sobota 5. března 2016

MICHAL KOS

S Michalem nás dala dohromady náhoda, on chtěl poradit něco ohledně krajových receptů a mě zajímaly jeho aktivity na Pecce v Podkrkonoší, kde spolupořádá každoročně festival a teď nově i staročeskou pouť. Nakonec jsme se shodli, že jsem ho před patnácti lety někde vezla autem spolu s naší dcerou Bárou. A taky je člověkem, kterému jsem se odhodlávala napsat ohledně praxe Falun Gong – no a teď sedíme u jednoho stolu a povídáme si!


Povězte mi prosím něco o tom peckovském festivalu.
Dnes už existuje občanské sdružení, oficiální pořadatel festivalu, které se jmenuje Bezdružic, ale úplně původně šlo o tradiční undergroundové akce, které na Pecce přežívaly z dob, kdy tam dělal kastelána  Jiří Červenka, spisovatel, básník a překladatel z polského jazyka. Probíhaly tam koncerty, které si já ani nemůžu pamatovat, kromě jednoho, který pořádala na hradě už dcera pana Červenky Věra. Bylo to po revoluci, nějaký devadesátý třetí rok a velmi mě to oslovilo, byl to pro mě silný zážitek. Věra se ale potom odstěhovala, pan Červenka už to dál nechtěl dělat, tak jsem v době, kdy jsem studoval střední školu, uspořádal u příležitosti narozenin slečny, se kterou jsem v té době chodil, něco jako první ročník festivalu. Hrálo tam několik lokálních kapel, byla to taková ryze punková akce. Přišlo hodně lidí, a to mě velmi potěšilo. Ten ročník se z organizačního hlediska úplně nepovedl, protože tam svou roli sehrál i alkohol. Celý den jsem zařizoval potřebné věci, a večer jsem byl unavený, nic moc jsem nejedl a potom mi stačilo pár panáků na oslavu toho, že se vše zdařilo a  tak jsem z prvního ročníku neodešel po svých.
Hrad Pecka je kulturní památka a je třeba k němu přistupovat s úctou. Veškeré akce se tam pořádají za určitých podmínek, které si pořadatel domluví s městečkem Pecka, jež hrad spravuje. Jedno z pravidel je, že hrad bude perfektně vyklizený před devátou hodinou ráno, kdy začínají prohlídky. Což se tenkrát bohužel nepodařilo a další ročník nám nechtěli povolit. Stala se ale věc, která nám paradoxně pomohla. V roce 2002 byly na Moravě velké povodně a my chtěli uspořádat festival jako benefici pro vesničky Kly, kam z Pecky vyjížděli dobrovolníci pomáhat. V té době jsme ještě neměli občanské sdružení, byli jsme tři nadšenci do kultury a chtěli jsme pořádat akce pro sebe a své známé. Došli jsme za městkou radou a poprosili je, zda by bylo možné přeci jen festival uspořádat. Slíbili jsme, že na akci nebude podávat tvrdý alkohol. Obecní rada, dle mého ocenila nápad uspořádat festival jako benefici. Řekli, že ano a tím vlastně začala tradice pořádání festivalů. Občanské sdružení vzniklo v dalším roce, protože bylo potřeba vystupovat jako právní subjekt a také se to hodí při žádostech o grant. Což neděláme příliš často, vzhledem k tomu, že nechceme být příliš závislí na zdrojích od nějakých inštitucí, které vám sice něco málo dají, ale pak vás sekýrují pro každou volovinu.  Festival na hradě Pecka pořádáme už třináct let.


Proč zrovna do těch Kel?
Kly byly jednou z nejvíce postižených obcí na Moravě a městečka z naší, povodněmi nedotčené oblasti, oslovovaly městečka v moravském regionu, které potřebovaly pomoc. Dobrovolníci z Pecky si vybrali Kly, byla tam nějaká kooperace skrz dobrovolné hasiče. 


Je to akce převážně hudební?
Myslím, že ano. Ale snažíme se vytvořit i dost prostoru pro divadlo a doprovodný program, jako je promítání, dílny, knihkupectví, lidskoprávní osvětu a podobně. Festival se jmenuje Benefiční festival divadla a hudby Pecka + rok, ve kterém se koná. Letos bude Pecka 2016.


