PETR GROH

Petra jsem poznala nedávno a „náhodou“. Je z rodu vzácných, pravdivých lidí, a zdá se, že nemá potřebu hrát nějaké komedie a vyplňovat kostým, jak se říká. Přesto, že netouží po popularitě a je spíš plaché letory, svolil, že ho mohu vyzpovídat. Máme společný zájem o rostliny, ale on se zajímá především o takzvaný jedlý les a pak také o byliny jedovaté. Má svérázný pohled na úlohu rozumu a využívá napojení na přírodní internet. Bylo mi velkým potěšením, rozhovor mi dlouho dozníval v hlavě.

Při našem prvním setkání jsem se od tebe dozvěděla, že jsi mnoho let pracoval v kanceláři jako ajťák a postupně jsi dospěl do stádia, kdy jsi nesnesl počítač ani uzavřený prostor a musel jsi odejít. Změnil jsi radikálně svůj život, dnes žiješ bez telefonu, bez počítače, bez televize, spáváš v hliněné chýši, kterou sis postavil vlastníma rukama. Živíš se často divokými rostlinami a experimentuješ s léčivými bylinami. Co způsobilo tvou proměnu, životní obrat o 180 stupňů?

Já nevím, čím to bylo, můžu se pouze domýšlet. Jedna věc je běh událostí, jak šly po sobě a navazovaly jedna na druhou a další věc je skutečná příčina, o které se mi občas zdá ve snech nebo kterou tuším.

A co je tedy ta skutečná příčina?
Když jdeš do zahradnictví a koupíš si třeba stromek třešně, většinou jej vnímáš jako jedinou živou rostlinu, ale není to tak. Třeba třešeň má kořeny ze semenáče, to někdo vysel pecku, pak je tam naroubovaný kmen. To znamená třešeň, která tvoří pěkný, rovný, silný kmen. A nahoře je naroubovaná ta odrůda. Botanik by řekl, že ten stromek je chiméra (pozn.: chiméra je odborný botanický termín) z jednoho semenáče a ze dvou klonů, takže vlastně tři rostliny v jednom. Po pár letech je z toho veliká třešeň, která plodí a nikoho by nenapadlo, že jde o tři různé organismy.

A jak to souvisí s tebou?
Já jsem taky taková chiméra. Všichni jsme takové chiméry.

Myslíš, že první zvíře v tobě je ajťák, prostě technokrat….

Ne, ne. Ne. Člověk je pozemské zvíře, na které je naroubované ještě něco a má to z poloviny pozemský a z poloviny nepozemský software. Tahle doba je zvláštní, tím, že máme počítače, tak se tyhle věci dají vysvětlit touhle počítačovou terminologií, pojmenovávat je tak, aby tomu lidi rozuměli. Když budu mluvit o softwaru a hardwaru, budeme alespoň zhruba vědět, o čem je řeč. V dávných dobách museli lidé používat jiné výrazy, aby popsali to, o čem chtěli mluvit. Mluvili o duši, o těle a tak dále. Řeknu ti to takhle: ty, já, my lidé jsme zvířata, kterým se někdo slušně hrabal v genech. Jsme částečně mimozemské bytosti.

Myslíš geneticky?
Ještě jinak. Podívej, před desítkami tisíc let nebo možná ještě dřív se tady někdo objevil a byl zaujat přírodou a živočichy na Zemi. Z nějakého důvodu se jich část mohla vrátit a část ne a řešili co s tím. Tohle se nestalo jednou, ale stalo se to několikrát po sobě s odstupem několika tisíců let a pokaždé vznikala dilemata. Příchozí nebyli jednotní, měli mezi sebou spory, vyskytovali se mezi nimi rebelové i horlivci, kteří nadělají nejvíc zmatků. Každá další výprava se snažila napravit chyby, které udělala ta předchozí a způsobila ještě větší chaos a dnešní situace na Zemi je výsledkem těch zásahů. My jsme částečně i oni, je to podobné jako teorie o minulých životech. Zde jsem já, člověk, který nějakým způsobem kdysi žil, konal nějaké činy, dobré či špatné a dnes nese následky těch činů. Jsem to stále já nebo nejsem? Já v tom nemám jasno. Jsem to stále já, to dítě, které před třiceti lety nějak přemýšlelo, nějak se chovalo? Jsem to já nebo nejsem?

To je zvláštní pohled, samozřejmě, já si myslím, že jsi to stále ty.
Ty jsi stále ta desetiletá holka, která si kdysi hrála?

Jsem přesvědčená, že ano.
Proč ne, je to tvůj pohled.

