MARIE ŠEBESTOVÁ A KATEŘINA ŠMÍDOVÁ

Marie s Katkou stály u zrodu organizace Farma Naděje, která představuje skutečnou naději nejen pro zvířata, ale i pro nás, lidi. Lépe řečeno pro naše lidství. Jejich vzorem je FarmSanctuary ve Spojených Státech a další podobné iniciativy a zvířecí útulky po celém světě. Vážím si toho, že tyhle dvě vzácné ženy přijaly pozvání ke mně do Svatojánu a otevřeně mluvily o své práci, svých cílech a svém poslání. Podle jejich slov je veganství velice důležité, je to důkaz toho, že můžeme žít zdravě a šťastně, aniž bychom museli zabíjet nebo vykořisťovat jakoukoliv živou bytost. Musíme si prý ale uvědomit, že kromě veganství je bohužel na vzestupu i spotřeba masa, jen minulý rok bylo pro maso zabito 70 miliard pozemských zvířat, ryby nepočítaje. Proto si Marie s Katkou uvědomily, že pouhým veganstvím, tedy nekonzumací živočišných produktů, nezachrání žádnou živou bytost, že je třeba opravdu fyzicky zachraňovat. Veganství jen ukazuje cestu, ale aktivně se na pomoci nepodílí a přání změnit to stálo u zrodu tohoto projektu.

Mě nejvíc zajímá váš myšlenkový proces, progres, který vás dovedl až tam, kde jste teď.

Marie: Asi před dvěma lety jsem založila stránku Srdcem všem. Bylo to v době, kdy jsem pomáhala v jednom kočičím útulku a trochu jsem se začala dostávat do problematiky týraných zvířat. Natáčela jsem o nich videa a zveřejňovala jejich příběhy. Facebook mi v tomhle otevřel oči, viděla jsem najednou tolik strašných věcí, tolik krutosti a uvědomila jsem si, co všechno se děje zvířatům, nejen kočkám. Vždyť jaký je rozdíl mezi kočkou a krávou nebo psem a liškou? V té době jsem sice nejedla maso, ale nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela a až tehdy mi došlo, co se vlastně děje za zdmi velkochovů. V jednom okamžiku jsem měla jakousi vizi, že svět zachrání vegani. Tak jsem se jím stala a začala pro zvířata aktivně pracovat.Díky tomu jsem se dozvěděla i o Farmě, kterou založila Tereza Vandrovcová ze Soucitně. Tehdy to bylo úplně v začátcích a teprve jsme se vzájemně seznamovali a formulovali naše cíle a plánovali. Názorově jsme se rozdělili na dva proudy, jedni chtěli kopírovat systém FarmSanctuary ze Států, kde se zvířata žádným způsobem nevyužívají, druhá skupina chtěla se zvířaty dále obchodovat, prodávat vejce, prostě farmařit, a to jsem já ani další nechtěli. Zůstalo nás asi deset a neustále jsme diskutovali a diskutovali, hodiny jsme řešili maličkosti a nikam se to neposouvalo.A pak se k nám přidala Katka a hned jsme si spolu padly do noty. Chtěly jsme konečně začít něco tvořit a uvědomily jsme si, že se stávajícím týmem to nepůjde, tímhle stylem by to trvalo tisíc let.
Katka: V patnácti letech jsem začala pomáhat jako dobrovolník ve Společnosti pro zvířata a tam jsem viděla, co se se zvířaty děje. To byl pro mě impuls se změnit. Tehdy jsem ze dne na den přestala jíst maso a před sedmi lety jsem přešla na vitariánskou stravu, která mi dává smysl nejen z etického, ale i ze zdravotního hlediska. A protože jsem původní profesí novinářka, snažila jsem se šířit povědomí o utrpení zvířat a o rostlinné stravě psaním článků do sobotní přílohy Deníku Moje rodina, kde jsem působila čtyři roky jako vedoucí redaktorka. Měla jsem pozitivní reakce od čtenářů a dokonce se zvedla čtenost, nicméně loni v létě moje snahy obměnit obsah vzaly za své po uveřejnění rozhovoru s europoslancem Pavlem Pocem, který vystupuje aktivně proti GMO a Monsantu a bojuje za práva zvířat. Tento rozhovor byl poslední kapkou pro nového generálního ředitele vydavatelství Vltava-Labe-Press, a tak jsem byla koncem léta odejita. Ocitla jsem se bez práce a přemýšlela jsem, co dál. Věděla jsem, že pracovat pro někoho nebo pod někým a plnit úkoly, se kterými nesouhlasím, už nechci, a tak jsem nic aktivně nesháněla a čekala. Cítila jsem, že se objeví něco, co dá mému životu smysl, že najdu svoje poslání. Věřím, že člověk si sám tvoří svou realitu a věci a lidi mu přicházejí ve správný čas, přesně jak potřebuje. Po vyhazovu jsem tedy založila web a Facebook Prawda, kde jsem dál psala o realitě velkochovů, jatek, laboratoří, pravých záměrech a propojenosti potravinářského a farmaceutického průmyslu. Na sociální síti jsem se seznámila s Marií a společně jsme začaly spřádat plány, jak co nejefektivněji pomáhat zvířatům. Během krátké doby jsme se shodly, že sdílet informace je fajn, ale že to nestačí. Že tím nezachráníme jediné konkrétní zvíře. A tak jsme se rozhodly, že rozjedeme Farmu Naděje.

