pondělí 25. června 2018

LIBOR ZICH

S Liborem jsem se seznámila díky hodinám meditace s Dikšou, které vedl.  A protože mě jejich prožívání niterným způsobem ovlivnilo, zkusila jsem ho poprosit o rozhovor. K mé radosti souhlasil a tak jsem ho mohla u nás ve Svatojánu podrobně vyzpovídat.


Libore, buď tak hodný a pověz mi, jaká byla tvoje životní cesta, jak jsi dospěl až k tomu, že pomáháš lidem, aby si v sobě některé věci vyjasnili, aby jim bylo lépe, a učíš je meditovat. Jaká je tvoje původní profese?
Začínal jsem úplně světsky, a až v poměrně vysokém věku došlo k obratu v mém životě, kdy jsem začal hledat. K obratu tě většinou dovede nějaká krize, vnitřní pocit nesmyslnosti bytí. Když lidé narazí na takové duševní stavy, tak se začnou zabývat něčím jiným, než se zabývá většina lidí, tedy materiálnem. Po základní škole jsem šel do učení, aniž bych věděl, o co mám vlastně zájem. Rodiče mě dali do strojírenského učiliště, kde ve mně něco přeskočilo a začal jsem se lépe učit. Vzdělávání mě začalo bavit a tak jsem šel studovat průmyslovku a dělal jsem ji večerně pět let při zaměstnání. Až teprve potom jsem šel na vojnu, to už jsem byl ženatý a měli jsme prvního syna. Myslím si, že dnes mladým mužům vojna chybí, že by se to mělo vrátit.

A proč?
Tehdy jsem to nechápal a moc jsem na to nadával jako na zbytečnou buzeraci. Dnes to ale vidím jinak, těm lidem to dá řád. Dříve se říkalo, že vojna udělá z kluka chlapa a ono na tom do jisté míry něco je. Mám pocit, že mladí muži dnes nedozrávají.

Chybí přechodový rituál do dospělosti?
Ano, přesně tak. Vojna fungovala jako přechodový rituál. Neslo to sebou i téma obrany své země, což jsme tehdy považovali pouze za propagandu ideologie a politické školení. Nakonec to bylo i obsaženo v přísaze. To všechno mělo svůj význam, který jsem neviděl.

Vzpomínáš tedy na vojnu nakonec v dobrém?
Ne, nevzpomínám na to období jako na super věc, ale ani jako na něco špatného, mé vzpomínky jsou neutrální a vím, že něco takového v životech dnešních mladých mužů chybí.
Po návratu z vojny přišel na svět druhý syn a krátce na to politická změna. Tehdy jsem byl zaměstnán v Gumokovu, kde jsem měl na starosti lisovací nástroje a údržbu strojů. Po revoluci jsem odešel a s jedním přítelem jsme začali podnikat.



V jakém oboru?
Začali jsme přestavovat auta na plyn. To mě velice zaujalo, protože to byla taková revoluční věc a já jsem ze své podstaty revolucionář a buřič. Zajímají mě věci, které dokážou provést nějakou změnu ve světě, které jsou nové a neobvyklé. U nás to byl zcela nový obor, přestože v některých evropských státech, v Itálii nebo Holandsku, se jezdilo na plyn už mnoho let. Byli jsme drženi v izolaci od zbytku světa, takže jsme byli u nás v tomto oboru pionýři.

Máš pořád auto na plyn?
Ano, od roku 1993 mám auta na plyn. Postupně jsme začali tlačit na legislativu na Ministerstvu dopravy, aby se to dalo nějak legalizovat, když už na plyn jezdila spousta lidí vlastně načerno. Venku to bylo běžné a u nás to stále nešlo. Naše „eseročko“ mělo v Hradci Králové jednu z prvních čerpacích stanic LPG v republice. Tenhle obor se pak prudce rozšířil a legalizoval hlavně díky nové legislativě.

Proč už to neděláš?
Skončil jsem v roce 2006, svůj obchodní podíl jsem prodal. Byla silná konkurence včetně nekalé soutěže a já jsem se rozhodl firmu prodat.  Lidi to dělali doma melouchem, byli samozřejmě levnější. To není příběh jen z tohoto oboru, tak to v Čechách chodí. Ta práce mě přestala naplňovat a došel jsem do stavu jakéhosi vyhoření. Věnoval jsem tomu spoustu energie, o rodinu jsem se příliš nezajímal. Děti rostly a já jsem byl ponořený do práce. Byl jsem v takovém stavu, že jsem musel hledat pomoc. Nehledal jsem ji ale klasickou cestou, hledal jsem ji v alternativě.

Takže jsi nešel za psychologem nebo psychiatrem?
Šel jsem za lidmi, kteří se věnovali léčitelství a ti začali uvádět do pořádku moje tělo.

Měl jsi i fyzické potíže?
Byl jsem oslabený, měl jsem nedostatek různých minerálů, stopových prvků a vitamínů. Tělo bylo vyčerpané, protože mysl, duch a tělo jsou provázané, projevovalo se to na všech úrovních. V tom období jsem ale pracoval především s posílením fyzického těla pomocí různých preparátů a očištění. A díky tomu jsem se dostal i k duchovnímu hledání. Propadal jsem se do silných depresivních stavů, nedalo se v nich normálně fungovat. Na přelomu tisíciletí probíhaly i globální změny cyklů, otevřelo se jiné období. A nastal obrat i v mém životě. Začal jsem se věnovat Reiki, které mi dávalo smysl. Podle své nátury jsem do toho šel naplno. Tak, jak jsem byl dříve ponořen do firmy, stejný přístup jsem zaujal i v práci s energií, v duchovní oblasti. Reiki mi dodalo náboj a smysl v životě.


Pomáhal jsi lidem nebo sobě?
Procházel jsem postupně všemi stupni Reiki.

Jsou tři?
Ano, jsou to tři stupně a ten třetí je terapeutický. To znamená, že můžeš léčit. Poté jsem se pustil ještě do mistrovského stupně, kdy můžeš iniciovat další adepty, můžeš je zasvěcovat do prvního a druhého stupně. Ke konci jsem ale poznal, že někteří lidé s tím nezachází moc dobře, odehrávaly se iniciace přes internet za peníze. To je taková lidská vlastnost, že dokážeme docela pěkně všechno zničit. Souběžně s mistrovským stupněm jsem se dozvěděl o tom, že se tady u nás dělají kurzy Mukti, což znamená Probuzení či Osvícení. Já jsem zbystřil, protože Reiki se mi jevilo jako uzavřený systém. Tři stupně, a co dál? Co je potom? Já jsem pořád chtěl jít někam dál. Dozvěděl jsem se, že v Indii jsou ášrámy, kde se Mukti zabývají a předávají silnou energii. To mě zaujalo a úplně jsem ztratil zájem o Reiki. To byla najednou velice rychle uzavřená kapitola. Začal jsem navštěvovat semináře. První lidé se vrátili z Indie po absolvování kurzů a přivezli tu energii sem a začali ji předávat lidem. Tak se stalo, že jsem v roce 2006 odjel do Indie a následujících deset let jsem se tam vracel.

Z čeho jsi to platil?
Z prodeje firmy.  Potřeboval jsem v podstatě přežít sedm let do důchodu. Od roku 2006 do roku 2013. Prodejem podílu firmy jsem měl zaručeno splátkování a tak jsem neměl existenční starosti. Měl jsem navíc ještě živnost na vzdělávání a dělal jsem kurzy, setkávání s lidmi.

Myslíš nějaké semináře?
Dalo by se říct.

O čem byly?
Byly zaměřeny na různá témata, na změny v rozmanitých oblastech života, na nápravu překážek a bloků, které nám brání v tom, abychom v té oblasti uspěli nebo tu oblast uzdravili. Třeba kurz zaměřený na vědomí bohatství, na hojnost v životě, na uzdravení  vztahů, na umění rodičovství. Jeden z kurzů měl směřovat k duchovnímu probuzení. Bylo tam také předávní energie Dikši, které se dělalo jednoduchým způsobem. 



Kde člověk najednou vezme to sebevědomí, že může pořádat takové kurzy? Jak k tomu došlo?
Je to podobně jako v Reiki. Jsou lidé, kteří získají iniciaci v Reiki a okamžitě doma na lidi přikládají ruce a bez problémů léčí nebo to předávají ve svém okolí. Toto bylo něco podobného.

V Indii jsi tedy získal iniciaci?
Ano, první kurz byl na jedenadvacet dnů. Tam jsme prošli určitým procesem, kde jsme dostali takový návod, jak to dělat, ale hlavně tam došlo k otevření kanálů.

To udělá někdo zvenčí nebo to můžeš udělat sám?
Ne, to nemohu udělat sám. V chrámu, který byl za tím účelem postaven, sloužili mniši v duchovním řádu. Ti lidé, kteří tam přijeli, prošli celým dlouhým procesem. Když jsem se vrátil, věnoval jsem se předávání energie Dikša. Sešli se lidé, udělala se úvodní meditace na naladění a pak se už jen předávala Dikša.

Zajímá mě, jak iniciace probíhá. Když lidé odjíždí, jsou z nich už hotoví učitelé?
Učitelé ne, ale mohli předávat Dikšu. Tehdy to tam tak bylo, v roce 2006 to byly úplné začátky. Když jsem se vrátil poprvé, měl jsem určitý okruh lidí, přátel a známých, které jsem znal především přes Reiki, a kteří pracovali se skupinami lidí. Ti mě pozvali a já jsem si organizoval některé svoje semináře. Nebyla to uzavřená záležitost, v dalších letech jsem se do Indie vracel na prohlubovací kurzy. Za těch deset let jsem tam absolvoval spoustu programů. Jeden z těch programů v roce 2010 byl zaměřený na to, že účastníkům dal do ruky nástroje, aby mohli vést lidi, aby byli vybaveni a mohli dělat kurzy třeba na zdraví nebo na partnerské vztahy a další oblasti. Po výcviku a iniciaci byli takzvanými trenéry. Dnes  jsme spíše zvyklí na  slovo kouč. Ale koučink je spíš psychologická věc. Tohle byly věci zaměřené na duchovní složku člověka. To byl ale jen jeden z výcviků, které jsem tam absolvoval.  Další byl třeba program Cesta do božství.



Vyučuje se tam anglicky?
Ano, anglicky. Se skupinou přijížděli tlumočníci. Pak se to všechno změnilo tak, aby všichni nemuseli jezdit pro iniciaci až do Indie. Začali vychovávat svoje kouče, kteří to mohli předávat dál, což udělá třeba třetina nebo dokonce jen pětina absolventů. Ti ostatní to mají jen pro svou potřebu. Já jsem to ale chtěl předat dál, pomoci lidem. Ale abychom byli schopni lidem pomáhat, museli jsme nejprve sami projít celým procesem.

