úterý 5. května 2015

IVA A JAN ŠIMKOVI

Iva s Honzou jsou naši přátelé, jedni z nejvzácnějších a nejmilejších. Zároveň mají co říct, takže rozhovor s nimi vás bude určitě zajímat. V roce 1988 emigrovali do Francie a po 18 letech se vrátili zpátky domů.O tom a ještě o ledasčem jiném se dočtete.


Já bych nejdřív chtěla vědět, jak k tomu vlastně došlo, kdy a proč jste se rozhodli odejít. Jak jste v cizině začínali, jaké to bylo, jestli jste nelitovali…
Iva: Asi každý v té době přemýšlel o tom, jaké by to bylo žít ve svobodné zemi.
Honza: Iva měla už podrobný plán, který dala dohromady se svým dřívějším partnerem a já jsem tak nějak nastoupil do rozjetého vlaku, já totiž o emigraci nikdy předtím nepřemýšlel.
Iva: No to říkáš tedy brzy. Směje se.

Jak jste to chtěli udělat?
Iva: Koupili jsme si zájezd do Jugoslávie a rozhodli se, že půjdeme přes hory.

No počkej, to mě zajímá, to jste normálně přijeli jako zájezd autobusem a sebrali jste se a šli jste přes hory do Itálie?
Iva: Byli jsme vybavení, protože jsme věděli, že v horách bude zima, měli jsme zimní bundy, čepice a zimní boty. Bylo to začátkem září a byla tam hrozná zima i u moře. Zabavili nám pasy a my začali nejdříve jezdit stopem na výlety po okolí, koupat se nedalo. Jedno ráno jsme se sebrali, na recepci si řekli Jugoslávcům o pasy, že chceme jet na výlet trochu dál a oni nám je beze všech problémů dali.
Honza: Dostali jsme ještě balíček se svačinou.
Iva: Vyrazili jsme stopem k Terstu obhlídnout hranici, že uvidíme.
Honza: Stopli jsme si pravého italského seladona v červeném porsche, byl to hubený asi padesátiletý Ital se zlatými prsteny a v obleku, který řídil frajersky jednou rukou. My byli úplně nepatřiční pasažéři v pohorkách s batohy.
Iva: Řekli jsme mu, že bychom rádi do Terstu a on ani nemrkl, nejspíš ho vůbec nenapadlo, že by to třeba nešlo. Řekli jsme mu, že nemáme víza, ale jemu to bylo úplně jedno. Jugoslávci nás pustili, ale ještě tam byli Italové, kteří nás bez víza poslali zpátky. Šli jsme zpátky po silnici a přemýšleli, co teď, jestli půjdeme skutečně do těch hor. Dokonce jsme uvažovali o tom, že to vzdáme a vrátíme se zpátky do hotelu. Ale pak jsme stopli nějakého kluka, varhaníka, takže jsme si řekli, že to ještě zkusíme.
Honza: On měl i vhodnější auto, kde jsme nebyli tak nápadní.
Iva: Zajeli jsme k jiné budce než posledně a tam si italští celníci četli noviny.
Honza: Dali jsme naše pasy pod jeho, batohy do kufru, už jsme byli poučení. Jen nás odmávli, ať jedem, ani se na nás nepodívali.
Iva: Oproti známým, kteří skutečně přeplavali kus moře, jsme to zvládli úplně lehce. Varhaník křičel radostí snad ještě víc než my, když jsme projeli. Vysadil nás za Terstem, kde jsme přespali na louce. Samozřejmě jsme měli velkou radost, že se to povedlo, ale zároveň jsme si tenkrát mysleli, že se třeba domů už nikdy nepodíváme. Bylo to smutný.

Měli jste nějaký plán?
Iva: My chtěli do Francie, ale ještě předtím jsme se chtěli zastavit v Německu, kam měsíc před námi emigrovali naši přátelé. Vlastně úplně původně jsme chtěli do Kanady, protože jsme měli zjištěno, že už nikde v Evropě nedávají azyl, ta Francie měla být pouze přestupní stanice. Chtěli jsme se procvičit ve francouzštině, kterou jsem já dělala na gymplu, ale Honza ne. Mohli jsme tehdy rovnou přejít z Itálie do Francie, ale my si usmysleli, že se musíme poptat těch přátel v Německu, jak to chodí, čímž jsme si situaci notně zkomplikovali. Museli jsme překročit italsko-rakouskou a rakousko-německou hranici, samozřejmě bez víz.