Já vám přesně rozumím, protože to cítím stejně jako vy. Mám stránku, kde ukazuju lidem, jak vařit bez masa, ale stále mám pocit, že je to málo. Pomáhat konkrétnímu zvířeti, zachránit individuum. Osvěta je budoucnost, ale co ta zvířata, která ty hrůzy prožívají zrovna teď, v tomhle čase?

Katka: Ano, umožnit jim prožít lepší život, to mi dává smysl. Spojit konkrétní záchranu s osvětou, protože ta sama o sobě nestačí. Farma Naděje obě tyto cesty propojuje, a to se mi na tom projektu líbí. Mým snem vždy bylo žít v souladu s přírodou obklopená spokojenými zvířaty, která si vinou lidí zažila bolest a strach, a pokud budu skrze jejich příběhy schopná měnit i vnímání lidí, co víc si přát? Proto Farma Naděje.
Marie: Já byla frustrovaná naším původním týmem, například stanovy se dělaly rok a stále nebyly, protože chyba se opravovala třeba tři měsíce. A co teprve web? Půl roku se člověk ptal, stále urgoval a pořád se nic nedělo. Došla mi trpělivost. Rozhodly jsme se tedy s Katkou, která do projektu vstoupila až loni na podzim, odejít, a udělat ho po svém a hlavně rychle. Byly jsme připravené použít i jiný název, ale nakonec jsme se s většinou stávajícího týmu dohodly, že by byla škoda začínat od nuly a s novým projektem, že přece nejde o něčí ega, ale o zvířata, a tak jsme založily spolek, v němž jsme jen tři holky – já, Katka a ještě Simona z hnutí 269 a vše si děláme po svém. Učíme se za pochodu,ale co se táhlo dva měsíce, vyřešíme za pár dní. Úkoly plníme, jak přijdou a zatím všechno skvěle šlape. Většina z týmu se k nám připojila a dodnes nám pomáhají, za což jsme rády, protože to jsou bezvadní a schopní lidé.

A co pozemek? Ten jste koupily vy dvě?
Marie: Ano, letos v únoru. Za 490 tisíc.

Kde jste na něj vzaly prostředky?
Marie: Koupily jsme ho z našich vlastních úspor. Koukaly jsme po inzerátech a měly vytipovaná tři místa, z nichž byl Dobrovítov nedaleko Kutné Hory jednoznačně nejlepší. Dokonce i to jméno je pro Farmu Naděje jako dělané. Na více než dvou hektarech se nacházejí dva stavební pozemky, na kterých plánujeme vybudovat zázemí pro spolek, prostory pro návštěvníky a náš vlastní domov, protože se tam chceme časem přestěhovat, žít tam, pracovat. Zbytek pozemku tvoří pole, které necháme změnit na trvalý travní porost, abychom ho mohly ohradit a založit tam pastviny pro zvířata. Pozemek nám prodala laskavá starší paní, která byla tak nadšená naším záměrem, že nám ke stávajícímu pozemku ještě zdarma věnovala další 4 tisíce metrů čtverečních louky na druhé straně obce.
Katka: Součástí pozemku je i takzvaná stavební záloha o velikosti více než tří tisíc metrů čtverečních, kde bychom rády po změně územního plánu vytvořily zázemí pro turisty, kteří by si mohli pronajmout jurtu, maringotku, slaměný domek, týpí nebo si přivézt vlastní stan, strávit u nás víkend či týden, starat se o zvířata, něco si vypěstovat, zrelaxovat v přírodě, zpomalit, prostě zresetovat a začít myslet jinak.