Ty si myslíš, že můžeš ze sebe svléknout úplně všechno a stát se jiným člověkem v průběhu jednoho života?
Ne, to ne, jde spíš o to, že se věci proměňují, jak jde čas, všechno stárne a vyvíjí se. Představ si malé žluté vajíčko, které je zespoda přilepené na listu, pak je tam barevná chlupatá housenka a na konci je z toho krásný motýl. Když to budeš sledovat, tak řekneš, ano, tohle vajíčko se stalo postupně tímhle konkrétním motýlem. Ten motýl je to vajíčko. Ale není to přece to vajíčko! Můžeme uvažovat o tom, nakolik tam je nějaký společný prvek nebo společná linie, nebo se prvky jen jinak přeskupily a tak dále a můžeme to dlouze řešit. Ostatně tímhle se zabývali lidé už odpradávna. Například buddhisti řeší takovou otázku: máš svíčku, zapálíš ji a pak plamen sfoukneš. Když ji zapálíš znovu, jde o tentýž plamen jako na začátku? Jsou to paradoxy, ve kterých se může člověk dlouze nimrat, ale nevyřeší je. Skončí to tím, že řekneš ano. A druhý řekne, že ne. V klidu se rozejdete, protože jste rozumní lidé a přátelé, ale mnohdy se stávalo, že se lidé v klidu nerozešli a kvůli tomuhle se i pobili, ale tím to končí, každý máme svůj názor.
Něco jsem zažil, to je podstatné, ten prožitek, ne to, co jsem si přečetl nebo co mi někdo řekl. Většina lidí si něco myslí, ale jejich vlastní pocit jim říká, že je to jinak. To každý zná, to všichni známe. To nám říkali rodiče, učili nás to ve škole, v novinách to píší, v televizi říkali, že je to takhle, ale ty jasně cítíš, že to tak není. A teď co s tím?

Takže ty se řídíš tím, co cítíš, ne tím, co si myslíš? Jinak řečeno, posloucháš spíš intuici než rozum?

V podstatě ano, čím dál tím víc. Zjistil jsem, že rozum je naprosto nespolehlivý. Odjakživa jsem byl rozumový typ, který všechno analyzoval, odmalička jsem chtěl být vědec, profesor. Byl jsem přesvědčený, že rozumem se dá zvládnout všechno a nenáviděl jsem náboženství, esoteriku, pověry, posmíval jsem se astrologii, chtěl jsem být chemik, fyzik nebo astronom.

Ve spolku Sysifos?
Ano! Přesně tak. Pro mě byli astrologové nebo lidé, kteří věří kartám, naprostí pomatenci, pohrdal jsem jimi. Jenže věci se vyvíjely jistým způsobem a moje vnitřní složky se přeskupovaly, a věci se daly do pohybu. Staly se věci, se kterými už se dál nedalo držet starého názoru. Byl to slušný zmatek. Jasně vidíš, cítíš, vnímáš, že je to jinak, ale rozum říká opačné věci. Kde je tedy pravda? Musel jsem zavrhnout názory rodičů, učitelů. Najednou zjistíš, že třeba rodiče jsou úplně mimo.

To zjistí každý dospívající. Co se ale muselo stát, abys přestal být rozumovým člověkem?

Osho říká, že člověk by měl být plynoucí oblak, který libovolně mění svou formu podle okolností, ve kterých se nachází. Já jsem si zvykl na to, co učí buddhisté, já není já, je to jen složený jev, který se plynule v každém okamžiku mění. Takhle se to píše v knihách, ale já jsem to od určitého okamžiku začal zažívat jako realitu.

Sám od sebe nebo ti k tomu pomohly drogy?
Pochopitelně, něco tomu pomohlo. Vždycky mě fascinovaly jedy a rostliny, četl jsem o peyotlu, durmanu, houbičkách, konopí. Něco ve mně se probouzelo. Nějaká zazipovaná složka se začala rozbalovat. Klik – aktivovat. Přišla možnost vyzkoušet LSD, a byl to veliký průšvih.

Proč průšvih? Spousta lidí říká, že to není průšvih.
Záleží vždycky na okolnostech. Pokud si to vezmeš na klidném místě, kde je všechno v pohodě, ty se cítíš v pohodě, je to dobré. Já jsem zvolil nevhodnou dobu a nevhodné místo, což samozřejmě nebyla náhoda, tu zkušenost jsem potřeboval. LSD mi nabouralo tu mou neotřesitelnou hmotnou realitu. To byl jen začátek a nebyl ani nijak důležitý, začalo by to i bez něho.
Bylo to krátce po revoluci, na začátku devadesátých let. Začala k nám proudit duchovní literatura ze Západu, o mystice, šamanismu, tibetských cvičeních, tantře. V lidech byl hlad, začalo se číst a zkoušet. Já jsem do toho šel s opravdu mladistvou vervou a nerozvážností, po hlavě. A všechno, čím jsem procházel, mi bylo známé, já jsem se rozvzpomínal.

Myslíš z minulých životů?

Následuje dlouhé zamyšlení
Nevím. Pro mě jsou minulé životy realita, mám vzpomínky na věci, které jsem nemohl zažít tady a teď. Tak to musí být minulé životy, nebo NĚCO, záznam...

Nebylo to tedy pro tebe nové?
Přesně. Zjistíš, že to znáš, víš, jak to bude dál, co se bude dít. A nechápeš, jak jsi to mohl zapomenout.

