pondělí 22. srpna 2016

MARTINA LUKÁŠKOVÁ

To, co vás na Martině zaujme jako první, je ryzí ženskost a po nějakém čase si uvědomíte, že máte před sebou člověka, který reprezentuje lidskost bez patosu, je mu vlastní laskavý humor a vnitřní klid. Jsem nesmírně ráda, že jsem měla možnost potkat tak vzácného člověka.
Martina učí v 
Astrologické škole pro statečné a vede psychoterapeutickou poradnu a astrologické poradenství založené na humanistické astrologii TRANSforMOTOR.


Martino, když ti řeknu, že jsem narozená ve znamení Střelce a mám ascendent ve Lvu, dokážeš mi říct něco o mých dobrých a špatných vlastnostech?
Takový člověk je určitě velmi dynamický, ohnivý element symbolizuje to, že potřebuje stále nové podněty, něčím se zabavit. Potřebuje se pro něco nadchnout a do něčeho vložit svou energii. Ascendent ve Lvu dává samostatné vidění světa a touhu po sebeprosazení. Někdy se o těch lidech říká, že se předvádí, ale já si to tak úplně nemyslím. Domnívám se, že jak jdou znamení za sebou, tak tento úsek má tvůrčí, sebeprojevující se charakteristiku. Ve Lvu jde energie poprvé plně vpřed, plně ven. Na druhé straně to pak může působit jako předvádění se nebo určitá sebestřednost, ale vlastně je to jen potřeba prezentovat navenek své pocity a nápady. V kombinaci se Střelcem to bude určitě sofistikovanější, protože Střelec má sklony k abstraktnímu přemýšlení, které musí nějakým způsobem zrealizovat, prosadit. Řekla bych, že to bude pěkný, dynamický člověk. Mezi negativa může patřit například občasná vzteklost, ale to patří k životu. Já moc pozitivní a negativní vlastnosti nerozlišuji. Někdy člověk potřebuje být rozčilený, vztek má nějakou příčinu a smysl v tomto světě.

Co jsi za znamení?
Panna s ascendentem v Raku.

Můj muž je narozen v Rybách a ve většině horoskopů se říká, že Střelec s Rybou nemohou být partneři, přesto jsme spolu už skoro třicet let.
Protože ta dynamika k sobě nejde. Ryby mají svůj svět a nemusí dávat najevo všechno, co v nich probíhá a čím prochází. Kdežto Střelci jsou aktivní od základu a potřebují nějakou akci a Ryba ji mít vůbec nemusí. Ono je to trochu otrocké, říkat, která znamení spolu být mohou a která ne. Ti, co tomu věří, spolu už možná nejsou. Směje se.

Dá se říct, já jsem Lev nebo Beran, jsem vzteklý a vlastně za to nemohu? Datum narození člověka ovlivní natolik, že do určité míry za svou povahu nenese zodpovědnost?
Může ji kultivovat, samozřejmě. Má nějaký základní rys, má nějakou výchovu, nějaké návyky přenesené z rodiny, které jeho chování ovlivní asi z poloviny. Spíš je zajímavé ptát se, proč svou povahu ten který člověk nekultivuje. Proč se třeba nechá svým vztekem válcovat. Já třeba někdy uvíznu na detailu.

Setkala ses někdy s někým, kde by znamení zvěrokruhu vůbec neodpovídalo povaze? Říkala sis třeba, že tenhle člověk přece nemůže být narozený ve Střelci, že to na něj vůbec nepasuje?
Když jsem astrologii neznala, tak ano. Teď už vím, že je to spojené třeba s tím, že Slunce je v konjunkci se Saturnem. Saturn je strukturující a pak by třeba Střelec nebyl tak energický a dynamický, protože Saturn tomu dá nějaký rámec a pravidla hry, podle kterých se bude hrát. Takový člověk je pak rezervovanější a není tak upřímný, jak by Střelci měli být. Nedá se to brát tak, že tohle je Vodnář, tohle je Ryba, já jsem Panna a vím o vás všechno, když si načtu ta znamení. To by bylo velmi prosté a zobecňující, jako že toto je žena, toto je muž.

Takže musíte znát postavení všech planet v okamžiku narození?
Ano. Aby ta povaha z toho vyklouzla, vyjevila se. Horoskop má vrstvy a v těch vrstvách se člověk pohybuje. Od postavení Slunce a ascendentu, což je první vrstva, přes hlubší aspekty. Ale pak je tu třeba Venuše, a to jsou hodnoty, to, jak hodnotíte svět, co se vám líbí nebo nelíbí. A najednou jsme od toho Střelce úplně někde jinde.

Aha, takže v nějaké té hlubší vrstvě se může najít harmonie i mezi Střelcem a Rybou?
Ano, přesně tak. Máte něco buď v dobrém spojení, že to spolu funguje, nebo se doplňujete.

