neděle 20. března 2016

LUBOŠ RINGL

Když mi pan Luboš Ringl napsal, zda by mi mohl poslat na ochutnání svou marmeládu z minikiwi, zaujala mě jeho vášeň pro rostliny a zejména pro stromy, kterou sdílíme. Chvíli jsme si dopisovali a nakonec z toho byla moc milá návštěva a tenhle zajímavý rozhovor. Marmelády jsem ochutnala, a ačkoliv nejsem jejich zvláštní milovník, musím upřímně přiznat, že lepší marmeládu jsem nikdy dříve nejedla. Pan Luboš říká: Kdo ochutná minikiwi, už si nikdy kiwi v obchodě nekoupí. Marmeládový Joe se však nezabývá pouze pěstováním neobvyklých odrůd dřevin a výrobou marmelád, je to také nesmírně šikovný řezbář.


Jak se stavební inženýr dostane k vaření marmelád?
Já pocházím z Přemyslovic, ze selského plémě, a můj tatínek předpokládal, že budu pokračovat v zemědělské tradici, mě to ale nikdy nebavilo. Od mala jsem musel pomáhat na poli, plet, rýt na zahradě, řezat dřevo na cirkulárce. Tam jsem si možná vytříbil tu manuální zručnost, za kterou jsem rád. V našem rodě se napřed hledělo na to, jak se člověk umí postavit k práci a pak teprve, jaké má školy.

Ale to je také správně.
Však jo. Já to považuji za standard, ale ne každý to tak vidí. Když jsem přemýšlel, čím budu, řekl jsem si, že do zemědělství určitě nepůjdu. Navíc táta dělal v družstvu a byl dokonce nějakou dobu i jeho předsedou. Ne protože by byl nomenklaturní kádr, ale že to nikdo jiný v té době nechtěl dělat a on měl tu osobní zodpovědnost. Film Všichni dobří rodáci jsou i o mém tatínkovi, řečeno jednou větou. A také to s ním potom stejně dopadalo, snad kromě toho, že nebyl tak dlouho ve vězení, ale byl tam. Můj strýc je stavař, byl to můj vzor i v jiných ohledech - tak jsem si řekl, že půjdu na stavařinu.
I když mě nebavilo pracovat na té zahradě, bavilo mě sázet. Mamince jsem přesazoval muškáty a moje jihlavská teta mi říkala, když jsem k nim přijel: hele, zasaď mi tuhletu kytku, ty máš v rukou fluidum, co zasadíš, tak to roste. Tak jsem možná začal vnímat, že nemusí být všechno jen vědecký materialismus. Můj děda byl invalida,  měl až do stáří na zahradě tulipány, a i když těžko chodil, stálo mu za to se do té své zahrady o dvou hůlkách dobelhat, aby se s nimi potěšil. Když mu za oknem rozkvetla klívie, dokázal se na ni dívat a upřímně se radovat.  Po něm jsem zdědil tu chuť pěstovat něco jen tak pro radost. Začalo mě bavit to, co v tom běžném hospodářství nebylo, protože jsem vyrostl mezi kuřinci na dvorku na dědině. Navíc když je to něco, co každý nemá, probudí se ve mně onen pověstný „Joko Ješita“ a chci to mít. Tak jsem se kdysi dostal k pecičkám citrónu, nechal jsem je vyrůst a hledal jsem, jak by se to dalo naroubovat. Začal jsem tedy kdysi dávno, před třiceti lety, s pěstováním citrusů, rouboval je, svítil jsem jim v zimě zářivkami. Citrusy totiž u nás v zimě trpí nedostatkem světla. K citrusům se přidaly kávovníky, takže jsem dokonce pražil vlastní kafe. Řekl jsem si, že až si jednou postavím domek, musí u něho být skleník. Domek jsem postavil, ale na skleník už nezbyl čas. Postupně jsem pochopil, že mám i jiné zájmy a jiné koníčky a skleník je věc, která je nákladná sama o sobě a jeho provoz také. Upustil jsem od toho, co v našich podmínkách nemůže růst samo. Láká mě neustále zkoušet pěstovat to, co je všeobecně považované v našich podmínkách za složité nebo neobvyklé. Sem patří i to kiwi. A když už se mi ho podařilo vypěstovat, napadlo mě z něho uvařit i marmeládu. Vždycky jsem vařil marmelády z toho, co se na zahradě urodilo, nejčastěji z černého rybízu, ten má Jarmilka nejraději (pozn.: Jarmilka je žena pana Ringla).