Co se dělalo, když člověk neměl vízum, musel požádat o azyl?
Iva: Rakušani tě šoupli do vězení a většinou vrátili zpět do Jugoslávie nebo přesunuli do lágru.
Honza: Podle ženevské úmluvy jsi musela požádat první zemi, která ti umožnila vstup, o azyl. A to my v Itálii neudělali.
Iva: Rakouští celníci listovali v našich pasech nevěřícně odpředu dozadu a hledali víza. Přiznali jsme, že chceme požádat o azyl, ale ve Francii. Celník odešel zeptat se nadřízeného, co s námi má dělat a vrátil se s tím, že potřebujeme peníze na průjezdní vízum. Na to padla víc než polovina z našich peněz, měli jsme všehovšudy sto dolarů do začátku.
Honza: Ale nezavřeli nás, což všem, komu jsme to vyprávěli, přišlo více než zvláštní. Každopádně nám to ale pomohlo, že jsme mohli svobodně pokračovat dál. V Německu ve Stuttgartu jsme kamarády nenašli, noc na krku, tma. Ujali se nás náhodní kolemjdoucí, vzali nás do baru, prý pojďte s námi a všechno nám povíte.
Iva: Jeden z nich byl lékárník a nechal nás nějaký čas bydlet u sebe v bytě, ve kterém sám nebydlel. Dokonce nám nabízel, že nám pomůže s novým začátkem v Německu, ať do Francie nechodíme. Ale my už měli před očima vysněnou Francii, tak jsme odmítli. Jednou ráno jsme mu přišli vrátit klíče a vyrazili do Francie.
Iva: Dostali jsme se do Štrasburku, kde jsme zůstali po celou dobu našeho života ve Francii. Chvíli jsme bydleli u známých a taky jsme si vyzkoušeli jednu noc v azylu pro bezdomovce.

A z čeho jste vlastně žili těch prvních pár týdnů, než jste si našli práci?
Honza: Nějaké peníze jsme ještě měli, moc jsme toho neutratili, nepotřebovali jsme mnoho. Bagetu a sýr a víno.
Iva: Jakmile nám po třech týdnech přiklepli status žadatele o azyl, začali jsme dostávat malý příspěvek na živobytí, mohli jsme se zapsat na pracovní úřad a dostali jsme se do programu na pomoc potřebným, kde nám pomáhali se sháněním práce. Zpočátku jsme uklízeli, Honza také dělal nočního hlídače.

Po jak dlouhé době jste začali žít takříkajíc normálně?
Honza: Prvního prosince jsme měli klíče od vlastního bytu, který jsme si sehnali na inzerát.
Iva: Všichni na nás byli moc hodní, každý, s kým jsme se setkali, nám pomohl. I úředníci byli vstřícní a lidští, chtěli si vyslechnout, co nás potkalo.
Honza: Byl to konec osmdesátých let, všichni si mysleli, že už to bude jen lepší. Byla v tom taková dynamika, lidi na sebe byli milí. Každý si s tebou rád popovídal, protože jsi mu přinesl nějaký příběh.

Honzo, ty máš vystudovanou vysokou zemědělku? Jsi agronom, nebo co jsi?
Honza: Já jsem chovatel.

Ivo, ty jsi chemik?
Iva: Já mám přírodovědeckou fakultu.

A pracovali jste ve svém oboru?
Iva: Já se začala zajímat o práci v biochemické laboratoři, ale to nešlo, bylo třeba speciálního vzdělání. Začali jsme tedy dělat kurzy francouzštiny, taky jsme absolvovali různá školení, která jsou dnes běžná i u nás, jak sepsat životopis, jak se chovat při pohovoru a tak dále, my ale tehdy nic takového neznali.
Honza: V rámci toho programu pro přistěhovalce a jiné lidi, kteří potřebovali pomoci se začleněním do života, jsme se dostali do různých podniků, ve kterých jsme si mohli vyzkoušet všelijaká zaměstnání. Mohli jsme si částečně i vybrat, co bychom chtěli zkusit a na základě těch stáží si nás mohly ty podniky i nechat, když jsme se jim líbili. Já byl nejdřív ve velké moderní továrně průmyslového sítotisku.

Co tě to napadlo?
Honza: Já si nejdřív myslel, že bych mohl pracovat v zemědělství, ale my byli ve městě a za touhle prací bychom museli na venkov. Já neuměl pořádně ani francouzsky a na alsaském venkově bych se vůbec nedomluvil, mluví se tam dialektem, který je něco mezi němčinou a francouzštinou. Tak jsem si říkal hochu, tak to asi ne, to budeš muset přehodnotit. Začal jsem hledat něco jiného. Uměl jsem malovat, kreslit, tak jsem zkusil průmyslový sítotisk. To mělo tedy ke kreslení daleko, ale byl to začátek. Z pachu ředidla mi ale bylo natolik zle, že jsem musel po třech týdnech odejít. Takže jsem zkusil reklamní agenturu. Zavolal jsem do třech, že umím malovat a v jedné mě vzali.
Iva: Ty jsi zrovna vstoupil do oboru v době, kdy začínala počítačová grafika.
Honza: Bylo to prosperující odvětví, ale ta naše reklamka byla malinká, byl tam jeden grafik a ten potřeboval někoho k ruce. Tam jsem zůstal tři roky.

Ale v oboru jsi zůstal po celou dobu emigrace, viď?
Honza: Když agentura po třech letech zkrachovala, využil jsem plně podpory v nezaměstnanosti a hlídal jsem malinkou Marušku, kterou jsme už v té době měli, ale pak jsem se ke grafice vrátil, dělal jsem ilustrátora a v tom pokračuju vlastně doteď.

A co ty, Ivo?
Iva: Já pracuju v jedné laboratoři až dosud.