Jaká zvířata chcete na farmě mít?

Marie: Zpočátku jen slepice a králíky, později ovce, kozy, jednu dvě krávy, pár prasat, husy, kachny.
Katka: První slepice a králíky bychom rády na farmě přivítaly do konce roku. Vše se bude samozřejmě odvíjet od našich finančních možností a zkušeností. Nechceme žádnou hurá akci, kdy hned na začátku naplníme kapacitu pozemku, abychom po čtvrt roce zjistily, že to nejsme schopné uživit a obstarat. Vše postupně, zodpovědně a jak se říká na klid. Farma Naděje má být domovem šťastných bytostí, takže si nebudeme nabírat víc úkolů, než jsme schopné zvládnout.

Jaké konkrétní věci teď řešíte?

Katka: V tuto chvíli máme fungující web a Facebook, kde je už téměř pět tisíc fanoušků, máme transparentní konto a na něm zhruba 150 tisíc od našich příznivců. Z těchto peněz už jsme zaplatily přivedení elektřiny na hranici pozemku, projekt na studnu a geodetické zaměření pozemku, které je nutné pro přípravu architektonické studie a projektové dokumentace pro stavební a územní řízení. V tuto chvíli na tom pracuje architekt, který se nám ozval na naši výzvu a kterého jsme si vybraly z osmi adeptů. Na podzim chceme na stavebním pozemku postavit celoročně obyvatelnou jurtu s patrem na spaní, na kterou jsme získaly sponzora a která nám bude sloužit do začátku jako zázemí pro spolek i dobrovolníky, abychom mohly co nejdříve začít budovat domov pro slepice, králíky, ploty, skleník a další. Jak už jsem řekla, zažádaly jsme o změnu využití zbývající plochy pozemku z orné půdy na trvalý travní porost a čekáme, až se na pozemku na přelomu července a srpna sklidí řepka. Pak můžeme reálně začít s prvními terénními úpravami a osít pole trávou a bylinami. Pastviny pak ohradíme elektrickými ohradníky a zvířatům tam vybudujeme dřevěné přístřešky a na zimu zimní výběh. Musím to zaklepat, ale kamkoliv přijdeme, kdekoliv s kýmkoli jednáme, vždycky se setkáváme s báječnými lidmi a vstřícným přístupem a ochotou. Starostou obce a předsedou zemědělského družstva počínaje a stavebním úřadem a krajskou veterinární správou konče. Máme svého právníka, skvělou účetní a také člověka, který většinu života farmařil a vyznává tzv. permakulturní přístup a který nám radí s tím, jak se co nejlépe postarat o zvířata a jak vše dělat tak, abychom si usnadnily práci a maximálně využily dostupných zdrojů.

Popište mi prosím váš záměr, konkrétní vizi.

