čtvrtek 28. května 2015

KEVIN V. TON

Mým dalším milým hostem je Kevin, kterého znám virtuálně už mnoho let jako fotografa a na podzim loňského roku jsme se poprvé setkali osobně. Patří k našim nejlepším street fotografům a já si pokládám za čest, že se známe.


Kevine, na tvých fotografiích se často objevují bezdomovci a další lidé z okraje společnosti, kteří žijí mimo systém. Co je to za lidi, znáš se s nimi? Vybrali si svůj způsob života nebo se v takové situaci ocitli nešťastnou náhodou? Pomáháš jim nějak?
Nosím jim oblečení, tabák, něco, co nepotřebuju a jim se to ještě hodí a podobně.

A alkohol?
Ne, alkohol ne a ani ho po mně nechtějí. Jsou to normální lidé, jen jsou prostě mimo systém. Každý z nich je individualita a každý je na ulici z jiného důvodu. Lidi, kteří se dostali do finančních malérů, a nic jiného jim nezbylo a pak lidi, kteří si to vybrali jako životní cestu, všeho se zbavili a mají čistou hlavu. Je fakt, že velké procento z nich pije.

Může to být i příčina toho, kde se ocitli?
Může, ale často jsou to třeba gambleři, hrají na automatech. Příčinou může být jednak závislost, ale také neschopnost fungovat v systému a touha po svobodě.
V jejich obydlích, třeba pod magistrálou, mají často v rámci možností čisto a pořádek, koberečky, záclonky, oblečení v komínkách, na plotě pověšené hrníčky. Ta touha mít to hezké je u nich zachována, i když na naše měřítka to tam třeba silně páchne.

Kde si perou, kde se myjí?
To je různé. Jeden z lidí, které fotím, František, ten bydlí také v Holešovicích pod mostem a tam vytéká z nějakého ministerstva jakási voda z rezaté roury.

A co to je za vodu?
On tvrdí, že ji pije patnáct let, takže je pitná. Má ji jako potůček. Schází pod magistrálou, kde jezdí auta, kde se procházejí lidé kolem Vltavy, a s nějakým kbelíkem si tam chodí pro vodu, tam má koupelnu, prádelnu i pramen k pití. František je úplně čistý, dbá na čistotu.


Mají ti lidé vůbec nárok na zdravotní péči?
Nic si neplatí, já nevím, jak to je, jak to tady funguje. Jezdí za nimi pravidelně například auto zdravotní péče, taková patrola, kde dělají zdravotní kontrolu, prohlídnou, obvážou, vyčistí.

A kdo to platí?
To ani nevím. To se tváří poměrně oficiálně, může to být nějaká charita. Tyhle občanské iniciativy toho dělají pro lidi bez domova nejvíc. Třeba jim pravidelně, co já vím, třikrát v týdnu vozí teplé jídlo na různá místa v Praze.

Myslíš, že řada z nich by už ani nechtěla svůj život uvést zpět do obvyklé normy?
Těžko mluvit za všechny, ale u některých vím, že by rádi. Ukazují ve svém příbytku pod mostem: „A tady, kdybych mohl, postavil bych si patro a tam měl televizi.“ Tendence k běžnému životu u nich určitě nevymizela, je to ale hodně individuální. V Praze je snad okolo čtyř nebo pěti tisíc lidí bez domova, to je už pěkně velká vesnice.

Focení jich samých a prostředí, ve kterém žijí, je častým námětem tvých fotek. To je nějaký tvůj projekt?
Dlouho jsem je fotil jen tak, že mě to bavilo, ale v poslední době to začínám vnímat jako projekt s tím, že bych chtěl za čas vydat ucelenou knihu fotografií. Ale není kam spěchat, pár let budu ještě pokračovat.


 Fotíš ještě jiná témata?
Všechno co fotím sám pro sebe je víceméně pouliční a sociální dokument. Taky fotím pro různá uskupení nebo nadace jejich akce jako dobrovolník. Léta se věnuju focení bigbítu, zejména okrajových žánrů.

