středa 9. prosince 2015

VILIAM POLTIKOVIČ

V prvním adventním týdnu nás navštívil pan Viliam Poltikovič se svou ženou Hanou. Velmi si vážím toho, že přijeli a ačkoliv jsem byla nervózní, obavy mě ihned přešly, Viliam i Hana jsou příjemní, kultivovaní, skromní a oduševnělí lidé a ze setkání vzniklo přirozené a uvolněné povídání. Viliam absolvoval desítky rozhovorů, natočil více než 150 filmů a napsal několik knih. Existuje vůbec něco, co je sám ochoten prozradit a co o něm ještě nevíme? Nebylo snadné vymyslet „ty správné“ otázky. Takže jsem se zkrátka ptala na to, co mě zajímá. Což ostatně dělám vždycky.


 Působíte velmi vyrovnaně a klidně. Byl jste vždycky takový, a nebo byste se sám označil za napraveného hříšníka? Existuje nějaká událost, která vás přivedla k duchovním tématům, něco, co vedlo k vašemu přerodu?
Vnějšková divokost ještě není v rozporu s vnitřním klidem. Ale já jsem byl odmalička klidné dítě, maminka říkala, že jsem ani nebrečel. Odmalička jsem si přemýšlel o věcech, o kterých teď točím filmy. Hodně jsem četl, nejvíce knížek jsem přečetl do dvanácti, třinácti let. Nic z toho, co jsem potkal na cestách života, mě nějak zásadně nezměnilo, spíš je to takové prohlubování.

Natáčel jste například i několik měsíců v Peru o ayahuasce. Už mnoho let si kladu otázku, zda je ayahuasca, spolu s peyotlem, LSD a dalšími, nutným předpokladem k osvícení, nebo jsou jen urychlovací pomůckou. Lze podobného vhledu dosáhnout i bez nich? Nebo je u nás, v naší krajině, nějaká alternativa, která by nám byla bližší? Zda není lepší užívat rostlinné drogy, které vyrostly v naší blízkosti? Třeba pro nás ayahuasca vůbec není určena, co myslíte?
Pro každého je správná taková cesta, kterou si sám připustí a ke které se obrátí. Jedním z pozitiv globalizace je to, že můžeme čerpat z různých kultur, můžeme se inspirovat různými kulturami. A to se také děje v módě, v designu a v dalších oblastech. Nemyslím si, že by ayahuasca  byla výlučná záležitost Amazonie. Ty účinné alkaloidy jsou tělu vlastní, syntetizuje je i šišinka mozková, jenom při ayahuascovém rituálu je člověk dostane ve větší míře zvenku. Slyšel jsem, že šišinka speciálně u bílé rasy poměrně brzy kalcifikuje a její činnost jde téměř na nulu a aktivuje se jen ve vypjatých situacích jako je třeba ohrožení života nebo vysoké emoční vypětí. Tehdy se ty harmalinové a další alkaloidy vyplavují. Zážitek rozšířeného nebo změněného stavu vědomí je užitečný pro každého. Ve všech kulturách včetně evropských byly tyto rituály prováděny. Obdivujeme třeba antickou kulturu, ale už se nemluví o tom, že jedním z vrcholů antiky byla starořecká mystéria a základem těch mystérií byl halucinogenní nápoj kykeon.

Z čeho byl?
Existují pouhé dohady, z čeho vlastně byl, protože recept byl tajný. Celá mystéria byla tajná, nikdo o tom, co se tam dělo, nesměl mluvit pod trestem smrti. Přesto se jí zúčastnily všechny významné osobnosti, umělci, myslitelé, dokonce římští císaři. Účastnit se mohl každý, kdo mluvil řecky. Nesměl tam být jen ten, kdo někoho zabil. Trvalo to devět dní, což je symbolika devíti měsíců v lůně matky a všichni myslitelé, kteří to absolvovali, psali o tom, že jim to zásadně změnilo život. Že teprve tento rituál z nich udělal člověka. Že jim to dalo novou naději, jak prožít život a jak se postavit ke smrti. Někdo říká, že v nápoji byl jílek mámivý, který v té oblasti roste a ve kterém je obsažen silný halucinogen. To ale není podstatné, chci říct, že my jsme tyto záležitosti postavili takřka mimo zákon a myslím, že i z toho důvodu, že to činí lidi velice svobodnými. Dá vám to jiný náhled na život. Ztratíte kompletně strach. Především strach ze smrti, to je velice osvobozující. Zjistíte, že nemáte co ztratit, stáváte se skutečně svobodnou bytostí, která svůj život bere do svých rukou. Ti, co s námi manipulují, to však nechtějí. Máte se chovat tak a tak: konzumně, moc nepřemýšlet, poslouchat -  třeba jdeme do války, omezujeme osobní svobodu ve prospěch zdánlivé bezpečnosti a tak. Když se v Americe začalo příliš používat LSD, tak se z něj udělala nejnebezpečnější droga. Přitom LSD není vůbec návyková látka, heroin a kokain tam vesele bují dál. Neříkejte mi, že kdyby opravdu někdo stál o to vymýtit tyto tvrdé drogy, že by to nešlo.