Současný svět je opravdu v chaosu a na mnoha místech to vře, přesunují se celé národy a válka je na spadnutí. Co o tom říkají hvězdy, bude lépe? Četla jsem, že nejdramatičtější roky přejdou, situace se zklidní a roku 2020 začne nová epocha mocensky přerozděleného světa.
Ano, vypadá to tak a té nové epochy se trochu bojím. Mám pocit, že se to příliš nezklidní. V roce 2020 dojde k tomu, že se Pluton spojí se Saturnem. Tahle dvě tělesa společně zpevní řád. Saturn je strukturující a Pluton je v ideální podobě transformující. Společenské zřízení by se mohlo začít proměňovat, ale já si spíš myslím, že to spěje k upevnění totalitního režimu. Nemám z toho moc radost. Bojím se toho, že se Evropa rozpadne a nastoupí totalitní systémy jako třeba v Turecku. To je docela šílené. Mám pocit, že sílí návrat k pudovosti. I když já osobně věřím tomu, že i jedinec to může celé zvrátit, že soběstačnost lidí povede ke sbližování. Spolky, družstva, která jsou v Německu a dalších zemích, možná ve větším proniknou až sem k nám.

To si přeješ, nebo sis to přečetla ve hvězdách?
No... to si přeju. Horoskop dává za pravdu vždy těm početnějším, větším silám. Což je většinová populace, která jde volit. Česká republika teď prochází transformací směrem k hlasu lidu, který já úplně nesdílím. Lid je velmi snadno zmanipulovatelný a to se právě teď děje skrze média.

My všichni se přikláníme chtě nechtě k nějakému názoru, který je nám blízký. Člověk si nemůže myslet, že je od toho všeho distancovaný a vůči manipulaci imunní. Nejsme z obliga a určitě jsme také ovlivnění.
Já to chápu v tom smyslu, že nesdílím názor, který prezentují mí známí poslední dobou téměř ve většině, třeba pod ideou hnutí Islám v České republice nechceme. Svádět vinu na utečence mi přijde nesmyslné. Mrzí mě, že řeší islamizaci Evropy a neřeší Babiše a třeba Čapí hnízdo, které prošlo úplně v pohodě a jede dál.

Takhle funguje záměrné odvádění pozornosti.
To si myslím. To jsem měla na mysli ohledně pudovosti, o které jsem mluvila. Média směrují lidi místo k informacím k základním pudům. Pudy jsou správné, člověk se bojí cizího. Ptá se: Je tam nebezpečí? Je tam riziko? Jenže v realitě je to tak, že když se přistěhuje nový soused, zajímá mě, co je zač. Ale tím, že před ním zavřu dveře, ho nepoznám. Zkusím to s ním, a když zjistím, že je špatný, tak se podle toho začnu chovat. Alespoň u nás na vesnici mi to dá můj selský rozum.

Bezpečnostní riziko tu bezpochyby je, to bychom asi byli blázni, pokud bychom ho nepřipouštěli, ale to je věc výkonných složek státu, aby zabezpečily bezpečí a pořádek. To mají řešit politici a policie, ne my.
Přemýšleli jsme před pěti, deseti lety tak dramaticky o islámu? Najednou je to strašně nebezpečné. I ti vzdělanější lidé dostávají určitou masáž, jakým směrem mají přemýšlet. Ustát si to s rozvahou, je teď velmi těžké.

Je to pravda, masáž citelně zesiluje a i já sama na sobě pociťuji jakýsi strach, ačkoliv se tomu bráním. Není to úplně bez následků. Rozhodně nechci generalizovat, to je mi z duše protivné. Jak to ve skutečnosti je? Těžko říct. Kdo za tím stojí? Je účelem destabilizace Evropy a lidé na té či oné straně jsou pouhým nástrojem?
Já si nemyslím, že by šlo o destabilizaci Evropy, jsou to prostě čisté zisky. Jde jen o peníze.

Podle mého zas tak úplně ne, ale je pravda, že nemám dostatek relevantních informací.
To je můj soukromý názor. Když nad tím přemýšlím, tak si říkám, že jsme díky kapitalistickému způsobu života už společensky jinde. Už dávno nejsme takoví ortodoxní křesťané, nemáme tu nikoho, kdo by nás přesvědčoval pro křesťanství, kdo by z víry dělal obecný postoj. Ale co by se dělo, kdyby to tady bouchlo? Možná bychom se divili. Mě v názoru na tyhle situace hodně ovlivnila kniha Mlha od Stephena Kinga. Lidé se v ní ukrývají před jakousi pohromou v supermarketu a tam je zajímavý moment, kdy lidé zjistí, že venku jsou skutečně nějaké obludy, které žerou vše, co se hýbe. Jedna žena tam začne říkat, že je to trest boží a objeví se pověrčivost, víra v rovině čistě pudově-emocionální. Lidé vymyslí oběť, někdo musí být obětován. V jeden okamžik se lidé ještě nějak rozumně organizují a vzápětí se to promění v šílenství, které zblbne i racionální stránku lidí. Princip obětního beránka je pozoruhodný.

Slupka civilizovanosti je nesmírně tenká. Stačí málo a z lidí se stane zvěř.
Přesně. To si lidé vůbec neuvědomují. Tohle je pro mě ekologické myšlení. Vypnou elektřinu, a jací jsme byli? Když nad tím přemýšlím, tak dospívám k názoru, že soucit je pro mě vrcholnou duchovní taktikou. Nejsem si jistá, jestli bych ho i já sama dokázala mít v nějaké vypjaté situaci. Ukázalo by se, zda tu duchovní složku má v sobě člověk skutečně zakotvenou. Jestli se v takových situacích opanuje a zvítězí soucit. Tím nemyslím lítost, nebo že bych slepě obětovala celou svou rodinu.

Rozumím ti, protože se na to také často sama sebe ptám. Jestli to není jen nějaká představa, kterou o sobě mám. Říkám si, že horší než umřít je ztratit duši. Ale jak by to bylo ve skutečnosti? Těžko říct.
Člověk neví. V tomhle je pro mě cenný Viktor Emil Frankl, rakouský neurolog, psychiatr a spisovatel, který prošel koncentračním táborem. Napsal psychologické a psychiatrické knihy, kde mimo jiné mluví o vůli ke smyslu. Lidé, kteří měli vůli ke smyslu, dokázali přežít koncentrační tábor. V těžkých podmínkách si zachovali lidství. Dávat svému životu smysl, nevzdat to, nepodlehnout animálnosti a pudovosti, i kdybys měla umřít.

Rozumím, nelpět na životě za každou cenu.
To jsou obrovské pecky, které se u něho dočítám, pak si říkám, co já si to o sobě tady vlastně myslím?

Naštěstí jsme nebyli postaveni před takovéhle situace.
My tu máme ráj. Když je člověk konfrontovaný s tím, jak lidé žijí třeba v Africe, uvědomí si, že žijeme v ráji.

Ale jsou lidé, kteří to dokázali. Není to vždycky tak, že všichni trosečníci snědí z hladu kolegu. Jsou lidé, kteří raději zemřeli hladem. Jsou popsané případy, kdy zlo nezvítězilo, člověk zůstal člověkem. Nějaká naděje je.
Ano, a té se držím. Škoda, že lidé nejsou nastavení tak, že by jim příjemné věci pomáhaly měnit svět. Musí přijít krize.

A nejen svět, i sami sebe. Většinou se člověk změní k lepšímu, změní svůj vlastní život, až když se mu něco zlého stane.
A přitom stačí jen ta smrtelnost. Všichni lidé by podle mého názoru mohli už třeba od třiceti let mít v hlavě, že jednou umřou.

O tom se nemluví a ani se o tom nepřemýšlí.
O pohřbech nechceme vědět, o starých lidech nechceme vědět. Možná jsem ale jen moc zavřená na zahradě. Směje se.

Ale to je dobře! Myslím si, že člověka nejvíc otupuje kontakt s množstvím ostatních lidí, přemíra takového kontaktu s masou lidí v práci, na ulici. Do toho televize, internet. Ne že bychom toho věděli víc, naopak. Náš vnitřní hlas pak není vůbec slyšet. Zabýváme se blbostmi a nemáme kdy si ujasnit ty základní, nejdůležitější věci. Možná jsme odváděni od toho podstatného záměrně, abychom se snažili splácet hypotéky a všechno to valili před sebou a neměli čas se zamyslet ani nad svou vlastní smrtelností. Kdo ví, jestli je smrt opravdu to nejhorší.
Možná není, já nevím.

Určitě není. Nedávno jsem někde četla hezkou myšlenku, totiž, že v životě jsou důležitější věci než sám život.
Příliš se lpí na individualitě, což je velmi mladá záležitost.

Věříš v reinkarnaci?
Nevím, zda si člověk může udržet ve smrti vědomí, aniž by si ho trénoval. Mám osobní zkušenost – moje babička mi zemřela v náručí, prošla jsem s ní fáze smrti a překvapilo mě, že to bylo jako porod. Jako kdyby smrt měla porodní fáze. Něco se někam přeměňovalo.

Máš tedy pocit, že duše po smrti splyne s univerzálním vědomím, nebo jak to nazvat, a při narození se z něho zase oddělí?
Aby se duše mohla převtělovat, musel by si člověk během smrti udržet vědomí. To je majstrštyk. Nemyslím si, že smrt je konec, ale jak to bude potom? To nevím. Spíš bych se přikláněla k tomu, že se naše vědomí rozplyne do něčeho společného.

Je spousta takových teorií a nauk, které nás přesvědčují o tom, jak to ve skutečnosti je, ale jistě to neví nikdo z nás.
Smrt babičky pro mě byla velkým životním předělem. To, že jsem se toho účastnila, mi hodně změnilo pohled na život. Když její tělo začalo vychládat, koutky úst se jí zvedly a ona se začala usmívat. Říkala jsem si, proč se toho všichni tak bojí? Všechno bylo vlastně pěkné. Stres tam byl, to ano, když umírala. Není to pěkný pohled, když tělo začne černat, jak se krev stahuje směrem k srdci.

Měla jsi babičku doma?
Ano. Já jsem jí v dětství slíbila, a na to jsem si vzpomněla až později, že s ní budu až do konce a že ji pochovám. Souhrou okolností se to nakonec podařilo. Vyhodili nás z podnájmu a babička nás s mým druhým mužem a dcerou vzala k sobě. Po necelém roce, kdy jsme u ní bydleli, se jednoho dne rozhodla, že už tady nechce být a že odejde vyhladověním. Měly jsme spory, protože ona chtěla, abych jí u toho asistovala. To je velmi těžké.