Co je tedy tvoje profese?
Já jsem výtvarník, grafik. Mám malé grafické studio, dlouhé roky dělám hlavně knihy, typografii, sazbu i ilustrace.
K tomu mám ještě malou kavárničku Café Arieta v centru Prahy, ve dvoře v Karlově ulici.

Je něčím zvláštní?
Celý ten prostor je zvláštní, pojmenoval jsem to tam Alternatiff Area, je to taková oáza v centru Prahy. Vypadá to tam úplně jinak než venku v tom blázinci. Je to trošku undergroundové místo.

Pořádáš ve své kavárně i výstavy?
Výstavy tam jsou, momentálně tam mám stálou výstavu svých fotografií a během tohoto roku chci zavést pravidelné výstavy, bude tam galerie pouličních fotografií.

Ty jsi vegan už pátým rokem, předtím jsi byl dvacet let vegetariánem, dokonce se stravuješ převážně RAW, i když podle vlastních slov ne dogmaticky. Podáváte v tvé kavárně taky veganské zákusky ke kávě a čaji?
Ano, podáváme výtečné veganské dortíky, jablečné koláče a další zákusky od kamarádky, která peče pod značkou Zelí Belí.

K veganství tě přivedly jaké důvody? Angažuješ se nějak aktivně v ochraně zvířat?
Téměř od dětství mě zajímají práva zvířat a to s tím veganstvím úzce souvisí. Už na základní škole jsem vyráběl plakáty proti vánočnímu vyvražďování kaprů, ale moc jsem s tím nepochodil. Dnes s oblibou říkáme, že svět zešílel, ale já si myslím, že nic nového nebo horšího se neděje, akorát je to naštěstí daleko víc vidět. Já v rámci možností vypomáhám na různých akcích, třeba jsem dělal plakáty k pražské Veggie Parade nebo se účastním jako fotograf i dalších aktivit iniciativy Otevři oči a podobných.
Důvody jsou u mě takové - na prvním místě soucit s živými tvory, potom ekologické důvody, a nakonec ty zdravotní. Napadlo mě, že to, co se děje ve světě, neúcta člověka k člověku, souvisí s neúctou k životu jako takovému. Dokud budou lidé dennodenně vraždit a konzumovat to, co zabijí, nezbaví se potřeby ničení dalších životů. Jediná šance je podle mého názoru přestat pojídat původně živé tvory a jen to může celkově očistit celou lidskou společnost od potřeby krve.

Spousta lidí, zvláště mužů, tu agresivitu považuje za přednost. Několik z nich mi řeklo, že se vrátili k masu proto, že se cítili málo bojovní, málo mužní a silní, ztratili agresivitu, drajv. Stal se ze mě nerozhodný, měkký tvor, říkali.
Nějakou agresivitu sice ztratí, což není na škodu, ale jen do určité míry. Jsou věci, za kterými si člověk musí stát. Navíc až teprve veganství očišťuje, za vegetariánstvím se skrývá stejné, nebo dokonce ještě větší utrpení než za masitou stravou. Sice nezabíjíme přímo, ale utrpení probíhá kontinuálně, což mi přijde ještě horší, je to alibismus. Zabité zvíře trpí nejvíc většinou v okamžiku umírání, kdežto v mléčném průmyslu kráva rodí stále znovu a stále znovu jí odebírají její děti. Trpí stejně jako každá matka a telata trpí jako všechny děti násilím odtržené od matky. Mohu to říci, až když se na to dívám zpětně, také jsem byl mnoho let vegetariánem. Když je člověk v tom, tak se na to dívá jinak.
Cesta vede přes uvědomělé nakupování. Nenechat se masírovat reklamou, přemýšlet. Začít u sebe, to lidi neradi slyší. Můžeme být informovaní, ale pokud člověk nezlomí něco sám v sobě, nic se nezmění. Každý můžeme začít málem, alespoň omezit maso a mléko. Když budeš jíst maso jednou týdně, zjistíš, že se cítíš líp, že ušetříš a že každé zvíře nemusí být rovnou snědené, začne se ti měnit hodnotový žebříček, změníš pohled na svět. Nejde totiž jen o práva zvířat, ale o celý dopad velkoprůmyslu na celou zeměkouli, například mluvím o kontaminaci vod, o skleníkovém efektu, o vyčerpání půdy a podobně. Ekologie mě začala zajímat už v osmdesátých letech, kdy jsem si přečetl knihu Ekologické katastrofy od Emila Hadače, takže mě to vlastně provází celý můj vědomější život.

