neděle 31. ledna 2016

MICHAELA ŠIŠKOVÁ A SANDRA ONGAĽOVÁ

Míša se Sany jsou dvě krásné, mladé, tvůrčí a odvážné dívky, které mě svými aktivitami zaujaly natolik, že jsem je poprosila, zda by nepřijely za mnou do Svatojánu, abych je mohla vyzpovídat. Tyhle dívky jsou jedny z mála lidí, které jsem za svůj život poznala, a o kterých mohu prohlásit, že žijí v pravdě. V jejich slovech jsem nezaznamenala jediný falešný tón a tím jsou pro mě naprosto unikátní a výjimečné.
Přivezla je moje kamarádka Lucie Kaňovská, která naše setkání fotograficky zdokumentovala, za což jí tímto děkuji.


Kolik je vám, holky, roků?
Dvacet tři a dvacet čtyři.

Máte nějakou profesi?
Míša: Jsme uprchlíci ze systému. Seznámily jsme se spolu na olomouckém gymnáziu. Měla jsem odjakživa touhu žít na stromě a tvořit. Držela jsem se toho, chodila na základní uměleckou školu a věnovala se tvorbě. Chtěla jsem jít na uměleckou střední školu, ale rodiče nesouhlasili a musela jsem jít na gymnázium. Po maturitě jsem už necítila, že bych měla studovat. Pro mě je školský systém nevyhovující, ani vysoká umělecká škola, kam jsem nastoupila proti vůli rodičů, nebyla pro mě to pravé a cítila jsem, že to tam vůbec nesouzní s mou duší. Ale bála jsem se. Co tedy budu dělat? Pracovní úřad? Nevěděla jsem, jak to řešit.


Nejvíc mě asi zaujalo vaše cestování. Můžete mi popsat, jak ten nápad vznikl? Bylo to bez velkých příprav a víceméně bez peněz, jak jsem pochopila.
Míša: Kamarády jsem přesvědčovala dlouhou dobu, abychom si založili komunitu v lese, kde budeme mít svou školku a všechno, co budeme chtít. Že můžeme také cestovat po světě. A oni že ne, že musíme pracovat, dokončit magisterské studium, doktoráty. Řekla jsem si, že tedy vyrazím sama, rozhodla jsem se, že jedu a nebudu na nikoho čekat. Umím žonglovat a tvořit, tak jsem cítila, že se o sebe nějak postarám. Nechala jsem školy, to byla velká rána pro rodiče, že jsem se vzepřela tomu, co mi naplánovali. A Sany půl roku nato také nechala školy a říká, já jedu s tebou! Tak jsme jely, stopem s trochou peněz.


Neměly jste strach stopovat?
Míša: Všichni se nám divili, dvě mladé holky a chtějí cestovat stopem! Ale my jsme byly pozitivně naladěné a nepřipouštěly si, že by se nám mohlo něco zlého stát. Přitahovaly jsme si přesně ty situace, které jsme chtěly. Pochopily jsme to a učily jsme to tak i naše rodiče. Bylo to pro ně úplně něco nového, že holka může stopovat, nepracovat a nemít školu. Byly to těžké roky si to ustát.

Kolik vám bylo, když jste vyrazily?
Míša: Devatenáct nebo dvacet. Já jsem už dříve během studia odjížděla a do školy jsem moc nechodila. Byla jsem v systému jako student, ale už jsem tam nedocházela.


Kde jste byly?
Sany: Prvně jsme byly v Řecku, kam jsme dojely stopem. Do Řecka jsme se vracely ještě dvakrát, pokaždé na dva měsíce.
Míša:  Kam nás to zavolalo, tam jsme jely. Hlavně nás lákala jižní Evropa. Řecko, Itálie.

Za moře jste se podívat nechtěly?
Míša: Je to v plánu. Chtěly jsme si stopnout loď do Mexika. Na podzim je možné se na odplouvající lodi domluvit a výměnou třeba vařit či uklízet. Ale to nás asi ještě čeká později.


