PAVEL STEIDL

Pavel Steidl je fenomenálním kytaristou světového formátu, ale z jeho dobrosrdečného, přátelského vystupování plného úsměvů a humoru byste stěží poznali, že ho hostí významné koncertní sály světa.

Pavel nám udělal obrovskou radost, že přijel zahrát do našeho malého kostelíčku do Svatojánu. Koncert byl nevídaným zážitkem a věřím, že všichni, kdo si Pavla přišli poslechnout, budou ještě dlouho vzpomínat. Byl tak laskavý a po koncertě se ještě zdržel, abychom si mohli popovídat a já vám mohla představit tohoto pozoruhodného muže trochu z jiné stránky.
Když jsme Pavlovi předávali peníze, které se vybraly na vstupném, byla to opravdu skromná hromádka, protože kostelík je malý a zájem lidí mohl být pohříchu také větší. Pavel ale nehnul brvou a na naše omluvy nám odpověděl:
Tohleto můžeš dělat buď proto, že jsi takový cvok do peněz, že musíš nějakou korunu vydělat, nebo to děláš ze zvědavosti. Člověk to má skoro jako povinnost, jít hrát lidem. Protože je prostě kytarista.

Je pravda, že v té naší malé vesničce byli lidé nadšení.
Myslíš že jo?

Určitě! I to venku pak Jirkovi říkali, byli nadšení. My jsme obyčejní lidé, nejsme žádní hudební znalci. Opravdu jsme si to užili.
Když hraješ pro člověka, který je kytarista, tak on ocení, co děláš, nebo neocení, to je jedno, ale poslouchá jinak než lidi, které musíš muzikou oslovit.

Strašně se divili, co všechno se na tu kytaru dá zahrát, všichni znají hru u ohně. Pán, co seděl vedle mně, se při poslední skladbě divil, odkud se ty zvuky ozývají, úplně ožil a kroutil hlavou. Byly slyšet ještě nějaké hlasy, co to bylo, tos nedělal všechno na kytaru, že ne?
To byl ... Ale to nikomu neříkej!

Proč?

Ať mají v hlavě otázky! Směje se.

Pavle, proč zrovna kytara, proč sis vybral za svůj nástroj kytaru?
Vždycky jsem jezdil do přírody a na co se hraje v přírodě? Moji rodiče nebyli hudebně vzdělaní, v naší rodině se vážná hudba neposlouchala, ale celá rodina byla velmi muzikální. Rodiče pořád zpívali v autě, zpívali doma. Na žádné nástroje tatínek ani maminka nehráli, ale pořád jsme zpívali. Můj bratranec hrál na kytaru a já ho strašně obdivoval. Pak jsem viděl ty Vinnetouy, ty westerny a to všechno a tam byla zase kytara! Já omdlíval, když jsem viděl někoho s kytarou, kytara mě zcela uchvátila. Můj starší bratr dostal k Vánocům kytaru, ačkoliv si přál banjo. Mám i fotku, jak bratr tu kytaru dostal, je pod tím stromečkem trochu nešťastný, že tam nenašel banjo. Já tak k němu přisedám, přisedám, a už na další fotce sedím a mám tu kytaru já. Začal jsem na kytaru hrát asi tak, jako se děti učí jazyk. Poslouchal jsem. Hrozně práce nám dalo, než jsme zjistili, že se kytara musí také naladit. A taky jsem byl ve škole vždycky outsider a kytara mi pomohla.

V jakém smyslu outsider?
V mé škole byly nejlepší děti, které uměly rychle běhat, hrát fotbal a to mě hrozně stresovalo, protože jsem sportovně nadaný nebyl. Až teprve teď objevuji krásu pohybu.

Běháš?
Ale běhám úplně jinak! Ne aby mi někdo měřil, jak rychle běhám, jako se to dělá dětem. Běhám pro radost. Člověk doběhne a najednou cítí tu reakci v těle, to je fantastické. A tak jsem tenkrát hrál na kytaru, asi také proto, abych zaujal nějaká děvčata. Když mi bylo deset let, bratrovi bylo šestnáct, tehdy už měl banjo a dostal se do kapely, kde začal hrát.

Bluegrass?
Ano, právě bluegrass. Najednou jim odešel mandolinista na vojnu a já se musel v deseti letech naučit na mandolínu. Učil jsem se jako Paganini, podle sluchu. Když mi bylo třináct let a měl jsem si vybrat povolání, tatínek chtěl, abych byl automechanik, protože miloval auta. Vždycky zmizel do garáže, každou sobotu a neděli, a nebylo o něm slyšet. Pořád chtěl, abych s ním chodil. Já mu ta auta ničil, protože mě to vůbec nebavilo, dělal jsem všechno špatně a on z toho úplně omdléval. Pamatuji se na ten den, kdy jsem šel do školy, a měli jsme říct, co by z nás mělo být. Já si říkal: automechanik, to chce tatínek, ale to je úplná blbost, já chci být muzikant, protože to mě nejvíc baví. Jezdil jsem už od deseti let hrát na trampské potlachy. Potkal jsem tam třeba Settlery, potkal jsem tam tvůrce trampské hymny Jendu Kordu. Já jsem tyhlety lidi začal potkávat a dávalo mi to ohromné věci. Dodneška si myslím, že je pro mě hrozně důležitá vokalizace skladeb, které hraji. Hrozně důležitá je pro mě komunikace ve skladbách. Hlasy spolu komunikují, nástroj komunikuje s publikem. Kytara pro mě musí mluvit. Hudba je pro mě řeč, je to energie. Asi by to nikdy nepřišlo, kdybych šel do hudební školy a tam do mě začali hustit...

Noty?
Jo, noty. Neříkám, že je to špatný způsob, ale pomalu se od něj v moderní výuce upouští. Ještě je to trošku složité, protože to některé děti vyžadují, hlavně děvčata. Ta mají ráda všechno napsané. Někdo raději podle sluchu. Já myslím, že je to lepší, když člověk začne opravdu podle sluchu, asi tak, jak jsem to dělal já. Akorát že ty noty jsem se možná mohl naučit o trošku dříve. Směje se. Ale všechno přišlo. Když mi bylo třináct, čtrnáct let, dostaly se mi do ruky nahrávky Andrése Segovii a nahrávky dalších velkých kytaristů a byl jsem z toho vedle. Začal jsem cvičit, přestal jsem chodit do školy, pořád jsem ukazoval, jak jsem nemocný, že do školy nemohu. A jakmile všichni odešli, cvičil jsem na kytaru.

Kam jsi šel na střední školu?
No, ono to bylo ještě trošku složitější. Na konzervatoř jsem se nedostal hned, musel jsem se jít na rok učit instalatérem. Tatínek byl instalatér, bratr byl topenář, tak jsem také musel být topenář. Ustál jsem to a druhý rok jsem se na tu konzervatoř dostal. Pamatuji si, že mistr odborného výcviku děkoval Bohu, že mě vzali na konzervatoř. Směje se. Já bych každému přál vidět, jak jsem instaloval záchodovou mísu, protože ta byla takhle našikmo.

I na to je třeba talent.
No ano! Je velké štěstí v životě, když člověk objeví, co je a když tou cestou jde. Kolikrát si říkám, jak je školství nedokonalé. V Kanadě jsou školy, kde si dají práci s tím, aby děti naučili základy toho, co budou v životě potřebovat a pak zkoumají, co je jejich talent. Posílají je na různé školy, kde mohou svůj talent dál prohlubovat a jít tím směrem. Ten způsob, jak v dítěti najít, co v něm je, je nesmírně důležitý.

Základ bude určitě v rodině, rodiče první musí vidět talent svého dítěte.
To určitě. Já rodič nejsem, tak nevím, mám jen jednu zkušenost a to se svou rodinou, a tam jsme to moc neřešili. Rodiče viděli, že miluji hudbu a dělali všechno, abych to mohl dělat.

Takže tě od toho nezrazovali?
Ne, ne. Vůbec.

Po střední jsi šel na vysokou?

Ano, šest let jsem byl na konzervatoři, a mezitím se mi podařilo vyhrát docela prestižní soutěž v pařížském rozhlase. Po té soutěži by se mi býval otevřel celý svět, až na to, že jsem se vrátil do Československa. A tady, aby se člověku otevřel celý svět, musel být jako mladý začínající umělec konfrontovaný s tím, že by měl vstoupit do komunistické strany, spolupracovat s ministerstvem vnitra a tak dále. Když to člověk neudělal, zavolali ho jednou na Pragokoncert a řekli mu: vy půjdete teď na vojnu, mladý muži, rozvazujeme s vámi smlouvu a až skončíte vojnu, tak zase vyhrajte nějakou soutěž a my vás třeba vezmeme.

Byls na vojně?
Nebyl. Ale nemám vůbec nic proti disciplíně a myslím si, že mladým mužům by to dnes možná prospělo. Jako to bylo v Holandsku. Tam ti kluci šli sloužit na pět měsíců, ale nemuseli být v kasárnách, mohli jezdit domů nebo si pronajmout byt mimo kasárna. Byli vedení k disciplíně, naučili se ovládat spoustu věcí. Asi to má nějaký význam.

Nahrazuje to možná přechodový rituál dospělosti.
Ta dobrovolná disciplína je pro muzikanta hrozně důležitá. Pro každého, kdo chce něco dělat. Já jsem třeba spolupracoval se sborem Bambini di Praga za starého pana Kulínského. Obdivoval jsem, jak vedl ty děti, jaká tam vládla disciplína. Říkal tomu dobrovolná disciplína. Já sám se k tomu také musím dokopávat, abych každý den hrál.

Denně cvičíš?
Určitě. A když mám před koncertem, tak intenzita samozřejmě narůstá. Pro mě cvičení není jen věc techniky, cvičení paměti, prstů, ale i ducha. Objevuji způsoby cvičení na nástroje, které jsou velmi podobné čchi kungu.

