MARTIN SVOBODA

Martina neznáme dlouho, sotva pár let. Měla bych ale podotknout, že pouze v tomto životě. V těch minulých se potkával zvlášť s mým mužem Jirkou docela často. Většinou měli oba v rukou zbraň a bojovali bok po boku nebo proti sobě.

Martine, můžeš mi k tomu něco říct? Co si pamatuješ o vašich vztazích v minulých životech?

No, ono to není nic moc hezkého, byly to samé bitky.

Bojovali jste spolu nebo proti sobě?
Tak i onak. To byly divoké věci, oba máme bojovnických minulých životů hodně, člověk byl skutečně voják, válečník. Vyplývá to už z naší podstaty, když vidíš Jirku i mě, každému nám ta šavle u pasu sluší.

My dva jsme se spolu už potkali?
Málo, spíš s ním, jako třeba ruští kozáci. V Rusku jsme spolu žili určitě a tam jsme se možná potkali i my dva, protože vy oba v sobě tu ruskou šlechtu máte.
Pozn.:  Jirka má opravdu ukrajinsko-ruské předky.

To je lichotivé, to se mi líbí.
S Jirkou jsme se mydlili třeba v maurských válkách, ale to bylo jistě na opačných stranách, já jsem byl Maur a on španělský voják. Není to ale tak, že bych si pamatoval konkrétní situace nebo výjevy, spíš se mi věci asociují.

K tomuhle jsi přišel už jako dítě, že by sis pamatoval minulé životy?
Ne. Tohle přišlo až okolo mých dvaceti let. Začaly mi chodit vzpomínky ve snech. Byly to živé sny, v nichž jsem se pohyboval v místech, které jsem důvěrně znal, věděl jsem přesně, kam mám jít, co tam najdu, znal jsem dokonale mapu toho místa. Sny se opakovaly, na určitá místa jsem se ve snech vracel a cílil se tam dobře. Pokoušel jsem se ta místa v bdělém stavu nalézt, ale marně. Ve snech jsem se potkával i s lidmi, které znám z tohoto života. Potkával jsem se s nimi ale v situacích, které by v současnosti nemohly nastat. Povaha těch snů nebyla fantastická, byly to reálné vzpomínky. To asi každý zná. Jsou sny, kdy se jen vyplavují věci z podvědomí a pak jsou takzvané velké sny, které si člověk pamatuje do nejmenších detailů, a představují silný prožitek. Takové sny mají většinou hlubší základ.

Ale to nemusí být přece vzpomínka na minulý život, může to být jen symbol něčeho, co zrovna v životě řešíme. Proč si myslíš, že je to vzpomínka na minulé životy? Co tě v tom utvrdilo?
Přišly mi zpětné vazby od lidí, které jsem tady potkal. Potvrdili mi, že mají podobné vzpomínky, ve kterých vystupuji. Shodli jsme se na spoustě věcech. Pak už ale nad tím přestaneš přemýšlet. Neříkám, že jsem nikdy nehledal potvrzení. Zpočátku jsem ho hledal dost urputně, cítil jsem se jako mimoň. Hledal jsem ospravedlnění toho, proč jsem takový, jaký jsem, proč se mi to děje.

Našel jsi někdy nějaké potvrzení? Máš důkaz?
Ne, žádný důkaz. Nevzpomínám na svá minulá jména, abych si je mohl někde dohledat. Vlastně pro mě nemá ani takový důkaz cenu. Pro mě je důležitý vnitřní prožitek. Nepotřebuji někomu něco dokazovat nebo se s někým hádat, jestli je to pravda nebo není. Ať si o tom myslí každý co chce. Je to moje realita, kterou nikomu nevnucuji.

Myslíš, že máš výjimečnou schopnost, nebo že je to celkem běžná věc a víceméně každý by si mohl nějakým způsobem vzpomenout?
Nemyslím si, že úplně každý, ale kdyby tomu lidi věnovali víc pozornosti, tak se něčeho určitě doberou. Ale to neplatí jen pro sny, to platí například i pro vnímání energií a podobně. Tu schopnost má vysoké procento lidí, ale nevěnují tomu pozornost, dívají se jinam. Ty věci běžně prožívají, ale nepřikládají jim důležitost.