Kolik vás tam tak bývalo?
Jezdili tam lidé z celého světa. Někdy i tři sta lidí. Měl jsem čas i prostředky se tím zabývat po celé dlouhé roky a do Indie jezdit. Bylo to pro mě ale náročné, protože jsem sám procházel určitými změnami, nelze to oddělit, nelze říct, že člověk jezdí do školy. Byla to opravdu silná zkušenost, vnitřní proces, během kterého jsem se snažil pracovat.

Tobě to tedy pomohlo více než Reiki?
Určitě. S Reiki to nesnese žádné srovnání, to je úplně jiný druh energie.

Co je smyslem energie Dikša?
Dikša má vést lidi k duchovnímu probuzení.



Můžeš to prosím nějak víc specifikovat? Co je to Dikša, co dokáže s člověkem udělat?
Je těžké to nějak smysluplně vysvětlit. Dnes už to vidím jinak než na začátku. Celý fenomén Dikši prošel změnami, není to statická věc.  Měnil se obsah i instrukce.

Je to tedy novodobý fenomén?
Ano, poměrně novodobý. Energie Dikša se tu objevila v roce 1989.

Odkud se tady objevila?
Objevila se skrze jednoho člověka, syna Mistra v Indii, avatara, který sem přišel, aby tímto typem energie pomohl lidem. Ten fenomén se tedy fyzicky dostal do tohoto světa prostřednictvím člověka, který ho zpočátku předával svým vrstevníkům.

Je to nějaký druh energie z vesmíru?
Dá se říct. Nechci používat slovo Bůh nebo božská energie nebo božství, protože vím, že mnoho lidí s tím má problém. Různé asociace, různé představy. Různé koncepty, které jsou třeba naprosto chybné.  Když řeknu Bůh, někteří lidé se mohou osypat, jako jsem se osypával já kdysi před patnácti, dvaceti lety. Dnes se musím sám sobě smát, protože to byly představy, které byly mylné. Jaké je tvoje přesvědčení, tak to vlastně funguje. Myslíme si, že nám nějaká církev řekne, jak to je. Že nám to někdo vysvětlí. Tady ale není co vysvětlit, není co uchopit. Pro naši mysl to není uchopitelné. Je to energie, kterou můžeme nazvat univerzální nebo energie, která pochází z vyššího vědomí, z vyšší úrovně reality.

A to předání?
Začínalo se rukama zlehka položenýma na hlavu, tu vyšší inteligenci lze ale přenést i svým záměrem, úmyslem. Tak, jak si my dva tady povídáme, proudí energie skrze mě a to já nemohu nijak ovlivnit, nemusím na nikoho sahat.



Takže já zrovna teď dostávám Dikšu?
Permanentně.

Jenom, když jsi nablízku?
Ne, lze to i na dálku. Ty můžeš sedět tady a já mohu sedět v Hradci a zcela záměrně na tebe pomyslet a požádat o to, abys dostala požehnání.

Dikšu můžeme nazvat česky Požehnáním?
Přesně tak. Slovo Dikša pochází ze sanskrtu, oficiálně se to pro lidi ze Západu jmenuje Požehnání jednoty. Já bych tam tu jednotu vynechal, protože tam bychom si museli vysvětlit, co je myšleno jednotou. Většinou  s jednotou vznikne nějaká asociace a lidé tady u nás si vzpomenou na nerozbornou jednotu na věčné časy.

Nebo Jednotu bratrskou.
Ano. Tohle se týká stavu vědomí, stavu bytí, kdy jsi v jednotě s ostatními formami života, se vším, co je. Není to stav myslí uchopitelný, nestačí myslet na jednotu. Vynechejme slovo jednota a říkejme prostě Požehnání.



Ty se nijak nevyčerpáš, je to zkrátka nekonečně proudící energie?
Není to moje energie. Biotronici vydávají svou energii, a to je dostihne. Někteří sami onemocní nebo je to vyčerpá a doslova zahubí. Tady ale nejde o bioenergii. Můžeme říct, že každý člověk má tento potenciál a může se té energii otevřít. Ten oceán, který je venku, máme i uvnitř nás, on námi protéká. Jenom vlivem našeho poškození ho nevyužíváme.

Ty ses tedy musel naučit nějakým způsobem se tomu oceánu otevřít?
Ne. To udělala ta vyšší úroveň inteligence.

Ale někdo ti k tomu musel pomoci, ne?
To otevření by mohli, a také by měli dokázat všichni. Já pouze vědomě požádám o pomoc vyšší inteligenci. Víc pro to nemohu udělat. A proč to nejde tak snadno každému? V Indii to bylo speciální místo, kde se ten fenomén projevil a už jen to místo bylo jakousi branou do jiné dimenze. Navíc tam prováděli starobylé obřady a rituály, které ještě vyvolávaly silnější energetické pole. To dělali například pomocí púdži.

Co je to?
Je to slovo ze sanskrtu a znamená obřad, během kterého se recituje množství manter. A takovými obřady vyvolávali energii Milosti a Požehnání. Můžeme si to představit jako vytáčení telefonního čísla k Vyššímu. Jsou to vlastně kódy. Používá se také hudba, bubnování a další starobylé způsoby, které lidstvo zná v různých podobách. V Indii zůstala dochována skutečná původní duchovnost, která zdůrazňuje jedinečnost každého člověka. Obřady se tedy vyvolávalo pole, ve kterém se odehrával celý výcvik. Skládal se z učení, z technik a vysvětlení, abys to intelektuálně pochopila a z proudu silné energie.

Ten proud jsi fyzicky pociťoval?
Ano.



Jak ten pocit vypadá?
Jsou to různé pocity. Podle toho, co se ti děje. Jestli se ti třeba bourá nějaké staré zranění, tak můžeš procházet smutkem, můžeš plakat nebo se můžeš smát.

A fyzické vjemy?
Pocity štěstí, blaženosti, můžeš mít i vize. Je to naprosto individuální. Každý neseme určité zátěže, máme svou historii, kterou jsme prošli za tisíce let. Když se ponoříme do toho proudu, do té „pračky“, tak se s každým jednotlivcem děje něco jiného. Na jejich vyšší těla, na energetické obaly to působí rozličně. Člověk není schopen svou myslí něco pochopit, jenom tím prochází, něco se s ním děje psychicky, emocionálně i fyzicky. Můžou zcela zmizet letité zdravotní problémy. Je to neřiditelný proces.

Je to trvalá změna nebo se musí stále přiživovat, rituály se musí stále opakovat? Jinými slovy, musíš stále navštěvovat semináře, aby to mělo kýžený efekt, aby sis udržoval hladinku?
Rozumím, na co se ptáš.  V určitém momentu se proces tvého probouzení rozjede, je nastartován. Je dobré, když s tím nějakým způsobem zůstáváš v kontaktu. Já jsem byl za deset let mnohokrát v Indii a prošel jsem spoustou různých procesů.  Skončilo to v roce 2016 a od té doby vůbec nemám pocit, že bych měla někam jezdit. Naopak mám pocit, že mám zůstat doma, být tam, kde jsem a dělat obyčejné věci. Ale rozjetý proces už nejde zastavit, probíhá i po tvém odchodu z této roviny, z této planety, z tohoto těla. A není důvod ten proces zastavovat. V určité fázi, tak, jak to jednotlivec cítí, jak je veden svým vyšším vedením, tak nějakým způsobem přikládá pod kotel.

Aby se to nerozpustilo v každodennostech?
Nemusíš vykonávat nějaké složité procesy, jdeš jen do meditace nebo nějaké očisty. Je na každém z nás, jaký si zvolí způsob. Vždy jsem říkal lidem, že je dobré to udržovat. To je stejné, jak když cvičíme, abychom posílili své fyzické tělo, také vlastně nemůžeme úplně přestat, naše kondice by se ztratila, svaly se zmenšily.



Rozumím. Aby člověku zůstaly svaly, nestačí si zacvičit jednou v životě.
Když cvičíš třeba jógu, nemůžeš si říct: budu cvičit intenzivně rok a pak už se na to vykašlu, pak už to není potřeba. Je to celoživotní cesta. Ale to cvičení, přístup, se mění. Po počátečním intenzivním kurzu třeba stačí jenom nějaká praxe, která člověka udržuje.  Stejně jako ke cvičení, práci s tělem, tak stejně můžeš přistupovat k práci s vnitřním světem. Škola, kterou jsem prošel já, se jmenovala Posvátná škola pro probuzení a realizaci boha. Neboli uvědomění si Boha. To byly dva cíle školy.  Ten první byl dostat člověka do intenzivní pozornosti toho, co se děje uvnitř. Mnoho lidí řekne: ale já si jsem vědom toho, co se děje uvnitř. Ale není tomu tak. Když pak procházíš procesem, začneš vidět všechny svoje části a poznáš, co se děje uvnitř. Začneš to skutečně vidět. K tomu vidění nelze přijít bez určitého procesu, který sahá až na neurobiologickou úroveň. Tam musí dojít ke změnám.  Dostaneš se do stavu svědka. Odehrávají se určité věci, které nesoudíš, ať jsou takové nebo takové, jenom je vidíš. A už jenom to vidění, ta samotná pozornost, stav svědectví, je schopno způsobit transformaci.

Jak na tělesné, tak na duchovní úrovni?
Spíš na té duchovní.

Když si dokážeš představit, co se děje uvnitř tvého těla, můžeš napravit i zdravotní potíže, tak to chápu.
Když budeš ve stavu, kdy budeš schopna vidět, jak v tvém těle třeba proudí krev, tak pozornost směrovaná do místa problému by vyvolala samoléčení, které bys neprováděla ty, ale tvoje vyšší vědomí, vyšší já, kterého si nejsme za běžných okolností vědomi. Ono je vlastně původcem toho vidění, toho pozorování. Když zmizí pocit já, pocit, že je tu někdo, kdo něco pozoruje, zůstane jen prožívání děje. My ale žijeme běžně ve stavu malého já.
To je tedy jedna cesta, probuzení do pozornosti, do stavu svědka.  Druhým cílem je realizace, uvědomění si Boha. To vede do stavu, kdy jsi schopna vnímat a prožívat realitu vyšší inteligence, jsi schopna se do této reality probudit. To ale není věc, kterou si můžeš přečíst, abys jí porozuměla. Ty potřebuješ prožít ten stav, který se nazývá realizace Boha. Tyhle dvě cesty se nakonec spojí. Když ti lépe vyhovuje cesta svědectví, cesta pozornosti nebo naopak cesta uvědomění si nemanifestovaného, všemocného, neuchopitelného, všudypřítomného božství, zdá se jen zdánlivě, že jsou to dvě rozdílné cesty. Napadá mě, že když děláš rozhovory s lidmi, a tvým mottem je Hledání lidství v člověku, mohla bys slovo lidství vyměnit za slovo božství.



To je už asi další level.
Ale to spolu souvisí! Abychom mohli být skutečnou lidskou bytostí, měli bychom poznat, že jsme božskou bytostí, měli bychom se dostat do kontaktu s vnitřním božstvím, které není oddělené od oceánu inteligence, ve kterém všichni žijeme. Když dojdeme k tomu, dojdeme zároveň ke skutečné podstatě lidství a nemluvíme už o člověku, ale o lidské bytosti. Na této současné úrovni lidské bytosti velmi trpí. My jsme si na to množství utrpení tak zvykli, že to považujeme za normální. Říkáme: no to už je život, život bolí. Ale přirozený stav člověka, jak byl kdysi navržen, je obrovské, nekonečné štěstí, blaženost. V sanskrtu se ten stav nazývá ánanda, nebo někde to nazývají stav nirvány. To, co lidé pořád hledají po stovky, tisíce let. A nemohou to najít, protože je to uvnitř nich samých a je třeba vyléčit vnitřní svět. Ten je potřeba uzdravit! Hledáme to ve vnějším světě, jezdíme do Himálaje meditovat a tak dále, a ono je to vlastně tady. Jedním z nástrojů, které potřebujeme k tomu, abychom se k tomu poznání dostali, je proud Milosti.

Tedy Dikša?
Už bych to ani Dikšou nenazýval. Když řeknu Dikša, dnes už mám pocit, že bych lidi zaváděl k nějakému konkrétnímu učení, ale tak to není. Můžeme to vnímat různě, jako zlatou kouli, zlatou energii. Někdo to může vidět, jiný to může cítit, u každého se to může projevit jinak. Lidé, kteří projdou tím procesem, jsou navedeni na vlastní cestu, ke své podstatě. Je to tak jedinečné, že to nelze unifikovat. Takový člověk se stává silnějším a průchodnějším kanálem, vodičem pro božské energie. Je propojením mezi energiemi země a energiemi vesmíru, energie skrze něj proudí a on ničemu nebrání. A skrze něho se i šíří. Ten potenciál má každý, jen to zatím většina lidí nedělá. Nepracují na tom, aby byli silnějším, lepším vodičem.

V roce 1989 se Dikša manifestovala v Indii. Myslíš si, že vesmírná inteligence usoudila, že už potřebujeme pomoc, že už si nepomůžeme sami a tohle je způsob, jak nás probrat?
Přišel čas. Planetární hodiny, celý ten orloj, ve kterém probíhají cykly, o nichž nic nevíme, ukázaly příznivé období. Z hlediska panujícího prostředí pro to nebyly dříve vhodné podmínky. Lidé nebyli připraveni, planeta nebyla připravena.



A teď je všechno připraveno ke změně?
Ano, teď to tak je. Po roce 2012 nastalo období, kdy lidé získali příležitost probuzení.

Ta doba, kdy je to možné, je časově omezená?
V určitých zdrojích jsem našel, že tyto cykly zde vždycky probíhaly. Poslední havarovaný vzestupný cyklus, který se nepovedl, byl v Atlantidě. Další cyklus přišel teď, po mnoha tisících letech. V roce 2012 bylo zahájeno období otevřeného okna. Říká se, že přestupné období bude trvat do roku 2022. Potom se údajně začne okno uzavírat. Já si ale myslím, že dochází k mnoha dalším změnám, nejenom tady na Zemi, ale i ve vyšších úrovních, kde je vlastně předloha těch dějů, které se manifestují na Zem, kde do nich zasahuje mnoho nehmotných duchovních kolektivů. My je můžeme souhrnně nazvat božstvím. Nevíme o tom nic, tak to můžeme takto pojmenovat. Tak, jak je ta situace rozehrána, jaké panují podmínky v části vesmíru, kde se vyvíjíme, nikoliv tady na Zemi, tak se zdá, že většina kanálů sloužící k přechodu se bohužel uzavřela mimo plán. Je popsáno pět nebo šest různých způsobů-cest, kterými mohou lidské bytosti vzestoupit, a nám už teď zbývá pouze vývoj na samotné Zemi spolu s ní. Protože Země je bytost, která se také v roce 2012 vydala po vzestupné linii. A nese s sebou všechny formy, které ji obývají, které nese na svém těle. Všechny, které jsou schopny udržet to tempo, půjdou s ní.  Ty, které to nedokážou, Zemi opustí.

Zemřou?
Žijeme v rovině, která je smrtelná, kde je život konečný, tak tyto bytosti ukončí svou existenci. Když opustí fyzickou rovinu, svoje tělo, tak jejich vědomí půjde do roviny, kde se neodehrává evoluce stejným tempem, a nebo se neodehrává vůbec. Po mnohatisíciletém evolučním pádu, kdy jsme sestoupili do nízkého vědomí, a nacházíme se v absolutním oddělení od toho, čemu říkáme Bůh, v oddělení jednotlivce od jednotlivce, což způsobuje veškeré problémy v celé civilizaci, Země zastavila svůj pád a začíná stoupat nahoru. Ty formy, které se na lodi Země neudrží, budou postupně mizet. Může se stát, že zmizí nějaké bakterie, nějaké viry. Je to tak jednoduchá forma života, že není schopna jít vzhůru s vibracemi planety, není schopna držet evoluční krok. Přemístí se do jiného systému, na jinou planetu, do jiné roviny existence. A to se může odehrávat i s lidmi. Lidé, kteří to nebudou zvládat, odejdou. Vidíme to už dnes, že lidé, kteří nezvládli určitý posun, duchovní výzvy, tak odchází. Je to složitý problém, má na to vliv nejen současný život, ale také historie každého jednotlivce. 

Počkej, jak to myslíš, odchází?
Odchází z planety.



Umírá?
Umírá, ano. To je odchod do jiné formy existence.

Takže podle té teorie bude do roku 2022 velký nárůst úmrtí oproti normálu?
Já nevím, zda to bude nárůst, ale byly i takové výhledy do budoucnosti. V Indii nám říkali: my nevíme, kolik bude na planetě žít lidí v roce 2035. Tím naznačovali, že k nějakému úbytku dojde, že spousta lidí opustí planetu. Opustí svoje tělo při nehodách, válkách. Duch opustí tělo, protože není schopen tady dál vibračně setrvávat. Tak já rozumím tomu, když řekneme, že opustí tuto rovinu existence.

Co třeba kočky? Támhle zrovna jedna spí. Myslíš si, že některé kočky jsou na vyšší duchovní úrovni než někteří lidé? Budou tady některé kočky i po roce 2022?
Ne, jde o to, jestli je tato forma života schopna přizpůsobit se vibracím na Zemi, nejde o duchovní úroveň.

Takže některá kočka může být schopnější než některý člověk?
Takhle jsem se nad tím nikdy nezamyslel, opravdu. Nezabývám se tady těmi věcmi, protože jde jenom o to, že chceme něco vědět, chceme proniknout do nějakého tajemna. Je velice zajímavé o tom číst a přemýšlet nad tím, ale v podstatě tě to odvádí od vnitřního procesu. My bychom měli věnovat čas vnitřní přeměně, měli bychom být zaměřeni sami na sebe, na to, co se děje uvnitř nás, v našich životech. Tyto informace a teorie jsou sice zajímavé, ale odvádějí naši pozornost od podstatných věcí, od procesu, kterým bychom měli projít. Ale hledat informace není špatné, to určitě ne. Věřím tomu, že postupně se lidé budou dozvídat o skutečné historii lidstva. Odkud pochází, kde se tady vzalo a kdo a k čemu ho vytvořil. Jaký byl jeho původní úkol a že se na planetě Zemi neocitlo náhodou, ale vlivem evolučního pádu. Že Země není mateřská planeta lidstva, ale náhradní planeta lidstva. Ale tyhle informace nám nikdo v novinách nenapíše, není zájem. Není zájem nám popravdě říkat ani to, co se odehrálo před sto lety.



Zájem z jaké strany?
Zájem z té strany, která vlastní klíč od této planety. My lidé nejsme svobodní, žijeme v systému, který je davo-elitářský, to znamená, že je tady nevědomý dav s několika vědomými jedinci. V podstatě je to stále stejné rozdělení společnosti, jaké bylo před naším letopočtem třeba v Egyptě.  Vládce a dav. Tento sociální model tady přetrvává. Slova o demokracii a svobodě jsou jenom iluze. Lidé jsou začlenění do systému a jsou snadno ovladatelní.

To se může duchovním pozvednutím změnit?
Může. Probuzený, vědomý člověk přestává být manipulovatelný. Je řízený jen svou vyšší inteligencí. Není ovládán zprávami v médiích. Pro systém, který potřebuje udržet lidi v poslušnosti, to není žádoucí. Takoví lidé jsou neovladatelní, chovají se jinak. Není třeba zákonů, protože ti lidé dodržují zákon srdce, které jim říká, co je správné a co ne.  Není třeba, aby u každého člověka stál policajt a pod trestem ho nutil ke správnému chování.

Ty jsi optimista, může se to podařit?
Duchovní probuzení se na planetě děje. Nevím, do jaké míry je populace připravena, kolik lidí je připraveno ke změně.

Slyšela jsem, že jakmile se šestnáct procent lidí změní, změní se naráz všichni ostatní.
Já jsem slyšel různá čísla z různých zdrojů už před rokem 2012. K tomu, aby došlo k duchovnímu posunu na planetě, je prý třeba pět až osm procent připravené populace. To je ohromné číslo. Nám v Indii říkali, že se jedná o nějakých 64 tisíc lidí. Z osmi nebo devíti miliard jsou to promile. Já si myslím, že to číslo by skutečně muselo být mnohem vyšší, ale těžko říct, jaké je číslo zlomu. Je to proces, se kterým nemá nikdo po dlouhá tisíciletí žádné zkušenosti. Jediný způsob, jakým to můžeme ovlivnit, je naše přání. To je to, co mění věci, přání, záměr nebo modlitba, které vysíláme. To jediné může měnit situaci ze dne na den. Ten vývoj nelze predikovat.  Záleží jen na tom, po čem lidé volají, na jejich vůli. Vesmír jen odpovídá na to, co my vysíláme a nic víc ovlivnit nemůžeme. Jsme schopni pracovat jen sami na sobě, zaměřit se na svůj vnitřní růst.