Je složité vypěstovat si vlastní minikiwi?
Není. Minikiwi má několik předností a několik omezení. Je to rostlina dvoudomá - musíte mít samčí a samičí rostlinu. Stačí jeden samec až na deset samičích rostlin, abychom měli úrodu. Dalším úskalím jsou jarní i podzimní mrazíky. Vyžaduje silnou a dostatečně velkou oporu a řez v době vegetačního klidu, podobně jako réva vinná. Protože mělce koření a vysychá, je třeba sice nemnoho, ale pravidelně zalévat. Jeho předností je, že netrpí prakticky žádnými chorobami ani škůdci – a tudíž nevyžaduje žádné chemické ošetřování!

Minikiwi je tedy liána?
Minikiwi je hrozný výraz, ale pro zjednodušení jej budeme používat. Je to správně Actinidia arguta, český ekvivalent je Čnělkovec význačný, spíše se však používá počeštěná výslovnost a zápis latinského názvu. Je to, obrazně řečeno „bratranec“ toho chlupatého kiwi, které všichni známe z obchodu, Aktinidie chinensis. Je to pravotočivá liána, připomínající spíše keř s dlouhými výhony.


Řeže se podobným způsobem jako réva?
Ano, podobně. Kvete na letošních výhonech z loňských šlahounů. Tedy jeden rok udělá šlahoun a na jaře vyrazí z puků krátké oplégry a na těch rozkvete. Je dobré, vlastně nutné prořezávat, protože všechno lépe plodí na mladém dřevě.
Kdy můžeme očekávat první úrodu, vysadíme-li do zahrady minikiwi?
U řízkovanců asi třetím nebo čtvrtým rokem, záleží na podmínkách.


Jak dlouho už vaříte z minikiwi marmeládu?
Dělám ji už třetím rokem. Vysadil jsem keře a netrpělivě čekal! Trvalo tři nebo čtyři roky, než začaly plodit. Když byla první úroda, přišel podzimní mrazík a plody namrzly. Už při nule to zvadne jako brambory, když namrznou, to je hotovo. Říkal jsem si, co s tím? Plačky jsem to obral a napadlo mě, že to zkusím rozvařit na marmeládu. A tak vznikla první marmeláda z minikiwi. Začalo mě to bavit a začal jsem sbírat skleničky od jogurtů a chystal se na sklizeň.

Dáváte do marmelád jablečný pektin?
Nedávám tam vůbec nic, jen cukr. Marmeláda je trochu řidší, některá teče víc a některá méně, zatím nevím, čím to je, vařím to stejně dlouho. Jsou to různé odrůdy, mám jich dnes plodících už šest a dozrávají postupně. Tak možná některá želíruje víc a jiná méně.


Některé vaše marmelády jsou dochucené, třeba vanilkou.
Ano, dělám tři druhy, obyčejnou, vanilkovou a s rakytníkem.

Když se vám povedla výtečná marmeláda, řekl jste si, že ji zkusíte nabídnout lidem?
Já jsem byl troufalejší. Řekl jsem si, že toho navařím, co půjde a zkusím to prodat. Chodil jsem a modlil jsem se, jenom ať to neomrzne na jaře! Aby v létě nepřišlo krupobití! Aby nepřišly podzimní mrazy! Protože se mi to všechno splnilo a nic z toho nepřišlo, byla výborná úroda a podařilo se mi všechno zpracovat. Je to trochu jinak – vysadil jsem novou výsadbu argut, na kterou sháním různé odrůdy, které ještě nemám. Mám tam už přes čtyřicet rostlin a každý se ptá, co budu s tím vším kiwi dělat – no přece tu marmeládu – odpovídal jsem na to. Tak letos jsem chtěl zkusit, jestli je to dobrý nápad.