To mi připomnělo něco, co s tím souvisí. Přírodní národy to běžně přijímají a pracují s tím. Mám na mysli události v přírodě (dravý pták chytne myš, spadne strom a podobně), které mají přímou souvislost s nějakou jejich osobní situací, s něčím, co zrovna řeší. Taková příhoda, které jsou svědkem, jim napovídá, dává odpověď. Symbolizuje tu jejich situaci. Většina lidí takové věci považuje za náhodu, ale i podle mé osobní zkušenosti se to dá vztáhnout k tomu, co zrovna prožíváš.
To je pravda. Tím se dostáváme k tomu tématu celistvosti. Většina lidí se definuje jako individuální, jasně ohraničená entita. To jsem já, sedím tady na židli, a přitom vůbec nevnímají propojení s celkem, s okolím. Ke mně tohle přišlo v dětství úplně samo, prožíval jsem rozšířené vědomí běžně. Později v konfrontaci se společností, s rodinou, když jsem se to snažil přirozeně sdílet, tak jsem vždycky narazil, co že to plácám za nesmysly. Nějakou dobu jsem s tím i bojoval, protože zjistíš, že jsi jiný a nechceš být jiný. Přirozená socializace je standard, snažíš se zařadit do systému, do společnosti. Do rodiny. Být jiný je nepohodlné, jde to proti strategii přežití stáda. Společnost má naučené nejefektivnější cestičky. Všemu, co se vymyká, hází klacky pod nohy, snaží se to přirozeně eliminovat. Až okolo dvaceti let se mi to všechno začalo znovu vracet.

Smířil ses s tím?

Ve dvaceti mi to začalo připadat zajímavé. Začal jsem si vzpomínat, že jako dítě jsem podobné věci zažíval normálně. V té době jsem začal hledat ospravedlnění toho, že mám určitou schopnost a dlouho mi trvalo, než jsem se s ní smířil, než jsem se s tím zase sžil a připustil, že jde o něco mně vlastního. Snažil jsem se najít potvrzení, hledal jsem lidi, kteří to mají podobně, zpětné vazby, které mi to potvrdí. Proč já? Život s tím je rozhodně zajímavý, ale není to nic nenormálního.

Vím o tobě, žes nějakou dobu strávil v Indii, to bylo v rámci toho potvrzení, jak jsi hledal podobně postižené lidi? Odjel jsi tam, abys dostal odpovědi?
Ano, určitě. Ve dvaceti letech jsem narazil na jakési duchovní cesty a zdálo se, že právě duchovní cesta může být nástrojem k tomu potvrzení. Dočetl jsem se v knihách, že meditující mniši mají vize, které pro mě byly docela běžné. Chtěl jsem vědět proč, o co jde, co se děje. Vždycky mi byly bližší východní filozofie, orient a tak jsem se ponořil do meditací. Začal jsem se zajímat o společenství lidí, kteří praktikují východní učení a meditaci. Jenže byl tu ten problém, že odjakživa jsem měl tendence držet se stranou od lidí, byl jsem vždycky samotář a lidskou společnost jsem nepotřeboval, s lidmi mi to nikdy moc neklapalo. Dodnes to mám tak, že potřebuji abnormální množství času, který mohu věnovat sám sobě. Postupně jsem se v těch skupinách začal cítit nesvůj, něco nebylo v pořádku. Setkal jsem se se spoustou pozérství a takového víkendového duchovního snažení, stejně jako byli kdysi víkendoví pankáči. Získal jsem veliký despekt k tomu všemu, co se v tomhle směru děje tady. K různým sanghám a spolkům.

Sangha je co?
Sangha je společenství praktikujících.

Myslíš, že u nás je to falešné?
Nemyslím, že je to falešné, spíš povrchní. Neříkám, že je to špatné, lidem to tak stačí, je to jejich přístup k věci, jen mně osobně to nestačilo. Určitě je nesoudím, jen přirozeně cítím, že bych k tomu měl přistupovat jinak. Je mi velmi vzdálené pitvoření se a přizpůsobování se k obrazu mistra. Vždycky jsem tíhnul k tomu, aby mi i uprostřed všeho zůstal selský rozum a odlehčený nadhled, aby se člověk neuzavíral do dogmat.

Kolik ti bylo let, když jsi odešel do Indie?

Asi třicet.