Tvrdé drogy jsou předmětem mezinárodního obchodu. Vláda nestojí o vymýcení tvrdých drog.
Jsou zdrojem nekontrolovaných peněz pro různé cíle. Peněz, které jsou mimo účetní mechanismy.

Mě ale spíš zajímalo, zda je možné dojít srovnatelného vhledu nebo osvícení, lhostejno, jak to nazveme, bez použití drog.
Je to zpravidla mnohem pracnější.

Pomocí meditací například?
Ano, pomocí meditací, soustředění.

Souhlasíte tedy, že zmíněné látky jsou jakýmisi urychlovači?
Ano, urychlovače. U nás se dají použít třeba lysohlávky. Já s nimi zkušenost nemám, ale houby používají například i indiáni.

Co durman?
Asi také. Pelyněk. Jsou to úplně obyčejné rostliny. Neříkám, že je to vhodné úplně pro každého. Když někdo řeší určité psychické až psychiatrické problémy, asi to není úplně ideální. Odborník na toto téma doktor Mabit říká, že i těhotné ženy si mohou ayahuascu vzít.
Rozhodně člověk dostane jiný náhled a právě uvědomění si toho nadhledu, že náš život je jedním z mnoha, že žijeme v mnohadimenzionálním vesmíru a to, co vnímáme, je jen nepatrný výsek projeveného bytí, do kterého můžeme vstupovat. I my sami jsme mnohaúrovňové bytosti. To, co vnímáme, je jen část té bytosti, která je rozprostraněna i v dalších dimenzích, které teď nevnímáme a ani o nich nevíme, ale jsme v nich také. Můžeme do nich nahlédnout právě v okamžiku, kdy se za určitých okolností, normálně omezené vědomí, trochu více otevře. Pak začneme vnímat projevenou i neprojevenou realitu mnohem šířeji, začneme vnímat nové souvislosti. Je to velice osvobozující, protože to dává sílu překlenout těžkosti života.


Když odsud odjedou lidé do Peru, kde se účastní rituálu, přetrvává účinek i po návratu, třeba po celý zbytek života, nebo je nutné si jej po čase zopakovat?
Bezesporu je to silný zážitek a každému dá něco jiného. Je na tom úžasné, že působení je velice individuální. Ayahuasca je vidoucí terapeut, který vytáhne to, co vás nejvíc tíží. Ona chce, aby vaše duše vzlétla, aby se osvobodila, a ví přesně, co je třeba řešit. U někoho to může být nějaký druh fobie, u jiného nějaký komplex, zábrana, trauma. U někoho fyzická nemoc a to všechno se řeší, to vše se dá ayahuascou překlenout. Fyzické problémy, i ty duševní, vnitřní. V zajímavém centru poblíž města Tarapoto v Peru pomocí ayahuascy léčí těžkou závislost na tvrdých drogách jako je kokain a heroin. Já jsem v něm potkal českou psycholožku Veroniku Kavenskou, která sama vyzkoušela ayahuascu a popisuje její dlouhodobý účinek. Některé zážitky člověk zpracovává i léta.