Kam dáváte výtěžek?
Každý rok vybíráme jiný cíl benefice, do letošního roku to bylo tak, že jsme o tom rozhodovali ve sdružení a vybrali jsme subjekt, na kterém jsme se dohodli.


Třeba?
Vždy jsme to vybírali podle toho, jak jednotlivé subjekty fungují, co používají za metody, co vytvářejí, čím jsou zajímavé a čím jsou s námi propojené. V prvních letech peníze putovaly do stacionáře Rváček z Rváčova u Lomnice nad Popelkou. V dalším ročníku jsme obdarovali občanské sdružení pana Fučíka  Život bez bariér v Nové Pace. Tehdy to byl poměrně úspěšný rok, získali jsme asi pětatřicet tisíc a přes nadaci Divoké husy jsme měli možnost výtěžek ještě zdvojnásobit. Nadace Divoké Husy dává stejnou částku, kterou vy darujete, ale musí se jednat o sociální projekt. Každý rok jsme vybírali projekt v rámci sdružení a jeden rok to šlo dokonce přímo městu Pecka na výrobu prolézaček pro děti do školky.
Celý festival byl od počátku postavený na tom, že se tam potkají umělci, kteří už nějakou dobu fungují a mají svou cestičku vyšlapanou a pak také začínající umělci. Měli by se potkat na pódiu a sdílet zkušenosti a poslechnout si jeden druhého, podívat se na amatérské i profesionálnější divadlo. A zároveň na tom nevydělávat peníze, ale spíš obdarovat někoho, kdo ty peníze nutně potřebuje.
Loni peníze šly do Nepálu, kde bylo zemětřesení. Poprvé jsme použili pro výběr cíle rozhodnutí návštěvníků festivalu formou hlasování. Vybrali jsme tři subjekty a všechny je jednoduše popsali na informačních bannerech.


Ochranu životního prostředí nepodporujete?
No osobně jsem inicioval nějaké ekologické aktivity v rámci doprovodného programu, ale pokud si dobře vzpomínám, tak jsme podpořili novopacké občanské sdružení Místo, což je psí útulek. Z mého pohledu to patřilo k nejlepším akcím, protože je to regionální subjekt a peníze opravdu nutně potřebují. V té době měli v péči třicet psů.


Jakou míváte návštěvnost?
Už deset let to držíme zhruba na čtyřech stovkách návštěvníků. Hrad Pecka má omezené prostory a tisíce lidí zkrátka nepojme, tohle je akorát. Jsme spokojení z hlediska finančního i z hlediska organizačního. Nemusíme řešit záchodky, umývárny a podobně. Všechno funguje přirozeně a zatím jsme neměli problém ani s agresivitou nebo vykrádáním stanů, jak je to běžné na velkých festivalech. Já už nějakou dobu vůbec nepiju alkohol a cítím velkou zodpovědnost, pokud se tam lidé opijí a hrozí nějaký konflikt nebo úraz. I když jsme zpočátku žádná omezení neplánovali, nakonec jsme museli na vstupenky psát, aby lidé nelezli po hradbách, a máme najaté hasiče, kteří fungují jako taková ochranka. Běhají s lucernami a svítí na hradby, aby tam opravdu nikdo nelezl. Už nějakou dobu to funguje dobře a vypadá to, že se z toho pomalu stává poklidný festival pro rodinky a možná i trochu pejskařský festival.


Nevadí dětem a psům tvrdá muzika?
Festival probíhá od pátku odpoledne do sobotního večera. Pátek je trošku divočejší, hrají tam ostřejší kapely, lidi si sami určují, co je baví a co chtějí absolvovat z programu, který jim předkládáme. Přijíždí, staví si stany, a sobota je poklidnější. Během celé akce nabízíme pohoštění. A věřím, že každý si najde ve stánku to své. Nabízíme dobroty na grilu, vegetariánská jídla a specialitou, kterou děláme už od začátku je veganský  guláš. Jednu dobu jsme spolupracovali i s organizací Food not bombs, což byla skvělá spolupráce, kdy k nám jezdila hradecká pobočka a připravovali výborná veganská jídla. Lidé, kteří tam jezdí od začátku, zakládají rodiny a rodí se jim děti a začínají tam jezdit s nimi. Proto vymýšlíme aktivity i pro děti, mohou malovat nebo jinak tvořit, byly tam i workshopy dřevořezby loutek, sochání do kamene, nebo dráteník. Jeden čas se před festivalem konal plenér, kam se sjeli umělci a přímo na hradě tvořili. Festival pak byl takovou vernisáží děl.


