úterý 22. října 2019

JANINA JAREŠOVÁ


Janina patří mezi mé nejbližší přátele, a o to větší je moje potěšení moci vám představit někoho, kdo je velmi dobrý v tom, co dělá. Pokud jste ještě neslyšeli o kraniosakrální biodynamice, nebo jste zcela nepochopili, oč se jedná, máte příležitost dozvědět se to v tomto rozhovoru.


Janino, já bych asi nejdřív ze všeho chtěla znát tvůj životní příběh. Vím, že jsi studovala pedagogickou fakultu. Chtěla jsi vůbec učit děti?
Po gymplu jsem chtěla jít na filozofickou fakultu do Prahy, ale protože moji rodiče byli politicky nepřijatelní, nemohla jsem se dostat na školu, která byla v té době ohromně žádaná. Brali tam tenkrát třicet pět dětí z celé republiky. Dostala jsem na výběr jednu jedinou školu v Českých Budějovicích, kde měl taťka starého známého ze studií, který tam pracoval jako proděkan.

Táta je učitel?
Ano, je učitel v penzi. Navrhli mi tedy pedák a abych se tam vůbec dostala, musela jsem si vybrat přírodovědný obor. Nabídli mi matematiku a biologii.

Ale to je hezké!
Jenže matematika mi nikdy moc nebavila, bavily mě spíš humanitní obory. Já bych bývala ráda studovala jazyky nebo historii.  Ale oni mě na tu biologii a matematiku stejně nevzali, místo toho jsem byla přijata na obor matematika, fyzika, kam nebyl žádný nával.  Od začátku jsem věděla, že to není ono, ale bylo tam hodně kluků a já se hned zamilovala do svého budoucího muže a první půlrok školy jsme v podstatě prorandili, místo abychom chodili do školy.

U nás to bylo to samý! Akorát že my jsme to už nenapravili.
Takže nás oba vyhodili, našli jsme si práci, já dělala sanitářku v Krajské hygienické stanici a budoucí manžel šel pracovat do papíren.

A co vaši, zlobili se?
Zlobili se, samozřejmě.  Další rok jsme se ale hlásili znovu, tentokrát na národku. Původně naši nechtěli, abych tam šla, protože to prý je pro ty nejblbější.

Fakt? To jsem nevěděla.
U nás doma se to tak bralo. Že se na té národce nic moc nebere do hloubky. A když nás oba na tu národku přijali, zjistila jsem, že jsem těhotná. Rozložila jsem si první ročník na dva roky, bylo to složitější.


Studovala jsi a přitom jsi měla mimino?
Ano, dali mi individuál. Chodila jsem na pár povinných seminářů. Od druhého ročníku už jsem studovala normálně, protože mamka šla do důchodu, takže hlídala.

Po škole jsi šla učit?
Ne. Učit jsem vlastně nikdy nechtěla. Šla jsem pracovat na rok do jednoho antikvariátu, protože mě vždycky bavily knížky. Manžel v té době učil na málotřídce na vesnici a tak jsem tam pak nastoupila jako družinářka. Kromě práce v družině jsem taky učila všechny výchovy.

A bavilo tě to?
Na málotřídce mě to docela bavilo. Vesnické děti byly hodné. Když jsme s nimi jeli do Budějovic, tak měly pusy otevřené, že vidí město. Bylo to tam fajn. Třeba jsme se učili, a najednou vysvitlo sluníčko, tak jsme přerušili hodinu a šli si hrát ven.

Takhle to snad funguje na malotřídkách dosud.
To nevím, já měla štěstí na nadřízenou, která je dodnes mojí kamarádkou. Až do páté třídy tam chodil i náš Martin.

Jak dlouho jste tam vydrželi?
Já jen tři roky, manžel tam byl dlouho. Pak jsem šla hrát zájezdové divadlo pro děti, které založil profesionální herec.



Jako neprofesionál? A to tě uživilo?
Kamarádka, která mi tu práci nabídla, mě ujistila, že se všechno naučím. Nové výzvy mě odjakživa baví, tak jsem to vzala. Dva roky jsme hráli divadlo a bylo to hrozně fajn. Třeba čtrnáct dnů byly šňůry po celé republice a čtrnáct dnů jsem byla doma.