Četla jsem, že indiáni říkají ayahuasce liána smrti, ne kvůli možné fyzické otravě, ale proto, že vaše duše se nemusí vrátit zpátky, že uvízne v jiném světě. Vidíte v tom podobné nebezpečí?
Ne, ayahuasca se používá i v rámci iniciace. Mladí chlapci se mají stát muži a díky ayahuasce prožívají navozenou smrt. Projdou vědomým procesem smrti a uvidí, co je za ní. Tím pádem ztratí strach, protože vidí kontinuitu a vidí, co to bude za proces. Nejenže se přestanou bát, ale zároveň tam je terapeutický moment, kterým se některé problémy odstraní. A je tam šaman, který na celý proces dohlíží, vidí, co se s těmi lidmi děje, proto je důležité, aby to neprobíhalo jen tak, ale aby tam byl člověk, který tomu rozumí a řídí celý rituál, který vidí do těch lidí vnitřním zrakem, a následně vše potřebné dovysvětlí. Co se dělo a kam se mají ubírat. Samozřejmě se může stát, že se duše zatoulá, ale šaman je schopen ji vrátit zpátky. Nevím o tom, že by při rituálu zemřel člověk jen proto, že se nevrátila jeho duše.  Píše se ledaco, zejména na  internetu, tam je tolik informací, ale vyznat se v tom, co je skutečně validní, je těžké. Každý tvrdí něco jiného.  Rád říkávám, že člověk by měl vycházet ze svých zkušeností a s čím zkušenost nemá, k tomu aby byl rezervovaný. To platí i vůči politickému nebo ekonomickému zpravodajství, protože tam je ta manipulace zjevná. My často lpíme na pravdách ve věcech, se kterými nemáme žádnou zkušenost, ale jsme schopni se hádat do krve nebo i někoho zabít, že to je tak a tak a sami o tom houby víme. V tomto směru je důležité si všechno přehodnocovat. Je to opravdu tak, jak mi říkají? Můžu se za to postavit, nebo je to jinak? Zároveň je dobré být otevřený všemu novému, protože když já tu zkušenost ještě nemám, neznamená to, že to tak může být. Když si zachovám otevřenost, umožňuji, že do mého života může vstoupit spousta nových věcí, které mě posunou dál, rozvinou mě a ukážou mi úžasné věci, o kterých jsem vůbec nevěděl. Pokud budu lpět na dogmatech nebo pseudojistotách předávaných předky – takhle to bylo, takhle to dělali rodiče, prarodiče, jinak to být nemůže a je to nesmysl – ano, i tak mohu prožít život, ale uzavírám se do nějakého schématu, který mi život nerozšíří, neobohatí.

Mluvil jste o přetlaku informací na internetu, v knihách, filmech a v médiích celkově. Současným trendem je transformační byznys. Je spousta různých nauk, učení, seminářů. Máte starosti a trápení a už tady je k dispozici nějaký odborník a guru, který vás za zpoplatněný víkendový seminář trápení zbaví. Nevnímáte to jako zneužívání lidí, kteří se ocitli v úzkých a nevědí, na koho se obrátit a tímto způsobem z nich šikovní lidé tahají peníze? Nebo v té různorodé nabídce různých seminářů a kurzů naopak vidíte pozitivní trend?
Je to jako se vším. Když si pozvete zedníka, tak jeden zedník vám tu situaci ještě zhorší a musíte to nechat předělat a jiný zedník vám to udělá perfektně. Je to i byznys, někdo to zneužívá, ale v zásadě si myslím, že je to dobré. Když se člověk zúčastní i nějaké komerční akce, přece jenom tam mohou zaznít věci, které nikdy neslyšel. Je to alternativa k tomu, co se děje, jiné nasměrování. Když tam člověk uslyší něco, čemu třeba nerozumí, ale nějak to s ním vnitřně souzní, tak potom to v něm zraje a může mu to pomoci k vnitřní změně. Jako se mě lidé ptají: co říkáš módnímu buddhismu, je to blbý? Já odpovídám: není to blbý, protože i když to lidé berou povrchně nebo módně nebo ze snobských účelů, tak přesto to v nich něco zanechá. Teď Indové přišli s myšlenkou, že když vězni budou cvičit jógu a dosáhnou určitého mistrovství, že jim bude odpuštěna značná část trestu. Což není špatné. Protože jakmile začnete dělat jógu, tak vás to učí soustředění, zklidnění a ten člověk se tím mění. Je to daleko účinnější proces převýchovy než když si tam vězni balí cigára a vymýšlejí, jak udělají další loupežné přepadení, jakmile je pustí. Můžeme tedy kritizovat, že to dělají lidé, kteří k tomu nemají v podstatě ani oprávnění, ale mohou být nositeli něčeho, co přinese účastníkovi něco pozitivního. Naše civilizace nabrala podivný směr, a pokud nedojde k nějaké transformaci, tak to tady skončí. Zatím se chováme jako parazit, který jednou svého hostitele sežere a tím sám zanikne. Máme ale šanci změnit své vědomí a žít si všichni krásně.

Myslíte si, že máme šanci? Jste optimista?
Jezdím po republice a na různých projekcích jsem velice příjemně překvapen, kolik lidí se zájmem diskutuje o závažných, podstatných věcech, o kterých se ve školách bohužel neučí. Říká to i Jarda Dušek, který jezdí se Čtyřmi dohodami, jaký je o to pořád úžasný zájem. To vše mě naplňuje optimismem. Ještě to není tak zjevné, ale napříč spektrem je možné změnu vnímat. Třeba i v České televizi. Dříve jsem tam byl sám takový exot, který je jiný a ke všemu vegetarián. Dnes už je vegetarián kdekdo, není to nic exotického. Už i modelky mluví o tom, že si říkají mantru nebo cvičí jógu. Řada televizních pracovníků přemýšlí o těchhle věcech, chodí na různé akce. Když jsem dělal Bránu smrti, byl tam breatharián Henri Monfort a i zvukař věděl, o koho jde. Ne tak vedení České televize. Razí se, že i dokument má spíš bavit. Máme se prostě bavit. V televizích převládá jednoduchá, až otupující zábava a pryč od všeho podstatného.

Nemůže to být jen optický klam, že se vám zdá, že se lidi mění?
Není to optický klam. Už jen to, kolik je těch seminářů, přednášek. Jezdím promítat nejen ve velkých městech, ale i malých městečkách. Třeba v Jablunkově přišlo sto lidí. Nebo jsme byli s Jardou Duškem v Dublinu a bylo tam vyprodáno dřív, než jsme přijeli, a nikdo se neptal na historky z natáčení, bavili jsme se o smrti a jiných podstatných věcech. Bezesporu dochází k proměně a zájmu o tyhle věci, není to optický klam. Věřím v efekt takzvané sté opice – pokud se změní určité kritické množství lidí, změní se všichni.


Zdá se, že sílí zároveň tlak té druhé strany, těch „temných sil“. Hodně se to vyostřuje a nůžky se čím dál tím více rozvírají. A to je snad i jeden z důkazů, že se něco mění. Kdyby se nic neměnilo, nebylo by třeba takhle tlačit na pilu.
To ano, když kobyla umírá, nejvíc kope. Mám pocit, že máme šanci dožít se velké pozitivní změny.

Věříte spíš v revoluční změnu nebo v pozvolnější proměnu?
Určitě v revoluční, kvalitativní, není moc čas ani z hlediska klimatu a všeho ostatního. Když opominu vnitřní přerody lidí, tak už dnes jsou vyvinuty technologie, které by umožnily všem lidem na této Zemi žít si jen tak pro radost.

Máte na mysli třeba volnou energii?
Například. Nikdo by nemusel chodit do práce, jenom aby vydělával peníze. Všichni by měli všeho dostatek. Tohle všechno už existuje, volná energie, nanotechnologie. Je na nás, do jaké míry si vše necháme líbit, do jaké míry se necháme oblbovat, do jaké míry budeme následovat to, co nám chtějí nakukat prostřednictvím médií.

Dokážete všechny teorie, které jste za celý život slyšel, točil o nich filmy a psal o nich knihy, shrnout do jedné univerzální teorie, která vám osobně vyhovuje, podle které žijete? Nějaký souhrn toho nejlepšího například z buddhismu nebo šamanismu.
Bylo by jednoduché dát nějaké univerzální pravidlo, recept, jak žít. Recept na život není a to je právě hezké. Každý jsme individuální a každý žijeme svůj život, každý budeme mít svou smrt. Všechno prožíváme každý sám za sebe a individuálně. Není recept na to, co je správné a co není správné. Na Zemi se děje spousta věcí, utrpení, násilí, krásné věci, nádherné věci, láska, rozkoš, je to široké spektrum a bytosti sem přicházejí prožít různé věci. Nemůžete jim říkat, tohle je správné, každý si chce prožít něco jiného. Připodobnil bych to k lunaparku. Někdo chce být na houpačce, někdo na kolotoči, někdo chce jet strašidelnou jízdu. Není žádný recept, jedině snad vnímat to, že tu nejsem sám, že jsem se všemi propojen a že to, co dělám druhým, má na mě přímou vazbu a přímý dopad. Což uvidíme třeba v okamžiku umírání. Jak se chovám k druhým, mě dříve nebo později dostihne. Podrobněji  o tom píšu v nové knize Brána smrti. A důležitá je otevřenost, nenechat se chytit do nějakých dogmat a receptů, které jsou často zákeřné. Lidi to ale mají rádi. Třeba náboženství lidem přesně říká, co mají dělat. Například Desatero a je to jasné: už nemusím přemýšlet, už vím, co mám dělat - takhle se chovaly generace lidí a tak je to správně. Ale je otázka, jestli je to všechno správně, jestli mě něco z toho naopak nemrzačí. Je lepší vycházet z vlastní spirituality. Stále ještě převládá názor, že duchovnost a spiritualita rovná se náboženství, ale to není pravda. Je třeba vycházet z vlastních prožitků. V tomto směru je hodně otevřený šamanismus nebo i buddhismus. Buddha sám říkal svým žákům: nevěřte mi jen proto, že to říkám já, ale sami si to ověřte. Často se ale necháme chytit do náboženských systémů, které jsou evidentně propojené s mocenskými strukturami.