Vaše občanské sdružení Bezdružic má i další aktivity kromě festivalu, vím, že pořádáte ještě staročeskou pouť na Pecce, můžete mi k tomu něco říct?
Kromě festivalu jsme časem začali dělat i další kulturní akce a jednou z nich je i Staročeská pouť na Pecce, která bude letos poprvé. Byl o ni velký boj s Obecní radou, protože doteď tam probíhala taková ta standardní pouť, kam přijedou kolotoče, střelnice a stánky s čínským zbožím. První impuls dal vlastně Hynek Kalista, člověk, který se přistěhoval na Pecku, celkem nedávno. Na náměstí koupil dům a zřídil v něm kovářskou dílnu. Přijde mi, že jemu záleží na tom, aby se na Pecce kvalitně žilo možná i víc než některým domorodcům. Má například blok Život je pecka.
Byl jsem přítomný na jednom ročníku pouti, kdy tam slavil starosta z Nové Paky své narozeniny. Každý rok jezdil slavit na peckovskou pouť, zaplatil světským, kteří pochází z Paky, a autíčka jezdila, kolotoče se točily a řvalo to tam do jedenácti do noci. Pan Kalista za ním přišel s prosbou, zda by nebylo možné to ztlumit a on ho ostře odbyl. Podle mě to byl první impuls, kdy Hynek začal uvažovat o tom, aby se něco změnilo, a oslovil nás jako občanské sdružení a my už jsme předtím přemýšleli o tom, jak přetransformovat součastnou podobu pouti na staročeskou pouť. Rádi bychom, aby se na peckovskou pouť navrátili skuteční řemeslníci, pěkné atrakce a hlavně, aby náměstí pulzovalo životem a ne hlasitými decibely z reproduktorů. Ale stále to byla jen taková idea a neměli jsme odvahu do toho jít. Kamarád ze sdružení Honza Zverec se byl shodou okolností podívat na staročeskou pouť do Vysokého nad Jizerou a moc se mu tam líbilo. Zjistil, že staročeské atrakce není tak složité sehnat. Sedli jsme si na to, a postavili koncept pouti tak, aby neprodělala. Plánujeme stánek s občerstvením, který by nám měl zaručit výdělek na pokrytí nákladů. Honza Murdych, současný kastelán, vymyslel, že pouti dáme podobu i kulturní akce, s koncerty a divadelními přestaveními, či kejklíři. Budeme se snažit do toho zapojit i místní lidi a spolky. Pamatuji si poutě ze svého dětství, kdy náměstí doopravdy žilo a pulsovalo. Chodili tam mladí i staří a všechny nás to bavilo. Atrakce jsou od té doby stále dražší a bohužel i dle mého méně zajímavé. Cítíme potřebu to změnit a obnovit. Vzhledem k tomu, že se poskládal tým lidí, který na tom chce pracovat a má k tomu předpoklady, tak to chceme zkusit a věříme, že se to podaří.


Proč vy osobně tohle děláte?
Baví mě dělat něco pro lidi, mám rád akce, kde nejde primárně jenom o zábavu, ale něčím mě i obohatí. Vnímám takové akce jako čas a místo, kde se lidé setkají, jsou spolu na jedné vlně a mají možnost sdílet, povídat si a navzájem se nějak obohatit. Doprovodným programem festivalu je pokaždé nějaká ekologická osvěta nebo promítání filmů s tématikou ekologie, lidských práv nebo práv zvířat. Oslovil jsem brněnské hnutí Nesehnutí a půjčili jsme si od nich putovní výstavu zaměřenou na hypermarkety. Snažím se hledat témata, která by mohla zajímat mou generaci a zároveň byla z mého pohledu důležitá. Už deset let se věnuji meditační praxi Falun Gong, která mě svým způsobem někam posunula a i o tom bych rád s lidmi mluvil.