Jaký to má důvod, že to člověk zapomene?
Někdy a někde jsem udělal chybu, skoro o všechno jsem přišel a velkým kopancem, velkou ránou jsem se ocitnul tady a teď. Představ si udatného rytíře ve zbroji na vynikajícím koni, s naleštěným mečem, obrovského a plného síly. Svlékneš ho ze zbroje, vezmeš mu meč, koně, svlékneš ho do naha, pořádně ho ztlučeš a vymácháš ho v bahně a hodíš ho na mráz. Rázem je z něj roztřesený a napolo mrtvý chudáček, o kterém bys nikdy nehádala, že je rytířem. Tohle se se mnou stalo. Došlo mi, že i když se dnes a tady cítím v pohodě, tak jsem pořád jen ten ztlučený zmrzlý chudák v blátě. Začal jsem zjišťovat, proč jsem ztratil sílu, kterou jsem měl, schopnosti a znalosti, které jsem měl. Jak se proboha mohlo stát, že jsem o tohle všechno přišel? A pak jsem to zjistil a šokovalo mě, že se tohle může stát.

Co jsi udělal špatně?
Chybné rozhodnutí.

Víš, čeho se týkalo?
Ano.

A řekneš mi to?
Použil jsem chybně své schopnosti nebo možnosti a netušil jsem, že to bude mít takovéhle následky.

Já jsem přesvědčená o tom, že když jsou úmysly čisté, když máš čistý záměr, tak je to v pořádku.
Když chceš třeba s čistým záměrem pomoci slepci na druhé straně ulice a vyběhneš a nerozhlédneš se, přejede tě náklaďák.

To jo, ale to neznamená, že způsobím zlo.
Neudělala jsi zlo, ale následek tě potkal stejně. Bylo tam to nerozhlédnutí, chyběla rozvaha. Ten záměr jsi upřednostnila před základní opatrností. Když jsem tohle uviděl, s hrůzou jsem si uvědomil: proboha, já jsem člověk! Jak se tohle mohlo stát?!

No počkej, ale cos byl předtím?
Nevím, ale nebyl jsem člověk. Roky se s tím snažím smířit. Jak to, že já jsem člověk?

Já si to tedy představuju tak, že jsi původně nějaká mimozemská bytost nebo bytost z jiné reality, jiného vesmíru a nějakou chybou, nepozorností, špatným vyhodnocením situace, se ti stalo, že sis musel prožít zkušenost člověka, třeba abys byl pro příště poučen. Máš pocit, že takhle by to mohlo být?
Opět dlouze přemýšlí
Hodně zhruba řečeno, ano.

Snažíš se využít tu dobu, kdy jsi tady jako člověk?
Není šance to nevyužít, to k tobě přichází samo.

Ale spousta lidí svůj život promrhá.
Nepromrhají ho, oni sbírají zkušenosti, ať chtějí nebo ne.

Ale třeba nevědomě, na rozdíl od tebe, který své zkušenosti sbíráš vědomě.
To je můj hendikep. Byl bych na tom daleko lépe, kdybych byl nevědomý.

To si nemyslím.
Já ano. Když víš, že věci jsou tak a tak, všechno si velice komplikuješ. Myšlení komplikuje věci, které by prošly snadno ve svůj čas. Myšlení nadělá víry a vlny a všechno zpomalí.

Já myslím, že je to prostě vyšší ročník, obtížnější lekce. Jsi už schopen to zvládnout a nějak s tím pracovat. Kdežto lidi, kteří nevědí nic, tak mají jednodušší situaci, ale učí se pomaleji.
Když nic nevíš, události na tebe mohou působit tak, jak mají. Kdežto když víš, hledáš různé kličky,zkoušíš finty a zkratky.

Ale to stále není hendikep, je to těžší zkouška.
Ano, tak se to také dá chápat.

Jak tohle všechno souvisí s rostlinami, které máš rád, které se staly tvým zájmem?
To je také moje zkouška. Nezabřednout do toho, nenechat se rostlinami pohltit.

To si můžeš zvolit, ne? Tu míru zabřednutí.
Já jsem byl zabředlý moc. Popíšu ti jeden svůj zvláštní sen, který tu situaci dobře vysvětluje. Žil jsem jako šaman v jednom kmeni přírodních lidí. Stalo se, že do našeho světa přišlo zlo, nebo lépe řečeno něco nového, co rozvrátilo tradiční hodnoty a život kmene a celé oblasti. Lidi to děsilo, cítili, že to přichází a jediný, kdo s tím mohl něco udělat, byl šaman, já. Najednou to tam vtrhlo.

Co to bylo?
Vypadalo to jako obrovitý slon, zvláštní zvíře, které mluvilo. Začalo se mi jako šamanovi vysmívat.  Že prý co s ním chci dělat? Vždyť můj čas vypršel, tohle už je jeho doba! Jeho éra! A v podstatě mělo pravdu. Já jako šaman jsem se ale pokusil ochránit alespoň svůj lid a začal jsem tancovat, začal jsem dělat zvláštní tanec. Předvádí ho. Po probuzení to bylo jako rána do hlavy, něco mi došlo! Na té planině totiž kvetly zvláštní, krásné, fialové květiny a já při tom tanci dával pozor, abych je nepošlapal. Nebyl jsem soustředěný jenom na tanec, ale i na květiny a dělal jsem příliš velký kruh. Nedokázal jsem svůj lid ochránit a selhal jsem. Rozumíš, o co jde?

