neděle 17. července 2016

JULIUS ŠIMKO

Julek ztělesňuje všechno to, co si představuji pod pojmem dobrý lékař. Má dostatek profesního sebevědomí, trvale se dále vzdělává ve svém oboru, dokáže přemýšlet i za obzor školské medicíny a neztratil nic ze své citlivosti a humanismu. Měla jsem to štěstí, že přijal mé pozvání do Svatojánu a já mohla prožít velmi zajímavé odpoledne v jeho společnosti. Jako krásný dárek jsem od něho dostala knihu poezie s vlastními fotografiemi, kterou vydal.



Proč sis vybral zrovna neurologii?
Protože neurologie má v sobě hodně logiky. Jakmile se člověk naučí anatomii nervového systému, tak si odvodí příznaky a nikdy to nezapomene. Ví, kde je postižení. To je stará, anatomická úroveň neurologie. V dnešní době k tomu přistupuje ještě znalost řady procesů v těle, které sice nejsou vidět, ale ovlivňují činnost mozku. Kolem toho je množství informací a to už je vyšší stupeň neurologie, kdy nestačí pouze anatomie, ale kdy se dostáváme k otázkám fyziologie a patofyziologie z hledisek mnohem komplikovanějších, než je struktura nervového systému.

Dříve se tedy mělo za to, že určité příznaky signalizují konkrétní poškození nervového systému a tím to končilo?
Dříve to bylo tak, že se vědělo, kde ta struktura je. Vědělo se, jaké jsou příznaky poškození, když je postižená, často se ale velmi málo vědělo o příčinách.

Takže když například ochrneš na polovinu těla, ví se, které místo v mozku je za to zodpovědné?
Tak, ano. V současné době se daří lépe dešifrovat příčiny neurologických onemocnění. Například  mozková příhoda není zdaleka jen ucpaná tepna. To, proč se ta která tepna ucpala, konkrétně třeba u mozkové příhody, nemusí mít jeden důvod. Může jich být víc.

Třeba výživa?
Třeba špatná činnost srdce, špatná rovnováha srážlivosti krve nebo převaha zánětlivých pochodů v těle. Ta mimo jiné může souviset i se špatným způsobem stravování nebo s nedostatkem pohybu. Může tam být prasklá cévní stěna... Těch příčin může být opravdu několik.


A stres není příčinou mozkové příhody?
Stres je příčinou řady chorob. Příčinou snad většiny chorob. Nebo jedním z významných faktorů. To člověk vidí i v běžné neurologické praxi. Například pacient, který byl dlouhou dobu ve stresové zátěži, protože třeba při zaměstnání studoval, pak se ještě něco závažného stalo v rodině, a on do půl roku poté, co se nakumuloval chronický stres, onemocněl roztroušenou sklerózou. Nebo další případ. OSVČ, velký tlak na to, aby se ten člověk uživil, aby měl z čeho uživit rodinu, do toho mu zemřel otec a ten člověk do tří měsíců po jeho úmrtí dostal amyotrofickou laterální sklerózu. To je onemocnění, které je nyní poměrně dobře známé z informací o průběhu choroby u bývalého premiéra Stanislava Grosse. Na pacientech, kteří projdou ordinací, vidí člověk úplně jasně význam stresu v podstatě u všech chorob. Udržet si duševní hygienu a rovnováhu v sobě je kardinální otázka. Jakmile tato rovnováha chybí , tak negativní emoce přes takzvaný limbický systém  ovlivní  autonomní nervový systém. Ten funguje nezávisle na naší vůli.  V prostředí internetu a různých reklam narazíte na nabídky vyšetření autonomních funkcí. Jsou to vyhozené peníze. Funkce tohoto systému je velmi variabilní a jednorázové vyšetření, zvláště v cizím prostředí, je prakticky bezcenné.



Jak tě poslouchám, mám dojem, že tvůj přístup není běžným přístupem neurologů, možná všech lékařů. Že by se lékař zajímal o to, zda nejsem jako pacient ve stresu, jaké mám starosti v zaměstnání a v rodině. S tím se člověk běžně v ordinaci nesetkává, že by se ho na to lékař ptal.
Je to dané nedostatkem času. My jako doktoři jsme často tlačeni časem do té míry, že s pacientem nerozebereme jeho situaci tak, jak by si to zasloužilo. Protože bychom to nestihli. Když ke mně přijde pacient, vyptávám se ho na nemoci v rodině, jaké bere léky, jaké prodělal choroby, jaké má zaměstnání, jak se stravuje, abych měl představu o jeho životním stylu. Než se začnu ptát pacienta na chorobu, se kterou přišel, měl bych znát jeho pozadí. Když přijde člověk s bolestmi hlavy a já vím, že je dlouho ve stresové zátěži a bolesti hlavy splňují kritéria pro tenzní bolest hlavy, která je dnes jednou z nejčastějších, tak budu vědět, že pro pacienta bude v první řadě důležité zbavit se stresu. Udělat si pořádek ve vztazích, v duševní hygieně. Nebudu mu psát prášky, protože vím, že medikace u tohoto typu bolestí hlavy nemá trvalejší efekt. Léky pomohou na chvíli, ale pokud není řešena příčina, což je u tenzních bolestí hlavy chronický stres, tak jsou z dlouhodobého hlediska k ničemu. Naopak mohou pacienta ohrozit svými nežádoucími účinky.

Jak odhaduješ procento těch pacientů, kteří na to přistoupí? Řeknou dobře, tak mi nedávejte léky a já se pokusím meditovat, chodit na procházky, nebudu se hádat s manželkou a v práci dám výpověď a najdu si jinou. Přece to většinou chtějí řešit okamžitě, chtějí úlevu hned teď. 
Je to pravda. Zkratkovité řešení pacienti často přímo vyžadují. Mnohdy se setkávám s tím, že se lidé naštvou na doktora, pokud tohle zkratkovité řešení nezvolí, protože mají pocit, že se jim nedostává dobré péče. Dobrá léčba ale vyžaduje, aby se nad sebou zamyslel pacient společně s dobrým lékařem. Dobrý lékař by mu měl říct, jaké chyby dělá a dobrý pacient by měl tyto chyby odstranit. Mám ve své ordinaci několik krásných příkladů, kdy to zafungovalo. Přišel například pán, který byl trošku obézní, měl vyšší cukr, zadýchával se při námaze, měl vyšší tlak a vyšší kyselinu močovou. Říkal jsem mu, chytá se vás cukrovka, chytá se vás dna, nejlépe byste udělal, kdybyste se začal pohybovat a změnil stravovací návyky. Vylíčil jsem mu, co by měl jíst, že by měl omezit jednoduché cukry, uzeniny, že by měl stravu směřovat spíš k zelenině a kvalitnímu proteinu. Informoval jsem ho o zásadách přiměřené kondiční aktivity aerobního typu. On to udělal, změnil svůj životní styl a za tři měsíce ke mně přišel a moc mi děkoval. Řekl, že se nezadýchává, že manželka je překvapená z toho, jak chodí do kopce a ona mu nestačí. Cukr se mu srovnal, neměl už zvýšenou kyselinu močovou a nepotřeboval žádné léky na tlak.


To stačilo málo.
Přesně. Takhle motivovaný pacient je poklad pro doktora. Já rád utratím svůj čas, jsem s ním, vysvětlím mu to, pokud to má smysl. Jsem pak spokojený stejně jako on.

Ale takoví pacienti jistě nepřevažují.
Určitě ne.


Lidé asi rádi předají zodpovědnost do tvých rukou a mají pocit, že je to tvůj problém. Ty se s tím poper, oni jsou pacienti. Čekají, co vymyslíš.
Myslí si, že prášek je zachrání, a často je harmonie skrytá v životním stylu, nikoliv v prášku. Když si pacient přizná, že někde dělá chybu a odstraní ji, tak se mnohdy dějí zázraky.

Jsi částečně nakloněn i alternativní medicíně? Mám na mysli třeba přírodní léčbu bylinami.
Určitě.


A co homeopatie?
Na homeopatii mám osobně nevyhraněný názor. Mou manželku bolel zub, nebo spíš trojklaný nerv. Byla u zubaře, dělal jí rentgen, nic se nenašlo. Dal jsem jí neurologické léky, které se na tohle dávají. Trochu se jí ulevilo, ale bolesti se znovu objevily. Zkusil jsem jiný lék, měla po něm závratě a k ničemu to nebylo. Chtěl jsem nechat udělat magnetickou rezonanci, ale ona odmítla. Šla k homeopatičce a ta jí dala Aconitum nappelus nebo nevím už přesně, co to bylo. Příští den se jí provalil absces u zubu a bolest byla pryč. V duchu jsem si říkal, u zubaře byla, zub rentgenovali. Tak jaká je to úroveň toho zubaře, když to nepoznal? Druhá věc, nad kterou jsem přemýšlel – jak je možné, že zabrala homeopatie, když jedna polovina placebem kontrolovaných studií říká, že homeopatie je blbost a nefunguje a jde o placebo efekt, který přibližně u 30 procent lidí funguje. Druhá polovina říká, že homeopatie funguje, mimo jiné i proto, že funguje i u dětí a zvířat. Nemám ustálený názor, protože nemám dostatek zkušeností. Nechci to odsuzovat ani vynášet do nebe. Moje jediná osobní zkušenost je ale dobrá.

A jak se díváš na akupunkturu? Ta už má přece k neurologii trochu blíž, v těle vedou dráhy, meridiány, které se možná někde shodují s nervovými drahami?
To bych nerad komentoval. Neměl jsem zatím možnost systematicky sledovat pacienty léčené akupunkturou. Vím jen to, že řada vědců zpochybňuje existenci meridiánů. Podle některých je jedno, kam se ta jehla píchne. Lidi, kteří akupunkturu dělají, tohle vůbec neberou a jsou přesvědčeni, že je účinná. V databázi PubMed, která je patrně největší databází odborných medicínských publikací, najdete o akupunktuře tisíce článků a studií. Řada z nich vychází pro tento typ léčby příznivě. Možná záleží na diagnóze. V Hradci Králové je teď nové Centrum čínské medicíny, tak se třeba i my nezasvěcení od kolegů z tohoto centra v něčem přiučíme.



Já si osobně myslím, že by to mohlo klidně fungovat vedle sebe a oba směry by se mohly doplňovat.
Určitě. Myslím si, že je nešikovné, že přebíráme čínské a jiné exotické rostliny, přitom naše evropské rostliny jsou často stejně účinné a lze jimi dosáhnout dobrých léčebných výsledků. Vzpomínám si na příklad z praxe, kdy okolo nás chodil na zahrádku soused a pořád kašlal. Jeho maminka se jednou zastavila a říkala, že má už několikátá antibiotika a pořád se to nelepší. Ptala se, zda nevím, co by mu pomohlo. Poradil jsem mu dva tři stroužky česneku každé ráno a čaj z divizny s mateřídouškou. Do deseti dnů byl bez kašle.

To mělo rychlý účinek.
Česneková silice se vylučuje přes plíce, dechem a tím desinfikuje dýchací cesty.


Prý působí nejen antibioticky, ale i antiviroticky.
Ano, cibuloviny vůbec. Dříve se nechávaly nakrájené cibule v místnostech, aby desinfikovaly vzduch v domě.

Tyhle obyčejné věci často fungují, ale protože jsou tak obyčejné, tak to lidi ani nezkusí. Zdá se jim, že to nemůže být účinné. Snad proto raději sáhnou po čínských bylinách, které jsou exotické a mají třeba razantní nástup.
Ale nejsou z našeho prostředí a nemusíme na ně být zvyklí. V lékařské praxi jsem viděl selhání ledvin a jater po čínských bylinách. Vždy neplatí, že bylinná léčba rovná se léčba bez nežádoucích účinků.


To je pravda, ale u těch českých zas takové nebezpečí nehrozí, až na pár výjimek.
U většiny ne.

Takže tě bylinky zajímají?
Určitě.

Máš nasušeno?
Ano.


Jakou bylinku máš oblíbenou?
Nedám dopustit na česnek, i když je pravda, že ne každý ho snáší. Jsou lidé, kteří v sobě mají málo tepla, jsou zimomřiví a pro ně jsou cibuloviny dobré.

To jsou vlastně principy ajurvédy. Typy váta, pitta a kapha. Tady bychom se klidně mohli poučit.
To je pravda. A léčit podle typu. Právě pro takové zimomřivější typy jsou ideální cibuloviny, jsou perfektní jako prevence. Pro ty, kteří v sobě mají hodně energie, ohně, takoví ti cholerici, pro ty se hodí něco chladivého, třeba například máta.


Takže ve své praxi doporučuješ pacientům i byliny?
Určitě. A samozřejmě úpravu stravy. Například ořechy a různá semínka jsou velmi zdravé.

Jakých prvků máme tady u nás nedostatek? Četla jsem, že dnes je dokonce mezi lidmi deficit železa, je to tak?
Myslím si, že železo není zas tak velký problém. Mnohem horší je to s vitamínem D.


Protože jsme málo na sluníčku?
Ano, protože se někdy zbytečně chráníme před sluncem, jsme většinu dne v interiéru, nejíme mořské ryby. Paradoxně se zjistilo, že Italové jsou na tom hůř než Švédové, kteří si vitamín D srovnají právě díky mořským rybám. Nabrali jsme vzorky krve více než tisícovky lidí z běžné ambulance a zjistili jsme, že normální hladinu vitamínu D mělo asi dvacet procent lidí. Většina Čechů má nízkou hladinu vitamínu D. Někdy se ovšem z vitaminu D dělá pomalu všelék, což samozřejmě není pravda.

Ano, to jsem taky slyšela, že nedostatek vitamínu D je příčinou mnoha chorob.
Jedinou příčinou onemocnění není nedostatek vitamínu D téměř nikdy. Je ovšem fakt, že optimální hladina vitaminu D má význam především u autoimunitních onemocnění, možná i u alergií a řady chorob takzvaně civilizačních. Ukazuje se, že vitamín D je důležitý i pro dobrý průběh těhotenství. Nekritické dávkování vitaminu D bez kontroly hladiny může být ovšem dvousečné. Některé studie totiž naznačují, že pro riziko některých nádorů je špatná jak nízká, tak příliš vysoká hladina vitamínu D. Jak to bývá i zde platí všeho s mírou.


Dá se předávkovat?
Že by se při nadbytku vitamínu D rozvinuly skutečně toxické příznaky, je vzácné, ale jak jsem naznačil, neví se, jaká je ta horní bezpečná hranice. Ví se, že když máš v krvi méně než 30 nanomolů na litr (nmol/l) vitamínu D 25OH, je to špatné. Horní hranice se udává do 80 – 150 nmol/l. Toxicita se projeví až nad 300. Je tam velké vakuum, v podstatě se neví, zda je nějaké významné zdravotní riziko, když je hladina dlouhodobě vyšší. Více než přibližně 150, 200 nmol/l. U lidí, kteří jsou hodně venku a na slunci, je přirozená hladina okolo 120, 130 nmol/l na litr. Zatím je diskuze otevřená.  Takové představy, že když má člověk nízký vitamín D a srovná ho, vyléčí si veškeré choroby, ovšem nefungují.  U řady chorob, to ale význam má. Třeba u roztroušené sklerózy a jiných autoimunitních chorob jako například revmatoidní artritida. Když si tito pacienti srovnají hladinu vitamínu D, tak se velice často sníží aktivita té choroby. Kupříkladu jeden kluk z mé ambulance, který za mnou přišel s bolestmi hlavy. Zjistil jsem, že má velice nízkou hladinu vitamínu D, doporučil jsem mu kapky vitaminu D, které dostávají kojenci. Bolest hlavy se nezlepšila, výrazně se mu ale zlepšilo akné, které měl řadu let a těžké.

Ale v mořských rybách je rtuť a další toxické látky a naši předkové tady žádné mořské ryby nejedli a patrně netrpěli nedostatkem vitamínu D. Byli víc venku. Sluníčko má na tom asi větší zásluhu.
Určitě. Přibližně do pětačtyřiceti let věku je vysoká schopnost kůže tvořit vitamín D. Se zohledněním kožního fototypu stačí pravidelný pobyt venku na slunci a nevznikne jeho nedostatek. Měl jsem v ordinaci teenagera, kluka okolo sedmnácti let, který trávil život u počítače. Navíc to byl Rom a jejich kůže potřebuje daleko více slunce, aby vytvořila stejné množství vitamínu D jako my. On ven téměř nechodil a vitamín D neměl měřitelný, v krvi ho skoro neměl.


Vyřešil jsi to Vigantolem, jak to dopadlo?
On už na kontrolu, jak to u nich bývá, nepřišel. Bez spolupráce pacienta to nelze řešit. Jedna z teorií, proč černoši nebo Romové, mají vyšší úmrtnost na civilizační choroby než bílá populace, tedy když se přestěhují do zeměpisných šířek, kde není tolik slunečního záření, je, že mají nedostatek vitamínu D.

To je zajímavé, to jsem vůbec netušila.
První výzkum na tohle téma se týkal nádorů tlustého střeva. Pacienti s nízkou hladinou vitamínu D přežívali méně než ti, kteří ho měli dost.



Vidíš to, jak je slunce vlastně blahodárné? Existovaly sluneční lázně, to už dnes vůbec není. Našli jsme doma knihu Naše dítě z roku 1963, kde je doporučeno: sluňte novorozeně každý den podle doporučení. To je dnes úplně zakázáno, podle dnešních doporučení nesmí dítě do jednoho roku vůbec přijít na slunce, místo toho dostává Vigantol. Slunce je dnes strašák a nepřítel.
Ano, každý se bojí melanomů, kožních nádorů, ale přitom to může být obráceně. Když je restrikce slunce až moc, tak se to může obrátit v neprospěch. My jsme jako lidstvo v podstatě vygumovalo sluneční periodu ze svého života. Vstáváme v létě v zimě pořád stejně a přitom bychom to vůbec neměli dělat. Přirozené je vzbudit se se sluncem a hodinu, dvě po západu slunce jít spát. Náš rytmus by měl být dán sluncem. Světlo zářivek a monitorů má možná vlnovou délku nastavenou pro bdělost jako polední světlo, kdežto večerní slunce už má jinou frekvenci, je v červeném spektru a podporuje vylučování melatoninu. Naše umělá světelná perioda nám dělá medvědí službu. Obtížněji dochází k přirozenému útlumu. Snad i to může být významnou příčinou rozšířené nespavosti a depresí.

Třeba by stačilo upravit žárovky.
Nebo mít větší vazbu na přirozené světlo.


Tvou specializací je epilepsie. Myslíš si, že je možnost léčit ji alternativně? Existují byliny, které mohou pomoci při léčbě epilepsie?
Na epileptologickém kongresu v Římě přednášela jedna doktorka z afrického státu, na jehož jméno si už nevzpomenu a srovnávala účinnost léků, které jsou používané při léčbě epilepsie a účinnost bylin, které místní šamani používají k léčbě epilepsie. Ta účinnost vyšla stejná. Přírodní alternativy asi jsou, možná že jim brání v širším užití i to, že rostlina je hůře definovatelná co do složení, nelze zaručit konstantní množství účinné látky sklizeň od sklizně a rostlinu od rostliny. Také si myslím, že pokud se toho neujme farmaceutický průmysl, tak ta léčba nebude mít propagaci a nikdo se o tom v podstatě nedozví.

A aby si člověk doma sám léčil epilepsii je patrně riskantní.
Z našeho prostředí neznám rostliny, které by zvládaly léčit epilepsii. Je pravda, že jako lékaři nejsme v tomto ohledu vzdělaní, protože se o bylinách na medicíně prakticky vůbec neučí.


Myslíš si, že by bylo vhodné to učit?
Myslím si, že zcela určitě. Léčba by nebyla třeba tak rychlá, ale byla by méně zatížená nežádoucími účinky. U epilepsie je čistě rostlinná léčba patrně nereálná, spíš si myslím, že rezervy jsou v tom, že se u pacientů nevyšetřují například potravinové alergie.

Jedna z příčin epilepsie může být i potravinová alergie?
Když člověk neví, že má alergii na nějakou potravinu, která je běžnou součástí jeho jídelníčku, jako je třeba lepek nebo kravské mléko, má v těle chronický zánět a ten může zhoršovat aktivitu epilepsie. Běžně se to nevyšetřuje.


Dá se epilepsie léčit operativně?
Jsou typy epilepsie, kde je chirurgická léčba účinná. Když nefunguje farmakologická léčba, tak by pacient měl projít epileptologickým centrem, které zváží, zda je nebo není indikovaný k operační léčbě epilepsie. Pacient po operaci nemusí mít vůbec záchvaty a často lze postupně i vysadit léky.

Ty máš soukromou neurologickou praxi?
Ano, přesně tak, neurologickou ordinaci mám v Rychnově nad Kněžnou a v protizáchvatové poradně ordinuji v Hradci Králové ve Fakultní nemocnici. Tam jsou zkušenosti poměrně bohaté, člověk si například uvědomí, že poměrně častý omyl nás neurologů je, že vedeme synkopy jako epilepsii.


Co to je?
Synkopa znamená, že člověk spadne, omdlí, ztratí vědomí. Třeba sedí a najednou má černo před očima, zamotá se. Může u toho mít i nějaké ty křeče. Není výjimkou, že se to uzavře tak, že se jedná o epilepsii. Přitom to jsou křeče z toho, že mozek má krátkodobě nedostatek kyslíku.

Třeba vinou nízkého tlaku?
Třeba z nízkého tlaku. Dojde tam k několika křečím, ale nemusí to být epilepsie.


Takže se nasadí léky?
Nasadí se mu léky a třeba za pět let se zjistí, že to není epilepsie, ale synkopy. To je jedna relativně častá příčina omylu. Pak je druhá, a to jsou záchvaty psychogenní. Ten člověk z nějakého důvodu předvede záchvat.

Aha, takže přímo hysterióni?
Ano, buď hysterický, nebo účelový záchvat, pokud z nějakého důvodu pacient potřebuje uniknout do choroby.


Na to ale léky nepomáhají.
To se pozná jedině tak, když se ten záchvat zachytí na videu a současně na EEG. To vyšetření se jmenuje video EEG monitorace. Zjednodušeně řečeno, je tam jasně vidět, že na EEG není nic.

Je to časté?
Když analyzovali velké soubory lidí, které neurologové poslali do epileptologických center, tak přibližně třetina z těch lidí neměla epilepsii. Z té třetiny to bylo tak půl na půl synkopy a psychogenní záchvaty.


U těch psychogenních záchvatů převažují ženy?
Ani ne, neřekl bych, že je jich velká převaha.

To ti lidé opravdu berou léky, které jim mohou poškodit zdraví, jenom proto, že to hrají?
Nechají se třeba i zaintubovat, odvézt záchrankou, uspat a léčit.

Vždyť normální člověk se doktorům spíš vyhýbá, pokud může, ne?
Dokonce jsme měli video, kde si pacientka sama prokousla jazyk tak, až krvácela. Okolí zavolalo záchranku, ta přijela, viděla, jak se pacientka zmítá v křečích a z úst jí teče krev. Ta žena byla léčena více než šest let pro epilepsii, ale nebyla to epilepsie, byly to psychogenní záchvaty. Přišlo se na to až video EEG monitorací. Zachytil se záchvat a bylo vidět, že na EEG nic není, že je to psychika.


Když tedy dojde ke konfrontaci, jak to ti lidé přijmou? Jak se to řeší?
Vysadíme léky na epilepsii a snažíme se, aby ten člověk přijal to, že musí být sledovaný psychiatrem. Že má nějaký problém, který má řešit psychiatr, protože nejde o neurologické onemocnění.

A oni se vás snaží přesvědčit, že jsou normální, že nejsou blázni. Asi to nepřijmou dobře, ne?
My se jim to snažíme vysvětlit, aby to přijali, protože jinak je to slepá ulička. Oni se musí psychiatricky léčit.

Třeba jen vymění doktora za doktora, nemoc za nemoc a jsou spokojení, nějaká choroba zůstane, jsou nadále litováni. To by mě nikdy nenapadlo, že tolik epileptiků to předstírá.
Když je to čistě psychické, dá se to ještě poznat. Existují ale i skuteční epileptici, kteří některé záchvaty předstírají. To je pak těžké, ale také máme finty, jak to poznáme. Ty ale nebudu prozrazovat. Směje se.


Může mít epilepsii i docela malé dítě?
Ano, jistě, o ty se stará dětský neurolog. Jsou věkově vázané epileptické syndromy, epilepsie může začít i při narození, perinatálně. Příčin může být řada. Neuroinfekce, různé poruchy vývoje mozkové kůry a podobně.

Stává se ti, že k tobě jako k neurologovi přijde někdo, kdo je spíš psychiatrický pacient, když pominu ty psychogenní záchvaty?
Určitě. Jednoznačně sem patří třeba syndrom vyhoření, deprese. Ti lidé mají řadu nespecifických potíží. Bolí je hlava, trpí nespavostí, jsou často nemocní, mají úzkosti. My provedeme komplexní vyšetření, uděláme třeba i magnetickou rezonanci, nabereme krev a nezjistíme nic.

Máš dojem, že je za dobu tvé praxe nárůst neurologických pacientů?
Rozhodně je nárůst bolestí hlavy a nespavosti. Je to patrně dané úrovní stresu ve společnosti.


Strava za to nemůže?
Pořád si myslím, že to nejdůležitější je hlava. Když není v pořádku psychická rovnováha člověka, tak může jíst jako pánbůh a stejně nebude zdravý. Důležitá je stabilita, síla osobnosti a reaktivita na stres. Pokud se se stresem dokážu rychle vyrovnat, tak jsem málo ohrožený. Nejhorší kombinace je slabá osobnost a špatná reaktivita. Podnět nemusí být ani silný, aby takového člověka vykolejil. Pokud je špatná reaktivita, člověk se s nějakou stresovou situací dlouho vyrovnává. Jasně to ukázaly studie imunity na studentech, kteří šli ke zkoušce. Zkoumala se aktivita buněk imunitního systému a zjistilo se to, co dá selský rozum, že buňky imunitního systému vystavené stresu jsou hůře aktivní. Jejich funkce je oslabená. Sám jsem to viděl na dceři, během zkouškového období byla stále nemocná, i když jedla pořád stejně zdravě jako mimo zkouškové období.


To se říkalo vždycky, že všechno je v hlavě, zdraví i nemoc.
Každý známe případy ze svého okolí, kdy dvojice spolu dlouhé roky žije. Jeden zemře a za pár měsíců odejde i ten druhý.

Zajímá tě celostní medicína?
V tom je kámen úrazu, že v tom nejsem systematicky vzdělaný. Celostní medicína mě zajímá, ale nejsem v ní profesionál. Myslím si, že když je k sobě člověk dostatečně upřímný, sám ten problém najde.


To sice ano, ale mnohem těžší je s tím také něco udělat. Uvědomit si příčinu je poměrně snadné, ale co pak dělat? Jsi třeba úzkostlivý, špatně se srovnáváš s jakoukoliv změnou ve svém životě a máš z toho časté bolesti žaludku. Ale co s tím? Bolí mě žaludek z toho, že nemám peníze na složenky, ale jak to mám udělat, abych se tím přestal stresovat?
Možná někdy pomůže už jen uvědomění si té příčiny, je to první krok. Když člověk najde problém, tak má dvě možnosti. Buď ho aktivně překonat, nebo se mu vyhnout. Když o sobě vím, že nejsem člověk stvořený pro urgentní medicínu, tak se nebudu vystavovat prostředí, kde je zapotřebí rychlé rozhodnutí, kde se pracuje pod velkým časovým tlakem, kde jsi vystaven situacím, které tvá osobnost nedokáže řešit bez velkého pocitu stresu. Každý hrajeme s kartami, které máme.


Jak ty léčíš svůj stres?
Na stres u mě zabírá nejlépe pohyb. Jezdím na kole nebo chodím běhat (pozn.: Julek přijel na kole k nám do Svatojánu až z Týniště nad Orlicí, kde žije). Pomáhá mi také hudba. Sednu si s kytarou a hraju. V poslední době občas chodíme na slackliny, to se člověk musí soustředit jenom na tu rovnováhu, hlava nemá čas na nic jiného.

Máš kapelu?
V podstatě kapelu nemáme, hrajeme s Honzou Šimkem, který hraje na harmoniku, já hraju na kytaru. Je to zvláštní kombinace, protože Honza tím svým podáním improvizační harmoniky rozbíjí moje soustředěné naivní úsilí a dává tomu dobrý kontrast. Fakticky je na Honzovi velmi cenné to, že on jde se svým autentickým pocitem a snaží se rozbít cokoliv, co je strukturované a předem vymyšlené. Snaží se tomu dát prvek náhody.


To tě nestresuje?
Ne. Já rád improvizuji. Když jsem dělal dětem Spejbla a Hurvínka, byly to vždycky improvizované scénky a nikdy jsem nevěděl, jak to začne a jak to skončí. Improvizace je krásná.

Hrajete po klubech?
Při té práci není moc čas. Hrajeme na vernisážích, kde vystavím své fotky a básničky. Autenticitu hledám i ve fotografii. Kdybych si měl aranžovat zátiší, tak to nikdy nevyfotím.


Fotíš přírodu nebo street?
Fotím street art, ale ne žádné čmáraniny. Co kdo napsal. Je to autentické v tom, že to z toho člověka vyplynulo a on to dal na tu zeď. A teď to křičí na kolemjdoucí. Rád fotím i lidi.

Momentky nebo portrét?
Momentky. Tuhle jsem šel po Praze, na Staroměstském náměstí. Hraje tam jeden saxofonista. Už před osmi lety jsem ho fotil a to už byl starý, a teď je zase o těch osm let starší. Vyfotil jsem ho znovu a dal jsem si ty fotky vedle sebe. Zjistil jsem, že tomu člověku se nemění gesta, ale přibyl tam jeden hezký moment. Teď, když jsem tam šel, tak jedna maminka držela dítě a to malinké dítě mu házelo do klobouku peníze. Tak jsem si říkal, jak se ta smyčka života uzavírá. Za těch osm let zestárnul, ten saxofon už skoro neudýchá, a to spojení malého dítěte se starým muzikantem bylo moc pěkné. Když člověk nedělá umění s nárokem na slávu a peníze, má prostor zrát. Jednu písničku jsem začal psát, když mi bylo šestadvacet a dopsal jsem ji loni v osmačtyřiceti. V té písničce se sešly dva úhly pohledu, erotická láska a láska, která nás přesahuje a která nemá s erotikou nic společného. Je to spíš láska k člověku jako takovému. Z toho začátku se to přesmyklo a na konec té písničky mě navedla až návštěva v domově důchodců. Viděl jsem tam lidi, kteří často byli před vyhasnutím. Najednou jsem pochopil běh lidství od začátku až po ten konec. A teprve pak jsem tu písničku dopsal. Říkám si, jaká je to paráda, když si člověk může dopřát tohle zrání, než když něco musí tvořit pod tlakem. Pak to nemusí být pravda, pravdě se člověk vyhne v zájmu toho, aby to bylo rychle hotové. Když to máš jako koníčka, můžeš to střádat, prosívat časem a pomalu sbírat to, co má cenu. Často se setkávám s přetvářkou. Sám u sebe se snažím o pravdivost, o to, abych něco nehrál.


V co věříš, Julku?
Že tam, kam máš dojít, tam dojdeš. Mohu to vyjádřit podobenstvím. Směje se. Jednou jsme šli v Adršpachu, a tam je Skalní kaple, církevní místo. Říkal jsem dětem a ženě: tak kudy půjdeme? Třeba tudy. Na dalším rozcestí zase: kudy? Tudy. Šli jsme naprosto náhodně. A přesto jsme došli k té Skalní kapli.  Zajímavé bylo, že v ten den zemřel Jan Pavel II. Říkal jsem si tehdy, že jsem tam měl prostě dojít. Několikrát jsem měl na té cestě možnost rozhodnout se pro jiný směr a já se rozhodl tak, že jsem k té kapli došel. Nevěřím v náhody. Myslím si, že člověk tady na světě má nějakou cestu, po které ho vede třeba jeho podvědomí nebo něco, co rozumem nevysvětlí. Tam, kam má dojít, dojde.

Jak by sis přál, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata?
Že jsem na ně měl čas, že jim se mnou bylo pěkně, že se u mě cítila dobře. Že jsem se zajímal o to, co dělají. Aby říkala: děda Julek byl ten, který měl rád lidi, ten, který nebyl ješitný, ten, který byl rád, když ostatním je pěkně. Člověk nemusí pořád stavět dopředu sebe, někdy může být schovaným pozorovatelem, kterého těší radost druhých.



Děkuju ti, Julku, za krásný rozhovor, ať tě stále těší tvoje práce a naplňují tvé koníčky, ať jsi šťastný.