Vysvětlete prosím, o co jde.
Falun Gong je prastaré čínské učení, které zahrnuje kultivaci těla a mysli. Je to něco jako buddhismus nebo taoistické učení. Ve Falun Gongu jsou jednoduché meditační cviky, které pomáhají uvolňovat energii v těle, funguje to podobně jako u jógy. Zároveň je to duchovní cesta, kdy se člověk řídí principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti a uplatňuje je v životě. Zní to jednoduše, když se to takhle řekne, ale například pravdivost znamená žít opravdově. Když se člověk něco opravdu rozhodně dělat, není to vždy úplně jednoduché v tom vytrvat a tou cestou jít. Kupříkladu od roku 1999 je Falun Gong v Číně zakázaný. Praktikující Falun Gongu jsou nejvíce zneužívanou skupinou pro ilegální odběry orgánů, které probíhají ve vojenských i státních nemocnicích. Nevím, zda je to ještě i teď běžná praxe, ale nedávno byl v Čechách novinář Ethan Gutmann, který působil v Číně. Vydal knihu Jatka, která o ilegálních odběrech orgánů přímo pojednává. On prováděl vyšetřování, mluvil s lidmi a shromáždil hromadu důkazů a výpovědí očitých svědků.


Orgány se prodávají na Západ?
Většinou bohatým Asiatům, protože prý není pro Evropana úplně jednoduché přijmout orgán člověka jiné rasy. Ale, co vím i lidem ze Západu, kteří nechtějí čekat standardní dobu, která je zde běžně asi dva roky. Slyšel jsem i zaznamenaný rozhovor. Právník a bývalý kanadský ministr pro styk s Východem David Kilgour tomu zpočátku nevěřil. Jako praktikující křesťan cítil potřebu zjistit pravdu, protože křesťané mají v Číně také velmi těžkou pozici, stejně jako Tibeťané a urgujští muslimové. Čínský komunistický režim je zaměřen na likvidaci jakýchkoliv duchovních směrů nebo základů svobodného myšlení. David Kilgour zaplatil síť dobrovolníků, kteří se vydávali za zájemce o orgány a volali do nemocnic a rozhovory nahrávali. Přepsané telefonní hovory nakonec vyšly v brožuře Krvavá sklizeň. Když jsem slyšel tu nahrávku, byl jsem překvapen, jak je to snadné. Bylo to, jako byste si objednával nějaký přístroj. Tak to funguje. Pro lékaře je to byznys. Stejně jako výstava Bodies, která je také čistě byznys. Tam není ani prokázaný původ těch těl.

Byli to vězni, ne?
Jsou to těla vězňů, snad i politických a neprávem obviněných a odsouzených.


Vy sám Falun Gong praktikujete nebo to i vyučujete?
Já jsem praktikující. Falun Gong má pouze jediného Mistra, který učení vyučuje.

Kde, v Číně?
Ne, z bezpečnostních důvodů není v Číně, ale žije v Americe. Já jsem se s ním setkal v roce 2012 ve Spojených státech. Nejsem žádný velký angličtinář a neměl jsem nikoho, kdo by mi překládal, takže to byl dost rychlý, nicméně silný zážitek. Mistr se moc na veřejnosti neukazuje a s praktikujícími se téměř nesetkává. Jednou za čas, podobně jako třeba dalajláma, Mistr Li Hongzhi, vystoupí na veřejnosti.

Kdybych chtěla Falun Gong praktikovat, tak co mám dělat, na koho se mám obrátit?
Můžeme se domluvit spolu a společně si zacvičit a dál bude na vás, jak se tomu chcete moc věnovat.