Podařilo se vám něco prodat?
Říkám tomu umístit to na trh - a darováním mi to jde skvěle. Směje se. Takže třetinu jsem už celkem snadno na trh umístil.  Ale něco jsem i prodal - už se mi podařilo zaplatit cukr, který jsem do toho nakoupil. Utržil jsem celkem asi tisíc čtyři sta korun.

Jak marmeládu používáte? Na chleba, do kaše, na lívanečky nebo jen tak samotnou?
Na všechny způsoby. Snídáme spolu s Jarmilkou vždycky v sobotu a v neděli vánočku, a přestože vánočka z Kauflandu není domácí, marmeláda to spraví. Na chleba s máslem, na housku. Do bílého jogurtu, do obilninových kaší.


Má minikiwi nějakou významnou zdravotní prospěšnost?
Hlavně je to vitamínová bomba. Minikiwi obsahuje v 1 kilogramu 700 -1500 mg kyseliny ascorbové. Ty vyšší hodnoty platí hlavně pro kolomikty. I po uvaření v marmeládě určitě nějaký ten vitamín C zbude, stejně jako ve vařených bramborách. Mimochodem, brambory jsou dominantním zdrojem vitamínu C pro člověka.

To je zajímavé. Má kiwi ještě jiné vitamíny nebo minerály, kterým var nevadí?
Tady jste mě nachytala „na hruškách“ – vlastně na minikiwi. Upřímně řečeno - nevím to přesně. Obsahuje jistě i vitamín A a řadu minerálů, ale to bych fabuloval. Opravdu nejvýraznější vlastností je extrémně vysoký obsah vitamínu C – a to v nekyselé formě!


Přivezl jste mi jako dárek nádhernou dřevenou mísu vyřezanou z olše. Vím, že děláte i zajímavé sochy, jak jste se k tomu dostal?
Bez falešné skromnosti si nemyslím, že to je něco, co by se dalo nazvat sochou. Dělám spíše drobné věci, moje největší dílo měří metr. Nazval jsem to Jarní flétny. Začal jsem ale miskami a řeknu vám, jak to bylo. Mám známého, který je řezbář a kterého jsem znal prvně jako muzikanta. Dali jsme se dohromady. Chodil jsem za ním do dílny, kde řezbařil. Díval jsem se, co dělá a líbilo se mi to. Ale neměl jsem žádnou potřebu vzít dláto do ruky, i když mě k tomu často vybízel. Jednoho dne jsem změnil zaměstnání a začal jsem pracovat jako vedoucí prodejny s dřevomateriálem. Šéf nám nekazil charakter penězi, ale umožnil nám odborné vzdělání. Musel jsem absolvovat rok postgraduálního studia na dřevařské fakultě ve Zvoleně. Součástí byla i seminární práce a já při hledání podkladů v knihovně našel knihu fotografií z šedesátých let. Na několika černobílých fotkách byl starý řezbář na Spiši. Na jedné fotce byla svalená osika v zimě v lese, potom uříznutý špalek, rozseknutý na půl. Na dalších dvou fotkách bylo, jak ten muž sekerkou a „kopáčkem“ vysekal misku. Já jsem se na to podíval a v tu chvíli mě to tolik oslovilo, nějak se to propojilo a já si řekl, že si chci také udělat takovou misku. Koupil jsem si první dvě dláta. Šel jsem do lesa za naše, padlá osika tam žádná nebyla a stojící bych nesvalil. Našel jsem ale pokácené olše, tak jsem vzal pilu, uřezal jsem metrový kus syrové olše. Myslel jsem, že to ani nedonesu domů, jak to bylo těžké! Doma jsem z toho nařezal špalky, sekerou je rozpůlil a začal tesat misky. A jednu z nich jsem vám právě přivezl. Ta je vzácná, protože z olše už nikdy nebudu dělat.


Proč?
Protože z olše se musí dělat ze syrové a to občas praskne, ne vždycky. Ta miska je dělaná z půlkuláče, tělo misky jsou tři nebo čtyři roky života toho stromu, vidíte tam dobře ty letokruhy. Když olše uschne, je to tak tvrdé dřevo, že umlátit to paličkou dá obrovskou práci. Nedělám žádnými frézami, motorovými pilami, všechno je to jen rukama. Takže jsem začal těmi miskami a udělal jsem jich...sto? Sto padesát?