A co moře a oceány, jak těch se dotýká naše nenasytnost?
Zatím jsme mluvili o suchozemských tvorech, ale moře a oceány jsou doslova vytěženy, tam je situace ještě mnohem horší, a to proto, že to není vidět. Moře pořád vypadá hezky, jezdíme tam na dovolené a myslíme si, že jíme ryby, co v té oblasti zrovna vylovili. Je to ale pouze zlomek z toho, co nám tam nabízí, zbytek je normálně dovezený letadly, chlazené, určitě ne místní, to je velký omyl. Svého času jsem se hodně potápěl, tak během deseti let, po které jsem se tomu věnoval, jsem si všiml, jak v mořích skutečně znatelně ubývá život. A stačí se jen podívat na nějaké dokumenty o mořském rybolovu, jak takovými obřími hráběmi shrabují ze dna všechno živé, ničí nepředstavitelně rozlehlé plochy. To kdyby se dělo na souši, tak by z toho všichni šíleli a byl by z toho hrozný humbuk, ale když to není vidět, nikomu to nevadí. Navíc se lidem říká, že mají jíst ryby, že jsou zdravé, ale dnes jsou ryby plné olova.
Podle mě by stačilo, aby byl člověk pokornější, nemusí být asketický, ale měl by vnímat, co je okolo něho, že to tady je opravdu krásné a že tu krásu soustavně ničíme. Když se díváš na nějaké dokumenty, třeba ze druhé světové války a vidíš to obrovské množství válečných lodí, to je ohromná masa železa, kolik se spotřebovalo ropy, nafty, paliva, co se kvůli tomu udělalo úplně zbytečně a stejně se to nakonec potopilo, je to úplně šílené.


Máš pocit naděje, že bude líp? Že se lidi dokážou změnit?
Já jsem optimista, věřím, že to nakonec bude dobré, že tady už třeba nebudeme, ale že s planetou to dobře dopadne. Za ty roky co jsem na světě mám pocit, že se věci zlepšují, i když se na té druhé straně jakoby nějak zhoršují, a tím vzniká tlak a ten narůstá. Něco se změnit musí.

Zdánlivě nás je na planetě příliš, ale pokud by se změnilo chování člověka, planeta nás uživí všechny. V západních zemích se klade důraz na ochranu domácích mazlíčků, dbá se, aby kočičky a pejsci nebyli týraní, zakazuje se korida, ale to, co se děje za zdmi velkochovů a jatek nikoho nezajímá. Ochrana zvířat je de facto komedie a úlitba. Nikoho taky nezajímá, že jsou ryby plné olova a dnes navíc ještě radioaktivní, nikoho nezajímá, že potraviny z GMO plodin z dlouhodobého hlediska vedou k neplodnosti a chorobám, stále to tak nějak chutná, tak to sníme. Ta lhostejnost nejen ke zvířatům, přírodě, ale i k sobě sama je zarážející. Mění se lidi, co myslíš?
Celá zeměkoule jsou Homolkovi, v podstatě.
Spolek Otevři oči už přes pět let pořádá každý pátek večer na Náměstí Republiky promítání filmů o násilí na zvířatech ve velkochovech, ukazují se průmyslové výlovy a všechna tahle zvěrstva. Dost lidí to zaujme, občas někdo nadává, ale většinou tam lidé stojí ztuhle a nevěřícně zírají, nevědí, že se to děje. Občas je někdo v opozici: „Co teda máme žrát?“ Ale myslím, že je to lepší, lidi jsou informovanější, dříve si to ani nechtěli nechat ukázat. Nedávno k tomu promítání připojili další projekt - každé pondělí před Palladiem mají ochutnávkový stůl  a dávají lidem ochutnat veganské alternativy. To má úspěch. Jakmile tam je jídlo, tak se všichni usmívají, vezmou si letáčky, vezmou si recepty, vyslechnou si argumenty, mluví o tom. Negativní kampaně jsou potřeba, ale působí jen na část lidí, i když termín negativní kampaň je zavádějící, tam jde o čistou, holou pravdu. Podle mého názoru je ale lepší evoluční propagace. To, co by měl dělat stát a nedělá to, aby byl národ zdravý  – výchova ke zdravému stravování. Kdyby se lidi naučili, že jeden den v týdnu je půst, že sladké se jí pouze ráno, později už ne, ozdravili by se sami jen pomocí jídla. Kdyby ohledně jídla byla zásadní osvěta, tak by to vyčistilo hlavu od té krvelačnosti.

