pondělí 13. května 2019

EX ANIMO

EX ANIMO - Rozhovory o zemi a lidech.
Eva Francová a hosté

Ex Animo je latinská fráze a znamená doslova „z duše, ze srdce, upřímně“. A v tomto duchu jsou vedeny moje veřejné rozhovory s hosty. Témata jsou různorodá, ale spojuje je jediný záměr, jediná myšlenka – co můžeme udělat my „zdola“, jak můžeme konkrétně a prakticky zmírnit strmý pád, který naše civilizace zdá se právě prožívá.
Rozhovory se odehrávají před publikem, jsou natáčeny na kameru a později zveřejněny na YouTube.


sobota 29. prosince 2018

PAVEL BURŠÍK A JANA MENČÍKOVÁ


Ke zvířatům, jejich opomíjeným právům a trápení, které s námi mají, mám blízko, a proto lidi, kteří jim věnují svůj čas, energii a prostředky, zpovídám poměrně často. Tentokrát jsem se ptala Jany Menčíkové a Pavla Buršíka, kteří se angažují ve spolku OBRAZ (Obránci zvířat) a v současné době se snaží prosadit zákaz klecových chovů v České republice.


Jaké cesty vás dovedly k tomu, co právě děláte? Proč se zrovna zvířata stala předmětem vašeho zájmu?
Pavel: To, jak se v současnosti lidstvo chová ke zvířatům, bude za několik desítek let vnímáno tak, jako my se dnes díváme otroctví nebo to, že děti pracovaly čtrnáct hodin denně ve fabrikách. Dosud si to množství lidí nepřipouští, spousta lidí v tom nevidí problém nebo o tom nechce slyšet, ale to, v jakých podmínkách chováme zvířata, a co těm zvířatům provádíme, je neobhajitelné.

Jak vás napadlo věnovat se boji za zlepšení životních podmínek průmyslově chovaných zvířat?
Pavel: Už jako dítě jsem vnímal rozpor v tom, že součástí každého oběda je maso a zároveň člověk dostává informace o velkochovech. Trvalo mi ale nějakou dobu, než jsem tomu přizpůsobil svůj životní styl. Moje cesta ke zvířatům vedla přes ekologii, byl jsem nějakou dobu členem Strany zelených a je pro mě důležité nejen to, co se zvířatům děje, ale také vliv velkochovů na životní prostředí a planetu.
 Jana: Vyrůstala jsem na vesnici a v kontaktu se zvířaty jsem od útlého dětství. V mém případě to znamenalo hlavně kočky a psy, s těmi jsem měla nejbližší vztah. Před několika lety jsem ale měla intenzivní zážitek, který hodně změnil můj pohled na zvířata. V lese jsem našla týraného kocourka, který měl propíchané tlapky, vydloubnuté oko, byl skutečně brutálně týraný. Nechala jsem si ho a snažila jsem se ho z toho dostat, což se podařilo pouze ve fyzické rovině, psychicky se z toho vůbec nikdy nevzpamatoval. Nikdy lidem znovu neuvěřil a to trauma si nesl hluboko v sobě. Začala jsem se zamýšlet nad tím, kde všude se děje podobné bezpráví a najednou se mi otevřely dveře, které jsem do té doby odmítala vidět – živočišný průmysl. Došlo mi, že možná ta zvířata vypadají jinak, mají srst nebo peří, mají jiný počet nohou, ale zřejmě tu bolest a strach cítí úplně stejně, a zrovna tak, jako se to podepsalo na mém kocourovi, na kterém jsem denně viděla ty důsledky, se to dotýká ostatních zvířat. Skrze příběh jednoho kocoura se ve mně probudila vnitřní naštvanost a odhodlání s tím něco udělat a podílet se na tom, aby toho utrpení bylo čím dál tím méně a rozvíjet a kultivovat soucit v lidech.


Jak je to dlouho, kdy jste takhle prozřeli?
Pavel: Já si nemyslím, že je to tolik o prozření, minimálně ne u mě. Je to spíš vývoj. Člověk potkává inspirativní lidi nebo se mu dějí nějaké zážitky. Jeho životem prochází různá zvířata a tak se zvyšuje jeho soucit a solidarita. Je to i uvědomění, že zvířata sice dokážou cítit celé spektrum bolesti nebo negativních emocí stejně jako člověk, ale sama se člověku bránit nedokážou. Slepice v klecových chovech si nezaloží odbory nebo nevstoupí do stávky. Tak musí nastoupit lidé, kterým to není lhostejné. Čím dál víc lidí si nepřeje, aby zvířata zbytečně trpěla, a nejde jen o lidi, jako jsme my, kteří se problematice věnují každý den na plný úvazek.
Jana: Příběh s kocourkem se odehrál před pěti lety, ale už roky předtím jsem chodila pomáhat do útulku. Až setkání s tím jedním konkrétním osudem týraného zvířete bylo pro mě zlomové.


Předpokládám, že jste oba vegani, je to tak?
Jana: Já si tak neříkám, i když se vegansky stravuji a žiju v souladu s veganskými hodnotami. Přijde mi, že pro mé okolí, zvláště na malé vesnici, je přijatelnější popsat, jak žiju, než abych se označovala jako vegan.
Pavel: Snažím se. Někdy mi chybí důslednost z mého pohledu v maličkostech, tím myslím například éčka živočišného původu, nejsem si třeba u každého rohlíku stoprocentně jistý, zda v něm nebyla živočišná složka.

Nejdříve jste oba začali u sebe, změnili svůj životní styl a způsob stravování a později jste získali potřebu nějakým způsobem se angažovat, ovlivňovat prostřednictvím aktivismu další lidi. Jak k tomu došlo?
Pavel: Hodně lidí má potřebu něco udělat, ale není vždy zřejmé, co to „něco“ má být. Jakou cestou se vydat, co podpořit, jaký problém je třeba řešitelný letos nebo příští rok. Já s OBRAZem spolupracuji relativně krátce, ale o to intenzivněji. Na Obráncích zvířat se mi líbí, že jejich kampaně a cíle jsou skutečně dobře promyšlené. Smyslem není jenom sdělit nějaký názor, ale stanoví se konkrétní cíl v konkrétním časovém horizontu. Například že během dvou let nějaký způsob chovu, který je krutý, zastaralý a nevyhovující, bude v České republice zrušený. To se mi moc líbí. Člověk opravdu pracuje na změně a může se přidat spousta lidí. Věci se naplánují, přidá se veřejnost a lidé vidí, že změna je možná.


Jdete tedy cestou pozvolných změn. Mohli bychom to nazvat ústupkem živočišné výroby. Nebudou malé klece, budou třeba větší klece nebo budou jenom haly. To tu krutost příliš neřeší, jenom ji zmírňuje. Ale asi se shodneme na tom, že je to lepší než nic.
Pavel: Já bych neřekl, že je to ústupek. My si uvědomujeme, že každý způsob komerčního chovu zvířat s sebou přináší nějakou míru utrpení a nepohody, ale zároveň že jsou chovy, které jsou výrazně horší, nebo systémy chovů, které jsou přece jenom ohleduplnější. Neřekl bych, že je to ústupek, když je veřejnost dnes připravena na zákaz kožešinových farem nebo klecových chovů slepic. Kdybychom udělali kampaň, která by měla zcela nerealistické, přespříliš ambiciózní cíle a chtěla prosadit věci, které se nedají docílit během třeba dvou let, tak bychom jenom tak zaštěkali, zakřičeli do lesa a z lesa by se nic neozvalo, a nepomohli bychom vůbec nikomu. Nebyl by ani ten ohleduplnější chov.
Jana: Hlavní kritérium je pro nás reálnost naší snahy. Chceme budovat aktivismus a chuť v lidech něco měnit. Když se začnou přidávat na vlnu, která vyústí v podobný výsledek, jako tomu bylo u kožešinových farem, tak nás to dlouhodobě motivuje se o něco snažit.  Vždy se řídíme tím, co je reálné, i když bychom všichni chtěli všechno nejraději hned zítra. Snažíme se najít rovinu, kdy to bude ještě fungovat a zároveň to pro nás bude dost.

Jedná se tedy pouze o slepice, nebo i o králíky nebo prasnice?
Jana: Co se týká klecových chovů, v tuto chvíli řešíme slepice a zároveň jsme se přidali do evropské občanské iniciativy Konec doby klecové.
Pavel: Konec doby klecové je nástroj lidové demokracie. Když se posbírá více než jeden milion podpisů v celé Evropě, vyzve Evropskou unii k zahájení legislativního procesu, který by zakázal veškeré klecové chovy všech zvířat v celé Evropě. Nejvíce se to týká slepic, ale také třeba křepelek a králíků. Také některé kotce pro prasnice jsou v podstatě klecemi, v některých zemích jsou takto zavřená i telata. To je iniciativa, ke které jsme se moc rádi přidali a budeme usilovat o to, aby se tato velká systémová změna na úrovni Evropy odehrála.

Slepice jsou tedy takovými prvními vyslanci, vlajkovou lodí?
Pavel: Tam je rozdíl v tom, že u nich existují jasné, standardizované alternativy. Český i evropský zákon zná čtyři způsoby chovu slepic. Kromě toho nejhoršího, klecového, jsou i tři bezklecové. Je poměrně jednoduché říct, že se zakazuje ten klecový a povoleny už jsou pouze ty zbývající tři.