Na vašich cestách jste se vůbec nesetkaly se zlými lidmi nebo nebezpečnými situacemi?
Sany: Někdy to bylo trochu napínavé.
Míša: Spíš ne, převažují neuvěřitelné zážitky. Potkaly jsme třeba dva Skoty, kterým nějaký pán zaplatil hotel a vzal je autem tisíc kilometrů a nadšeně nám o tom vyprávěli. A na druhý den jsme potkaly Makedonce, který nás vzal dvanáct set kilometrů a zaplatil nám hotel a jídlo pro psa. Byla to nádhera. Byly i horší situace. Stopování je škola života. Jak se člověk cítí vnitřně, tak takové lidi si na cestě přitahuje.


Když jste byly otrávené, unavené, byli i lidé okolo vás horší?
Míša: Ano, potkávaly jsme podivné lidi. A i tím, že jsme byly dvě, podržely jsme se v situacích, kdy to bylo ve vzduchu, když nějaký muž měl nedobré úmysly. Nikdy jsem neměla v takových situacích strach, nedovolila jsem tomu pocitu vůbec přijít. Hodně nás to naučilo.

Jak dlouho jste byly pryč?
Míša: Různě, většinou několik měsíců. Vrátily jsme se pokaždé jen pozdravit rodinu, ukázat, že jsme v pořádku a zařídit nějaké úřední věci, pojištění a podobně.


Jak jste se živily?
Sany: Měly jsme se jako královny, všechno tam šlo. Lidé byli ochotní, pohostili nás, bylo to super. Měly jsme úžasné zážitky.
Míša: Lidé nám radili, kam máme jet – vy jste takové, že by se vám mohlo líbit tam a tam. Lidé, ohně a bubny na pláži. Tak jsme tam jely, nic jsme neplánovaly.
Sany: Prostě jsme šly tam, kam nás to odválo.
Míša: Řecko jsme procestovaly hodně, byly jsme i na ostrovech. Měly jsme se opravdu jako bohyně. Některá místa se mnou energeticky souzní a já vím, že už jsem tam někdy žila. Třeba v aténské Akropoli jsme měly úplnou závrať, silné zážitky. A vůbec seznamování s lidmi. Ocitly jsme se třeba v jedné domácnosti, ve které jsme nějaký čas žily, vařily jsme tam pro všechny. Bylo to formou výměny, nešlo to přes peníze. Vyzkoušely jsme si, jak žít jinak.


V Řecku jste byly zrovna v době, kdy tam probíhala nejhorší krize?
Sany: V roce 2012 jsme tam byly poprvé.
Míša: Tahle krize je hlavně politická nálepka. Zjistily jsme, jak to tam doopravdy je. Jsou tam lidé, kteří se umí radovat i v těžkých chvílích. Prodávají svůj med a olivy přímo na ulici a politici mezitím chtějí rozprodat tento ráj do rukou bohatých a mocných. Řekové s tím samozřejmě nesouhlasí, a proto jsou tak vznětliví. Přímo v Aténách je oblast, kam se bojí vkročit policie, lidé jsou naštvaní na vládu za to, jak s nimi zachází. Nemají to tam lehké, ale jsou otevření a pohostinní. Když slyšeli, že jsme z Česka, tak měli radost, v minulosti jsme přijímali řecké emigranty a oni si to pamatují. Skoro na albánských hranicích je vesnice, kde žije pár Čechů.


Tam jste byly?
Míša: Znáš Rainbow? Je to setkávání alternativně smýšlejících lidí, kteří se vrací k souznění s přírodou, vzájemnému soužití a soběstačnosti. Žije se měsíc na různých místech po celém světě. Jsou evropská setkání pokaždé v jiné zemi a tam jsme právě jely, do Řecka k albánským hranicím.
Sany: Setkání bylo i na Slovensku. Může to ale i být tak, že tam přijedou lidé, kteří si na něco hrají a jeden měsíc budou dělat, že jsou hrozně duchovní, ale přitom jsou úplně jiní.
Míša: Ale můžete tam potkat i lidi, kteří to, co říkají, také žijí. Třeba staví hliněné domy a mohou své zkušenosti sdílet s lidmi v kruhu a podobně. Tento způsob života může hodně lidí inspirovat k tomu se na tuto cestu dát. Dozvědět se nové věci, seznámit se, potkat nové zajímavé lidi.


