiných starostí, kdežto já to dělám z velké části jako zálibu, s radostí a dobrým pocitem, že si mohu sama vybrat autora a na lecčems s ním spolupracovat nebo se ho vyptávat.  Neživí mě to. Kurátor ve velké galerii musí jednat profesionálně a racionálně, a to, co v tom hledám já, by patrně časově nezvládal.  Pokud ještě třeba pracuje pro muzeum nebo pracuje se sbírkou, musí vybrat z archivu děl a vytvořit z nich smysluplný celek – podle toho, co chce sdělit. Prezentují se přitom stále dokola díla ze stejné sbírky, ale pokaždé by výstava měla mít nějakou nosnou ideu, jiný pohled, aby byla zajímavá. Nemělo by to být jen o tom, že přijdou do archivu, náhodně vyberou patnáct obrazů reprezentujících jedno období a řeknou - toto je přehled díla našich autorů osmnáctého století - a to je všechno.

Jak si hledáš umělce? Oslovují tě sami?
Stává se, že mě osloví, ale většinou k těm lidem přicházím velmi spontánně sama nebo na ně narazím třeba na  facebooku. Také se stává, že mi výtvarníka doporučí někdo známý. Na inspiraci v tomto ohledu natrefím samozřejmě i na vernisážích, na které chodím. Leckdy mě zaujme samorost, který nic nevystudoval, ale zato se výtvarnu věnuje dlouho, oddaně. Musím v tom zkrátka vidět jistý druh poctivosti, nejen touhu ohromit diváka. Že žije svou prací a být výtvarníkem je pro něj takřka životním stylem. Občas se mi stane, že někdo o výstavu projevuje velký zájem, ale já si jím jako autorem nejsem jista. Pokud jej nechci rovnou odmítnout, napíšu ho na takzvanou čekací listinu a čekám, co se bude dít, co a jak bude tvořit a co z něho vyleze.

Jak je dlouho na takové listině?
To trvá různě. Může tam být třeba dva roky.

Může vypadnout?
Ano, jistě, může vypadnout. Také se mi ale stává, že mi někdo těsně před výstavou odřekne. V tuhle chvíli funguje čekací listina jako záloha. Mám vytipovaných pár lidí, kterým mohu říct v podstatě kdykoliv, ale je to pak spíš výstava typu „přehled díla“, což není úplně to, co bych chtěla dělat.

Stává se ti, že ty někoho chceš vystavovat a on odmítne?
Ano, určitě. Našla jsem třeba seskupení tří umělců, kteří tvořili společně, z nich jeden o vystavování velice stál, ale ti druzí dva byli proti. Nepřesvědčily je prostory Viničního altánu z hlediska funkčnosti.

Říkalas mi, že stále hledáš výstavní prostor, který by vyhovoval lépe.
Ráda bych našla i něco dalšího. Altán si nicméně chci ponechat, má silné genius loci. Pokud ale chci v budoucnu vystavovat na profesionálnější úrovni, je to s tímto prostorem problematické. Kříží se tam praktická, komerční činnost, což jsou ochutnávky vín, svatby a podobně s tou výstavní činností.

Jak by takový prostor měl ideálně vypadat?
Prostor by nemusel být o mnoho větší než je ten stávající v Altánu, se světlými stěnami a dobrými světelnými podmínkami. Se stálou teplotou. S možností uskladnit věci. Mohl by být opět spojený s vinárnou nebo kavárnou, ale místnost k výstavám by sloužila jen výstavám.  Zdarma. Ideálně v přízemí, kde okolo bude chodit fůra lidí. Hlavně to ale musí být prostor, kde lze kdykoliv neomezeně vystavovat bez ohledu na roční období a zavírací dobu cokoliv, co se mi bude zdát dobré pro vystavení a co budu schopna dobře prezentovat. Občas se mi totiž stává, že bych chtěla vystavit díla, která jsou zajímavá, ale jsou pro tento prostor nepřijatelná nebo ponurá nebo si vystavující přeje k vernisáži hlasitý koncert. Musím brát zřetel na to, že se zde pořádají svatby a ne vše před nimi prostě obstojí. V tomto ohledu bych ráda byla svobodnější.

Čím tě přitahují umělci, jejichž práce vystavuješ?
Zajímá mě, jak se na nich projevuje co prožívají, jak se do jejich díla promítá jejich osobnost a to jak žijí.