To se necvičí ve skupině, to cvičí každý sám?
Může se cvičit i ve skupině. Ve městech jako je Praha, Brno, Olomouc a další.  Já znám ve svém okolí jen jednoho kluka, který se tomu věnuje, a s ním si občas zacvičíme. V Hradci Králové je možná pět, šest lidí. Alespoň ze začátku je dobré jít párkrát mezi ostatní, aby vám případné chybné pohyby opravili, ale v zásadě se to dá praktikovat o samotě. To mi na tom přijde velice sympatické. Nemusíte platit žádné příspěvky, chodit pravidelně na hodiny, můžete si to přizpůsobit svým vlastním podmínkám. To cvičení je ale třeba brát spíše jako doplněk. Větší důraz je kladený na princip „odžívání“ karmy a na to, aby člověk kultivoval svůj charakter. V té praxi se mluví o tom, že karma a ctnost jsou hmatatelné látky. Vždycky mi bylo proti srsti, když mi někdo předkládal duchovní nauky stylem: toto je dobré a toto není dobré, to se musíš naučit, tohle nesmíš dělat. Koketoval jsem například s učením Hare Krišna a už jsem cítil nějaký blok, když jsem dostával knihy na ulici, které bylo třeba nastudovat. Já si svou cestu musím najít sám. Měl jsem životní období, kdy jsem chodil často do lesa a snažil se meditovat. Od kamaráda jsem se pak dozvěděl o Falun Gongu, předal mi základní knížku, kde jsou popsané základní cviky a principy. Našel jsem si k tomu svůj vztah a pozvolna to v sobě zpracoval. Začal jsem to praktikovat sám a jel jsem do Prahy na cvičební místo, kde mi opravili chyby. Vnímám to tak, že mi to sedlo. Jsem teď kontaktní osobou pro Jičín a Dvůr Králové.


Má to účinky i na fyzické zdraví?
Nepochybně. Když jsem začínal, měl jsem problémy se zády a řekl bych, že mi to hodně pomohlo. Nechci říct, že bych úplně odboural bolest nebo se úplně fyzicky spravil, spíš jsem k tomu získal myšlenkově jiný přístup. Začal jsem o sobě víc přemýšlet. Máma mi vždycky říkala: narovnej ty záda! Falun Gong byl pro mě signálem, abych narovnal záda nejen fyzicky, ale především duševně. To mně pomohlo mnohem víc než fyzické cvičení, i když i to pro mě má velký efekt.

Cvičíte každý den?
To ne. Měl jsem období, kdy jsem cvičil denně, ale teď bohužel vůbec nestíhám.

Je to série cviků, která se opakuje?
Ano a dá se to i upravit. Je několik verzí hudby, při které se cvičí, a instrukcí k tomu, ale není ani nutné je používat. Ze začátku jsem cvičil pouze s mantrou, kterou jsem si odříkal před cvičením. Naučil jsem se mantry, šel jsem do přírody, do lesa, odříkal si je, zacvičil si a zase jsem šel. A nic víc jsem k tomu nepotřeboval. Až později jsem zjistil, že k tomu existuje hudba.

Jestli jsem to dobře pochopila, principy Falun Gong jsou jedním z důvodů, proč děláte něco pro druhé, je to tak?
Asi ano. Spousta lidí dělá v životě chyby nebo něco, co jim tak úplně nesedí, ale nezmění to, dokud si neuvědomí, že jsou to chyby. Festival by mohl být místem, kde si mohou lidé v klidu promluvit a něco si ujasnit. Obohatit se a posunout se. A to je důvod, proč v tom pokračuji, jinak bych s tím už dávno přestal, protože to pro mě představuje velký stres z kombinace alkoholu a rozjařenosti a velkou zodpovědnost. Naštěstí se to v posledních letech úplně vyklidnilo a festival se stal místem, kam si i já jako organizátor chodím odpočinout.


V co věříte, Michale?
To je zajímavá otázka! Vždycky si říkám, že vím, v co věřím. Směje se. Věřím v existenci univerzální pravdy. V to, že by se člověk neměl snažit od ní neodklonit, zůstat neúplatný a silný. Ale nelze vyčítat lidem, že se nezachovali správně, protože je to jen tím, že jsou slabí. Všichni jsme slabí a máme nějaké mezery. Věřím v principy Pravdy, Soucitu a Snášenlivosti, podle kterých se všechno točí. Když se k sobě budeme chovat dobře, budeme ohleduplní jeden ke druhému a budeme to posílat dál, tak se nám to zase vrátí. Vlastně nejsou potřeba zákony a policie, aby nás hlídaly.
Cítím se svým způsobem jako anarchista, ale ne takový anarchista, který rozbíjí výlohy. Vždycky jsem cítil, že anarchie je čistý projev lásky, nesobectví, svobody a pravdivosti k sobě a ostatním. Ještě tak umět poznat, co je pravda!


Michale, moc děkuju za zajímavý a velmi inspirativní rozhovor a doufám, že se potkáme při cvičení nebo na Pecce.





1 komentář: