středa 27. dubna 2016

KAREL RICHTR

Karel Richtr je kamarádem mého kamaráda, takže jsem cestu k němu měla velmi usnadněnou. Ale byl by vstřícný a ochotný i bez téhle protekce, o tom jsem přesvědčená.
Karel je velmi skromný a přemýšlivý muž. K tomu všemu je skvělý fotograf a muzikant a já jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost ho potkat.


Karle, co je základem tvé fotografické tvorby, fotíš především na plech? Jaká témata jsou ti nejbližší?
Nejvíc fotím něco na pomezí aktu a portrétu.

Takže holky?
Hlavně holky. Ale fotím i chlapy. Ostatní žánry dělám, když si mě někdo objedná, nebo když mě něco extrémně zaujme. Fotím veškerými technologiemi, které jsou v současné době dostupné.



Takže klidně i digitálně?
Ano, klidně i digitálně. Klidně i na film, klidně používám dírkové komory. Cokoliv, co se na focení použít dá. Tvrdím, že člověk nefotí tou kterou technikou, ale že ji používá k tomu, aby mu pomohla vyjádřit myšlenky, které chce prostřednictvím fotky sdělit.

Nejsi tedy ortodoxní v tom, že bys používal jen klasiku?
Ne, to nejsem. Ono to teď asi tak vypadá, protože se ukázalo, že mokrý kolodiový proces mi dává velmi široké pole možností a že prostor pro sebevyjádření je zatím nejširší z toho, co jsem potkal.

Jak to je možné?
Protože mi nedovoluje mít celou fotografii pod kontrolou. Jsem ve fotografii dost systematický člověk. Vždycky, když začnu s nějakou novou technologií, tak po čase ji po technické stránce ovládnu do té míry, že vím předem, co mi to udělá. Ztrácí se mi tam moment překvapení, ztrácí se tam náhoda. Jsem zvyklý věci řídit a vědět, co se děje. Mít fotku dopředu vymyšlenou. V tomhle případě celý proces probíhá v kapalinách a příroda se tam vždycky nějak vecpe. Doteď se vlastně dohadujeme o tom, který prostor na fotce ona nechá mně, abych si ho řídil, a který prostor nechám já jí, aby si tam něco nakreslila. Já jí řeknu hele, chtěl bych tam asi něco takovýho a ona mě z nějakého důvodu ta chemie ochotně poslouchá a dělá věci, které bych sám hlavou nevymyslel.


Takže překvapení je většinou hezké?
Jo, je pozitivní. Po třech letech, co to dělám, tak mě to překvapuje neustále. Pořád se tam dějí nové a nové věci. Záleží na teplotě, na tom, jak fouká vítr, jak jsem se vyspal. Je tam tolik proměnných, že by se mi zavařil mozek, kdybych je měl kontrolovat. Takže jsem se na to vykašlal a nějak sdílím prostor fotografie s náhodou, se kterou spolupracujeme.

Takže díky tomu tě to zatím neomrzelo?
Vůbec ne, naopak.

V čem to překvapení spočívá? Zkus mi to prosím trochu přiblížit.
Vývoj dospěl do takového stádia, že většina technologií, které se používají na focení, je téměř dokonalá. Digitální snímek nebo snímek na film zachytí okamžik, kdy na něj dopadá světlo. Tady je to trošku jinak. Celé to probíhá v gelech a kapalinách, v ničem měřitelném. Ten proces je proto schopen zaznamenávat i okolnosti svého vlastního vzniku. Každý úkon, který se provádí manuálně, zanechá stopu. Už jen to, jakou energii člověk vynaloží na to, aby polil desku, jak dlouho ji naklání, to všechno se na fotce ve výsledku nějak projeví. Způsob, jakým strčí mokrou desku do zcitlivovací lázně, se na tom výsledku také nějak projeví. Když ji dáte nastojato, tak nemusí překonávat žádný odpor, a kapalina se nevíří. Když ji tam dáte naležato, tak vzniknou v kapalině víry a ty ovlivní výsledek. Jakým způsobem na to nalijete vývojku, jakým způsobem přerušíte vyvolávací proces. V jaké fázi ho přerušíte. Každý z těchto kroků se na fotce může a nemusí nějak projevit. Poučený divák je pak schopen tyhle okolnosti číst. Takže já strašně rád koukám na kolodiové fotky lidí z celého světa a snažím se dešifrovat okolnosti jejich vzniku. Je to další rozměr, který jiná technologie neumožní.


Ale tohle ta fotka řekne jenom odborníkovi, nám laikům ne.
Ono to zase tak složité není. Člověk udělá pár snímků a pak už ví.

Je možné, aby autor pomocí kolodiové techniky fotil rozpoznatelně, abys ho poznal na základě těchhle různých věcí, které jsi popsal? Když to děláš určitým způsobem, máš pak svůj rukopis? Nebo ten rukopis spočívá jen v tom, co fotíš a jakým způsobem?
Je to součást toho rukopisu, určitě. Dnes už mohu říci, že existují na světě fotografové, jejichž fotografie spolehlivě poznám díky tomu, jak s tím materiálem pracují.