Nikoho přece nedonutíš, aby jedl, když nechce.
No, to se také stalo. Podstrkovala jsem jí Nutrilony a výživové energy drinky a ona mi říkala: Já to vidím! Večer před tím, než zemřela, tak jsem byla velmi unavená a říkala jsem jí, že jdu na chvíli na pivo. Ona na to, abych jí jedno pivo donesla. To mě překvapilo a dostala jsem takovou naději, ale byl to ten případ, kdy lidé před smrtí ožijí a udělá se jim lépe. To jsem ale tenkrát netušila. Přinesla jsem jí pivo, ona ho pila brčkem, a povídaly jsme si. Říkala mi, že přemýšlela o životě, že jestli ona nemá nějaký špatný rod. Říkám jí: No babi! To bys úplně devalvovala můj život! Sice to mám takové divoké s těmi chlapy, ale jinak se na mě podívej, všechno je v pořádku! Dala mi za pravdu a prý že je ospalá a půjde spát. A to už přicházela smrt. Dnes jsem přesvědčená o tom, že existují pole, ve kterých se pohybujeme a ve kterých jsme propojeni více, než si dokážeme vůbec představit. Rupert Sheldrake jim říká morfogenetická pole. Asi bychom se k sobě chovali jinak, kdybychom věděli víc o tom, jak jsme všichni propojení.

A nejen lidi s lidmi.
To je pravda, to by rapidně ubylo koncentračních táborů.

Evropa teď dostává zpět všechno, co způsobila. My jako Evropané jsme byli příčinou velkého zla a neštěstí ve světě, stačí vzpomenout na kolonie.
To se ale dnes nesmí říkat. Nedávno jsem viděla na internetu australskou fotografii z roku 1960, na které drží chlápek na šňůře navlečené domorodce. Schválně jsem si ji uložila. Ještě v tom roce vyplácela australská vláda za každého „uloveného“ Aborigince odměnu. V roce 1960! Tihle původní obyvatelé Austrálie nebyli vůbec považováni za lidské bytosti. Odlidštění, dehumanizace, to je velký nástroj zla.

Vzpomínám si, že teprve někdy v roce 2013 uznal australský parlament Aborigince za původní obyvatele země. Ale vraťme se k tobě. Ty vedeš takovou astrologicko-psychologickou poradnu, dá se to tak říct?
Ano, je to tak, humanistická astrologie je o psychologii obohacena. Není zaměřená na události, ale na člověka. Psychologické termíny jsou jí blízké. Ne v tom smyslu, že by fušovala psychologům do řemesla, ale že se život člověka dá popsat stejnou terminologií.

Je to tedy tak, že za tebou přijdu a potřebuji vyřešit třeba špatný vztah se sourozencem nebo matkou. Ty uděláš můj horoskop a vycházíš z něho?
Snažíme se hledat, kde je zakopaný pes. Ten horoskop neříká nic o tvé matce nebo sourozenci, ale o tom, jakým způsobem je vidíš. S tím tě mohu konfrontovat. Zda to, jak je vidíš ty, jsou opravdu oni. Cílem je přivést člověka do stavu, kdy začne vidět například matku jako lidskou bytost a oprostí se od ní. Je velká výhra, když se člověku podaří oprostit od toho, aby viděl svou matku jako někoho, kdo mu zničil život. Najednou vidí, že je to zkrátka ženská, která to pytlíkovala nejlíp, jak to v té době uměla. Na druhou stranu to, jak mi zničila život, mě přivedlo k tomu, co teď dělám. Jsem s tím, co teď dělám, nespokojená? Ale to už přece mohu trochu ovlivnit. Pokud nám matky neublížily zásadním způsobem, neznemožní nám rozhodnout se, jak si svůj život zařídit. Nemusím přece dělat to, co máma.

Ty sis dělala horoskop pro celou svou rodinu?
Koukala jsem, ale to je člověk slepý. Moc to nejde. Snad jen jako první pomoc. Podívat se, co se tam děje.

To je asi podobné, jako když lékař nemá léčit své blízké.
Vlastně ani kamarádům nedělám horoskopy. Jakmile je začne člověk mít rád, tak ten pohled nemusí být úplně objektivní. Přece jen si o nich něco myslím, chtěla bych, aby něco dělali, tomu se člověk neubrání. Opanovat se a nehodnotit vyžaduje velkou sebedisciplínu.

Skutečně existují vhodná a méně vhodná období, ve kterých můžeme něco začínat?
Ano, jistě. Je to docela podobné ročním dobám. V zimě se také nemůžeme jít k rybníku vykoupat. Každé období má nějaký svůj prostor pro určitou aktivitu. Většinou lidi narazí, když v tom období chtějí dělat něco jiného než je vhodné. Chtějí třeba něco uzavírat a doba je vhodná pro začátek, nebo naopak.

Neměl by nám v takových věcech radit instinkt?
Pro ty, co jsou přemýšliví a reflektují svůj život, je horoskop potvrzením toho, co si stejně myslí a co o sobě vědí. Vnímám jako bonus, že úplně cizí člověk vám potvrdí to, co si vnitřně myslíte, co neříkáte do všech podrobností ani partnerovi nebo kamarádce.