Rozhodl ses ze dne na den, že odjíždíš do Indie?
Ne, vůbec ne, ale zjistil jsem, že nemohu pořád sedět doma, že musím někam vyrazit, poznat nové lidi, nové prostředí. V tu dobu se ke mně dostala informace, že v Praze funguje sangha tibetského Bönu, což je prastará východní tradice.

Vysvětli mi, o co se jedná, prosím.
Buddhismus ještě ani neexistoval, když Bön už měl takovéhle vousy. Je to učení staré bezmála 19 tisíc let. Tato tradice pochází z centrální Asie, časem se dostala až do Tibetu, kde tohle učení zhruba v 9. století převálcoval buddhismus a i pro samotné Tibeťany je dnes Bön trochu obskurní.
Bön je v podstatě dharma. Je to v zásadě jakási mapa Všehomíra a člověk se podle této mapy může dobrat nějakého výsledku, cíle.

Nějací bohové se tam uctívají?

Jako všude, samozřejmě, je jich široký panteon. Ale nejsou moc vzdálení člověku, jsou to principy, aspekty jednotlivých složek mysli. Člověk prožívá v životě stavy, které jsou personifikované určitými božstvy, entitami. Pokud řeší  sám v sobě nějaký problém, tyto entity uctívá, rozjímá o nich, aby pochopil přirozenost svého stavu. Pokud je to třeba nepříjemný stav, pomáhá takové uctívání k tomu, aby se člověk přes něj dostal, protože se s ním seznámí natolik, že přestane být strašákem a člověk dál. Takhle to jde v té hierarchii až nahoru k božstvům, které symbolizují ty nejjemnější složky mysli a vesmíru samotného. Podle tohoto učení máme každý potenciál dostat se až na samou hranici božství, uskutečnit buddhovství.

Co tedy ta pražská sangha, která tě zaujala, co s ní bylo?
Já jsem jel do Prahy za těmi lidmi. Byla to první schůzka poté, co se člověk, který to tam vedl, vrátil z Indie, z hlavního kláštera tibetského Bönu. Ten klášter byl přesunutý z Tibetu do Indie po anexi Tibetu Čínou. Promítal diapozitivy, vyprávěl, co tam všechno prožil a když to sezení skončilo, řekl: hele, ještě mám pro vás jednu zprávu, já tady dneškem skládám funkci vedoucího sanghy, protože zaprvé jsem dostal tolik různých praxí sám pro sebe, že nemám čas věnovat se vám a za druhé vidím, že to, co tady děláme, je jen dětské divadýlko, které nemá žádnou hloubku. A kdo tomu chcete přijít na kloub, jeďte přímo tam. A to byla moje první schůzka. Směje se
Dostal jsem to v podstatě potvrzené, jak jsem to cítil.  Byl jsem rozhodnutý, že tam pojedu, ale trvalo dva roky, než jsem to uskutečnil.
Měl jsem velkorysý plán, že tam zůstanu půl roku. Ale týden poté, co jsem dorazil, jsem se dozvěděl, že budu podruhé táta. Ležel jsem u Gangy a najednou mi přišla vize světla a já to věděl. Volal jsem domů a Martina mi to potvrdila. Z toho důvodu jsem to zkrátil na tři měsíce. Zpočátku jsem nemohl klášter najít, neměl jsem přesné informace, kde ho hledat, jen ve které části Indie klášter leží, ale nakonec se mi to podařilo.

Jak tvůj pobyt v klášteře probíhal?
Každý, kdo do kláštera přijede, absolvuje zhruba po týdnu audienci u opata, což je vlastně lídr, patron celé tradice asi na úrovni dalajlámy. Tyhle návštěvy se potom pravidelně opakují po několika dnech. Pokaždé se mě vyptával, proč jsem přijel, co jsem zač a co hledám. Bylo to pro mě velmi těžké, opat byl silná autorita, dvoumetrový chlap s dunivým hlasem, před kterým jsem se cítil jako malý nahatý harant, kterého chytli při nějaké krádeži. Šla z něho doslova hrůza a já se ho skoro bál i potkávat. Měl takový zenový přístup, byl přísný. Odkud víš tohle, odkud víš tamhleto?! Já jsem četl tyhle a tamty knihy…To je úplná blbost! Zapomeň na knížky, dělá ti to akorát bordel v hlavě! Člověk si myslí, že něco ví, ale tam zjistí, že neví vůbec nic, oškubou tě jako tu slepici a začínáš znovu od píky. Buďto to přijmeš nebo nepřijmeš a jdeš. Tuhle zkušenost jsem si potvrdil nezávisle i s dalšími lidmi, kteří tam byli v jinou dobu, byl to jeho způsob jednání s nováčky. Po třech měsících, když jsem se s opatem přišel rozloučit, že na druhý den odjíždím. Úplně se změnil, začal být najednou otcovský, dal mi požehnání a rady, co mám dělat, na co si mám dávat pozor. Dal mi mantru, abychom byli spolu ve spojení. Brečel jsem tam před ním jako dítě.