A ty sám máš zřetelně rozpoznatelný rukopis?
Určitě. Já jsem takový průhledný.

V čem tvůj rukopis spočívá?
Řeknu to na příkladu portrétu. Kvůli portrétům mě často navštěvují lidé u mě doma. Nemám tam příliš variabilní prostředí, tak fotím na neutrálním pozadí. Ty kolodiové artefakty, což jsou různé čáry a šmouhy, nechávám hrát právě na tom neutrálním pozadí a snažím se, aby mi nezasahovaly do obličeje a nerušily. To je jedna z věcí, která je pro mé portréty typická. Hlava je čistá a nepoznali byste, že je focená na kolodiový proces. A kolem se odehrává nějaký děj, který jsem příliš neřídil a jen jsem se s fotografickým bohem dohodl, že mi nebude zasahovat do mého písečku.


Tím chceš říct, že dohoda stačí, že to ty sám technicky nijak neovlivníš?
To ano, ale ne že bych to dopředu věděl.

Takže víš, jak udělat čistý obličej?
Vím, ale přišel jsem na to až na základě zkušenosti. Když jsem se v komoře choval konstantně, poléval jsem zleva doprava a nakláněl jsem to určitým způsobem, zjistil jsem, co se stane. Na základě opakování toho procesu jsem došel k tomu, že se dějí jisté zákonitosti, které mohu využít.

V současnosti probíhá tvoje výstava ve Viničním altánu v pražských Havlíčkových sadech, to jistě není tvá první kolodiová výstava.
Je šestá. Když mi zrušili výstavu v Knihovně akademie věd, ozvala se spousta lidí, kteří mi nabídli náhradní výstavní prostory. Ivana Beranová, která se o prostor ve Viničním altánu stará, byla jedna z prvních.

Pověz mi prosím, jak došlo k tomu, že tvoje výstava v Akademii věd byla zrušena?
Když jsem měl první kolodiovou výstavu, přišla na ni slečna, která dělá v Akademii věd program pro Knihovnu snů


Co to je?
Akademie věd má spoustu pracovišť. Na některých se dělá věda a na některých se příliš vědy dělat nemůže, protože se jedná třeba o knihovnu, kde se půjčují knížky. Ale i tahle pracoviště se do vědy nějakým způsobem zapojují. Dělají týdny otevřených dveří a programy pro veřejnost. A Knihovna snů je jedním z takových programů. Ta dotyčná slečna mě oslovila s tím, že by ráda uspořádala na tohle téma mou přednášku v Akademii věd. Měla být přibližně hodinová a být součástí týdne otevřených dveří. Souhlasil jsem, a když jsem si tu přednášku připravoval, tak jsem si testoval lidi, kteří ke mně chodili na focení. Vždycky jsem jim vysvětlil, co je bude čekat a pak jsem jim ten proces ukázal. Na závěr jsem se jich zeptal, jestli po tom, co jsem jim o tom vyprávěl, si představovali to, co nakonec viděli. A všichni do jednoho mi řekli, že ne. Každý si spojuje temnou komoru a tyhle klasické procesy s tím, co viděli u svých tatínků nebo dědečků v osmdesátých letech dvacátého století. Ale tohle je ještě o dalších sto let starší. Takže mi došlo, že nejsem schopen slovy ten proces popsat a že ho musím jednak ukázat, a také že musím ukázat výsledek. Výsledek je naprosto unikátní, vypadá jinak než fotografie, dělá se to na plech nebo na sklo nebo na nějaký jiný materiál. Bílou na tom tvoří ne papír jako na fotce, ale stříbro plechu, takže ty fotky vypadají výrazně jinak. V rámci příprav na tu přednášku jsme se tedy dohodli, že by bylo lepší, kdybych tam provedl praktickou ukázku, nebo ukázal videozáznam a doprovodil to výstavou.

Aby všichni pochopili, o co jde.
Přesně tak. Domluvili jsme se na tomhle formátu a v rámci toho domlouvání jsme se ještě bavili o tom, jaký druh fotografií tam bude. Nabídl jsem, že mohu buďto poskytnout svoje starší práce, nebo že jsem ochoten pro tuhle příležitost udělat nový soubor. To se jim líbilo a nabídli mi možnost vyfotit soubor portrétů a aktů v prostorách knihovny Akademie věd. Je to nádherná budova, stará více než sto padesát let, což se krásně hodí k demonstraci techniky. Stanovili jsme dva dny, kdy bude možné v knihovně fotit a na dvoře knihovny vyvolávat.

Jak sháníš modelky?
Jsou to většinou kamarádky, známé, holky z ulice, které jsem měl odvahu oslovit.


Podle jakého klíče jsi vybíral modelky na tenhle soubor?
Vybíral jsem modelky typově odlišné. Vždy jsem vymyslel jednu fotografii do posledního detailu a na druhé fotce jsem si nechal prostor pro improvizaci a nevymýšlel jsem k ní vůbec nic. Nechal jsem to na vzájemné interakci. Během dvou a půl dne vzniklo přibližně dvacet fotografií včetně expozičních zkoušek. Tenhle proces nějakou chvíli trvá a není prakticky možné vyfotit víc než deset, patnáct fotek za den. A to už je člověk opravdu frajer. Vychází to asi necelá hodina na jednu fotografii.
Hotové fotografie jsem poslal do knihovny a oni souhlasili s tím, že budou vystaveny. Udělali upoutávku na webové stránky, a tím to pro mě skončilo a já měl před sebou zhruba měsíc, abych si připravil text přednášky a videoukázku. Několik dní předtím, než jsem fotografie do knihovny přivezl, začaly se na sociálních sítích objevovat zprávy od feministek, kterým se to hrubě nelíbilo.