Na cestách jste se živily tím, že vám někdo něco dal a vy jste mu za to třeba vařily anebo jste si i nějak přivydělávaly?
Sany:  Ze začátku jsme měly trochu peněz a vystačily jsme s nimi docela dlouho, tak jsme si přivydělávat nepotřebovaly. Později jsme začaly vyrábět různé věci, zkoušely jsme je prodávat. Začátky byly těžké, styděly jsme se.
Míša: Ostýchaly jsme se vystoupit před lidi. Já jsem žonglovala dlouho sama pro sebe a na ulici jsem se vystupovat bála. Platí to i pro výrobky – když si člověk věří, tak to plyne. Pro mnoho lidí to bylo šíleně barevné, nevěděli, co si o tom myslet, tak to raději obcházeli obloukem. Byla to zkouška – věřit tomu, co vytváříme. Loni jsme žily ve Vídni a tam jsme hrály na ulici na bubny.


Kde jste tam bydlely?
Míša: Náhodou jsme tam potkaly Mexičany a lidi z Latinské Ameriky. Spřátelili jsme se a mohly jsme u nich bydlet. Vždycky potkáme nějaké lidi, kteří jsou rádi, že s námi mohou být a my s nimi.

Takže to nevidíte jako problém, vydat se na cesty bez peněz?
Sany: Nemyslím si, že by to měl být problém.
Míša: Žila jsem několik měsíců s jedním euro. Trvalo to čtvrt roku. Dá se to.


Když člověk nemusí živit systém, vystačí s málem.
Míša: Jsou jiné cesty, bez peněz se dá vyjít. Měly jsme období, kdy jsme zachraňovaly jídlo z popelnic. Hodně se plýtvá s jídlem. Byly to zabalené věci, jak by si je člověk koupil. Také jsme chodily na konci směny do restaurací, v Itálii jsme tak dostaly vždycky nějakou pizzu. Nevzhlednou zeleninu a ovoce, kterou by na konci trhu vyhodili, dávají lidem, kteří si o ně řeknou. Stačí znát všechny možnosti a triky.
Sany: Dokonce vyhazovali v jednom bioshopu pomazánky typu nutelly a další dobroty.

Vidíte nějak svou budoucnost, nebo to necháváte plynout?
Sany: Neřešíme, co bude.


Jak žijete teď?
Míša: Já teď žiju na Slovensku v ekokomunitě v Zaježové, kde žijí lidé přírodně naladění ve slaměnohliněných domech, mají svoje zvířata, elektřina na solární panely, pěstují si potraviny, je tam komunitní škola. Našla jsem místo, kde je mi dobře. Cítila jsem po několika letech cestování potřebu najít to svoje místo. Táhlo mě to zpátky do Česka a na Slovensko, na cestách mi chyběly moje kořeny, možnost pěstovat si své bylinky, dělat si svoje lektvary.
Sany: I já mám asi rok vnitřní potřebu mít svůj domov, svou zahrádku. Vidím to jako svůj plán do budoucna.
Míša: Před dvěma roky jsem si také pořídila fenku, byl to pro mě důležitý krok v tom, že jsem se musela postarat nejen o sebe, ale i o někoho druhého, o další bytost. Ona pak v Řecku otěhotněla, a když jsem se vrátila do Česka, řešila jsem, kde budu bydlet. Sama jsem neměla kde bydlet a do toho těhotný pes! V té situaci mi řekl kamarád, že má vysoko v horách, dům na samotě a že tam má ovce. A jestli prý mu je pohlídám, mohu tam bydlet. Neměla jsem žádné zkušenosti s ovcemi, ale zvládla jsem to, k tomu jsem se starala o osm štěňat. Každému z nich jsem našla domov i díky naší stránce na facebooku. Lidi ví, jaký žijeme život, hodně lidí jsme inspirovaly a tak jsem věděla, že půjdou do rukou lidí, kteří s námi nějak souzní. Jedno ze štěňat má i Sany.


Jak to ohlídáš v budoucnu, abys neprodukovala další a další štěňata?
Míša: Dám na to pozor, určitě v kritické době nebudu jezdit do Řecka. Tam je velké množství psů žijících na ulici. Nechci ji kastrovat, sebrat jí ženství. Všichni mě strašili, ale já jsem si to se štěňátky užila. Měla jsem záměr, udělat pro ně všechno nejlépe, najít jim rodinu a vychovat je na nejkrásnějším místě, v lesích. Nevím, co bych dělala s osmi štěňaty ve městě, to bych těžce zvládala. I Nuahu to zvládla perfektně, měla rok, hned první hárání a hned štěňata. Vždycky mi život přichystá novou výzvu, se kterou se musím vypořádat.


Proč nejste v Zaježové spolu?
Sany: Já tam jezdím na návštěvy, ráda tam prodávám své výrobky, ale nebydlím tam. Žiju u rodičů, pracuju na tom nějak se osamostatnit.

Tobě by nevyhovovala ta komunita?
Sany: Necítím to tak, že bych tam teď chtěla žít. Nepotřebuji být v komunitě, jsem raději sama a zvu si k sobě lidi.

Máte partnery?
Míša: Momentálně ne, ale na cestách jsme potkávaly různé bytosti.
Sany: Jsem v období takového čištění, odstřihávání minulosti. Jsem ráda, že tím procházím.
Míša: Také se teď věnuju sebelásce. Od toho se odráží kvalita vztahu. Když není sebeláska, tak to nefunguje.
Sany: Chlap to vycítí a pak si tě neváží. Dělá ti přesně to, co nechceš. To jsme si zažily obě.
Míša: Tím, jak jsem žila půl roku sama v horách jen s ovcemi a psy, uvědomila jsem si, že ve všech komunitách jsou nějaké vztahové problémy. Je těžší vycházet s více lidmi a na něčem se domluvit. Říkala jsem si, že komunita není pro mě. Teď jsem ale našla lidi, se kterými souzním, a vědomě jsme se rozhodli jít do toho společně. A rosteme tím neuvěřitelně rychle, jak jsme všichni sami sobě navzájem zrcadly. Odrazíme si to a musíme to zpracovat. Je to hodně poučné, žít s více lidmi.


Je o mnoho těžší žít s lidmi než sám, na tom ztroskotala spousta komunit. Najde se někdo, kdo by chtěl být šéfem, a je konec. Takový člověk to dokáže úplně rozložit.
Sany: Tak se projevuje ego.
Míša: V Toskánsku jsem potkala jednu starou ženu, která navštívila Indii a tam měla vizi, že by měla koupit pozemek v toskánských horách. Udělala to a dnes žije na tom místě spolu se svými třemi dětmi a jejich rodinami. Všichni žijí v jednom obrovském domě, ke kterému patří i kostel, je to velice magické místo. Je zajímavé, vidět komunitu, kterou tvoří jedna rodina a všechno pochází z té jedné ženy. V Itálii v horách je spousta rozbořených domů, ve kterých nikdo nebydlí a stát o ně nemá zájem a nijak nekontroluje, zda v nich někdo žije nebo ne. Zvažovala jsem, že se do nějakého toho domu přestěhuji. Ale nakonec mě to přitáhlo zpátky sem. Tady se teď něco důležitého odehrává.

Co se tady odehrává? Myslíš pro tebe nebo obecně?
Míša: Obecně.
Sany: Jsou tady staré duše. Vyspělé, moudré.