Máš nějaké oblíbence mezi lidmi, kterým výstavy pořádáš opakovaně?
Namátkou se mi vybavují tři, čtyři takoví, každého z nich mám ráda jiným způsobem. Začnu třeba Karlem Práškem. Karel Prášek vystudoval  École Supérieure des Beaux Arts v Paříži. Za dobu, po kterou ho znám, stoupla cena jeho obrazů o sto až dvě stě procent a představují snad i relativně dobrou investici. Kdyby si někdo býval tenkrát koupil jeho obraz za osm tisíc korun, dnes v něm třicet tisíc mít rozhodně bude. Kromě toho je to spolehlivý člověk, lze s ním dobře spolupracovat, rád a hojně cestuje, především do Francie a Vídně, má přátele různě po Evropě, navštěvuje výstavy a sám hodně vystavuje. Navíc jsem mu už „opatřila“ sběratele. A lze se s ním dohodnout koupi obrazu na splátky.


Jaký je jeho malířský styl?
Karel tak trochu skládá mozaiku. Z malých střípků sestavuje kompozici obrazu. Obrazně řečeno. Samozřejmě s žádnými střepy nepracuje. Malba samotná prostě v mnohém připomíná skládání mozaiky.

A další autor?
Mohl by jím být třeba Miroslav Pangrác. Vyrůstal v umělecké rodině, jeho tatínek byl sochař, známý svými krásnými klasickými portréty. Miroslav nevystudoval žádnou uměleckou školu, ačkoliv jeho otec si to přál, s uměním ale přicházel denně do styku. Jeho život byl díky otci uměním prosycen.  Miroslavovi se zdálo, že by mohl mít díky tatínkovi někde protekci, tak raději od studia na umělecké škole upustil. Jeho obrazy, to jsou jakési struktury, to mě velmi zaujalo. Trochu možná i proto, že se zajímám o astrologii a Miroslav je svou polohou Slunce v radixu Kozoroh, pro kterého je strukturování a řád typické. Tyto lidi zajímá struktura světa a věcí. Kromě toho má Miroslav rád horolezectví, což s tím také trochu souvisí.


Nebo Markéta Zhořová. To je zase velmi zdatná, i když dost mladá výtvarnice. Maluje nárazově, a to velké, abstraktní kompozice. V současné době výraznými, jásavými barvami. Akrylem na plátno. Nestíhá. Je to totiž také úspěšná web- a grafická designerka.


Dalším autorem, kterého chci zmínit, je Filip Buryán. Je to člověk, u kterého dobře nevím, jak ho uchopit, neumíme spolu dostatečně dobře komunikovat, i když bych řekla, že my dva spolu vycházíme ještě relativně normálně. V poslední době se naše komunikace ještě zhoršila, zdá se mi, že mi příliš nedůvěřuje. Možná doufal, že mu víc pomohu s prodejem jeho kreseb nebo mu podle jeho představ lépe pomohu se prosadit. Ale to lze jen do určité míry a vyžaduje to pochopitelně spolupráci a vstřícnost obou stran. Pokud mám ale vybrat někoho, kdo mi svou tvorbou i životem symbolizuje umělce, tak je to právě on i se svými nedostatky.

Chceš tím říci, že jeho tvorba je upřímná?
Přesně tak, nic nepředstírá. Jeho styl by se dobře hodil třeba pro ilustrace, problém je ovšem také v tom, že jeho práce jsou dost ponuré a celkově velice specifické. To, co kreslí sám pro sebe, by se dalo těžko jako ilustrace použít, musel by tím samým stylem ztvárnit v knize něco, co by kniha vyžadovala a tam si nejsem vůbec jistá, zda by k tomu vůbec byl ochoten. Nabízela jsem mu třeba, aby ilustroval knihu poezie a to odmítl, že mu to nesedí, že to dělat nebude.


Myslíš si, že v tom, aby se více prosadil, mu brání jeho styl komunikace? Nerozumí si se světem?
Asi to tak bude. Což se ale u umělců nezřídka stává.

Bude asi oceněný až po smrti.
Patrně ano, myslím si, že všechna svá díla schovává doma pod postel a někdo je tam po letech objeví.