A ty se vzaly kde? To byly pracovnice Akademie věd?
Akademie věd má svůj sociologický ústav, kde pracují zaměstnankyně a zaměstnanci, kteří se kromě své činnosti v AV věnují aktivismu, mají neziskové organizace zabývající se gender problematikou a feminismem. Ty protesty přicházely pouze z těchto kruhů, ač to bylo prezentováno, jakože vědci a vědkyně si stěžují. Byli to pouze vybraní vědci a vědkyně a výhradně členové těchto organizací nebo jejich sympatizanti. Rozhodně to nebyla většina. Ani by mi nedávalo smysl, aby si vědec stěžoval na něco, co ještě neviděl a o čem vůbec nic neví. To nedává ve vědecké práci smysl.

Viděli přece ty náhledy, co jsi poslal.
Já jsem je poslal jen kurátorce a řediteli knihovny.

Jak se tedy dostaly k těmhle paním?
Ony reagovaly na základě promočlánku, kde jsme zveřejnili jednu z těch fotografií.

Byla problematická? Modelka byla nahá?
Ne, nebyla. Byla to žena v korzetu.


Co jim tedy vadilo, když ta fotka byla nezávadná?
Protestovaly vůči nějakému kontextu, který si samy vymyslely. Přišly s tím, že Akademie věd dělá výstavu, která nemá vůbec žádnou souvislost s vědou a technikou.

Jakto že ne?
To nevím. Ale zaznělo to v jejich prohlášení. A že výstava akcentuje pouze krásu a to je nepřijatelné. Možná to znamená, že vyfocení holky „za hezkou“ snižuje její inteligenci a nemělo by se to zobrazovat. Nahota jim prý a priori nevadí, přitom v téhle fázi ani nevěděly, zda tam nějaká nahota vůbec bude nebo nebude. Já jsem to netajil, ale na upoutávce nebyla nahota zobrazena. Ale už to, že tam byla žena, byl problém. Že byla žena použita jako ozdoba, že to snižuje odborný přínos vědkyň, přičemž ta souvislost je tam nulová. Od začátku to paradigma, se kterým přišly, nedávalo smysl. Ptal jsem se kurátorky, co se to děje, a jestli je třeba na to nějak reagovat. Výsledek byl ten, že ne, že to pan ředitel viděl, že je s tím v pohodě, že s tím vlastně nikdo nemá vůbec žádný problém a že je třeba to ignorovat. V předvečer té přednášky mě pozvali do Českého rozhlasu, abych ráno před přednáškou přišel na duel s paní Cidlinskou, členkou Genderové expertní komory, která o tom psala článek do Lidových novin.

Co je to Genderová expertní komora?
Je to instituce, která byla založena na jaře roku 2015. Díval jsem se asi před týdnem na jejich činnost. Založili se, vyzvali k náboru nových členů a členek, zakázali mou výstavu a to je všechno. Směje se. Kecám, oni ji nezakázali, oni proti ní protestovali. Hrozně se slovíčkaří a lidé jsou citliví na pojem toho zakázání. Takže ve skutečnosti a korektně řečeno oni na tu výstavu vytvořili mechanickou překážku bránící vstupu a snížili intenzitu osvětlení na nulu. Korektním politickým jazykem to znamená, že zamkli a zhasli.

A to si mohli dovolit?
To neudělali oni, to udělal ředitel té knihovny.


Takže se zalekl?
Pokračovalo to tak, že jsem si popovídal s paní Cidlinskou, která do rozhlasu nepřišla, jen přečetla prohlášení. Pokusil jsem se to vysvětlit a obhájit, že souvislost s vědou a technikou je tam zřejmá, že došlo k nějakému nedorozumění, že taková míra nesouhlasu nedává smysl, že její intenzita je mimo rámec toho, co se vlastně stalo. Na to nezareagovali. Šel jsem na přednášku, která byla celkem úspěšná, bylo tam okolo sedmdesáti lidí, což je na ty poměry docela dobré. To bylo ještě ve fázi, kdy jsme se tomu všichni smáli, že se někdo zmýlil a víceméně se vyválel v něčem, co třeba ani sám nezamýšlel. To byla sobota. V pondělí se vrátil pan ředitel z dovolené a nechal si mě zavolat. Zastavil jsem se za ním a on mi vysvětlil, že on osobně to nepovažuje za nic závadného, že je všechno v pořádku, že většina akademické obce to považuje za naprosto v pořádku, ale že se nikdo nechce stavět tomu mediálnímu tlaku. Prý vrhá špatné světlo na celou Akademii věd, když se některé ústavy Akademie věd hádají s jinými ústavy Akademie věd a podobně. A aby to umlčeli, potřebují výstavu zkrátit. Původně to tam mělo být do prosince. Řekl jsem, tak dobrá, nechme to tady těch deset dní, po které probíhá program otevřených dveří, já to pak odvezu a je to. Pan ředitel ale namítl, že i to je dlouho, že by potřeboval udělat gesto a že do konce týdne. Dohodli jsme se tedy na tom, že výstava skončí koncem týdne, načež jsem napsal na facebook a na svůj web, že kdo ji chce stihnout, je lépe přijít hned, protože ta výstava tam končí. Začali mi volat mí kamarádi a říkali mi, že šli do knihovny podívat se na výstavu, ale že ji nemohli najít. Ptali se zaměstnanců knihovny, kde že ta výstava je a oni jim ji až na vyžádání zpřístupňovali.

Aha, rozsvítili a odemkli.
Tak. Což součástí té dohody vůbec nebylo. To už u mě přerostlo mez toho, kdy jsem byl ochoten ustupovat. Jsem rak, a když narazím vzadu na zeď, mám ještě klepeta. Pln emocí jsem napsal tiskové prohlášení a rozeslal jsem ho do ČTK a podobně a v tu chvíli se strhla hrozná mela. Na jedné straně se mě zastávala strašná spousta lidí, na druhé straně mi začaly chodit plamenné e-maily od feministek, co si to dovoluju. To bylo emocionálně nabité období.


Má to nějaké vyústění? Zní mi to jako absurdní příběh o tom, jak někdo vyšel někomu vstříc a za svou ochotu byl po zásluze potrestán.
Výstava se ukončila, já jsem si fotky v pondělí odvezl. Tím, že to probíhalo v trezoru bývalé České spořitelny, tak se to stalo „trezorovým uměním“. Směje se. Různí kurátoři mi začali nabízet své prostory.

Takže to nakonec byla docela hezká reklama.
Vlastně ano, v tomhle ohledu to bylo super, protože jsem původně přemýšlel o tom, že budu pro nějakých padesát nadšenců vyprávět o Frederiku Scottovi Archerovi, o mokrém kolodiovém procesu, a za dva týdny se tohle jméno a název toho procesu objevoval v Blesku včetně nedělní přílohy a já měl fotky na titulních stranách Mladé fronty a Lidovek. Což se údajně za dobu trvání samostatné České republiky ještě nestalo, aby v jeden den byla fotka z výstavy na titulních stranách dvou celostátních deníků.

To je skvělé, ovšem určitě nezamýšlené od těch protestujících.
Doufám. Doufám, že to nebylo zamýšlené od nikoho. Už mi od té doby pár marketingových specialistů říkalo, že kdyby je to napadlo, že by přesně tohle udělali.


Dohady s feministkami pokračují, nebo to utichlo?
Když jsem viděl, jakým způsobem ta debata eskaluje, tak jsem se od té doby snažil víceméně mlčet a nenechat se vtáhnout do nějakých nenávistných debat. Já jsem raději za kamerou a skládám si nějaký obraz. Nechť si o něm lidi diskutují, ale já se v takové diskuzi necítím komfortně. Nejsem ani aktivista, ale na druhou stranu nejsem ani člověk, který by podporoval jakoukoliv diskriminaci žen. To opravdu ne. Sám doma žiji s vědkyní, podporuji její publikační činnost a podobně. Směje se. Ale ona debata s feministkami nebyla možná. Přestože jim moje manželka napsala otevřený dopis, tak jí neodpověděly a jely si po své linii. Vinou jakéhosi tunelového vidění ignorovaly argumenty, které jim prostřednictvím médií předkládám. Nikdy jsem nedostal odpověď na to, jak si mohly bez těch fotografií udělat názor dopředu. Jediná odpověď, kterou jsem kuloárně zaslechl: viděly jsme je potom a názor jsme nezměnily. Směje se. Později se mi knihovna snažila pomoci při hledání nového prostoru a prezentovat to tak, že oni se rozhodli výstavu přesunout do vhodnějšího prostředí. Ale já jsem v tuto chvíli už neměl chuť jim to jakkoliv usnadňovat. Nicméně jsem se za tu výstavu cítil zodpovědný sám. Nové prostory jsem si vybral podle toho, jaké byly možnosti galeristů, protože výstavy nějak běží, každá galerie není volná. Chtěl jsem výstavu znovuotevřít co nejdřív, protože nic není staršího než včerejší zprávy. Dohodli jsme se s panem Lukešem v galerii v Lazarské, který byl ochoten vyklidit současnou expozici a na dva týdny to otevřít. To bylo skvělé, v listopadu jsme tedy otevřeli tu výstavu znovu. Měla stovky návštěvníků a plnou návštěvní knihu.

Prodal jsi nějaké fotografie z té výstavy?
Výstava nebyla prodejní, protože nabídek na výstavní prostor přišlo víc a řekl jsem si, že by bylo fér lidem vyhovět a spolupráci udržet. V mokrém kolodiovém procesu je každá fotka jenom jednou, takže nejsem schopen tu výstavu mít na více místech najednou. Zpočátku to byly spíš kratší výstavy, na dva týdny, na měsíc. Nyní výstava putuje po těch místech, kde se našli lidé, kteří se mi v té chvíli ozvali a nabídli mi své prostory.


Takže ty fotografie, které chvilku visely v Akademii věd, jsou totožné s těmi, které nyní vystavuješ? Nebo tam nějaké přidáváš nebo měníš?
Částečně ano, jednak vystavuji soubor dvanácti originálů a dvanácti kopií, což jsou ty, co visely v akademii. Tento soubor doplňuji svými dalšími pracemi.

Jsou to tedy většinou plechy?
Je to dvanáct fotografií, ke kterým jsou udělané reprodukce. Chtěl jsem tím i ukázat, jaký je rozdíl mezi originálem vyrobeným autentickou sto padesát let starou technikou a něčím, co se to moderně pokusí zkopírovat. Ta druhá část je tvořena téměř výhradně originálními plechy.
Na těch prvních výstavách visely originály a reprodukce vedle sebe, a navíc to bylo doplněné průřezem mé tvorby, ať už starší nebo novější. Mělo to svou prodejní část. Byly k prodeji reprodukce, kde jsem dělal od každé fotky deset kusů.

To je větší formát?
Ano, je to větší formát. Zvětšeniny 50/50 centimetrů, tištěné na vinylové fólii, lepené na kappa desce, očíslované a podepsané. Výstavu vždycky doplním dalšími originálními plechy, většinou tak půl napůl a pomocí toho financuji ty přesuny a další náklady s tím spojené.

Je tedy mezi lidmi zájem o tyto fotografie? Po zhlédnutí výstavy se k tobě objednávají na focení?
Reprodukce se prodávají, ještě vyprodané nejsou, ale u některých fotek už jsme třeba u sedmičky. Nikdy jsem příliš neprodával, a teď to teprve začalo, takže to vlastně nemám s čím srovnat. Ale ano, ten zájem je a to i z kruhů, které jsou podstatně puritánštější než kruhy akademické.


Chodí za tebou zájemci o portréty?
Ano, chodí ke mně lidi na portréty, pořádám workshopy. Když někdo chce, může si u mě zaplatit školení na kolodium a naučím ho to během jednoho, dvou dnů, podle toho, jak je šikovný a podle toho, jak moc toho chce vědět.

To je docela nákladný koníček, ne?
Jak se to vezme. Dají se kupovat úplně ty základní chemikálie a člověk si pak všechno míchá.

To děláš?
To dělám. To není zas tak drahá sranda, ale je to nákladné na čas. Namíchat autentický lak trvá třeba několik týdnů. Anebo si ho může člověk koupit o několik set korun dráž. Já jsem experimentátor a baví mě to. Míchám si všechno sám.

Je to koníček pro trpělivé?
Asi ano. Existují sice prodejny s fotopotřebami pro alternativní fotografy, kde se většina těch věcí, které já míchám sám, prodává, což přípravu urychlí, ale já si rád hraju. Komerčně to nedělám, jen pro sebe nebo pro kamarády.

Fotky a workshopy jsou tvoje obživa?
Ne, jsem programátor.

Jsi někde zaměstnaný, nebo děláš z domu?
Jsem zaměstnaný, pracuji ve firmě, kde se dělá informační systém pro televize.

Co tě přitahuje na fotografování jako takovém?
Fotografuji asi dvacet let. K fotografii jsem přišel v jeden den, kdy jsem šel navštívit kamaráda. On mi uvařil kafe a říká: hele, vypij to rychle, já jdu ven fotit. Já na to řekl, jé, já bych chtěl taky někdy fotit a vždycky jsem si říkal, že bych si někdy koupil foťák. A on říká: proč to neuděláš? Vymlouval jsem se, že je to drahé a že na to nemám peníze. Povídá: co kecáš, u Škody mají Zenit za dvě stě dvacet korun, deset korun stojí prošlý Orwo NP 15, to nic drahého není, kolik máš peněz? Tak jsem vysypal peněženku a měl jsem v ní dvě stě padesát korun. Říká: vidíš, to máš na foťák a dva filmy a večer to doma vyvoláme. Tak jo, povídám. Šel jsem s ním, koupil jsem si starý Zenit, on mi ukázal, jak se to ovládá. První fotografické kroky mě učil táta, když mi bylo deset, ale moc jsem si to už nepamatoval. Věděl jsem, že existuje svitkový film, který se vyvolává při svitu červené žárovky a že se někde nastavuje clona a čas, nic víc jsem o tom nevěděl. Tehdy ten první film vyšel fakt luxusně. Chodili jsme po Praze a fotili ty povinnostní fotografie památek, co je známe z pohlednic. Ty fotky se mi opravdu líbily a tak jsem u toho už zůstal. Postupně jsem si koupil dražší a dražší foťáky, až jsem si koupil jeden z nejdražších na světě.


To je který?
Hasselblad, a k tomu ještě druhý Hasselblad.

Digitální?
Ne, to ještě byla digitální fotografie opravdu někdy u dvou megapixelů a vůbec to nedosahovalo kvality ani kinofilmu. Tohle byl foťák, kterým se fotila Země, když byli Američané na měsíci. Vlastně jeho předchůdce. Pak mi došlo, že to vlastně není v ceně toho fotoaparátu, ani v kvalitě optiky, ale že fotka vzniká v hlavě a čím to člověk fotí, je skoro jedno. Za to Hasselbladu děkuju, protože nikdo jiný mi tu informaci nebyl schopen poskytnout tak čitelně, abych i já pochopil. To bylo skvělé, zjistit, že mám sice nejlepší foťák, ale ty fotky stojí pěkně za prd. Směje se.

Takže jsi přešel k dírkové kameře?
Já jsem si ho nechal. Z vděčnosti. Ale dnes nejčastěji fotím na foťák, který jsem si stloukl z prkýnek doma v kůlně. Ten mi všechno umožňuje, nemá žádné pravé úhly. Nesvazuje mě představou, že by něco mělo být nějak.

Tímhle foťákem fotíš i na zakázku?
Jo, jasně. Naštěstí většinou funguje.

Takže ses dostal od krajiny a architektury k portrétům. Jak to začalo s těmi ženskými?
To začalo tak, že jsem pracoval v Nově, byl jsem mladý a nadšený.

Jako co jsi tam pracoval?
Dělal jsem tam šéfa IT oddělení v době, kdy se Nova stěhovala na Barrandov, kdy se to celé rozjíždělo. Pracoval jsem hodně a dlouho do noci a neměl jsem čas čekat na světlo. Udělal jsem si doma ateliér a světlo jsem si začal tvořit sám. A co fotit? Krajinu tam nedostanu, architekturu také ne, tak jsem si tam začal vodit holky. A to mě bavilo.

A u toho jsi zůstal, stále nejraději fotíš holky?
Ano, v téhle fázi fotografické puberty jsem zastydl. Baví mě to, každý člověk je jiný a s těmi holkami je většinou legrace a když se fotky nepovedou, tak jsme strávili krásný den v parách éteru při šantánové lucerničce.


Tvoje manželka neprotestuje, že fotíš akty? Nežárlí na modelky?
Ne. Ona věděla dopředu, co dělám. Vztah je o důvěře a tohle je snad poprvé v mém životě, kdy nežárlím ani já. Směje se. Je to super, všechno funguje úplně skvěle.

Takže rozšířená představa o tom, že každý, kdo fotí akty, tak s modelkami rovnou spí, je lichá?
Nemusí. Holky to většinou nevyžadují. Kdysi dávno jsem psal silvestrovský článek pro Paladix.cz, kde jsem napsal větu: Jakoukoliv míru sexuální energie lze transformovat do umění. Lhal bych, kdybych řekl, že tam nějaké napětí nevzniká. Jsou holky, se kterými se prostě daří a většinou jsou to holky, které se mi fyzicky líbí. Mám to hodně emocionálně postavené, potřebuji, když s někým fotím svou volnou tvorbu, abych si s tím člověkem rozuměl. Aby nám to spolu fungovalo. To je možná důvod, proč nepracuji s profesionálními modelkami, proč raději oslovím holku na ulici, byť si musím dávat větší pozor než u focení učebnicově rostlých modelek. Mnohem více mě zajímá přirozenost, to, že je možné najít na každé ženě úhel pohledu, kdy je krásná. Vlastně hrozně rád v ženách objevuji krásu, o které kolikrát samy neví.

To je určitě i pro ně hezké, když se pak na fotce vidí a jsou krásné, sekne jim to.
Z toho mám pak vždycky velkou radost, když se to podaří.

Je možné, že by nějaká žena přišla za tebou, že by chtěla akt?
Ano, to se stává.


Stává se, že odmítneš?
Kdysi dávno jsem odmítl, ale tam nešlo o akt, tam šlo o focení erotického úkonu, na který jsem se necítil. Ne, že bych měl nějaké zábrany, ale vždycky jsem se snažil u svých fotek spíš o nějakou míru oderotizace. Aby tam ta erotika nebyla. Aby tam byla estetika. Důležité je, kudy jde světlo, jak vykresluje linie a ne jestli se někde něco topoří.

Takže pornofotky neděláš?
Tyhle žánry já nedělám, protože je prostě neumím. Ne, že bych to nějak odsuzoval, ale v mé volné tvorbě by mě to asi ani nebavilo. Snažím se vyjádřit spíš něhu, jsem takový měkkouš. A to je právě kuriózní, protože mezi svými kamarády dělám úplně ty nejměkčí věci, které fotíme, a já jediný mám průser. Směje se.

Tak to bývá, nevinní jsou vždycky nejvíc pronásledovaní.  Máš nějaké plány ohledně focení, chystáš nějaký projekt, nebo to necháváš plynout?
Jo. Mám vymyšlený projekt s chlapama. Ale nevím, jestli ho vlastně chci prozradit. Bude to hustý.

Tak to neprozradíme.
Ale mohu prozradit, že jsem si koupil lepidlo na dřevo a budu letos v létě stavět větší foťák. Protože u kolodiového procesu člověk vystavuje tak veliké fotky, jak velký má foťák. Já jsem zatím skončil u formátu 25/25 centimetrů a tím, jak stárnu, tak mám i starší kamarády a oni hůř vidí. Musím tedy udělat větší.