Myslíte?
Sany: Myslím, že ano. Jsme přímo ve středu Evropy a to je důležité.
Míša: Je mnoho věšteb a vizí, že v tuto dobu bude silné duchovní obrození světa skrze nějakou zemi ve střední Evropě. Z více zdrojů se tato informace skládá jako puzzle. I tím, že se pohybuji mezi takto naladěnými lidmi, tak poznávám duchovně obdařené lidi, kteří vidí věci, cítí věci. A všechno se to spojuje.
Sany: Když jsme cestovaly, hodně mě lákalo žít v Řecku nebo ve Španělsku. Zároveň ale cítím, že tady mám své kořeny, že je to důležité. Žít tady a zároveň i někde u moře.
Míša: V Řecku si lidé váží své historie, ale u nás byla vymazána, tak se k ní snažíme navrátit.


K čemu konkrétně se snažíte navrátit?
Míša: Dříve tady žili Keltové a další přírodní kmeny, měli své obřady, léčitelství, bylinkářství.
Sany: Líbí se mi, že v Řecku moc nezasahují do přírody. Pokud se staví, tak v souladu s přírodou. U nás je to naopak.

Máte pocit, že je třeba se v tom angažovat? Nebo všechno děláte jen na osobní úrovni? Že zlepšujete samy sebe a tím ovlivňujete další lidi. Zajímá vás aktivismus?
Míša: Ekologickým aktivismem jsem si prošla. Jela jsem do Německa chránit les před pokácením, je tam největší těžařská oblast ve střední Evropě. To, co jsem viděla, je sotva jedna setina toho, co se tam děje. Několik kilometrů dlouhá, hluboká díra do země, vydrápaná strojem, který měřil stovky metrů. Desítky továren, je to konec světa, pustina. Vykáceli kvůli uhlí několik lesů, srovnali se zemí sedm vesnic a v pokračování se jim snažili zabránit lidé z vesnice, která měla být další na řadě. Ti lidé tam žijí po generace, jezdili za námi do lesa, podporovali nás, vozili nám raw cakes a další veganské jídlo. Vozili hřebíky, latě, abychom si mohli postavit přístřešky na stromech.

Mělo to smysl?
Míša: To byla velká zkušenost. Chtěli jsme něco změnit, ale já jsem zjistila, že takhle to nefunguje. Dali jsme do toho hodně energie. Mnohem lépe funguje udělat přímo něco, co chci, než bránit něčemu, co nechci. Tvořit je užitečnější. Nemohu bránit někomu a říkat, tohle nekácejte, ale mohu jít a sázet stromy nebo žít tak, jak chci.

Ničemu jste nezabránili?
Míša: Určitě to má nějaký smysl, ale z dlouhodobého hlediska to člověka vyčerpá. Ten les pokáceli. Staletý les, habry, nádherné stromy. Pokračují stále dál. Systém člověka převálcuje. Je dobré měnit věci ve svém vlastním životě, začít u sebe a inspirovat ostatní. Pěstovat si svoje jídlo je lepší než protestovat proti stavbě supermarketů.


To chápu, ale někteří aktivisté přímo tlačí na zákonodárce, snaží se změnit přímo zákony, podle kterých se těží a kácí stovky hektarů lesa a staví supermarkety na polích. Jednají s poslanci, s odborníky, snaží se změnit systém.
Míša: každý má tu cestu jinou. Jestli to ti lidé cítí srdcem, že to je pro ně v životě to pravé, tak by se tomu měli opravdu věnovat. Nevěřím politice ani zákonům, stejně to všechno krachne. Kdo se naučí teď žít soběstačně, bude napřed. Je to neudržitelné, kam to spěje.


Otázka je, zda existuje alternativa přijatelná pro všechny. Ne každý člověk je ochoten pěstovat si obživu nebo jen odejít z města.
Míša: Nemusí rovnou sám pěstovat, může tomu člověku, co pěstuje, nabídnout výměnou něco jiného, čemu se sám věnuje. Snažím se to vysvětlit i rodičům, že je důležité, co jí. Podle toho se pak cítí. Je třeba podporovat místní produkty, od jídla po švadlenky a výrobce kosmetiky, oživit řemesla. Každý má co nabídnout. Cítím, že je důležité, že pracuji sama na sobě, ale učím se to i více sdílet s ostatními lidmi. Mám tam také staré, zakořeněné strachy, třeba strach projevit se, být vidět, být slyšet. Silné ženy to neměly nikdy lehké, vždycky je upálili nebo tak a to se nese v genech.
Sany: Dnes je všechno odosobněné, lidé si povídají skrze mobily, počítač, ale ne z očí do očí. A od toho se odvíjejí další věci.