20 komentářů:

  1. Zajímavý rozhovor, děkuji.
    A ještě jednu zpětnou vazbu si dovolím - zvolený font písma je i na počítači hůře čitelný, jak na mobilu netuším ...
    Ať se vám daří :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Petře, jste první, kdo si na čitelnost stěžuje. Když stížností přibude, něco s tím provedu, ale mrzelo by mě to, font se mi moc líbí :) Mějte se krásně!

      Vymazat
    2. Na mobilu je čitelnost v pořádku. Díky za zajímavý rozhovor!

      Vymazat
    3. Skvělý rozhovor, ráda jsem si jej přečetla a objevila, že tohoto lékaře máme za humny. ;-)
      K čitelnosti - i pro mě je tento font hůře čitelný - musím více ostřit - písmena mají jakýsi stín, nejsou ohraničená.
      Zdraví
      Martina

      Vymazat
  2. Vstávat a jít spát se slunkem je krásná myšlenka, třeba ve Skandinávii by z ní jistě byli nadšeni :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Předpokládám, že staří Skandinávci měli zase své způsoby, jak se přizpůsobit slunečnímu rytmu, zcela odlišnému od toho v našich zeměpisných šířkách. Rozhodně se ale museli potýkat i s lidmi, kteří na všem najdou něco, co by mohli zkritizovat :)

      Vymazat
  3. Vstávat a jít spát se slunkem je krásná myšlenka, třeba ve Skandinávii by z ní jistě byli nadšeni :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Internetové diskuse znamenají někdy stručně řečeno ztrátu času. Tato poznámka je ovšem konstruktivní. Posílám tedy odpověď.
      Skandinávské země, kde je slunečního svitu skutečně velmi málo, patří k zemím s největším výskytem depresí a sebevražd na světě. Že má tento jev vazbu na sluneční periodu není pochyb-za skandinávské země viz níže např. odkaz na článek Rastada a spol. (lze najít v plném znění).

      Že tento jev může souviset s chybnou adaptací moderní civilizace na dané přírodní podmínky lze mj. usuzovat z porovnání životního stylu inuitů (viz níže odkaz na knížku V.Stefanssona).

      Díky za komentář, který přinutí k zamyšlení :-)
      zdravím

      Julek Šimko


      Rastad C, Sjodén PO, Ulfberg J. High prevalence of self-reported winter depression in a Swedish county. Psychiatry Clin Neurosci 2005.
      Vilhjalmur Stefansson. Hunters of the North.

      Vymazat
    2. otázka nezněla "je ve Skandinávii během zimy více sebevražd než ve zbytku světa?" (na kterou jsem znal odpověď už před vaším příspěvkem), alébrž "jak mají dejme (tomu ve Finsku) chodit spát podle slunka", když tam mají půl roku v jednom kuse den (v létě se kolem jedné v noci lehce zešeří) a druhou půlku imrvére noc.

      Vymazat
    3. Ve Finsku jsem rok žila a řeší to žaluziemi :-). Samozřejmě v těchto zemích nelze praktikovat vstávání se slunkem celoročně, ale aktivitu tomu částečně přizpůsobují. V létě kupříkladu i malé děti chodí spát relativně hodně pozdě (12-01 ráno), a poté ráno vstanou a nechybí jim energie :-)

      Vymazat
  4. Božský Asklépie, dej nám víc takových doktorů, jako je pan Šimko :-)!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já doufám, že jsou jich spousty, jen o nich nevíme :)

      Vymazat
  5. Jo a také jsem chtěla poděkovat paní Francové za zajímavé rozhovory se zajímavými lidmi. Vždycky je ráda čtu. Díky, že to pro nás, kteří takové možnosti nemají, děláte :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuju za poděkování. Jenom k tomu chci říct, že já mám stejné možnosti jako kdokoliv jiný, začala jsem zpovídat nejprve své přátele a teď už se pomalu odvažuji oslovit i lidi, které osobně neznám, Nemyslete si, dost často dostanu košem :) O to víc si vážím lidí, kteří přijedou bez ohledu na svou zaneprázdněnost k nějaké paní z malé vesnice, která je jen zvědavá :)

      Vymazat
  6. Krásný rozhovor, takový to, že čteš jedním dechem a říkáš si ať se ještě neblíží konec rozhovoru :-) Velice inspirativní- neurolog, sportující, na kytaru hrající, okolo sebe fotící ...mimo to krásné fotografie a překrásné básně mě chytly za srdce.
    Děkuji, jo a za mě font písma v pohodě ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. zdravíme krajana,souseda, Týnišťáka :-)

    OdpovědětVymazat
  8. tesat do kamene, takovych lekaru kdyby byla vetsina... diky za rozhovor!

    OdpovědětVymazat
  9. Fantastický rozhovor, ďakujem! Idem si ho prečítať ešte raz :-) A kopírujem príspevok od Aimea Aine18: "Božský Asklépie, dej nám víc takových doktorů, jako je pan Šimko :-)!" Tak, tak...

    OdpovědětVymazat