To bude pak kolik?
To bude 40/40 centimetrů, podle toho, jak mi to vyjde.

To je vždycky čtvercový formát?
Dělám čtvercové formáty vlastně už od doby, kdy jsem řešil svitkový film z kinofilmu. Čtverec mě okouzlil svou harmonií, schopností potlačovat míru dynamiky, kterou tam nechci mít. Čtvercový formát je velmi stabilní a já se v něm cítím dobře, rád komponuji do čtverce. Čtverec se vymyká všem poučkám absolventů fotografických rychlokurzů, jak se má komponovat, takže mi do toho tolik nekecají, když dělám středové kompozice, protože je to prostě čtverec.

Takže i když fotíš na digitál, fotíš na čtvercový fomát?
Ne, to ne. Mluvím o kolodiovém procesu.

To mě jen napadlo, jestli je pro tebe ten formát zásadní.
Jednak to vychází z konstrukce objektivu, který vykresluje kruh a do toho ten čtverec docela dobře pasuje. Druhá věc je, že jsem velice nerozhodný a nikdy nevím, jestli mám fotit na výšku nebo na šířku a tady se to řeší samo. Zjednodušuje mi to věci, které vlastně ve fotografii vůbec důležité nejsou a kladou jenom falešná dilemata.

Do přírody už fotit vůbec nechodíš?
Chodím, ale kolodiový proces je problematický v tom, že není citlivý na všechny barvy. Jeho citlivost končí většinou někde mezi modrou a zelenou. Když se snažíte, tak je možné udělat kolodium, které je citlivé k zelené, a tam už to opravdu končí. Na další, teplejší barvy, to nereaguje. Žlutou a červenou nevidí. Není to panchromatický materiál, takže proto se s ním dá pracovat u ochranného osvětlení, proto se dá v komoře rozsvítit červeně. Tím, že je výrazně UV citlivý, tak dost často vychází obloha strašně světlá. Já to řeším tím, že na to různě nalévám vývojku zešikma, aby zase tak úplně světlá nebyla a dělám tam různé fleky a podobně. Přitom já miluju ty dramatické mraky v krajinách a tahle technologie tohle zrovna moc neumí. Takže když dělám krajinu, tak na ni jdu nejradši s prachsprostým černobílým filmem a užívám si to.


Fotíš ještě nějaké jiné žánry?
Dělám i zátiší, občas vyfotím architekturu. Co se mi líbí, to si vyfotím. Nebo dělám ucelenější série, to jde pomalu, protože mi nepřijde užitečné u tematické série měnit technologie. Protože jsem s kolodiovým procesem začal nedávno, tak série nejsou ještě zdaleka dokončené.

Jakou například sérii sestavuješ?
Sérii mužů, kteří se převlékají za něco jiného.

Jako za ženy?
Ne ne ne. Já jsem to hodně zjednodušil. Jsou komunity lidí, které se věnují třeba občanské válce ve Spojených státech.


Hraní na vojáky.
Třeba. Nebo rekonstruují bitvy a podobně. V jejich životě existuje nějaká další identifikace, kterou si sami pro sebe vymysleli a bohužel se narodili v době, kdy už to dávno není, takže ze zájmu o historii rekonstruují historické události, u kterých jsme ani oni, ani já nemohli být. A to mě zajímá. Ta motivace člověka stát se někým jiným.

Zajímá tě to tedy nejen z estetického, ale i z psychologického hlediska?
Ano, já mám doma psychoterapeutku a občas si čtu její knížky, takže jsem trochu cinknutý.

Proč se tedy chceme stávat někým jiným?
Já nevím. Směje se. Vždyť říkám, že ta série je na začátku.

A to si myslíš, že to budeš vědět, až ji dokončíš?
Mělo by to mít pointu, že ano?

To je těžký úkol.
Chceme si to vyzkoušet, jaké to je nebýt sám sebou. Je to to samé, jako když na plesy chodíme v obleku, který bychom si doma nevzali.


To se přece přizpůsobuješ situaci a společenským zvyklostem, ne? To se snad nepřevlíkáš za někoho jiného, nebo myslíš, že ano?
Já to tak kolikrát cítím.

Když se oblíkneš do nóbl obleku, cítíš se jako nóbl člověk?
Mám pocit, že to nejsem já. Oblečení běžně neřeším a už jenom to, že ho musím řešit, znamená, že jsem někdo jiný.

Plánuješ v letošním roce ještě nějaké výstavy?
Nejbližší, která ještě nebyla zahájena, bude v květnu 2016 v Matějovci u Slavonic v České Kanadě, kde bude mít výstavu místní sochař Kryštof Evanče a já tam budu mít výstavu jako host. Výstava bude zajímavá tím, že tam budou úplně nové věci. Bude tam také výběr reprodukcí ze starších výstav, protože mám už spoustu věcí prodaných a trpím stálým nedostatkem fotek na výstavy. Protože když se zadaří a něco se prodá, tak na příští už najednou zase nemám. Vzhledem k tomu, že se výstavy plánují hodně dopředu, musím buď rychle a hodně fotit, což nejde, když jsem v práci, nebo musím udělat reprodukce. Nedávno jsme se potkali s Borisem Stojanovem v jeho studiu v Mělníku, kde se věnují inkoustovým tiskům z digitálních předloh. Od té doby, co jsem si koupil skenner, do kterého se mi ty plechy vejdou, tak každou fotku ještě před zalakováním zdigitalizuji a ke každé originální fotce prodávám ještě očíslované kopie, které existují v malých sériích. Chtěl jsem, aby kopie měly co nejvyšší kvalitu, aby vypadaly co nejlépe. Konečně jsem tedy narazil na někoho, kdo to takhle umí. Podívám se na ten papír a řeknu jo, to je ono. Mám z toho konečně podobný pocit, jako bych se díval na originál. Je to to nejlepší, co ten papír umožňuje a co se tady v Čechách dá najít. Z toho jsem byl úplně nadšený a určitě budou v Matějovci vystavené nějaké reprodukce tištěné na jeho skvělé platinové papíry. Na to se těším.


Budou tam zase portréty a akty?
Poslední výstavu jsem instaloval na začátku dubna a nacpal jsem tam všechno, co jsem měl. Co bude v Matějovci se uvidí podle toho, jaké bude počasí. Spousta těch fotografií ještě neexistuje. Ale budou určitě nové.

Karle, ty kromě focení ještě hraješ v kapele, jak se jmenuje?
Jmenuje se El Gaučo


Co je to za styl?
Většinou nás řadí do ska, ale já to považuji víc za swing, který je ovlivněný skáčkem.

Ty tam hraješ na co?
Teď zrovna na saxofon.

Kolik vás je?
V tuhle chvíli je nás šest. Bylo nás deset, ale to bylo neuřiditelné. To už se muselo řídit jako orchestr nebo jako big band a já jsem chtěl mít kapelu, kde lidi hrají spolu a ne pod taktovkou někoho.

Ty jsi šéf kapely, kapelník?
Jo, já jsem všude šéfem. Směje se.

Vystupujete hodně?
V Praze jednou za měsíc až dva a v létě dost často jezdíme mimo Prahu na menší festivaly.


Ty píšeš i texty pro kapelu?
Většinu jsem napsal, ano. Jsou o životě, o ženských, o vztazích. Jsou podstatně šovinističtější než ta fotografická tvorba. Tam bych si zasloužil od feministek za uši oprávněně.

To je ale legrace, ne?
No jasně. To je ale fór na těch feministkách, že nic není legrace. Legrace je jen když napíšou „dobrý šovinista, mrtvý šovinista“, to byla zjevná legrace. Když se řekne, že žena patří k plotně, tak to vůbec žádná legrace není. On to myslel vážně! Text na zemi samci vládnou a samice nemají šanci žádnou je neakceptovatelný.

To je tvůj text?
Hm. Ano.

Takže nejsi vůbec nevinný.
Jasně že ne. Klamu tělem.

GENDER STYLE
Představte si, představte si,
že na svět ženský šéfujou
a že všechno důležitý
je tu jenom jejich zásluhou
obsazují vlády parlament
i funkci papeže
už je celkem dlouho nikdo
neviděl v zástěře

Představte si, představte si,
že už ženy vůbec nevaří
pijou jedno za druhým
čumí na fotbal a rybaří
představte si, že jim od puberty
rostou vousy pod bradou
Oh no!
fantazii se přece meze nekladou

Rf.: Ještě že:
na zemi na zemi samci vládnou
samice nemají šanci žádnou
a každej samec je tu král
tak je a bude dál!

BALADA O MARII
Ženy jsou silné v pocitech,
kdo se v nich vyzná je borec
V mozku a jeho závitech,
žádný jednoduchý vzorec

K večeru v poledne i ráno
mluví obsáhle a hlučně
nesmělé před oltářem ANO
řeknou naposledy stručně

Rf.: Jen moje Marie
není žádná bestie
státnice má z filosofie
a miluje mý spermie

Ženy jsou prima vynález
na to si vsadím třeba stovku
a tomu kdo je vynalez,
tomu dal bych nobelovku

Ženy jsou prima vynález
bez nich to tady není k žití
jenom jim chybí jedna věc
přehledný návod k použití.....


V co věříš, Karle?
Asi v nějakou akci a reakci. Já mám pocit, že jsme každý svého štěstí strůjcem, že na svou roli, která nám částečně byla dána, dost intenzivně a aktivně působíme a že to, co děláme dobře, se nám vrátí. A naopak.


Moc ti děkuju za svěží, vtipný a zajímavý rozhovor a přeju ti, ať se ti daří ve fotografii, hudbě a vůbec v životě celkově.

6 komentářů:

  1. Evo tohle se vam oběma moc povedlo :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme, je to i tvou zásluhou :)

      Smazat
    2. Ahojky jsem ztp mtf
      Holka .vas blog mel
      Reklamu v zlutem regio
      Jet.
      sama fotografuju.
      Preju hezky den.

      Smazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat
  3. Rozhovor ma nadchol! Krásne ma zoznámil s prácou a osobnosťou Karla Richtra, zároveň ma očaril šarm a empatia jeho autorky :-)

    OdpovědětSmazat