V šedesátých a sedmdesátých letech, v éře hippies, si lidé také mysleli, že se dějí velké změny, že přichází svoboda, láska mezi lidmi, že se mění svět. Nic z toho ale nevydrželo, nepodařilo se to.  Je ale pravda, že na těch základech my dnes stavíme. Bez hipíků bychom nikdy nebyli tam, kde jsme teď. Vzniklo hnutí New Age, ze kterého čerpáme doteď, i když už je dávno překonané. Byl to zárodek současného procesu.
Nepodařilo se to. Ale my nevíme, proč se to nepodařilo. Nebylo to tím, že to hnutí bylo špatné, ale nevyhovovalo většině „uvězněných“ lidí, a samozřejmě ani vládnoucímu systému. Ten systém byl tehdy ještě pořád hodně silný, tak proto hnutí neuspělo.

Ano, ale myslela jsem to jako paralelu k současnému dění. My se domníváme, že se věci mění, ale oni si to tenkrát mysleli také.
Nyní jsou ke změně určitě lepší podmínky. Jsou tu síly, které pracují proti, ale současně také mocné síly, které pracují pro změnu. Je to soupeření, souboj. Stejný boj dobra a zla najdeme v pohádkách a mýtech. Souboj andělů a démonů trvá na planetě tisíce let. Není to nová situace, jde jen o pokračování dějů, které lidé už dávno zapomněli, stejně jako to, proč jsme sem jako lidé na počátku přišli. Jsme tady v důsledku havárie naší domovské planety.  Dnes se sem inkarnují bytosti z nejrůznějších důvodů, často jenom proto, aby si to tady užívali, aby se bavili. Chybí jim vyšší smysl, vědomí o vyšším smyslu. Když jedince jeho vnitřní vedení dovede do krizové životní etapy, ztratí smysl života, trápí ho deprese, má nejlepší předpoklady pro to, aby se začal probouzet. Každá bytost se probouzí v jiném období života. Někdo se změní v padesáti, jiný ve dvaceti. Je to dáno vyspělostí vědomí, které osídlilo tělo. Může se stát, že velmi starý člověk, který je téměř nad hrobem, se toho procesu v tomto životě ani nedotkne. Vše probíhá přirozenou cestou, není to tak, že se odehraje nějaká velká katastrofa a většina lidí zemře. Existují různé mystické vize, ale těmi bych se asi ani nezabýval. My opravdu nevíme. Jediný význam má zkušenost, ke které na své cestě dojdeš, kdy objevuješ, kdo jsi. Na to neexistuje žádný mustr. Zpočátku můžeš navštěvovat různé kurzy, ale informace z nich pro tebe platí jenom do určité míry.

Teď už tedy nejsi příznivec různých seminářů, už bys to neabsolvoval?
Mě osobně to k žádnému semináři, a to ani v Indii, už nepouští. Cítím, že se u mne odehrál vnitřní proces, síla, které mnou prochází, se zvětšuje. Otevírá i stinné věci uvnitř člověka, je třeba se na probíhající proces soustředit.



Už nemáš chuť hledat něco dalšího?
Ne. Mám jenom přání, aby se ten proces přehoupnul do další fáze, aby se uzavřela určitá etapa, aby se vyléčily některé staré věci, které tam ještě jsou. Aby se transformovaly určité aspekty mé stinné stránky.

Pozoruješ na sobě, že jsi lepším člověkem, než kdysi? Máš sám ze sebe lepší pocit?
Já nevím. Nevím, jak to popsat.

Jsi snášenlivější, tolerantnější, klidnější, máš lepší vztah k lidem?
Vidím jinak svět, a to je také i výsledek mého osobního bádání. Vnímám ostřeji to, co se děje ve společnosti. Zabývám se vnitřním světem, ale zajímá mě i vnější svět. A tam najednou odhaluji docela šílené věci, které jsem dříve nebyl schopen vidět.

Protože jsi byl jejich součástí.
Možná. Vlivem celkového procesu prosakují informace o skutečné pravdě, lež a manipulace se už nedá udržet pod pokličkou. Mnoho lidí to není schopno pojmenovat, nevšímá si toho. Přede mnou vystupuje obraz tohoto světa, pravda o tom, jak jsme ve skutečnosti ovládaní a řízení. To mi úplně vyráží dech. Dříve jsem se tím nezabýval, neviděl jsem to.

A neumíš se s tím smířit, přijmout to?
Vím, že v pohádkách dobro vždycky zvítězí, takže věřím, že konec to bude mít dobrý, všechny indikátory k tomu směřují. Ale vidím, že je to těžký, bolestivý proces, protože to staré se v žádném případě nechce vzdát.

Ale říkáš, že nyní jsou konstelace vhodné k tomu, aby se to podařilo.
Ano, dostává se nám pomoci. Ale střet zde stále je. Světlo, pravda a láska nepřevzala vládu na této planetě. Naopak, ten boj se vyostřil. To staré temno, zlo, nelidská strana snažící se podmanit to lidské tady po tisíce let, se nikdy dobrovolně nepustí. Buď by se musela transformovat, nebo bude muset Zemi časem opustit.



Temné síly musí vědět, že se Země pohybuje směrem vzhůru, tedy patrně předpokládá, že změny nastanou tak jako tak.
Krátí se jim čas a tím více se snaží ten proces zvrátit. Nemohou jinak.

Mohou ten proces zvrátit, může Země zase spadnout na dno?
Vzpomeň si na druhou světovou válku, postupující vojska likvidovala Hitlera, na předměstí Berlína se už bojovalo, ale on stále věřil, že zvítězí. Posílal ještě mladé kluky, zfanatizované děti do války, byl přesvědčen, že válku vyhraje. To je přesně ono. Hitler byl jedním z nástrojů temné strany.

Ale teoreticky třeba mohl zvítězit.
Mohl, ale to už bychom tady asi takhle neseděli.



Třeba bychom mluvili německy.
Myslím si, že ne. Plán byl jasný. Slované, cikáni za Ural. Likvidace k vyřešení konečné otázky. Bylo to téměř beznadějné, Němci stáli před Moskvou. Vypadalo to, že během několika málo dní zvítězí. A pak, vlivem duchovní síly národa, který věděl, že nemá kam ustoupit, se situace jako zázrakem obrátila. Rusové bojovali o svou existenci na této planetě, stáli v cestě záměru temné strany. Ale podařilo se to, útok byl zastaven, postup začal stagnovat a nakonec se to začalo obracet. Ale nebylo to za týden, byl to ohromný boj, ohromné úsilí. Nechci dnešní situaci přirovnávat ke druhé světové válce, ale nějaký podobný souboj se tady odehrává, ale není tak černobílý. Je tady více hráčů, více zájmů.

Člověk si nemůže být jist ani tím, kdo je na jaké straně?
My si to dělíme na zloděje a četníky, ale ono to tak není. Jsou skupiny, které chvíli hrají za četníky a chvilku za zloděje, sedí na obou stranách a sledují své vlastní zájmy. Situace je pestrobarevná a nepřehledná. Ale zjednodušeně můžeme říct, že se tady střetávají tyhle dvě síly. A přiostřují, nemohou jinak. Z vyšší perspektivy nahlíženo je to hra.

Takové vesmírné šachy.
V oceánu jsou přítomné všemožné organismy, vyspělé i jednoduché, a všechny žijí díky oceánu, který do ničeho nezasahuje. Nechá v sobě probíhat život různých bytostí a skupin, žraloci třeba požírají sardinky. Stejně tak si můžeme představit oceán inteligence, který není tak hmotný jako voda, a můžeme jej nazvat třeba Bůh nebo Zdroj. Uvnitř něho jeho formy, jeho děti, které stvořil, hrají hru. Ne všechny formy života v něm jsou láskyplné, jsou tam kolektivy milující boj, chybí jim empatická složka. A ty mohou vést válku proti ostatním formám života. To jsme ale zaběhli daleko od tématu, někdo si třeba řekne, to jsou šílenci, o čem to tady mluví, vždyť jsme ve vesmíru sami. Takhle člověk většinou uvažuje, řeší HDP, technologický rozvoj. V této perspektivě je to vlastně směšné.



Vraťme se k otázce, jak ses změnil ty sám za ty roky.
Změnilo se určitě moje vnímání. To, jak vnímám sebe sama a to, jak sebe přijímám. Sám se sebou, ani se svými stinnými stránkami nebojuji. Když vystoupí na povrch, jsem si jich vědom, ale neválčím s nimi. Ani se z toho neobviňuji. Možná moje stinné stránky vadí mému okolí, ale nevadí mně. Máme chybné představy o tom, jak má vypadat takzvaně probuzený člověk. Vnímá jinak než dříve, ale nemusí to být úplně tak, že všechny lidi miluje.

Nemusí to být tedy zrovna dobrák?
Ne, nemusí. V tom smyslu, jak to chápeme. Máme rozdělené věci na dobré a špatné. Pokud je člověk jen probuzený, ale chybí mu určité morální kvality, jenom reaguje, nevstupuje do toho nějaké přemýšlení o tom, zda to, co dělá, je dobré nebo to není dobré. To je stav mudrce.

Mudrce?
Tak to mají rozdělené v Indii. O člověku, jenž přemýšlí o svém skutku, jestli je dobrý nebo není dobrý, říkají, že je světec. To je stav světce. Kdežto když člověk jenom reaguje na situaci, to je stav mudrce. Nepřemýšlí, jenom reaguje. Může jít pralesem a být svědkem toho, jak chce had spolknout žábu. Přijde mu, že má hada zahnat, tak ho zažene a zachrání tu žábu. A půjde druhý den a neudělá vůbec nic, nechá hada, aby sežral žábu. To znamená, že jeho jednání není předvídatelné.

A světec udělá co?
Světec by přemýšlel, co je a není správné.

Vidíš, já jsem si myslela, že mudrc a světec je skoro to samé.
To v žádném případě. Pro nás třeba ano, ale oni to tam mají takto rozdělené. Mluvím o tom proto, abych vysvětlil, jak člověk reaguje ve stavu probuzení. Ten stav není statický, ale pořád se prohlubuje a ty v tom stavu můžeš růst. Je to nekonečná cesta. Mně osobně vadí systém, který je na planetě a vidím, hluboce si uvědomuji, jak lidé trpí a jak jsou ovládáni. Jak na nich určitá skupina lidí parazituje. Já vím, že se to jednou podaří změnit, ale potrvá to nějakou dobu, je to proces na generace. Je to proces na stovky, možná tisíce let. Některé duše budou odcházet a budou se sem inkarnovat další a koloběh bude probíhat po dlouhou dobu, než celý lidský kolektiv postoupí na vědomější úroveň. Až jednotlivé části kolektivu zjistí, že jsou jedna bytost. Zatím je to jen informace.