Soustředil ses na nepodstatné věci?
Přesně tak. Nechal jsem se vyrušit nepodstatnou věcí a příčinou mého neúspěchu byly květiny. Neměl jsem se starat o květiny, ale celou pozornost soustředit na tanec. Zaměnil jsem pořadí priorit.

Udělal jsi z rostlin vyšší prioritu, než si zasloužily? To je to poučení?
Ano, to je jedna z věcí, které se mám naučit v tomhle životě. Nenechat se opět pohltit rostlinami. Což je pro mě problém, rostliny mě odmalička fascinují, od dětství stále něco pěstuji, masožravky, orchideje, bonsaje. Teď mám svou zahradu a neustále sháním a pokouším se pěstovat mrazuvzdorné exotické ovoce, jsem obklopen rostlinami po celý svůj život.

Jak vypadá takové pohlcení? Je to špatné jen proto, že tě rostliny odvádí od něčeho důležitějšího, co máš vykonat?

Když se do něčeho moc ponoříš, zúží se ti zorné pole, je to jako mikroskop nebo dalekohled, nevidíš nic, co je okolo. Vidíš sice více detailů, ale mizí ti věci kolem a to je průšvih, protože pak přehlédneš ten náklaďák, který se blíží zleva. Tohle je moje opakovaná chyba.

Právě proto, že teď už to víš, máš třeba lepší možnost se tomu vyhnout, ne? Kdybys to nevěděl, stane se ti to znova.
No to asi ano.

Co přehlížíš ve svém zorném poli? Co ti uniká?
Uniká mně jádro. To podstatné, priorita číslo jedna.

A ty ji znáš nebo ti právě uniká? Je to Jednota, Bůh, Předurčení, jak bys to nazval?
Víš, co udělá politik, když se ho zeptáš na něco, o čem nemůže mluvit? Řekne Bez komentáře.

K tomu nesdělitelnému se nemůžeš dostat skrze rostliny?
Ty rostliny, to je úplně maličký kousek chodbičky.

Ale všechny cesty přece vedou do Zdroje, ne?
Říká se to tak. Pro každého nejsou ale všechny cesty stejně dobré.

Cesta rostlin mezi cesty pro tebe vhodné tedy nepatří?
To nevím, vím ale, že se musím mít před rostlinami na pozoru, aby mi nevzaly veškerou pozornost.

To je zvláštní přístup. Proč tomu tak je?
Problémem je ten analytik ve mně. Jakmile začnu s analýzou, zahrabu se a ztratím souvislosti.

Snažíš se tedy zůstat nad věcí?
Přesně tak. Jak to dělali staří Číňané – mudrci ve staré Číně nikdy nezkoumali detaily. Vždycky dělali krok zpět. Přesný opak toho, co dělá současná západní věda. A já. Jde kupředu a zaostřuje, zvětšuje, dělá zoom. Vnímá více a více detailů a každý detail opět dělí na jednotlivé části. Proto je dnes tolik specialistů, kteří si navzájem nerozumí. Každý je ve svém oboru tak hluboko zabředlý, že není schopen porozumět celku.

Ale každý z těch oborů, když půjde dál a dál do hloubky tím způsobem, jaký popisuješ, nakonec dospěje do středu, k podstatě, k elementární částici, která je pro všechny věci stejná a je dokonce shodná s makrokosmem, nebo ne?
Co když tam bude NIC?

Přesto k němu dospějí všichni svou cestou.
Bude to obrovské, kolektivní rozčarování.

Já si to nemyslím.
Nedávno jsem o tom četl článek. Obraz středověkého mistra byl prozkoumán a analyzován nejmodernějšími technikami a přístroji, vrstvičku po vrstvičce odhalovali jeho složení. Popsali použité sloučeniny, pigmenty, plátno, jak jsou na sebe vrstvy barev vrstveny v mikronech. Výzkum by vydal na tlustou knihu. Představ si, že bys ten obraz nikdy neviděla. Dokázala by sis ho představit jen z výsledků výzkumu? Poznala bys, co zobrazuje? Dokázal by v tobě vyvolat nějaké emoce?
Znala bys strukturu a složení, ale nic o významu a smyslu.

Vím, kam míříš a máš pravdu.
Věda je schopná rozkouskovat a detailně popsat cokoliv, to ale neznamená, že je schopná to poznat. Nakonec se dostaneš k základním strukturám, jestli to jsou superstruny nebo co je to dneska, to nevím. Ale nevíš o té věci nic.

Moderní kvantová fyzika se přece blíží nějaké abstraktní vědě a snad i náboženství.
Blíží se k tomu, že víme všechno a nic. Zaklapnou to a půjdou někam na rozkvetlou louku.

Forma je nadřazená obsahu? Zkoumá se pouze materie a duchovní obsah je přehlížený?

Smysl věcí je přehlížený. Význam pro mě, pro moje pocity. Všechno je o pocitech. Mohu si stokrát myslet, že mě má někdo rád, protože mi to třikrát denně opakuje, zahrnuje mě dary, ale jak je možné, že já to necítím? Nezáleží na tom, co si myslím, když to zároveň i necítím. Něco je tady špatně. A naopak, z některého člověka cítím, že mě má rád, aniž by to jedinkrát zmínil. Myšlení je nadstavba, softwarový virus. Co opravdu potřebujeme ke šťastnému životu, jsou pocity.