To jsou konkrétně které?
Pavel: Chov na podestýlce, neboli halový, chov s volným výběhem a pak jsou to ekologické chovy. Je to poznat i na vejcích podle prvního čísla kódu na skořápce. Trojka jsou klecové chovy, dvojka podestýlkové, jednička volný chov a nula biochov.

Halové chovy jsou údajně v mnoha ohledech horší než chovy klecové, slepice jsou prý ve větším stresu, navzájem si ubližují. Je to pravda nebo není?
Pavel: S tím nesouhlasím. Samozřejmě netvrdíme, že je to pro slepice ráj, ale není to peklo jako klecové chovy. Vždy záleží na konkrétním způsobu provozování chovu, jeho managementu. Velká výhoda bezklecových alternativních chovů je, že tam mají slepice více místa, nestojí na drátech a mohou se tam věnovat svému přirozenému chování.

Co myslíte tím přirozeným chováním?
Pavel: Především hrabání, popelení, což je způsob očisty, hřadování, sezení na bidýlku. Ale i možnost nějakého pohybu. V malé kleci je pětadvacet slepic a slepice si tam za celý svůj život nemůže popoběhnout, roztáhnout křídla natož popoletět. V tom vidím velkou výhodu alternativních chovů. Později se plánujeme věnovat i doporučení velkým odběratelům vajec, jako jsou supermarkety, a producentům, aby se přechod na bezklecové chovy udělal správně. Aby byly slepice chovány v rozumně velkých hejnech, což je asi do sta kusů, kde jsou schopny si vytvořit hierarchii.


Byli jste se podívat v nějaké drůbežárně?
Pavel: Já jsem napsal asi deseti firmám, že bych se chtěl podívat. Žádná z nich mi neodpověděla. V několika případech jsem alespoň obcházel okolo, respektive tam, kam mě pustili, než mě někdo zastavil. Investigativní záběry, které jsme zveřejnili v červnu tohoto roku, vyvolaly velké pozdvižení a jsou pořizovány lidmi, kteří s námi na celé věci spolupracují.
Jana: Já byla vevnitř před mnoha lety při výkupu takzvaně vynešených slepic ještě se svými rodiči. Vzali nás přímo do té haly, kde byly klece.

Kde to bylo?
Jana: V Kosičkách u Nového Bydžova. V určité části haly člověk přestane vidět na dveře, kterými přišel, a zároveň nevidí na konec. Zdá se to jako nekonečná ulička s několika řadami klecí nad sebou. Slepice jsou přirozeně zvědavé, a když vidí něco, co obvykle nevidí, začnou neuvěřitelně vyvádět, poplaší se, šlapou po sobě. Viděla jsem, jak se zaměstnanec ke slepicím choval. Vytahoval je z klecí velmi neurvale, tuhle čapnul za křídlo, tuhle za nohu, tuhle za krk. Naházel nám je do přepravek a bylo mu jedno, co s nimi je, jestli nám polovinu přizabije, než je vůbec předají. Od té doby jsem si nikdy nedala jiné vejce než od domácích slepic, později jsem přestala jíst i ta. Byl to tak silný zážitek, že jsem věděla, že se na tom už nemohu žádným způsobem podílet. Máme doma slepice a znám je, každá je úplně jiná, každá má nějaké svoje vrtochy. Jedna je spíš submisivní, jiná je dominantní, jedna je vynalézavá, druhá je spíš stádního typu. Některá umí vymyslet i pěkné lumpárny. Mnohé od sebe rozeznám, protože jsou to skutečné individuality, ani by člověka nenapadlo, jak moc velké.

Kde se vzalo přesvědčení, že slepice je hloupý pták? Máme slepice zachráněné z velkochovů už několik let a nikdy by mě nenapadlo, že jsou hloupé, naopak. Jsou vynalézavé, zvědavé a mají docela pestrý vnitřní život.
Jana: Myslím, že to přesvědčení vzniklo jako nějaký mýtus. Kdybychom se podívali na počty zvířat, která jsou někde držená, tak slepice jsou na tom s přehledem nejhůře. Na žádném jiném ptákovi na světě není pácháno tolik krutosti jako na slepicích. Možná se to nese společností jako omluva vlastního chování.
Pavel: Je to obranný mechanismus.
Jana:  Slepice jsou také trochu nepochopené. Protože jsou jiné než psi a kočky, jsou považované za hloupé. Ale samozřejmě cítí strach i bolest stejně jako ostatní zvířata. Když s nimi je člověk v kontaktu jen chvilku, tak má pocit, že jim jde jenom o to zrní, ale ono to tak vůbec není.
Pavel: Mají legendární mateřské chování. Kvočna je synonymum matky v živočišné říši. Přepočítává svoje kuřátka... Jsou to ptáci s velmi rozvinutým společenským životem. Mají společenský žebříček a neustále spolu nějakým způsobem komunikují a vyjasňují si, kdo se s kým má rád nebo nemá, jaká je jeho pozice v hejnu a podobně.
Jana: Slepice prý pozná, které vajíčko je oplodněné a dokáže k němu jakoby „mluvit“, komunikovat s kuřátkem už ve vajíčku. Slepice je údajně schopna zapamatovat si až dvě stě svých „kamarádek“, poznat je od sebe. To jsou věci svědčící pro inteligenci slepic a málokdo o nich ví a nepoznáte je po půl hodině na dvorku. Já mám teď jednu nemocnou slepičku doma, protože ještě nemůže být venku a o to víc si tohle všechno uvědomuji. Během několika týdnů, co je u mě, jsme si spolu vytvořily komunikační strategie. Poznám, kvůli čemu mě volá, jestli zrovna snesla vajíčko a chce, abych jí ho rozklepla, protože ho má strašně ráda, nebo jestli mě volá, protože převrhla vodu a má žízeň. Nebo slyší, že mi zazvonil budík, a protože je zvyklá, že k ní ráno chodím a nevstanu po prvním zazvonění, tak začne vyvádět. I ten repertoár zvuků, které umí, vypovídá o tom, že komunikace je u slepic hodně bohatá.


Ještě bych ráda uvedla na pravou míru jeden předsudek vůči slepicím, a  to, že slepice smrdí. To vůbec není pravda, jen se jim musí udržovat kurník v čistotě. Když jim každý týden vyčistíte jejich prostor a dáte čisté seno, tak slepice voní senem, když ji vezmete do ruky. Slepice smrdí jen lidem, kteří se o ně nestarají. Slepice není žádné špinavé, páchnoucí zvíře.
Jana. To je samozřejmě pravda. Ještě jsem si v tomto kontextu vzpomněla na to, že jsem vděčná svým rodičům, kteří mě naučili, že ke zvířatům se musíme chovat hezky. Když měli slepice, které už byly staré a nesnášely vejce, nikdy je nezabíjeli. Je to velký nešvar, že starší slepice „jde do polévky“. I když už snáší méně nebo vůbec, pořád je to velký pomocník. Já nerada plýtvám jídlem, ale někdy se mi stane, že neodhadnu množství, tak jsem opravdu ráda, že ho mám komu dát. Odmala jsem zvyklá, že slepice se nechávají dožít. Je to vůči nim uctivé.

My máme šestileté slepice, které stále snáší vejce. Když jim dáte, co potřebují, mají se dobře, tak snáší i v pozdějším věku, i když méně.  Není žádný důvod je zabíjet. Slepice z velkochovů se stejně nedožijí vysokého věku, po nějakých šesti letech i tak umírají samy, nejsou vyšlechtěné k dlouhověkosti.
Pavel: Z velkochovu je vyřazují už po jednom roce života, protože by jim klesla snáška třeba o třicet vajec ročně.


Levnější je slepici zabít a zařadit do té mašinérie novou, než živit tu starší.
Pavel: Navíc po roce klecového chovu mívají slepice nalomené zdraví,  jsou tak zubožené, přišly o velkou část svého peří, které jim už v kleci nedoroste, že je raději pošlou na jatka a „ubytují“ tam novou generaci, která si tam prožije svých dvanáct velmi mizerných měsíců života.

Mě vždy šokovalo, že život slepice je vlastně bezcenný. Kráva má nějakou cenu, prase má cenu, ale život jedné slepice nemá žádnou cenu. Kdyby tam člověk přišel, vzal jich z té haly sto, tak si toho nikdo ani nevšimne.
Jana: Slepička Evelína, kterou mám teď doma, byla vyhozená na bedně s mrtvými slepicemi. Byla dehydratovaná, podvyživená, a když jsem ji vzala k veterináři, prvotní ošetření mě stálo třicet pět korun. Ani tuhle minimální částku se lidem za slepici u zvěrolékaře nevyplatí dát.

Většině veterinářů se slepice nechce léčit. Poradí vám, abyste ji zabili, léčba se nevyplatí. To je první a často jediná rada, kterou u běžného veterináře dostanete, když přijdete s nemocnou slepicí.
Jana: Já mám štěstí na paní veterinářku v Lípě u Hradce Králové, rozumí i slepicím a je velmi vstřícná. Pokud to není trápení, vždy se pokusí slepici léčit.
Pavel: Lidé bohužel dlouhodobě rozlišují mezi živočišnými druhy. Cítí hodně lásky ke svým psům a kočkám, ale zvířata takzvaná hospodářská vnímají jako bezcenná. Ale zdá se mi, že se to pozitivně mění, v tomto jsem optimista. Když lidé vidí potají pořízené záběry z velkochovů, když se dozví pravdu, dokážou lásku ke zvířatům od těch svých mazlíčků rozšířit ke zvířatům všeobecně. Alespoň si nepřejí, aby ta zvířata zbytečně trpěla.