Podle tebe se my změny nedočkáme?
Mám pocit, že se dočkáme nějaké změny, vidíme, že tento rok je zlomový ve věcech, které se dějí ve vnějším světě, v politice. Svět se mění. Dochází ke zlomu. Je to ale proces na delší dobu, tak to alespoň vnímám.

Tak tedy ráje na zemi se nedočkáme?
V krátké době jako lidstvo zcela jistě ne. Ale jako jednotlivci určitě. Jednotlivci se mohou dostat do stavu, kdy budou vnímat svoje bytí tady na zemi jako ráj. Budou ve stavu blaženosti, stavu maximálního štěstí bez příčiny. Jenom to, že se ráno probudí, přijdou na zahradu nebo si uvaří čaj, je učiní šťastnými, stav štěstí skrze ně proudí. Tento stav nelze nijak změnit nebo ho něčím ovlivnit. Může se stát, že mu zemře blízký člověk, to ano, může cítit bolest, ale zároveň je tam neustále přítomno štěstí, to nelze odstranit. Povídat si o tom a snažit se to pochopit nelze. Ale v tom stavu zatím není schopno žít celé lidstvo.

Ty sám jsi ve stavu blaženosti?
Někdy zažívám ten stav. Ještě stále cítím, že mě ovlivňuje okolí i život ve městě. Ale kdybych v tom stavu postoupil dál, nemělo by mě ovlivňovat ani okolní prostředí. Pak je ten stav trvalý a už z něj nevypadáváš. Zatím jsou to jen stavy v probíhajícím  procesu. Nejdříve ten stav atakuješ a vycházíš z něho, opět ho atakuješ a vycházíš z něho. Pak se objevuje častěji. Může se stát, že na půl roku, na rok zmizí. Každý, kdo prochází tím procesem, to má jinak. Jakmile se to ale překlopí do trvalého stavu, už ho nelze změnit, vrátit nazpátek. Jde ale o změnu vyžadující zároveň i biologické změny těla, nervového systému, změny na mozku. A to probíhá. Můžeš u toho pociťovat i nepohodlí, psychické potíže, změny nálad. Ze stavu, kdy je ti dobře, se můžeš propadnout do splínu nebo deprese. Trvá to třeba hodinu, dvě, půl dne. Kolísá to. Je to závislé na zemské energii, na tom, jak ti proudí tělem energie kundalini. Kolísá to i podle toho, v jakém místě žiješ, jakou máš karmu, jaká je tvoje cesta. Těch faktorů je mnoho. Podle mých zkušeností je to tak, že když víš, co se s tebou děje, tak tě to zocelí. Začneš to považovat za průvodní jev celého procesu a nezabýváš se tím.

V co věříš, Libore?
Spíš co cítím. Cítím napojení na Zdroj. Jsem na začátku cesty. Ale to alespoň částečné vědomí napojení tady je. Vědomí oceánu, který napájí všechno a vše. Není to víra v obvyklém kontextu. Je to pocit, vědomí spojení. Věřím tomu, že teprve objevíme, kdo ve skutečnosti jsme. Je to obrovské tajemství, které je ještě před námi, a my jsme na počátku probouzení. Před námi je obrovský prostor, který jsme dosud neobjevili. Jsme teprve na prvním stupni kontaktu s tím vyšším. Já jsem také pořád na začátku a odpovědět na otázku, v co věřím, nedokážu. Rozumím, na co se mě ptáš, ale nejsem schopen odpovědět. Kdybych to ale měl zkusit, tak věřím, že vše se v dobré obrátí, ale může to ještě bolet.


Libore, mnohokrát děkuji za to, že ses se mnou i čtenáři podělil o prožívání své vnitřní cesty. Přeji ti, aby tvoje dny v blaženosti narůstaly a pocit štěstí od tebe neodcházel.

Kdybyste chtěli Libora kontaktovat, můžete tak učinit prostřednictvím e-mailu libor.zich@centrum.cz

neděle 27. května 2018

ZUZANA STRIGA


Zuzana, alias Striga, si nepřála zveřejnit své příjmení. O této velmi zajímavé, kreativní a krásné mladé ženě vím už mnoho let a vždy se mi líbily její kresby. Nakonec se mi podařilo seznámit se s ní osobně a jsem tomu velmi ráda. Navštívila nás jednoho krásného teplého květnového dne ve Svatojánu a zodpověděla mi několik mých otázek ohledně cestování, tetování, svobody a tvorby.


Já o tobě vím, že jsi kreslířka, ilustrátorka a tatérka.
 A vrchní nosič psů (směje se s naší vlezlou Mišulí na klíně).

Máš psa?
Ne, nemám psa. Kvůli cestování si ho nechci pořizovat.

Všimla jsem si na tvé stránce, že jsi nedávno byla na Islandu a v Jihoafrické republice.
Ano, tam jsem byla před pár týdny.

Cos tam dělala?
Začalo to asi před rokem, když za mnou přijela kamarádka z Londýna. Seznámila se s komunitou lidí, kteří si říkají  Burners a účastní se takové velké akce, projektu, který se jmenuje Burning man
. Tenhle projekt začal tím, že se jeden umělec rozhodl udělat v poušti skulpturu jako vlastní katarzi a na konci ji spálil. Ten původní projekt vznikl v nevadské poušti a postupně se jeho odnože rozšířily po celém světě.V Jihoafrické republice je snad druhý největší. A právě tam jsem se dostala úplně čirou náhodou.

Stala ses také spalovačem?
Přesně tak. Je to nádherné. Na začátku jsem se toho bála. Lidé vidí jen tvoje fotky, že hodně cestuješ, ale už nevidí to, že sedíš v Dubaji a říkáš si: Doprdele, co tady dělám?! Pomoc! Čtyři hodiny ráno, noc beze spánku, bolí mě břicho, nee... Ale všechno to za to stojí. Sešli jsme se v Kapském městě s partou lidí, které jsem předtím nikdy neviděla, jenom jsme si psali. Znala jsem vlastně jen kamarádku Anitku. A společně jsme odjeli na týden stanovat do pouště. Bylo to krásné. Je to akce, kde si za peníze nemůžeš koupit nic kromě ledu v omezeném množství. Všechno funguje na způsobu radical gifting. Nejedná se o barter. Není to něco za něco, ale prostě obdarováváš a jsi obdarováván. Nepodmíněně. Když něco potřebuješ, můžeš si o to říct. Peníze jsou ti tam ale k ničemu. Já jsem třeba za celý týden vůbec nevytáhla peněženku. Jasně, že jedeš do pouště a je potřeba se nějakým způsobem připravit, spolehnout se sama na sebe, ať už co se stanování nebo třeba zásob vody týče. Což bych určitě doporučovala udělat lépe než já. V noci je mráz až mínus patnáct, tak je třeba zimní bunda, teplé boty, teplý spacák. Přes den tam může být třicet nebo čtyřicet stupňů, tak je to na žabky nebo rovnou na boso. Může také pršet. 

Pršelo?
V poušti nakonec ne. Pršelo den po našem příjezdu do Kapského města, což bylo vzhledem k nízkému stavu vody docela požehnání. Bylo samozřejmě zapotřebí s vodou šetřit. Do našeho příjezdu byl stav kritický, poté ale přišly nějaké ty srážky a déšť nás zastihl i když  jsme se vraceli z pouště.

Přijela jsi tedy nadšená?
Ano, bylo to skvělé, i když neustále osciluješ mezi tím, jestli je to tak trochu white trash party pro lidi, co si to mohou dovolit, nebo jestli to reálně pomáhá té zemi, tomu regionu.

A jak to tedy je?
Popravdě je na každém, jak se k tomu postaví. Stejně jako můžeš pomáhat tady, nebo jenom můžeš žít a vegetovat.

Pomoc tam tedy spočívá v turismu?
Spousta lidí si na tuto akci šetří celý rok a jejich příjezd samozřejmě znamená, že vzroste návštěvnost hotelů nebo hostelů. Je to fajn pro taxikáře nebo řidiče Uberu, muzea, kavárny nebo třeba pro lokální prodejce oblečení, šperků a jiné umělce.

Takže klasický příjem z turistického ruchu.
Přesně tak.  Pak je tam ale navíc tenhle festival, který funguje tak, že co si tam přivezeš, také si odvezeš, nic po tobě nesmí zůstat. Ani v systému toalet není žádná chemie, nesmí to narušit půdu. Nesmíš plýtvat zdroji, nesmíš vylévat žádné chemikálie, poměrně dost se na to hledí. Máme se co učit. Týden nebo dva týdny po skončení akce probíhají úklidové a čistící práce. Je zde sice úzký kruh oficiálních organizátorů, ale celý ten projekt tvoří lidé, kteří se ho účastní, takže tady drtivá většina věcí funguje na principu dobrovolnictví. Lidé se sami průběžně starají a zajišťují festival a pak sami uklízejí. A tím, že mezi vámi nejsou žádné peníze, žádný závazný vztah, nemůžeš říct:  já jsem si to zaplatil, tak to po mně ukliďte. Jsi najednou těm lidem mnohem blíž. Zároveň také sobě. A není to ani barter: já jsem mu dal tohle, tak bych měl teď něco dostat. Uvědomuješ si i takové věci, jako že třeba vidíš člověka, který vypadá, že není v pohodě a ty se ho jdeš automaticky zeptat, jestli je v pořádku a jestli můžeš nějak pomoct.

Nesetkala ses tam s nějakým problémem? Hádky mezi lidmi?
Vždycky všude budou lidé, kteří se chtějí prostě jenom bavit a také lidé, kteří chtějí nějakým způsobem něco vytvářet. To neznamená, že musíš tvořit nějaké hodnoty, nějaké eposy, být extrémně činná a produktivní, ale že si třeba všímáš všeobecné nálady, toho, jak se cítí druzí a toho, zdali jim můžeš nějak pomoci. A všímáš si toho, co vlastně chceš ty, protože skrze druhé přesně poznáváš sama sebe. Bylo to pro mě hodně zajímavé a našla jsem si tam lidi, kteří mi byli blízcí. To, co vysíláš ven, se ti vrací, je to odraz.


Jde tam tedy o to, že skupina lidí společně vyrábí sochu?
Začíná to tím, že jsou tam lidé, kteří tvoří umění, například dřevěné skulptury nebo obrazy nebo takzvané Mutant Vehicles, různé nástavby, vozítka, která vypadají třeba jako Aladinův koberec nebo jako velká čajová konvice z Alenky. Jsou tam velké stany, kde můžeš cvičit jógu. Spousta lidí nemá peníze, takže nemůže ostatním nabídnout například jídlo, tak nabízí lekci jógy. Já jsem třeba malovala nebo jsem pomáhala stavět tábory, když bylo potřeba. Pomáhala jsem vařit. Vše je ale na principu dobrovolnosti. Když jsem si o tom četla, nebo poslouchala ty, kteří tam byli přede mnou, bála jsem se, že to neudělám dobře. Že to nebude ono, nebude to dost. Ale ve skutečnosti všechno plyne velmi přirozeně. Akceptuješ sama sebe na základě toho, že si uvědomuješ, že jsi akceptována druhými. Já jsem tam třeba poprvé zpívala nahlas. Neopilá. (Směje se).  U ohně. A bylo to krásné. Jeden španělský bubeník mě tam učil hrát na bubny a i když jsem se dříve styděla, tam jsem najednou dokázala určovat tep hudby, našeho jamu.  Bylo to nádherné. Kdokoliv mohl přijít a prostě zpívat nebo tančit. Seděli jsme večer u ohně, hráli a zpívali a najednou se odnikud vynořila slečna se zápalnými vějíři, které v tichosti a s úsměvem připálila od našeho ohně a zatančila nám, protože se jí líbilo, co jsme hráli.

Kolik tam průměrně bývá lidí a na jak dlouho tam přijíždí?
Primárně je to na týden a lidí tam bývá okolo třinácti tisíc, což je na mě docela dost. Ale je to na tak velkém prostoru, že ti to nevadí. Není to jako naše festivaly, kde je spoustu nepořádku. Tam je to jiné.

Jak je to s alkoholem, drogami, jídlem?
Většinou si každý přiveze svoje zásoby, aby byl soběstačný. Já drogy neberu, ale samozřejmě i tohle můžeš. Vozíš si tam prakticky všechno vlastní, ale i kdyby sis tam nepřivezla nic, třeba jenom spacák, tak bys tam v pohodě přežila.  Pořád je ale třeba počítat s tím, že je to poušť. Jsou tam písečné bouře, a v noci fakt nízké teploty. Chodila jsem tam po setmění oblečená jako na Islandu v únoru.

Jak se ta poušť jmenuje?
Tankwa.

Probraly jsme Jihoafrickou republiku, ale já vím, že tě to táhne na Island. Četla jsem u tebe na stránce, že se tam chceš přestěhovat.
Ano, chtěla bych příští rok. Ale víš, jak je to s plány.

Slyšela jsem, že víc našich mladých lidí odchází na Island. Co je na něm tak přitažlivého?
Byla jsem tam před dvěma lety s kamarádkou. Bylo to v době, kdy jsem opravdu hodně pracovala. Až moc, popravdě. Když děláš něco, co miluješ, tak se občas nedokážeš zastavit. A máš pro to jakoby omluvenku. Potřebuješ pracovat, potřebuješ vydělávat, potřebuješ živit rodinu nebo partnera. Tělo ti začne dávat signály, které přehlížíš. Je velmi snadné se do toho dostat. Zjistila jsem, že nedokážu zastavit. Jak se všechno snažím dělat pořádně a sama, tak toho bylo v jednu chvíli tolik, že jsem párkrát zkolabovala.

Potkalo tě klasické vyhoření?
Ano. Řekla jsem si, že ve chvíli, kdy se děje něco takového, tak je úplně nejlepší udělat ze své cesty krok stranou. Udělat něco jinak. Neměla jsem pár let volný víkend. Rozhodla jsem se tedy odjet na měsíc na Island. Měla jsem něco našetřeno, ale i tak jsme cestovaly stopem, pořád jedly vločky s místním divoce rostoucím rybízem a spaly jsme pod stanem. To bylo poprvé v životě, kdy jsem stopovala. Poprvé v životě, kdy jsem udělala něco fakt punkového. Samozřejmě Island není nějaká nebezpečná země, je to spíš naopak, ale pořád je to něco, na co nejsi zvyklá. Tam mě to naučilo vypnout, odpočívat. Byla jsem zvyklá denně odpovídat na e-maily, pracovat deset, dvanáct hodin, občas i víc. Tam jsem se ráno probudila, vylezla ze stanu a jediné, co vidíš, je ovce, která na tebe kouká. Pak ti nad hlavou proletí papuchalci a ty nemáš žádný signál a ani ho nechceš mít. A tvoje jediná starost je, kde tam roste rybíz, jak se dopravit z kempu do města nebo najít kemp, pláž, hory. Najednou všechno získává úplně jiný smysl. Vrátíš se ke kořenům. Společenský systém by neměl být svazující, mělo by to být něco jako hnízdo, které si můžeš na chvíli osvojit a udělat z něj plošinu, od které se můžeš odrazit. Ale ne něco, v čem se máš zakutat, v čem se máš ztratit.


A povedlo se to? Od toho výletu se už nedostáváš do toho upracovaného stavu?
Už to poznám. Kdykoliv se dostanu blízko, tak zpomalím.

Takže už nemusíš odjet?
Nemusím, teď však chci. Ale není to útěk. To je pro mě důležité. Dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli neutíkám, jestli ty moje cesty nejsou snahou zdrhnout, zmizet, ztratit se, nemuset řešit nějaké věci. Ale není to tak.

A proč zrovna Island?
Mám tam přátele. Celý Island je takové malé město nebo fakt velká vesnice. Jako kdyby taková vesnice vznikla z Holešovic, kde by lidé nejenom vypadali jako dřevorubci, ale opravdu takoví byli. Je tam ohromná spousta báječných lidí, i když všude najdeš samozřejmě i ty, se kterými si nebudeš rozumět. Dělají si tam více času sami na sebe, na věci, které milují. Tím, jak je jich tam opravdu maličko, tak se spousta obyvatel třeba v Reykjavíku zná a kultury a subkultury jsou neuvěřitelně propojené. I když jsou otevření zahraničním návštěvníkům, lidem, kteří se tam stěhují za prací, tak si dokážou udržet vlastní autonomii a podporovat své umění. A nemyslím jenom folkové tradice, ale i novodobé autory. Spisovatele, ilustrátory, fotografy, hudebníky. Jsou schopni najít rovnováhu.


Dostaneš pobytové vízum, nebo jak to máš vymyšlené?
Nijak. Já jsem pankáč. Všechno budu řešit až ve chvíli, kdy to nastane. Ještě předtím bych chtěla jít na jednu cestu a až poté se pořádně rozhodnu co dál.

Je to problém, přestěhovat se tam úředně se vším všudy?
Popravdě je to vždycky jen o tvém strachu. Myslím si, že problém to není, spousta lidí se tam stěhuje. Konkrétně Čechů a Slováků je tam hodně. Ale ti jsou všude. (Směje se). Ve chvíli, kdy máš dvě zdravé ruce, nohy, hlavu, můžeš dělat cokoliv. Než jsem začala kreslit nebo tetovat, tak jsem dělala spoustu různých prací.

Jaké máš vzdělání?
Mám střední uměleckou školu v Ostravě, kde jsem dělala obor propagační grafika a výtvarnictví. To už jsem nebydlela doma, nejdříve na internátu a potom s přítelem. Nějakým způsobem jsem se o sebe musela starat už na střední škole. Samozřejmě jsem vždycky měla podporu rodiny a mého tehdejšího partnera, ale je to prostě jiné.

Takže jsi neutekla z domu?
Ne, neutekla.

Pak jsi šla studovat dál?
Ano, pak jsem dělala jazykovku, protože jsem si nebyla jistá, co chci dělat. Učím se anglicky, kreslím a tančím od čtyř let. I když jsme neměli moc peněz, tak na tomhle maminka trvala. Šila po nocích a brala brigády, aby se to dalo zvládnout. Hrozně moc mi to dalo. Tohle mi zachraňuje zadek vlastně doteď.

Rodiče ti umožnili studium angličtiny, tance a výtvarky na lidové škole umění?
Přesně tak. Na Lidové škole Zdeňka Buriana v Kopřivnici. Pak Střední umělecká škola v Ostravě. Potom jsem šla na Ostravskou univerzitu, na angličtinu a literaturu. I když mě to tam bavilo, rozhodla jsem se, že se chci přestěhovat do Prahy. Samozřejmě jsem po celou dobu studií měla různé práce, v noci jsem uklízela fotbalové stadiony, doučovala jsem angličtinu, dělala jsem pralinky v belgické čokoládovně. Pracovala jsem i jako asistentka fotografa, dělala jsem na soudu. To jsou ty věci, které většina lidí nevidí. Vidí jenom to, že máš třeba dům, že máš tatérské studio, ale to všechno, co k tomu vedlo, zůstává často skryto.


Však já jsem také chodila uklízet, vím, co myslíš.
Je to třeba, protože pak si toho mnohem víc vážíš.

Ano, a nebojíš se žádné práce. Kdybych měla jít dnes uklízet, tak půjdu a nijak mě to nezdrtí.
Také mi to nevadí. Jednu dobu jsem bydlela v komoře, kde jsem si ani nenatáhla nohy. Bylo to ostré, ale bylo to třeba. Když si pak můžeš dovolit pokoj nebo dokonce byt, to je štěstí a vzácnost! I moje první studio vzniklo ze staré prádelny, v prostorách, které mi pronajímal kamarád za to, že jsem mu to tam dala do pořádku. Strávila jsem nad tou opravou ohromné množství času, ale díky tomu, že mi to umožnil, jsem mohla začít podnikat. Ale bylo to místy peklo.

Začala jsi s tetováním až v Praze?
Ano, až v Praze. Kreslila jsem si jenom občas pro sebe, pracovala jsem na soudě, pak na recepci estetické dermatologické kliniky Laser Med. Nikdy by mě to nenapadlo, ale dalo mi to hrozně moc pro to, abych mohla vůbec něco tvořit. Měli jsme tam perfektní kolektiv a skvělého šéfa. Byl a je to opravdu dobrý člověk. Tam jsem si uvědomila, že bych se chtěla živit kreslením.

To je zvláštní, že zrovna tam.
Víš, to je přesně to, když máš pocit, že tvoje cesta je přece jasná. Předtím jsem dostala nabídku na pozici asistentky ředitele jedné opravdu velké galerie. Vzala jsem to, protože to je přece jasné: je to umění, máš tam originály Picassa, Braqua, wow! To je přece jasná cesta. Houby houby, zlatá rybko! Vůbec to tak nebylo, naopak.

Jakto?
Nebylo to dobré, neshodli jsme se s majitelem. Vůbec jsme si nesedli.

A v místě, kde dělají ženy krásnější, ses najednou rozhodla kreslit?
Ona je to i obyčejná dermatologická klinika. Dělají tam ženy krásnější, ale také tam třeba pomáhají lidem po úrazech a nehodách.