Ty jste prodával?
Rozdával jsem je známým a kamarádům. Prodal jsem všehovšudy asi dvě. Ten pocit, když někdo řekne: Tos dělal ty sám? To je krása!, je lepší než peníze. Hodně jich máme doma, Jarmilka to používá na všechno.


Misky ještě děláte?
Už moc ne, dělám je občas z lípy, když mi zbude nějaká krajinka. Na miskách jsem se naučil cítit dláto „v ruce“ a dláto ve dřevě. Postupně jsem si dláta dokupoval, jak jsem začal vnímat, na co je který tvar dláta vhodný. Tehdy jsem ale nebyl tak zpupný, abych si myslel, že udělám sochu. Postrčil mě k tomu zase vnější impulz, tentokrát od onoho řezbáře.  Svými miskami jsem ho přesvědčil ke spolupráci. Sice jsme spolu začali dělat, ale po čase jsme se rozešli. Možná jsem chtěl moc brzy prosazovat i svoje nápady. Odnesl jsem si od něj ale dvě důležité věci: řezbářský výraz - kontrast hladkých a hrubořezaných ploch, s tím se snažím pracovat, a také znalost o nástrojích. I když jsem u něj skončil, u řezbaření jsem už zůstal. Dodnes mě fascinuje, že stačí pár řezů a z uniformního lipového hranolku se stane mně blízká, velmi osobní věc.   Začal jsem dělat drobné věci. Pak se stalo, že to někdo uviděl a chtěl to. Většinu těch věcí jsem daroval, ale také jsem něco prodal.



Láska ke dřevu u vás úzce souvisí s láskou ke stromům, je to tak?
Ano, máte pravdu. Hledali jsme, kde se usadit, protože jsme nechtěli žít v bytě. Chtěli jsme nějaký pozemek v přírodě, co nejblíž lesu, někde na kopečku, kde bychom mohli postavit „rýmařovský domek“. Přijeli jsme ke známým do dědinky Vícov a všechny parcely už byly obsazené. Před starostovým byl takový palouk a já říkám: pane starosto, a co toto?
To je volné!
Tak to by se mi líbilo!
Tak to ti prodáme.
To byla rostlá skála až na povrch, tam nebylo „jen“ kamení. To byla miniaturní step, kde je ten šífr (pozn.: břidlice) vidět a který vede snad až do středu Země. Nebylo tam nic, žádná půda. Baráček bude mít dobré základy, ale mělo to jedinou vadu – hrozně jsem chtěl mít na zahradě stromy. Řízením osudu se mi podařilo sehnat legálně tisíc kubíků hlíny ze stavby. Dobrá černá hlína od Prostějova. To víte, že to chodili místní okukovat! Nejenom, že tam vyrostl domek za čtrnáct dní, stála tam dvě auta, ale teď tam byla i ta hlína. Zapřáhl jsem se do smyku, srovnal jsem to, zkypřil. Oni už viděli ty brázdy, čekali ty zemáky a řepu - a já tam zasázel lesní stromy! Břízy! Smrčky! Řekli si, že musím být blázen - navíc když sto kroků od plotu máme les. Dvě stě kilometrů čtverečných lesa. Ale já jsem chtěl mít svůj les.


Nezdála se vám ta hlína z pole mrtvá, vinou těch pesticidů otrávená a udusaná těžkou technikou, že už v ní nic nežije?
Já si myslím, že ta zem je málo živá ne tolik vinou té chemie, ta se celkem brzy rozloží. Daleko větší problém je mechanizace. Ty těžké, velké stroje degradují půdu hrozným způsobem. Miliony let trvalo, než vznikla ta struktura, pak v tom hospodařili s dobytkem a koňmi. Kolik ten kůň toho pošlape. Oralo se ruchadlem. Dnes už někteří zemědělci ani neořou, jen půdu pozdvihnou, aby tu kapilaritu, tu strukturu živé orniční vrstvy nepoškodili. Když se to zoře a převrátí, tak se všechno, co žilo nahoře, zasype a zabije. Co bylo dole, vyschne a zemře také. Hluboká orba je kravina. Otáčí to někde i o čtyřicet centimetrů! Vždyť nemají rozum.