Myslíte konkrétně křesťanství?
Všechny.

Včetně dalajlamy?
Buddhismus je i náboženství, ale ve své podstatě je Buddhovo učení duchovní naukou a dalajlama se zabývá právě jí. Je to návod, jak překonat utrpení a strasti a jak dosáhnout hlubokého poznání. Protože lidé mají potřebu někoho uctívat, začali uctívat i Buddhu, který přitom řekl, že si nepřeje žádné zpodobňování a až po mnoha staletích začaly vznikat jeho první sochy, které se uctívají. On sám nechtěl tyhle věci. Je to lidská potřeba mít někoho, ke komu mohu vzhlížet. Buddhismus je manipulativní rozhodně nejméně. Ale abych to uzavřel. I šamanské učení zdůrazňuje vnímání jednoty. Pokud vnímám oddělení od ostatních bytostí jako iluzorní, tak už jen tohle samotné vědomí mě vede k tomu, jak se chovat. Traduje se, že staří Slované neměli žádná přikázání, hlavním kritériem byla láska. Když člověk opravdu žije v lásce, tak ví, co má dělat, ví, co druhému ubližuje, vnímá toho druhého. Protože ho má rád, nedělá, co by mu vadilo a zranilo ho.

Když mluvíte o Slovanech, tak jsem si vzpomněla, že když jste natáčel ve Ščetininově škole na Kavkaze, jistě znáte Anastasii, tedy knihy Vladimíra Megreho. Co si o fenoménu Anastasia myslíte?
Na jednom filmovém festivalu jsem se setkal s ruskou kolegyní, která po ní pátrala a došla k tomu, že Anastasie je fikce autora, kterého osobně zná. Je to beletrie, Anastasie nežije, i když mnozí by si to přáli. Ale to není důležité, je tam řada hezkých myšlenek. Stejně jako tibetský Lobsang Rampa. Nebo Poselství od protinožců z Austrálie je také beletrie. Ale jsou tam hezké věci a dobře se to čte.

A jak se vám líbila Ruská rodová škola?
Já jsem z ní byl nadšený. Ty děti tam jsou úžasné, mají velký zápal, chtějí všechno vědět, touha po poznání je tam veliká. Jsou šikovné, soběstačné, školu si samy postavily, chodí na brigády, řemeslníci ze vsi jim nestačí. Není to škola pro všechny děti, jsou to vybrané děti, které mají zájem se učit. Ptal jsem se jednoho chlapce, jak to vše zvládají a on odpověděl s rukou na hrudi: my máme v sobě oheň. Nechali mě nahlédnout a natáčet všude, kde jsem chtěl. I tato škola má své nešvary, ale je to velký a přínosný počin – děti tu nejsou v podřízené roli a učí se samy navzájem. Takže ten přínos jsem chtěl zdůraznit.

Tak to se vám jistě podařilo, protože ničeho negativního jsem si ve filmu nevšimla, jen je vidět, že děti jsou opravdu velmi vlastenecké, proruské. Ale Rusové jsou takoví, to se dá pochopit. Škola působí moc zajímavě a hezky. Existují další podobné školy?
V Rusku je víc škol na podobném principu,  Ščetinin má jen tuhle jednu.


Když při své práci cestujete, dostáváte se mimo stereotyp. Lidé chodí den za dnem do zaměstnání, jejich mysl je naplněna všednodenními starostmi o živobytí a jeden den se podobá druhému, často ani nemají čas a sílu přemýšlet nad těmi podstatnými věcmi. Bývají otupělí, smutní, depresivní. Musí chodit do práce, vydělávat peníze a pak jim zbude čas leda tak na tu televizi. Dospějí ke smrti, aniž by zažili něco nádherného, povznášejícího a mimořádného.  Jste po takových cestách schopen se na to naše pinožení dívat s nadhledem? Myslíte si, že cestování a poznávání jiných kultur a odlišných způsobů života může významně pomáhat k tomu, aby člověk nezapadl do zdrcujícího stereotypu?
Člověk vidí jiné kultury a jiné přístupy, jiné modely, jiné vzorce, což inspiruje. Také si uvědomí, že si tady žijeme nadprůměrně dobře. Někde je luxusem dostatek studené vody, natož teplé, která nám teče z kohoutku. Tady nechodí ženy několik kilometrů tam a zpátky s keramickou nádobou pro vodu. Co si přinese, to má. A ještě se stává, že voda ve studni nemusí být, když je sucho, vyschne. My máme všechny základní potřeby dostatečně saturované, ale přesto nás to nečiní šťastnými. Ani to, že člověk nemusí chodit do práce, ještě neznamená, že bude šťastný.