Holky mi ukázaly své výrobky, které přivezly s sebou na ukázku, Sany převážně šije, lépe řečeno přešívá ze starých věcí nové a Míša vyrábí neobvyklé osobní šperky. Kde berete materiál na své tvoření?
Sany: Chodím do sekáčů, do charit, nikdy nekoupím drahou látku, snažím se recyklovat. Tuhle halenku, co mám na sobě, jsem ušila ze starého vyšívaného ubrusu. Pracuji ráda i s kůží a tu mi dodávají kamarádi čalouníci, kteří by ty odřezky a zbytky vyhodili.  Šila jsem dřív hlavně taštičky a peněženky a v létě jsem začala šít i oblečení.
Míša: Moje šperky jsou polodrahokamy zapletené do speciálních provázků, pro které jezdím do Itálie. Kameny potkávám různě na cestách. Jde o zdlouhavou techniku. Někdy mi lidé napíší datum svého narození a problémy, se kterými se potýkají, a co by rádi na sobě zlepšili. Já se na člověka naladím a také podle jeho fotografie vytvořím šperk přímo na míru. Stejně jako když jde člověk k doktorovi a řekne, co mu je. Peruánští indiáni léčí pomocí kamenů, protože kámen do sebe dokáže naprogramovat různé věci. Kameny jsou bytosti, jen vědět, jak s nimi mluvit. Je to stejné jako se stromy, se zvířaty... I proces, kdy šperk vyrábím, je rituální, šperk vykuřuji posvátnými bylinami a putuji jinými světy. Až teprve když skončím, vidím, co jsem udělala. Přijde mi, že jsem to ani nevytvořila já. Ruce se hýbou samy podle nějakého neviditelného návodu.


Kde to prodáváte?
Míša: Různě na ulici, na cestách, na festivalech, tohle léto jsem jezdila i na hrady. Na takových místech jsem však čekala třeba celý den na bytost, která by to ocenila. Pro mnoho lidí to byly jen nějaké kameny a provázky. Teprve až teď, když žiju s podobně naladěnými lidmi, to poprvé v mém životě někdo doopravdy ocenil. Pracujeme tam i s medicínou, s pralesními rostlinami, děláme ceremonie a oni to hned pochopili, že moje šperky jsou vlastně rituální předměty. I kameny samotné mají léčivou sílu a pomáhají.
Sany: Mě to baví i fotit, když něco vyrobím, tak si to s chutí nafotím, je to také tvůrčí proces.


Vím, že se zabýváte i vařením, jíte výhradně raw stravu?
Sany: Asi v osmnácti letech jsem se začala zajímat o to, co jím. Začala jsem vidět věci jinak, pomohla mi v tom marihuana a focení. Zajímalo mě, co se děje kolem. Jídlo bylo u mě počátkem probuzení. Ze začátku jsem byla hodně striktní, držela jsem se pravidel, byla jsem vegetarián, pak vegan, pak raw. Teď už to tak vůbec nemám a poslouchám svoje tělo, mám ráda i česká jídla. 


Vepřo-knedlo-zelo?
Sany:  Ano, také. Když to dělá babička s láskou, tak si to dám. Netrápím se tím, neřeším to. Dám si klidně Fidorku.
Míša: Já jsem vyrostla v rodině striktních masožroutů. Vždycky mi dělalo problém sníst maso, byly to pokaždé hodinové plačtivé procesy, schovávání do kapes a vyhazování do záchodu. Bylo pro mě nejhorší, když se ozvalo: večeře! Už jsem se děsila, co bude. Bála jsem se říct, že už nebudu jíst maso. Vyzkoušela jsem si různé věci, třeba jsem žila na šťávách, ale nepotřebovala jsem tak žít dlouho, jen jsem zkusila, co to se mnou udělá. V ničem se už neomezuji, ale maso nepojídám.  Indiáni zacházejí se zabíjením zvířat úplně jinak, je to pro ně rituál a v určitých podmínkách to potřebují, jim tam třeba nic neroste. Je třeba si uvědomovat, proč to člověk dělá, být si vědom všech kroků.