Jak by měl člověk žít v současném světě? Aby se choval šetrně, soucitně a zodpovědně a současně aby se z něho nestal neurotik. Nakupování z druhé ruky je pro část lidí nepříjemné, bio produkty jsou třeba pro mnohé finančně nedostupné. Co radíš, jak se z toho nezbláznit?
Ono je to vlastně docela jednoduché. Máme dobu, která umožňuje snadné získávání informací, plno věcí se dá dohledat. Základ všeho je nekupovat vyloženě levné věci, které nic nevydrží, ale spíš věci solidní, opravitelné. Používat selský rozum, nekupovat zbytečnosti a než něco koupíme, třikrát si to rozmyslet, zda tu věc skutečně potřebujeme. Když i napotřetí usoudíme, že je pro nás nezbytná, kupme si ji.
Další věc, kterou považuji za důležitou, je omezit nebo zcela vypustit sledování televize, která je mocným nástrojem pasivního vymílání mozku.

Ty jsi Kevine věřící, věříš v Boha nebo jaké náboženství vyznáváš?
Určitě jsem věřící, ale nejsem organizován. Nejbližší je mi zenbuddhismus, ale jsem v tom takový eklektický, co mě zajímá, s tím pracuji. Ale nebylo to tak vždycky, v životě jsem prošel několika zvláštními stavy vědomí, nikoli po požití drog, a to mě zásadně změnilo.

Žádné rituály nevykonáváš?
Ani ne, pokud za rituály nebudu považovat různé meditační techniky a odříkávání manter. Za ta léta jsem si vytvořil svůj systém.

Co ti pomáhá, když ti je těžko?
Mně těžko nebývá, ty moje mantry a očišťující meditace mi fungují jako prevence. Třeba Otčenáš považuji za univerzální mantru, kterou odříkávám i několikrát denně. Já se ráno probudím, a jsem šťastný, že jsem na světě, já jsem tady rád.


Kevine, dám ti poslední otázku, chtěla bych vědět, co by sis přál, aby tvůj vnuk nebo vnučka jednou řekli: Dědeček Kevin, to byl ten, který… a teď to doplň, jak bys chtěl, aby se na tebe vzpomínalo.
Vědomě s tím nic nedělám, aby na mě po smrti někdo nějak vzpomínal. Až jednou nebudu, byl bych nejraději rozprášený, nechci mít náhrobek se jménem, nic takového. Je to trochu záludná otázka, nikdy mě nenapadlo o tom takhle uvažovat.  Bylo by hezké, aby alespoň vzpomínali v dobrém.

Nemáš nic, co bys chtěl předat? Něco, co bys chtěl, aby v tvých dětech a vnucích pokračovalo?
Já sám se pokládám za humanistu, mám pocit, že je to dnes už skoro sprosté slovo a byl bych rád, aby nadále zůstalo tím, co to je, lidstvím. Humanismus je pro mě o člověku v člověku, není o bytostech, které tráví čas nakupováním v obchoďácích, není to tahle odrůda, co tady roste na Zemi mezi ostatními. Je to člověk s darem myšlení, který dělá všechno pro to, aby bylo lépe. A mně by se líbilo, kdyby moje děti i vnuci v tomhle pokračovali. Aby si řekli, děda byl taky takový, tak to asi má nějaký smysl.

Kevine, děkuju ti za otevřenost, upřímnost, laskavý přístup a přeju ti všechno dobré.

2 komentáře:

  1. Děkuji za příjemný večer a jsem zase o něco bohatší ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. moc příjemné čtení a velmi positivní :)

    OdpovědětVymazat