Narážím spíš na to, že když člověk ráno vstane a celý den stráví v práci, navečer se vrátí domů a den za dnem je stále stejný, tak nemá čas přemýšlet o zásadních věcech. Uvědomila jsem si to sama na sobě, že od doby, kdy pracujeme z domu, máme mnohem víc času přemýšlet. Když je člověk denně ve společnosti kolegů v kanceláři nebo ve fabrice, tak vás to zahltí, pořád musíte řešit něco s ostatními lidmi. Na to, abyste přemýšlel o smyslu života, o smrti, vám zbývá strašně málo času. Možná je to i smysl toho všeho, abychom otupili.
Na jednu stranu to pravda je, ale kdyby tam byla dobrá vůle, vždycky se čas dá najít. Přemýšlet mohu, když jedu do práce, vždycky je nějaká chvilka, kdy by člověk mohl přemýšlet o sobě, zhodnotit svůj život, své nasměrování. To by měl každý alespoň čas od času dělat, aby pak během své smrti nelitoval. Spíš si myslím, že je to otázka dobré vůle. Jestliže se rozhodnu pro změnu a tomu rozhodnutí dám nějakou sílu a vydržím u něj, tak se věci dají do pohybu samy. Pak už nemusím vědomě dělat něco pro to, aby se můj život změnil, ale musím to v sobě mít. Mohu říkat: to nejde, to je přece nesmysl, ty si žiješ, ty si jezdíš, to já nemůžu, ale to není pravda. Každý může. To je součást toho, jak jsme se nechali zmanipulovat. Máme představu, že to jinak nejde, že musíme chodit do práce, nemáme čas na sebe, na nic a pořád se točíme jako veverka v kruhu. Ale je to o našem rozhodnutí. Mluvím ze své zkušenosti. Vím, že mohu jít bos pralesem a vím, že se mi nic nestane, protože tomu důvěřuji, že se mi nic nestane. Přestože každou chvíli mohu šlápnout na jedovatého hada nebo jedovatý hmyz. Mohu zemřít hned následující krok. Důvěřuji, a proto projdu bos pralesem třeba i v noci. Důležité je rozhodnutí nebát se vstoupit do něčeho nového. Lidé obětují svobodu za nějaké pseudojistoty, které stojí za houby, ale je to pro ně vrabec v hrsti.

Třeba jim k tomu rozhodnutí chybí potřebný nadhled, aby se na svůj život podívali z výšky.
Když nic neudělám, je život předurčený. Nasednu do lodičky a nesahám na kormidlo. Ta lodička pluje tak, jak byla naprogramovaná. Ale to kormidlo tam je a je jen na mně, zda ho použiju. Kam chci doplavat, tam také doplavu. Zjistím, že na tom nic není, jen zahýbu kormidlem. Je třeba vymanit se z představy, že to nejde. Nebát se opustit vzorce, to, v čem žiju. Když to opustím, vytvořím prostor pro nové. Kam jdou mé myšlenky, moje přání, tam jde energie a realizace.

Takže se příležitosti samy objevují?
Jistě.

Nejste tedy fatalista?
Rozhodně ne.

Znáte svůj životní úkol? Každý máme něco řešit. Někdo je například trvale v roli oběti, a tenhle problém se mu neustále v různých podobách vrací, někdo má naopak problém s pýchou, takže se mu neustále objevují situace, kdy se s ní musí vypořádat. Jste si sám u sebe vědom nějakého životního tématu nebo lekce, kterou musíte projít?
Směje se. Nic mě vnitřně netrápí, ani ayahuasca nic nevytáhla. Jediné, co mi tam přišlo, byla smrt, protože k ní se musím nějak postavit. Nikdy jsem se smrti neděsil, ale ani se na ni systematicky nepřipravoval. A tam jsem si to jakoby prožil, že ta hra končí, že už nikdy neuvidím své blízké, že se už nevrátím domů. Přijal jsem to, nezpanikařil. Ne, že bych z toho byl zrovna nadšený, ale prostě spadla klec. Také se mi tam ukázalo, že to mohu skončit sám, ale to jsem odmítl. Byl to takový dialog sám se sebou, nebo nevím s čím, s kým. Když jsem to tedy odmítl ukončit, objevila se otázka, proč se chci vrátit, když už jsem to tolikrát všechno prožil? A pokud chci žít dál, můžu si vybrat život, jaký chci - rozevřely se mi různé světy a já si mohl vymyslet život, jaký bych chtěl. Mít cokoliv, být cokoliv. Zároveň se mi tam vyjevilo, že realita, ve které žijeme a naše přání, naše sny, všechno je stejná kvalita. Záleží na tom, jak se k tomu stavíme. My jsme zvyklí přijímat za realitu jen tu, ve které jsme. Kdybychom stejně tak uchopili naše přání, naši myšlenku, nebo sen, tak se okamžitě projektuje jako naše obvyklá realita. My to máme oddělené, rozdělujeme to, v čem jsme a to, co je jen naším přáním. Ale síla myšlenky je opravdu veliká, dáme-li jí stejnou energii a platnost, stane se realitou.