Souhlasím s tebou, je to tak.
Když jsem měl období rozvratu, přestaly u mě normálně fungovat pocity. Když se najíš, máš pocit nasycení a spokojenosti. U mě to nefungovalo. Najedl jsem se a pocit sytosti se nedostavil, mohl bych jíst, dokud bych neprasknul, aniž bych přestal cítit hlad. Touha se najíst byla stále stejná. To bylo šílené. Ukázalo mi to, jak silně mohou pocity chybět. To samozřejmě neplatí pouze o jídle. Můžeš být kdekoliv, můžeš mít cokoliv, ale člověk není šťastný, protože pocit naplnění se nedostavuje. A pak jsem naopak několikrát zažil to, že pocit štěstí se dostavil bezdůvodně, z ničeho, nemusel jsem pro to udělat vůbec nic. Zjistil jsem, že myšlení není pro mě téměř důležité. Důležité je, jak se cítím. Když se cítím špatně, tak mi myšlení nepomůže. Mohu si něco stokrát opakovat, že je všechno v pořádku, ale je to k ničemu. To každý zná.

Máš svůj způsob jak si pomoci, co udělat, když ti není dobře?
Spíš co nedělat. Nesnažit se to hned změnit. Nechat to plynout. Dnes je běžné, že když je lidem něco nepříjemné, když je něco bolí, tak se honem rychle pokouší nějak to změnit. Kdysi lidi ale žili způsobem, že cokoliv přišlo, zase odejde a co přichází, měl bych přijmout.

To je hezký, mám to tak stejně a dobře ti rozumím.
Mohli bychom se trochu bavit o rostlinách? Říkal jsi mi, že téměř všechny herbáře jsou kompiláty opisující jeden od druhého a chybí v nich osobní prožitek a zkušenost. A že si ceníš toho, když tu zkušenost s rostlinami někdo prožije na vlastní kůži, osobně a že to děláš taky. Všimla jsem si, že ochutnáváš i rostliny, které jsou považované za jedovaté, prudce působící, takové, které si běžně člověk ochutnat netroufne. Co tím sleduješ a proč to děláš?

Protože moje tělo ty rostliny zná. To je zvláštní a podivuhodná věc. Zjistil jsem, že kdykoliv ochutnám novou rostlinu, moje tělo se rozvzpomíná, že ji zná, že hledá ten záznam. V těle je jakási inteligence, říkám tomu správce těla, administrátor, který všechno ví, a co neví, tak ví, kde to najít. Moje tělo si rozvzpomíná na věci, které ochutnali jeho předkové před mnoha a mnoha lety, protože mí předkové ochutnali všechno. A hlavně je tady ten přírodní internet, ta síť. Člověk nevymyslel internet, ten tady byl dávno před ním, funguje miliony let. Všechno, co člověk vymýšlí, už příroda má. Člověk se narodí a začne fungovat jako samostatná jednotka, samostatná bytost, v okamžiku prvního nádechu. První nádech je start, ON (pozn.: je tím myšlen opak OFF). Nový uživatel je přihlášen do sítě. Každý si stahujeme data a zároveň do ní přispíváme, aniž bychom o tom cokoliv věděli. Můžeš si stahovat aktualizace, novinky na síti, jsi neustále upozorňována na nejrůznější rizika, na výskyt potravy, vody, jak se bude měnit počasí, co se k tobě blíží. Průšvih je v tom, že myšlení a speciálně analýza a vůbec civilizovaný způsob života tenhle proces velmi blokuje. Virus myšlení blokuje komunikaci se sítí. Vědci řeší, jak je možné, že ptáci navigují? Jak je možné, že se vylíhne pták a má v sobě kompletní mapu celé krajiny, řeky, jezera a hory? Převezou ho přes půlku Evropy a on přesně ví, kde je a trefí zpět. Proč? Protože ptáci mají funkční připojení. Kdyby ho neměli, tak umřou. Zvířata si nemohou dovolit luxus přemýšlení. Jakmile začnou přemýšlet, dřív nebo později je něco sežere. Přestanou být online. Zjistil jsem, že nemusím přemýšlet, že ta živá síť se o mě stará a neustále mě hlídá, varuje a dává mi informace, které potřebuji. Přestal jsem si cenit svého mentálního aparátu. Můj hlavní cíl je žít tak, abych nemusel přemýšlet. Zastavit myšlení silou nelze, jde o to je nepopohánět. Pak samo zvolní, až zastaví. Mentální aparát není škodolibý parchant, naopak se snaží udělat, co ti na očích vidí, má zápisník a všechno si píše. Ty chceš vyřešit tohle - pokusím se. Nesmíš zapomenout na tohle - pokusím se. Má za ten den plný zápisník. Večer si lehneš a mysl zjistí, že tohle nemá odškrtnutý, a na tohle jsem zapomněl... jak já to zítra udělám? Šrotuje a snaží se splnit tvé zadání. Já se učím neúkolovat ho. Najednou je v zápisníku polovina, ne-li ještě méně.
Problém spočívá v citově naléhavých momentech, kdy máš pocit, že to musíš vyřešit, nebo bude průšvih. V takových momentech se učím důvěřovat tomu, co je nad námi. Když přijmu fakt, že je zde nějaká vyšší inteligence, která o mě pečuje, nemusím se snažit vymyslet, jak danou situaci vyřešit. Nemusím se snažit vymyslet, jak nějakému člověku pomohu. Přijde moment, kdy řešení uvidím, kdy mi přijde samo. Učím se to několik let. Jsou momenty, kdy už to běží a to je neuvěřitelná úleva. Začnou fungovat věci, kterým lidé říkají intuice, předtucha, tušení, mimosmyslové vnímání. Přicházejí informace, které potřebuji. Projevuje se to několika způsoby: Jsi v pravý čas na pravém místě, nedějí se okolo tebe žádné nárazy, žádné nehody, všechno má pravou míru. Věci se dějí samy.

S takovou důvěrou přistupuješ k jedovatým rostlinám?
Ano, navíc jedovaté rostliny ve mně pomáhají utlumit moc divoké složky. Ty hodně přemýšlivé.

Když přijdeš například k bolehlavu, jak překonáš zažitý strach z něho? Jak víš, že zrovna on je pro tebe v tuto chvíli prospěšný? Nebo rostliny namátkou zkoušíš? Tu durman, tu bolehlav, tu blín, tu vraní oko.
Na začátku je vždy informace, kterou někde zaslechnu nebo ji přečtu. Herbáře, i když jim příliš nevěřím, jsou ukazatele, které naznačují, že tuto rostlinu lidé používali určitým způsobem. Když mám nějaký velký zdravotní problém, musím si jej vyřešit sám, protože nechodím k doktorům, ani k zubaři, ani k očaři, nikam. Jako to bylo dřív, lidi si buďto pomohli nebo umřeli. Doktor se nevolal, protože stál peníze. Když už se volal doktor, to už bylo ouvej a prodávala se kráva nebo pozemky. Všechno se řešilo bylinami.

Třeba tě bolí žaludek a máš jakousi představu, že určitá bylina je na žaludek dobrá. Tak jdeš a najdeš ji?
Ideální je, když se mi sama připlete do cesty nebo když ji vyzkouším předem. Číňané říkali: brát lék, když jsi nemocen je jako začít kopat studnu, teprve když máš žízeň. Já si rostliny mapuji včas, a když se dostaví problém, vím, kam sáhnout.

A jak poznáš, která rostlina je dobrá na žaludek, když tě zrovna žaludek nebolí?
Já to většinou takhle nekouskuju, tohle je dobré na žaludek, tohle na játra... Dříve jsem to taky dělal, ale odvykl jsem tomu, protože veškeré problémy jsou z toho softwaru, z nervové soustavy, teprve potom se projeví prostřednictvím určitého orgánu. Každý člověk už se zná, za ty roky, co je na světě. Od dětství známe svoje bolístky, svoje potíže, které se občas objevují a zase mizí. Občas se pochopitelně stane něco nového a člověk si řekne: aha, tak tohle tady ještě nebylo. Ale většinou jsou to staré známé problémy, někdy silnější a někdy slabší. V takovém případě použiji rostlinu, kterou znám z minula, která se mi osvědčila, a nebo jdu a zkusím jinou, což je ale většinou už pozdě. Většinou to je tak, že jak tu rostlinu ochutnávám, tak zjistím, že se mi ulevilo. Nějaká bolest trvá tak dlouho, že si na ni člověk zvykne, už ji nevnímá, ale najednou se ti uleví…

Ale to přece trvá pár dní, i týdnů.
Může to trvat pár dní, ale někdy je to hodně rychlé, dá se říci během několika minut. Několik rostlin jsem odhalil právě díky tomuhle. Udělalo se mi nápadně dobře a řešil jsem, čím to bylo, co jsem jedl a kolik. Věděl jsem, že jsem měl víc různých bylin. Musel jsem zkoušet znovu. Vezmu si víc některé z nich – to nebylo ono, další den jinou – a je to ona! A dostaví se ještě větší úleva. Takhle zjistíš, že se ti srovnal třeba krevní tlak, nějaký pochod v těle.

Ale většinou se říká, i já to říkám z vlastní zkušenosti, že bylinná léčba je většinou dlouhodobá, není to jako když si vezmeš prášek, vyžaduje to disciplínu, soustavnost a trpělivost.
Evo, tohle se píše v herbářích a platí to o jemných bylinách. Mateřídouška, heřmánek.  Já mluvím o těch jedovatých bylinách, o těch s prudkým působením. Takové byliny působí třeba do deseti patnácti minut.

Ale tohle se přece nedá doporučit.
Nedá, samozřejmě. A důrazně před tím varuji! Tak, jak to působí na mě, to nebude působit na tebe. Každý máme jinou vnímavost, a co třeba se mnou zacvičí, na to druhý člověk řekne: hele, nic to se mnou nedělá. A naopak.

Stále mi není moc jasné, jak jsi překonal ten strach z jedovatých rostlin. Myslím si o sobě, že nejsem nijak přehnaně úzkostná a ochutnám v přírodě kde co, nemám potíž přijmout, že se dokážu uzdravit sama, ale na notoricky známou jedovatou bylinu bych si netroufla. Stále mám v sobě respekt, strach z toho, jak to děláš ty, sníst tohle a tohle a čekat, co to udělá.
Jakmile ten respekt ztratíš, tak se snadno stane, že si ublížíš, takže je dobře, že ho máš. Ale je třeba pamatovat na to, že je otrava a otrava. To, o čem mluvím já, je poznávání jedovatých rostlin skrze řadu lehkých otrav. Lehká otrava je to, že pocítíš účinky té byliny a ty účinky za určitou dobu odezní bez jakýchkoliv následků. Jinak to nejde, to je prastarý šamanský způsob.

Jak poznáš, žes nepřesáhl tu míru?
Nepoznáš, musíš postupně přidávat, až se dostaneš na rozhraní lehké a střední otravy.

A jak to rozhraní poznáš?
To jistě poznáš.

Ale nějaké následky přece potom mohou zůstat, ne?
Já neexperimentuji s jedovatými bylinami, o kterých vím, že poškozují jaterní tkáň, používám hlavně, téměř výhradně rostliny, které mají účinek na nervovou soustavu. Tyhle byliny mají největší vliv na to, jak se momentálně cítíš, mají největší sílu ovlivnit konkrétní procesy a zároveň odezní beze zbytku.

Slyšela jsem o lidech, tady u nás, v Čechách, kteří se možná chovali podobně jako ty, experimentovali s jedovatými rostlinami a došlo k několika úmrtím, například po durmanu. Kde takový člověk udělal chybu, byl lehkomyslný?
Mohla to způsobit lehkomyslnost, a nebo to byl záměr. Účinek durmanu tomu člověku hodně sednul a chtěl ho zažít víc a ještě víc a pak už se snadno stane průser. To jsou rostliny s psychotropním účinkem, který je velkým zdrojem poznání a zážitků, ale tohle není můj směr. Dříve mě zážitky taky lákaly, dnes se tomu vyhýbám a zajímá mě pouze účinek na rovnováhu organismu. Můj záměr není užít si s jedovatou rostlinou. Chci, aby mě dala do pořádku, aby mě uvedla do rovnováhy.

To zní jako bys byl nemocný člověk.

No jistě. Znáš nějakého zdravého člověka?

Necítím se natolik nemocná, abych musela brát jakékoliv léky nebo se léčit jedovatými bylinami. Když mě škrábe v krku, stačí mi šalvěj a černý bez.
Někde jsem viděl statistiku, kolik lidí v téhle době bere antidepresiva a prášky na spaní. Bez prášků už normálně nefungují základní životní funkce. Ani spánek, ani sex, ani trávení. A já mám všechny problémy jako všichni ostatní. Mám problémy se spánkem, s jídlem, se sexem.

Jakto? Já ve svém okolí neznám nikoho, kdo by byl takhle nemocný.
Ne?

Ne.
Tak se těch lidí buď neptáš, nebo ti to neřeknou. Musíš se pozorněji dívat.

Dobře, myslím třeba rodinu, v rodině nemáme nikoho takhle nemocného.
Tak jste asi hodně zdravá rodina. Za ty roky, co se tomu věnuji, víc vnímám to, jak tělo reaguje, jak se nemoc projevuje na bělmu, na zornicích, na barvě rtů a kůže. Jdu ráno k zrcadlu a dívám se na sebe a říkám si: no, hochu, tos včera nevyřešil, viď? Velmi důležitý je také pach moči, když jdeš ráno na záchod. Normálně moč nemá být cítit. Z toho se dá poznat docela slušně stav ledvin. Další důležitá věc je pach potu. Já mám jiný způsob hygieny než je obvyklé, já se běžně nemyji. Všechno tohle vnímám, jak je to cítit, jak to vypadá, jakou to má barvu a dávám si to do souvislosti s tím, jak se cítím. Tím pádem to dobře vnímám i na druhých lidech. Mrknu na člověka a vidím, aha, tady je nějaký problém. Ty třeba máš hodně zdravou barvu a musel bych se dlouho dívat, abych něco našel, ale většina lidí má nemocné ledviny, játra a srdce. Jak jsi na tom s kyčlemi?

Občas mě bolí levá kyčel, když třeba jdu na dlouhou túru, ale není to tak strašný.
Ne, já neříkám, že je to strašný, ale je tam problém. Teď jde o to, jak člověk žije. Ty žiješ poměrně v souladu se svou linií. Když ale člověk sám se sebou v souladu není, během let se to bude zhoršovat.

Hodně lidí má problémy s kyčlemi, co to znamená? Jak to souvisí s tou duchovní, duševní stránkou, s tím softwarem?
Tohle nebudu rozebírat.

Nechceš nebo nevíš?
Nevím všechno a o tom málu co vím, nechci mluvit.

To je škoda, to by mě zrovna zajímalo, když už se mě to týká. Zajímá mě ještě jedna věc: říkal jsi, že rozum blokuje napojení na síť, že je jako virus. Existuje antivirus?
Rozum sám o sobě špatný není, já jej nezatracuji. Rozum je funkce, kterou lidi neumí používat, a proto ji používají nevhodným způsobem.

Co je správný způsob použití rozumu?
Já mám moc rád staré Číňany - mistr Čuang patří společně s Lao-c'em k mým oblíbencům. Kdybych se pokusil odpovědět jako oni, tak bych řekl: správný způsob, jak používat rozum, je nepoužívat ho.

To zní zenově.
On se ti přihlásí sám, až bude mít pocit, že jej potřebuješ.

Třeba při stavbě chýše.
Třeba. Zenoví buddhisté jako své patriarchy uznávají právě Čuanga i Lao-c'e. Zen je zvláštní hybrid buddhismu z Indie a taoismu z Číny. Proto to zní zenově.
Není důvod trvale používat rozum. Když se vyskytne situace, kdy je vhodné rozum použít, tak se ti ozve sám, je k dispozici. Potom je ale důležité říci děkuji, dej si pohov, můžeš jít. To znamená žít pokud možno tím nejjednodušším životem, to je ten antivirus. Ale v této době je to obrovský problém.

Lidi ti řeknou - A jak to mám udělat?
No právě. Otázka tedy nezní  - Jak mám používat svůj rozum, ale spíš - Jak mám žít, abych jej mohl používat co nejméně.

Ty znáš odpověď na tu otázku?
Žít ten nejjednodušší život, jakého jsi schopen. Já mám nějakou vizi, jak by měl vypadat můj život, ale v tuto chvíli toho ještě nejsem schopen. V tuto chvíli žiju tak jednoduše, jak to lze a rád bych došel k něčemu ještě jednoduššímu.

Máš chuť dál předávat zkušenosti, které jsi nasbíral? Otevřít se lidem? Pořádat nějaké kurzy?
To je veliké dilema. Jedna moje složka je moc ráda, že může něco předávat, protože cítí, že to, co jsem objevil, má hodnotu. Ne pro každého, ne vždy, ale má to hodnotu. Jenže proti tomu stojí další složky se svými ALE. Jsou to informace, které při nevhodném, neopatrném použití mohou nadělat velkou škodu. Počínaje tím, že některé jedlé rostliny jsou chráněné nebo se vyskytují zřídka. Dvakrát jsem měl možnost vidět lidi, kterým jsem v dobré víře poradil, co kde roste, jak nesou nacpané tašky bylin vyrvaných i s kořeny. V množství, které by stačilo celé rodině na dva roky. Nebo kbelíky plné vykopaných rostlin. Lidé si narvou, co potřebují, ale vezmou raději ještě víc, protože co když to narve sousedka a nezbude. Vezmi si třeba česnek medvědí, kdekdo se po něm shání a za chvíli nebude. Dřív to věděl málokdo, ale párkrát se to objeví v televizi a je hotovo. Navíc, jsou nadšenci, kteří nezodpovědně předávají dál, co se ode mě dozvědí. Řeknou A, ale neřeknou B. Nejdřív, když to jíš poprvé, musíš ochutnat takhle málo, počkej do zítra. Když ti nenaskáčou pupínky, nebudeš mít bolest žaludku nebo průjem, můžeš zkusit víc, ale pomalu. Částečná informace může přinést problémy. Pokud povedu kurzy, budou odstupňované. Po jednom nebo dvou kurzech uvidím, zda je ten člověk soudný nebo není, jestli se mu dá něco říct nebo nedá.

Kurzy budou koncipované jako přežití v přírodě nebo soběstačnost?
Jestli jsi četla knihu Poselství od protinožců, tak to je ono. To musí fungovat i tady.

Co potřebuješ, to najdeš.
Přesně tak. Naším problémem je v první řadě klima, zimy. Musíme dělat zásoby na zimu. Indiáni říkali: zásoby na zimu se dělají už od jara. Co prošvihneš, to prošvihneš a v zimě máš smůlu. A druhým problémem je kulturní krajina, pole stříkaná pesticidy, lesní monokultura, regulované vodní toky. Většinu plochy zabírají kulturní plodiny, nabídka je díky tomu hodně chudá. Pšenice, ječmen, kukuřice, oves. Všechno trávy z čeledi lipnicovitých, celá naše potrava je o travách, my lidé jsme potravní specialisti na semínka trav. Tam, kde jsou přirozené stepní oblasti, tam takhle lidi žít mohou, ale my jsme někde jinde. Pestrost v přírodě je o hodně nižší, než bývala, než je přirozené. Protinožci by to tady u nás měli těžší.

Může jít třeba o kurz přežití v případě nějaké katastrofy? Války?
 Mám pocit, že se schyluje k velkému zlomu. Nevím, jak bude rychlý, nakolik bude plošný, ale blíží se změna. To není z mé hlavy, to mi přichází z toho přírodního internetu. Taková situace je nejrizikovější pro lidi, kteří žijí složitým a energeticky náročným způsobem života. Nerad bych to rozebíral takhle veřejně. To je vše, co k tomu můžu říct.

V co věříš, Petře?
V to, co je ve mně, co je živé, co funguje, co mi nemusí nikdo vysvětlovat, ani o tom nemusím nikde číst. Dennodenně to je se mnou. Ale co to je, to nevím. Já tomu říkám TO.

Děkuju Petře za velice zajímavý rozhovor, vysloveně jsem si ho užila. Hodně štěstí a rychlé připojení.

http://podstrom.cz/