To jsi tedy věrná zaměstnankyně.
Iva:  Těsně předtím, než jsem nastoupila, se firma založila, byli to samí mladí lidé, tenkrát jsme byli jen čtyři. Zpočátku to byla jen laboratoř na testování reziduí v potravinách a postupně se rozšířili a dnes mají pobočky po celé Evropě.

A čím se vaše firma zabývá? Řekni mi to prosím jako úplnému laikovi.
Iva: Existují výrobci pesticidů, a to jsou naši zákazníci. Na všechny výrobky musejí mít zkoušky a atesty. Zvolí si určitou dávku, která je účinná a následně je třeba zjistit, kolik té látky zůstane na konci v ovoci a zelenině, než se dostane ke spotřebiteli.

A zůstane tam toho tedy bezpečné množství?
Iva: V jedné bramboře ano. Otázkou ale je, co se stane, když se to všechno sečte. Jsou stanovené limity…

Které se většinou podle potřeby posouvají…
Iva: No..ano, analytické metody jsou stále přesnější. Zjistí se třeba, že v ovoci zůstanou škodlivé metabolity, které mohou být mnohem horší než samotné pesticidy a to vyžaduje další zkoušky a testy. V každém případě se na trh nesmí dostat nic, co obsahuje nadlimitní množství reziduí, jenže například jablko má limit, špenát má limit, brambory mají limit, jahody, banány, obilí a tak dále. Ale my přece nejíme jen jedno z toho, jíme to všechno.
Honza: Suma toho, co zkonzumujeme za den, je samozřejmě nadlimitní. Je to ale nutné postavit do patřičného světla, jde o nezávislou laboratoř.
Iva: Jistě, my nefalšujeme žádné výsledky, to ani nelze. Klient dostane pravdivé výsledky, a ty jsou jako součást obrovského spisu s dalšími testy předloženy komisi, která přípravek povolí,a nebo ne, k užívaní v EU. My nevíme, co přesně se pak s produkty děje. Například jahody vyjdou z testu hluboko pod limitem, ale pokud z nich uvaříte kompot, vlivem teplot se z neškodných látek stanou škodlivé. My v laboratoři provádíme i takové simulace, vaření, lisování oleje a tak dále, zjišťujeme, zda se různými postupy škodlivé látky koncentrují a podobně.

Mohla bys třeba doporučit nějakého výrobce olejů, kterému vychází trvale nízké hodnoty pesticidů?
Iva: Ne, to nemohu, je to různé.
Honza: Je ale třeba říct, že obecně bio výrobky jsou čisté.
Iva: Skutečně je to tak, my testujeme tedy pouze zahraniční bio produkty pro porovnání, jako kontrolní vzorek, a v těch je hodnota pesticidů doopravdy nulová.

No, teď ale jak je to s českými výrobci, že?
Iva: Spolehla bych se asi na lokální malé dodavatele. Myslím si, že pokud se prodává bio zelenina a ovoce ve velkých řetězcích, že je to z podstaty věci nesmysl, to nemůže být bio, to by nevydrželo skladování a dopravu.
Honza: Pozitivní pro český trh je to, že tady u nás se stříká strašně málo. Pro české zemědělce jsou postřiky nesmírně nákladné, proto stříkají třeba jen třikrát za sezónu, zatímco například ve Španělsku, Řecku nebo Itálii se stříká dvacetkrát.
Iva: Pokusy děláme přímo u zemědělců, kteří musí mít tři roky zpátky záznamy o veškerém ošetření plodin. My ty záznamy prohlížíme, aby se vyloučilo vzájemné působení přípravků. Když porovnám pokusy z Itálie nebo Španělska, tak Češi mají sedm řádků a oni mají dvě stránky záznamů.


Řekněte mi nějaký příklad. Co třeba jablka? Jak se to provádí?
Iva: Obrátí se na nás výrobce nějakého pesticidu, pro který chtějí registraci. To znamená, že je nutné ho vyzkoušet minimálně na osmi místech a to po celé Evropě, za různých pěstebních podmínek a na různých odrůdách. Připraví se plán, ve kterém se mimo jiné píše, kde se budou pokusy provádět, například v Polsku, v Čechách, v Německu, ve Francii, v Itálii, v Řecku a tak dále. V těch zemích máme stanice a jejich pracovníci provedou postřiky měsíc před sklizní, například. Najdou si na místě zemědělce, který je pustí do svého sadu na několik stromů za určitou finanční náhradu, protože to ovoce se nekonzumuje, to se musí vyhodit, i když jde o běžně používané látky. Ty, které byly skutečně kancerogenní, nebezpečné, se dávno v Evropě nepoužívají, jsou vyřazené.

Už se vážně nepoužívají?
Honza: Posílaly se do Afriky a do Indie, tam s tím stříkají a vozí nám sem ovoce, rýži a další potraviny, takže jsme se toho stejně nezbavili.
Iva:  Zpět k pokusům. Měsíc po postřiku se jablka sklidí. Všech osm stanic to pošle k nám do laboratoře a my analyzujeme výsledky a zjistíme, kolik tam toho zbylo. Naše práce tímhle končí.