Marie: Chceme, aby Farma Naděje byla nejen bezpečným domovem pro zvířata, ale i příjemným místem, kde se budou setkávat lidi. Ti nám mohou buď pomáhat, nebo jen tak přijet a relaxovat. Samotné centrum bude mít asi 200 metrů čtverečních, na nichž bude bydlení a kancelář pro členy spolku a naše pomocníky a společenská místnost pro workshopy a setkávání lidí. Vše bude bezbariérové a vedené v domácí, přátelské atmosféře.
Katka: Plánujeme, že k nám budou jezdit i nějakým způsobem poznamenané či postižené děti na takzvanou farmingterapii, která má v zahraniční ohromné výsledky. Tato terapie je účinná především u týraných dětí, které se snáz ztotožní se zvířetem, jež zažilo podobnou zlou zkušenost a dokázalo lidem odpustit a znovu k nim najít lásku a důvěru. Kontaktem s takovým zvířetem dochází k boření bariér a uvolnění bloku u týraného dítěte, působí to téměř zázračně.
Marie: Vzhledem k tomu, že se věnuji už mnoho let natáčení videí, chci se na tuhle formu propagace soustředit. Lidé mohou sledovat, kdo nový do azylu přibyl, jak se mu daří a jaké dělá pokroky, a když pak lidé přijedou, setkají se s někým, koho znají a ke komu mají vztah. Přes týden bychom se rády věnovaly terapiím a kurzům a o víkendu bychom přijímaly rodiny s dětmi. Věříme, že návštěva uspokojí celou rodinu od dětí přes rodiče po babičky a dědečky, každý si tam najde své.
Katka: Ve společenském prostoru budeme mít krb, klavír, knihovnu, dětský koutek, dílnu, hudební koutek. Chceme, aby se tam naši hosté cítili dobře, jako by byli u přátel na návštěvě nebo doma.Venku se mohou rýpat v hlíně, starat se o zvířata, v dílně si něco vyrobit nebo jen tak sedět na terase a číst si.
Marie: Výhledově také plánujeme systém franšízingu. Jakmile se naučíme, jak správně a efektivně farmu vést, chtěly bychom otevírat podobné farmy po celé republice, ideálně by mohla být v každém kraji jedna. Jako je Farma Naděje Dobrovítov, mohla by být Farma Naděje Jičín, Farma Naděje Třebíč a podobně. Už dnes se nám ozývají zájemci, kteří by měli zájem na té věci pracovat, tak uvidíme, jak rychle se to podaří. Další věcí, kterou zavedeme, budou adopce, ať už skutečné – fyzické, kdy si člověk vezme zvíře do opatrování pod adopční smlouvou, nebo adopce virtuální, podobně jako to mají třeba v zoologických zahradách, kdy si paní Vomáčková oblíbí slepičku Toničku a měsíčně jí přispívá na krmení a veterinární péči.

S nějakým dětským domovem už jste jednaly?

Marie: V kontaktu jsme se dvěma domovy, kde čekají jen na to, až budeme fungovat, a rozhodně chtějí spolupracovat. Jeden je v Praze a jeden u Kutné Hory. Moc se na to těšíme.

Jak vás přijali v obci?
Marie: Jak už Katka řekla – velice vstřícně. Starosta je našemu záměru nakloněn a obec nám vychází vstříc.
Katka: Byly jsme pozvané na společnou schůzku s obyvateli Dobrovítova, abychom jim představily náš záměr a co to bude znamenat pro obec. Přišlo asi třicet nebo čtyřicet lidí.

Byl někdo proti?
Marie: Samozřejmě. Část lidí byla vysloveně pro, náš záměr se jim líbil a fandili mu. Část lidí se k věci stavěla víceméně lhostejně a zbytek byl hlasitě proti, což je pochopitelné. Mají strach, abychom farmou nenarušily klid a chod obce. Bojí se provozu, turistů, zápachu ze zvířat. Dokonce mají strach, že jim budeme podřezávat posedy a demonstrovat při výlovech rybníků. To pochopitelně v úmyslu nemáme, chceme mít v obci dobré vztahy už jen proto, že se samy staneme jejími obyvatelkami a pro sebe i zvířata chceme klidné a bezpečné místo k životu.
Katka: Podle mě setkání dopadlo dobře. Vždy a všude se najdou hlasy proti, chce to čas, aby ti, co mají obavy a nedůvěru, nás více poznali a pochopili, že nejsme žádní extremisti ani blázni. Chceme se zapojit do dění v obci, komunikovat s lidmi, a pokud to bude možné, najímat na různé práce na farmě místní řemeslníky. Před pár dny jsem poprosila starostu, aby mi doporučil nějakého místního elektrikáře.
Marie: Farma Naděje je a bude veskrze pozitivní projekt. Nechceme nikoho přesvědčovat nebo měnit silou, jen chceme lidem nabídnou alternativy a ukázat, že se dá žít, jíst a myslet jinak. Že veganství nebo vitariánství  jsou nejen etické a pro budoucnost udržitelné, ale že především prospívají zdraví a mohou významně pomoci při různých neduzích.

Jakou pomoc byste od veřejnosti přivítaly, kromě finančních darů?

Marie: V současné době hledáme fundraisera a odborníka na dotace.