Co to je?
Čínské cvičení, které se odehrává ve velmi pomalém tempu. Je to vlastně bojové umění, kde pak ti lidé dokážou strašně rychle udělat nějaký pohyb. Každou věc, kterou chce člověk dělat perfektně, maximálně dobře, musí dělat jako určitý druh zenu. Jde velmi hluboko a zjistí, že je to vlastně jednoduché. Ale ta cesta, ta je neuvěřitelná.

V různých dobách bylo různými lidmi experimentálně prokázáno, že hudba, zvuky a frekvence mají přímý vliv na buňky rostlin. Různé frekvence dokážou rostlinu buďto zahubit nebo naopak podpořit v růstu. Slyšel jsi o tom?
Ano, slyšel jsem o tom. Mně to připadá velmi logické.

Když má tedy hudba vliv na rostlinné buňky, proč by neměla mít přímý vliv i na živočišné buňky, na člověka?
Samozřejmě, člověk je voda. Mám tibetské mísy, do kterých když člověk bouchne, tak cítí ty vibrace. I jen ten moment, kdy jsem svou tibetskou mísu našel, je hrozně zajímavý. Když jsem učil v Holandsku, tak jsem šel do školy a cestou jsem míjel takový obchůdek s new age věcmi. Tak jsem tam zabrousil, vidím tam tu mísu a ptám se prodavačky, co to je. Prý singing bowl, bouchněte si do toho. Tak jsem do toho bouchnul a cítil jsem něco neuvěřitelného. Obrovskou rezonanci tady uvnitř hrudi. Tak říkám: kolik stojí? Asi pět set guldenů. Říkám si, no to je tedy pěkné, to asi ne. Tak jsem to vrátil. V noci spím a ten zvuk mě probudil! To chvění si tělo pamatovalo. Takže druhý den jsem se pro ni vrátil a mám ji. Dodneška toho nelituji.

Souhlasíš tedy, že tón může mít přímý vliv na buňky?

To já nevím, ale vím, že když dáš do tibetské mísy vodu a bouchneš do ní, vidíš, co to dělá za obrazce. Nebo ta voda vystříkne. Člověk je ze 70 % voda.

Je pravda, že hudba zušlechťuje ducha? Dokáže napravit hříšníka?
Hudba zušlechťuje. Kdo je to hříšník?

Dobře, tak jinak, dokáže vyléčit duši?
Dokáže pomoct. Mně vždycky hudba dokázala pomoct v mnoha situacích. V nejtěžších momentech mého života mě vždycky hudba držela nad vodou. Nástroj – kytara, a hudba. Mohu mluvit jen ze své vlastní zkušenosti. Hříšník jsem pořád. Směje se.

Ale asi ne velký.
Asi bych nekradl. Asi bych nelhal. Určitě bych nezabíjel. A nepřál nikomu nic zlého.

Hudba se pouští rostlinám, aby dobře rostly, pouští se kravám, aby měly hodně mléka. Kdyby se krásná hudba pouštěla vězňům, možná by to na ně mělo dobrý účinek, co myslíš?
To má určitě vliv. Johnny Cash koncem šedesátých let koncertoval ve věznicích. Já sám jsem také několikrát ve vězení hrál. Oni musí mít ale jinou hudbu. Když jsem jim hrál klasickou muziku, tak poslouchali, ale opravdu začali roztávat, když slyšeli blues. Blues má v sobě něco zvláštního. Muzikant vždycky pracuje na tom, aby se vytvořilo napětí, které musí dospět k uvolnění. Vytvářet napětí, uvolňovat, takhle vzniká energie. To v té hudbě je, proto také hudba používá barvy, dynamiku, artikulaci, pohyb. Když chce člověk něco zvýraznit, může to udělat několika různými způsoby. Blues má ten efekt, pořád má ten groove, kdy to musí opravdu šlapat, udělat rubato, to napětí je v malé tercii, jde to nahoru a dolu. To je pro ty vězně velmi silné a někteří lidé se z toho vůbec nedokážou vyvléci. Můj bratr dodneška, když slyší nějakou jinou hudbu než bluegrass, tak ho to prostě nezajímá. Jsou lidé, které nezajímá pomalá hudba.

Čím si to vysvětluješ? Osobním temperamentem?
Možná nějakým osobním rozvojem. Já si to nevysvětluji, prostě to tak je.

Nepřemýšlel jsi nad tím?
Nepřemýšlel. Ale vím, že člověk to musí chtít objevovat. Když se zavře a začne být tvrdohlavý: všechno ostatní je úplně hloupé, jenom to moje, to je ono – tak je to špatně. Jakmile si člověk udělá nějaký názor, tak je to pasé.

Ty se k blues nevracíš?
Ale vracím! Když na to dojde, tak já to miluju! Vždycky když jsem v Texasu, v Houstonu, mám tam kamaráda manažera, který mě vždycky po koncertu bere do krásného baru The Big Easy, kde hrajou texaské blues ze šedesátých let. To je něco neuvěřitelného. Hned bych si s nimi zahrál! Mám takové seskupení, European Guitar Quartet, kde není bluesový kytarista, ale je tam jazzový kytarista, je tam úžasný world music kytarista, který píše muziku pro Circus Emilio. A jsme tam dva klasičtí kytaristé. Snažím se improvizovat. Proto jsem třeba natočil s Jaroslavem Duškem třináct hodin improvizované hudby, kde ho doprovázím při čtení knihy.

Jak dlouho jste to nahrávali?
Asi tři nebo čtyři dopoledne.

Vážně? No panečku! To byla rychlovka.
To jinak nejde. Nemá cenu nic vymýšlet. Buď udělat skutečně partituru na každé slovo, nebo improvizovat. A Jaroslav je úžasný improvizátor. Známe se velmi dlouho, asi od patnácti, od šestnácti let. Hrál jsem s Vizitou, když začínala v původním složení. Pak jsme se jeden druhému ztratili a teď jsme se zase našli. Rádi se vídáváme, a proto spolu občas něco uděláme. Spolupráce s ním je moc zajímavá. Poslouchat ho mluvit. Dokáže se okamžitě dostat na tu vlnu, ve které jsme. Je to s ním stejné, jako když můj kamarád, výborný muzikant, Carlo Domeniconi, mluví o Jimmi Hendrixovi: jednou nohou ve vesmíru a jednou nohou na Zemi. Člověk musí pořád trošku transcendentovat a zároveň vědět, že jsem tady na Zemi. To je moc zajímavé.

Existuje hudba, kterou nemáš rád, kterou nechceš poslouchat, která ti vadí?
Existuje.

Co třeba? Současná populární hudba?
Já ani nevím, jak tomu mám říkat, opravdu to neumím pojmenovat. Nemám rád muziku, která je udělaná komputery, teď ale myslím takovou hodně lacinou muziku, která se na nás valí z těch rádií. To raději vypouštím. Ani to nejmenuji muzikou. Hudba je věc, která musí mít pulsaci, jako má srdce. Krása je v asymetrii, nikoliv v symetrii. V přírodě není vůbec nic symetrického. Tváře jsou asymetrické, listy, stromy jsou asymetrické, všechno je asymetrické. Spoustu muziky okamžitě vypínám a utíkám od toho.

Nedá se ale říct, že ti vadí soudobá populární hudba jako celek? Nebo posloucháš něco z moderní hudby?
Ze soudobé hudby poslouchám velmi mnoho dobré muziky. Všechno se dá udělat nádherně. Ale taky se to dá dělat špatně.

Třeba Zappu, Prince, máš rád?
Zappu určitě. Ale to už je klasika. Princ mě nikdy moc nezaujal. Nevím proč. Ale Jimmy Hendrix je úžasný a některé kapely z těch soudobých mě dokážou nadchnout, jsou skvělé. I mezi populární hudbou je spousta velmi, velmi dobrých muzikantů. Ale je tam také takových strašných věcí, panebože. A je zajímavé, že hlavně to se dostává do rádia. Co to je? Asi někdo za tím je.

Asi ďábel. Směju se.

Já nevím, ale je to kšeft.

Když si mohou vybrat mezi špatnou a dobrou hudbou, tak proč si vyberou tu špatnou?
A kdo to rozezná? Když dnes řeknete stokrát v rozhlase, v televizi, že je to nejlepší hudebník na světě, nejlepší houslista, nejlepší pianista, nejlepší kytarista a budete to pořád do lidí hustit, tak lidi na něj půjdou, protože je nejlepší. Třeba se jim to ani nebude líbit, ale jdou na toho nejlepšího. To říkají velcí manažeři, dejte mi tři miliony dolarů a udělám z vás hvězdu. To je marketing. To je prostě reklama a těm lidem se to musí říct, že je to skvělé a oni tomu budou věřit. A někdy je to i k dobru, protože třeba takový André Rieu, holandský houslista, který hraje Straussovy valčíky jako kdyby bouchal kladivem někoho po hlavě, lidem připomene, že existoval nějaký Strauss. A ne jenom Lévi Strauss. Směje se. Možná že když si potom poslechnou, jak to hrají vídeňští filharmonici, tak budou překvapení. A možná řeknou, že je to nějaké divné. Člověk je jako rám, který by měl být flexibilní ve všem. Jako je metrum v hudbě, to nesmí být dřevěné, to nesmí být z oceli, to musí být stále flexibilní. Člověk by měl být flexibilní a otevřený. Proto si nerad vytvářím názory. Jak to říkal pan Hrabal v jedné knížce: cokoliv řeknu, hned si zase vyvracím. Směje se.

Není to trochu relativismus?
Já nevím, ale je to tak. Člověk by měl být spíš otevřený. O tom je vlastně ta Pátá dohoda, co napsal Ruiz. Člověk by měl být skeptický ke všemu, co vidí.

Jestli to pak není taková rozplizlost v postojích.
Ne, naopak. Pozorovat, ne si dělat na něco okamžitě názor. Ten je dobrý, ten je špatný. Ten je výborný, ten je velmi špatný. Velmi špatný, velmi dobrý. To je dobré, to je blbé. Ten je zlý, ten je hodný.