Výsledek toho tedy je, že bys rozhodně doporučila českou zeleninu a ovoce?
Iva: Určitě.
Honza: V každém případě. Nejen kvůli podpoře českého zemědělství, ale především kvůli vlastnímu zdraví.

A je to jablko chráněné proti škůdcům dostatečně, když se postříká jen třemi namísto dvaceti různými přípravky?
Honza: To funguje jako prevence a zároveň to má estetický účinek.
Iva: Jablko z Itálie je větší, lesklejší a hladší. Bio jablka nevypadají moc lákavě, to víme. Má třeba strupovitost, je svraštělé, je menší.

Slyšela jsem, že nejhůř je na tom hroznové víno, co se týká různých postřiků, je to tak? Když si utrhnu na zahradě hrozen a nechám ho ležet na stole, druhý den začnou některé kuličky hnědnout a budou ho žrát octomilky. Kdežto kupované víno musí vydržet sklizeň, dopravu, skladování, ležení v bedýnkách v obchodě, nošení v tašce, různé pohazování, mačkání a podobně a vypadá stejně i po týdnu doma na stole.
Honza: Je ošetřené proti hnilobám a plísním, plynuje se kvůli dozrávání. Zdravé to asi nebude. Ale třeba nás to konzervuje.

Kupujete hroznové víno?
Iva: Když jsem začala dělat v té laboratoři a viděla jsem to, tak jsme hroznové víno vůbec nejedli. I když ovoce umyješ, postřiků se nezbavíš. Časem jsme si zvykli, ale vybíráme si. To bychom byli pořád jen vyděšení. Ale hroznové víno moc nekupujeme. Citlivý člověk z něho může mít i zažívací problémy.

Můžeme se tomu alespoň trochu vyhnout? Co byste poradili? Co třeba nějaké ovoce, co se oloupe? Pomeranče, banány.
Iva: Záleží na látce. Některé pesticidy jsou kontaktní a zůstávají na povrchu, ty se dají smýt. Pak jsou ale systémové přípravky, které jdou mízou rostliny do plodů, ty samozřejmě neumyješ ani neoloupeš.

Jak moc chemické jsou třeba banány?
Iva: Hodně. Banány zrovna ano.

Co mi ještě řeknete k bio zelenině a bio ovoci?
Honza: Před časem dělali pokusy na bramborách a hranolcích, kde byl potřeba porovnávací vzorek. Ve všech porovnávacích vzorcích z obchodu byla rezidua pesticidů, nebylo možné najít žádné běžné brambory, kde by nebyly. Tak Iva šla a koupila bio brambory. Tam se skutečně nenašlo nic.
Iva: Ano, tak od té doby to tak děláme, jako kontrolní vzorky kupujeme bio produkty.

Tady v Čechách?
Iva: Ne, ve Francii, protože tam je laboratoř.

Říká se, že u nás existují  podvodníci, buďto přímo pěstitelé, kteří stříkají v noci, jak zní legenda, a nebo obchodníci, kteří nakoupí v Makru a prodávají zeleninu na tržnici jako bio. Jsou ale také firmy, které to mají jako věc cti. Pořád je tedy lepší se spolehnout na to, že pěstitel nebo obchodník mluví pravdu než se na to úplně vykašlat?
Iva: U ovoce a zeleniny určitě. Čím si nejsem úplně jistá, je obilí. Mykotoxiny v mouce z neošetřeného obilí jsou velice škodlivé a nebezpečné, možná víc než ty pesticidy. A navíc u většiny obilí zůstává nejvíce reziduí pesticidů právě v celozrnné mouce, v té bílé je toho podstatně méně. Potom ta zdravotní prospěšnost celozrnné mouky ošetřené pesticidy je sporná.

A obecně v obilí je hodně pesticidů?
Iva: Většinou není.
Honza: Analyzuje se sláma, plevy a zrno, každá část zvlášť. V tom zrnu není téměř nic, zato sláma je doslova jedovatá.

Pěstuje se v Evropě rýže? Říkáte, že rýže dovážená z Afriky a z Asie je plná pesticidů staršího typu, které už nejsou v Evropě povolené.
Iva: Ano, třeba v Jižní Francii a v Řecku se pěstuje rýže.

Jakou si kupujete vy domů?
Iva: My jsme to přestali takhle přísně řešit, kupujeme běžnou rýži v obchodě.
Honza: Strach je možná horší než pesticidy.

Ale rozumně, ne? Aby to člověk nehodil úplně za hlavu. Pokud máš možnost volby, tak raději kupovat něco, o čem věříš, že je v pořádku.
Iva: Část laboratoře testuje na nejčastěji používané pesticidy dovážené zboží předtím, než přijde do obchodů. Koření, byliny, kávu, čokoládu, ženšen… Udělá se takový screening, a pokud některý produkt překročí limit, testuje se zevrubně. Například ženšen bych nedoporučovala, ten se v Číně pěstuje průmyslově na plantážích, léčivé rostliny stříkají chemikáliemi, to už se o nějaké zdravotní prospěšnosti nedá mluvit. To samé platí pro čínský čaj.
Honza: Ale třeba v Japonsku, v Číně nebo na Taiwanu vznikají a prosperují bio zahrady, kde se pěstuje čaj prostý všech chemikálií.
Iva: Přeměna obyčejné čajové plantáže na bio zahradu trvá pět let. Než se půda vyčistí a než začne mít čaj takovou chuť, jakou má mít.