To je ale takový docela typický přístup, ne?
Je, ale stejně tě to dostane. Člověk tam jede s nějakými rameny a odjede s modrou prdelí.

Jaká další cvičení jsi v klášteře prováděl?
Dostal jsem také nějaké jednoduché mantry, praxe. Zpočátku každý dostane spoustu manter, které nejsou moc záživné, stotisíckrát opakuje něco, čemu skoro nerozumí. To slouží pouze k tomu, aby se člověk uklidnil a ujasnil si, že opravdu chce tuhle cestu absolvovat, zda je připravený vykročit ven. To učení je v podstatě o cestě ze světa pryč, o odchodu z běžného života. Mnoho lidí má několikrát za život pocit, že teď je připravený na to, vzdát se svého dosavadního života, odejít do ústraní a věnovat se duchovnímu životu. To ale mohou být pouze vlny, které provázejí každého po celý život, a za tři roky člověk může zjistit, že ne, že vlastně vůbec nechce a že mu běžný život chybí. Ty nekonečné mantry na začátku tedy tvoří i prostor pro to, aby si to všechno mohl člověk rozmyslet. Ta přípravná cvičení jsou pro většinu zápaďáků síto, přes které projde jen málo kdo.

Ještě se tam někdy chceš vrátit?

Rád bych, i když učitelé z toho kláštera jezdí každý rok učit sem do Čech.

Jsou to ti stejní, se kterými ses tam potkal?
Ano, jeden z nich je správce nauk a to je laskavý člověk, k němu jsem se chodil vždycky léčit po návštěvě u opata. Klášter funguje jako univerzita a tenhle mnich předsedá komisi, před kterou mniši studující v klášterní univerzitě skládají zkoušky, má zodpovědnost za autentičnost učení.

Ty máš nějaký status? Jsi žák, nebo jak se nazýváte?
Já jsem pouhý praktikující laik.

Takže to nedospělo k žádnému závěru po těch třech měsících? Našel jsi odpovědi?
Ne, k žádnému závěru jsem nedospěl, dostal jsem akorát naložený obrovský kopec práce a bylo. Za rok jsem se tam vrátil, řešil jsem tehdy nějaké osobní potíže a chtěl jsem to konzultovat, protože mi to přišlo přirozené, probrat to s učitelem. A on se mě jen zeptal, zda dělám to, co mi uložil a jestli to mám hotové, já jsem řekl, že ano, dělám a ne, nemám to hotové. Tak mi řekl Co tady teda děláš? Odpočiň si dva dny a leť zpátky domů. Zbláznil ses? Letíš přes půl planety mi říct, že máš stres a že nemáš hotový domácí úkol??

To je teda docela drsná lekce. A teď už by to mělo smysl se tam vrátit? Máš hotové domácí úkoly?
Neříkám, že mám hotové úplně všechny, ale dnes už by to nejspíš smysl mělo.

Opakuješ si denně mantry, co ti uložil?
Úplně denně to nedělám, spíš přichází období, třeba dvouměsíční, kdy cítím potřebu se něčemu z toho intenzivně věnovat.

A co to třeba je?
V podstatě se člověk vyrovnává sám se sebou.

A jak se to dělá, prakticky?
Tak například jde o to, že tady žiješ s ostatními lidmi. Bön například říká, že když je člověk dostatečně očištěný, cítí přirozeně soucit s ostatními. Jedno ze cvičení se tedy věnuje tomu, že se snažíš tuhle vlastnost rozvinout. Abys mohl své spolužijící snadněji přijmout.

Takže to je láska k bližnímu v praxi.
V zásadě ano. Existují také cvičení, specifické praxe s mantrami, s jejichž pomocí si děláš vnitřní inventuru. Je to tak, že celá sangha a všechna božstva je jedna velká rodina, která spolupracuje na jedné věci. Trochu se to podobá zpovědi s tím rozdílem, že jim obětuješ to, čeho se chceš zbavit. Už jen to, že své kostlivce ze skříní vyneseš na povrch, budeš o nich mluvit, ti pomůže. Veškeré praxe vlastně pomáhají polidštění člověka.
Další z praxí je třeba způsob vytváření vztahů k božstvům nebo k učiteli, kdy se zabýváš jejich vlastnostmi a získáváš k nim pozitivní vztah stejně jako k celé tradici. Uvědomuješ si dar toho, že můžeš tohle učení praktikovat. Že tuhle cestu někdo vyšlapal a ty po ní můžeš jít.

Myslíš si, že tě to změnilo? Přivedlo tě to k lidství?

Jednoznačně ano. Já jsem se lidí vždycky bál, ale postupně k nim získávám otevřenější vztah.

Ale já o tobě nemůžu říct, že bys byl kdovíjaký lidumil.
Já nejsem lidumil. Spoustě toho, co lidi dělají, vidím takříkajíc pod sukni. V rámci toho, že lidem vidím takhle do žaludku, tak se zkrátka nemohu vždycky jen usmívat a být ten hodný strýček, protože spousta těch věcí mně samozřejmě vadí. Ale čím jdu dál, tím spíš přicházím na to, že to není jejich chyba, ale že je to problém můj, moje chybné chápání reality nebo situace. Oni v podstatě mají právo na to být takoví, jsou takoví ze své vlastní, aktuální přirozenosti, a kdo jsem já, abych soudil.
Duchovní cesta by měla sloužit k tomu, aby byl člověk schopen tohoto hlubšího vhledu, aby svět přijal takový, jaký je. Bön to popisuje jako očištění vize. Já měl vždycky tendence odsud utíkat, ať už to byla Indie nebo alespoň do lesů a vždycky sám k sobě, pryč od lidí. Kdykoliv se mi něco nedařilo, tak jsem měl chuť se sebrat a někam utéct, vykašlat se na všechno, zalézt do jeskyně.

A teď už to neděláš?
Opouští mě to. Jak jdu dál, čím dál tím víc chápu svět a chápu lidi, tu neskutečnou pestrost, ten cirkus, kterého jsme tady svědky. Svět mi čím dál víc připadá jako poměrně fajn místo k životu. Dokonce v posledním roce a půl začínám mít chuť se do toho celého aktivněji zapojit. Vnímám určitou tvůrčí vizi, kterou mám chuť následovat.

Anastasia tomu říká „tvořit překrásné“.

Ano, přesně tak! Měl jsem několik zajímavých vizí neskutečně nádherného tvoření. Byly pokaždé spojeny s Velkou Matkou, s tvořivou energií přírody, jak se to všechno rodí, jak je to provázané. Bylo to krásné a naprosto odzbrojující, byla to taková nádhera, až má člověk chuť tomu navěky sloužit. Já jsem se ale stále ptal - kde jsem v té vizi já, co s tím mám společného? Odpověď byly vždycky stejná – ty jsi součástí té vize, jsi součást toho všeho, jsi v tom také, to jsi i ty sám. Snažím se tu vizi v sobě oživovat a vidět tu krásu všude a být s tím propojený, mít vizi vnitřně živou.

Stačí tu vizi naplňovat v myšlenkách nebo musíš i fyzicky něco tvořit?
Je to jedno s druhým.

Co třeba děláš?
Celé jaro jsem strávil venku na zahradě nebo vyrábím šperky. Impuls, který mě vrhnul do tvoření šperků, měl taky původ v těch vizích. Snažím se s vizemi sžít a je lhostejno, zda jsou výsledkem nějaké duchovní praxe nebo prostě přirozeným vyústěním mé cesty životem.

Dá se říct, že jsi šťastný?
Ne vždycky. Když mám v tu sobě vizi živou, když jsem s ní propojený, tak ano. Jsou ale samozřejmě chvíle, kdy ji nejsem schopný udržet, kdy se nechám z ráje srdce vtáhnout do labyrintu světa, ve kterém je jednoduché se ztratit, protože je matoucí. V tu chvíli musím zastavit, prodýchat a oživit vizi.