A jak to souvisí s výtvarným uměním?
Právě že nijak. Ale potřebovala jsem práci a nějak se to stalo. A všichni mi tam tak sedli. A neskutečně mě podporovali! Majitel téhle kliniky věděl i to, kdy slaví narozeniny paní uklízečka, která tam docházela, a nebylo mu zatěžko jí donést květiny. Stejně jako mu nebylo zatěžko nám občas donést kávu a fakt se starat. Uměl v nás vzbudit pocit, že je to naše společná práce.

To je vzácné.
Právě. Je to slušný člověk.

Můžeme ho doporučit? Když už se takový zaměstnavatel vyskytne, můžeme ho zmínit, co myslíš?
Já si myslím, že ano. Jmenuje se Filip Cimický. Má ještě advokátní kancelář. Tímhle osobním přístupem, který jsem předtím nikdy nezažila, do určité míry určil, jak jsem se rozhodla pracovat já sama. Jak jsem se rozhodla kreslit a později i tetovat. Bylo to kouzelné a měla jsem z toho obrovskou radost.

Jaký byl impuls k tetování?
Moje dlouholetá kamarádka, skoro ségra, se kterou se známe spoustu let, mě k tomu nenápadně dokopala. Chtěla potetovat nohu a líbily se jí moje obrázky. Chtěla to ode mě a tak to víceméně začalo. Uvědomila jsem si, že už když jsem byla mladinká, ještě v Ostravě, tak se to nabízelo. Jenže když máš pocit, že ještě nejsi připravená, tak to prostě pošleš do kelu a ono se to později třeba vrátí. Tenkrát mi kamarád, který měl studio, nabídl, jestli bych do toho nechtěla jít s ním. Že by mě zaučil, že by mě vzal pod svá křídla. Vše by mi ukázal. A já si nepřipadala dost dobrá. Řekla jsem mu, že na tohle nemám, že bych to dělala ráda, ale že se na to necítím. Musela jsem si to pak vydobýt sama.


V čem je tetování záludnější než obyčejné kreslení? Kromě toho, že kůže je pružná, živá a u každého trochu jiná?
Pracuješ s lidmi. Ty sama potřebuješ, pokud to děláš jinak než tetovací fabriku s katalogem obrázků, kromě technické dovednosti, kdy se učíš s každým novým tetováním, zjistit, co vlastně lidé doopravdy chtějí. Co je k tomu vede a jestli to skutečně chtějí.

Stane se, že někdo odejde, že mu to rozmluvíš?
Jo, když cítím, že to není v pohodě, že to ten člověk dělá pro někoho druhého. Kdysi mi přišla slečna se svým přítelem a bylo to od začátku takové zvláštní, tak jsem přítele poslala pryč a popovídala si jenom s ní. Došlo na to, že ji do toho víceméně dotlačil. Jemu se líbily tetované holky, ale ona sama tetování nechtěla. Líbilo se jí to, ale sama to tak necítila, chtěla to udělat pro něj. Dvě hodiny jsme si povídaly a pak šla domů bez tetování. Tohle prostě není dobře. Stejně jako není dobře, aby se někdo pokrýval něčím, o čem nic neví a k čemu nemá vztah. Třeba sedmnáctiletý klučina, který by rád čínský nápis přes celou ruku, ale o Číně nemá žádné povědomí a nezajímá ho to. Jenom mu přišlo cool to mít. To nechceš dělat. Musela jsem se učit říkat ne.

Tobě tetování dělá kdo? Různí lidé, nebo máš oblíbeného tatéra?
Různí lidé. Postupně jsem se všemi spřátelila nebo už to byli mí přátelé. Je to pro mě taková krásná galerie. Třeba Marťa Štuler, který tetuje ručně a zaměřuje se i na staré techniky. Nebo Adam Kremer, který dělá překrásné realistické věci s přesahem do abstrakce. Má nádhernou fantazii a krásně pracuje s barvami. Nebo třeba Nayana, která teď tetuje v Hellu v Praze a má neskutečně propracovanou anatomii a práci s linkami.

Sama sobě také něco tetuješ?
Jo, jasně, je důležité si to vyzkoušet, abys věděla, že nejsi řezník. Když jsem začínala, tak jsem tetovala jinak, než jak tetuji teď. Vždycky jsem se snažila to dělat nejlíp, jak to šlo. Jeden z mých prvních kousků je na mém nártu, pamatuji si, že to hrozně bolelo. Udělala jsem si obrysy a už jsem nechtěla pokračovat, ale v tu chvíli vešla do pokoje kamarádka, se kterou jsem tehdy bydlela a říkala: Tyjo, ty se tetuješ! Můžu se podívat? Odpověděla jsem: No jasně! Neřekla jsem jí, že jsem s tím zrovna chtěla seknout. (Směje se). Nárt je veselé místo.

Je to tím, že hned pod kůží jsou tam šlachy a kosti?
No jasně.

Když je pod kůží sval, tak to tolik nebolí?
U každého je to jinak. Někoho extrémně bolí třeba hrudník, pro jednoho hrozně citlivé místo a pro dalšího je to v pohodě. Znám třeba jedince, kteří vydrží sedět pět hodin, a potetujeme polovinu zad a pak mám lidi, kteří třeba zvládnou půlhodinku a stačí to. Hodně to záleží nejen na místě, ale i na tvé duševní pohodě. Pokud nejsi v pohodě, pokud tě něco trápí, jsi unavená, tak to samozřejmě ovlivňuje i to, jak tvé tělo a hlava takový zásah přijmou.

A možná u žen i hormonální vliv.
Samozřejmě, třeba měsíčky u mnohých žen mění vnímání tetování a rozhodně hrají svou roli. Tím, že se nechávám tetovat prakticky celý rok, vyzkoušela jsem si to sama v různých fázích. Jaro, léto. Tetování v různých životních situacích. Hrozně tě to ovlivňuje. Někdy vydržíš čtyři hodiny bez problémů, a pak tě něco trápí, nad něčím uvažuješ, nejsi vyspaná a po půl hodině si říkáš, že už by stačilo.


Vidím, že máš tetování i v dlani, to asi hodně bolí, viď?
To je nejbolestivější místo, které jsem zažila.

Co tě k tomu vedlo?
Je to starý islandský symbol, který se týká snů. Líbí se mi runy a další prastaré symboly, které se vyskytují v různých kulturách, a Island je mi blízký. Nemyslím si, že staré cesty nebo to, co už někdo prožil, či magie taková, jakou kdysi někdo provozoval, je něco, co ti zajistí stoprocentní prožitek, budeš-li úpěnlivě a krok za krokem následovat cizí cestu a upínat se na to, abys neuhnula. Nikdy neznáš všechno. Je to, jako bys chtěla obsáhnout a pochopit něčí život, ale bez jeho zkušeností, bez jeho cesty a rozhodnutí, která ten život tvořila. A to je blbost, takhle to nefunguje. Abys mohla pochopit nějakého člověka, tak ti nestačí jenom vědět, čím je teď nebo znát jeho názory, ale i to, co ho k tomu vedlo. Jak se k tomu vlastně dostal.

Runy mají pro tebe nějaký zvláštní význam? Nejen ten původní a historický? Máš k nim osobní vztah?
Mám. S runami mě seznámila moje nejbližší kamarádka, protože se o ně dlouhodobě zajímala. Tak jsem se k nim postupem času dostala i já. Navrhla mi i tohle tetování na prstech.

To jsou keltské runy?
Jsou to staroseverské runy, je to starý futhark (runová abeceda). Je to vlastně báseň, kterou pro mě napsala. A zcela volně mi ji převedla podle významu právě do run. Samozřejmě že je možné mít proti tomuhle použití námitky, ale je to něco, co vzniklo mezi námi a co mi moc pomohlo přesně v tu chvíli, kdy jsem to potřebovala. Díky Renči, která je egyptoložka, jsem začala docházet na seminář dnes už mého kamaráda Honzy Kozáka, který na Karlovce vyučuje o nejen o runách. Dříve vyučoval staroseverštinu nebo Islandštinu.  Postupně se ten kruh krásně uzavřel, protože jsem k tomu inklinovala už mnohem dříve. Maminka i otec nám vždycky čítávali krásné staré pohádky a mnoho z nich bylo ze Severu. Když jsem studovala Ostravskou univerzitu, chtěla jsem mít závěrečnou práci o severských mýtech, Eddě. A uzavřelo se to právě u toho Jana. Zjistila jsem, že on překládal třeba Ságu o Hervaře, knihu, kterou už jsem měla doma. Teď jsem mu dělala maličký obrázek, když vydával knihu o Ódinovi a mýtech s ním spojených. 

Tak tě to táhne na sever spíš než na jih?
Ono se to nedá úplně generalizovat. Ale asi ano, je mi to bližší.

Tetování tě živí?
Živí mě obrazy a tetování.


Prodáváš z výstav nebo maluješ na zakázku?
Dříve jsem dělala hodně výstav, ale vždycky jsem byla dost introvertní a dlouho to pak bylo těžce za mou komfortní zónou, všechna ta setkání a společenská konverzace. Dnes už se na svou introverzi nevymlouvám, ale popravdě víc než výstavy mě baví tvořit obrazy podle toho, co mám v hlavě. Nebo na zakázku – pokud mi ten člověk fakt sedí.

Co si tak lidé od tebe přejí?
Většinou mi dávají volnou ruku. Je to hodně o pocitech. Třeba mi povědí o nějaké pohádce, kterou kdysi četli. Nebo chtějí dar pro někoho blízkého. Je to široké spektrum, ale primárně na mně natrefí skrze mou tvorbu, takže ví, co a jakým způsobem kreslím. Stále se vyvíjím, zkoušela jsem různé styly, inspirovala jsem se tvůrci, kteří mi imponovali, a vysublimovalo z toho nakonec to, jakým způsobem tvořím dnes.

Důležité je smířit se s vlastní nedokonalostí a tvořit s radostí, k tomu jsem po letech došla. Vždy bude někdo šikovnější, talentovanější, pracovitější než já. Radost je na tom to nejdůležitější.
To je totiž ta cesta, ty vidíš cíl těch lidí, ale nevidíš cestu, která je tam dovedla. Proč kreslí tak, jak kreslí.


Hlavně třeba byli pilnější.
(Směje se). Můžeš se naučit techniku nebo skvěle zvládnout anatomii, perfektní šrafuru. Ale pokud chceš dělat věci, které máš v hlavě nebo chceš dělat abstrakci nebo něco, co se jenom trošku vymyká tomuhle hlavnímu proudu, tak musíš čerpat ze sebe. Je výborné vyzkoušet si toho víc a učit se, hledat a nenechat se ubít vlastní hlavou. Když jsem začínala tetovat, tak první věci byly až otrocky přesné, linečka sem, linečka tam, protože se mi to hrozně líbilo u jiných. Pak jsem zjistila, že se mi vlastně také líbí velké black worky, to jsou velké černé abstrakce. Někdo mi kdysi řekl, že to se na holku nehodí, že to není ženské. A já si to nějak pitomě podvědomě uložila v hlavě a bránila jsem se tomu. Pak přišel můj dobrý kamarád a řekl, že by něco takového chtěl a chtěl by to ode mě. A já najednou zjistila, že mám z toho takovou radost! Když poznáš, že je to to, co chceš dělat.  Musíš si projít tím, že ti lidé řeknou, že to stojí za bačkoru. Za starou bačkoru. Za špinavou starou bačkoru. (Směje se). A pak samozřejmě bojuješ s vlastní hlavou. Říkáš si: není to dobré, chtěla jsem, aby to vypadalo ještě jinak. A z internetu se na tebe valí všechna ta nádherná díla všech úžasných lidí. Dokonalé fotografie. Nejen, že ta kočka dělá super realistické portréty, ale ještě má sixpack, jak to proboha všechno stíhá? A já to nestíhám. Ale jakmile se tady přes to dostaneš, a při tvorbě zapomeneš na všechno okolo a prostě to děláš a cítíš, že tohle je přesně ta věc, kterou chceš dělat právě teď, v tuhle chvíli, je to správně.

To je pravda, ať už to vypadá jakkoliv.
Jasně! Vždycky se tvé věci budou někomu líbit a jinému ani omylem. Nikdy se nemůžeš líbit všem. Také s tím velmi bojuji, mám sama na sebe nároky, které občas nemohu splnit. Snažíš se být nejlepší, ale vlastně nevíš, co to je - být nejlepší. Každý neúspěch je zkušenost, nepovedlo se ti to z nějakého důvodu. Uznáš to, poučíš se, zjistíš, co a jak a příště už chybu neuděláš.

Ty tetuješ stylem free hand, což znamená, že se klient zcela vloží do tvých rukou a nechá to zcela na tobě. Jak to probíhá?
Dříve jsem dělávala návrhy předem, ale později jsem se rozhodně přestat s tím. Když dnes za mnou někdo přijde, tak si sedneme, v klidu si popovídáme. Tetuji jednoho člověka za den všechny dny v týdnu. Musím mít opravdu dostatek času a ne aby nám tam někdo po dvou hodinách klepal, že mám dalšího zákazníka. To mi přijde hloupé. Pro dotyčného i pro mě je to přece jenom zásadní věc. V tu chvíli se nějakým způsobem zrcadlíme, sdílíme spolu ten okamžik. Ve chvíli, kdy ten život přestaneš žít a krájíš ho, tak přestaneš postupně cítit druhé lidi a neuvědomuješ si ani sama sebe. Tříštíš svou pozornost mezi spoustu věcí, snažíš se všechno stihnout. Ale pro koho, proč? Abys měla víc peněz, které nebudeš stíhat utrácet? U každého člověka to je jiné. S někým si povídáme třeba tři hodiny.  U někoho stačí dvacet minut. Je to vždycky jiné. Zezačátku se mi stávalo, že chtěl někdo vytetovat věc stylem, který já nedělám. Nebo kopii nějakého tetování. Nebo něco, co mi je ideologicky na hony vzdálené.

Co ti je třeba vzdálené na hony?
Cokoliv, co se odkazuje na extrémistická hnutí, na rasismus. Nechci ani tetovat příliš agresivní tetování. Je to sice abstraktní pojem, ale nechci, aby si lidi sami v sobě zaklínali nějaké své křivdy tím, že si je uloží pod kůži, že si to ještě potvrdí.

Myslíš si, že tě vytetovaný obrázek ovlivňuje na nějaké hlubší úrovni? Že to působí celý život?
Pokud se cítíš třeba ukřivděná, tetováním si tuhle křivdu ještě stvrdíš, a ty se na něj díváš dnes a denně, tak v sobě tu křivdu živíš. A to je přesně něco, co dělat nechci. Naopak chci, aby si i skrze to povídání člověk uvědomil, proč touží po tetování. Jasně, někdy to může být dekorativní. Vyrůstala jsem v domě, který byl obrostlý břečťanem a připomíná mi to mou rodinu, moje rodné město, můj rodný dům. A chtěla bych prostě na sobě břečťan. Je to legitimní důvod. Stejně jako to, že někdo třeba prošel těžkým životním obdobím, ať už to bylo týrání nebo jakékoliv trauma a chtěl by se přes to přenést. Což ti samozřejmě neudělá pár vpichů jehlou pod kůži, ale celý ten proces. Všechno, co tě k tomu vede, tyhle věci měnit může.


A na nějaké, mystické, magické, symbolické úrovni tě tetování může ovlivňovat?
Určitě, vždyť si všechno tvoříš ve vlastní hlavě. Není jedna univerzální pravda, každý jeden člověk má tu vlastní na základě svých zkušeností, pocitů. Pro jednoho může jedna runa znamenat pár čárek a pro druhého to může být silný symbol, který mu dodává energii.

Takže si nemyslíš, že ta runa sama o sobě má tolik moci, tolik síly, aby tě ovlivnila bez ohledu na to, co ty máš v hlavě?
Záleží na tobě, jestli to v sobě chceš nějakým způsobem odemknout. Jakýkoliv symbol bez spojitosti s ničím dalším, pro tebe nemusí znamenat vůbec nic, jen bezduchou ozdobu. A nebo úplně všechno, pokud k němu tíhneš.  Může to být jen způsob, jak sbalit holku, jak si připadat drsnější, že jsi vydržel bolest. I tohle je způsob, ale není to moje cesta. Symbol sám o sobě, pokud mu nedáš dostatečnou váhu, tě nedokáže ovlivnit, to až ty mu dáš potřebnou sílu.

V téhle souvislosti mě napadá moudré rčení, že nejlepší obrana proti černé magii je v ni nevěřit. Ale platí to i pro dobrá kouzla. Dnes už tak málo fungují rituály a dokonce ani byliny dnes už nemají tu sílu, protože potřebné informace chybí ve společném morfologickém poli. Jakmile přestaneme bylinám, ale i kouzlům, zaklínání a dalším podobným věcem věřit, přestanou fungovat.
Napadá mě, že jsem četla skvělou komiksovou povídku Sen tisíce koček
o tom, jak kdysi kočky bývaly silné a mnohem větší než lidi a měly nás spíš na hraní nebo pro potravu.  Jak se jim chtělo. Jednoho dne začalo velké množství lidí přemýšlet nad tím, že se jim tenhle stav nelíbí a že ho chtějí změnit. A když tuhle myšlenku mělo dostatečné množství lidí, realita se změnila: kočky byly najednou malé a člověk si s nimi mohl dělat, co chtěl. Už nepředstavovaly žádné nebezpečí. Je to příběh jedné kočky, které vzali a utopili koťata a ona se rozhodla, že bude obcházet ostatní kočky a když se jich sejde alespoň tisíc a budou snít, jako v tom prastarém příběhu, tak se všechno zase vrátí do starých kolejí.

Když ti stejný symbol vytetuje třeba nějaký Indián v prostředí, kde kouzla stále fungují, kde jsou součástí reality, tak jeho vliv bude nesrovnatelný s tím, který ti vytetuje tatér v Moravské Třebové.
Celý život si můžeme vybírat, jak budeme přijímat věci, které se nám dějí. Kolem se děje spoustu kouzel, a je na tobě, jestli uvidíš, že jsme v bezpečí, sedíme uprostřed překrásné zahrady, s rodinou a zvířaty a všechno funguje a my tady můžeme sedět a povídat si. Nebo si budeš říkat: ježiši, ti ptáci tak řvou, to je strašné a ten pes, já jsem úplně celá od chlupů, děcka otravují, muž mi zase sežral makovec (směje se). Ve chvíli, kdy si uvědomíš, že tohle všechno je zázrak, nepotřebuješ ani odjet do Jihoafrické republiky nebo na Island. My dnes můžeme dělat téměř všechno, ale je to tak trochu past. Máš obrovské množství informací a nedokážeš je zpracovat.

Všimla jsem si, že tvoje obrázky jsou hodně temné, je to jen estetika nebo je to bytostně temné?
Ne, není to odkaz na nějakou vnitřní temnotu, která by mě stravovala do konce věků. Je to naopak, mám ráda tuhle estetiku black work. Baví mě to. Motivy mých tetování vznikaly v průběhu deseti let na základě knížek, příběhů, myšlenek. Toho, co jsem zažila, koho jsem potkala. Nosím si pod kůží svou malou galerii.


A co tvoje obrazy? Ty na mě také působí dost pochmurně.
Když jsem byla malá, některé věci jsem neuměla popsat, nedokázala jsem o nich mluvit. Tak jsem je kreslila nebo jsem psala básničky. To kreslení mi vydrželo. Když jsi nešťastná, když tě něco trápí a neumíš to říci, tak to kreslíš. Proto jsou některé mé obrázky hodně temné. Abych nikoho nezabila, tak kreslím. (Směje se).

Je to terapie?
Ano, je to tak. Kreslím, když jsem spokojená, ale i když jsem smutná. Je to pro mě způsob, jak se vyjádřit.

V co věříš, Zuzano?
V přírodu. Vždycky jsem dělala, co jsem cítila a vždycky jsem byla hodně spjatá s přírodou. Se zemí, s půdou. Ráda jsem běhávala v dešti, v bouřce, miluju oheň, stromy. Hrozně mě to uklidňuje. Válím se v trávě. Jsem takové zvířátko. Nehledám žádné definice. Jsou věci, které jsou mi blíž než jiné. Jsou věci, jejichž existenci v očích druhých respektuji, ale neznamená to, že bych v ně věřila. Jakákoliv snaha narvat se do nějaké škatulky – já jsem křesťan, já jsem muslim – mi není vlastní. Můžeš se cítit součástí nějakého společenství, určitého celku, ale ve skutečnosti se do ničeho takového nepotřebuješ pasovat, protože už jsi součástí tady toho všeho okolo, jsi součástí přírody. Když ke mně přijde někdo, kdo o sobě pochybuje, kdo si neuvědomuje svou celkovou krásu, ptám se ho, jestli je podle něj něco v přírodě nedokonalé. Neřekneme si, fuj, ten strom je nějaký křivý, je nějaký divný. Protože příroda je dokonalá a my jsme toho všeho součástí. A to je dobré vědomí, řekla bych.


Zuzano, moc děkuju za krásné, milé povídání a přeju vše dobré, ať už jsi kdekoliv na světě.