Podobně funguje výklad tarotových karet. Lidé po výkladu říkají, nojo, vždyť já to vlastně vím. Říká se, že jak realitu ukazují hvězdy, tak podobně ji ukazují karty, kávová sedlina, let ptáků a podobně. Jak nahoře, tak dole. Jsou různé způsoby toho, jak se dobrat odpovědí na otázky, jakou pomůcku si vybereme. Kněží, šamani a druidové se takovou dovednost museli učit mnoho let. Přece jen ten horoskop se dá dobře spočítat, je to jasně dané.
Působí to exaktně. Tyhle metody se podle mého názoru odlišují zpřesněním. Astrologie může mít z tohoto pohledu výsostnější postavení právě proto, že se opírá o den a noc, světlo a tmu. Střídání období. Mě to velmi zajímá, takže se tím zaobírám. Kdysi ve staré Mezopotámii sledovali, zda jsou konstelace v danou dobu vidět, jestli je zataženo nebo jasno, prší nebo je sucho. A to zaznamenávali. Loni byla dolní konjunkce Slunce s Venuší a zároveň v konjunkci s Jupiterem a opravdu to fungovalo: sedm dní po tom, co Venuše vyšla z dolní konjunkce a objevila se nad obzorem, začalo pršet. Oni tohle věděli! Musíme do toho pochopitelně začlenit to, jak se tady hýbeme, létáme, co vypouštíme do ovzduší, to kdysi neměli. Z tohoto pohledu měli mnohem lepší podmínky. Třeba sleduji, když Luna dorůstá, míza jde nahoru a po úplňku jde zase dolu. Udělala jsem si tabulku a ráda bych zapojila víc lidí, kteří by byli ochotní do ní zaznamenávat, zda ovlivňuje děje v zahradě a vůbec v přírodě pozice Luny ve znameních nebo to, v jaké fázi vůči Slunci nebo velkým tělesům je. Tabulku nechám volně ke stažení a ráda bych, aby mi ji každý měsíc lidé posílali vyplněnou. Chtěla bych ověřit, jestli pěstování a sběr rostlin a plodů v konkrétních obdobích zvětšuje jejich účinnost. Zda jsou například větší plody, a jaké faktory tam hrají roli. Zkoumala jsem to zatím jen sama, ale to nestačí, nejsem si jistá, jestli jsem objektivní. Je třeba, aby vzorek lidí, kteří se na tom budou podílet, byl větší.


Určitě se mnou počítej.
To jsem doufala, protože vím, že zahradou žiješ. Ráda bych ty teorie ověřila a potřebuji spolupráci více lidí. Přemýšlela jsem nad tím, jak mohli dříve lidé přijít na to, že je nějaký slunovrat a nějaká rovnodennost. Vždyť na to nemáte čas, lidi měli nějakou práci a neměli čas tolik pozorovat tu oblohu. To musel asi systematicky dělat někdo, kdo se věnoval pastevectví nebo kdo byl vyčleněný z komunity.

Měli určitě své kněží, to byla jejich práce, ne?
Když jdeš úplně na začátek, tak to musel být šaman nebo někdo takový, kdo byl vyčleněný ze společnosti, ačkoliv žil poblíž. Měl čas pozorovat. Jak to ale pozoroval? Co když je zataženo? Musel to být běh na dlouhou trať. To, že je den přes léto delší, to jednoduše vidím, ale kdy přesně dochází k tomu zvratu? Na zahradě mám zapíchané kolíky a postavený gnómon. Když někdo přijde na návštěvu, ptá se, zda tam budeme něco stavět. Říkám, ne, to je moje primitivní observatoř!

Já jsem nad tímhle přemýšlela v souvislosti s léčivými rostlinami. Na to, abychom mohli třeba říct – kopřiva vám zharmonizuje činnost jater, když ji budete pít tak a tak dlouho v téhle koncentraci a dávkování, když ji budete sbírat tehdy a tehdy - potřebujeme staletí pozorování, zkušeností, omylů, otrav, prokázaných vyléčení. Jak léčí která rostlina, v jaké podobě, v jakém množství, kdy neúčinkuje, s čím se kombinuje. Není možné, aby to lidé vymysleli. To jim musel někdo říct. Vždyť existuje bezpočet legend a mýtů, jak dostali lidé vědění o léčivých rostlinách od různých božstev a duchů. Já si myslím, že jim to řekly samy rostliny v době, kdy lidé byli ještě vnímaví k tomuto druhu a způsobu předávání informací. Měli silné propojení s přírodou, to my si dnes ani neumíme představit. Myslíme si, že když obejmeme strom, je všechno v cajku a „komunikujeme“ s ním a jsme kámoši.
Já si to nemyslím. Každý je plachý.

Ale někteří lidé si to myslí.
Ano, chodí je objímat jak blázni. Co když stromy nechtějí, aby na ně někdo sahal?

Já to vidím v zahradě. To jsou roky, než člověk získá nějakou důvěru. Až po dvaceti letech, co jsme tady, vidím, že zahrada spolupracuje. Když se ale vrátím k těm léčivým rostlinám, tak kdyby mi to dal někdo za úkol a já bych nevěděla vůbec nic, jak bych začala? Jak bych sestavila komplexní léčivý herbář pro danou oblast, kde jsou určité rostliny k dispozici?
Začátek je to pozorování.

Ale ty musíš někoho vyléčit hned. Nemůžeš sto let čekat, než pozorování přinese závěry.
Určitá míra napětí, stresu, adrenalinu tě donutí rychleji vyhodnotit, kterou rostlinu potřebuješ, tyhle informace obsahuje morfogenetické pole. Experiment vždycky nějak dopadne. Myslím si, že bystré vědomí v mírném tělesném napětí umožní, že se člověk trefí.