V co věříte, Luboši?
Nevěřím v Boha takového, v jakého věří katolíci, křesťané. Křesťanský Bůh mi není blízký, ale nejsem materialista. Neumím to pojmenovat, nemám rád výrazy Vyšší moc, Myšlenka nebo Universum, ale jsem přesvědčen, že materie, ačkoliv by to bez ní nešlo, není řídící složkou, která rozhoduje o všem. Zrovna čteme s Jarmilkou Harariho knihu Sapiens
, to je zvláštní teorie o tom, jak se z opice stal člověk, proč je tady a co způsobilo, že je takový, jaký je. Jsem zapřisáhlý pacifista, nenávidím válku, nedokážu nikdy smeknout před vojevůdcem. Obdivovat někoho, že vyhrál složitou bitvu, kde zůstalo tisíc, deset tisíc nebo milion lidí, to mi opravdu bytostně vadí. Nemám rád horory a krváky. Neumím odpovědět přesně, v co věřím, ale věřící jsem. Rád bych došel k vysvětlení toho, proč se dobro nemůže prodrat, proč je tak snadné být zlým. Ten Harari mi na to trošku odpovídá. Kdyby ten náš prapředek, expandující odněkud z Jižní Afriky, nebyl takový zlotřilec a nevyvraždil své mírumilovnější současníky, mohli jsme být dnes daleko hodnější a nemuseli jsme všechno řešit tak, že na někoho, s kým nesouhlasím, rovnou vytáhnu kudlu, nůž, kulomet, tank. To mi hrozně vadí a asi je to teď v tomto okamžiku na mně i vidět. Hodně o tom přemýšlím. Křesťanský Bůh, který stvořil Ježíše a je tak personifikovaný, že když to řeknu syrově, oplodnil Pannu Marii, není ta cesta. Že v nějaké formě existuje ďábel, v to také věřím, protože jinak by to zlo nemělo tak snadnou práci.


Takže věříte ve zlo mimo člověka?
Ano. Jak se ale do člověka dostane, stejně jako se do něho dostane dobro, to nevím. Kdybych to věděl, dělal bych všechno pro to, aby se to nestávalo. Asi v každém z nás je zla nějaký díl. Ale jestli existuje exaktně někde mimo, nebo je jenom v lidech, to je těžká filozofická otázka, já to nevím.


Ano, proto jsem se ptala, zda věříte, nikoli víte, lidé na to mají různé názory.
Kdyby to bylo s dobrem tak snadné, tak by si nepsali králové nebo prezidenti, že pravda a láska zvítězí na standarty, protože by to šlo samo sebou. Nevím, proč je to tak těžké, nevznikaly by pohádky. Někdy si až myslím, že zlo má snad navrch.

To snad ne.
Bojovat se s tím musí pořád. Ale vidíte, řekneme si, musíme bojovat se zlem a zase je tu boj. Kdyby tohohle nebylo, tak se nemusí bojovat. Dobrým slovem se dá sice bojovat, ale i to je snadno zneužitelné a manipulovatelné.


Jak byste si přál, aby na vás jednou vzpomínala vaše vnoučata?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Mám dost co dělat s tím, jak bych chtěl, aby na mě vzpomínaly moje děti, protože jsem jim zkomplikoval dospívání tím, že jsem se rozvedl. I když jsem teď šťastný a spokojený, tak každá akce vyvolá reakci a to dobro a zlo se i v tomto projektuje. Jedna věc se dá říct i vidět více způsoby. Jestli jsem nad něčím v podobném smyslu přemýšlel, tak bych chtěl, aby moje děti na mě vzpomínaly v dobrém. Že jsem nedělal v životě žádné lumpárny, že jsem všechno dělal v dobré víře a že jsem nebyl zlý člověk. A to bych mohl přenést i na ty vnuky.


Luboši, děkuju vám za příjemný a zajímavý rozhovor a vám i vaší ženě za milou návštěvu. Ať se vám ve všem daří!





Žádné komentáře:

Okomentovat