Dají se koupit u nás?
Honza: Ano, občas je kupujeme, ale ne výhradně, kupujeme i běžné čaje.

Zdá se, že bio byznys je na vzestupu. Máte stejný dojem?
Iva: Ano, ale podle mě to má smysl jen když je to drobná místní produkce, obzvlášť u čerstvého ovoce a zeleniny. Tady u nás je to bohužel těžké, na polích kromě řepky a kukuřice skoro nic neroste.

A ty osobně máš nějakou ambici zlepšit tu situaci ohledně postřiků? Máš moc nějak ovlivnit množství, která se používají? Je to vůbec možné? Navrhnout snížení množství bez toho, aby se to projevilo na účinnosti.
Iva: To není naše práce, my neradíme ohledně množství a četnosti postřiků, my pouze analyzujeme vzorky. Testy účinnosti si dělá výrobce. Když se přípravku dá méně, tak to jednak není účinné a za druhé to udělá rezistenci.

Vede z toho vůbec nějaká cesta? Pole jsou mrtvá.
Iva: Jedině prostřednictvím drobných, místních pěstitelů. Ale na to začne každý křičet - To umřeme všichni hlady.

Ale vždyť na polích roste jídlo pro auta, ne pro lidi.
Honza: Když vidím ta žlutá pole, tak větší nebezpečí než v postřicích vidím v GMO plodinách.
Iva: Tam skutečně hrozí, že si korporace přivlastní patenty na semena a nikdo jiný si nic nevypěstuje. V Indii už k téhle situaci došlo.

Indičtí farmáři podepsali smlouvy, nakoupili osivo, které samozřejmě druhý rok nevyklíčilo, museli nakoupit další, zadlužili se, přišlo třeba sucho a byli na mizině. Došlo k obrovské masivní vlně sebevražd indických farmářů, dokonce jako způsob sebevraždy často volili vypití Roundapu nebo podobných přípravků jako formu zoufalého protestu.
Honza:  Přesně tak, v tom vidím skutečné a reálné nebezpečí. Napadá mě třeba příklad Polska, kde je situace úplně jiná než tady. Jsou tam zelináři, farmáři, funguje tam dobře prodej ze dvora. Často si produkty ani neprodávají, oni si je vyměňují.

Teď se navíc chystá transatlantická dohoda TTIP, která chce mimo jiné zavést v EU americké normy, které jsou mnohem volnější a povolují i látky, které jsou zatím u nás zakázané.
Honza: V tom vidím svým způsobem i naději. Tahle hrozba může být obrovským stimulem, aby se lidi vzpamatovali a začali se zajímat o to, co nakupují, co jedí. Začnou si pěstovat věci sami.

Ano, dokud nám to nezatrhnou.
Honza: Tak pak musí nastoupit občanská neposlušnost, musíme se ozvat. Ale je to taky stav mysli, věřit, že bude lépe, nestrachovat se a nevytvářet negativní realitu svými myšlenkami. To ale neznamená, že budu nečinný. Budu přirozeně jednat tak, jak myslím.

Vrátíme se zpátky k vám.Kdy padlo rozhodnutí, že chcete zpátky do Čech?
Iva: Hned po revoluci jsme se báli, že to není doopravdy, že to nevydrží a měli jsme strach přijet. Poprvé jsem přijela sama až na jaře roku 90, Honza si netroufal. To bylo po dvou letech, co jsme odešli.
Honza: Z našeho tehdejšího pohledu to bylo málo pravděpodobné, že by to šlo takhle lehce.
Iva: Nebyl internet, všechny informace jsme měli z novin nebo rádia. Později se začali hrnout známí, kamarádi a známí známých a zaplavovali náš byt ve Štrasburku jako přestupní stanici v cestě dál na Západ. Pořád u nás někdo přespával, trvalo to asi čtyři měsíce. Když jich jeden den přijelo třicet najednou, utekli jsme na tři týdny ke kamarádům. Tím se tok lidí přerušil a už jsme měli klid. Později jsme se dozvěděli, že se adresy prodávaly za pětikorunu v hospodách. Ale zase to byl jeden krásný velký mejdan, poznali jsme úžasné lidi, kupu muzikantů a kumštýřů.


A jak to bylo tedy s vaším návratem?
Iva: Už jsme měli děti a nechtěli jsme je vytrhnout z jejich prostředí, od kamarádů, chtěli jsme, aby chodily do školy ve Francii. Zpočátku jsme uvažovali, že se vrátíme, ale Honza nechtěl, tak jsme to tehdy nechali být.Všechno se změnilo, a my bychom byli zase v podobné situaci, jako bychom podruhé emigrovali. Děti sem jezdily na prázdniny, byli jsme v kontaktu s rodiči, ale žít jsme tady nechtěli, ani děti sem nechtěly natrvalo.