Ty tomu říkáš morfogenetické pole, já říkám, že ti to poví samy rostliny, ale v zásadě myslíme obě totéž. Ale aby na louku přišel nějaký technokrat a řekl si, teď sestavím herbář léčivých rostlin a stanovím, co a jak léčí, to možné není, to by nedokázalo ani několik generací. Je to nesmírně dlouhodobý a složitý proces. Když si uvědomíme, jaké obrovské množství poznatků lidé nashromáždili, tak není možné, aby to někdo na začátku jenom „vyzkoumal“. Přírodní národy používají léčivé byliny také tímto intuitivním způsobem, neučí se to na univerzitách.
Je to úplně zázračné.

Existují legendy, že vědění o léčivých rostlinách daly lidem božské bytosti, možná je to podobné i s astrologií, pozorováním nebeských těles a jejich vlivů na pozemské dění. Velmi mě zaujaly Keplerovy zápisky o planetách. Jak přišel na to, že je Mars rudá planeta? To nebylo tak, že by to jen tak plácnul, to je normálně spočítané, on to dokazuje.
Je to odpozorované a prožité.

Ale úplně jiným způsobem, než uvažujeme dneska. Pro mě to bylo jako zjevení.
To ano. Pro mě je takhle zajímavý mýtus o sestupu Inanny do podsvětí. Je to vlastně astronomický záznam v jiné rovině. Mýtus je alegorií na dolní konjunkci Venuše se Sluncem. Pro mě je to mystérium. Není to pouze mýtus o bohyni, která sestupuje do podsvětí, je to skutečně doslovný astronomický záznam. To mě přinutilo otevřít oči a dívat se na to zcela jinak, hodně o tom přemýšlím a jednou to třeba dám dohromady.

Bohyně Inanna je jaké národnosti?
Je to mezopotamský mýtus. Zajímá mě, jak se tento mýtus o bohyni podsvětí přeměňuje až do Panny Marie. V raném křesťanství se kult bohyně jemně přeznačkoval a použil a následně se zcela okleštil a zbyla nám Bohorodička. Křesťanství ji úplně eliminovalo do astronomických významů a od přírody obecně. Je velmi zajímavé všímat si toho, že doslovně za veškerou kulturou jsou ženy. Sumerský mýtus o Inanně sepsala Enheduanna (2285-2250 př.n.l), což byla dcera vládce Saurona, který ji jmenoval do čela úřadu (Venušina) Inannina chrámu, jenž měl značný politický vliv. Ženy v tomto úřadu byly vysoce vzdělané, uměly dokonce i egyptsky, protože Egypt byl druhou rozkvetlou kulturní soustavou. Národ, který neměl v kněžském úřadu ženy, byl tenkrát hoden pohrdání. Tato práce je první podepsaná dochovaná literatura. Mluvíme o době zhruba 2200 let před naším letopočtem. Běžně nebylo zvykem díla podepisovat, ale v tomto případě to mělo politický důvod.


V našich zemích byl na přelomu 13. a 14 století významný kult Venuše. Abatyše Kunhuta (leden 1265 – 27. 11. 1321), dcera Přemysla Otakara II., sepsala svou životní cestu, která odpovídá venušinskému cyklu a také tomu, jak bylo tehdy nahlíženo na Pannu Marii.  Marie je nejprve jako Eva Marie, živá příroda, má smyslný, přírodní zelenočervený oděv, který se po proměně Kristem změní na bílo-červený s modrým vnitřkem. (Zelená barva – symbol vegetace; červená – krev, život; vnitřní světlo-oheň; temně modrá – duchovní svět; bílá – prostor, který umožňuje, spojení duše a těla.) Pannu Marii nejprve v podobě Evy Marie zajme démon (Venuše v podsvětí), Kristus ji vysvobodí a promění. Zajímavé na celém díle je i to, že každou část psali v odpovídajících fázích Venušina cyklu. To jsou věci! Pro spoustu lidí je to objev, najednou uvidí Panenku Marii úplně jiným způsobem. Proč chodit k jiným bohyním, když máme tohle? Stačí se nad tím zamyslet a je to pak pro nás přijatelnější.




Protože jsme v tomhle kulturním rámci vyrostli.
Ale v okleštěném! Křesťanská církev na tom dost zapracovala.

Možná proto se to mnoha lidem zdá příliš odtažité a sterilní. Kdyby se do toho křesťanského panteonu vneslo trochu života, kdoví, třeba by byli svatí mnohem přitažlivější.
Takovou misijní práci dělám, pokud někdo projeví zájem. Neumím se ale moc propagovat. Proto jsem ráda, když si někdo řekne. Lépe se přednáší, když lidé chtějí poslouchat. Velmi rychle se tam vytvoří dobrá nálada, po přednášce ještě dlouhé hodiny diskutujeme o různých věcech. Je to lepší než být někde pozvaná.

Muži na tvé přednášky nechodí?
Záleží na tématu. V astrologii je to přibližně půl na půl. Muži ale neradi přiznávají, že se byli zeptat astrologa. Jsou období, kdy na astrologické kurzy přicházejí pouze ženy, jindy převáží muži.