Vaříte i pro někoho, na zakázku?
Sany: Dříve jsme dělaly cateringy, raw narozeninové dorty, jezdily jsme na festivaly, vařily jsme pro Vlčí hlídky, byly jsme v Praze na Apetit pikniku a podobně. Já jsem nedávno dělala koláče do jedné olomoucké kavárny. Teď jde ale jídlo stranou, já šiju, Míša drhá a nevíme, co bude dál.
Míša: Dělaly jsme i svatby, zkusily jsme si od každého něco, bylo to příjemné. V komunitě máme různé kurzy a semináře a já se tam většinou starám o vaření.


Kolik vás v komunitě žije?
Míša: Je to velká oblast s několika částmi, je tam komunita, kam jezdí mezinárodní dobrovolníci, a rok pracují na farmě, potom tam jsou jednotlivé rodiny s usedlostmi, hospodáři, kteří tam jsou odjakživa, my jsme schovaní úplně nahoře v lesích, to místo je těžce dostupné pro auta, ale pěšky je to krásná procházka. Jsme tam jako takoví skřítkové, obýváme hliněné domečky a tam nás je stálých osadníků sedm včetně jednoho dítěte. Pořád tam za námi ale někdo jezdí. Je to energeticky silné místo.


Z čeho žijete? Něco získáte výměnou, ale je třeba zaplatit nezbytné zákonné poplatky, různé pojištění a podobně.
Míša: Všichni na tom našem vršku nemáme žádné zaměstnání. Každý si pojištění řeší po svém.
Já jsem na dlouhodobém pobytu v zahraničí.


Takže si na ty nutné poplatky takhle vyděláte?
Míša: Ano. Každý platíme nájem a přispíváme na jídlo. Příjmy z aktivit, které živí komunitu, se rozdělují na chod komunity.


Jak je to věkově rozdělené, jsou to spíš mladí lidé?
Míša: V té naší osadě jsem nejmladší. Jinak na Zaježové jsou všechny věkové kategorie.


V co věříte, holky?
Sany: Já věřím v to, že všechno má nějaký důvod, i to, když se nám dějí špatné věci a obviňujeme lidi, tak je to z nějakého důvodu, abychom se něco naučili a pochopili. Měli soucit i k lidem, kteří nám ublížili. Co má člověk v hlavě, to má i před očima. Všechno si tvoříme sami, my jsme tvůrci našeho života.
Míša: Já věřím v lásku, v jednotu, v něco, co ani není třeba pojmenovat. Věřím v zázraky.



Děkuju vám moc za hezký rozhovor, ráda jsem vás poznala. Přeju vám samé štěstí a lásku na vašich životních cestách.


8 komentářů:

  1. Ďakujem veľmi pekne :) tento rozhovor sa ku mne dostal presne vtedy keď som to potrebovala :) úplne vás chápem baby! Posielam vám veľa pozitívnej energie do každého dňa :)

    OdpovědětVymazat
  2. Velice milé, slečnám fandím ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc zajímavý rozhovor! Můžu se, paní Evo, zeptat, kde jste se slečnami potkala (nebo jak jste se o tak nevšedních holčinách dozvěděla)? V každém případě jim držím palce :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Všimla jsem si jich na facebooku a napsala jim :)

      Vymazat
  4. Moc hezký příběh, úplně mně to zaujalo a říkám si tohle jsem hledal, tam patřím .. Mít svobodu, (Osvoboď svou mysl) a vyhnout se negativních věcích .. Potřeboval bych se s nimi se nějak spojit a poradit pár věci , šlo by to ? Děkuji s pozdravem Zajiček Jinak jím fandím :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkuste to přes facebook: https://www.facebook.com/U-Zhulené-hlavy-315798968470860

      Vymazat