Co vás tedy nakonec přesvědčilo?
Honza: To byla série událostí. Mně se začaly zdát sny. Nad Vamberkem, jak je chata Vyhlídka a pod ní paseky v lese, to jsem opakovaně vídal ve snech a začal mě trápit stesk, volání rodné hroudy. Psal jsem si s kamarády, vždycky jsme si to vyříkali, ale ono to nepřestávalo. Mně se prostě začalo stýskat. Mně, který jsem nikdy nedával své city moc najevo.
Iva: Navíc rodiče stárli a bylo třeba pomýšlet na to, jak se o ně ve stáří postarat. Taky nám začalo vadit, že většinu času strávíme v práci a ne spolu, děti nám unikaly mezi prsty, chtěli jsme zkrátka změnit život od základů.
Honza: A nakonec jsme se zeptali dětí. Doposavad říkaly, že nechtějí do Čech a v jeden moment řekly hele a proč ne, třeba jo.
Iva: Věděli jsme, že to je poslední šance, Mařence bylo třináct a jakmile bychom odjeli hned, mohla by stihnout ještě se doučit natolik, aby ji přijali na střední školu a udělala maturitu. Zařídil se přestupna gymnázium a bylo vyřízeno. Vrátili jsme se o prázdninách 2006. Tam jsme přijeli se dvěma batohy a vraceli jsme se s kamionem plným věcí.


Mluvili jste s dětmi doma česky?
Iva: Ano, ale znaly jen tu domácí češtinu, ne tu školní. Maruška přečetla první česky psanou knížku až o Vánocích v roce 2005, bylo to Mládí v hajzlu. S Prokopem se dívali jako malí na pohádky, na Krtečka, ale knížky četli jen francouzské.

A jak to bylo s bydlením?
Iva: nejdříve jsme chtěli do Prahy, ale to nám brzy došlo, že bychom si ohledně času stráveného v práci mnoho nepomohli. Abychom si vydělali na pražský nájem, museli bychom vydělávat úplně stejným způsobem jako ve Francii a od toho jsme utekli. Chtěli jsme, aby děti šly na francouzský gympl, ale školné bylo dvacet tisíc na osobu za měsíc, to bychom pomalu vydělávali jen na to. Cílem ale bylo, to jsme si uvědomili, abychom se opět sžili s rodiči, tak jsme se rozhodli vrátit se do Vamberka. Asi dva roky jsme bydleli u Honzových rodičů, ale já jsem začala potřebovat kancelář a hledali jsme něco, kde bych mohla mít i skleníky na pokusy.
Honza: Přes realitku jsme narazili na starou hospodu v Chlenech, a protože jsme na ni pamatovali z mládí, hrávalo se v ní divadlo a pořádaly koncerty, byli jsme zvědaví a nechali si ji ukázat. Vůbec jsme si ale nemysleli, že ji budeme kupovat. Ale nějak nás to chytlo, úplně to tam na nás křičelo. Koupili jsme to tedy nejdříve jako kancelář pro Ivu, ale po půl roce jsme zjistili, že než dojíždět těch pár kilometrů z Vamberka, tak se raději do těch Chlen kompletně přestěhujeme.

Vzali jste si hypotéku?
Honza: Ano, já jsem si ji vzal ještě ve Francii, byla rychlá a už máme splaceno. Dva roky jsem ještě jezdil na půl měsíce do Francie a druhou půlku jsem řídil opravy domu. Postupně ty vazby slábly a já si založil grafickou firmu a přestěhoval se kompletně sem i po pracovní stránce. Iva se nepřestěhovala doteď, je stále napůl tam.
Iva: Ale mně se to tak líbí, když mám dost venkova a chybí mi ruch města, jedu do Štrasburku a když mám dost města, vracím se domů, na zahrádku.


Jak jste si vůbec zvykali - z města na venkov? Mnoho městských lidí má starosti s tím, co by na vesnici dělali, bojí se nudy.
Honza:  Mně třeba tady úplně zmizela alergie na pyl, kterou jsem trpěl ve Francii. Mně se vůbec nestýská, já tam nemusím vůbec jezdit. Když občas doprovodím Ivu, jsem tam rád, těším se, ale cítím, že tam nepatřím. Dneska už bych téměř nemusel vytáhnout paty z Chlen. Vždyť se tam pořád něco děje, lidí tam je stále dost, kulturou jsem nasycený. Divadlo, muzika, besedy…
Překvapuje mě, jak málo přátelství z dětských let nám zůstalo, úplně jsme vyměnili okruh přátel. Hodně se omladil díky dětem a poznali jsme velkou spoustu nových lidí, mně to připadá úplně zázračné.

Ve Francii jste měli přátele?
Honza: Pár ano, ale ne moc, spíš známé.

Může to být rozdílnou povahou Francouzů?
Honza: Možná jsme se neotvírali dost.