Může mít postavení planet vliv na to, jak se člověk cítí? Jsou dny, kdy se na sebe nemohu podívat do zrcadla a zase jiné, kdy mám pocit, že mi to docela sluší. Je to závislé pouze na hormonálním cyklu nebo nás mohou ovlivňovat i nebeská tělesa?
Já mám hypotézu, že ano, ale je to pouze v rovině hypotézy. Lidé si neuvědomují, že je to také kulturní záležitost. Před naším letopočtem hodně dlouhou dobu, minimálně takových šest tisíc let, byl Měsíc považován za mužskou planetu. A přitom ženy menstruovaly stejně jako dnes. V současné době se uctívá Luna jako ženský princip. Vyrojilo se mnoho knih, jako třeba Krvavý Měsíc a píše se tam o lunačních fázích. Samozřejmě ty objektivně sedí, ale to, co pro mě už objektivní není, jsou bohyně, které jsou tam přiřazené a rozdělené tak, jak se to zrovna hodilo.

Mám dojem, že si tyhle věci novodobí kvaziesoterici vycucávají z prstu. Zrovna se jim to takhle líbí, tak to tam vrznou.
Dají tam Lilith a jedou. Směje se. To je pro mě úplně strašné. S Lilith se to má tak, že v sumerské oblasti, odkud to převzali později Semité, byli dva démoni, Ardat-Lilú a Ardat-Lilítu, tj. mužský a ženský démon. Žili v nehostinných místech, na poušti nebo v bažinaté krajině a byli spojováni například s tím, čemu dnes říkáme syndrom náhlého úmrtí kojence a s epidemiemi. Je to velmi těžké zkoumat, protože tehdy neznali slovo hřích. Neznali trest za hříchy. Chápali to tak, že když se člověk chová nestandardně, vznikne chaos. Chaos je nebezpečný, protože s ním jsou spojeni démoni. Když nějaká nemoc neměla zjevnou příčinu a nemohla být léčena bylinami nebo chirurgickými zákroky, museli být usmířeni démoni.
Dochovaly se takové misky, na kterých byl vyobrazen démon a zaklínadlo. Při obřadu byl démon zaklínán, aby už dal pokoj a odtáhl tam, kam patří. Když se změnila doba, začala se moc, kterou měly ženy v kněžských řádech, snižovat. V mýtu o Gilgamešovi je pak jeden z démonů spojen s bohyní Inannou tak, že se ukryje do jejího posvátného stromu, Gilgameš ji zbaví démona a tohle oni považují za důkaz, že démonka patří k bohyni, že je to potlačené ženství. Prdlajs. To jde na ruku těm chlapům, kteří to vysloveně podporují. Když Sumerové přišli do oblasti mezi Eufratem a Tigridem, byla to už vyspělá kultura. Je to jediný doložený případ, že nějaká kultura obsadila neinvazivně nějaké území. Nebylo tam příliš nějakých půtek. Semité tam tehdy běhali jako kmenoví neorganizovaní kočovníci, kteří od Sumerů převzali jejich mýty o potopě a tak dále. To je ve Starém zákoně. Převzali také božstva, takže se do Bible dostává i Lilith (např. Iz. 34:14) a do apokryfů jako první žena Adamova. To jsou převzaté věci. Čímž nesnižuji tu váhu, jen je třeba si uvědomit, kde to má začátek a ten začátek je démon. A když se mu tenkrát vyhýbali, je dobré se k němu dnes obracet?


Co má společného bohyně Inanna s démonem? Ta je přece „hodná“, nebo ne?
Není. Jak kdy. Inanna je bohyně smyslné lásky a obranné války nebo války za nezbytné teritoriální rozšíření.

A z té je teď Panna Marie?
Ano, úplná chudinka.

Smyslná láska a Panna Marie, to se příliš neslučuje.
Okleštili ji, o co to šlo. Sumerové měli takové rčení: Cožpak otěhotní bez soulože? Cožpak ztloustne bez jídla? Ha-ha. Tato přísloví přeložil pan PhDr. Jiří Prosecký CSc. v knize Prameny moudrosti a některá se dodnes používají. Třeba Mít všech pět pohromadě je staré sumerské rčení.

Proč tě zajímá zrovna Sumer?
Protože tam má západní astrologie své kořeny. Ty pak přecházejí do Řecka, kde je astrologie obohacena o geometrii a dotažená do dnešní podoby. Ten základ je ale mnohem starší. Teď se ale astrologové hádají, zda je původ v Egyptě nebo v Sumeru. A já jsem pro Sumer, nutno říct, že menšinově. Spolu se zadními astrology.

Kdo jsou zadní astrologové?
Jsou opakem těch předních. Z toho jsme si dělali legraci s panem Turnovským. Směje se. Přední byl v době, kdy jsme si to začali říkat třeba pan Baudyš st., my jsme ti zadní, co nejsou vidět.

Přední astrologové mají tedy za kolébku astrologie Egypt?
Většinou ano.

V čem se ještě neshodnete s předními astrology? Vyrozuměla jsem, že mezi astrology panuje jistá nevraživost. V čem spočívá ten nesoulad?
Starší pan Baudyš byl zástupcem astrologie klasického typu, té předpovídající. A my jsme astrologové zaměřující se na osobnost člověka. To znamená zorientovat se v osobnosti a ne v předpovídání, zda letadlo spadne. Nikdy jsme nedeklarovali, že něco předpovíme. Ale pan Baudyš uměl astrologii dobře a třeba se mu předpovídat dařilo. To základní vymezení bylo asi v tom, že oni to berou tak, že jsou tam nějaké aspekty a planetární vztahy, které jasně určují strukturu a životní linku.

Je v tom jistý fatalismus?
Ano. My to máme tak, že jsou to jen možnosti, více podporujeme vůli člověka. Lze najít období, kdy vůli můžeme uplatnit ve větší míře a pokusit se vzepřít „osudu“ a nasměrovat život jinak.