Co je tedy vaším aktuálním cílem? Vy nyní chcete, aby se v České republice zakázal chov slepic v klecích?
Pavel: První půlrok kampaně jsme se zaměřovali na to, aby se firmy, které odebírají hodně vajec, zavázaly, že nebudou odebírat vejce z klecí. V supermarketech, které se k tomu zavázaly, což je například Kaufland, Lidl, Tesco, Penny Market a další, za několik let nekoupíte vůbec klecová vejce. Zároveň i některé potravinářské firmy, jako je Dr. Oetker, Mondelez, Nestlé, přijaly tuto politiku.

Mluvíme o jakém roce?
Pavel: To se liší. Některé ty firmy už to praktikují v současnosti, třeba Dr. Oetker, a některé začnou od roku 2020. To jsou firmy, které prodávají potraviny online, s dovážkou, třeba Rohlík nebo Košík. Ty největší firmy, supermarkety, se zavázaly, že od začátku roku 2025 v nich nebudou k dostání klecová vejce, pouze vejce z bezklecových chovů. Do určité míry je pochopitelné, že to chvíli potrvá, protože v Česku je v současnosti skoro 90 procent komerčně chovaných slepic právě v klecích.

To je obrovské číslo!
Pavel: Těch bezklecových vajec není vlastně dost, aby se mohla uspokojit poptávka už třeba od příštího roku. Chvíli potrvá, než se haly přebudují.

Nyní tedy odběratelé musí tlačit na dodavatele, aby upravili haly?
Pavel: Přesně tak. Zároveň chceme, aby se to vyřešilo tak, že se v Česku zruší klecové chovy a dodávky se nebudou řešit importem. To se povedlo, devadesát procent maloobchodu řeklo, že nebudou v budoucnu prodávat klecová vejce. My ale chceme jít ještě o krok dál a po vzoru Rakouska, Německa a dalších zemí klecové chovy zcela zakázat. Tam si veřejnost řekla, že toto už nepatří do jedenadvacátého století. Proč bychom to měli dělat, když jsou tu ohleduplnější alternativy, kde mohou být slepice alespoň na podestýlce a mít trochu místa? Náš velký cíl a velký úkol pro následující rok je prosadit zákaz klecových chovů slepic v České republice. Přidáme se tak po bok mimo Rakouska a Německa i Švýcarska, Belgie, Kalifornie. Je to celosvětový trend, lidé si uvědomují, že je to problém. Ostatně i u nás v České republice podle výzkumu agentury Median by tři čtvrtiny lidí chtěly zákaz klecových chovů. A skoro devadesát procent si myslí, že klecové chovy neposkytují slepicím vyhovující podmínky.


V čem je tedy problém, proč to ještě není zakázané? V penězích?
Pavel: Je velmi malý rozdíl v průměrných výrobních nákladech na jedno vejce z klecového a z podestýlkového chovu. Jde v průměru o dvacetník. To jsou čísla Drůbežářské unie. Klecové vejce stojí korunu šedesát, vejce z podestýlky korunu osmdesát nebo devadesát. Cenový rozdíl je naprosto zanedbatelný. Je to důsledek trendu, který byl ve velkochovech v předcházejících desetiletích. Tlak na co nejvyšší efektivitu. Když si odmyslíme, že slepice je zvíře, které dokáže cítit bolest a celé spektrum negativních pocitů a nepohody, tak klecové chovy jsou úžasně efektivní. Klec je nakloněná, aby se vajíčko samo vykutálelo, výkaly propadávají mřížemi. Na začátku roku tam nacpou slepice, aby je zubožené o rok později vytáhli ven a nahradili novými. Voda tam sama teče, krmení se tam samo sype, je to dokonalý, bezúdržbový stroj. Tak dokonalý, že když tam spousta slepic zemře, tak je nikdo ani nezvedne a neodnese. Leží tam týdny a měsíce a ty ostatní si na ně stoupají, aby ulevily bolavým pařátkům. Ale abych se vrátil k tomu, proč se dávno klecové chovy nezakázaly. Nebyl zde tlak od odběratelů na producenty vajec. V západní Evropě jsou buďto klecové chovy zakázané nebo se každoročně jejich podíl snižuje a je třeba už jen na patnácti procentech.

Proč jsou tedy podestýlková vejce v obchodech o tolik dražší než ta klecová?
Jana: Protože supermarkety vědí, že neklecová vejce kupuje zákazník, který je ochoten si připlatit. Reálný rozdíl je ten dvacetník, ale oni to našponují a mají tak větší provizi pro sebe.
Pavel: Zdá se, že tam je trochu jiná cenotvorba. V současnosti je základním produktem klecové vejce, to je to, které se objevuje v letácích jako slevová nabídka, je to standard. Bezklecová vejce jsou prezentována jako luxus, nadstandard. Během několika let situace bude taková, že standard bude podestýlkové vajíčko. Budeme usilovat o to, aby se velký podíl chovu slepic nepřenesl jenom na podestýlku, ale i do těch ještě lepších chovů, především do volného chovu.
Jana: Máme informace ze zahraničí, že někteří drůbežáři sami pochopí, že z dlouhodobého hlediska je lepší podestýlkový chov rovnou přeskočit a jít ještě o řád dál.


Proč?
Pavel: Z důvodu předjímání budoucí poptávky. V roce 2012 byla jedna změna u klecových chovů, kdy začala platit nová evropská směrnice, ve které bylo několik nevýznamných úprav. Šlo o takzvané obohacení klecí, což například znamená, že v klecích přibyly nějaké škvírky, ve kterých si mohou slepice jakoby brousit drápy, přibyl tam malý čtvereček umělé trávy, který jim má nahradit trávu a podestýlku. V každé kleci přibyl prostor odpovídající třem krabičkám zápalek na jednu slepici.
Jana: Mělo to jeden dobrý důsledek, že po takzvaném vynešení se byly slepice schopné udržet na vlastních nohou. Dokud obohacené klece nebyly, byly na sebe namačkané natolik, že slepice neuměly stát a trvalo dlouhou dobu, než se jí vytvořilo svalstvo.

To by mě nenapadlo, že takhle miniaturní změna může mít vliv na kvalitu života.
Jana: Obrovský. I co se týká množství peří.  Při přechodu na podestýlkový chov se jedná o dvojnásobný životní prostor.

Může nám to ale napovědět, že i každé malé zhoršení může být pro zvíře fatální. A i malé zlepšení může být otázkou života a smrti. Kdyby se nakonec podařilo, aby se většina slepic chovala venku ve volném výběhu, bude to téměř normální život.
Jana: Určitě jsem tím nechtěla říct, že to obohacení bylo dostačující. Proto bojuji za to, aby klece v současné podobě zmizely. Ale pokud se takto promítly na kvalitu života slepic tři krabičky zápalek, jak moc se promítne podestýlkový chov? I když slepice z klecí i z hal jsou poznamenaná zvířata, je velký rozdíl v jejich zdravotním stavu.
Pavel: Už v roce 2012, kdy se takzvané obohacení zavádělo, říkalo mnoho lidí z řad ochránců zvířat drůbežářům, aby neinvestovali do těchto nových klecí a přešli rovnou na bezklecové chovy. Bohužel to většina drůbežářů nevyslyšela a teď čelí tomu, že se změnil postoj veřejnosti a poptávka po bezklecových vejcích. Podle Drůbežářské unie už producenti počítají s tím, že za pár let nebudou mít svá klecová vejce komu prodat.

Není to jen přání otcem myšlenky, skutečně se postoj veřejnosti mění?
Jana: V zahraničí běží podobné snahy o poznání déle a tak lze pozorovat sklizeň zasetých myšlenek a vizí. Já věřím, že to není jenom přání, že to bude skutečně realita.


Od kterého roku chcete prosadit zákaz klecových chovů?
Pavel: Hodně závazků se vztahuje k začátku roku 2025. V zásadě všechny supermarkety si toto datum nastavily, aby měly přechodné období. Proto nám dává smysl, aby po tomto datu už nebylo možné v Česku chovat slepice v klecích. V přechodném období pěti let by se na to mohli všichni zúčastnění připravit. I když bychom chtěli, aby se změna prosadila ihned, musíme být realisté a předložit realizovatelný plán, aby to nebylo jen zbožné přání.

Existuje platná petice, kde mohou lidé tento zákaz podpořit svým hlasem?
Pavel: Ano, na naší stránce Jak to snáší se mohou lidé dočíst další informace o tom, o co nám jde, podívat se na videa a také podepsat petici, která vyzývá velké odběratele, aby přestali odebírat klecová vejce. Zanedlouho se budou moci přidat ke kampani za zákaz klecových chovů v České republice, kterou nyní připravujeme. Sice teď řešíme způsob chovu jednoho druhu zvířat, tedy klecové chovy slepic, ale když se to povede, tak to velice pomůže všem budoucím snahám. Když se lidé spojí, když budou slyšet, když budou psát svým poslancům, když budou psát do obchodů, kam chodí nakupovat, proč odebírají nějaký produkt, tak zjistí, že změna je možná. Před patnácti, dvaceti lety to nikoho nezajímalo a dnes lidé dokážou společně udělat ohromnou změnu. A za rok to dokážou zopakovat na nějakém jiném tématu, pomoci jiným zvířatům. A to je podle mě hrozně důležité.


V co věříte?
Pavel: Věřím, že když se lidé spojí, tak dokáží ohromné věci. Věřím v lidskou společnost, která se snaží postupně snižovat utrpení nejen svých členů, ale i dalších živých tvorů. A věřím v to, že zájmy několika velkých firem na co největším zisku nesmí převážit nad zájmy zvířat, lidí a planety.
Jana: Já věřím v lepší svět, ale také v to, že je pro něj potřeba něco udělat. Nemyslím si, že by lidem bylo jedno, co se děje se zvířaty. Spíš jsme si nechali namluvit, že některé věci prostě nezměníme. Není to pravda a má smysl se snažit. Úspěch se zákazem kožešinových farem nám může být jasným důkazem. A další zvířata na naši pomoc čekají.


Moc vám oběma děkuji za podnětný a důležitý rozhovor, ale i za to, co děláte. Do nového roku 2019 přeji štěstí a radost nejen vám, ale i všem zvířatům.

pondělí 25. června 2018

LIBOR ZICH

S Liborem jsem se seznámila díky hodinám meditace s Dikšou, které vedl.  A protože mě jejich prožívání niterným způsobem ovlivnilo, zkusila jsem ho poprosit o rozhovor. K mé radosti souhlasil a tak jsem ho mohla u nás ve Svatojánu podrobně vyzpovídat.


Libore, buď tak hodný a pověz mi, jaká byla tvoje životní cesta, jak jsi dospěl až k tomu, že pomáháš lidem, aby si v sobě některé věci vyjasnili, aby jim bylo lépe, a učíš je meditovat. Jaká je tvoje původní profese?
Začínal jsem úplně světsky, a až v poměrně vysokém věku došlo k obratu v mém životě, kdy jsem začal hledat. K obratu tě většinou dovede nějaká krize, vnitřní pocit nesmyslnosti bytí. Když lidé narazí na takové duševní stavy, tak se začnou zabývat něčím jiným, než se zabývá většina lidí, tedy materiálnem. Po základní škole jsem šel do učení, aniž bych věděl, o co mám vlastně zájem. Rodiče mě dali do strojírenského učiliště, kde ve mně něco přeskočilo a začal jsem se lépe učit. Vzdělávání mě začalo bavit a tak jsem šel studovat průmyslovku a dělal jsem ji večerně pět let při zaměstnání. Až teprve potom jsem šel na vojnu, to už jsem byl ženatý a měli jsme prvního syna. Myslím si, že dnes mladým mužům vojna chybí, že by se to mělo vrátit.

A proč?
Tehdy jsem to nechápal a moc jsem na to nadával jako na zbytečnou buzeraci. Dnes to ale vidím jinak, těm lidem to dá řád. Dříve se říkalo, že vojna udělá z kluka chlapa a ono na tom do jisté míry něco je. Mám pocit, že mladí muži dnes nedozrávají.

Chybí přechodový rituál do dospělosti?
Ano, přesně tak. Vojna fungovala jako přechodový rituál. Neslo to sebou i téma obrany své země, což jsme tehdy považovali pouze za propagandu ideologie a politické školení. Nakonec to bylo i obsaženo v přísaze. To všechno mělo svůj význam, který jsem neviděl.

Vzpomínáš tedy na vojnu nakonec v dobrém?
Ne, nevzpomínám na to období jako na super věc, ale ani jako na něco špatného, mé vzpomínky jsou neutrální a vím, že něco takového v životech dnešních mladých mužů chybí.
Po návratu z vojny přišel na svět druhý syn a krátce na to politická změna. Tehdy jsem byl zaměstnán v Gumokovu, kde jsem měl na starosti lisovací nástroje a údržbu strojů. Po revoluci jsem odešel a s jedním přítelem jsme začali podnikat.



V jakém oboru?
Začali jsme přestavovat auta na plyn. To mě velice zaujalo, protože to byla taková revoluční věc a já jsem ze své podstaty revolucionář a buřič. Zajímají mě věci, které dokážou provést nějakou změnu ve světě, které jsou nové a neobvyklé. U nás to byl zcela nový obor, přestože v některých evropských státech, v Itálii nebo Holandsku, se jezdilo na plyn už mnoho let. Byli jsme drženi v izolaci od zbytku světa, takže jsme byli u nás v tomto oboru pionýři.

Máš pořád auto na plyn?
Ano, od roku 1993 mám auta na plyn. Postupně jsme začali tlačit na legislativu na Ministerstvu dopravy, aby se to dalo nějak legalizovat, když už na plyn jezdila spousta lidí vlastně načerno. Venku to bylo běžné a u nás to stále nešlo. Naše „eseročko“ mělo v Hradci Králové jednu z prvních čerpacích stanic LPG v republice. Tenhle obor se pak prudce rozšířil a legalizoval hlavně díky nové legislativě.

Proč už to neděláš?
Skončil jsem v roce 2006, svůj obchodní podíl jsem prodal. Byla silná konkurence včetně nekalé soutěže a já jsem se rozhodl firmu prodat.  Lidi to dělali doma melouchem, byli samozřejmě levnější. To není příběh jen z tohoto oboru, tak to v Čechách chodí. Ta práce mě přestala naplňovat a došel jsem do stavu jakéhosi vyhoření. Věnoval jsem tomu spoustu energie, o rodinu jsem se příliš nezajímal. Děti rostly a já jsem byl ponořený do práce. Byl jsem v takovém stavu, že jsem musel hledat pomoc. Nehledal jsem ji ale klasickou cestou, hledal jsem ji v alternativě.

Takže jsi nešel za psychologem nebo psychiatrem?
Šel jsem za lidmi, kteří se věnovali léčitelství a ti začali uvádět do pořádku moje tělo.

Měl jsi i fyzické potíže?
Byl jsem oslabený, měl jsem nedostatek různých minerálů, stopových prvků a vitamínů. Tělo bylo vyčerpané, protože mysl, duch a tělo jsou provázané, projevovalo se to na všech úrovních. V tom období jsem ale pracoval především s posílením fyzického těla pomocí různých preparátů a očištění. A díky tomu jsem se dostal i k duchovnímu hledání. Propadal jsem se do silných depresivních stavů, nedalo se v nich normálně fungovat. Na přelomu tisíciletí probíhaly i globální změny cyklů, otevřelo se jiné období. A nastal obrat i v mém životě. Začal jsem se věnovat Reiki, které mi dávalo smysl. Podle své nátury jsem do toho šel naplno. Tak, jak jsem byl dříve ponořen do firmy, stejný přístup jsem zaujal i v práci s energií, v duchovní oblasti. Reiki mi dodalo náboj a smysl v životě.


Pomáhal jsi lidem nebo sobě?
Procházel jsem postupně všemi stupni Reiki.

Jsou tři?
Ano, jsou to tři stupně a ten třetí je terapeutický. To znamená, že můžeš léčit. Poté jsem se pustil ještě do mistrovského stupně, kdy můžeš iniciovat další adepty, můžeš je zasvěcovat do prvního a druhého stupně. Ke konci jsem ale poznal, že někteří lidé s tím nezachází moc dobře, odehrávaly se iniciace přes internet za peníze. To je taková lidská vlastnost, že dokážeme docela pěkně všechno zničit. Souběžně s mistrovským stupněm jsem se dozvěděl o tom, že se tady u nás dělají kurzy Mukti, což znamená Probuzení či Osvícení. Já jsem zbystřil, protože Reiki se mi jevilo jako uzavřený systém. Tři stupně, a co dál? Co je potom? Já jsem pořád chtěl jít někam dál. Dozvěděl jsem se, že v Indii jsou ášrámy, kde se Mukti zabývají a předávají silnou energii. To mě zaujalo a úplně jsem ztratil zájem o Reiki. To byla najednou velice rychle uzavřená kapitola. Začal jsem navštěvovat semináře. První lidé se vrátili z Indie po absolvování kurzů a přivezli tu energii sem a začali ji předávat lidem. Tak se stalo, že jsem v roce 2006 odjel do Indie a následujících deset let jsem se tam vracel.

Z čeho jsi to platil?
Z prodeje firmy.  Potřeboval jsem v podstatě přežít sedm let do důchodu. Od roku 2006 do roku 2013. Prodejem podílu firmy jsem měl zaručeno splátkování a tak jsem neměl existenční starosti. Měl jsem navíc ještě živnost na vzdělávání a dělal jsem kurzy, setkávání s lidmi.

Myslíš nějaké semináře?
Dalo by se říct.

O čem byly?
Byly zaměřeny na různá témata, na změny v rozmanitých oblastech života, na nápravu překážek a bloků, které nám brání v tom, abychom v té oblasti uspěli nebo tu oblast uzdravili. Třeba kurz zaměřený na vědomí bohatství, na hojnost v životě, na uzdravení  vztahů, na umění rodičovství. Jeden z kurzů měl směřovat k duchovnímu probuzení. Bylo tam také předávní energie Dikši, které se dělalo jednoduchým způsobem. 



Kde člověk najednou vezme to sebevědomí, že může pořádat takové kurzy? Jak k tomu došlo?
Je to podobně jako v Reiki. Jsou lidé, kteří získají iniciaci v Reiki a okamžitě doma na lidi přikládají ruce a bez problémů léčí nebo to předávají ve svém okolí. Toto bylo něco podobného.

V Indii jsi tedy získal iniciaci?
Ano, první kurz byl na jedenadvacet dnů. Tam jsme prošli určitým procesem, kde jsme dostali takový návod, jak to dělat, ale hlavně tam došlo k otevření kanálů.

To udělá někdo zvenčí nebo to můžeš udělat sám?
Ne, to nemohu udělat sám. V chrámu, který byl za tím účelem postaven, sloužili mniši v duchovním řádu. Ti lidé, kteří tam přijeli, prošli celým dlouhým procesem. Když jsem se vrátil, věnoval jsem se předávání energie Dikša. Sešli se lidé, udělala se úvodní meditace na naladění a pak se už jen předávala Dikša.

Zajímá mě, jak iniciace probíhá. Když lidé odjíždí, jsou z nich už hotoví učitelé?
Učitelé ne, ale mohli předávat Dikšu. Tehdy to tam tak bylo, v roce 2006 to byly úplné začátky. Když jsem se vrátil poprvé, měl jsem určitý okruh lidí, přátel a známých, které jsem znal především přes Reiki, a kteří pracovali se skupinami lidí. Ti mě pozvali a já jsem si organizoval některé svoje semináře. Nebyla to uzavřená záležitost, v dalších letech jsem se do Indie vracel na prohlubovací kurzy. Za těch deset let jsem tam absolvoval spoustu programů. Jeden z těch programů v roce 2010 byl zaměřený na to, že účastníkům dal do ruky nástroje, aby mohli vést lidi, aby byli vybaveni a mohli dělat kurzy třeba na zdraví nebo na partnerské vztahy a další oblasti. Po výcviku a iniciaci byli takzvanými trenéry. Dnes  jsme spíše zvyklí na  slovo kouč. Ale koučink je spíš psychologická věc. Tohle byly věci zaměřené na duchovní složku člověka. To byl ale jen jeden z výcviků, které jsem tam absolvoval.  Další byl třeba program Cesta do božství.



Vyučuje se tam anglicky?
Ano, anglicky. Se skupinou přijížděli tlumočníci. Pak se to všechno změnilo tak, aby všichni nemuseli jezdit pro iniciaci až do Indie. Začali vychovávat svoje kouče, kteří to mohli předávat dál, což udělá třeba třetina nebo dokonce jen pětina absolventů. Ti ostatní to mají jen pro svou potřebu. Já jsem to ale chtěl předat dál, pomoci lidem. Ale abychom byli schopni lidem pomáhat, museli jsme nejprve sami projít celým procesem.

Kolik vás tam tak bývalo?
Jezdili tam lidé z celého světa. Někdy i tři sta lidí. Měl jsem čas i prostředky se tím zabývat po celé dlouhé roky a do Indie jezdit. Bylo to pro mě ale náročné, protože jsem sám procházel určitými změnami, nelze to oddělit, nelze říct, že člověk jezdí do školy. Byla to opravdu silná zkušenost, vnitřní proces, během kterého jsem se snažil pracovat.

Tobě to tedy pomohlo více než Reiki?
Určitě. S Reiki to nesnese žádné srovnání, to je úplně jiný druh energie.

Co je smyslem energie Dikša?
Dikša má vést lidi k duchovnímu probuzení.



Můžeš to prosím nějak víc specifikovat? Co je to Dikša, co dokáže s člověkem udělat?
Je těžké to nějak smysluplně vysvětlit. Dnes už to vidím jinak než na začátku. Celý fenomén Dikši prošel změnami, není to statická věc.  Měnil se obsah i instrukce.

Je to tedy novodobý fenomén?
Ano, poměrně novodobý. Energie Dikša se tu objevila v roce 1989.

Odkud se tady objevila?
Objevila se skrze jednoho člověka, syna Mistra v Indii, avatara, který sem přišel, aby tímto typem energie pomohl lidem. Ten fenomén se tedy fyzicky dostal do tohoto světa prostřednictvím člověka, který ho zpočátku předával svým vrstevníkům.

Je to nějaký druh energie z vesmíru?
Dá se říct. Nechci používat slovo Bůh nebo božská energie nebo božství, protože vím, že mnoho lidí s tím má problém. Různé asociace, různé představy. Různé koncepty, které jsou třeba naprosto chybné.  Když řeknu Bůh, někteří lidé se mohou osypat, jako jsem se osypával já kdysi před patnácti, dvaceti lety. Dnes se musím sám sobě smát, protože to byly představy, které byly mylné. Jaké je tvoje přesvědčení, tak to vlastně funguje. Myslíme si, že nám nějaká církev řekne, jak to je. Že nám to někdo vysvětlí. Tady ale není co vysvětlit, není co uchopit. Pro naši mysl to není uchopitelné. Je to energie, kterou můžeme nazvat univerzální nebo energie, která pochází z vyššího vědomí, z vyšší úrovně reality.

A to předání?
Začínalo se rukama zlehka položenýma na hlavu, tu vyšší inteligenci lze ale přenést i svým záměrem, úmyslem. Tak, jak si my dva tady povídáme, proudí energie skrze mě a to já nemohu nijak ovlivnit, nemusím na nikoho sahat.



Takže já zrovna teď dostávám Dikšu?
Permanentně.

Jenom, když jsi nablízku?
Ne, lze to i na dálku. Ty můžeš sedět tady a já mohu sedět v Hradci a zcela záměrně na tebe pomyslet a požádat o to, abys dostala požehnání.

Dikšu můžeme nazvat česky Požehnáním?
Přesně tak. Slovo Dikša pochází ze sanskrtu, oficiálně se to pro lidi ze Západu jmenuje Požehnání jednoty. Já bych tam tu jednotu vynechal, protože tam bychom si museli vysvětlit, co je myšleno jednotou. Většinou  s jednotou vznikne nějaká asociace a lidé tady u nás si vzpomenou na nerozbornou jednotu na věčné časy.

Nebo Jednotu bratrskou.
Ano. Tohle se týká stavu vědomí, stavu bytí, kdy jsi v jednotě s ostatními formami života, se vším, co je. Není to stav myslí uchopitelný, nestačí myslet na jednotu. Vynechejme slovo jednota a říkejme prostě Požehnání.



Ty se nijak nevyčerpáš, je to zkrátka nekonečně proudící energie?
Není to moje energie. Biotronici vydávají svou energii, a to je dostihne. Někteří sami onemocní nebo je to vyčerpá a doslova zahubí. Tady ale nejde o bioenergii. Můžeme říct, že každý člověk má tento potenciál a může se té energii otevřít. Ten oceán, který je venku, máme i uvnitř nás, on námi protéká. Jenom vlivem našeho poškození ho nevyužíváme.

Ty ses tedy musel naučit nějakým způsobem se tomu oceánu otevřít?
Ne. To udělala ta vyšší úroveň inteligence.

Ale někdo ti k tomu musel pomoci, ne?
To otevření by mohli, a také by měli dokázat všichni. Já pouze vědomě požádám o pomoc vyšší inteligenci. Víc pro to nemohu udělat. A proč to nejde tak snadno každému? V Indii to bylo speciální místo, kde se ten fenomén projevil a už jen to místo bylo jakousi branou do jiné dimenze. Navíc tam prováděli starobylé obřady a rituály, které ještě vyvolávaly silnější energetické pole. To dělali například pomocí púdži.

Co je to?
Je to slovo ze sanskrtu a znamená obřad, během kterého se recituje množství manter. A takovými obřady vyvolávali energii Milosti a Požehnání. Můžeme si to představit jako vytáčení telefonního čísla k Vyššímu. Jsou to vlastně kódy. Používá se také hudba, bubnování a další starobylé způsoby, které lidstvo zná v různých podobách. V Indii zůstala dochována skutečná původní duchovnost, která zdůrazňuje jedinečnost každého člověka. Obřady se tedy vyvolávalo pole, ve kterém se odehrával celý výcvik. Skládal se z učení, z technik a vysvětlení, abys to intelektuálně pochopila a z proudu silné energie.

Ten proud jsi fyzicky pociťoval?
Ano.



Jak ten pocit vypadá?
Jsou to různé pocity. Podle toho, co se ti děje. Jestli se ti třeba bourá nějaké staré zranění, tak můžeš procházet smutkem, můžeš plakat nebo se můžeš smát.

A fyzické vjemy?
Pocity štěstí, blaženosti, můžeš mít i vize. Je to naprosto individuální. Každý neseme určité zátěže, máme svou historii, kterou jsme prošli za tisíce let. Když se ponoříme do toho proudu, do té „pračky“, tak se s každým jednotlivcem děje něco jiného. Na jejich vyšší těla, na energetické obaly to působí rozličně. Člověk není schopen svou myslí něco pochopit, jenom tím prochází, něco se s ním děje psychicky, emocionálně i fyzicky. Můžou zcela zmizet letité zdravotní problémy. Je to neřiditelný proces.

Je to trvalá změna nebo se musí stále přiživovat, rituály se musí stále opakovat? Jinými slovy, musíš stále navštěvovat semináře, aby to mělo kýžený efekt, aby sis udržoval hladinku?
Rozumím, na co se ptáš.  V určitém momentu se proces tvého probouzení rozjede, je nastartován. Je dobré, když s tím nějakým způsobem zůstáváš v kontaktu. Já jsem byl za deset let mnohokrát v Indii a prošel jsem spoustou různých procesů.  Skončilo to v roce 2016 a od té doby vůbec nemám pocit, že bych měla někam jezdit. Naopak mám pocit, že mám zůstat doma, být tam, kde jsem a dělat obyčejné věci. Ale rozjetý proces už nejde zastavit, probíhá i po tvém odchodu z této roviny, z této planety, z tohoto těla. A není důvod ten proces zastavovat. V určité fázi, tak, jak to jednotlivec cítí, jak je veden svým vyšším vedením, tak nějakým způsobem přikládá pod kotel.

Aby se to nerozpustilo v každodennostech?
Nemusíš vykonávat nějaké složité procesy, jdeš jen do meditace nebo nějaké očisty. Je na každém z nás, jaký si zvolí způsob. Vždy jsem říkal lidem, že je dobré to udržovat. To je stejné, jak když cvičíme, abychom posílili své fyzické tělo, také vlastně nemůžeme úplně přestat, naše kondice by se ztratila, svaly se zmenšily.



Rozumím. Aby člověku zůstaly svaly, nestačí si zacvičit jednou v životě.
Když cvičíš třeba jógu, nemůžeš si říct: budu cvičit intenzivně rok a pak už se na to vykašlu, pak už to není potřeba. Je to celoživotní cesta. Ale to cvičení, přístup, se mění. Po počátečním intenzivním kurzu třeba stačí jenom nějaká praxe, která člověka udržuje.  Stejně jako ke cvičení, práci s tělem, tak stejně můžeš přistupovat k práci s vnitřním světem. Škola, kterou jsem prošel já, se jmenovala Posvátná škola pro probuzení a realizaci boha. Neboli uvědomění si Boha. To byly dva cíle školy.  Ten první byl dostat člověka do intenzivní pozornosti toho, co se děje uvnitř. Mnoho lidí řekne: ale já si jsem vědom toho, co se děje uvnitř. Ale není tomu tak. Když pak procházíš procesem, začneš vidět všechny svoje části a poznáš, co se děje uvnitř. Začneš to skutečně vidět. K tomu vidění nelze přijít bez určitého procesu, který sahá až na neurobiologickou úroveň. Tam musí dojít ke změnám.  Dostaneš se do stavu svědka. Odehrávají se určité věci, které nesoudíš, ať jsou takové nebo takové, jenom je vidíš. A už jenom to vidění, ta samotná pozornost, stav svědectví, je schopno způsobit transformaci.

Jak na tělesné, tak na duchovní úrovni?
Spíš na té duchovní.

Když si dokážeš představit, co se děje uvnitř tvého těla, můžeš napravit i zdravotní potíže, tak to chápu.
Když budeš ve stavu, kdy budeš schopna vidět, jak v tvém těle třeba proudí krev, tak pozornost směrovaná do místa problému by vyvolala samoléčení, které bys neprováděla ty, ale tvoje vyšší vědomí, vyšší já, kterého si nejsme za běžných okolností vědomi. Ono je vlastně původcem toho vidění, toho pozorování. Když zmizí pocit já, pocit, že je tu někdo, kdo něco pozoruje, zůstane jen prožívání děje. My ale žijeme běžně ve stavu malého já.
To je tedy jedna cesta, probuzení do pozornosti, do stavu svědka.  Druhým cílem je realizace, uvědomění si Boha. To vede do stavu, kdy jsi schopna vnímat a prožívat realitu vyšší inteligence, jsi schopna se do této reality probudit. To ale není věc, kterou si můžeš přečíst, abys jí porozuměla. Ty potřebuješ prožít ten stav, který se nazývá realizace Boha. Tyhle dvě cesty se nakonec spojí. Když ti lépe vyhovuje cesta svědectví, cesta pozornosti nebo naopak cesta uvědomění si nemanifestovaného, všemocného, neuchopitelného, všudypřítomného božství, zdá se jen zdánlivě, že jsou to dvě rozdílné cesty. Napadá mě, že když děláš rozhovory s lidmi, a tvým mottem je Hledání lidství v člověku, mohla bys slovo lidství vyměnit za slovo božství.



To je už asi další level.
Ale to spolu souvisí! Abychom mohli být skutečnou lidskou bytostí, měli bychom poznat, že jsme božskou bytostí, měli bychom se dostat do kontaktu s vnitřním božstvím, které není oddělené od oceánu inteligence, ve kterém všichni žijeme. Když dojdeme k tomu, dojdeme zároveň ke skutečné podstatě lidství a nemluvíme už o člověku, ale o lidské bytosti. Na této současné úrovni lidské bytosti velmi trpí. My jsme si na to množství utrpení tak zvykli, že to považujeme za normální. Říkáme: no to už je život, život bolí. Ale přirozený stav člověka, jak byl kdysi navržen, je obrovské, nekonečné štěstí, blaženost. V sanskrtu se ten stav nazývá ánanda, nebo někde to nazývají stav nirvány. To, co lidé pořád hledají po stovky, tisíce let. A nemohou to najít, protože je to uvnitř nich samých a je třeba vyléčit vnitřní svět. Ten je potřeba uzdravit! Hledáme to ve vnějším světě, jezdíme do Himálaje meditovat a tak dále, a ono je to vlastně tady. Jedním z nástrojů, které potřebujeme k tomu, abychom se k tomu poznání dostali, je proud Milosti.

Tedy Dikša?
Už bych to ani Dikšou nenazýval. Když řeknu Dikša, dnes už mám pocit, že bych lidi zaváděl k nějakému konkrétnímu učení, ale tak to není. Můžeme to vnímat různě, jako zlatou kouli, zlatou energii. Někdo to může vidět, jiný to může cítit, u každého se to může projevit jinak. Lidé, kteří projdou tím procesem, jsou navedeni na vlastní cestu, ke své podstatě. Je to tak jedinečné, že to nelze unifikovat. Takový člověk se stává silnějším a průchodnějším kanálem, vodičem pro božské energie. Je propojením mezi energiemi země a energiemi vesmíru, energie skrze něj proudí a on ničemu nebrání. A skrze něho se i šíří. Ten potenciál má každý, jen to zatím většina lidí nedělá. Nepracují na tom, aby byli silnějším, lepším vodičem.

V roce 1989 se Dikša manifestovala v Indii. Myslíš si, že vesmírná inteligence usoudila, že už potřebujeme pomoc, že už si nepomůžeme sami a tohle je způsob, jak nás probrat?
Přišel čas. Planetární hodiny, celý ten orloj, ve kterém probíhají cykly, o nichž nic nevíme, ukázaly příznivé období. Z hlediska panujícího prostředí pro to nebyly dříve vhodné podmínky. Lidé nebyli připraveni, planeta nebyla připravena.



A teď je všechno připraveno ke změně?
Ano, teď to tak je. Po roce 2012 nastalo období, kdy lidé získali příležitost probuzení.

Ta doba, kdy je to možné, je časově omezená?
V určitých zdrojích jsem našel, že tyto cykly zde vždycky probíhaly. Poslední havarovaný vzestupný cyklus, který se nepovedl, byl v Atlantidě. Další cyklus přišel teď, po mnoha tisících letech. V roce 2012 bylo zahájeno období otevřeného okna. Říká se, že přestupné období bude trvat do roku 2022. Potom se údajně začne okno uzavírat. Já si ale myslím, že dochází k mnoha dalším změnám, nejenom tady na Zemi, ale i ve vyšších úrovních, kde je vlastně předloha těch dějů, které se manifestují na Zem, kde do nich zasahuje mnoho nehmotných duchovních kolektivů. My je můžeme souhrnně nazvat božstvím. Nevíme o tom nic, tak to můžeme takto pojmenovat. Tak, jak je ta situace rozehrána, jaké panují podmínky v části vesmíru, kde se vyvíjíme, nikoliv tady na Zemi, tak se zdá, že většina kanálů sloužící k přechodu se bohužel uzavřela mimo plán. Je popsáno pět nebo šest různých způsobů-cest, kterými mohou lidské bytosti vzestoupit, a nám už teď zbývá pouze vývoj na samotné Zemi spolu s ní. Protože Země je bytost, která se také v roce 2012 vydala po vzestupné linii. A nese s sebou všechny formy, které ji obývají, které nese na svém těle. Všechny, které jsou schopny udržet to tempo, půjdou s ní.  Ty, které to nedokážou, Zemi opustí.

Zemřou?
Žijeme v rovině, která je smrtelná, kde je život konečný, tak tyto bytosti ukončí svou existenci. Když opustí fyzickou rovinu, svoje tělo, tak jejich vědomí půjde do roviny, kde se neodehrává evoluce stejným tempem, a nebo se neodehrává vůbec. Po mnohatisíciletém evolučním pádu, kdy jsme sestoupili do nízkého vědomí, a nacházíme se v absolutním oddělení od toho, čemu říkáme Bůh, v oddělení jednotlivce od jednotlivce, což způsobuje veškeré problémy v celé civilizaci, Země zastavila svůj pád a začíná stoupat nahoru. Ty formy, které se na lodi Země neudrží, budou postupně mizet. Může se stát, že zmizí nějaké bakterie, nějaké viry. Je to tak jednoduchá forma života, že není schopna jít vzhůru s vibracemi planety, není schopna držet evoluční krok. Přemístí se do jiného systému, na jinou planetu, do jiné roviny existence. A to se může odehrávat i s lidmi. Lidé, kteří to nebudou zvládat, odejdou. Vidíme to už dnes, že lidé, kteří nezvládli určitý posun, duchovní výzvy, tak odchází. Je to složitý problém, má na to vliv nejen současný život, ale také historie každého jednotlivce. 

Počkej, jak to myslíš, odchází?
Odchází z planety.



Umírá?
Umírá, ano. To je odchod do jiné formy existence.

Takže podle té teorie bude do roku 2022 velký nárůst úmrtí oproti normálu?
Já nevím, zda to bude nárůst, ale byly i takové výhledy do budoucnosti. V Indii nám říkali: my nevíme, kolik bude na planetě žít lidí v roce 2035. Tím naznačovali, že k nějakému úbytku dojde, že spousta lidí opustí planetu. Opustí svoje tělo při nehodách, válkách. Duch opustí tělo, protože není schopen tady dál vibračně setrvávat. Tak já rozumím tomu, když řekneme, že opustí tuto rovinu existence.

Co třeba kočky? Támhle zrovna jedna spí. Myslíš si, že některé kočky jsou na vyšší duchovní úrovni než někteří lidé? Budou tady některé kočky i po roce 2022?
Ne, jde o to, jestli je tato forma života schopna přizpůsobit se vibracím na Zemi, nejde o duchovní úroveň.

Takže některá kočka může být schopnější než některý člověk?
Takhle jsem se nad tím nikdy nezamyslel, opravdu. Nezabývám se tady těmi věcmi, protože jde jenom o to, že chceme něco vědět, chceme proniknout do nějakého tajemna. Je velice zajímavé o tom číst a přemýšlet nad tím, ale v podstatě tě to odvádí od vnitřního procesu. My bychom měli věnovat čas vnitřní přeměně, měli bychom být zaměřeni sami na sebe, na to, co se děje uvnitř nás, v našich životech. Tyto informace a teorie jsou sice zajímavé, ale odvádějí naši pozornost od podstatných věcí, od procesu, kterým bychom měli projít. Ale hledat informace není špatné, to určitě ne. Věřím tomu, že postupně se lidé budou dozvídat o skutečné historii lidstva. Odkud pochází, kde se tady vzalo a kdo a k čemu ho vytvořil. Jaký byl jeho původní úkol a že se na planetě Zemi neocitlo náhodou, ale vlivem evolučního pádu. Že Země není mateřská planeta lidstva, ale náhradní planeta lidstva. Ale tyhle informace nám nikdo v novinách nenapíše, není zájem. Není zájem nám popravdě říkat ani to, co se odehrálo před sto lety.



Zájem z jaké strany?
Zájem z té strany, která vlastní klíč od této planety. My lidé nejsme svobodní, žijeme v systému, který je davo-elitářský, to znamená, že je tady nevědomý dav s několika vědomými jedinci. V podstatě je to stále stejné rozdělení společnosti, jaké bylo před naším letopočtem třeba v Egyptě.  Vládce a dav. Tento sociální model tady přetrvává. Slova o demokracii a svobodě jsou jenom iluze. Lidé jsou začlenění do systému a jsou snadno ovladatelní.

To se může duchovním pozvednutím změnit?
Může. Probuzený, vědomý člověk přestává být manipulovatelný. Je řízený jen svou vyšší inteligencí. Není ovládán zprávami v médiích. Pro systém, který potřebuje udržet lidi v poslušnosti, to není žádoucí. Takoví lidé jsou neovladatelní, chovají se jinak. Není třeba zákonů, protože ti lidé dodržují zákon srdce, které jim říká, co je správné a co ne.  Není třeba, aby u každého člověka stál policajt a pod trestem ho nutil ke správnému chování.

Ty jsi optimista, může se to podařit?
Duchovní probuzení se na planetě děje. Nevím, do jaké míry je populace připravena, kolik lidí je připraveno ke změně.

Slyšela jsem, že jakmile se šestnáct procent lidí změní, změní se naráz všichni ostatní.
Já jsem slyšel různá čísla z různých zdrojů už před rokem 2012. K tomu, aby došlo k duchovnímu posunu na planetě, je prý třeba pět až osm procent připravené populace. To je ohromné číslo. Nám v Indii říkali, že se jedná o nějakých 64 tisíc lidí. Z osmi nebo devíti miliard jsou to promile. Já si myslím, že to číslo by skutečně muselo být mnohem vyšší, ale těžko říct, jaké je číslo zlomu. Je to proces, se kterým nemá nikdo po dlouhá tisíciletí žádné zkušenosti. Jediný způsob, jakým to můžeme ovlivnit, je naše přání. To je to, co mění věci, přání, záměr nebo modlitba, které vysíláme. To jediné může měnit situaci ze dne na den. Ten vývoj nelze predikovat.  Záleží jen na tom, po čem lidé volají, na jejich vůli. Vesmír jen odpovídá na to, co my vysíláme a nic víc ovlivnit nemůžeme. Jsme schopni pracovat jen sami na sobě, zaměřit se na svůj vnitřní růst.



V šedesátých a sedmdesátých letech, v éře hippies, si lidé také mysleli, že se dějí velké změny, že přichází svoboda, láska mezi lidmi, že se mění svět. Nic z toho ale nevydrželo, nepodařilo se to.  Je ale pravda, že na těch základech my dnes stavíme. Bez hipíků bychom nikdy nebyli tam, kde jsme teď. Vzniklo hnutí New Age, ze kterého čerpáme doteď, i když už je dávno překonané. Byl to zárodek současného procesu.
Nepodařilo se to. Ale my nevíme, proč se to nepodařilo. Nebylo to tím, že to hnutí bylo špatné, ale nevyhovovalo většině „uvězněných“ lidí, a samozřejmě ani vládnoucímu systému. Ten systém byl tehdy ještě pořád hodně silný, tak proto hnutí neuspělo.

Ano, ale myslela jsem to jako paralelu k současnému dění. My se domníváme, že se věci mění, ale oni si to tenkrát mysleli také.
Nyní jsou ke změně určitě lepší podmínky. Jsou tu síly, které pracují proti, ale současně také mocné síly, které pracují pro změnu. Je to soupeření, souboj. Stejný boj dobra a zla najdeme v pohádkách a mýtech. Souboj andělů a démonů trvá na planetě tisíce let. Není to nová situace, jde jen o pokračování dějů, které lidé už dávno zapomněli, stejně jako to, proč jsme sem jako lidé na počátku přišli. Jsme tady v důsledku havárie naší domovské planety.  Dnes se sem inkarnují bytosti z nejrůznějších důvodů, často jenom proto, aby si to tady užívali, aby se bavili. Chybí jim vyšší smysl, vědomí o vyšším smyslu. Když jedince jeho vnitřní vedení dovede do krizové životní etapy, ztratí smysl života, trápí ho deprese, má nejlepší předpoklady pro to, aby se začal probouzet. Každá bytost se probouzí v jiném období života. Někdo se změní v padesáti, jiný ve dvaceti. Je to dáno vyspělostí vědomí, které osídlilo tělo. Může se stát, že velmi starý člověk, který je téměř nad hrobem, se toho procesu v tomto životě ani nedotkne. Vše probíhá přirozenou cestou, není to tak, že se odehraje nějaká velká katastrofa a většina lidí zemře. Existují různé mystické vize, ale těmi bych se asi ani nezabýval. My opravdu nevíme. Jediný význam má zkušenost, ke které na své cestě dojdeš, kdy objevuješ, kdo jsi. Na to neexistuje žádný mustr. Zpočátku můžeš navštěvovat různé kurzy, ale informace z nich pro tebe platí jenom do určité míry.

Teď už tedy nejsi příznivec různých seminářů, už bys to neabsolvoval?
Mě osobně to k žádnému semináři, a to ani v Indii, už nepouští. Cítím, že se u mne odehrál vnitřní proces, síla, které mnou prochází, se zvětšuje. Otevírá i stinné věci uvnitř člověka, je třeba se na probíhající proces soustředit.



Už nemáš chuť hledat něco dalšího?
Ne. Mám jenom přání, aby se ten proces přehoupnul do další fáze, aby se uzavřela určitá etapa, aby se vyléčily některé staré věci, které tam ještě jsou. Aby se transformovaly určité aspekty mé stinné stránky.

Pozoruješ na sobě, že jsi lepším člověkem, než kdysi? Máš sám ze sebe lepší pocit?
Já nevím. Nevím, jak to popsat.

Jsi snášenlivější, tolerantnější, klidnější, máš lepší vztah k lidem?
Vidím jinak svět, a to je také i výsledek mého osobního bádání. Vnímám ostřeji to, co se děje ve společnosti. Zabývám se vnitřním světem, ale zajímá mě i vnější svět. A tam najednou odhaluji docela šílené věci, které jsem dříve nebyl schopen vidět.

Protože jsi byl jejich součástí.
Možná. Vlivem celkového procesu prosakují informace o skutečné pravdě, lež a manipulace se už nedá udržet pod pokličkou. Mnoho lidí to není schopno pojmenovat, nevšímá si toho. Přede mnou vystupuje obraz tohoto světa, pravda o tom, jak jsme ve skutečnosti ovládaní a řízení. To mi úplně vyráží dech. Dříve jsem se tím nezabýval, neviděl jsem to.

A neumíš se s tím smířit, přijmout to?
Vím, že v pohádkách dobro vždycky zvítězí, takže věřím, že konec to bude mít dobrý, všechny indikátory k tomu směřují. Ale vidím, že je to těžký, bolestivý proces, protože to staré se v žádném případě nechce vzdát.

Ale říkáš, že nyní jsou konstelace vhodné k tomu, aby se to podařilo.
Ano, dostává se nám pomoci. Ale střet zde stále je. Světlo, pravda a láska nepřevzala vládu na této planetě. Naopak, ten boj se vyostřil. To staré temno, zlo, nelidská strana snažící se podmanit to lidské tady po tisíce let, se nikdy dobrovolně nepustí. Buď by se musela transformovat, nebo bude muset Zemi časem opustit.



Temné síly musí vědět, že se Země pohybuje směrem vzhůru, tedy patrně předpokládá, že změny nastanou tak jako tak.
Krátí se jim čas a tím více se snaží ten proces zvrátit. Nemohou jinak.

Mohou ten proces zvrátit, může Země zase spadnout na dno?
Vzpomeň si na druhou světovou válku, postupující vojska likvidovala Hitlera, na předměstí Berlína se už bojovalo, ale on stále věřil, že zvítězí. Posílal ještě mladé kluky, zfanatizované děti do války, byl přesvědčen, že válku vyhraje. To je přesně ono. Hitler byl jedním z nástrojů temné strany.

Ale teoreticky třeba mohl zvítězit.
Mohl, ale to už bychom tady asi takhle neseděli.



Třeba bychom mluvili německy.
Myslím si, že ne. Plán byl jasný. Slované, cikáni za Ural. Likvidace k vyřešení konečné otázky. Bylo to téměř beznadějné, Němci stáli před Moskvou. Vypadalo to, že během několika málo dní zvítězí. A pak, vlivem duchovní síly národa, který věděl, že nemá kam ustoupit, se situace jako zázrakem obrátila. Rusové bojovali o svou existenci na této planetě, stáli v cestě záměru temné strany. Ale podařilo se to, útok byl zastaven, postup začal stagnovat a nakonec se to začalo obracet. Ale nebylo to za týden, byl to ohromný boj, ohromné úsilí. Nechci dnešní situaci přirovnávat ke druhé světové válce, ale nějaký podobný souboj se tady odehrává, ale není tak černobílý. Je tady více hráčů, více zájmů.

Člověk si nemůže být jist ani tím, kdo je na jaké straně?
My si to dělíme na zloděje a četníky, ale ono to tak není. Jsou skupiny, které chvíli hrají za četníky a chvilku za zloděje, sedí na obou stranách a sledují své vlastní zájmy. Situace je pestrobarevná a nepřehledná. Ale zjednodušeně můžeme říct, že se tady střetávají tyhle dvě síly. A přiostřují, nemohou jinak. Z vyšší perspektivy nahlíženo je to hra.

Takové vesmírné šachy.
V oceánu jsou přítomné všemožné organismy, vyspělé i jednoduché, a všechny žijí díky oceánu, který do ničeho nezasahuje. Nechá v sobě probíhat život různých bytostí a skupin, žraloci třeba požírají sardinky. Stejně tak si můžeme představit oceán inteligence, který není tak hmotný jako voda, a můžeme jej nazvat třeba Bůh nebo Zdroj. Uvnitř něho jeho formy, jeho děti, které stvořil, hrají hru. Ne všechny formy života v něm jsou láskyplné, jsou tam kolektivy milující boj, chybí jim empatická složka. A ty mohou vést válku proti ostatním formám života. To jsme ale zaběhli daleko od tématu, někdo si třeba řekne, to jsou šílenci, o čem to tady mluví, vždyť jsme ve vesmíru sami. Takhle člověk většinou uvažuje, řeší HDP, technologický rozvoj. V této perspektivě je to vlastně směšné.



Vraťme se k otázce, jak ses změnil ty sám za ty roky.
Změnilo se určitě moje vnímání. To, jak vnímám sebe sama a to, jak sebe přijímám. Sám se sebou, ani se svými stinnými stránkami nebojuji. Když vystoupí na povrch, jsem si jich vědom, ale neválčím s nimi. Ani se z toho neobviňuji. Možná moje stinné stránky vadí mému okolí, ale nevadí mně. Máme chybné představy o tom, jak má vypadat takzvaně probuzený člověk. Vnímá jinak než dříve, ale nemusí to být úplně tak, že všechny lidi miluje.

Nemusí to být tedy zrovna dobrák?
Ne, nemusí. V tom smyslu, jak to chápeme. Máme rozdělené věci na dobré a špatné. Pokud je člověk jen probuzený, ale chybí mu určité morální kvality, jenom reaguje, nevstupuje do toho nějaké přemýšlení o tom, zda to, co dělá, je dobré nebo to není dobré. To je stav mudrce.

Mudrce?
Tak to mají rozdělené v Indii. O člověku, jenž přemýšlí o svém skutku, jestli je dobrý nebo není dobrý, říkají, že je světec. To je stav světce. Kdežto když člověk jenom reaguje na situaci, to je stav mudrce. Nepřemýšlí, jenom reaguje. Může jít pralesem a být svědkem toho, jak chce had spolknout žábu. Přijde mu, že má hada zahnat, tak ho zažene a zachrání tu žábu. A půjde druhý den a neudělá vůbec nic, nechá hada, aby sežral žábu. To znamená, že jeho jednání není předvídatelné.

A světec udělá co?
Světec by přemýšlel, co je a není správné.

Vidíš, já jsem si myslela, že mudrc a světec je skoro to samé.
To v žádném případě. Pro nás třeba ano, ale oni to tam mají takto rozdělené. Mluvím o tom proto, abych vysvětlil, jak člověk reaguje ve stavu probuzení. Ten stav není statický, ale pořád se prohlubuje a ty v tom stavu můžeš růst. Je to nekonečná cesta. Mně osobně vadí systém, který je na planetě a vidím, hluboce si uvědomuji, jak lidé trpí a jak jsou ovládáni. Jak na nich určitá skupina lidí parazituje. Já vím, že se to jednou podaří změnit, ale potrvá to nějakou dobu, je to proces na generace. Je to proces na stovky, možná tisíce let. Některé duše budou odcházet a budou se sem inkarnovat další a koloběh bude probíhat po dlouhou dobu, než celý lidský kolektiv postoupí na vědomější úroveň. Až jednotlivé části kolektivu zjistí, že jsou jedna bytost. Zatím je to jen informace.



Podle tebe se my změny nedočkáme?
Mám pocit, že se dočkáme nějaké změny, vidíme, že tento rok je zlomový ve věcech, které se dějí ve vnějším světě, v politice. Svět se mění. Dochází ke zlomu. Je to ale proces na delší dobu, tak to alespoň vnímám.

Tak tedy ráje na zemi se nedočkáme?
V krátké době jako lidstvo zcela jistě ne. Ale jako jednotlivci určitě. Jednotlivci se mohou dostat do stavu, kdy budou vnímat svoje bytí tady na zemi jako ráj. Budou ve stavu blaženosti, stavu maximálního štěstí bez příčiny. Jenom to, že se ráno probudí, přijdou na zahradu nebo si uvaří čaj, je učiní šťastnými, stav štěstí skrze ně proudí. Tento stav nelze nijak změnit nebo ho něčím ovlivnit. Může se stát, že mu zemře blízký člověk, to ano, může cítit bolest, ale zároveň je tam neustále přítomno štěstí, to nelze odstranit. Povídat si o tom a snažit se to pochopit nelze. Ale v tom stavu zatím není schopno žít celé lidstvo.

Ty sám jsi ve stavu blaženosti?
Někdy zažívám ten stav. Ještě stále cítím, že mě ovlivňuje okolí i život ve městě. Ale kdybych v tom stavu postoupil dál, nemělo by mě ovlivňovat ani okolní prostředí. Pak je ten stav trvalý a už z něj nevypadáváš. Zatím jsou to jen stavy v probíhajícím  procesu. Nejdříve ten stav atakuješ a vycházíš z něho, opět ho atakuješ a vycházíš z něho. Pak se objevuje častěji. Může se stát, že na půl roku, na rok zmizí. Každý, kdo prochází tím procesem, to má jinak. Jakmile se to ale překlopí do trvalého stavu, už ho nelze změnit, vrátit nazpátek. Jde ale o změnu vyžadující zároveň i biologické změny těla, nervového systému, změny na mozku. A to probíhá. Můžeš u toho pociťovat i nepohodlí, psychické potíže, změny nálad. Ze stavu, kdy je ti dobře, se můžeš propadnout do splínu nebo deprese. Trvá to třeba hodinu, dvě, půl dne. Kolísá to. Je to závislé na zemské energii, na tom, jak ti proudí tělem energie kundalini. Kolísá to i podle toho, v jakém místě žiješ, jakou máš karmu, jaká je tvoje cesta. Těch faktorů je mnoho. Podle mých zkušeností je to tak, že když víš, co se s tebou děje, tak tě to zocelí. Začneš to považovat za průvodní jev celého procesu a nezabýváš se tím.

V co věříš, Libore?
Spíš co cítím. Cítím napojení na Zdroj. Jsem na začátku cesty. Ale to alespoň částečné vědomí napojení tady je. Vědomí oceánu, který napájí všechno a vše. Není to víra v obvyklém kontextu. Je to pocit, vědomí spojení. Věřím tomu, že teprve objevíme, kdo ve skutečnosti jsme. Je to obrovské tajemství, které je ještě před námi, a my jsme na počátku probouzení. Před námi je obrovský prostor, který jsme dosud neobjevili. Jsme teprve na prvním stupni kontaktu s tím vyšším. Já jsem také pořád na začátku a odpovědět na otázku, v co věřím, nedokážu. Rozumím, na co se mě ptáš, ale nejsem schopen odpovědět. Kdybych to ale měl zkusit, tak věřím, že vše se v dobré obrátí, ale může to ještě bolet.


Libore, mnohokrát děkuji za to, že ses se mnou i čtenáři podělil o prožívání své vnitřní cesty. Přeji ti, aby tvoje dny v blaženosti narůstaly a pocit štěstí od tebe neodcházel.

Kdybyste chtěli Libora kontaktovat, můžete tak učinit prostřednictvím e-mailu libor.zich@centrum.cz