V čem jsou Francouzi od Čechů odlišní?
Honza: My jsme zakotvili v Alsasku, které je úplně jiné než zbytek Francie, je to trochu podobné jako Texas ve Státech. Francouzi považují Alsasany za burany. Jsou to vlastně spíš Němci než Francouzi a proto ne až tak vzdálení naší mentalitě, je to taková trochu Haná. Jsou to pracovití, prostí sedláci. Teprve když jsme vyjeli za hranice Alsaska na jih k turistickému pobřeží nebo do Paříže, změnilo se prostředí i lidé. Póza, přepjatost a výkladní skříň. Mně osobně vyhovuje mnohem více to „buranské“ Alsasko. Ale stačí vyjet padesát kilometrů od pobřeží do vnitrozemí a lidi jsou už zase fajn, cítíš se tam dobře. V Paříži mi to přišlo až panoptikální, afektované, připadalo mi, že všichni jsou blázni. Po dvou dnech jsem chtěl jet domů do Alsaska.
Iva: Já mám kolegu s Toulouse a sním se nedá dlouho vydržet, ačkoliv je milý, je ho všude plno, pořád běhá, mnoho mluví, je roztěkaný, stále něco řeší, organizuje, ke všemu má co říct. Pařížané a Alsasané se vlastně vzájemně moc nesnesou.
Honza: Asi bych to shrnul do věty, že Francii vlastně neznáme, protože jsme žili v Alsasku.

Jak jste se cítili po návratu tady? Lidi k vám byli přátelští nebo jste se setkali se závistí, že by si lidé mysleli - Oni si nahrabali v cizině a teď se tady budou předvádět.
Iva: Zkoušeli to. Když jsme se obrátili na nějakého řemeslníka, třeba na truhláře, tak on nám nadiktoval takovou cenu, že jsme jen lapali po dechu. Ale zkusili to jednou a vidí, že nejsme žádní milionáři. Ptali se - Copak s tím domem máte za záměr, co tady budete stavět? My jsme říkali pravdu, že musíme vždycky na něco vydělat a část opravit, stejně jako vy všichni.


Máte tedy v Chlenech hospodu, která je otevřená pouze na jednotlivé akce?
Iva: V podstatě bychom to ani nenazvali hospodou. Když se udělá akce, je k tomu občerstvení.
Honza: V tom objektu byl historicky velký sál. Cítíme se tam možná tak trochu jako správci, s úctou k dlouhé a bohaté historii toho domu. Místní kronikář říká, že chlenská hospoda je pro chleňáky jako národní divadlo pro Čechy.  První zmínka o hospodě je z roku 1554. Byl to pivovar, kde se vařilo panské pivo. Vlastně jsme měli povinnost se o to postarat. Kdybychom to nekoupili my, byla by tam asi jatka pro výrobu uzenin. V těch krásných prostorách sálu by umírala zvířata.
Menší část jsme upravili pro bydlení, bydlíme vlastně ve dvou místnostech a zbytek je pro veřejnost. Začínali jsme s malým sálem a loni jsme zprovoznili i ten velký.


Pořádáte koncerty, divadelní představení, promítání, přednášky a besedy, je to tak?
Honza: Nemá to jasný koncept, jsme otevření všemu. Já si myslím, že to není konečná fáze, kdyby přišel impuls k nějakému dalšímu vývoji a využití, od vzdělávání po umělecké akce, jsme tomu skutečně otevření.
Iva: Myslíme si, že náš čas ještě přijde, jakmile se to tady ještě zhorší a bude zase potřeba undergroundový prostor pro setkávání alternativ, jsme k dispozici.
Ty akce, které tam pořádáme, si na sebe tak akorát vydělají, na obživu to není, ale dotovat to nemusíme. Děláme to ve svém volném čase, jako koníček, pro radost. Těší nás, že se tam něco děje, že se tam lidi schází, a hlavně že se vrací.
Honza: Občas se stane, že projeví zájem vystoupit nějaký profesionál a chce za vystoupení třeba patnáct, dvacet tisíc. To zkrátka nejde, takhle to nechceme a ani bychom na to nevydělali, museli bychom to dát z vlastní kapsy. Taková kapela by měla vědět, že pokud si řeknou o takovou částku, že ji vyberou na vstupném, že za to stojí. My dvacet tisíc na jednu kapelu nikdy na vstupném nevybereme. Na druhou stranu existuje množství mladých, šikovných muzikantů, kteří třeba přijedou z Brna za cesťák. Jsou rádi, že si můžou zahrát a vracejí se opakovaně. Těch dotovaných kulturáků funguje ještě pořád dost, tak to těm kapelám, které si říkají víc peněz, poskytne dostatečnou možnost hrát. Ale my vítáme kapely, kterých je hromada, které by rády hrály, ale nemají téměř kde. Když chceš zahrát v Praze, tak si tam ještě zaplatíš.
Iva: Dříve to bylo tak, že když jsi umělec, přijedeš vystoupit před lidi, můžeš tam bydlet, dostaneš najíst, a co si vybereš, je tvoje. Takže drahé umělce profesionály musíme odmítnout. Žádné dotace si vyřizovat nechceme, i když je to dnes zcela běžná praxe.
Honza: Snažíme se nastavit to prostředí i podmínky svobodnější a nekomerční, vtiskneme do toho atmosféru, kterou přirozeně vnímají všichni a nemusíme to ani nikam psát, nemusíme tam mít krédo na dveřích U nás je krásně, přijďte se podívat. Lidi to cítí sami. My jen dáme k dispozici prostor, otevřeme dveře.
Taky vidíme, kolik je v okolí šikovných ochotnických spolků, dělají krásná představení, ani nemáš pocit, že hrají ochotníci. Mají nádherné výpravné scény, kostýmy. Ti lidé tomu věnují spoustu času. Běžně přijde na představení sto lidí, to je krásné.
Iva: Lidi přinesou, co napekli, navařili, zcela přirozeně, nikdo to po nich nechtěl, nebyl to plán, ale vyvinula se z toho pěkná tradice.
Honza: Začalo to přednáškou o Indii, někdo přinesl indické jídlo a už to bylo. Lidi hned pochopili systém, že co si neuděláme sami, to nebudeme mít. Lidi sami si to spoluvytvářejí.


Co zajímavého bylo u vás možné vidět nebo slyšet?
To je nespravedlivé vyjmenovat jen některé – nakoukněte na FB na Stará Hospoda Chleny a na proběhlé akce ZDE








Vy jste byli oba v Nepálu, že ano? O co šlo, kdy to bylo a proč jste se tam vypravili?
Honza: Bylo to v roce 2001, já byl tehdy zapálený praktikující buddhista. Děti byly u rodičů a my jsme vyrazili na tři týdny. Strávili jsme je převážně v horách, chodili jsme od vesnice k vesnici v těch odlehlejších místech a spali u místních lidí. Byli jsme se podívat v jedné škole, kde jsme měli tehdy adoptovaného školáka Lobsanga. Přišli jsme bez ohlášení, skutečně tam byl, chodil do školy, ale tolik se styděl, že nám sotva odpověděl na pozdrav a jen seděl se sklopenýma očima. Provedli nás po škole, ukázali nám učebny, bylo to hezký zážitek.
Iva: My tam v té oblasti měli také adoptovanou i babičku, starou mnišku, skoro pod Everestem, a ona už kvůli vysokému věku nemohla scházet na zimu dolu do údolí, tak jsme jí přispívali alespoň na jídlo a teplé oblečení a přikrývky, aby tam nezmrzla. Měli jsme trvalý měsíční příkaz asi na třicet euro nebo tak nějak, je to stejné jako v případě školáků, a na nějaké zvláštní nákupy, třeba kabát, jsme poslali jednorázově sto euro. Po roce zemřela, byla hodně stará.

Takže myslíte, že taková adopce na dálku má smysl?
Honza: Rozhodně ano, bez podobné pomoci by se děti třeba vůbec do školy nedostaly, jejich rodiny by si to nemohly dovolit, jsou to totiž školy internátního typu. 
Iva: Na druhou stranu i tady u nás je mnoho potřebných lidí, mladých i starých a není nutné posílat své peníze zrovna do Nepálu, pomoci můžeme i doma.
Honza: Tenkrát jsme bydleli ve Francii a byli jsme buddhismem naplnění, dnes už by to asi bylo jinak, řešil bych to lokálně.

Na závěr vám položím mou oblíbenou otázku. Jak byste chtěli, aby na vás vaše vnoučata vzpomínala? Co byste chtěli předat, jak byste chtěli, aby o vás vaši potomci mluvili?
Iva: Já se hrozně ráda směju a s dětmi nejvíc a tak bych si určitě přála, aby říkaly, že s babičkou Ivou byla bžunda a že byla trošku švihlá. A že v Chlenech pořád něco organizovala.
Honza: Snažíme se, oba dva s Ivou, aby děti zůstaly samy sebou. Aby věděly, kdo jsou. Pokud se ti tohle v životě podaří, je pak už všechno v pořádku, protože všechno, co v životě není v pořádku, se odvíjí od toho, že nevíme, kdo jsme. To je asi moje celoživotní práce a to je pro mě důležité. Je to alfa a omega života, což neznamená začátek a konec, ale plnost, jsou v tom všechna písmenka.


Oběma ze srdce děkuju za rozhovor a do budoucna přeju mnoho energie a krásných zážitků ve Staré hospodě v Chlenech.

6 komentářů:

  1. Skvělý rozhovor a cílené otázky - děkuji ;-)

    OdpovědětSmazat
  2. Nádherné čtení, přeji Chlenským hodně energie a vám, Evo, děkuji za krásný rozhovor. Zdravíčko všem.

    OdpovědětSmazat
  3. Nádherné čtení, přeji Chlenským hodně energie a vám, Evo, děkuji za krásný rozhovor. Zdravíčko všem.

    OdpovědětSmazat
  4. Už jsem to četl hned po uveřejnění a teď znovu, díky odkazu ze sdílení "Adost - mouky"na fb. Moc dobrý rozhovor a fajn kamarádi. Nashledanou v "Hospodě Chleny" někdy. :-)

    OdpovědětSmazat
  5. moc pěkné a k zamyšlení. Děkuji

    OdpovědětSmazat