Dokážete tohle udělat?
Myslím, že malým důkazem je, že dělám  jen co mě baví, neztrácím čas tím, že bych dělal něco jen pro peníze.  Vybírám si témata a přitom o duchovní filmy není zrovna moc v mainstreamu zájem. Někteří kolegové, kteří dělají dokumentární filmy s tématy, které jsou více v kurzu, mnohdy nemají dost práce a hledají si něco, aby se uživili.

Reklamu třeba?
Třeba. Nebo dělají i úplně něco jiného mimo obor.

V co věříte, Viliame?
Věřím, že tento svět nevznikl nahodile, že má tvůrce, nějakou inteligenci, které my jsme součástí, jsme ve společném  tvořivém proudu. Spíš než víra je to u mě pocit důvěry. To, čeho jsem teď součástí, má svůj smysl. Jak se praví v Bhagavadgítě, žádné úsilí nepřijde nazmar. Věřím tomu, že nakonec všechno dobře dopadne. On teda žádný konec nikdy nebude, dokonce už i vědci začínají uvažovat o tom, že vesmír nemá počátek ani konec. Teorie Velkého třesku už není soběstačná, jak se ukazuje, takže i astrofyzika začíná uvažovat v těchto kategoriích.

Máte pocit, že jste milován tou vyšší inteligencí?
Ano, ale je to velké zjednodušování. Lidé rádi zjednodušují, zařazují, vymezují věci na špatné a dobré. To všechno pramení z našeho omezeného vnímání. Nejsme schopni naše bytí pojmout nějak šířeji, snažíme se stále něco jednoznačně klasifikovat. A to je zavádějící cesta, naše bytí i věci v něm jsou mnohovrstevné. Snažím se vést k otevřenosti, aby lidé byli otevření a neškatulkovali. Aby byli schopni přijímat do svých životů to, co je nějakým způsobem rozvine. Aby se naučili být vnímaví k tomu, co je někam posune, co jim dá kvalitu, která je obohatí. Rozumovat o tom, jak to je, valnou cenu nemá, protože my si nedokážeme představit ani naši DNA, natož tvůrce všeho. To jsou věci pro nás krajně neuchopitelné, nemáme na to ani pojmové kategorie. Je důležité zachovat si otevřenost, vnímat sebe v jednotě se vším. Rozvíjet radost z toho, že jsme tu společně a můžeme si spolu něco zkusit, můžeme si něco dát, něco vytvořit. Užívat si krásy, protože pocit krásy může být počátkem vnitřní změny, krása nás může zasáhnout. Krása ve mně vyvolává pocit přesahu a já mohu skrze ni do toho vstupovat.

V jednom starším rozhovoru, který jsem četla, říkáte o Peru, že je to jedno ze speciálních míst, kde je jakási trvale otevřená brána mezi světy. Že má člověk možnost se v takovém místě setkat s různými entitami, které někdo nazývá UFO, jiný bytosti z jiných dimenzí. Myslíte si, že jsou taková místa i tady a pokud ne, co se stalo, že tu už nejsou? Co se stalo, že takových míst na Zemi je jen tak málo?
Určitě jsou všude možně, jen se ty zóny i pohybují, mění. Třeba mi vysvětlovali znalci místních kultur v Americe, že když Mayové opouštěli města, nebylo to kvůli suchu, jak se předpokládá, ale bylo to právě proto, že tam přestala proudit energie. Tak se odstěhovali na místo, kde energie byla silnější. Pokud se na původní místo energie vrátila, tak se i oni vrátili.

I u nás na území Čech se vybírala místa k osídlení nebo obřadům podle geomantie.
Určitě, Čechy jsou také dobré místo. Je tu i poměrně hojný výskyt agrosymbolů.