Já jeho práce znám a líbí se mi, je to škoda.
Je to člověk, který má velkou imaginaci a jeho práce jsou skvěle řemeslně zvládnuté. Jedna věc mně na něm ale vadí nejvíc. Dokáže strašlivým způsobem někoho zkritizovat, aniž by o tom dvakrát přemýšlel. Je to člověk, který žije ve své představivosti a jeho principem bytí zřejmě nebude přemýšlení, poznávání světa rozumem. Světu snad více rozumí pomocí své imaginace.
Tito výtvarníci, ale ještě bych určitě nějakého dalšího vyšťourala, mě zaujali a budu se snažit si je hýčkat. U nich jsem si v tuto chvíli jistá důvody, proč je vystavovat. Líbí se mi jejich postoj ke své práci, i když je každý z nich úplně jiný. Jejich práce má pro mě hodnotu.

Zmínila ses o tom, že píšeš poezii. Nebo i prózu?
Prózu píšu také, ale v menší míře, tolik mě nenaplňuje, neumožňuje mi vyjádřit to, co v psaní hledám. Při psaní poezie si mohu vytvářet slovní obrazy a vrstvit na sebe asociace a další věci, které v próze tolik nelze.

Myslíš si, že poezie má něco společného s výtvarným uměním?
Rozhodně ano. Poezií mohu vyjádřit to, co by někdo jiný třeba namaloval, je to jen jiná forma ztvárnění obrazů a představ.

Nějaká tvoje poezie už vyšla tiskem?
Se skupinou Druhá múza jsme vydali už několikrát povídkový almanach, v minulém jsem měla kromě povídky i pět básní. Letos počtvrté se budu jako autorka opět účastnit. Tentokrát přispěji povídkou. Almanach, který by měl vyjít letos před Vánoci, bude na téma bláznovství, což je hezké téma a těším se na to. Také letos na podzim chystám vydání své básnické prvotiny. Zatím nic dalšího neprozradím.

Řekni mi něco o vás, o Druhé múze.
Jsme volné uskupení několika autorů, spíš autorek, setkáváme se, pořádáme autorská čtení, besedy, vyměňujeme si zkušenosti o psaní a podobně. Poslední tři sbírky se jmenují Našlápnuto, Životní jinovatky a Anatomie snění.  Almanachy se dají koupit přes internet, prodává je například Kosmas. I v kamenných knihkupectvích je mají.

O čem píšeš poezii?
O tom, co prožívám. Mám pocit, že jsem zrovna překonala nějaké období. Příliš teď netvořím. To, co jsem chtěla svým určitým stylem vyjádřit, jsem asi vyjádřila a teď je to tak, jako bych zavřela nějakou knížku a chtěla začít psát o něčem optimističtějším. Zatím ale ta chvíle nenastala, čekám na impuls, stále se cítím být na jakémsi přelomu. Baví mě nořit se do představ. Když se mi z toho nakonec podaří vytvořit estetický a smysluplný celek, cítím se velmi naplněná.

Nemůže to být tím, že bez trýzně není pravé umění?
Nemusí to být zrovna trýzeň, spíš nějaké pnutí. Poctivé umění je schopnost vyjádřit nějakým způsobem něco, co umělce natolik zaměstn
ává, že nemůže jinak, než tomu dát konkrétní podobu, ztvárnit to výtvarně, hudebně nebo třeba pomocí veršů.

Tvůj muž se zajímá o fotografování, fotí analogově a zajímá se o staré fotografické techniky. Fotí portréty, glamour i akty. Na mnoha těch fotografiích jsi i ty a to nahá. Nestydíš se být takhle zveřejněná třeba na sociálních sítích?
Dříve, než nějakou fotografii zveřejní, zeptá se mě, zda souhlasím. Tedy na facebooku. Pokud fotky umístí na umělecké a fotografií se zabývající stránky, na nic se mě neptá, samozřejmě. To mu ale nevyčítám. Je to jeho svobodná vůle. On je tvůrce a se svými fotografiemi může v rámci těchto stránek zacházet, jak uzná za vhodné. Zpočátku jsem měla problém s facebookem. Pokud byly fotky na fotografickém nebo obecně uměleckém serveru, byly jedněmi z mnoha, které tam bylo možné vidět. Facebook je proti tomu otevřená platforma a když najednou jsou mezi fotkami z dovolené a domácími mazlíčky fotky mých předností, může se to jevit jako přinejmenším zvláštní. Chvíli jsem se s tím musela srovnávat. Na druhou stranu musím říct, že ty fotky mi nejsou nikterak nepříjemné, alespoň většina z nich, dobře zachycují mě samotnou. Nahotu chápu jako naprosto přirozený projev každého z nás a když mě někdo zachytí nahou, není na tom vůbec nic špatného, problém bývá jen s celkovou prezentací podobných fotografií. Lidé si pod tím představují spoustu různých věcí a domýšlejí si k tomu různé historky. Jsme teď puritánštější a jízlivější než dřív, zdá se mi.  Prosazuji jen individualismus a svobodu projevu. Jsme lidi s různými aspekty, děláme věci různými způsoby a ty způsoby můžeme měnit i během života, děsí mě strnulost a konzervatismus. Něco mohu dělat úplně jinak než třeba před deseti lety, ale stále jsem to já. Ta mnohotvárnost mě do určité míry charakterizuje.