To nikdy neděláš?
Teď jsi mě zaskočila. Nemohu říci, že něco nedělám nikdy. Asi to také občas udělám. Moje vnitřní přesvědčení se dostalo tak daleko, že v muzice, v životě, ve všem zkouším nedělat tyhle rozdíly. Ale lidi chtějí ten svět nějak uchopit, nějak držet. Proto říkají ten je špatný, ten je dobrý. Aby se v tom mohli nějak pohybovat. Ale když to dělat přestanou, začnou se brát možná méně vážně, stanou se lehčími. Začnou to vidět všechno relativně. Myslím si, že je v tom také svoboda. Freedom. To je přece krásná písnička Krise Kristoffersona Freedom's Just Another Word For Nothing Left To Lose. Svoboda je jenom slovo pro to nemít co ztratit. A to je ten důvod, proč o tom mluvím. Když si udělám při koncertu během hraní jakýkoliv úsudek, začnu něco hodnotit, ten proces se zastaví. Udělám chybu, stane se něco. To plynutí je přerušené tím, že dáváte na něco štempl. Basta. A v tu chvíli už jste pryč. Takhle to myslím. Já se rád bavím s kterýmkoliv člověkem, mě vůbec nezajímá, jestli je to doktor nebo kopáč. Vůbec tyhle rozdíly necítím a nikdy jsem je necítil. To mám opravdu už od dětství. Nejvíc jsem se kamarádil s cikány, protože moje máma pracovala v dětském domově. To byli moji největší kamarádi. A dodneška když vidím cikána, tak se s ním chci okamžitě kamarádit. A mám je jako kamarády. Nemám s tím problém.

Jak často koncertuješ v Čechách?
Tak asi tři koncerty do roka. Ale já nic nedělám. To mám volat: nechcete, abych vám zahrál? To je přeci smutné.

Žena ti dělá manažera?
Moje žena dělá manažera tak, že vždycky když někdo zavolá nebo napíše, tak se s nimi domluví na podmínkách, podívá se, kdy mám čas. Dal jsem jí to do rukou a je to fajn, že se mohu věnovat učení, což beru trochu jako povinnost.

Kde učíš?
Na Akademii múzických umění v Praze. Ale nemám moc velkou důvěru v instituce. Když ke mně přijel student z Kanady a začal mi hrát, tak jsem mu řekl: víš co, jdi si támhle sednout pod strom, tam dvě hodiny cvič a pak přijď. A on hrál úplně jinak. Člověk se musí dostat sám k sobě, zjistit, co vlastně chce. Já vím, jak ho naučit nějaké technické věci, vím, jak ho naučit ovládat nástroj, ale je důležité, aby našel sám sebe. Aby našel svůj vlastní tón, aby našel svůj vlastní projev. To je to, co nás potom začne nejvíc zajímat. To už říkal myslím Frescobaldi, že je víc pohnut hudbou, která ho dojme, než ohromí.

To možná platí nejen pro hudbu.
Pro všechno, asi jo.

Pověz mi něco o svém nástroji.
Já mám asi dvacet kytar!

Aha, nepovídej! Máš nějakou zvlášť oblíbenou?
Pořád hledám tu dobrou, tu nejlepší. Ale rád je mám všechny.

A tu malou z 19. století, jak jsi na ni hrál dnes v kostele, jsi získal jak?
Tu malilinkatou? To je velmi zajímavé. Znal jsem v Praze strašně milého člověka, nestora pražské kytary, tatínka Jirky Schelingera. Byl to vynikající pedagog, miloval kytaru a dokázal do ní lidi zbláznit. Když zemřel, volal mi jeho syn Milan, že tam má po tatínkovi nějaké nástroje. Neměli sice na chleba, ale tatínek pořád kupoval kytary. Tak jsem získal tady ten nástroj.

Víš, odkud pochází, kdo ji dělal?
Vím, kdo ji dělal, ano. Velmi známý kytarář Nicolaus Georg Ries, ale příběh té kytary moc neznám.

Je to vzácná kytara?
Pro mne ano. Kytary nejsou tak peněžně ceněné jako housle. Tam mluvíme opravdu o milionech. Ale to jsou jenom peníze. Hodnota je hlavně kulturní.

Kolik stojí taková kytara, sto, dvě stě tisíc? Já nemám představu.
Možná nejcennější nástroj je od španělského stavitele Antonia Torrese. Jeho kytary mohou opravdu stát dvě stě, tři sta tisíc dolarů. Viděl jsem kytaru, která byla podepsána Andreasem Segoviou, a ti lidé za ni chtěli dvě stě tisíc dolarů. Ale ona vůbec nezněla.

 Je nějaký zásadní rozdíl mezi tím, jak se hrálo třeba v 18., 19. století nebo dokonce v baroku a teď? Myslím techniku hry, jestli se třeba kytara drží nějak jinak, nebo se na ni jinak brnká.
Určitě tam rozdíly jsou. Jde o to, aby člověk porozuměl, co se děje mezi hráčem a rozezněním struny. Existují ale různé styly, kterými hrají mladí lidé a které už nejsou klasické, jako třeba fingerpicking populárního australského kytaristy Tommyho Emmanuela. To je fantastické, výborné. Já se nakonec také snažím dělat zvuky, které nejsou pro kytaru typické. Objevuji v literatuře, že to dělali už staří kytaristé. Často si myslíme, že objevujeme něco nového, ale my to jenom znovuobjevujeme. Jednou jsem měl tu čest a štěstí, že jsem mohl spolupracovat s panem Hrušínským. Když natáčel jednu rozhlasovou hru, tak jsem ho doprovázel. Cupák hrál Fausta a on hrál Mefista. Faust tam mluví se studentem, který mu říká, jak jsme dnes dobří, jak jsme to všechno vymysleli a on mu odpovídá: Ha, vy jste blázen! Vy se jenom vzdalujete.
Já mám někdy naopak pocit, že se chci vrátit, přiblížit k tomu starému. Dnes mě v hudební interpretaci hrozně mrzí a nemohu to akceptovat, že se skoro více dbá, a to i u nástrojů, aby byly zvukově silné. Hráči aby byli také zvukově silní. Nehledí moc na nuance, na detaily. Nekoukají na to, aby hudba mluvila. Aby měl nástroj charakter, aby se dokázal smát, aby dokázal i plakat. Aby se opravdu člověka dotknul, protože hudba by měla vzbuzovat emoce a také je tišit. Obě dvě věci jsou strašně důležité. U kytary je zajímavé, že když člověk hraje všechno v pravé ruce, tak si neuvědomuje, že všechno dělá jen svým rozumem a matematicky. Protože pravá ruka je ovládaná levou mozkovou hemisférou, tam je matematika.

A co leváci?
To je vždycky ta samá otázka. To já nevím. Ale myslím si, že ta centra zůstávají pořád stejná. Když někdo zahraje notu tak, že jen zkrátí strunu a zahraje tam forte nebo piano, ale tady se nic neozve, tak ten nástroj se taky neozve. Bude to pořád strašně sterilní zvuk. Když člověk chce něco dělat dobře, začne objevovat přírodní zákonitosti. Je to jako zen.

Jsi zenbuddhista?
Já jsem nic. Směje se. Jsem naprosto Nic. A nic nechci být.

Tak to je zenové dost.
Ale buddhismus mě vždycky moc bavil. Jak říkal Mahátma Gándhí, buddhismus je mostem mezi náboženstvím a filosofií. Ale pořád si myslím, že je lepší být nic. Dneska lidi hrozně blbnou. Je v tom i obrovská neznalost. Někdo začne odsuzovat islám a vůbec neví, o čem mluví. Je to stejné, jako by všechny křesťany začali strkat do stejného pytle a zapomněli, kolik má křesťanství různých odnoží. Když jsem žil v Holandsku, tak tam bylo v malé vesnici šest nebo sedm křesťanských kostelů a v každém byla úplně jiná víra. Nová apoštolská víra, Zreformovaná apoštolská víra... a nemluvili spolu!

No vždyť i u nás katolíci nevraží na evangelíky a naopak.
Mně se líbí nejvíc ten vtip, jak papež Jan Pavel jde ke svému sekretariovi a říká mu, že ho bolí v zádech. On mu povídá: svatý otče, jděte do sauny. Do sauny?! Co to je? Tam je strašné horko, jdete tam nahatý a hezky se vypotíte, skočíte do studené vody a udělá vám to dobře. Hmm, do sauny, ale tam já přeci nemohu. Svatý otče, dnes tam nikdo není, budete tam sám, uvidíte, jak vám to pomůže. Papež druhý den přijde nadšený a říká, je to opravdu skvělé, dnes půjdu znovu. Sekretarius namítá: ale svatý otče, dnes to nejde, je smíšená sauna. Jan Pavel se zamyslí a odpoví: ale víte co, mně to nevadí, já to s těmi evangelíky chvilku vydržím.
Ale ono je to těžké, když čtu různé story o iluminátech, kdy jeden z cílů, kterých chtějí ilumináti dosáhnout, je, aby člověk nepotřeboval církev k tomu, aby se mohl domluvit s Bohem přímo.

Ale to je přece dobrá myšlenka.
V podstatě jsme tak daleko, že říkáme, že je to dobrá myšlenka, ale nevíme, jestli to opravdu tak dobrá myšlenka je. Církve dělají spoustu dobrých věcí, starají se o umírající. Jiným cílem iluminátů bylo, aby měl člověk právo ukončit svůj život, kdy sám chce. Dnes už se o euthanasii běžně mluví a někde se i praktikuje.

A ty potřebuješ církev, abys mohl být v kontaktu s Bohem?
Naprosto ne. Já jen říkám, že takhle daleko jsme se dostali. Že už nám je tenhle názor vlastní. Ovšem trošku to začne lavírovat na tom, že moc by se měla dát do rukou té pyramidy, jak to je u těch iluminátů. Nahoře by měl být jeden moudrý člověk, který by všechno kontroloval. Já jsem se rozhodl, asi jako vy jste se rozhodli, odejít z města a mít s tím balastem co se venku děje co nejméně společného. Vydat se na cestu možná někdy dobrodružného, ale kupodivu úplně nejjednoduššího života. Mít svoje vlastní rostliny, vařit si sám. To všechno je možné ale také díky internetu. Pak je také spousta lidí, kteří říkají: já vůbec nevím, co se děje. A říkají to hrdě. Je těžké udělat si názor.

To ani nelze, protože nemáme všechny informace, tedy máme málo relevantních informací.
Peníze už některým lidem nestačí, touží po moci, po tom, aby mohli ovládat. Samozřejmě kdyby někdo šel na naši farmu s úmyslem loupit, asi bych se bránil. To bych věděl přesně, co dělat.

Máš zbraň?
Nemám. Mám mačetu, kterou jsem si přivezl z Mexika, ale střelnou zbraň nemám. Měl bych mít?

Já nevím! My také nemáme, my máme vidle a Jirka má baseballku.
Zas tak militantní nejsem, i když střílet umím, to jsem se naučil.

V co věříš, Pavle?
To je teda otázka. V co já věřím? Asi v rezonanci. Určitě v rezonanci. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Věřím tomu, že být na tomto světě je příprava na smrt. V tom už začínám chápat indiány. Mám za sebou tu zkušenost, že moji rodiče v průběhu dvou let odešli. Byl jsem jim nablízku. Myslím si, že všechno to, co děláme, směřuje k tomu bodu. Co bude potom, já nevím, ale vím, že inicializace smrtí je strašně důležitý moment. Tou branou, když člověk projde, prochází neuvěřitelným, zázračným přerodem. Je to skoro jako narození.

Věříš v dobrou smrt?
To je spravedlnost. Šílená spravedlnost. Co už by mělo být spravedlivější? Jsem moc rád, že jsem s Jarouškem Dušků v kontaktu, protože on mě vždycky pro něco nadchne. Ať už je to chůze naboso nebo nejedení masa, i když ho pak znovu potkám a on to maso zase jí. Ale to je právě na tom to krásné, že žije tím momentem. Věřím strašně moc, že má cenu žít teď, ne v minulosti ani v budoucnosti. Stejně, jako když hraju na kytaru. Nemohu myslet na ten tón, to přijde až potom. Musím zahrát tento tón a to další přijde. Nemohu si vyčítat tón, který jsem zahrál špatně, žít teď, vytvářet svou minulost i svou budoucnost.

Jak teď vytváříš svoji minulost?
Že nebudu mít blbý pocit, co jsem to zase řekl. Směje se. No jistě, vždyť to všechno už odchází. Pak chci dělat všechno, jak to umím nejlépe. To má cenu. Říct, že věřím v Boha je tak strašně namyšlené! Ale mělo by to k tomu asi směřovat. Co říkaly naše babičky - že boží mlýny melou pomalu, tomu věřím.

Jako karma?
To už je na mě moc konkrétní. Myslím si, že dělat dobro je dobré. Být pozitivní je dobré. Říkat na plnou hubu slovo láska se mi zdá příliš nafoukané. A říkat na plnou hubu slovo Bůh se mi zdá také příliš nafoukané. To jsou slova, která se mají říkat potichu, skoro je šeptat. Oni to neměli špatně vymyšlené, že se to slovo nesmělo vůbec vyslovit. Jaroušek mi jednou přinesl knížku Aramejský otčenáš. To je překlad z aramejštiny přímo do češtiny. Dozvídáme se tam například, že „otče náš“ není otče náš, ale „otče-matko“. Nerozlišovali mezi otcem a matkou. Co je ale vůbec nejkrásnější, je překlad toho „a neuveď nás v pokušení a chraň nás od všeho zlého“, kdy tenhle překlad říká: „nenech nás se zaobírat věcmi, které nejsou dostatečně hluboké“. Co si budeme povídat, pokušení, to je úplně něco jiného. Věci, které nejsou dostatečně hluboké...to je zajímavé. A dále to odpuštění – zbav nás těch pout, která nás svazují, té viny druhých, které nás svazují, že nemůžeme dýchat. Jak strašně dlouho trvá, než člověk opravdu pochopí, že odpustit znamená opravdu něco pustit, aby se tím už dál nezatěžoval. Že to nedělá pro toho druhého. V tom otčenáši to začne najednou být nějak jinak.
Energie je další věc, ve kterou věřím. Dnes si nedovedeme vysvětlit, že naše srdce bije sto let. Na jaké baterky to je? To lidi neví. Některé filozofie říkají, že je to energie, která k nám přichází a čakrami jde zase dál. Když se ten proud nějak přeruší, člověk onemocní. Na tom je založená čínská medicína. Ale pardon, teď jsem se dostal na parketu, o které toho moc nevím.

Tak mě napadá, co lidé s umělým srdcem?
To je na baterky, jako elektrická kytara je taky na elektriku.

Jak v takovém srdci z umělé hmoty ta energie proudí?
To je náhrada, pomáhá přežít. Ale můžeme tomu říkat zdravý člověk? To už ne. Věřím také tomu, že strach je jeden z největších nebezpečí člověka. Láska znamená zbavit se strachu. Jediný opak strachu je láska. Ale ne na tom kanapi, jak si to myslí lidi. Směje se. Láska je popsaná nejkrásněji v Bibli, v Listu Korintským: Láska nepřeje nic zlého, láska nežárlí. Láska má ke štěstí velmi blízko. Je štěstí zahrát si na kytaru občas nějaký ten koncert, být v přírodě. A zdraví také, ježišmarjá, když nefunguje, to je potom blbý.

Pavle, moc ti děkuju za krásný rozhovor, za tvou energii, za tvá moudrá slova, za tvé překrásné hraní a vůbec za tvou milou společnost. Přeju ti, ať tě těší život a muzika pořád stejně jako doteď.

VALENTÝNA NOVODARSKÁ

Valentýna je původem ze Zakarpatské Ukrajiny, spolu se svým manželem Jurijem a dcerou Irynou přišli do České republiky před jednadvaceti lety. Valentýna i Jurij studovali klasickou hudbu, která bývala i jejich obživou. Dnes mají nakladatelství Zvonící cedry, jehož prvním počinem bylo vydání knih ruského autora Vladimíra Megreho o poustevnici z tajgy Anastasii, které Valentýna přeložila. Tyhle knihy jsou něčím zvláštní a vymykají se všemu, co jsem do té doby četla. I proto jsem velmi stála o to, aby Valentýna souhlasila s rozhovorem. Přání se mi splnilo, a tak se mohu o zajímavý rozhovor s vámi podělit. Valentýna i Jurij jsou velmi přátelští, srdeční lidé a bylo pro nás potěšením je poznat.

 Kdo je Anastasia, kdo je Vladimír Megre? Mohla bys, Valentýno, v krátkosti vysvětlit, o co se vlastně jedná? Především pro lidi, kteří o knihách nikdy neslyšeli.

Vladimír Megre je bývalý podnikatel, který v roce 1994 uskutečnil obchodní cestu lodí po sibiřské řece Ob. Osud mu připravil výjimečné, osudové setkání se sibiřskou poustevnicí, která se ukázala nejen jako mladá, velmi krásná žena, ale zároveň i žena, která má nesmírné schopnosti, velký objem informací a možná že i přístup k vesmírné databance. Právě toto setkání v tajze jej přimělo k napsání knih.

Jaký je smysl těch knih, v čem ho vidíš?
Knihy od Vladimíra Megreho jsou tu proto, aby nám napověděly, jak máme zachránit situaci na planetě, jak máme navrátit Zemi původní kvetení, jak se máme rozvzpomenout na svou podstatu a své předurčení. Jak se vrátit k původním pramenům. Pro někoho to může být neuvěřitelné, ale skutečně si myslím, že tak to je. V této souvislosti zmíním dopis od čtenáře, který nám přišel brzy po vydání prvního dílu Anastasia. Byl od pana inženýra Helceleta z Prahy a ten napsal: „Přečetl jsem mnoho duchovní literatury, ale s tak laskavou knihou, která by obsahovala každému vnímavému člověku srozumitelný návod ke šťastnému životu, jsem se nesetkal. Anastasia vrací člověka člověku, vrací člověka životu. Anastasia znovu ukazuje místo člověka tam, kam jej Bůh stvořil.“ Ztotožňuji se s touto myšlenkou.

Kvůli tomu, aby mohly knihy o Anastasii vyjít v České republice, jsi je přeložila a založila nakladatelství. Věnovala ses hudbě a najednou v tobě vznikla touha přeložit tuhle konkrétní knihu. Čím si to vysvětluješ? Co bylo důvodem?

Před Anastasií jsem intenzivně četla duchovní, esoterickou literaturu, bylo to období, kdy jsem ji životně potřebovala. Podle literatury, která mi přišla do rukou, jsem si vypracovala sama pro sebe určitý plán, který měl sedm bodů. Už si je všechny nepamatuji, ale obsahovaly to, jak bych já chtěla vidět svůj život, jak by se mi to líbilo. Tím obrazem jsem žila, a byť jsme v té době nebyli zrovna nejbohatší, měli jsme status cizinců s povolením k dlouhodobému pobytu, který nám v podstatě téměř nic neumožňoval, jenom pracovat, stejně jsem měla velkou radost v srdci. Ty knihy mi velmi pomohly, milovala jsem celý svět, každého člověka. Chodila jsem Prahou, dívala se na lidské tváře a říkala si, vždyť oni jsou tak zamyšlení a mají nějaké problémy a ani nevědí, jak já je miluji! Velmi dobře si pamatuji větu: rozlévám slunce Boží lásky na všechny lidi a mám jí stále dost pro každého a pro mě také. To byl jeden z těch sedmi bodů. Já jsem to nejen tvrdila, já jsem to prožívala, pevně jsem věřila v sílu lidské mysli. Z těch knih jsem to vzala a logicky pro sebe vypracovala určitý program. Teprve potom mi přišla do rukou kniha Anastasia. Dá se říci, že jsem o ni velmi emocionálně prosila, čistě a s láskou. Nadšeně jsem vyprávěla českým přátelům, co jsem si přečetla v ruštině a jedna z mých kamarádek jednoduše prohodila: tak to přelož do češtiny, já ti udělám korekturu. To bylo po šesti letech pobytu v České republice. Ale já jsem si na to netroufala, nepochopila jsem ještě tu nápovědu. Musely přijít fyzické potíže, abych pochopila, že něco dělám špatně. Zůstala jsem doma. Vzala jsem si velký hrnek s čajem, slovník, originál Anastasie a blok. Počítač jsem v té době neměla, ani mobil. Čtyři týdny trvala nemoc, za čtyři týdny byla přeložena Anastasia. Nemoc mě trápila fyzicky, ale souběžně s fyzickým diskomfortem jsem prožívala velikánské nadšení, tvořivou energii. Souhlasím s místem v knize Vladimíra Megreho, kde dědeček říká, že ženu porod nemusí bolet, protože ona prožívá velikou radost, a něco podobného bylo i s knihami. Dívala jsem se z okna na vysokou břízu a nesmírně jsem ji milovala. Cítila jsem fyzickou bolest, ale nadšení a tvůrčí práce byly plné všeobjímající lásky ke světu. Bylo to, jako bych byla zamilovaná do všech a do všeho včetně stromů a keřů.
Žádné zkušenosti jsem dříve s překládáním neměla, i po šesti letech byla má čeština slabší. Potřebovala jsem velkou pomoc. Uvěřila jsem Anastasii, že skrze city a čisté úmysly člověk dokáže všechno. Druhou pomocí byla modlitba. U první knihy překlad začínal vždy ráno modlitbou. V duchu jsem říkala: Otče, pokud v této knize existuje pozitivní spojení písmen a slov, tak mi je prosím pomoz dostat do českého jazyka. A Otčenáš. Pracovala jsem deset hodin denně a nebyla jsem unavená, naopak mi přibývalo síly. Večer jsem vždy poděkovala a znovu Otčenáš. Tak vznikl první díl. Bylo v něm plno gramatických chyb.

Pomáhal ti někdo s překladem?
První pomocníci, kteří mi pomáhali převést text do srozumitelné podoby, aby český člověk všemu rozuměl, byli přátelé. Až potom jsem vyhledala redaktory a korektory. Kniha si vybírala redaktora. Zkusili to čtyři lidé a až pátá paní redaktorka, profesorka češtiny, se toho ujala. Zkoušeli to i ti, kdo se věnovali duchovní literatuře, například paní, která překládala Krišnu. Přečetla to a řekla mi, že patnáct procent je čistý text a zbytek potřebuje silně vyčistit, ale ona to nemůže dělat, omlouvala se.  Ona, která překládala Krišnu, nemohla najednou strávit dvě kapitoly – Mozek jako superpočítač a Létající talíř. Vůbec jsem se nezlobila, neurazila, mě to ani nebolelo. Měla jsem jakési vnitřní vedení a to mi říkalo – tato paní není pro Anastasii, ona by ji příliš čistila. Šli jsme dál. Takže tak vznikla první kniha.
Ovšem nebylo to pouhé bezmyšlenkovité nadšení. I v tom návalu tvořivého vzletu jsem velmi dobře hodnotila informace, které tam jsou, a věděla jsem, že nic podobného mezi nabízenou literaturou, kterou máme v knihkupectvích, není. Uvěřila jsem v pozitivní vliv kombinací písmen a slov, které jsou v knize zakomponované do textu. Věděla jsem, jak to působí na mě, jak to zapůsobilo na naši dceru, která po přečtení knih začala malovat, skládat hudbu, texty k písničkám. Nebylo toho mnoho, ale najednou člověk začíná tvořit. A dobře tvořit. Informace byly nevšední a v něčem i nové, možná staronové, možná právě z původních pramenů, o kterých Anastasia vypráví. Říkala jsem si, že když půjdu do nějakého velkého nakladatelství, tak se podívají na tuto knihu – nějaký ruský podnikatel, překlad neprofesionálky z Ukrajiny – zahodí ji a nebudou se tomu věnovat. Nebo naopak – dají ji nějakému redaktorovi, který „poničí“ ten text. K Anastasii jsem se chovala žárlivě a tak jsem se rozhodla, že tyto knihy nedám nikomu, pokusím se o to sama. A vesmír tomu začal napomáhat. Neříkám, že jsem nemusela nic dělat, nikdy to není tak, že někdo něco udělá za vás. Líbí se mi české přísloví Pánbůh má jediné ruce – vaše. Věděla jsem, že žádný nakladatel mi neporadí, jak mám vydat knihu. Pomoc ale přišla. Seznámení s lidmi, kteří se trochu orientovali v tisku. Měla jsem pouze padesát tisíc a na tisk jsem potřebovala sto třicet. Představ si, že to grafické studio, ta brněnská tiskárna, můj překlad vzala a knihu vytiskla.

Na dluh?
Ano, na dluh. Půl roku jsem ho vracela, ani jednou mi nezavolali, jestli už pro ně mám peníze. Nebyli to duchovní lidé, esotericky ladění. Byl to mladý, velice kultivovaný, etický podnikatel. V duchu jsem si říkala, že tohle je podnikatel třetího tisíciletí. On bez rozmýšlení vzal padesát tisíc, vytiskl mi knihu. Počkal klidně celý půlrok, kdy jsem mu splácela po dvaceti tisících.

Jaké další knihy máš ráda, jaké jsi přeložila a nakladatelství Zvonící cedry je vydává? Vážíš si jich stejně jako Anastasie?
V současné době máme za patnáct let existence pouze jednadvacet vydaných knih. Záměrně jsem je nedávala nikomu jinému do překladu, protože když knihu překládám, tak ji velmi dobře znám a vím, co lidem nabízím. Když se někdo ptá, co bych poradila z naší nabídky, tak říkám, že nesázíme na kvantitu, ale na kvalitu a v podstatě každá naše kniha vám něco dobrého dá. Jakmile cítím, že nějaká kniha ubírá člověku na síle tvůrce, uvádí ho na vedlejší kolej, tak potom tu knihu nevydám.
Vážím si všech našich knížek, které jsem přeložila, na některých se podílela i dcera, která překládá profesionálně. Překládala a vydávala jsem je s čistými úmysly, že alespoň v něčem lidem pomohou, že rady a informace v těchto knihách nejsou v rozporu se životem. Nehodnotím je ale tak jako Anastasii, a kdyby mě životní situace nedonutily pátrat dál a knihy nepomohly především mně, možná bych je ani nevydala. Například kniha pro ženy – Jsem žena od Galiny Šeremetěvové. Musela jsem v tom „neviditelném“ souboji vydavatelů zaujmout správné stanovisko, kdy třeba jeden vydavatel ze Slovenska využil můj překlad asi tří knih při překladu do slovenštiny stejného autora. V jednu chvíli mě to bolelo, cítila jsem se zneužita. Autor je muž, slovenský vydavatel je muž a ty jsi žena. Ani nevzali ohled na to, že jsi žena! Pomohla mi tehdy kniha Jsem žena, krásně mi vysvětlila rozložení mužsko-ženských energií a pocítila jsem, že nemám jít do souboje s tímto mužem, nakladatelem, nebudu ho dávat k soudu, aby nějaká odborná komise řekla ano, porušil autorská práva. Rozhodla jsem se tu energii využít tvořivě, ne na souboj. A vložila jsem ji do knih od ruské psycholožky Galiny Šeremetěvové.
Když jsem začala vydávat Anastasii, nebylo ani pomyšlení na nějakou jinou literaturu, byla tam jen snaha, aby se o knihách dozvědělo co nejvíce lidí, aby vyvolávaly ve čtenářích stejné pocity jako u mě, aby v nich odhalovaly talenty a schopnosti, aby si lidé uvědomili, že člověk je vládcem této planety a že má plnou svobodu, nejsou žádné zákazy. Jenže pozor, svoboda není všedovolenost, svoboda především spočívá v zodpovědnosti za své činy. Mohu si dovolit cokoliv, ale musím si být vědoma důsledku svých činů, v tomto spočívá svoboda.
Ještě v roce 2004 na setkání se čtenáři v Bratislavě, kdy bylo vydáno pouze prvních šest knih od Vladimíra Megreho, se mě ptali, zda uvažuji o vydání nějakých jiných knih jiného autora. Na to jsem jim tehdy odpověděla, že Anastasií jsem laťku nasadila tak vysoko, že teď mě jako vydavatele nebo pečlivého volitele informací, které nabídnu někomu jinému, nic neoslovuje. To jsem řekla v listopadu a v prosinci jsem byla donucena svou zdravotní situací sáhnout po knize Dohoda s nemocí od Valerie Sinelnikova. Podle návodu jeho knih jsem si díkybohu pomohla, a tak jsem začala tohoto autora vydávat. A nesmírně mě těší, že on je také čtenářem Anastasie a že má rodový statek.

Vladimír Megre píše, že některé pasáže měl doslova nadiktované a že musel přesně dodržet slovosled a použití konkrétních slov. Ty ses to pokusila tímhle způsobem přeložit do češtiny. Jak se s tím popasovali překladatelé do dalších jazyků, máš o tom nějaké zprávy nebo jsi nějaké knihy v jiných jazycích četla?
Neptala jsem se ostatních překladatelů, jak pracovali, ale vím, že překladatelé do slovanských jazyků mají výhodu. Občas v těch jazycích má jedno slovo stejný význam. Mně pomohlo i hudební vzdělání, protože obzvláště ve druhém, třetím a čtvrtém dílu, je text velmi rytmizovaný. Hudba mi napomáhala cítit rytmus a také to, že jsem nebyla zatížená českou gramatikou, já jsem ji jednoduše neznala. Znala jsem česká slova, ale ne český slovosled, což v tomto případě možná bylo dobře. Vidím slovosled ruský, cítím rytmus a vznikají slova a já je bez velkého přemýšlení píšu na papír. Teprve potom začala velice složitá práce pro redaktorku, která nejenže opravovala gramatiku, ale samozřejmě chtěla upravit i český slovosled. Nicméně ale cítila, že mi hodně záleží na nějakém rytmu. Vždy navrhla několik variant a řekla: přečti si to a zkontroluj tam ten svůj rytmus. Někdy jsem přijala její variantu nebo jsme vymýšlely dál nebo jsem se zeptala, zda to nemůžeme takto nechat. Občas mávla rukou a řekla – tak dobře.
Maďarská překladatelka, která ovládala pět dalších jazyků, měla u překladu do maďarštiny i můj český překlad. Byla to původem maďaro-slovenka. Měla ruský originál, německý překlad a český překlad a takto tvořila tu maďarskou variantu. Řekla mi: Valentýno, máte velkou výhodu, váš překlad je nejblíže k originálu, protože je to slovanský jazyk.

A co anglický překlad?
To vím od další překladatelky, která ovládá velmi dobře angličtinu. Překlad, který vznikl v Americe, a překládal jej velmi nadaný básník, Američan, je údajně velmi zdařilý. Rusko se také rozhodlo přeložit knihy do angličtiny samo, ale recenze mluví o tom, že tento překlad je slabší.

Setkala jsem se nejen s příznivci Anastasie, ale i s množstvím lidí, často z řad intelektuálů, kteří jsou proti těm knihám extrémně zaujatí. Duchovní literatury je přece tolik a nikdo se neposmívá Louise Hay nebo Celestýnskému proroctví, nevím o tom, že by byla proti těmto knihám vedena tak štvavá, zesměšňující až nenávistná kampaň. Proč má tolik vzdělaných a chytrých lidí s Anastasií takový problém?
Napadá mě několik příčin. Zřejmě jsou knihy od Vladimíra Megreho něco skutečně velmi hodnotného, co má doopravdy sílu vrátit člověka člověku. A jelikož tomu tak je, tak ta opoziční strana, které říkáme temné síly, pracuje na maximum, aby to člověku neumožnila. Je to prostě boj o člověka, proto neodsuzuji intelektuály, kterým se zdá, že je to fikce. Možná kdyby autor neříkal, že je to reálná situace ze života, tak by to každý vzal jako něco vymyšleného, jako krásné čtení. Ale autor stále po dobu více než dvaceti let tvrdí, že Anastasia je reálně žijící člověk s nesmírnou láskou v duši, k nám, k lidem, s velkou logikou, a že většího filozofa nepoznal ani v dějinách. Možná proto vzniká nepochopení. V podobě těchto knih máme něco velmi závažného a něco velmi hodnotného, není to jenom čtivo, nejsou to jenom knihy. Další příčinou nepochopení nebo nepřijetí některých lidí může být toto: kdyby lidstvo nemělo tu velkou pýchu a mělo čistší úmysly, bez problémů bychom to přijali. Hodně jsem o tom uvažovala, hodně. Možná po celou tu dobu patnácti let, co vydávám Anastasii. Stále ještě jsou tu otázky – je to pravda? Existuje? Neexistuje? Lidé v dnešní době přebývají v tak velkém shonu a jsou mediálně natolik zpracovaní, že více věří tomu špatnému než dobrému. I když čteme kvanta duchovní literatury, kde se o podobných schopnostech jako u Anastasie píše, tak u ní tomu nechceme uvěřit! Protože tam je to v knihách a tu se tvrdí, že je to v realitě, že je to v životě. Anastasia tu ale není proto, aby někoho udivovala svými schopnostmi, ona stále v každé knize, při každém rozhovoru s autorem tvrdí, že to je jednoduché, vždyť tyto schopnosti má v sobě každý člověk. A teď vzniká otázka, proč nechceme stoprocentně přijmout svou sílu, sílu své mysli? My o tom čteme, utváříme svůj život podle svých názorů, ale nechceme to plně přijmout. Spíše souhlasíme, že člověk je Boží otrok, že abych komunikovala se Stvořitelem, tak musím mít řadu pomůcek, omamných látek, prostředníky a tak dále. Proč to nejde jednoduše přímo? Přes tu Boží částečku, kterou v sobě máme každý?
Lidem tyto knihy vadí podvědomě i proto, že kdyby uznali, že Anastasia existuje, museli by souhlasit se všemi návody a myšlenkami v knihách. Oni s těmi myšlenkami jakoby souhlasí, ztotožňují se, protože ona nenabízí nic trestuhodného. Jenže tím, že nesouhlasím s její existencí, mohu si ponechat způsob života, který mám. Jsem například duchovní učitel. Když budu souhlasit s tím, že ty neuvěřitelné schopnosti má každý, tak nebudu mít koho učit. Pokud vlastním velký koncern, který vyrábí pesticidy, a budu souhlasit s tím, že příroda, planeta Země, je živý organismus a není ji možno tak trýznit a ničit, jak to děláme, tak potom budu muset zítra ten koncern zavřít. A co já budu dělat, co dál? A tak je to s každým. Jednodušší je říct, že je to fikce, a tím pádem i její myšlenky odsunout.

Ale i lidé, kteří s tím souhlasí a snaží se žít podle zásad a myšlenek, které Anastasia nabízí, stále žijí třeba ve městech, jezdí autem, nakupují zboží v obchodech, chodí do zaměstnání. Ať chtějí nebo nechtějí, znečišťují více nebo méně Zemi, jsou příčinou dějů ve společnosti i v přírodě, které nejsou úplně v souladu s myšlenkami v knihách. Anastasia říká, že není třeba, abychom všichni odešli do tajgy, ale navrhuje, abychom vyčistili města, která jsme zaneřádili. Že i ve městech se dá žít hezky, čistě a v souladu s okolním prostředím. Jak si má počínat člověk, který souhlasí s myšlenkami Anastasie, ale nechce nebo nemůže odejít do tajgy?
Do tajgy rozhodně odcházet nemusíme. V třetí knize je kapitola Máme všichni odejít do lesa? Ne, nemáme. Ale musíme vyčistit místa, ve kterých žijeme, prostředí, kde jsme teď. Ale právě to se nám nechce. Nemluvím o menšině lidí, kteří se v rámci možností snaží k přírodě chovat uvědoměle, mluvím o kritickém množství, o těch jedenapadesáti procentech. Když to pochopí, i ve městech se dá mnoho udělat. Většina lidí si neuvědomuje, že planeta je náš domov a je uspořádaná podle určitých zákonů a ty, ať je respektujeme nebo ne, víme o nich nebo nevíme, jednoduše jsou a fungují. Jsou geniální a neměnné. My to nerespektujeme, vymysleli jsme si ekonomický progres. Energii své mysli odevzdáváme státnímu rozpočtu, schodku, ekonomickému růstu a tak dále, ale když popřemýšlíme, co to je – jsou to uměle nasazené hodnoty, vymyšlené. Vždyť planeta, příroda, existovala i bez toho. A tento ekonomický progres a období technizované společnosti ničí naši Zemi, náš domov. Znovu. Kdybychom to uznali ve velkém, na státních úrovních, musíme překopat celé fungování lidstva na Zemi. Je složité udržet stát nějak pohromadě i v těch zaběhlých kolejích, které jsou. Anastasia nám podává informaci v ideálu, zřejmě v tom původním stavu, tak, jak to bylo od začátku, od Stvoření. My už jsme hodně, hodně daleko. Než se vrátíme k těm původním pramenům, a to jednoznačně bude, ať to někdo chce nebo nechce, protože v tom je naše záchrana, bude to ve fyzické rovině nějakou dobu trvat. Ale i samotná ta proměna je krásná.

Valentýno, věříš v dobrý konec, že se vyvine všechno k dobrému? Že zvítězí síly světla nad silami temnoty?
Nejen že věřím, já vím. Ony už vítězí. První kniha v ruštině vyšla v devadesátém šestém roce, to je téměř dvacet let. Kdybychom se rozjeli do Ruska, viděli bychom, jaké množství rodových osad vzniklo na základě informací z knih Vladimíra Megreho. To už je realita, to jsou pevné, zdravé klíčky, které už dávno vyrašily. Ještě nejsou vidět, ale je jich jen v Rusku více než 200. Další jsou v Bělorusku, další na Ukrajině. Mnoho z toho, co předpověděla Anastasia, už se uskutečnilo. Vždyť ještě v prvním dílu říká, že knížka se bude rozlétat mezi lidmi a vyvolávat v nich světlé city a tvůrčí nadšení. Už asi patnáct let existuje ruská kniha V paprscích Anastasie zní duše Ruska, která čítá pět set stránek básní, písní a obrazů od obyčejných lidí, kteří si přečetli tuto knihu.

Začalo se zespoda, obyčejní lidé začali budovat rodové statky a rodové osady, ale aby změny nastaly globálně, je patrně třeba, aby se to dostalo ke státotvorným silám, aby to uznali politici. Pořád to ještě asi není dost.
Ono to jen tak vypadá, že to není dost. Zdánlivě ano, ale v Rusku od roku 2013 oficiálně existuje politická strana s názvem Rodná strana, o které se zmiňuje Megre v knihách. Rodná strana prosazuje myšlenku rodových statků právě v té podobě, v jaké je popsána v knihách. Co víc – Bělgorodská oblast na západním okraji Ruska, která hraničí s Ukrajinou, už před několika lety přijala zákon o rodových statcích, o rodových osadách. Přidělují lidem hektar půdy a obyvatelé žijící v rodových statcích mají velkou podporu vlády ohledně komunikací, vodovodů, kanalizací, elektrických sítí a podobně. Gubernátor této oblasti si přečetl knihy Vladimíra Megreho a stačilo jen šest hodin strávených s autorem knih, aby v roce 2014 uspořádal velký mezinárodní festival Zvonící cedry Ruska. Tyto informace si každý může získat. Tedy ano, zdánlivě je to zatím málo, protože tento zákon ještě Rusko nepřijalo na federální úrovni. V tuto chvíli probíhá velký boj temných a světlých sil, protože kdyby Rusko přijalo na federální úrovni zákon o rodových statcích v jiné podobě, než je v knihách, tak potom i ta Bělgorodská oblast se bude muset podřídit federálnímu zákonu. To by byla škoda. Nicméně si myslím, že to v energetické podobě existuje. Náš dnešní systém, který se usilovně snažíme zachránit a nějak vylepšit, což chápu a rozumím tomu, občas je mi líto našich politiků, protože jsou mezi nimi velmi schopní lidé, kteří odevzdávají vzácnou energii, svou životní energii, energii své mysli do regresivních procesů, ten systém končí. Vítám proto každou myšlenku šíření knih Vladimíra Megreho nebo šíření těchto myšlenek, konceptu rodových statků. Každá kapka, každý krok směrem k dobrému, je jedině plus.

V Rusku jsou tedy rodové osady s rodovými statky na hektarech půdy, které nejsou darované státem, ty pozemky si lidé museli koupit?
Myslím si, že ve většině případů si půdu koupili, někteří ji mají pronajatou na čtyřicet devět let. Lidé si kupují půdu proto, aby ji mohly podědit jejich děti. Je to důležité, když tvoříte rodový statek pro své pokračování. Úplně jinak se vám bude tvořit, když budete vědět, že přijde doba, kdy na pozemek někdo vjede traktorem a všechno zruinuje. V Bělgorodské oblasti si lidé půdu kupují.

Putin rozdal nějakou půdu na ruském Dálném východě, je to podle tvého názoru populistický krok?
Nevím, jestli konkrétně Putinův, spíš si myslím, že v tom kraji je také gubernátor, který přišel za prezidentem s touto myšlenkou. Zde je neomezené množství volné půdy, která leží ladem, a je tam velmi krátké léto. Takzvaný pilotní projekt na Dálném východě postrádá základní principy Anastasiiny myšlenky o rodových statcích. V roce 2015 gubernátor Sachalinské oblasti předal čtyřem farmářům certifikát na získání 1 ha půdy pro podnikatelské účely. Pozemky se poskytly na pět let. Pokud se budou využívat podle předurčení, po uplynutí pětiletého období přejdou do vlastnictví těchto podnikatelů. V případě, že dotyční své záměry nerealizují, stát jim půdu zabaví.

Prezident Putin se brání myšlence rodových osad nebo je tomu nakloněn?
To je jen můj osobní názor, třeba se mýlím. Mně se zdá, že on je ve víru určitých událostí a ty ho do sebe vtáhly natolik, že nemá prostor ve své mysli přijmout i tuto myšlenku. Určitě o tomto jevu ví, minimálně jeho poradci. Možná že přijde taková doba, kdy právě Putin podepíše zákon o rodových statcích, a že to bude velmi rychle, jakoby znenadání, stejně jako se to stalo s rozpadem Sovětského svazu. Protože tam fungoval obraz, stejně tak i tu obraz rodových statků žije již dávno, je velmi silný a je podpořený miliony lidských myslí a duší.

Co by to znamenalo pro zbytek světa, kdyby takový zákon v Rusku prošel?
Nastala by kvalitativní proměna a významný krok k tomu, aby Země získala zpět své původní kvetení, když to řeknu takto poeticky. Já bych si přála, aby první byla Česká republika, vážně bych si to přála, upřímně. Nicméně vím, že naše zem je malá, a jestli se to stane v malé zemi, bude se o tom sice povídat, ale energetická síla nebude dostatečná, aby zapůsobila na celý svět. Kdežto Rusko je velká zem a Rusové k této myšlence mají nejblíže, jednak proto, že knihy vznikly v ruštině, zadruhé proto, že autor se často obrací na Rusy, zatřetí proto, že Anastasia ve své mysli toto vyprodukovala a i v knihách je psáno, že poprvé k tomu dojde v Rusku. Rusové mají vhodné podmínky, život v Rusku není tak komfortní jako tady, takže jsou nuceni a tlačeni k většímu přemýšlení o změnách a většímu rozhodování než my. Třeba nemají na vybranou. Lidé v ruských rodových osadách často říkají, že řešili otázku buď/anebo a zvolili rodový statek.

Valentýno, máš pocit, že Putin jako osoba je v současné době na straně temných sil?
To si takto natvrdo netroufnu říci, protože ta informace, která přichází k člověku přes média, je mnohdy zkreslená. I když třeba něco cítím velmi silně, tak vždy nějaké procento nechávám pro případ, že se mýlím. A mně to potom nevadí, že jsem se mýlila. Nelíbí se mi všechny Putinovy kroky, ale velmi dobře vím, že když se něco má odehrát, tak je úplně jedno, kdo to udělá. Jestli pozitivně laděný člověk, nebo negativně. Je důležité, aby se to stalo. Ani bych nebyla překvapená, kdyby se to stalo díky podpisu Vladimíra Putina.

Můžeš nějak definovat temné síly? Kdo je představuje? Je to technokratická společnost jako taková nebo jsou to konkrétní osoby?
Já bych řekla, že jsou to síly, které existují ve vesmíru.

Mimo člověka?
Mimo, řekla bych. Náš vesmír je komplexní a obsahuje všechny existující energie, jak kladné, tak protikladné. Je to součást existence, ty protiklady. V knihách Vladimíra Megreho si lze vygenerovat odpověď na tuto otázku. Kdo by chtěl tuto odpověď konkrétnější, hodnotnější, ať si přečte knihy, třeba v nich uvidí více než já. Rozhodně si myslím, že je to mimo nás a tyto síly nacházejí vhodné adepty i mezi lidmi. Třeba ten člověk i má pozitivní záměry, ale neuvědomuje si, že v tuto chvíli jedná negativně a v zájmu temných sil. Že jeho činy nejsou prospěšné pro život, spíš naopak.

Můžeme to nějak na sobě poznat, když jednáme v souladu s temnými silami nebo v souladu s těmi světlými?
Já si vždycky kladu otázku: je to prospěšné pro život? Napomáhá to životu na planetě? A tak poznám, jestli ano nebo ne.

Co třeba vědci, kteří vytvářejí geneticky modifikované organismy? Oni jsou přesvědčení o tom, že dělají dobrou věc pro život, pro lidstvo.
Oni dělají dobrou věc pro jakýsi ekonomický progres. Pro život ne, protože život to zabíjí.

To máš pravdu, souhlasím. Ale ten vědec, ten sám osobně má spíše zúžené vnímání, než že by z toho chtěl mít ekonomický prospěch. Vědci, kteří zkoumají jednu oblast, se do toho mohou tak ponořit, že vlastně nevidí všechny důsledky svých činů. Zachraňují třeba lidi od smrti hladem a jim to jako zdůvodnění stačí. Věnují se konkrétnímu výzkumu, řeší vědecké problémy a nepřemýšlí nad tím, kam až to všechno může vést. Nemyslím si, že jsou to lidé, kteří jdou jen po zisku.
Také si to nemyslím. Oni se mýlí. Zachrání v tuto chvíli třeba lidské tělo, které nezemře hladem, ale za nějakou dobu v tomto těle zabíjí člověka, jeho podstatu. A to je vlastně totéž. Co bylo původně stvořené, existuje a funguje miliardy let. Nemusíme být až tak vzdělaní nebo rozumní, abychom pochopili, že přírodní mechanismy jsou geniální, že Země a vesmír funguje podle vyšších zákonů, které prospívají životu. Vždy se musím ptát: prospívá to životu?

Všichni víme, že vztah lidí k přírodě, k Zemi, se zhoršuje, ničení a znečišťování planety nabývá obludných rozměrů, ale přesto to stále děláme, všichni se na tom méně nebo více podílíme. Jsme čím dál bezohlednější a chamtivější. Podle Anastasie je to plán a dílo žreců, kteří si přejí, aby Bůh vystoupil ze své nestrannosti a zasáhl, aby popřel svobodnou volbu člověka, kterou mu dal. Pro mě je to nová myšlenka. Co pro tebe bylo v knihách nové a neznámé?
Pro mě byla nová myšlenka ta, že vesmírné energie chtějí poznat velkou sílu člověka, který je stvořen podle božího obrazu, poznat proces tvoření. A právě proto neviditelně vedou člověka k tomu, aby všechno pitval, rozebíral, řezal, ničil, právě proto, aby zachytily ten proces. Toto se mi líbilo. Anastasia zavádí úplně nové pojmy, které dříve nebyly v duchovní literatuře, nebo je neznám. Já znám, že člověk je otrok Boží, že je v hříchu zplozený a v bolesti zrozený. Znám to, že tento svět je pomíjivý a není třeba se o nic snažit, protože je to všechno marné. Sleduj tyto myšlenky: jsi otrok, nic nemůžeš. Je to tu všechno marné, život je jinde. Ubírají na síle člověku-tvůrci. Dokonce i myšlenka, že sem přicházíme pro nějaké studium, abychom se mohli znovu vrátit k Bohu. Když uvažuji na toto téma, tak si říkám – ale vždyť my jsme přišli od Boha, tak jaký smysl je v tom, abychom přišli a znovu se vrátili, vždyť jsme tam mohli zůstat. Anastasia tu odhaluje něco nového – že ten věčný život a ráj není někde, on je tu. A že Země je výtvorem Boha, to nejlepší, co dokázal. Co ten vesmírný rozum, ta geniální síla dokázala v návalu nadšení zplodit. A vrcholem toho tvoření byl jeho syn a jeho dcera, kteří mají stejné schopnosti jako Otec, možná ve zmenšené podobě. To je další nová informace. Od toho je Anastasia, aby probudila člověka a dala mu konečně možnost nejen o tom číst a pochopit to, ale procítit svou sílu. Pokud uklidíme tady a zmírníme naši pýchu, budeme mít čisté úmysly, můžeme časem vytvořit jiné planety, jiné galaxie, stejně krásný život někde, jako je u nás.

Žít podle návodů a doporučení duchovních autorů a knih je často velmi těžké. Je nemožné pro většinu lidí žít jako Don Juan, je nemožné žít jako Milarepa. Anastasia nám jednoduše ukazuje, že takhle můžeme žít všichni, že nepotřebujeme zvláštní schopnosti, nepotřebujeme odejít do pouště, nepotřebujeme požívat psychotropní látky, nemusíme odejít od svého života, nemusíme se zříci rodiny a vztahů s lidmi, ani své práce. Nemusíme opustit lidskou společnost. Tohle všechno můžeme dělat při normálním rodinném životě, nic nemusíme opouštět a ničit.
To znovu svědčí o genialitě Stvořitele, který od prvopočátku všechno dal člověku. My už nemusíme o nic žádat. Bylo by dobré, kdybychom si to naplno uvědomili, abychom nemuseli od rána do večera, teď to přeháním, samozřejmě, stále prosit – dej, pomoz, zachraň, zařiď, dej, pomoz, zachraň, zařiď... Je nám odevzdáno od prvopočátku všechno. Krásný domov, planeta Země, na které můžeme žít, která překypuje hojností, byť ji ničíme už tisíce a tisíce let. Ona stejně stále překypuje hojností. Člověk, který žije v podmínkách panelového bytu, si to velmi těžko uvědomí, panelový byt představuje nepřirozené podmínky existence člověka. Dále práce, která ho nebaví. Vrátí se domů, zapne televizi, mediálně zpracovaný na maximum, nemá možnost cítit sám sebe ani nemá prostor. Proto snadno uvěří v chudobu, v to, že musíme šetřit, že musíme vést boj o energie, o prostředky, o suroviny, o peníze, má strach z nedostatku. Naproti tomu člověk, který žije v přirozených podmínkách, dokonce vám stačí menší zahrada, snadno pocítí, že vesmír je tak hojný. Když chodím po své malinké pražské zahrádce, přemýšlím, že co my lidé máme dělat s tím přebytkem, který nám dává příroda. Já tuším, co si teď myslí lidé, kteří čtou tyto řádky, ale vysvětlím to. Každý rok, když přesazuji jahody a chodím mezi sousedy nabízet sazenice a vidím, že už je nikdo nepotřebuje a musím je hodit do kontejneru, do kompostovače, tak si říkám, co vůbec má člověk udělat, jestli se to všechno začne na maximum množit? Každá bylina, každá rostlina, vždyť my toho tolik ani nepotřebujeme. Nebo například rajčata. Jeden povedený keř vám vyprodukuje 30 – 50 krásných plodů. A v každém je 30 – 50 semínek. To už na budoucí rok máme 900 – 2 500. A teprve tehdy si uvědomím tu bezmeznou hojnost, která byla naprogramovaná, vymyšlená už v počátku při stvoření. Pokud bychom tvrdili, že nám Pánbůh něco nedodal k naší šťastné a zdravé existenci, tak bychom se mu hodně rouhali a byla by to velká nepravda.

Proč si myslíš, že to ničíme, kde je ta příčina?
Z velké části proto, že si to neuvědomujeme. Většina lidí přebývá v tom strachu, který na ně plyne z televize, z mediálních prostředků.

Ale my jsme začali ničit dávno před vznikem televize.
V určitém období dějin zasáhla člověka energie ničivé mysli, o tom také mluví Anastasia. Já si ale myslím, že není třeba ztrácet moc energie, abychom se dopátrali, kde a jak to vzniklo, byť by to možná pomohlo. Nám v tuto chvíli více pomůže to, když zaměříme své myšlenky na způsob, jak to neutralizovat, jak máme totální ničení svého domova, přírody, Země, zastavit. Jak Zemi očistit a navrátit jí její původní podobu. Nápověd je v knihách několik. Napadá mě například kapitola Nevstupujme s ní do intimního kontaktu ve čtvrtém dílu Stvoření. Má se na mysli energie ničení. Je to neuvěřitelná rada. Co se stane, když si to ženy přečtou a vezmou si to k srdci a přestanou vstupovat do intimního kontaktu s muži, kteří ničí život? Kteří jsou zaměstnáni v ničivém průmyslu, vyrábějí jedovaté chemikálie, pesticidy, vyrábí zbraně, chodí se zbraněmi, válčí. Anastasia vysvětluje, že žena je rodička, je množitelka, která svým tělem dává další život, skrze ni jde pokračování lidského rodu. Pokud ona do sebe vpustí energii ničení, což se stává v okamžiku intimního kontaktu s mužem ovládaným energií ničení, zaručeně porodí a bude plodit další ničitele. My to ale nechceme přijmout, chtěli bychom žít dobře, chtěli bychom být šťastní, ale abychom nemuseli příliš měnit to, co už je zaběhnuté. Je tam přirozený strach, ne úplně čisté úmysly a nedostatečná uvědomělost. Je to ale velká nápověda, dá se to provést, i když by podobný přístup vyvolal nějaké nepřijetí mezi lidmi, nicméně dopad by byl pozitivní. Prospělo by to životu.

Neumím si moc dobře představit, že by to vstoupilo do praxe.
Já si to dokážu představit, ale vím, že je to velmi těžké. Některé pudy v člověku jsou velmi silné.

To také, ale existují země, kde se nikdo ženy nezeptá, zda přijímá svého partnera o své vlastní vůli, muži si ženu berou, aniž by ji žádali.
Časem to dojde i do těchto zemí. Lidé se začnou vzdělávat, pracovat na své uvědomělosti. Jsou to přírodní mechanismy, které fungují. Donutí člověka, aby byl člověkem, aby se choval jako člověk.

Věříš, že se to stane ještě za našeho života, nějaké velké globální změny?
Mnohé už se děje. Na jaro roku 2017 plánujeme návštěvu Vladimíra Megreho v České republice a na Slovensku a já věřím, že doveze velké množství materiálu z ruských rodových osad. To už je realita.

Můžeš přiblížit osobnost Vladimíra Megreho? Jak na tebe působí, co je to za člověka?
Je to bývalý podnikatel, dnes je už jen spisovatelem. Je to člověk, kterého si moc vážím. On na to možná každý řekne: no ano, vydáváš jeho knihy, máš zájem, aby se prodávaly, tak si ho musíš vážit. Je to jasné. Není to tím. Mám i další autory a autorky. Chci znovu opakovat, že Vladimíra Megreho si velmi vážím. Znám ho osobně. Při prvním setkání v roce 2001, jakmile jsem ho spatřila, se v mém nitru zrodila myšlenka: tento člověk nemá pýchu. A to se mi nestalo nikdy předtím ani potom u žádného člověka. Vždy, když se s někým poprvé setkáte, tak máte nějaké myšlenky, pozitivní nebo negativní, to už je jedno. Ale nikdy se mi nestalo právě toto – tento člověk nemá pýchu. On se chová občas jakoby naivně, velmi jednoduše. I v knihách to tak zní, když popisuje všechno, i to, co by možná ani nemusel. Nebo podává informaci, která není v jeho prospěch. Nicméně já jsem pochopila tento mechanismus. Proč se v Bibli píše Buďte jako děti? Zdánlivá naivita je záchrana před pýchou. Přehnaná důležitost je vlastně ta pýcha, už v tom jedeme. Vladimír je velmi klidný, vyrovnaný v jednání, byť v knihách popisuje, že se rozčílil, protože ty energie v sobě má a myslím si, že v minulosti to uměl a praktikoval se svými zaměstnanci. Když byl tady v Praze, a pět dní jsme s ním trávili celá rodina, každý z nás byl okouzlený komunikací s ním a já už teď vím, alespoň pro mě je to kritérium, jak mám poznat duchovně vyspělého nebo moudrého člověka. Vedle něj je vám dobře. Po jeho boku se cítíte klidně. To se mi stalo také jen jednou, po boku Megreho. Mluví jednoduše, nenárokuje si nějakou velkou úctu.

Nepronáší moudra, že by chtěl poučovat?
On možná i pronáší velké moudro, ale není to tak podané a možná ani on sám to nehodnotí jako velké moudro. My jsme vinou své pýchy proměnili všechno v jednu velkou složitost.

V co věříš, Valentýno?
V život. V lásku. Ve věčnost života. Ve velkou sílu člověka, kterou má od Stvořitele. Když říkám, že věřím, tak jakoby to vím, vnímám to tak, že to vím. Jsou to určité axiomy.

Jak by sis přála, aby na tebe vzpomínala tvá vnoučata?
Přála bych si, aby na mě, a v této souvislosti i na mého manžela, vzpomínali jako na zakladatele krásného rodového hnízda, které pro ně bude domovem, jejich malinkou vlastí, a do které mě jednou pozvou a narodím se tam jako vnučka svého vnuka nebo vnukem své pravnučky. Přála bych si ještě s nimi na tom místě pracovat.

Mnoho věcí jsme nestihly probrat a já doufám, že ještě někdy budeme mít příležitost pokračovat v rozhovoru. O poničených vztazích mezi mužem a ženou, o energiích lásky, o prostoru lásky, o výchově dětí. Moc ti, Valentýno, děkuji a přeji ti mnoho tvořivých sil a štěstí.

Knihy o Anastasii a další knihy nakladatelství Zvonící cedry si můžete objednat zde.