Co to je fundraiser?
Katka: To je člověk, který je byznysově zdatný, má kontakty na významné a movité lidi, filantropy nebo majitele firem, kteří jsou ochotní podpořit určité projekty. Fundraiser umí takové lidi zaujmout a zajistit od nich potřebné finance. Nebavíme se tu o tisícikorunách ani desetitisícových částkách, ale o statisících až milionech korun. Zadruhé potřebujeme někoho, kdo se orientuje v dotacích. Rády bychom využily i peněz z fondů Evropské unie, a to především na sociální programy pro děti a lidi sociálně a zdravotně znevýhodněné. Náš pozemek není tak velký, abychom mohly zachránit stovky zvířat, takže naše úsilí bude upřeno stejnou měrou i na osvětu, především na děti, protože ty jsou naše budoucnost. Rády bychom pozitivně ovlivnily jejich vnímání zvířat a vedly je k soucitnému a odpovědnému chování. Chceme také dělat programy pro seniory a ty pak propojit s dětmi.
Marie: Kromě finanční pomoci budeme určitě potřebovat i řemeslníky a šikovné lidi, kteří nám pomohou s budováním a zařizováním, protože si chceme co nejvíce prací dělat svépomocí. Nejen abychom ušetřily, ale také abychom si vše jak se říká osahaly a tvořily vlastníma rukama.

Už máte veterináře?

Marie: Oslovily jsme Krajskou veterinární správu a tamější inspektor nám slíbil nějaké kontakty, ale samozřejmě uvítáme dobrovolníky i z této oblasti, někoho, kdo třeba léčí zvířata alternativně, protože nejsme příznivci chemie. Budeme rády i za studenty veteriny nebo zemědělky, kteří by mohli přijet na víkend pomáhat a podobně.

Jak to vypadá s umístěním prvních zvířat?
Marie: Do konce tohoto roku bychom chtěly mít na farmě slepice a králíky. Koncem léta chceme pozemek zasíťovat, oplotit a začátkem podzimu postavit zmíněnou jurtu a zázemí pro drobná zvířata.

Jak fungují podobné azyly v zahraničí?
Marie: Americká FarmSanctuary, ze které náš projekt vychází, funguje už od roku 1986. Mají obrovské úspěchy a vliv, téměř neomezené prostředky, mohou si dovolit i nákladné a náročné terapie, například rehabilitace, protézy a podobně. Žijí pouze z peněz dárců a podporuje je velké množství bohatých a slavných lidí. My jsme v kontaktu se španělským azylem SantuarioGaia, který se s námi dělí o cenné rady a zkušenosti. Chystám se tam jet v létě na zkušenou. Doba je otevřená a věci se hýbou správným směrem.

To mě zajímá, taky mám pocit, že se lidi mění k lepšímu, že se otevírají soucitu a lásce, ale občas mě napadne, že je to možná jen tím, jakými lidmi se obklopuji. Myslíte, že se mění nálady a priority ve společnosti globálně?

Katka: Je to jako řetězová reakce. Ovlivníš dva tři lidi a oni zase ovlivní další. Čím víc lidí tvoří určitou realitu tím, jak myslí a žijí, tím rychleji se dobré myšlenky šíří. To, o čem si myslíme, že je realita, je vlastně jen kolektivní zhmotněná představa v našich hlavách. Jaké životy žijeme, si vytváříme jen my sami. Když lidi otevřou svá srdce a mysl, změní nejen sebe, ale mohou pouhým příkladem ovlivnit i lidi ve svém okolí. Je mi jasné, že nezměníme celý svět ze dne na den. Ukončení veškerého utrpení je postupný proces, ale změna je cítit už dnes, lidi se otevírají a začínají myslet a žít jinak, svobodněji.
Marie: Lze si všimnout i změněné nabídky v supermarketech a restauracích, objevuje se větší a širší nabídka veganských produktů, bio potravin. Hlavně je třeba si uvědomit, že to není dieta. Je to životní styl a názor, návrat k přirozenosti. Etický vegan se už většinou nikdy nevrátí zpět k živočišným produktům. Vracejí se spíše ti, kteří se rozhodli zkusit veganství ze zdravotních důvodů nebo jen podlehli „módě“.
Katka: Věřím, že když k nám lidé přijedou, pomazlí se s prasetem, krávou nebo slepicí, poznají jejich osobnost a zjistí, že mezi jejich pejskem a těmihle zvířaty není takřka žádný rozdíl, mnozí z nich už se nikdy nebudou na kus vepřového nebo na jogurt dívat stejně jako dřív. Už to nebude jen anonymní kus masa na talíři nebo zkysané mléko v kelímku. Že za tím uvidí konkrétní bytost, příběh a že pro už ně nebude tak snadné to jíst, že třeba začnou experimentovat s veganskou nebo syrovou stravou a objeví její nesporné výhody. Já si vyzkoušela obě strany – konvenční jídelníček i bezmasý a poté vitariánský. A jednoznačně se cítím zdravější a spokojenější na čistě rostlinné stravě. Je to jen o odvaze a odhodlání to zkusit.
Marie: Já byla mnoho let vegetarián a milovala jsem smažený sýr, myslela jsem si, že se ho nikdy nedokážu vzdát. Ale když vidíš to telátko, jak ti strčí hlavu do klína, a víš, že kvůli sýrům se telata odebírají zoufalým matkám azabíjejí ve stáří čtyř dnů, už nikdy si ten sýr nedáš, přes to vlak nejede.
Katka: Mluvím z vlastní zkušenosti i ze zkušeností mnoha dalších lidí, kteří přestali jíst živočišné produkty a kterým se najednou začalo otevírat vědomí. Je to jako vyplavat na hladinu a nadechnout se čerstvého vzduchu. Podle mého názoru je nedaleko bod zlomu, za kterým se všechno změní. Zda k lepšímu či horšímu, to záleží na nás. Já věřím, že to bude k lepšímu.

Já mám osobní problém s tím všechny ty hrůzy vstřebat, přijmout a nezbláznit se z toho. Jak zvládáte všechnu bolest, které jste svědky? Jak překonáváte to zoufalství a beznaděj?

Marie: Jak? Založily jsme Farmu Naděje.
Katka: Měla jsem období, kdy jsem nebyla schopná vůbec fungovat. Dívala jsem se na videa dokumentující hrůzy velkochovů, jatek a laboratoří a stále se mi vracely obrazy, jak do zvířat kopou, jak s nimi mlátí o zem, jak je melou a podřezávají zaživa, jak je zaživa stahují z kůže, byla jsem jako paralyzovaná, totálně vyčerpaná. Věděla jsem, že takhle to dál nejde, že tímhle nikomu nepomůžu. Hledala jsem způsob, jak z toho ven, abych se jen neutápěla v beznaději, nenadávala na celý svět, ale něco s tím reálně udělala. A tenhle náš projekt mě vytáhl ze dna. Něco tvořit, dělat to plným srdcem, to jediné pomáhá. Člověku samému i jeho okolí.
Marie: S Katkou věříme, že jsme se na záměru založit Farmu Naděje domluvily už kdysi tam nahoře, protože všechno šlape a jde hladce. To není samo sebou.
Katka: Je to tak. Přesně podle toho poznáte, že děláte něco, co se má povést – že to prostě funguje a zapadá do sebe. Pokud to tak být nemá, stále jsou vám do cesty kladeny překážky a někdo se vám snaží naznačit – tudy cesta nevede, zkus to jinudy.

Já velmi obdivuji lidi, kteří jdou do těch míst s kamerou, aby pro svět zprostředkovali to, co se děje. Bez naděje pro ta konkrétní trpící zvířata, jen s vyhlídkou, že se lidi probudí a někdy v budoucnu už to nedopustí, že bude lépe. To vyžaduje obrovskou osobní statečnost a skoro otrlost.
Katka: To bude asi podobné jako s lidmi, kteří tam pracují, často ne proto, že si to vybrali, ale že jinou práci nesehnali. Musejí si vytvořit nějaký emoční krunýř, zatvrdit se, otupit.
Marie: Viděla jsem přednášku novinářky, která se nechala zaměstnat v různých provozech živočišné výroby a natáčela po dobu několika let, co se tam děje. Nakonec musela s pravdou ven a během přednášky se několikrát stalo, že se rozplakala, emoce ji úplně přemohly, nemohla ani mluvit.
Katka: Podobný příběh vyprávěla slečna, která se ze stejného důvodu nechala zaměstnat v pokusné laboratoři. Velmi si tam oblíbila jedno mládě šimpanze a ono přilnulo k ní. Jí jediné důvěřovalo, protože ona jediná ho chodila hladit a utěšovat ho – samozřejmě tajně, protože v laboratořích se většinou ke zvířatům chovají hůř než k věcem, právě aby si je odosobnili a byli schopní jim ubližovat. Když pak dostala příkaz onoho šimpanze přidržet při nějakém pokusu, aby sebou necukal, nejhorší pro ni prý nebyla bolest, kterou prožíval, ale jeho pohled plný výčitek, pocitů zrady a nepochopení. Od té doby už se před ní mládě schovávalo jako před ostatními vědci a onu slečnu to prý dodnes straší ve snech... Tihle lidé mají můj velký obdiv. Kdysi jsem se také chtěla nechat zaměstnat v jedné laboratoři, ale nepřijali mě, musela bych dojíždět a oni chtěli někoho místního. Mělo to tak být, že to nevyšlo, asi jsem na to nebyla připravená.
Marie: Nechápu, jak mohou zaměstnanci z takových míst vůbec normálně žít, jak mohou jít z práce domů, kde na ně třeba čeká rodina nebo domácí mazlíček, fungovat, mít normální vztahy. Ta temnota v nich musí přece nějak ulpět.

Napadá mě, jestli to má nějaký vyšší smysl, nějaký karmický význam. Je to lekce a zvířata jsou naši učitelé?
Marie: Pravděpodobně je nutné to tady tímto způsobem vygradovat, aby to lidmi otřáslo a byli ochotní se změnit.

Taky jsem tuhle teorii slyšela. Pokud by to nedospělo až do takového inferna, lidé by si nedokázali uvědomit, že je to špatně.
Marie: Je to tak, kdyby všechno zůstalo jako dřív, spotřeba masa by byla relativně nízká, dobytek by se pásl venku a prostě by se jedl, nikdy bychom si neuvědomili, co vlastně pácháme. Musí to přesáhnout všechny meze lidskosti. Za nějaký čas se lidstvo bude dívat na naši dobu jako na skutečnou dobu temna, peklo na Zemi. Vždycky jsem měla potřebu pochopit důvod toho, proč se to děje. Existuje teorie, že některé vyšší duše se vtělily do zvířat a dobrovolně se rozhodly podstoupit utrpení, aby nám pomohly v našem vývoji. Jsou to naši učitelé, v duchu nekonečné a bezpodmínečné lásky nám pomáhají, abychom si uvědomili, kým jsme. Jsme přece všichni původně empatické láskyplné bytosti, jen jsme na to zapomněli.
Katka: Je důležité dělat všechny věci ze srdce, z lásky.Pokud pohnutky vychází ze srdeční čakry a naše úmysly jsou čisté, vesmír nám pomůže. Kdyby lidi dělali všechno srdcem, tak je na světě krásně. Bohužel to ale většinou považují za nesmysly a vedou je nesprávné pohnutky. Každé dítě se přirozeně rodí s láskou ke zvířatům, to až rodiče ho ovlivní strachem a sobectvím. Tohle zvíře máme rádi a tohle jíme. Dítě takhle nerozlišuje.
Marie: Věříme, že bude lépe, pro všechny. Od té doby, co jsme se rozhodly vybudovat Farmu Naděje, přešel nás veškerý strach a pochybnosti, opět jsme našly klid a radost ze života. I relativně špatné zkušenosti mě dovedly k něčemu, co se mělo stát, co bylo důležité a dospělo k dobrému.

Nemáte pocit, že posledních pár let se jakoby rozevírají nůžky mezi lidmi, že se lidé velmi diferencují, radikalizují? My jsme například přišli o několik přátel, na druhou stranu se objevili noví.
Marie: Je to tak, my se měníme a někteří přátelé se mění s námi a někteří zůstávají stejní nebo se naopak mění jiným směrem, který s tím naším už nekoresponduje, nemáme si co říct. Mám ale okolo sebe mnoho lidí, které jsem já změnila, s mou pomocí se jim otevřely oči.
Katka: To je zcela přirozené, i mně se to děje. S celou řadou lidí už ani neztrácím čas a neplýtvám energií. To už poznáte, kdy to má a kdy nemá smysl. Život je příliš krátký na to, aby se člověk zdržoval těmi, kteří nechtějí vidět a vědět.

Máte něco, co byste rády řekly na závěr?
Katka: Farma Naděje je nejen o záchraně zvířat, ale také o záchraně nás samých. Skrze osvětu chceme ukazovat lidem, že to, co děláme zvířatům, děláme především sami sobě a že máme ještě šanci. Farma Naděje bude domovem šťastných bytostí a nezáleží na tom, zda je to zvíře nebo člověk.
Marie: Nejen my zachraňujeme zvířata, ale zvířata zachraňují nás, jsou našimi skutečnými učiteli.

Děkuju vám oběma za krásný a obohacující rozhovor. Moc držím palce vašemu krásnému záměru a věřím, že se hvězdy nad Dobrovítovem dívají dolů a posílají vám sílu a štěstí.

Odkaz na webové stránky ZDE