Nesnažíš se tedy vměstnat do nějaké role, natož aby tě do ní tlačil někdo druhý?
To mě odpuzuje. Aby mi někdo říkal - Ano, takto má správně vypadat zaměstnanec nebo takhle má správně vypadat žena. Tohle jsem si o vás paní Beranová nemyslel. Takový postoj u mě často vzbudí tak velký odpor a vzdor, že vše udělám naschvál úplně naopak.

Já tě vidím jako veskrze kulturní osobnost, prototyp městského, kulturně založeného člověka, který se zajímá o společenské vědy, o umění, o vše vytvořené člověkem, vyprodukované společností. Počínaje astrologií přes historii až k umění. Ty i do lesa jdeš v podpatcích. Jaký máš Ivano vztah k přírodě?
Přírodu obdivuji, ale nejsem jejím kultivátorem. Samozřejmě doma máme květiny a o ně se nějakým způsobem snažím starat.  Nejvíc ta péče spočívá v tom, že je zalévám. Asi bych nenechala kytku uschnout, ale co se týká třeba hnojení, ráda to ponechám třeba na manželovi.

Tak tos mi vyrazila dech, takhle definovat svůj vztah k přírodě, to je kuriózní. To jsou kytky doma, já mluvím o přírodě, o Zemi, o přírodě s velkým P.
Ráda se nechávám přírodou obklopovat, ráda se v ní procházím, třeba okolo řeky. Kolem vody se cítím dobře, ráda plavu, nejlépe v přírodních zdrojích, v řece, lomu nebo v rybníku. Jen ji nekultivuji, nechávám ji samu sobě. Ale to neznamená, že ji nemám ráda. Mám ji prostě ráda v její divokosti a nevypočitatelnosti. A tu jí svým postojem ponechávám.

Takže jakým způsobem přemýšlíš o společnosti a o umění, tak stejně intenzivně o přírodě neuvažuješ?
Ne. Samozřejmě vnímám různé ekologické skutečnosti a prohřešky, které by se dělat neměly, ale aktivně se toho příliš neúčastním. A třídím odpad!

Jsi vlastně jeden z mála lidí, které to takhle úplně míjí. Pro mě je to docela zjevení, že máš přírodu okleštěnou na kytky v květináči.
Ivanka se směje. V přírodě se cítím dobře, pokud to jde, ráda trávím čas venku. Líbí se mi třeba pobyt v horách, kde na mě působí jejich monumentalita a nezkrotnost. Nebo moře. Jeho neohraničenost. Tam mi dochází, že si příroda stejně bude dělat, co bude chtít bez ohledu na lidi. Jsem ráda, že mě do sebe nějak zahrnula, že jsem její součástí.  A obklopena lesem nebo krásnou přírodní scenérií, cítím se velmi podobně, jako při psaní poezie. Svátečně a vznosně. Navíc z přírody vnímám jakousi ochranitelskou sílu.

V co věříš, Ivanko?
Věřím v sebeurčení, každý hledáme svého vlastního boha. Lidé by měli dělat to a pohybovat se v takovém prostředí, kde jim je dobře. Ačkoliv já sama uvažuji individualisticky, nevadí mi, že někomu je dobře v systému. Já osobně se ale do systému, ať už jakéhokoli, který se mi nelíbí, nechci nechat vmanipulovat. Také si myslím, že je v podstatě dobře, když děláme chyby. Je to pro mě důkaz lidskosti a hledání. Dělat chyby je přece lidské. Dokonalý je jen bůh, potažmo vesmír nebo demiurg, ať už si tomu každý říká, jak chce.


Děkuju ti za příjemný a otevřený rozhovor a přeju ti mnoho úspěchů ve vlastní tvorbě.

1 komentář: