neděle 27. května 2018

ZUZANA STRIGA


Zuzana, alias Striga, si nepřála zveřejnit své příjmení. O této velmi zajímavé, kreativní a krásné mladé ženě vím už mnoho let a vždy se mi líbily její kresby. Nakonec se mi podařilo seznámit se s ní osobně a jsem tomu velmi ráda. Navštívila nás jednoho krásného teplého květnového dne ve Svatojánu a zodpověděla mi několik mých otázek ohledně cestování, tetování, svobody a tvorby.


Já o tobě vím, že jsi kreslířka, ilustrátorka a tatérka.
 A vrchní nosič psů (směje se s naší vlezlou Mišulí na klíně).

Máš psa?
Ne, nemám psa. Kvůli cestování si ho nechci pořizovat.

Všimla jsem si na tvé stránce, že jsi nedávno byla na Islandu a v Jihoafrické republice.
Ano, tam jsem byla před pár týdny.

Cos tam dělala?
Začalo to asi před rokem, když za mnou přijela kamarádka z Londýna. Seznámila se s komunitou lidí, kteří si říkají  Burners a účastní se takové velké akce, projektu, který se jmenuje Burning man
. Tenhle projekt začal tím, že se jeden umělec rozhodl udělat v poušti skulpturu jako vlastní katarzi a na konci ji spálil. Ten původní projekt vznikl v nevadské poušti a postupně se jeho odnože rozšířily po celém světě.V Jihoafrické republice je snad druhý největší. A právě tam jsem se dostala úplně čirou náhodou.

Stala ses také spalovačem?
Přesně tak. Je to nádherné. Na začátku jsem se toho bála. Lidé vidí jen tvoje fotky, že hodně cestuješ, ale už nevidí to, že sedíš v Dubaji a říkáš si: Doprdele, co tady dělám?! Pomoc! Čtyři hodiny ráno, noc beze spánku, bolí mě břicho, nee... Ale všechno to za to stojí. Sešli jsme se v Kapském městě s partou lidí, které jsem předtím nikdy neviděla, jenom jsme si psali. Znala jsem vlastně jen kamarádku Anitku. A společně jsme odjeli na týden stanovat do pouště. Bylo to krásné. Je to akce, kde si za peníze nemůžeš koupit nic kromě ledu v omezeném množství. Všechno funguje na způsobu radical gifting. Nejedná se o barter. Není to něco za něco, ale prostě obdarováváš a jsi obdarováván. Nepodmíněně. Když něco potřebuješ, můžeš si o to říct. Peníze jsou ti tam ale k ničemu. Já jsem třeba za celý týden vůbec nevytáhla peněženku. Jasně, že jedeš do pouště a je potřeba se nějakým způsobem připravit, spolehnout se sama na sebe, ať už co se stanování nebo třeba zásob vody týče. Což bych určitě doporučovala udělat lépe než já. V noci je mráz až mínus patnáct, tak je třeba zimní bunda, teplé boty, teplý spacák. Přes den tam může být třicet nebo čtyřicet stupňů, tak je to na žabky nebo rovnou na boso. Může také pršet. 

Pršelo?
V poušti nakonec ne. Pršelo den po našem příjezdu do Kapského města, což bylo vzhledem k nízkému stavu vody docela požehnání. Bylo samozřejmě zapotřebí s vodou šetřit. Do našeho příjezdu byl stav kritický, poté ale přišly nějaké ty srážky a déšť nás zastihl i když  jsme se vraceli z pouště.

Přijela jsi tedy nadšená?
Ano, bylo to skvělé, i když neustále osciluješ mezi tím, jestli je to tak trochu white trash party pro lidi, co si to mohou dovolit, nebo jestli to reálně pomáhá té zemi, tomu regionu.

A jak to tedy je?
Popravdě je na každém, jak se k tomu postaví. Stejně jako můžeš pomáhat tady, nebo jenom můžeš žít a vegetovat.

Pomoc tam tedy spočívá v turismu?
Spousta lidí si na tuto akci šetří celý rok a jejich příjezd samozřejmě znamená, že vzroste návštěvnost hotelů nebo hostelů. Je to fajn pro taxikáře nebo řidiče Uberu, muzea, kavárny nebo třeba pro lokální prodejce oblečení, šperků a jiné umělce.

Takže klasický příjem z turistického ruchu.
Přesně tak.  Pak je tam ale navíc tenhle festival, který funguje tak, že co si tam přivezeš, také si odvezeš, nic po tobě nesmí zůstat. Ani v systému toalet není žádná chemie, nesmí to narušit půdu. Nesmíš plýtvat zdroji, nesmíš vylévat žádné chemikálie, poměrně dost se na to hledí. Máme se co učit. Týden nebo dva týdny po skončení akce probíhají úklidové a čistící práce. Je zde sice úzký kruh oficiálních organizátorů, ale celý ten projekt tvoří lidé, kteří se ho účastní, takže tady drtivá většina věcí funguje na principu dobrovolnictví. Lidé se sami průběžně starají a zajišťují festival a pak sami uklízejí. A tím, že mezi vámi nejsou žádné peníze, žádný závazný vztah, nemůžeš říct:  já jsem si to zaplatil, tak to po mně ukliďte. Jsi najednou těm lidem mnohem blíž. Zároveň také sobě. A není to ani barter: já jsem mu dal tohle, tak bych měl teď něco dostat. Uvědomuješ si i takové věci, jako že třeba vidíš člověka, který vypadá, že není v pohodě a ty se ho jdeš automaticky zeptat, jestli je v pořádku a jestli můžeš nějak pomoct.

Nesetkala ses tam s nějakým problémem? Hádky mezi lidmi?
Vždycky všude budou lidé, kteří se chtějí prostě jenom bavit a také lidé, kteří chtějí nějakým způsobem něco vytvářet. To neznamená, že musíš tvořit nějaké hodnoty, nějaké eposy, být extrémně činná a produktivní, ale že si třeba všímáš všeobecné nálady, toho, jak se cítí druzí a toho, zdali jim můžeš nějak pomoci. A všímáš si toho, co vlastně chceš ty, protože skrze druhé přesně poznáváš sama sebe. Bylo to pro mě hodně zajímavé a našla jsem si tam lidi, kteří mi byli blízcí. To, co vysíláš ven, se ti vrací, je to odraz.


Jde tam tedy o to, že skupina lidí společně vyrábí sochu?
Začíná to tím, že jsou tam lidé, kteří tvoří umění, například dřevěné skulptury nebo obrazy nebo takzvané Mutant Vehicles, různé nástavby, vozítka, která vypadají třeba jako Aladinův koberec nebo jako velká čajová konvice z Alenky. Jsou tam velké stany, kde můžeš cvičit jógu. Spousta lidí nemá peníze, takže nemůže ostatním nabídnout například jídlo, tak nabízí lekci jógy. Já jsem třeba malovala nebo jsem pomáhala stavět tábory, když bylo potřeba. Pomáhala jsem vařit. Vše je ale na principu dobrovolnosti. Když jsem si o tom četla, nebo poslouchala ty, kteří tam byli přede mnou, bála jsem se, že to neudělám dobře. Že to nebude ono, nebude to dost. Ale ve skutečnosti všechno plyne velmi přirozeně. Akceptuješ sama sebe na základě toho, že si uvědomuješ, že jsi akceptována druhými. Já jsem tam třeba poprvé zpívala nahlas. Neopilá. (Směje se).  U ohně. A bylo to krásné. Jeden španělský bubeník mě tam učil hrát na bubny a i když jsem se dříve styděla, tam jsem najednou dokázala určovat tep hudby, našeho jamu.  Bylo to nádherné. Kdokoliv mohl přijít a prostě zpívat nebo tančit. Seděli jsme večer u ohně, hráli a zpívali a najednou se odnikud vynořila slečna se zápalnými vějíři, které v tichosti a s úsměvem připálila od našeho ohně a zatančila nám, protože se jí líbilo, co jsme hráli.

Kolik tam průměrně bývá lidí a na jak dlouho tam přijíždí?
Primárně je to na týden a lidí tam bývá okolo třinácti tisíc, což je na mě docela dost. Ale je to na tak velkém prostoru, že ti to nevadí. Není to jako naše festivaly, kde je spoustu nepořádku. Tam je to jiné.

Jak je to s alkoholem, drogami, jídlem?
Většinou si každý přiveze svoje zásoby, aby byl soběstačný. Já drogy neberu, ale samozřejmě i tohle můžeš. Vozíš si tam prakticky všechno vlastní, ale i kdyby sis tam nepřivezla nic, třeba jenom spacák, tak bys tam v pohodě přežila.  Pořád je ale třeba počítat s tím, že je to poušť. Jsou tam písečné bouře, a v noci fakt nízké teploty. Chodila jsem tam po setmění oblečená jako na Islandu v únoru.

Jak se ta poušť jmenuje?
Tankwa.

Probraly jsme Jihoafrickou republiku, ale já vím, že tě to táhne na Island. Četla jsem u tebe na stránce, že se tam chceš přestěhovat.
Ano, chtěla bych příští rok. Ale víš, jak je to s plány.

Slyšela jsem, že víc našich mladých lidí odchází na Island. Co je na něm tak přitažlivého?
Byla jsem tam před dvěma lety s kamarádkou. Bylo to v době, kdy jsem opravdu hodně pracovala. Až moc, popravdě. Když děláš něco, co miluješ, tak se občas nedokážeš zastavit. A máš pro to jakoby omluvenku. Potřebuješ pracovat, potřebuješ vydělávat, potřebuješ živit rodinu nebo partnera. Tělo ti začne dávat signály, které přehlížíš. Je velmi snadné se do toho dostat. Zjistila jsem, že nedokážu zastavit. Jak se všechno snažím dělat pořádně a sama, tak toho bylo v jednu chvíli tolik, že jsem párkrát zkolabovala.

Potkalo tě klasické vyhoření?
Ano. Řekla jsem si, že ve chvíli, kdy se děje něco takového, tak je úplně nejlepší udělat ze své cesty krok stranou. Udělat něco jinak. Neměla jsem pár let volný víkend. Rozhodla jsem se tedy odjet na měsíc na Island. Měla jsem něco našetřeno, ale i tak jsme cestovaly stopem, pořád jedly vločky s místním divoce rostoucím rybízem a spaly jsme pod stanem. To bylo poprvé v životě, kdy jsem stopovala. Poprvé v životě, kdy jsem udělala něco fakt punkového. Samozřejmě Island není nějaká nebezpečná země, je to spíš naopak, ale pořád je to něco, na co nejsi zvyklá. Tam mě to naučilo vypnout, odpočívat. Byla jsem zvyklá denně odpovídat na e-maily, pracovat deset, dvanáct hodin, občas i víc. Tam jsem se ráno probudila, vylezla ze stanu a jediné, co vidíš, je ovce, která na tebe kouká. Pak ti nad hlavou proletí papuchalci a ty nemáš žádný signál a ani ho nechceš mít. A tvoje jediná starost je, kde tam roste rybíz, jak se dopravit z kempu do města nebo najít kemp, pláž, hory. Najednou všechno získává úplně jiný smysl. Vrátíš se ke kořenům. Společenský systém by neměl být svazující, mělo by to být něco jako hnízdo, které si můžeš na chvíli osvojit a udělat z něj plošinu, od které se můžeš odrazit. Ale ne něco, v čem se máš zakutat, v čem se máš ztratit.


A povedlo se to? Od toho výletu se už nedostáváš do toho upracovaného stavu?
Už to poznám. Kdykoliv se dostanu blízko, tak zpomalím.

Takže už nemusíš odjet?
Nemusím, teď však chci. Ale není to útěk. To je pro mě důležité. Dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli neutíkám, jestli ty moje cesty nejsou snahou zdrhnout, zmizet, ztratit se, nemuset řešit nějaké věci. Ale není to tak.

A proč zrovna Island?
Mám tam přátele. Celý Island je takové malé město nebo fakt velká vesnice. Jako kdyby taková vesnice vznikla z Holešovic, kde by lidé nejenom vypadali jako dřevorubci, ale opravdu takoví byli. Je tam ohromná spousta báječných lidí, i když všude najdeš samozřejmě i ty, se kterými si nebudeš rozumět. Dělají si tam více času sami na sebe, na věci, které milují. Tím, jak je jich tam opravdu maličko, tak se spousta obyvatel třeba v Reykjavíku zná a kultury a subkultury jsou neuvěřitelně propojené. I když jsou otevření zahraničním návštěvníkům, lidem, kteří se tam stěhují za prací, tak si dokážou udržet vlastní autonomii a podporovat své umění. A nemyslím jenom folkové tradice, ale i novodobé autory. Spisovatele, ilustrátory, fotografy, hudebníky. Jsou schopni najít rovnováhu.


Dostaneš pobytové vízum, nebo jak to máš vymyšlené?
Nijak. Já jsem pankáč. Všechno budu řešit až ve chvíli, kdy to nastane. Ještě předtím bych chtěla jít na jednu cestu a až poté se pořádně rozhodnu co dál.

Je to problém, přestěhovat se tam úředně se vším všudy?
Popravdě je to vždycky jen o tvém strachu. Myslím si, že problém to není, spousta lidí se tam stěhuje. Konkrétně Čechů a Slováků je tam hodně. Ale ti jsou všude. (Směje se). Ve chvíli, kdy máš dvě zdravé ruce, nohy, hlavu, můžeš dělat cokoliv. Než jsem začala kreslit nebo tetovat, tak jsem dělala spoustu různých prací.

Jaké máš vzdělání?
Mám střední uměleckou školu v Ostravě, kde jsem dělala obor propagační grafika a výtvarnictví. To už jsem nebydlela doma, nejdříve na internátu a potom s přítelem. Nějakým způsobem jsem se o sebe musela starat už na střední škole. Samozřejmě jsem vždycky měla podporu rodiny a mého tehdejšího partnera, ale je to prostě jiné.

Takže jsi neutekla z domu?
Ne, neutekla.

Pak jsi šla studovat dál?
Ano, pak jsem dělala jazykovku, protože jsem si nebyla jistá, co chci dělat. Učím se anglicky, kreslím a tančím od čtyř let. I když jsme neměli moc peněz, tak na tomhle maminka trvala. Šila po nocích a brala brigády, aby se to dalo zvládnout. Hrozně moc mi to dalo. Tohle mi zachraňuje zadek vlastně doteď.

Rodiče ti umožnili studium angličtiny, tance a výtvarky na lidové škole umění?
Přesně tak. Na Lidové škole Zdeňka Buriana v Kopřivnici. Pak Střední umělecká škola v Ostravě. Potom jsem šla na Ostravskou univerzitu, na angličtinu a literaturu. I když mě to tam bavilo, rozhodla jsem se, že se chci přestěhovat do Prahy. Samozřejmě jsem po celou dobu studií měla různé práce, v noci jsem uklízela fotbalové stadiony, doučovala jsem angličtinu, dělala jsem pralinky v belgické čokoládovně. Pracovala jsem i jako asistentka fotografa, dělala jsem na soudu. To jsou ty věci, které většina lidí nevidí. Vidí jenom to, že máš třeba dům, že máš tatérské studio, ale to všechno, co k tomu vedlo, zůstává často skryto.


Však já jsem také chodila uklízet, vím, co myslíš.
Je to třeba, protože pak si toho mnohem víc vážíš.

Ano, a nebojíš se žádné práce. Kdybych měla jít dnes uklízet, tak půjdu a nijak mě to nezdrtí.
Také mi to nevadí. Jednu dobu jsem bydlela v komoře, kde jsem si ani nenatáhla nohy. Bylo to ostré, ale bylo to třeba. Když si pak můžeš dovolit pokoj nebo dokonce byt, to je štěstí a vzácnost! I moje první studio vzniklo ze staré prádelny, v prostorách, které mi pronajímal kamarád za to, že jsem mu to tam dala do pořádku. Strávila jsem nad tou opravou ohromné množství času, ale díky tomu, že mi to umožnil, jsem mohla začít podnikat. Ale bylo to místy peklo.

Začala jsi s tetováním až v Praze?
Ano, až v Praze. Kreslila jsem si jenom občas pro sebe, pracovala jsem na soudě, pak na recepci estetické dermatologické kliniky Laser Med. Nikdy by mě to nenapadlo, ale dalo mi to hrozně moc pro to, abych mohla vůbec něco tvořit. Měli jsme tam perfektní kolektiv a skvělého šéfa. Byl a je to opravdu dobrý člověk. Tam jsem si uvědomila, že bych se chtěla živit kreslením.

To je zvláštní, že zrovna tam.
Víš, to je přesně to, když máš pocit, že tvoje cesta je přece jasná. Předtím jsem dostala nabídku na pozici asistentky ředitele jedné opravdu velké galerie. Vzala jsem to, protože to je přece jasné: je to umění, máš tam originály Picassa, Braqua, wow! To je přece jasná cesta. Houby houby, zlatá rybko! Vůbec to tak nebylo, naopak.

Jakto?
Nebylo to dobré, neshodli jsme se s majitelem. Vůbec jsme si nesedli.

A v místě, kde dělají ženy krásnější, ses najednou rozhodla kreslit?
Ona je to i obyčejná dermatologická klinika. Dělají tam ženy krásnější, ale také tam třeba pomáhají lidem po úrazech a nehodách.

A jak to souvisí s výtvarným uměním?
Právě že nijak. Ale potřebovala jsem práci a nějak se to stalo. A všichni mi tam tak sedli. A neskutečně mě podporovali! Majitel téhle kliniky věděl i to, kdy slaví narozeniny paní uklízečka, která tam docházela, a nebylo mu zatěžko jí donést květiny. Stejně jako mu nebylo zatěžko nám občas donést kávu a fakt se starat. Uměl v nás vzbudit pocit, že je to naše společná práce.

To je vzácné.
Právě. Je to slušný člověk.

Můžeme ho doporučit? Když už se takový zaměstnavatel vyskytne, můžeme ho zmínit, co myslíš?
Já si myslím, že ano. Jmenuje se Filip Cimický. Má ještě advokátní kancelář. Tímhle osobním přístupem, který jsem předtím nikdy nezažila, do určité míry určil, jak jsem se rozhodla pracovat já sama. Jak jsem se rozhodla kreslit a později i tetovat. Bylo to kouzelné a měla jsem z toho obrovskou radost.

Jaký byl impuls k tetování?
Moje dlouholetá kamarádka, skoro ségra, se kterou se známe spoustu let, mě k tomu nenápadně dokopala. Chtěla potetovat nohu a líbily se jí moje obrázky. Chtěla to ode mě a tak to víceméně začalo. Uvědomila jsem si, že už když jsem byla mladinká, ještě v Ostravě, tak se to nabízelo. Jenže když máš pocit, že ještě nejsi připravená, tak to prostě pošleš do kelu a ono se to později třeba vrátí. Tenkrát mi kamarád, který měl studio, nabídl, jestli bych do toho nechtěla jít s ním. Že by mě zaučil, že by mě vzal pod svá křídla. Vše by mi ukázal. A já si nepřipadala dost dobrá. Řekla jsem mu, že na tohle nemám, že bych to dělala ráda, ale že se na to necítím. Musela jsem si to pak vydobýt sama.


V čem je tetování záludnější než obyčejné kreslení? Kromě toho, že kůže je pružná, živá a u každého trochu jiná?
Pracuješ s lidmi. Ty sama potřebuješ, pokud to děláš jinak než tetovací fabriku s katalogem obrázků, kromě technické dovednosti, kdy se učíš s každým novým tetováním, zjistit, co vlastně lidé doopravdy chtějí. Co je k tomu vede a jestli to skutečně chtějí.

Stane se, že někdo odejde, že mu to rozmluvíš?
Jo, když cítím, že to není v pohodě, že to ten člověk dělá pro někoho druhého. Kdysi mi přišla slečna se svým přítelem a bylo to od začátku takové zvláštní, tak jsem přítele poslala pryč a popovídala si jenom s ní. Došlo na to, že ji do toho víceméně dotlačil. Jemu se líbily tetované holky, ale ona sama tetování nechtěla. Líbilo se jí to, ale sama to tak necítila, chtěla to udělat pro něj. Dvě hodiny jsme si povídaly a pak šla domů bez tetování. Tohle prostě není dobře. Stejně jako není dobře, aby se někdo pokrýval něčím, o čem nic neví a k čemu nemá vztah. Třeba sedmnáctiletý klučina, který by rád čínský nápis přes celou ruku, ale o Číně nemá žádné povědomí a nezajímá ho to. Jenom mu přišlo cool to mít. To nechceš dělat. Musela jsem se učit říkat ne.

Tobě tetování dělá kdo? Různí lidé, nebo máš oblíbeného tatéra?
Různí lidé. Postupně jsem se všemi spřátelila nebo už to byli mí přátelé. Je to pro mě taková krásná galerie. Třeba Marťa Štuler, který tetuje ručně a zaměřuje se i na staré techniky. Nebo Adam Kremer, který dělá překrásné realistické věci s přesahem do abstrakce. Má nádhernou fantazii a krásně pracuje s barvami. Nebo třeba Nayana, která teď tetuje v Hellu v Praze a má neskutečně propracovanou anatomii a práci s linkami.

Sama sobě také něco tetuješ?
Jo, jasně, je důležité si to vyzkoušet, abys věděla, že nejsi řezník. Když jsem začínala, tak jsem tetovala jinak, než jak tetuji teď. Vždycky jsem se snažila to dělat nejlíp, jak to šlo. Jeden z mých prvních kousků je na mém nártu, pamatuji si, že to hrozně bolelo. Udělala jsem si obrysy a už jsem nechtěla pokračovat, ale v tu chvíli vešla do pokoje kamarádka, se kterou jsem tehdy bydlela a říkala: Tyjo, ty se tetuješ! Můžu se podívat? Odpověděla jsem: No jasně! Neřekla jsem jí, že jsem s tím zrovna chtěla seknout. (Směje se). Nárt je veselé místo.

Je to tím, že hned pod kůží jsou tam šlachy a kosti?
No jasně.

Když je pod kůží sval, tak to tolik nebolí?
U každého je to jinak. Někoho extrémně bolí třeba hrudník, pro jednoho hrozně citlivé místo a pro dalšího je to v pohodě. Znám třeba jedince, kteří vydrží sedět pět hodin, a potetujeme polovinu zad a pak mám lidi, kteří třeba zvládnou půlhodinku a stačí to. Hodně to záleží nejen na místě, ale i na tvé duševní pohodě. Pokud nejsi v pohodě, pokud tě něco trápí, jsi unavená, tak to samozřejmě ovlivňuje i to, jak tvé tělo a hlava takový zásah přijmou.

A možná u žen i hormonální vliv.
Samozřejmě, třeba měsíčky u mnohých žen mění vnímání tetování a rozhodně hrají svou roli. Tím, že se nechávám tetovat prakticky celý rok, vyzkoušela jsem si to sama v různých fázích. Jaro, léto. Tetování v různých životních situacích. Hrozně tě to ovlivňuje. Někdy vydržíš čtyři hodiny bez problémů, a pak tě něco trápí, nad něčím uvažuješ, nejsi vyspaná a po půl hodině si říkáš, že už by stačilo.


Vidím, že máš tetování i v dlani, to asi hodně bolí, viď?
To je nejbolestivější místo, které jsem zažila.

Co tě k tomu vedlo?
Je to starý islandský symbol, který se týká snů. Líbí se mi runy a další prastaré symboly, které se vyskytují v různých kulturách, a Island je mi blízký. Nemyslím si, že staré cesty nebo to, co už někdo prožil, či magie taková, jakou kdysi někdo provozoval, je něco, co ti zajistí stoprocentní prožitek, budeš-li úpěnlivě a krok za krokem následovat cizí cestu a upínat se na to, abys neuhnula. Nikdy neznáš všechno. Je to, jako bys chtěla obsáhnout a pochopit něčí život, ale bez jeho zkušeností, bez jeho cesty a rozhodnutí, která ten život tvořila. A to je blbost, takhle to nefunguje. Abys mohla pochopit nějakého člověka, tak ti nestačí jenom vědět, čím je teď nebo znát jeho názory, ale i to, co ho k tomu vedlo. Jak se k tomu vlastně dostal.

Runy mají pro tebe nějaký zvláštní význam? Nejen ten původní a historický? Máš k nim osobní vztah?
Mám. S runami mě seznámila moje nejbližší kamarádka, protože se o ně dlouhodobě zajímala. Tak jsem se k nim postupem času dostala i já. Navrhla mi i tohle tetování na prstech.

To jsou keltské runy?
Jsou to staroseverské runy, je to starý futhark (runová abeceda). Je to vlastně báseň, kterou pro mě napsala. A zcela volně mi ji převedla podle významu právě do run. Samozřejmě že je možné mít proti tomuhle použití námitky, ale je to něco, co vzniklo mezi námi a co mi moc pomohlo přesně v tu chvíli, kdy jsem to potřebovala. Díky Renči, která je egyptoložka, jsem začala docházet na seminář dnes už mého kamaráda Honzy Kozáka, který na Karlovce vyučuje o nejen o runách. Dříve vyučoval staroseverštinu nebo Islandštinu.  Postupně se ten kruh krásně uzavřel, protože jsem k tomu inklinovala už mnohem dříve. Maminka i otec nám vždycky čítávali krásné staré pohádky a mnoho z nich bylo ze Severu. Když jsem studovala Ostravskou univerzitu, chtěla jsem mít závěrečnou práci o severských mýtech, Eddě. A uzavřelo se to právě u toho Jana. Zjistila jsem, že on překládal třeba Ságu o Hervaře, knihu, kterou už jsem měla doma. Teď jsem mu dělala maličký obrázek, když vydával knihu o Ódinovi a mýtech s ním spojených. 

Tak tě to táhne na sever spíš než na jih?
Ono se to nedá úplně generalizovat. Ale asi ano, je mi to bližší.

Tetování tě živí?
Živí mě obrazy a tetování.


Prodáváš z výstav nebo maluješ na zakázku?
Dříve jsem dělala hodně výstav, ale vždycky jsem byla dost introvertní a dlouho to pak bylo těžce za mou komfortní zónou, všechna ta setkání a společenská konverzace. Dnes už se na svou introverzi nevymlouvám, ale popravdě víc než výstavy mě baví tvořit obrazy podle toho, co mám v hlavě. Nebo na zakázku – pokud mi ten člověk fakt sedí.

Co si tak lidé od tebe přejí?
Většinou mi dávají volnou ruku. Je to hodně o pocitech. Třeba mi povědí o nějaké pohádce, kterou kdysi četli. Nebo chtějí dar pro někoho blízkého. Je to široké spektrum, ale primárně na mně natrefí skrze mou tvorbu, takže ví, co a jakým způsobem kreslím. Stále se vyvíjím, zkoušela jsem různé styly, inspirovala jsem se tvůrci, kteří mi imponovali, a vysublimovalo z toho nakonec to, jakým způsobem tvořím dnes.

Důležité je smířit se s vlastní nedokonalostí a tvořit s radostí, k tomu jsem po letech došla. Vždy bude někdo šikovnější, talentovanější, pracovitější než já. Radost je na tom to nejdůležitější.
To je totiž ta cesta, ty vidíš cíl těch lidí, ale nevidíš cestu, která je tam dovedla. Proč kreslí tak, jak kreslí.


Hlavně třeba byli pilnější.
(Směje se). Můžeš se naučit techniku nebo skvěle zvládnout anatomii, perfektní šrafuru. Ale pokud chceš dělat věci, které máš v hlavě nebo chceš dělat abstrakci nebo něco, co se jenom trošku vymyká tomuhle hlavnímu proudu, tak musíš čerpat ze sebe. Je výborné vyzkoušet si toho víc a učit se, hledat a nenechat se ubít vlastní hlavou. Když jsem začínala tetovat, tak první věci byly až otrocky přesné, linečka sem, linečka tam, protože se mi to hrozně líbilo u jiných. Pak jsem zjistila, že se mi vlastně také líbí velké black worky, to jsou velké černé abstrakce. Někdo mi kdysi řekl, že to se na holku nehodí, že to není ženské. A já si to nějak pitomě podvědomě uložila v hlavě a bránila jsem se tomu. Pak přišel můj dobrý kamarád a řekl, že by něco takového chtěl a chtěl by to ode mě. A já najednou zjistila, že mám z toho takovou radost! Když poznáš, že je to to, co chceš dělat.  Musíš si projít tím, že ti lidé řeknou, že to stojí za bačkoru. Za starou bačkoru. Za špinavou starou bačkoru. (Směje se). A pak samozřejmě bojuješ s vlastní hlavou. Říkáš si: není to dobré, chtěla jsem, aby to vypadalo ještě jinak. A z internetu se na tebe valí všechna ta nádherná díla všech úžasných lidí. Dokonalé fotografie. Nejen, že ta kočka dělá super realistické portréty, ale ještě má sixpack, jak to proboha všechno stíhá? A já to nestíhám. Ale jakmile se tady přes to dostaneš, a při tvorbě zapomeneš na všechno okolo a prostě to děláš a cítíš, že tohle je přesně ta věc, kterou chceš dělat právě teď, v tuhle chvíli, je to správně.

To je pravda, ať už to vypadá jakkoliv.
Jasně! Vždycky se tvé věci budou někomu líbit a jinému ani omylem. Nikdy se nemůžeš líbit všem. Také s tím velmi bojuji, mám sama na sebe nároky, které občas nemohu splnit. Snažíš se být nejlepší, ale vlastně nevíš, co to je - být nejlepší. Každý neúspěch je zkušenost, nepovedlo se ti to z nějakého důvodu. Uznáš to, poučíš se, zjistíš, co a jak a příště už chybu neuděláš.

Ty tetuješ stylem free hand, což znamená, že se klient zcela vloží do tvých rukou a nechá to zcela na tobě. Jak to probíhá?
Dříve jsem dělávala návrhy předem, ale později jsem se rozhodně přestat s tím. Když dnes za mnou někdo přijde, tak si sedneme, v klidu si popovídáme. Tetuji jednoho člověka za den všechny dny v týdnu. Musím mít opravdu dostatek času a ne aby nám tam někdo po dvou hodinách klepal, že mám dalšího zákazníka. To mi přijde hloupé. Pro dotyčného i pro mě je to přece jenom zásadní věc. V tu chvíli se nějakým způsobem zrcadlíme, sdílíme spolu ten okamžik. Ve chvíli, kdy ten život přestaneš žít a krájíš ho, tak přestaneš postupně cítit druhé lidi a neuvědomuješ si ani sama sebe. Tříštíš svou pozornost mezi spoustu věcí, snažíš se všechno stihnout. Ale pro koho, proč? Abys měla víc peněz, které nebudeš stíhat utrácet? U každého člověka to je jiné. S někým si povídáme třeba tři hodiny.  U někoho stačí dvacet minut. Je to vždycky jiné. Zezačátku se mi stávalo, že chtěl někdo vytetovat věc stylem, který já nedělám. Nebo kopii nějakého tetování. Nebo něco, co mi je ideologicky na hony vzdálené.

Co ti je třeba vzdálené na hony?
Cokoliv, co se odkazuje na extrémistická hnutí, na rasismus. Nechci ani tetovat příliš agresivní tetování. Je to sice abstraktní pojem, ale nechci, aby si lidi sami v sobě zaklínali nějaké své křivdy tím, že si je uloží pod kůži, že si to ještě potvrdí.

Myslíš si, že tě vytetovaný obrázek ovlivňuje na nějaké hlubší úrovni? Že to působí celý život?
Pokud se cítíš třeba ukřivděná, tetováním si tuhle křivdu ještě stvrdíš, a ty se na něj díváš dnes a denně, tak v sobě tu křivdu živíš. A to je přesně něco, co dělat nechci. Naopak chci, aby si i skrze to povídání člověk uvědomil, proč touží po tetování. Jasně, někdy to může být dekorativní. Vyrůstala jsem v domě, který byl obrostlý břečťanem a připomíná mi to mou rodinu, moje rodné město, můj rodný dům. A chtěla bych prostě na sobě břečťan. Je to legitimní důvod. Stejně jako to, že někdo třeba prošel těžkým životním obdobím, ať už to bylo týrání nebo jakékoliv trauma a chtěl by se přes to přenést. Což ti samozřejmě neudělá pár vpichů jehlou pod kůži, ale celý ten proces. Všechno, co tě k tomu vede, tyhle věci měnit může.


A na nějaké, mystické, magické, symbolické úrovni tě tetování může ovlivňovat?
Určitě, vždyť si všechno tvoříš ve vlastní hlavě. Není jedna univerzální pravda, každý jeden člověk má tu vlastní na základě svých zkušeností, pocitů. Pro jednoho může jedna runa znamenat pár čárek a pro druhého to může být silný symbol, který mu dodává energii.

Takže si nemyslíš, že ta runa sama o sobě má tolik moci, tolik síly, aby tě ovlivnila bez ohledu na to, co ty máš v hlavě?
Záleží na tobě, jestli to v sobě chceš nějakým způsobem odemknout. Jakýkoliv symbol bez spojitosti s ničím dalším, pro tebe nemusí znamenat vůbec nic, jen bezduchou ozdobu. A nebo úplně všechno, pokud k němu tíhneš.  Může to být jen způsob, jak sbalit holku, jak si připadat drsnější, že jsi vydržel bolest. I tohle je způsob, ale není to moje cesta. Symbol sám o sobě, pokud mu nedáš dostatečnou váhu, tě nedokáže ovlivnit, to až ty mu dáš potřebnou sílu.

V téhle souvislosti mě napadá moudré rčení, že nejlepší obrana proti černé magii je v ni nevěřit. Ale platí to i pro dobrá kouzla. Dnes už tak málo fungují rituály a dokonce ani byliny dnes už nemají tu sílu, protože potřebné informace chybí ve společném morfologickém poli. Jakmile přestaneme bylinám, ale i kouzlům, zaklínání a dalším podobným věcem věřit, přestanou fungovat.
Napadá mě, že jsem četla skvělou komiksovou povídku Sen tisíce koček
o tom, jak kdysi kočky bývaly silné a mnohem větší než lidi a měly nás spíš na hraní nebo pro potravu.  Jak se jim chtělo. Jednoho dne začalo velké množství lidí přemýšlet nad tím, že se jim tenhle stav nelíbí a že ho chtějí změnit. A když tuhle myšlenku mělo dostatečné množství lidí, realita se změnila: kočky byly najednou malé a člověk si s nimi mohl dělat, co chtěl. Už nepředstavovaly žádné nebezpečí. Je to příběh jedné kočky, které vzali a utopili koťata a ona se rozhodla, že bude obcházet ostatní kočky a když se jich sejde alespoň tisíc a budou snít, jako v tom prastarém příběhu, tak se všechno zase vrátí do starých kolejí.

Když ti stejný symbol vytetuje třeba nějaký Indián v prostředí, kde kouzla stále fungují, kde jsou součástí reality, tak jeho vliv bude nesrovnatelný s tím, který ti vytetuje tatér v Moravské Třebové.
Celý život si můžeme vybírat, jak budeme přijímat věci, které se nám dějí. Kolem se děje spoustu kouzel, a je na tobě, jestli uvidíš, že jsme v bezpečí, sedíme uprostřed překrásné zahrady, s rodinou a zvířaty a všechno funguje a my tady můžeme sedět a povídat si. Nebo si budeš říkat: ježiši, ti ptáci tak řvou, to je strašné a ten pes, já jsem úplně celá od chlupů, děcka otravují, muž mi zase sežral makovec (směje se). Ve chvíli, kdy si uvědomíš, že tohle všechno je zázrak, nepotřebuješ ani odjet do Jihoafrické republiky nebo na Island. My dnes můžeme dělat téměř všechno, ale je to tak trochu past. Máš obrovské množství informací a nedokážeš je zpracovat.

Všimla jsem si, že tvoje obrázky jsou hodně temné, je to jen estetika nebo je to bytostně temné?
Ne, není to odkaz na nějakou vnitřní temnotu, která by mě stravovala do konce věků. Je to naopak, mám ráda tuhle estetiku black work. Baví mě to. Motivy mých tetování vznikaly v průběhu deseti let na základě knížek, příběhů, myšlenek. Toho, co jsem zažila, koho jsem potkala. Nosím si pod kůží svou malou galerii.


A co tvoje obrazy? Ty na mě také působí dost pochmurně.
Když jsem byla malá, některé věci jsem neuměla popsat, nedokázala jsem o nich mluvit. Tak jsem je kreslila nebo jsem psala básničky. To kreslení mi vydrželo. Když jsi nešťastná, když tě něco trápí a neumíš to říci, tak to kreslíš. Proto jsou některé mé obrázky hodně temné. Abych nikoho nezabila, tak kreslím. (Směje se).

Je to terapie?
Ano, je to tak. Kreslím, když jsem spokojená, ale i když jsem smutná. Je to pro mě způsob, jak se vyjádřit.

V co věříš, Zuzano?
V přírodu. Vždycky jsem dělala, co jsem cítila a vždycky jsem byla hodně spjatá s přírodou. Se zemí, s půdou. Ráda jsem běhávala v dešti, v bouřce, miluju oheň, stromy. Hrozně mě to uklidňuje. Válím se v trávě. Jsem takové zvířátko. Nehledám žádné definice. Jsou věci, které jsou mi blíž než jiné. Jsou věci, jejichž existenci v očích druhých respektuji, ale neznamená to, že bych v ně věřila. Jakákoliv snaha narvat se do nějaké škatulky – já jsem křesťan, já jsem muslim – mi není vlastní. Můžeš se cítit součástí nějakého společenství, určitého celku, ale ve skutečnosti se do ničeho takového nepotřebuješ pasovat, protože už jsi součástí tady toho všeho okolo, jsi součástí přírody. Když ke mně přijde někdo, kdo o sobě pochybuje, kdo si neuvědomuje svou celkovou krásu, ptám se ho, jestli je podle něj něco v přírodě nedokonalé. Neřekneme si, fuj, ten strom je nějaký křivý, je nějaký divný. Protože příroda je dokonalá a my jsme toho všeho součástí. A to je dobré vědomí, řekla bych.


Zuzano, moc děkuju za krásné, milé povídání a přeju vše dobré, ať už jsi kdekoliv na světě.


středa 25. dubna 2018

KAMILA BOUDOVÁ


Na Kamilu jsem přišla na internetu, narazila jsem na článek o udržitelné módě a takzvané „slow fashion“. Velmi mě to zaujalo a chtěla jsem se dozvědět víc. Kamila byla tak hodná, že přijala mé pozvání a já ji mohla vyzpovídat. Je to temperamentní, energická mladá žena, která ví co chce a tím je mi sympatická. Učí na pařížských vysokých školách studenty módy, což je pro mnoho mladých žen hotový sen. Kamila je ale skromná, veselá a srdečná žena, se kterou je radost si povídat.


Kamilo, prozraď mi ve zkratce svůj životní příběh.
Nejdříve jsem vystudovala návrhářství v Liberci. Během studia jsem byla na stáži v Německu, a když jsem dostudovala, uvědomila jsem si, že o módním průmyslu a jeho fungování nevím vůbec nic. Chtěla jsem mít značku, ale vůbec jsem nevěděla, jak na to. Neučili jsme se ani marketing, ani obchod, prostě nic. Věděla jsem, že mě tady nikdo nezaměstná, protože jako designér jsem byla celkem podprůměrná, šít neumím natolik, abych mohla v tomhle směru prorazit. Ani jedna z těchto možností, zaměstnanec či podnikatel, nepřicházela v úvahu.

Jak jsi to vyřešila?
Odjela jsem do zahraničí na zkušenou. Nejprve jsem pracovala v Londýně jako asistentka nákupčího a později jako asistentka prodeje (business to business). Už tehdy jsem snila o tom, že jednou budu studovat módu v Paříži.

Co znamená business to business?
Jde o obchodní vztahy mezi dvěmi společnostmi a ne mezi firmou a zákazníkem. Našimi klienty byly velké oděvní firmy, například H&M, Top Shop a další značky. Dostala jsem na stůl objednávku, kde stálo: dvě stě tisíc zelených košil, dodávka za šest týdnů, čau. Zařiď. Takže já jsem zajišťovala, aby látka byla ve správné barvě, ušití prototypů v naší interní firmě. Technoložka to měřila, aby to dobře sedělo. Produkční řešili, zda bude místo v továrně a z druhé strany byl klient a dodavatelé knoflíků, pásků, zipů a všeho, co bylo třeba. A já jsem byla uprostřed mezi všemi těmi lidmi a všechno jsem to koordinovala. A za šest týdnů to muselo být ve skladu u klienta.

Jak dlouho jsi u toho vydržela?
Tohle jsem dělala rok a půl a pak jsem si řekla, že konečně zkusím tu Paříž. Už v Londýně jsem ale přišla na to, že designérem být nechci.


Pročpak ne?
Designéři zaměstnaní v luxusních značkách nebo ti, kteří mají vlastní značky, dělají asi kreativní práci, ale tady v tom objemu, v tomto systému, to kreativní práce opravdu není.

Třeba v H&M nelze prosadit vlastní nápad, kreativní vizi?
Ne, vůbec. Je to všechno okopírované z ulice, z blogů, z toho, co se nosí, a od ostatních značek, od konkurence. Spíš jde o nápady, jak použít trend.

Například když se nosí kolové sukně, tak nějaký ten kreativec může nějaké navrhnout?
On nakreslí kolovou sukni, vymyslí detaily, potisk a dezén si koupí od textilních designérů. To, jak to bude kreativně vypadat, barvou počínaje, přes potisk a materiál až po tvar, to neurčují designéři.

Kdo to tedy určuje?
To určují nákupčí a lidé z marketingu.


Co tedy určují designéři?
Ti nic neurčují, oni to jenom nakreslí v Illustratoru.

Musí být pouze manuálně zruční, nepotřebují být kreativní?
Přesně tak.

Aha, chápu. Takže to není tak, že by značka měla oddělení, kde by módní návrhář vymýšlel a navrhoval to, co se bude šít a prodávat?
Tady v tom objemu a systému řetězců ne.

No vidíš, já jsem si myslela, že tam někdo takový je.
Já nejdříve také! Existují trendové agentury s analytiky, kteří zkoumají, co se nosí.


Jde o to, aby se to hlavně dobře a rychle prodalo?
Ano! A celé to řídí nákupčí, který říká tohle jo, tohle ne. Návrhář něco nakreslí v Illustratoru, tým jede někam nakupovat ke konkurenci, třeba do New Yorku. Tam nakoupí, co by se jim asi líbilo, co se teď nosí, co je trendy. Přivezou to do kanclu, kde nejsou ani šicí stroje ani figuríny, tam jsou jen papíry a počítače. A tam se to zkopíruje, trochu se to upraví. Existuje administrační systém pro prototypy, aby se vědělo, co, kdy a odkud přišlo a kdo to poslal a podobně.

Ta zodpovědnost tedy leží na kom? Když rozhodneš o tom, že tyhle košile se budou dělat a pak je to propadák a nikdo je nekupuje, tak se s tím počítá jako se ztrátou?
Občas někoho vyhodí, když to hodně zkazí. Zodpovědnost je na nákupčím, který dá dohromady kolekci a řekne, kolik čeho se vyrobí. Předá to návrháři, se kterým se dohodnou, v jakém tématu to bude, jaké barvy a tak. Návrhář se podívá, jaké jsou trendy, a okopíruje spoustu těch věcí. Připraví celý plán kolekce, kde jsou všechna ta trička, která budeme mít za tři měsíce v obchodech. Řetězce, jako je například Promod, H&M, Takko, Zara nebo Mango, jsou ohromné, takže tam mají člověka na sukně, dalšího na džíny, jiný má na starosti jenom trička. Nad jednou skupinou je vrchní nákupčí a nad těmi asi pěti nebo deseti vrchními nákupčími je ještě hlavní marketingový nákupčí, velký šéf, ředitel. Mezi sebou si jednotlivé kolekce schvalují a to jsou ti lidé, kteří o tom rozhodují. Návrhář něco předloží na základě jejich zadání, a oni řeknou: tohle je dobrý, tohle se prodávat nebude, tak to škrtám, tohle musíš navrhnout jinak, u tohohle změníme barvu, tohle musíme zkrátit. Po těch připomínkách jde návrhář zpátky k Illustratoru, kde to znovu nakliká. Takže designerem jsem být nechtěla (směje se).


Takže jsi poznala, jak to chodí, ještě v Londýně, je to tak?
Ano, tam jsem to už částečně pochopila. Když jsem potom pracovala v Paříži jako asistentka nákupčího, tak už jsem viděla, co to znamená být designér v módním průmyslu.

Proč jsi tam tedy zůstala pracovat?
Protože část té práce je sympatická. Jedeš na nákupy, do fabriky na mítink a tak. Ale málokdy se dostaneš přímo do provozu, takže nevíš, co se tam děje, jestli se to tam fakt vyrábí.

Jestli to nevozí vyrábět kdoví kam?
No právě.


A vozí nebo ne?
Vzhledem k tomu, že to nadnárodní společnosti řeší jako problém, tak se to stává, ano. Subcontracting je, že zadáš práci nějaké fabrice, o které si myslíš, že je v pořádku. Můžeš tam udělat audit, zkontroluješ nebo necháš zkontrolovat třetí nezávislou osobou, zda jsou pracovníci dost staří, jestli lidé nepracují přesčas, jestli jsou otevřené nouzové východy pro případ požáru. Stává se, že lidé v továrně uhoří, třeba v Bangladéši.

Ale i třetí nezávislá osoba se dá podplatit, ne?
To zaprvé. Za druhé se to dělá jednou za dva roky a za třetí musí být kontrola dopředu nahlášená.

Takže to vlastně poněkud ztrácí smysl.
Ano. A další důležitá věc je ta, že nemáš možnost kontrolovat, zda je každá další objednávka vyrobená v téhle fabrice.


Takže oni to mohou tak trochu nakašírovat a většina se stejně šije jinde v mnohem horších podmínkách.
To se může stát. Nedokážu si představit v jakém poměru je to vyrobené v korektních podmínkách a jaký objem v katastrofálních podmínkách, ale děje se to. Fabriky si naberou velké množství zakázek, aby uspokojili všechny své klienty a pak zjistí, že už na to nemají prostor a kapacitu. Že švadleny pracují dvacet čtyři hodin denně a stále nestíhají. Tak to někomu šoupnou. Nebo jsou ceny tak nízké, že nejsou schopni to v dobrých podmínkách udělat.

Kam se to nejčastěji posílá? Do Indie, do Bangladéše?
Ano, zakázka je poslaná třeba do Bangladéše, ale do fabriky, která byla auditovaná.

Takže to třeba šijí v nějakých malých provozech?
Také. Ale často to je tak, že čím větší ta fabrika je, tím jsou ty podmínky pro pracovníky ostřejší, horší. A pak jsou ty úplně malé dílny, kde to nikdy nikdo neviděl, to není nikde ani oficiálně zapsané. A tam jsou právě ty děti. Když dostaneš objednávku a přepošleš ji někomu jinému, může to být legální, například potisk, ale také nelegální, kde to probíhá tak, že výroba se od A do Z předá do dílen a fabrik, které nikdy nikdo neviděl. A dělá se to třeba i přes tři úrovně.


Takže je to zcela nedohledatelné.
Jistě. Musela bych mít vlastní zaměstnance v té fabrice, na které bych se mohla spolehnout a ti by korigovali výrobní proces a produkční kapacitu a věděli by o každé zakázce všechno od začátku do konce. Jakmile tam není tvůj člověk, nemáš jistotu.

Takže čím je toho víc, tím větší je nebezpečí, že se to šije jinde?
A čím je to dál a čím jsou zákony v té zemi uvolněnější a korupce vyšší.

Slyšela jsem, že luxusní značky, třeba Dolce Gabbana nebo Versace, si nechají ušít v nějaké dílně třeba kabáty a oni tam toho ušijí mnohem více, něco prodají jim a zbytek na černém trhu nebo dokonce i ve značkových obchodech. Zisk ale nemá Versace, nýbrž mafie.  Je to stejná věc, stejný střih, stejná látka, všechno je stejné jako u originálu, vzniklo to zároveň ve stejné dílně. Je to pravda nebo ne?
Je to pravda. Dnes tomu říkáme luxusní značky, ale ono na tom nic z toho luxusu nezbylo. Asi před patnácti lety začaly tady ty luxusní značky měnit obchodní strategii. Jejich cílem se stalo zvyšovat zisky, mají akcionáře. Luxus, exkluzivita a řemeslo se ztratilo a oni začali také hledat, kde to vyrobit levněji.


Existuje ještě vůbec nějaká značka, které můžeme věřit?
Asi značce, kterou založí tady tvoje sousedka (směje se). Já věřím značkám, které mají udržitelnost v srdci, kde zakladatel kouká na víc než na zisk, ale chce vytvářet opravdovou hodnotu pro své zákazníky, dobře se starat o své zaměstnance, dodavatele i zemi, na které žijeme. I to je ale těžké občas zhodnotit. Zda je to marketing, nebo zda je to upřímné.

A některá z těch tradičních, známých luxusních značek?
(Dlouze se zamyslí): ne. Ještě donedávna bych řekla třeba Hermes, ale dnes už nevěřím ani tomu, protože vidím, co se tam interně děje. Já osobně to už nepovažuji za luxus ani za hodnotu, kterou bych si chtěla obléct a nosit. Nepřijde mi to jako něco, čím bych se kdy chtěla chlubit. Kdybych měla tolik peněz, abych si mohla jít koupit kabát od nějaké takové značky, tak si ho raději nechám ušít na zakázku od někoho, koho znám. To je hodnota. Podpoříš toho člověka, kterého znáš a žije tady s tebou, a který se snaží něco dělat. Tady bych si našla třeba takovou Mirku Horkou, o jejímž kabátě sním už dlouho. Na českém trhu je spousta šikovných návrhářů. Podívají se na to, co nosíš, kdo jsi a ušijí ti něco na míru. Nebo si můžeš vybrat u nich v showroomu. Můžeš nakoupit tady na lokálním trhu za spoustu peněz z velmi kvalitních materiálů, když potřebuješ ty peníze utratit. To není problém.

Takže raději český módní salón než zahraniční nóbl značky?
Určitě. Ale mnoho lidí stále říká: já si chci koupit prostě ten Chanel, protože se tím chci chlubit. Nemohu si koupit kabát, koupím si alespoň rtěnku, protože je to Chanel a protože to mohu ukázat.


To už je ale jiná věc. To je o tom, čemu lidé přikládají hodnotu.
Pro mě ty značky nereprezentují vůbec nic, do čeho bych chtěla kdy investovat.

Tobě se tedy tento způsob nezalíbil a rozhodla ses to zkusit jinak?
Když jsem ještě byla asistentka nákupčí v Paříži, četla jsem si články v odborném tisku, protože jsem se chtěla hlásit na vysokou školu. Měla jsem studovat ve francouzštině, ale nevzali mě. Dočetla jsem se, že v Bangladéši uhořeli zaměstnanci textilní továrny, že děti pracují v koželužnách s ostrými noži. A říkala jsem si, panebože, vždyť já jsem do těchto zemí před chvílí volala a říkala jim: máte zpoždění, jestli to nedodáte do týdne, tak budete platit pokutu! Musíte to poslat letadlem! A došlo mi, že vůbec nevím, jak to tam vypadá, já tam na ně tlačím, protože to mám v popisu práce, a přitom vůbec netuším, kam volám. Začala jsem se po tom pídit a nikdo to nevěděl! Audity nikdo neudělal. To byla pro mě konečná. V té době jsem se hlásila na jinou vysokou školu, na kterou jsem se díkybohu dostala.  Studovala jsem Master of Business Administration (MBA) in Fashion Business. Takže jsem studovala módní obchod. Celou tu dobu na té škole jsem ale nevěděla, proč tam jsem. Myslela jsem si, že budu ta nákupčí, protože to jsou lidé, kteří mají moc. Chtěla jsem práci, kde můžeš rozhodovat, lákala mě kreativní práce, vizualita. Člověk, který rozumí obchodu, má minimálně padesát procent v rozhodovacím procesu, někdy i víc. Říkala jsem si, že to je ta role, která by se mi líbila. Ale pak jsem pochopila, že absolutně ne, že se nedokážu přes ty hodnoty vůbec přenést. Najednou jsem přestala úplně nakupovat. Přiznala jsem si to, co jsem tušila a pochopila jsem, že všechno, co dělám, je úplný alibismus. Omlouvat si tím, že potřebuji peníze na nájem to, že někdo uhoří v Indii, tak to opravdu ne. Na té škole a především po jejím dokončení jsem byla úplně ztracená. Asi rok jsem se vzpamatovávala, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, kdo vlastně jsem.

Krize identity, existenciální krize? Krize hodnot?
Totální. Neměla jsem krizi středního věku, ale čtvrtečního věku, to už je teď skutečnost, v Americe se tomu říká
Quarter Life Crisis. To jsem přesně měla.


Asi to může přijít dříve než ve středním věku.
To jistě, u mě to bylo v pětadvaceti.

Velké rozčarování.
Přesně. Pět let se ženeš za něčím a pak pochopíš, že to vlastně vůbec nechceš. Ta škola stála spoustu peněz. A nic!

Zjistila jsi, že to pro tebe nemá žádnou hodnotu?
Spíš jsem nevěděla, jak s tím naložit. Říkala jsem si, že budu hledat další studijní obor týkající se udržitelného rozvoje. Pak jsem si uvědomila, že stejně nic jiného než módu neumím, že to mám opravdu ráda. Ale nevěděla jsem, co mám dělat, protože móda je druhý nejšpinavější průmysl na světě hned po ropě. Jsou v ní zaměstnány desítky milionů lidí, jen v Indii čtyřicet milionů lidí pracuje v módním průmyslu! To je mnohonásobek České republiky. A to jsou jenom oficiální čísla, skutečnost je dvoj nebo dokonce trojnásobná. Když k tomu připočteš ještě textil a pěstování bavlny, tak jsou to miliony lidí. Osmdesát procent zaměstnanců v oděvním průmyslu jsou ženy. Pokud jsou tam muži, jsou často na manažerských pozicích. Ale ta tvrdá práce u stroje, ohnutá záda, špatné světlo, špinavý vzduch, to všechno jsou ženy.


Viděla jsem fotky, kde tyhle ženy mají svoje děti položené na podlaze, a pracují celý den.
Ano, to je hrozné. Pro mě je to o to horší, že jsem sama čerstvě mámou. S tím je potřeba něco dělat, vytvořit lepší systém pro ty ženy. Nechci bojovat proti tomu, co existuje, není to moje oblíbené slovo ani aktivita. Ale rozhodla jsem se v tom oboru zůstat a vytvořit úplně nový systém. A každý si bude moct vybrat. Někdo peče chleba, tak já budu dělat oblečení, to je také důležité. Takže jsem se vzpamatovala z krize a napsala o tom knížku. A také jsem začala učit.

Co vlastně učíš?
Jako první jsem začala v Čechách učit fashion marketing, aby lidé pochopili, o co jde. Protože my, co jsme studovali v Čechách módu, nevíme o marketingu vůbec nic. Musíš rozumět střihu, barvám, kreativitě, inspiraci, ale aktuálně vzdělání v Čechách je tak padesát let za skutečnou situací trhu. Tak jsem začala učit módní obchod, systém, jak funguje. Aby to studenti chápali a dokázali to nastavit podle sebe. Když to nechápeš vůbec, jdeš trochu poslepu. Na internetu mám kurzy o módním průmyslu, velká část on-line videí je zdarma. Později jsem začala v Paříži učit Vývoj produktů v módním průmyslu, to jsem vlastně dělala v mé korporátní kariéře. Na počátku máme skicu a na konci máme milion šatů ve sto dvaceti obchodech na celém světě. Co je ten proces mezi tím? Tak tohle stále učím a do toho jim tam cpu tu udržitelnost. Začala jsem učit i Udržitelný rozvoj v módním průmyslu a dokonce i Udržitelný luxus, což je můj splněný sen! Dále učím také Ekonomické prostředí módního průmyslu. A o tom všem jsem začala veřejně mluvit, hlavně v Čechách.  V roce 2013, kdy jsem ještě studovala,  spadla ta Rana Plaza v Savaru v Bangladéši.
Byl to ohromný barák, asi osmipatrový, zemřelo tam přes tisíc lidí. Kolik dní je vytahovali ze sutin a kolik dní potom ještě slyšeli, jak tam ti lidé naříkají a nebyli schopni jim pomoci. To se stalo ke konci mého studia a moje diplomová práce na téma udržitelné módy byla téměř vytištěná. Na základě téhle katastrofy vzniklo hnutí s názvem Fashion Revolution, které začalo v Anglii a já jsem tu kampaň první tři roky reprezentovala v Čechách. Potom se mi narodila Polinka, tak jsem to pustila. A teď se o to velmi dobře stará Veronika Hubková. Pak jsme začali dělat workshopy v Praze a já jsem pochopila, že nestačí o tom jenom mluvit, že je třeba těm lidem říct, jak to změnit. Lidé si dnes koupí něco nového na sebe, s velkým nadšením to přinesou domů, a já říkám: to vychladne ještě v tašce. Když to přinesete domů, vezmete to na sebe jednou nebo dvakrát a ta radost z fyzického produktu je prostě mizivá. Když jsem před lety v Paříži začala studovat, dostala jsem od kolegyň k odchodu z korporace strašně drahé hodinky, na můj vkus strašně drahé. Říkala jsem si, schválně, jak dlouho mi to vydrží. A opravdu jsem se na to soustředila, když jsem si je každé ráno oblékala, jestli z nich mám ještě radost.. Ten pocit, který jsem prožívala prvních pět hodin, kdy jsem je nosila, kdy jsem úplně cítila, jak mě hřejí, wau, mám tu úžasnou značku Michael Kors! Stejné hodinky, které měla moje šéfová v Londýně a já ty hodinky teď mám taky! Po týdnu už jsem zapomínala, že je mám, za celý den jsem si na ty skvělé hodinky ani nevzpomněla.  Nakonec jsem je jednou zapomněla někde na dovolené a už je ani nemám.  Ta radost prostě vyprchá. A s tou rychlou lacinou módou, s fast fashion, jako je například New Yorker, KiK, Tally Weijl, Bershka, Reserved nebo Zara, je vystřízlivění ještě rychlejší, protože ta kvalita je hodně špatná.


Nejenže z toho nemáš dlouho radost, ale navíc se ti to za chvíli rozpadne!
Nebo se to zežmolkuje, barva zašedne. Nejenže někde daleko trpěly švadleny, možná i umřely, ale ve finále i ty se stáváš chudší. Ty máš sice pocit, že si každý týden můžeš koupit něco nového na sebe, marketing v tobě vytvoří iluzi, že jsi bohatá, ale ty tam za týden, za dva musíš jít znova, protože nemáš co na sebe. Najednou jsi úplná chudinka, máš na sobě hadry, které jsou zežmolkované, boty, které jsou sešmajdané, to je prostě vidět! Ty si myslíš, že jsi bohatá, ale to je iluze, jsi vlastně ten nejchudší člověk, protože pořád peníze odevzdáváš. Ten systém je dysfunkční.

A co s tím? Jakým způsobem ses to rozhodla změnit?
Začali jsme pořádat SLOU DAYS. Dnes už je z toho prodejní akce, kde se prezentují různé značky a k tomu ještě přednášky a workshopy. Naším hlavním cílem je redefinovat hodnoty a dodat lidem odvahu: nebudete divní, mimo společnost, když přestanete každý měsíc nakupovat nové nekvalitní oblečení! Když budete mít vlastní styl a budete nosit stále to samé, budete největší hvězdy. Přenastavit systém hodnot, který by fungoval jak pro společnost, tak pro planetu.


Daří se vám to?
Já myslím že jo! Jde to pomalu, ale  spousta lidí v tom vidí smysl, ale někteří se bojí o tom vůbec přemýšlet. Ty věci stále kupujeme kvůli tomu, že jsme vytvořili iluzi blahobytu. „Jo, tak ona je za vodou, mají ty peníze.“ Peníze jsou symbolem úspěchu. A když si každý měsíc nepůjdeš koupit něco nového na sebe, tak o tobě řeknou: „to je chudinka, která nemá nic na sebe, oni jsou na tom asi špatně.“ Ale to je úplná blbost! Je to smyšlené, člověkem vytvořené. Takže když to je člověkem vytvořené, může to být člověkem změněné. Čím dál tím více lidí to bere jako rozumnou a správnou věc, nosit to samé celý týden pouze jinak nastylované, s jinými doplňky a jiným spodním prádlem. Věřím, že jednou se lidi budou chlubit: „hele, to nosím už třetí den“, nebo „to je ségry, já jsem si to půjčila“, nebo „ty boty mám už deset let a jsou nově podražený.“ Když přijdeš na náš event, tak si tam můžeš koupit právě věci, které jsou lepší, třeba jsou organické, bez chemie. Textilní průmysl nesmírně zatěžuje životní prostředí nejen chemikáliemi při pěstování a zpracování, ale také dopravou. Je to globální byznys, firmy mají pobočky po celém světě. Bavlna je z Indie, z Egypta a z Uzbekitánu, to se sveze do nějakého centra, kde se s tím obchoduje, to může být třeba v Indii. Z Indie se to pak odveze do Číny, tam se to utká nebo se z toho uplete úplet, ten se potom odveze do Turecka, kde se obarví, v Rumunsku se z toho něco ušije. Poté se to odveze do skladu v Anglii a z toho skladu se to opět rozváží po celém světě. Takže co my nabízíme? Módu vyrobenou od textilu po oděv lokálně V Čechách, nebo minimálně v Evropě. Nebo naopak třeba boty značky Veja, které jsou celé udělané v Brazílii. Tam roste kaučuk v pralese, organická bavlna na poli a kůže je tam lokálně k dostání a je ekologicky barvená. Boty jsou tam ušité a potom přepravené do Evropy, kde se budou distribuovat. Ale v produkci nepřeváží jako blázni materiály a polotovary sem a tam přes půlku planety. Velká část nabídky na SLOU DAYS je také móda upcyklovaná.

Co si pod tím mám představit?
To může být třeba košile nebo kalhoty z textilního odpadu. Ale výledek je vizuálně atraktivní, nepředstavuj si žádnou hrůzu.

Tím odpadem myslíš hadry, které hodíš do kontejneru na hadry?
No, buď to může být takhle. Třeba z kalhot uděláš kraťasy.

Aha, já myslela, že se to rozemele a něco se z toho vyrobí.
Ne, to je recyklace. Z odpadu se vyrobí úplně nový materiál. Ale upcyklace znamená, že přidáváš hodnotu odpadu.


Takže klasické přešití?
Třeba, ale textilní odpad může být klidně i látka, na které je kaz. Textilka udělá sto metrů než si kazu všimne. Už to ale nemůže prodat zákazníkovi.

Co s tím udělá? Dříve se to prodávalo jako druhá jakost ve speciálních prodejnách, to ještě pamatuju.
Vyhazuje se to, spálí se to.

Aha, jak se dozvíte, že to někde někdo vyhodil?
Naši prodejci, třeba Veronika Hubková, která teď vede Fashion Revolution, si najde textilní fabriky, vezme auto, jede tam a zeptá se: nemáte tady nějaké kazové textilie? Říká se tomu ‘dead stock‘ – mrtvé skladové zboží, které se nedá prodat. Ona si to od nich sice koupí za mnohem nižší cenu, ale musí i ten odpad, který se vyhazuje, normálně koupit. Jako designér, který dělá upcyklaci, si musíš najít zdroj. Buďto fabriky, nebo také armáda má hodně textilií ve skladech, padáky, které mají omezený počet seskoků. Pak už se s takovým padákem skákat nesmí.

Ano, z toho jsme za komunistů šili bundy!
No vidíš. Dneska třeba jeden anglický návrhář, Christopher Raeburn, z toho dělá hrozný hit. A lidi mi píšou, hele, tohle já dělám už třicet let. Ano, ale spousta lidí na to úplně zapomíná a není to tak úplně in. In je stále ještě tohle: Je sobota, pojedem s holkama do nákupáku! Ty opravdové hodnoty tvoření a šetrnosti se ztratily. Věci se dají přešít a vypadáš v nich skvěle a nemusíš je za rok vyhodit. Prostě to s tebou vydrží, dá se to opravit.


Kde ještě můžeme sehnat textilní odpad?
Třeba hotely vyhazují spousty ručníků.

A z ručníků uděláte co?
Třeba župan. Ty ručníky bývají úplně nové. Ve velkých hotelech máš sklady s hotelovým textilem a existuje pravidlo, že každé tři měsíce musíš vyměnit všechny ručníky. Ty ručníky jsou ještě zabalené, nepoužité. Pro ně je ale časově náročnější to třídit, takže to vyhodí komplet.

To je hrozná škoda!
Jo, je to mazec. Musíš si zkrátka najít zdroje textilního odpadu a ušít třeba sukni z kalhot.

Když člověk, jako třeba já, neumím  šít, móda mě příliš nezajímá, nemám chuť si hledat nějaký salón, aby mi ušili něco na míru, ani nejsem ochotná či schopná dávat za oblečení hromadu peněz a nechci nakupovat v řetězcích, co teď? Co má takový člověk, který nechce chodit jako drban, ale nechce na módu dávat přehnaný důraz, dělat, aby se choval šetrně?
Tak přijď na SLOU DAYS! (Směje se). Letos budou v červnu a v listopadu.  Je to nahoře v Kotvě, máme tam bufet s vege jídlem a výhled na celou Prahu! A také vytváříme vlastní e-shop.

A další možnost?
Můžeš jít do sekáče a nakoupit si tam. Na SLOU DAYS jsou ale upcyklované věci a ceny jsou dostupné. Jsou to menší značky, které se tomu věnují. Nebo na naší stránce
http://www.slou.cz/ je seznam obchodů s lepší módou, prodejny pražské i e-shopy návrhářů nebo prodejců větších značek. Stále přemýšlíme, jak to dělat lépe, jak poradit lidem, aby si přenastavili myšlení o nákupech. Chystáme e-shop se vzdělávacím programem.


To zní skvěle.
Učím teď smysluplný životní styl. Zní to možná trochu nadneseně, ale můžu to říct i jinak: jak přestat pořád nakupovat jako blázen. Nebo si oblečení půjčit! Třeba plesové šaty, které člověk nepotřebuje často. Mně to vlastně přijde velmi zábavné, velmi kreativní, že přemýšlíš nad tím, jak to udělat, abys nemusela nic moc nakupovat. Tím pádem není takový tlak na vydělávání peněz. To je také v životě moc příjemné.

Já nakupuji oblečení kromě prádla a bot v second handu a když mě to omrzí, pošlu to dál. Většinou to rozdám konkrétním lidem, především kamarádkám, do kontejneru pro charitu toho moc nedávám. Co si o tom myslíš?
Kamarádky jsou určitě lepší než charita. Textilu se vyrábí obrovské množství, obrátka zboží se po roce 2005 mnohonásobně zvýšila a je čím dál levnější a čím dál tím nekvalitnější. Ale prodává se ho čím dál tím víc. Většinou je to syntetické nebo ze směsí. Když je to bavlna, je to plné pesticidů a je to vyloženě toxické. Je toho hrozně moc, ten objem je pro planetu i pro trh neúnosný. Vezmeš to třikrát na sebe, když to zežmolkovatí, tak to vyhodíš nebo to dáš do kontejneru. Představ si objem toho oblečení, který tady vyprodukujeme a říkáme, že to dáváme na charitu.

Co se s tím tedy děje? Když to dáš přímo nějaké organizaci nebo instituci?
Záleží na tom, které. Pokud je to lokální a transparentní, je to v pořádku. Když to ale dáš na Červený kříž nebo jinou velkou organizaci, tak to je něco jiného. Například v USA to docela frčí, dají vědět, že se třeba v sobotu bude sbírat oblečení, rozdají pytle a vy to v sobotu jen strčíte před dveře a oni to odvezou. A prý je to na charitu. Jenomže celý ten sběr je byznys. Ta charita tomu dá jenom jméno a dostane z toho třeba deset procent z výtěžku. Oblečení se vybere, sveze se a prodá se.


Kde se takové oblečení prodává?
Taška toho oblečení stojí třeba deset centů.

To se vozí například k nám do těch sekáčů?
Jo, přesně tak. To by bylo ale ještě dobré, to je Evropa. Sveze se to do třídícího centra, jedno je dokonce i v Anglii, ale také v Polsku nebo v Indii. Oni to opravdu všechno vezmou z té Ameriky a odvezou to až do Indie do třídícího centra. Dám ti jeden příklad, co takové oblečení může zažít. Když to přijede do Indie na hranice, kde to koupí nějaká fabrika, tak tam všechno to oblečení roztrhají. Na všem udělají díry, aby se znehodnotilo a mělo hodnotu jenom těch vláken, aby to nikdo neukradl. Pokud by to bylo nositelné oblečení, tak by to někdo po cestě mohl ukrást. Vybalí to z těch ohromných balíků, všechno to roztrhají a znovu zabalí do dalších plastů. Převezou to o tři sta, čtyři sta kilometrů dál, kde je jiná fabrika a tam se to zase všechno vybalí a roztřídí podle barev, sundají se z toho zipy a knoflíky, aby zůstaly jenom vlákna. Tkanina se rozemele, z červené budou červené nitě, ze zelené budou zelené nitě, ze kterých se udělají deky a ty se potom lokálně prodávají. To je jedna z cest.

Dobře, ale z toho alespoň něco vznikne, nějak se to upotřebí a neválí se to někde v přírodě.
Je pravda, že tohle je ještě fajn, protože to na rozdíl od oblečení na prodej neničí pracovní příležitosti pro místní švadleny a navíc to i nějaké to pracovní místo vytvoří. Ale z toho stejně vznikne časem odpad. Není to úplně domyšlené.

Ale už to někdy někdo vyrobil a co už s tím? Možná je lepší, když se to ještě zpracuje, ne?
Jenže on to někdo vyrobil kvůli tomu, že to pořád někdo kupuje. A někdo to pořád kupuje, protože je k tomu nucen tím, jak je oblečení nekvalitní a levné. Co všechno způsobuje takový levný nákup každý týden nebo každý měsíc v globálním měřítku, to si vůbec neuvědomujeme. Kupříkladu problém mikrovláken. Při praní syntetických vláken, polyesteru, ze kterého je téměř všechno oblečení, se uvolňují mikrovlákna, která jsou pouhým okem neviditelná a v čističkách se nezachytí. Dostávají se do vody, do oceánů, kde na sebe navážou toxické nečistoty, jsou jako houba. Vznikne takový toxický plankton, který jedí ryby, my pak jíme ty ryby. Ryby jedí i větší kusy plastu, které jsou vidět, ale mikrovlákna jsou neviditelný problém.

Doporučuješ tedy biobavlnu?
Nebo len. Nebo konopí. Nebo vlnu. Ale není to žádný diktát ani povinnost. Sama také dál nosím polyesterové šaty, které jsem si před šesti lety koupila. V tomhle systému nejsme připraveni na radikální změnu. Je dobré, abychom o tom věděli a společně pracovali na lepším systému. Asi jako s jídlem. Ideální je, aby si každý našel svůj rytmus a tempo a systém, jak by to mohl dělat lépe. Například já už vůbec nenakupuji. Řekla jsem si, že čas, který věnuji módě, strávím jinak. Místo toho, abych šla nakupovat, tak opravuji. Sedím doma a zašívám si díry na svetru, přišívám si v ruce záplaty, protože v Paříži nemám stroj. Polinka, moje dcera, má všechno poděděné. A co mě občas fascinuje, je ta nízká kvalita oblečení. Nechápu, jak to její sestřenice nosily. Třeba punčocháče, které nemají gumu. Třikrát je vypereš a elastická vlákna v pase přestanou být elastická a punčocháče vůbec nedrží. Tak jsem udělala dírky a protáhla gumu. Místo toho, abych byla v obchoďáku, tak půl dne štupuji. Nebo jdu za panem ševcem nechat si opravit boty. Věnuji čas tvorbě něčeho hezkého, nového a kvalitního. Myslím si, že dobrý pocit z módy máš jen tehdy, je-li kvalitní. Může tě to vizuálně omrzet, ale když je to kvalitní, někomu to dáš a tomu se to bude nějakou dobu líbit a pak to zase pošle dál. Ale v okamžiku, kdy je oblečení zežmolkované, tak už ho ani nikdo nebude chtít. Žmolky se nedají opravit. Je důležité, aby byl jakýkoliv produkt, který kupujeme, opravitelný.


Materiály doporučuješ tedy výhradně přírodní?
Já asi nic nedoporučuji. Uznávám volbu každého člověka. Osobně mám ráda oblečení, které se dá po donošení hodit na kompost. Třeba celé z bio bavlny nebo z přírodní nebarvené vlny. U toho jsem si jistá, že nikde nenadělá žádné škody a pár takových kousků už  mám. Dnes je nejvíce oblečení vyráběno ze směsových materiálů, říká se tomu blend. Třeba 80 % polyester, 20 % bavlna. Nebo viskóza, akryl a tak dále. A to my neumíme zrecyklovat!

Takže nejlépe kupovat oblečení z jediného materiálu?
Jo. Když je to jenom polyester, tak to umíme.  Když je to jenom bavlna, tak to umíme. A když je to organická bavlna, tak už to může jít na kompost, to je nejlepší. Ale u normální módy, která není bio, je problém s těmi chemikáliemi. I když je to přírodní materiál, jako třeba bavlna nebo vlna nebo kůže, tak jakmile do toho dáš pesticidy nebo toxická barviva, tak to už na kompost nedáš.

Vraťme se k tobě. Vydáváš internetový časopis s názvem SLOU. Co v něm najdeme?
My máme misi změnit hodnoty ve společnosti. Inspirovat. Místo toho, aby ženy nad Elle nebo Vogue nadšeně říkaly: tak takhle chci vypadat! budou říkat nad SLOU: takhle chci žít, jasně! Svobodně, juchů!


Jen jestli nejsme my Češi v tomhle trochu zaprděný.
Vůbec ne!

Ale to máš z Prahy.
Ne. To mám z Francie. Češi mají skvěle otevřenou mysl oproti Francouzům. Přišla revoluce a my od té doby nadšeně vítáme všechny novinky. Co všechno se ještě může stát, co ještě zkusíme? Když řekneš ve Francii udržitelná móda, tak to je jako nadávka. Kdežto tady když řekneš udržitelná móda, no, jak ti to přijde?

Trochu jako Lesana.
Hmm, tobě to přijde jako Lesana? To mi nepřijde. Ale to je tím, že děláme ty SLOU DAYS. Tam máme selekci značek, které jsou pěkné, nositelné. I kdybys chodila každý den do korporátu, tak v tomhle můžeš vyrazit.


 A co ceny?
Jsou určitě vyšší než v běžném obchodě, ta cena musí být logicky vyšší, protože nechceme, aby za naše oblečení platili lidé ve fabrikách nebo příroda.  Ale stále jsou to dostupné produkty.

Třeba džíny si tam koupím za kolik?
To vůbec netuším. Máme tam vůbec nějaké džíny? Jo, máme tam EtikButik 

Já tam nakupuji boty, znám to.
No vidíš!

Odbočily jsme od časopisu SLOU. Ty ho chceš začít vydávat i v papírové formě, co ti k tomu chybí?
Peníze. Na Hithitu máme kampaň a snad se to podaří! 

To by byl měsíčník?
Kdepak, zatím dvakrát za rok. Vždy s tím eventem. Kdyby se mu dobře dařilo, tak by vycházel častěji. Chceme začít postupně. Takové médium by nám mohlo vnést víc klidu do našich myslí, jsme strašně zpracovaní všemi těmi reklamami a tím, co všechno si musíme koupit, abychom byli in. Máme tam také rubriku IN and OUT. In je podle nás být offline a hrát pexeso, out je hrát na počítači.


Časopis je tedy o životním stylu jako celku s akcentem na módu?
Ano, první rubrika je o módě, nafotíme fashion story. Chceme ukázat, že i když jsme oblečení ze sekáče nebo v udržitelné módě, která je lepší pro planetu a společnost, můžeme vypadat skvěle při všech příležitostech. Nejdůležitější je dát lidem kuráž, aby si uvědomili, že nemusí nakupovat každý týden něco nového, že nemusí mít na sobě každý den něco jiného. Také jsem to zažila. Když jsem chodila v Londýně do práce, zakládala jsem si na tom, že mám každý den na sobě něco jiného. Myslím si, že nikdo jiný to ani nevnímal. Kdybych měla na sobě každý den to samé, tak by mi bylo lépe, měla bych víc peněz, neměla bych doma tolik krámů, nemusela bych řešit, kam je budu potom odstraňovat. Mně by prostě bylo o tolik líp a je to jenom v hlavě. Nikdo mě neřeší, každý řeší sám sebe a na mě nemá čas. Také řeším jenom sebe a vůbec se nekoukám okolo.

Tys napsala knížku, viď?
Ano, jmenuje se Falešná Pařížanka.

Kde ji můžeme koupit?
Všude, vydal ji Knižní klub. Teď píšu druhou knížku s názvem Falešná Pařížanka – pravá matka.

Jak bys chtěla, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata?
Jako na strašně divokou babičku, která se ničeho nebála, byla svá a naprosto svobodná se super dobrodružným životem plným zážitků. Dělala si, co chtěla a bylo jí úplně jedno, co si o ní kdo myslí. Babička nikdy neřekla: Co si o nás lidi pomyslí?!


V co věříš, Kamilo?
Věřím v to, že lidé jsou dobří. A věřím v to, že revoluci hodnot ještě dáme a že já ji ještě uvidím.


Kamilo, děkuju ti za velmi zajímavý rozhovor a přeji hodně štěstí nejen tobě, ale i tvé nové knížce a projektu časopisu SLOU. Ať se ti daří!