Co si myslíte o agrosymbolech?
Bezesporu to nevzniká náhodou.

Jako že by to vydupali ježci a podobné absurdní teorie?
Ano, přesně. To není možné. Ty obrazce jsou vytvořeny v několika vrstvách, stébla jsou různě přes sebe, to by musel být člověk zavěšený na vrtulníku a stéblo po stéblu proplétat. Je doložené, že obrazce vznikají během krátké doby. Natočil jsem o kruzích v obilí film. Je to tak udělané, že se nedá říct, že to je náhoda, mluví o tom výzkumníci a mluví tak, že je to nepopiratelné. To bychom museli říct, že jsou to všechno blázni.

Domníváte se, že jde o nějaké poselství?
Poselství to nese, to je jednoznačné. Je otázka, kdo to vytváří, jestli to je nějaká cizí civilizace. Pokud ale bereme v úvahu multidimenzionální vesmír, tak na tomto místě žije současně mnoho civilizací, které nevnímáme. Umožní třeba, abychom je krátkodobě viděli v naší trojrozměrné realitě, a pak se vrátí do své dimenze, ale vlastně jsou tu pořád.

Myslím si, že tohle není problém připustit. Může to být někdo z jiné dimenze, z jiných planet nebo dokonce nějaký druh přírodní síly. Mě spíš zajímá otázka proč. Ty symboly vznikají po mnoho staletí, dokonce snad tisíciletí. Přemýšlel jste o tom, jaký je jejich smysl?
Možná vznikají i proto, abychom si uvědomili, že není všechno tak jasné a přímočaré. Je to jeden z jevů, který by nás mohl přimět přemýšlet o tom, že realita je mnohem bohatší než co dokážeme vnímat smysly.

Třeba ani nejsou určeny pro nás. Třeba si jen dvě civilizace nechávají u nás navzájem vzkazy.
To si nemyslím, protože se objevují v naší přítomnosti.

Vždyť tady nežijeme sami, může to být vzkaz třeba pro srnčí zvěř. Je tu ale jiná podivná věc. Kruhy v obilí se objevují už po mnoho a mnoho let a vlastně to dnes už nikým ani nehne. Stala se z toho běžná věc, nikoho to nešokuje, nikdo není překvapený nebo okouzlený.
V tom je možné vidět moc médií. Stále převládá racionalistické paradigma a to dokáže všechny tyhle věci, které by to mohly změnit, bagatelizovat. Těch věcí třeba i v archeologii je strašná spousta, historie je úplně jiná, než čteme v učebnicích.

Máme kamaráda paleontologa a říkali jsme mu, podívej, Honzo, tady se našlo kladívko v uhlí, prosím tě, co nám k tomu řekneš? A on na to, že to je asi blbost, podvod, nesmysl a hoax. A tím to vždycky asi končí.
O tom jsem právě mluvil dříve – lidé se staví za něco nebo proti něčemu, s čím nemají žádnou zkušenost, jen přejímají zavádějící informace od zdánlivě objektivních zdrojů. Žijeme v době informační exploze, ale ty podstatné věci se daří ututlat. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou a tak se lidé ovlivňují – tvrdí to přeci velká média a mnozí odborníci. Lidé si však stále více začínají uvědomovat, že to s nimi někdo „koulí“ a že má zájmy, které jdou proti nim.

Vědci třeba ani v duchu nepřipustí takovou možnost, že se mohou mýlit.
Jak kteří, už přibývá těch, kteří věci vidí jinak.


Viliame, moc vám děkuju za krásný rozhovor a velmi si vážím toho, že jste přijeli. Ať vám vaši tvůrčí sílu a energii nic nenarušuje.


Děkuji.

11 komentářů:

  1. Díky za vaše dokumenty pane Poltikoviči :) a díky paní Francové za krásný rozhovor :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za krásný rozhovor. Stálo by za to udělat rozhovor i s Hankou Poltikovičovou, píše krásné knížky.

    OdpovědětVymazat
  3. Úžasný rozhovor, smysluplný. Moc děkuji, užila jsem si to.

    OdpovědětVymazat
  4. Výborný rozhovor, díky :-) velmi podnětný..

    OdpovědětVymazat
  5. Jéj miláčikovia. Veľmi pekne a zo srdca ďakujem za toto prínosné počteníčko. Prajem vám veľa zdravi a radosti.. Pa pa príjemný deň. Anička čerešnička.

    OdpovědětVymazat
  6. Parádní, díky moc, Vám oběma, díky.

    OdpovědětVymazat