Co si myslíš, že chybí lidem v naší západní společnosti oproti přírodním národům nebo třeba Indům, které znáš?
Nic. Ty máš pocit, že jim něco chybí? Spíš jim něco přebývá. Mají tak moc, že si nejsou schopni vážit drobných, přirozených radostí. Jsme zmámení multimediálním cirkusem. Lidé vyrábí z normálních věcí křeč a z totální křeče normální věci. K tomu mám jednu malou příhodu. Doma Martina vyplňovala daňové přiznání, seděla nad tím celé odpoledne, prodírali jsme se těmi lejstry a najednou ona to zvedla a říká: Co to je? Vždyť tohle nemohl vymyslet člověk! Kde se to tady vzalo? Směje se. Jak jsme se vlastně k tomuhle dostali? Co se stalo, že člověk sám na sebe vymyslel takovéhle věci? Sám sebe trestá. Asociovalo mi to výrok dona Juana. Popisuje, že systém, smysl existence celého lidstva, unesli nějací predátoři. Že zde existují entity z jiného světa, kteří se živí negativní energií lidstva. A aby tu negativní energii vyvolali, museli vymyslet něco, co ji způsobuje. Takže naše energie utrpení a chaosu živí nějaké ještírky. Směje se

Myslíš, že energie utrpení je chutnější než energie slasti? Proč neiniciují u lidí slast?
To opravdu nevím. Jsou zvířátka, která se živí výkaly a jsou zvířátka, která se živí nektarem. Co je lepší? Myslím si, že naším úkolem je se z toho nějakým způsobem dostat. Vyprovokovat se k tomu prožívat štěstí.

Máme nějakou šanci?
Myslím, že ano, rozhodně, sám jsem to zažil. Pokud to tak je, což samozřejmě nedokážu říci, tak oni unesli jednu zásadní věc, a tou je duchovno. Lidi měli vždycky přirozeně tendenci vztahovat se k něčemu, co je přesahuje, ať už to nazveme bůh, bohové nebo příroda. Dnes dělají stále to samé, jen se už nevztahují k bohu nebo přírodě, ale vyměnili to za industriální mašinérii, Matrix. Ten v současnosti zastupuje duchovno. Ale vlastně kdoví, třeba to vůbec špatně není, třeba je to jen další kapitola božské hry, kterou nedokážeme pochopit v celistvosti. Mají stále rituály, mají oběti i mše. Lidé mají výplaty, daně, mají zprávy každý večer, jenom se modlí k jiným věcem. Ale mně je to protivné a o sobě vím, že půjdu jinou cestou a mám tendenci z toho matrixu vystoupit, nebýt toho účastný jak jen to lze.

Zmínil ses, že vyrábíš šperky, pověz mi o tom něco.

To se musím vrátit zpátky do dětství a k svému intenzivnímu vztahu ke kamenům. Jako dítě jsem měl rozšířené pole vědomí a jedna z věcí, která mě velmi zajímala, fascinovala a bavila, byly kameny. Pocházím z Jičína a tady je spousta krásného kamení po polích, takže už jako malý kluk jsem trávil mnoho času tím, že jsem je sbíral. Měl jsem schopnost se do nich úplně ponořit. A nejen do kamenů, seděl jsem třeba u potoka několik hodin bez hnutí a jen jsem to do sebe nasával. To samé platilo i pro kameny, když mi přišly do ruky. Tohle byla pro mě úplně přirozená věc, byl jsem schopný se do kamenů jakoby potápět, nořit se do jejich vnitřního prostoru. Tenkrát jsem o tom ani nepřemýšlel. Dospělý člověk se ale snaží své pocity verbalizovat, takže dnes bych to popsal tak, že jsem byl schopen splynout s energií toho minerálu, kamene, který je nosičem informací. Postupem let jsem tyhle schopnosti vytěsnil, ale ta vášeň ke kamenům mi zůstala. Mluvil jsem o svých vizích a jedna z prvních se týkala kamení. Měl jsem tenkrát jeden kámen v kapse, protože u sebe pořád nějaké nosím, a během meditace jsem se dostal do zvláštního prostoru, kde panovalo neobvyklé napětí, nikoliv nepříjemné. Nedokázal jsem se zorientovat, až jsem najednou zjistil, že jsem uvnitř toho krystalu. Že to, co se mi dělo v dětství, se mi vrátilo a s ještě větší silou. A zároveň s tím ke mně začaly přicházet informace o povaze energií kamenů. Vždycky tam lze najít analogii mezi aspekty vesmíru, duše a povahou energie těch krystalů. K tomu se mi začaly pojit i přímo vize designů těch šperků. Tak jsem si koupil nářadí a začal jsem se sám učit.

Kolik šperků jsi už udělal?

Moc ne, maximálně dvacet.

Vždycky to je šperk pro konkrétního člověka nebo vyrábíš do šuplíku?
Úplně výjimečně do šuplíku, většinou je to pro někoho konkrétního.

Doufám, že se od tebe dočkám slíbených náušnic.
Neboj se, už je mám v hlavě. Teď je ale přednější zahrada.

Takže tě někdo osloví, že by od tebe chtěl šperk na míru?
Přesně tak, někdo si řekne o šperk a já tomu musím dát čas. U někoho vidím okamžitě, jak má šperk vypadat a jaký kámen v něm bude, ale většinou se to rodí postupně. Potřebuji se dostat trochu do toho člověka a než pochopím a rozluštím informaci, která ke mně od něho přijde, tak to chvíli trvá. Nejsem žádný jasnovidec.

Ty šperky jsou vytvořené tak, aby člověku, který je nosí, nějak prospívaly?
V první řadě se se šperkem musí cítit dobře. Neřeším úplně účinek toho šperku, není to jako lék na předpis. Je to spíš tak, že důvěřuji své vizi a šperk musí být v souladu se svým nositelem.  Zatím si nikdo nestěžoval, možná chvíli trvá, než si na šperk člověk zvykne, protože krystaly mají obvykle silné vyzařování a citlivá duše ho samozřejmě vnímá. Ale necítím se být léčitelem přes kameny, to určitě ne. Dobrý šperk by měl být jedním ze střípků prožívání štěstí, jak jsem o tom prve mluvil.

Dá se tvůj šperk brát trochu jako amulet?
Určitě ano, v podstatě jsou to takové talismany. Samozřejmě jdou udělat šperky, které nějakým způsobem zasáhnou do emocí člověka, do jeho energií, mohou uklidňovat nebo naopak povzbuzovat, přeprogramovávat zažité mentální vzorce. Existují třeba kameny, které nesou energii bytostí, které ve vyšších sférách prožívají nejvyšší štěstí a tak lze pomocí kamene působit i na nositele. Například růžový spinel.
Šperky mohou dokonce pomáhat jako talisman proti temným silám, duchům, které někoho trápí. Takových případů je dost.

A co rubín?

Rubín je poměrně přísný kámen, je to kámen králů, panovníků, dodá ti auru velkodušnosti, lidi ti rádi naslouchají, budou tě následovat. Nosí ho biskupové. Směje se.

Co mi povíš o obsidiánu?
Obsidián je silný ochranný kámen, používaný pro tento účel už od pravěku.

Já osobně nejvíc ze všech kamenů miluju jantar, možná proto, že to vlastně ani žádný kámen není.

Jantar je v podstatě zkamenělé sluneční světlo, je v něm energie Slunce.

Který kámen máš nejraději?

Já mám nejradši turmalíny, mají nejširší barevné spektrum ze všech drahých kamenů, od černé přes všechny barvy až po průzračnou bílou a každá ta barva nějak působí. Ve védské tradici je turmalín kámen boha Šivy, který má schopnost procházet celým vesmírem od nejvyšších nebes až po nejnižší pekla, je to šiva lingam, osa světa. A turmalín je vlastně analogie té osy. Jsou v něm všechny aspekty boha Šivy, což je velký sympaťák.

Martine, v co věříš, co je pro tebe útěchou?
Věřím v to, že všechno, co prožíváme, má nějaký smysl, že sice nejsme schopni dohlédnout všech konců toho, co se děje, ale že to má nějaký přesah a že to dobře dopadne. Věřím ve šťastné vyústění.

Poslední otázka, kterou ti chci položit, je už tradiční. Co bys chtěl předat svým dětem a vnukům, jak bys chtěl, aby na tebe vzpomínali?

Rád bych, aby se mi podařilo předat alespoň zlomek té vize tvořivého propojení, kterou jsem byl obdarován. A kdyby to třeba i pochopili, tak to by bylo vůbec parádní.

Díky, Martine za zajímavé povídání a ať se ti daří uskutečňovat svou vizi.