Laicky si to představuji tak, že když mám v horoskopu uvedeno, že se budu potýkat dejme tomu se vztekem, tak záleží na mně, zda ho zvládnu nebo budu muset podstoupit tvrdou lekci.
Tak nějak přibližně to je. S tradiční astrologií každý začínal, ale mně tam nesedělo to, že třeba při určité konstelaci je napsáno, že bude úraz. A jak je možné, že při té konstelaci jeden člověk má úraz a jiný má jen dynamické období? Začala jsem si toho všímat a zjistila jsem, že ty skutečné úrazy a fatální věci uvidí člověk u lidí, kteří žijí jako s klapkami na očích a vidí jen tu jedinou možnost a zapomenou, že jsou vždy ještě další cesty. Je třeba se zastavit a podívat se na situaci s odstupem. Domnívám se, že právě astrologická konzultace v tomto může pomoci. Člověk se vypovídá ze všeho, co má v sobě, zastaví se a může vidět další možnosti. A udělá to vlastně sám. Astrolog mu jen pomůže si věci ujasnit, dát do souvislostí. Není to příliš záhadná práce.

Kolik lidé zaplatí za tvou konzultaci?
Devět set korun za hodinu, a pracuji maximálně dvě hodiny, protože pak se to moc „rozkecá“ a to kouzlo se může vytratit. To důležité se dá říct za hodinu.

Konzultace se opakují, nebo to stačí jednou?
Podle toho, co ten člověk má za problém. Když třeba přemýšlí o změně zaměstnání, tak přijde v momentě, kdy se rozhoduje. Někdy se ozve, když tu práci vezme, protože si není jist, zda jít dál tím nebo tím směrem.

Takže to není jako psychologická poradna, kam určití lidé chodí donekonečna?
No můžou, když chtějí! Směje se. Ale mně se to nejeví jako dobré a nepodporuji to. Většina lidí chodí jen, když má nějaké problémy a to pak poslouchám samé hrůzy.

Jak se toho zbavuješ, máš nějaký způsob, jak se z toho oklepat?
Když to mám hodně těžké, jedu do Lidlu nakupovat. Směje se. Potřebuji nějakou přetlakovou místnost a to je Lidl. Čtu složení výrobků napsaná maličkým písmem, strávím tam hodinu u deseti produktů, než to přečtu, uvědomím si, co to je, přeladím se a domů nejedu už tak rozhozená. Ale někdy ve mně příběhy zůstanou. Je těžké, když přijdou třeba lidé, kterým zemřely děti. To se pak dívám na svoje děti a je mi úzko, je to těžká věc, umět se ukáznit. Ze začátku jsem to v nějaké formě převyprávěla svému muži, který z toho byl úplně hotový a přivedl mě k tomu, že tudy cesta nevede. Pomohl mi psychoterapeutický výcvik, udržet určitou rovinu vnímání už při tom, jak poslouchám ten příběh. Nějaký odstup je nutný, ale také někdy s lidmi brečím, neudržím se. Občas jsem prvním člověkem, kterému se svěřují. Zbaví se studu a všechno to vyklopí. Já ale musím být ten, kdo je v pohodě, to by tomu člověku moc nepomohlo, kdybych se hroutila s ním. Na druhou stranu je důležité někdy říct, ano, máte to těžké, zůstat s ním chvíli v té tíži a ne ho z toho hned tahat ven.

Chodí někdy lidé, kterým se daří?
Byly to zatím jen dvě paní, které se přišly zeptat, proč jsou tak šťastné. Za jednou přišla hned vzápětí její dcera, bouchla tam do stolu a říká: domluvila jste té mamince? Ona se rozvedla s naším tatínkem. Říkala jsem: kolik je vám let? Pětatřicet. No vidíte! Vaše maminka má svůj život a vy jste už také velká a máte svůj život. Na druhou stranu je hezké, když se lidé ptají na vhodný termín svatby.

Vidíš v horoskopu někdy něco, co se zdráháš lidem říci? Řekneš těm lidem, že to může špatně dopadnout?
Upozorním je, že to může být velmi riskantní. Mám z toho pak velké starosti. Nejde naštěstí vždycky o fatální věci. Nedávno byl u mě kluk, který podnikal, a bylo zjevné, že to bude velký průšvih. Varovala jsem ho, aby byl opatrný a nerozšiřoval podnikání. Rozhodl se jinak a byl to opravdu velký průšvih, moc velký.

V co věříš, Martino?
Věřím v lidství. Mám silnou víru v to, že člověk může být lidský. Myslím si, že lidství není vrozené, že je to něco, k čemu musíme dospět. Je to spojené se soucitem. Věřím v to, že je možné pohybovat se v rovině soucitu. Také věřím tomu, že nás přesahuje něco, co má větší rozum než my, díky té propojenosti. Nevěřím v nějakou superbytost, která je chytřejší než my, ale v to, že právě ta propojenost dělá vyšší inteligenci.


Děkuju za možnost popovídat si s tak vzácným člověkem, jakým jsi, Martino, a přeji ti jen to dobré.







1 komentář:

  1. Děkuji za zprostředkování rozhovoru. Jenom žasnu kam se postupně pomaličku vlastně dostávám...
    Alena

    OdpovědětSmazat