Hráli jste samé pohádky pro děti?
Přesně tak, pohádky. Mě to hrozně bavilo.

A proč to skončilo?
Protože jsme chtěli druhé dítě. Byla jsem umělec na volné noze a neměla jsem žádný jistý příjem ani vidinu mateřské. Považovala jsem za rozumné nechat se někde zaměstnat. Šla jsem učit do velké sídlištní školy, což se ovšem ukázalo jako veliká chyba. Vydržela jsem tam půl roku a za tu dobu jsem ztratila deset kilo na váze. Děti byly relativně v pohodě, ale ten školský systém mě totálně deptal. Některé kolegyně, které tam učily mnoho let, pro mě byly předobrazem toho, kde rozhodně já nechci za těch x let být. Byly to ženské, které ty svoje žáky nenáviděly, a mně z toho bylo úplně ouzko. Nemohla jsem obědvat, protože když jsem v jídelně zasedla ke stolu s učitelkami a ony spustily, jídlo se mi šprajclo v krku a musela jsem ho odnést. Také mi vadily nařízení ředitele, která nesouvisela s učením. Například jsem musela na kobereček, protože jsem v první třídě dala všem dětem velkou jedničku na vysvědčení. Všechny děti nesměly mít velkou jedničku, protože některé byly hloupé. Já jsem se bránila, že sice některé jsou hloupé, ale že si myslím, že význam první třídy a vůbec nižších ročníků je v tom, aby to dítě chodilo do školy rádo. Číst, psát a počítat se nakonec naučí i to nejhloupější dítě. Jde o to, aby získaly kladný vztah ke škole a ne abych je stresovala hned v prvním pololetí. Měli jsme okolo toho dost velké třenice.


Chudáci děti.
On mě nakonec nechal, abych jim ty jedničky dala. Ale byly to boje o podstatu toho, k čemu ta škola podle mého měla sloužit. Nakonec jsem si řekla, že je to boj s větrnými mlýny a že se na to vykašlu.
Našla jsem si práci v personální agentuře, kde se mi nejdřív strašně líbilo, ale moje nadřízená byla schizofrenička a já jsem to netušila.  Měla výkyvy nálad, někdy jsme byly nejlepší kamarádky a druhý den po mně házela pantoflemi. Já jsem to nezvládla a ještě ve zkušební době odešla.

Co bylo dál?
Hlavní náplní mého volného času byl jachetní oddíl, kde jsme trávili s dětmi všechny víkendy a velkou část prázdnin. Jeden známý z toho oddílu mi nabídl místo u nich ve strojírenské firmě, kde jsem pak pracovala sedmnáct let.

To je tedy hodně mimo školství i filozofii.
To je. Moje manželství se i vinou toho rozpadlo a nakonec se rozpadl i další dlouholetý vztah.

A jak do tvého života vstoupilo kranio? Bylo to zpočátku východisko z osobních trápení?
Vlastně to bylo pozvolné. Když mi bylo třicet pryč, začala jsem si uvědomovat věci, které si neumíme vysvětlit, ačkoliv moje výchova byla naprosto materialistická, nikoliv samozřejmě materiální. Rodiče měli ve škole ještě náboženství a získali k tomu naprostý odpor. U nás se věřilo pouze ve vědu. Zjistila jsem, že já to mám uvnitř jinak a začala jsem po tom pátrat a skončila jsem na Univerzitě nové doby, jezdila jsem studovat k panu Calábkovi. Tam jsem se seznámila se spoustou duchovních a alternativních směrů a měla jsem v tom trochu guláš. Nabídka je totiž nesmírně široká a na té škole šlo vlastně o takové ochutnávky od všeho. Každý si tam mohl najít svůj směr, kterému se potom dál věnoval.


Funguje ještě ta škola?
Ano, stále funguje. Studovali jsme tam společně s tehdejším přítelem, který v té době začal mít zdravotní problémy a moje kamarádka, šamanka Zojka, mu doporučila kraniosakrální biodynamiku. Oba dva jsme o tom slyšeli poprvé v životě. Ve škole pracovala jedna žena v podpůrném týmu a kranio dělala. My jsme se na ni obrátili, terapie začala s úspěchem probíhat a já si o tom začala zjišťovat další informace. Celé se to sice zamotalo tím, že mě přítel opustil právě kvůli téhle terapeutce, ale já se mezitím přihlásila na školu kraniosakrální biodynamiky. Dá se říct, že mi kraniosakrální biodynamika skutečně změnila život. Jednak mi sebrala partnera, ale dvouleté studium mě nejen naučilo kranio provádět, ale zároveň jsem sama během studia podstupovala tuto terapii.

Je to trochu podobné jako při psychoterapii?
Ano, přesně tak. Během studia musíš být i klientem a absolvuješ spoustu výměnných ošetření a také musíš projít ošetřeními u certifikovaného terapeuta. Skutečně mi to začalo měnit život, studovala jsem to se zájmem a pečlivě, nesnažila jsem se to nějak obejít nebo si to zjednodušit. Když jsem tam nastoupila, měla jsem za sebou dvě vysoké školy, kromě pedagogické fakulty jsem totiž vystudovala ještě MBA, což byla dvouletá denní škola pro manažery. Čtyři dny v týdnu jsem z práce jela autem do školy, kde jsem byla do osmi do večera. Bylo to opravdu náročné, dělali jsme přísné zkoušky i státnice a nemohu říct, že bych dostala diplom zadarmo. Byla jsem tedy z těch škol zvyklá, že musím vědět všechno, co se po mně chce. Při studiu krania mi spolužáci volali, psali e-maily, co máme vlastně do příště mít. A já jim diktovala, sepisovala, tohle se máme naučit, rešerše udělat, kosti rozkreslit. S mnoha tehdejšími spolužáky se přátelím dodnes, sešli se tam opravdu fajn lidé.

Byla jsi prostě vzorná studentka a ochotná spolužačka.
Ano, to jsem byla, ale pomáhala jsem ostatním někdy i na svůj úkor. A když jsme po těch dvou letech končili, tak jsme byly dvě, které jsme neodevzdaly diplomovou práci, protože jsme ji nepřipravily. Ale šlo to odložit, naštěstí. Já se díky tomu studiu kraniosakrální biodynamiky vnitřně změnila, přestala jsem být ta dobrá studentka, začala jsem si uvědomovat, že různé věci mají různou prioritu. Hodnoty se mi prostě trochu obrátily. Najednou jsem nebyla ta snaživá studentka, ale dělala jsem to takovým tempem, jaké jsem potřebovala. Diplomku jsem odevzdala v roce 2013 s tříměsíčním zpožděním a nic se nestalo. Můj vnitřní přerod byl ale podstatný.

Myslíš, že to byla zásluha i toho krania, že jsi přestala být snaživá s pocitem se zavděčit?
Určitě! Hodně jsem se vyklidnila, dříve jsem byla rychlá a netrpělivá. S přítelem jsme se znovu dali dohromady a znovu se rozešli. Já jsem to dost těžce nesla, ale nakonec jsem se s tím dokázala srovnat. Nebylo to jednoduché období. My dvě jsme se spolu poznaly před pěti lety, kdy jsem měla čerstvě za sebou tyhle nepříjemné zážitky, v roce 2014.


Začala ses terapii věnovat naplno?
Dělala jsem zpočátku kranio při práci, to se mi ale úplně neosvědčilo, protože jsem pak byla hodně unavená. Nakonec jsem se rozhodla, že se tomu chci věnovat naplno. V zaměstnání, kde jsem pracovala 17 let, jsem prošla různými pozicemi a už mě to opravdu vysávalo. Takže jsem odešla a založila si vlastní praxi. A tak je to doteď.

Mohla bys prosím ve zkratce vysvětlit, co je to kraniosakrální biodynamika a jak funguje? Své dvouleté studium shrň do pár vět.
Já se o to pokusím. Název kraniosakrální označuje systém mezi kraniem, to je lebka a kostí křížovou, což je sacrum. Biodynamika je dejme tomu biopohyb. Přirozený pohyb v nějakém systému. Jedná se o pohyb mozkomíšního moku, který máš okolo mozku, v mozkových komorách a v durální trubici okolo míchy. Já ti nebudu říkat celou historii, koho to zajímá, může si podrobnosti dohledat třeba na stránkách asociace, kde je popsaná historie, jak se doktor Sutherland tímto zabýval ve 20. letech minulého století v Americe, jaké dělal kroky a kam se to vyvinulo z osteopatie až po biodynamiku. Jedná se tedy o to, že mozkomíšní mok se pohybuje v určitých rytmech a ty rytmy se přenáší přes molekuly vody, které jsou v buňkách celého těla. Když to řeknu velmi zjednodušeně, buňky vykonávají určitý pohyb soustředěný okolo různých os. Řekněme, že hlavní osa je páteř a buňky vykonávají dvojí pohyb: takzvanou mobilitu a motilitu. Mobilita znamená, že když mozkomíšní mok stoupá nahoru a dopředu k hlavě, buňky jdou od páteře ven a vytváří vnější rotaci, tomu se říká nádech. Když jde mozkomíšní mok zase zpět, tak se buňky jakoby přiklápí zpět k podélné ose páteře a to označujeme jako výdech. Motilitu mohu vysvětlit tak, že si představíme buňku jako kuličku, která se při nádechu nafukuje a při výdechu splaskává. Tyto rytmy se označují jako Primární respirace. Tam, kde máme zdravotní problém, který může být způsoben různými příčinami, se buňky nepohybují nebo se pohybují jinak než po přirozené dráze. Nebo se drží ve stálém sevření, tkáň neprovádí přirozený pohyb nádechu a výdechu. Při terapii se snažím napojit na primární respiraci, zesílím ten pohyb a tam, kde je nějaký problém, to jakoby „prošťouchneme“, aby se stojící buňky opět začaly pohybovat. Kdyby mě slyšel nějaký kraniář, tak se chytne za hlavu. Říkám to hodně zjednodušeně.


To určitě ne, vysvětlilas to hezky srozumitelně pro všechny laiky.
Na mých webových stránkách, na stránkách školy, kde jsem studovala nebo na stránkách asociace je to vysvětlené korektněji.

Je tam vysvětleno i to, jak k tomu došli, jak zjistili, že buňky tohle dělají?
Ano, koho to zajímá, může si to dohledat. Doktor Sutherland dělal pokusy sám na sobě. Nejprve na kostech lebky, kdy si sestrojil konstrukce, které si nasazoval na hlavu, a pomocí nich zjišťoval, že se kosti pohybují, přestože v přístupu klasické medicíny je dané, že kosti osifikují a po ukončení růstu už se nepohybují. Ale není to pravda, pořád jsou v pohybu, v určitém rytmu.

Ty jako terapeut ten pohyb vnímáš?
Já jako terapeut ten pohyb vnímám a dokážu podpořit systém klienta v místech, kde je to třeba. Je to hodně individuální, každé ošetření probíhá u různých lidí jinak.

Jsou k tomu lidi různě vnímaví?
Ano. Záleží na tom, v jakém nastavení zrovna ten systém je. Co se stalo, jestli je unavený, nebo naopak nabitý energií, jestli je po nemoci. Psychika v tom hraje podle mého názoru jednu z nejdůležitějších rolí. Je znát, jestli jsi v pohodě, ve stresu, nenaladěná, máš starosti, něco tě dlouhodobě tíží, máš úzkosti, všechny tyhle věci se na organismu silně odráží.


Z vlastní zkušenosti u tebe vím, že poprvé jsem byla docela skeptická, ale chtěla jsem si to vyzkoušet ze zvědavosti, co se vlastně bude dít. Nedělo se nic, ale tys mě přesvědčila, abych to zkusila ještě jednou. Podruhé to už bylo velice zajímavé, protože jsem měla subjektivní pocit, že mi třeseš nohama. Musím zmínit, že to probíhá tak, že klient leží na lehátku, normálně oblečený a přikrytý dekou a terapeut zcela lehce přikládá ruce na různé části těla, u mě to byly kotníky a hlava. Nejedná se o žádné napravování nebo masáž, je to úplně v klidu. Mně se zdálo, že mě držíš za kotníky a třeseš s nimi. Ptala jsem se tě, proč mi třeseš nohama a tys mi řekla, že ty netřeseš mýma nohama, to že já ti třesu rukama. To mě ohromilo. Můžeš to nějak vysvětlit?
Vysvětlovala jsem, že při problému se buňky nehýbou. Když to napětí, které je drží ve strnulosti, odchází, tak jeden z projevů může být lehký třas.

Ty ten třas cítíš?
Ano. Jde to přes nohy nebo ruce pryč. Lidé se vždy snaží všechno pojmenovat a škatulkovat. Ale ono je to opravdu velmi různorodé. Jeden z projevů může být třeba to, že se ti to místo začne zahřívat, když se buňky konečně dostávají tam, kde měly být nebo ze sebe dostávají napětí. Občas to jde ven přes emoce. Proč se vlastně buňky nepohybují? Je to z mnoha rozličných důvodů, jak už jsem řekla dříve, ale já mám pocit, že se to dá popsat zjednodušeně tak, že je v nich zapouzdřená nějaká energie. Když si například zlomíš nohu a to zranění tě stále bolí, tak je to z toho důvodu, že v buňkách zůstala zapouzdřená obrovská kinetická energie. Nebo například v pooperačních ranách, operace je to pro organismus velké trauma. Ale rovněž tam může být problémem emocionální zranění, kdy jsi třeba dlouhodobě vystavovaná nepříjemným prožitkům, nějakým psychickým traumatům a odráží se ti to v určité části těla. Většinou se to pozná tak, že když se lekneš, tak ve kterém místě ucítíš škubnutí nebo sevření, tak tam je problém. Já o sobě vím, že když mám dlouhodobě stres, tak se mi to projeví na solaru a v trapézech. Třeba ty to máš na srdci, tobě se všechny smutky hromadí na srdci. Každý člověk tak má své nejslabší místo. To, co buňky znehybní, může být i emocionální zátěž, ale také infekce – viry, bakterie, paraziti. Protože jsou různé příčiny té nerovnováhy, tak také projevy odcházení napětí mohou být různé.

Můžou nastat i razantní projevy, například zvracení nebo průjem?
Málo, ale také se to stává. Mně se stává poměrně často, že lidé začnou plakat, když se dostaneme k tomu místu. Právě ten smutek, ten žal nebo strach, odchází přes slzy, zvláště u žen. I když jsem měla i pána, který se mi rozplakal při práci na ledvinách, a řekl mi, že si uvědomil některé věci. Já nejsem žádný skvělý diagnostik, který by řekl, máš to na ledvině a je to tohle a tohle. Ne, já jen cítím, že ta oblast, třeba ledvina, je místem, které potřebuje podpořit. A já tam jen pozvu to Tao, toho Boha, s velkou důvěrou a pokorou, že on to tam nejlépe zařídí. Že celý systém obnoví.


Tak tobě stačí na to místo nějak ukázat, soustředit na něj pozornost?
Já tam dám ruku, soustředím na to místo pozornost a tím se i pozornost systému klienta obrátí k tomu místu, ale  musím být velmi opatrná, protože někdy, když se na to zaměříš moc, tak to může být tomu člověku nepříjemné a uvolňování může být až překotné. A to není dobře. Musím reagovat na klienta, jak to prožívá, jestli je v hluboké relaxaci nebo naopak v napětí. Někdy to s ním můžeš i probrat, ale to nedělám ráda, já u toho nemluvím. Ale jsem domluvená s klientem, že kdyby to pro něj bylo nepříjemné, aby mi to dal nějak najevo. Přistupuji k tomu velmi intuitivně a zatím se mi to daří. Verbálně to pak spolu probereme až po ošetření.

Já jsem měla před dvěma lety úraz kotníku, asi se mi udělala nějaká mikroprasklinka v kosti a bolelo mě to rok. Budilo mě to i ze spaní, nemohla jsem pořádně chodit, natož abych šla na nějakou túru. U tebe jsem byla na kraniu celkem třikrát a úplně mě to vyléčilo, aniž bych v to vkládala nějaké extra naděje.  Zkoušela jsem nejrůznější přírodní terapie, bylinky a mazání a až kranio mi skutečně pomohlo.
Z mého pohledu bych to řekla tak, že tvůj systém už byl připravený na to, aby to vyřešil, a já jsem ho s velkou radostí podpořila. Ty sis našla sama svou cestu ke zdraví. Kdybys na to nebyla připravená, tak i kdybych tam s tebou seděla deset hodin, nevyřešíme to.

Co si mám představit pod tím být připravená?
Stav tvého systému, tedy tvého těla, mysli i duše se blížil takové rovnováze, že byl dostatečně potentní , aby s určitou podporou problém vyřešil. Já jsem ráda, že se nám to povedlo, ale někdy to takhle rychle nejde.


Stalo se ti někdy, že někdo třeba přišel desetkrát a vůbec nedošlo k žádnému zlepšení?
To se mi ještě nestalo. Většinou je to tak, že když má klient pocit, že mu to nepomáhá, tak přijde jednou, dvakrát. Když se rychle nic neděje, vícekrát nepřijde. Ani tohle ale nehodnotím negativně, protože si myslím, že je tolik účinných léčebných metod, že si každý najde to, co právě jemu vyhovuje. Když ke mně někdo přijde jednou nebo dvakrát, tak se na něj vůbec nezlobím. Z mého pohledu to bylo třeba pěkné ošeření a viděla jsem, že jsme pěkně začali, k něčemu se to pohnulo a mohli bychom dál pokračovat. Ale nenutím ho, aby chodil, každý si hledá svoje cesty. Mluvila jsem třeba s paní, která mi řekla, že začala chodit na psychoterapii a ta jí pomohla. Tak jí povím, že jsem moc ráda, že je jí lépe.

Takže jiné metody nehaníš?
Vůbec ne!

Jaký je rozdíl mezi kraniosakrální biodynamikou a kraniosakrální terapií?
Já úplně přesně nevím, o čem ta terapie je, protože jsem to nestudovala.

Ani jsi to nezkusila?
Ne. Četla jsem nějaké knihy. Tam jde o to, že terapeut vnímá stejně jako biodynamik přirozené pohyby tkání, ale pomáhá jim svou vlastní silou, kterou do toho vkládá. Více do toho systému zasahuje. Je to více invazivní metoda než biodynamika. I když slovo invazivní zní trošku hrozivě, on jenom pomáhá svým vlastním pohybem.

Abychom to tedy přiblížili laikům, můžeme říct, že se to maličko blíží masáži nebo fyzioterapii?
Ano, dá se to tak asi říct, ale doufám, že mě za to terapeuti teď neukamenují (směje se). Opakuji, že jsem to ani nestudovala, ani nepodstoupila.



Ani jsi nemluvila s někým, kdo na takovém ošetření byl?
Mluvila. Měla jsem klientku, která ke mně přišla a myslela si, že dělám terapii, tak byla trochu zklamaná. Byla zvyklá, že její terapeutka jí dělá třeba deset různých hmatů během jednoho ošetření a já to takhle nemám, jestli dělám deset nebo dvacet nebo jeden. Dělám to podle toho, jak cítím, že je to třeba. Když mám pocit, že systém nemá dostatečnou potenci na to, aby zpracovával jednotlivosti, viz třeba tvůj kotník, tak bych třeba celou hodinu klidně seděla u tvé hlavy a jenom bychom čerpaly potenci, aby se systém zrevitalizoval, trochu nadechl a dokázal sám sebe zabezpečit, než začneme řešit jednotlivosti. Tak jsem té klientce doporučila terapeuta, o kterém jsem věděla, že studoval kraniosakrální terapii s tím, že tam bude asi spokojenější.

Myslíš si, že obecně vzato od tebe odchází lidé spokojení?
Myslím si, že víc odchází spokojení, ale možná si to jenom myslím. Možná je to stejné jako u kadeřnice, která ti udělá špatný účes a ty se jí stydíš říct, že se ti to nelíbí, tak jí řekneš: děkuju mockrát a jakmile přijdeš domů, hned strčíš hlavu do sprchy.

Ale pak tam přece už příště nejdeš.
Také mám klienty, kteří přijdou jednou nebo dvakrát.


Já to musím potvrdit v tom smyslu, že člověk má nebo může mít dojem, že se vlastně nic dramatického neděje, není to jako když ti někdo napraví záda nebo ti píchne injekci. Někdy je to lepší okamžitě po skončení ošetření, ale někdy až po nějaké době zjistíš, že už tě to nebolí. Může se stát, že to třeba hned nepřisoudíš tomu zákroku, ale po pár dnech si uvědomíš, že je to lepší nebo úplně dobré.
Někteří klienti ke mně pravidelně chodí třeba rok i déle a ti to popisují tak, že si najednou uvědomili, že tuto zimu marodili daleko méně a problémy, které mívali, byly mnohem mírnější. Se zády, s imunitou, nebo s čímkoliv s čím měli potíže. To já považuji za skvělý výsledek. Když si to člověk uvědomí, tak je to přesně to, o co se snažíme.

Dá se říct, že je to podobné, jako když podpoříš samoozdravný proces těla? Protože ty víš, jak na to, umíš pomoci tělu, aby se samo dalo do pořádku?
Ale tak to přesně je, Evo. Tos klepla hřebík na hlavičku. Já podporuji klientův systém, aby se dostal do rovnováhy. Je to všechno strašně křehké. Čím se člověk více blíží rovnováze, tím lepší má imunitu, čím lepší má imunitu, tím méně ho zasáhnou ataky zvenčí, viry, bakterie, a tím se zlepšuje i jeho psychika. Dlouhodobě dělám tuhle terapii svému 85letému taťkovi, který má degenerativní změny na páteři, na kloubech artrózu, bolí ho to a to se nedá odstranit. Ale říká mi, že pro něj má ošetření obrovský smysl, protože se mu ráno lépe vstává a má pocit, že ten den a život má ještě smysl. A to je pro mě obrovský úspěch. Jemu se zdá, že je na tom psychicky lépe, tudíž bolesti, které má, neprožívá tak dramaticky a tím pádem má najednou pocit, že to není tak hrozné a tak se po takové pomalé spirále dostává nahoru. Málokdy je to přímá cesta. Léčení je pro mě dostávat člověka pomalu po spirále vzhůru. Terapie ho nevystřelí katapultem, úspěch je, když nabere směr po spirále nahoru.

A pak tě třeba už ani nepotřebuje.
Ano, je to tak. Spousta dlouhodobých klientů na sobě dokáže vypozorovat primární respiraci. Takový člověk si večer lehne do postele a cítí, jak to v něm pracuje, a to je prostě fajn. Uvědomuje si stav svého těla: čím více je vědomý v těle, tím je to pro systém lepší.

Někdo, kdo si tenhle rozhovor bude číst, si třeba řekne: to jsou nějaké ezobláboly a čarování, někdo ti namluví, že je ti lépe a ono ti pak bude lépe. Jak bys takovým pochybovačům odpověděla? Že to není žádné čarování, že se skutečně v těle fyzicky něco děje.
Když mi přijde takovýhle člověk, zejména muži technokraté jsou takoví, vyzkouší to a cítí některé změny k lepšímu, tak už není třeba o tom nijak polemizovat. Často mi pak radostně vypráví, co se při ošetření událo, co cítil. Ale když někdo není schopen z toho vidění světa ustoupit, tak se uchyluji k tomu, že jim říkám: tuto terapii ve Švýcarsku hradí zdravotní pojišťovny. To jsem se dozvěděla od svých kolegů z Asociace a z vlastní zkušenosti nevím, jak to ve Švýcarsku funguje, každopádně na určité typy to zabírá. (Směje se). Co zaplatí pojišťovna, to musí být v pořádku. Ještě bych k tomu dodala, že pokud má někdo rád filmy, tak ve filmu s Jamesem Bondem Spectre z roku 2015 se James Bond vydává za pacienta a odjede do švýcarského sanatoria v horách a tam mu doporučí jako terapii právě kraniosakrální biodynamiku. Pokud je to dobré pro Jamese Bonda, je to dobré pro každého z nás. (Směje se).


Takže to není nijak obskurní záležitost?
Samozřejmě spousta lidí si to myslí a určitě i mnoho zdravotníků si to myslí. Já se moc nechci do těchto diskuzí pouštět, protože si nesmírně vážím naší medicíny, a když je člověku akutně špatně, může mu účinně pomoci. Je ale mnoho dlouhodobých a chronických potíží, které nejsme schopni řešit jinak než medikací, která ale mnohdy nepomáhá, takže pak lidé zkouší všechno dostupné. Já sama jsem trpěla silnými záchvaty migrény, u kterých mi bylo lékařem řečeno, že jsou hormonálního původu a že jsou dědičné. Diagnóza byla nejistá, po řadě náročných vyšetření se nenašla příčina a dostala jsem velmi drahé léky. Měla jsem záchvaty, u kterých jsem zvracela a častokrát jsem nemohla jít ani do práce. Během dvouletého studia krania jsem absolvovala řadu ošetření, která mi migrénu vyléčila. Což neznamená, že mě hlava nikdy nebolí, ale už to není v takové míře, že bych kvůli tomu byla vyřazená z provozu. Také četnost záchvatů se významně snížila. Považuji to za obrovský úspěch.

Jak by sis přála, aby na tebe vzpomínala tvoje budoucí vnoučata?
Já bych chtěla, aby moje vnoučata o mně řekla, že s babičkou Janinou byla sranda.


To je hezké a nejlepší. A poslední otázka: v co věříš?
Věřím v Boha. Věřím, že Bůh je v každém z nás a ve všem okolo nás. A my každý den zažíváme množství situací, kdy se rozhodujeme a svým rozhodnutím se můžeme dostat k Bohu blíž, více se ho dotknout, anebo se od něj můžeme vzdálit. Rozhodnutí se často týkají malých věcí, ale když se naučíme rozhodovat v souladu s vnitřkem, tak nás to může k Bohu přibližovat.  Uvědomila jsem si, že se nám při některých ošetřeních povedlo dotknout se podstaty života. Co je tím, co způsobuje rytmický pohyb mozkomíšního moku? Kdo to dělá? Dovedlo mě to k obrovské pokoře. Je neskutečné, že něco takového mohlo vůbec vzniknout tady na zemi. Byl to jeden z důvodů, proč jsem přestala jíst maso. Ze dne na den se ve mně něco zlomilo. Když jsem v kontaktu s podstatou života, najednou nemohu sníst živou bytost, prostě to nejde. Když jsi v kontaktu s Bohem, který je tím, kdo tam s tím hýbá, uvědomíš si, že Bůh je skutečně ve všem, ve všech formách života. A nemůžeš pak ta zvířata jíst.


Máš tedy pocit, že bys ublížila Bohu, že bys zradila tu podstatu?
To ne. Mám spíš pocit, že to uvnitř živé bytosti je tak krásné a čisté, že by to pro mě bylo stejné, jako sníst člověka. A to většinou každý chápe, že nemůžeme jíst lidi. Ale všichni mají čistou podstatu, člověk, i každé zvíře.

A co rostliny?
S tím jsem měla jeden čas potíž, protože v nich vnímám tu boží podstatu také. Pak jsem začala věřit tomu, že rostliny mají společnou duši mimo svoje těla. Nezničíš kolektivní duši salátu, když sníš jednu rostlinu. Kdežto když sníš zvíře, tak zničíš tu bytost. Dotek Boha je tak nádherný, je to pocit, jako by do místnosti vstoupilo světlo, mně začnou prýštit slzy obrovského dojetí a díkuvzdání, že vůbec mám tu možnost být tady jako člověk a ten dotek prožít.


Janinko, moc ti děkuji za krásný rozhovor a přeji ti, aby ses Bohu nikdy nevzdálila.