pondělí 21. března 2016

LUBOŠ RINGL

Když mi pan Luboš Ringl napsal, zda by mi mohl poslat na ochutnání svou marmeládu z minikiwi, zaujala mě jeho vášeň pro rostliny a zejména pro stromy, kterou sdílíme. Chvíli jsme si dopisovali a nakonec z toho byla moc milá návštěva a tenhle zajímavý rozhovor. Marmelády jsem ochutnala, a ačkoliv nejsem jejich zvláštní milovník, musím upřímně přiznat, že lepší marmeládu jsem nikdy dříve nejedla. Pan Luboš říká: Kdo ochutná minikiwi, už si nikdy kiwi v obchodě nekoupí. Marmeládový Joe se však nezabývá pouze pěstováním neobvyklých odrůd dřevin a výrobou marmelád, je to také nesmírně šikovný řezbář.


Jak se stavební inženýr dostane k vaření marmelád?
Já pocházím z Přemyslovic, ze selského plémě, a můj tatínek předpokládal, že budu pokračovat v zemědělské tradici, mě to ale nikdy nebavilo. Od mala jsem musel pomáhat na poli, plet, rýt na zahradě, řezat dřevo na cirkulárce. Tam jsem si možná vytříbil tu manuální zručnost, za kterou jsem rád. V našem rodě se napřed hledělo na to, jak se člověk umí postavit k práci a pak teprve, jaké má školy.

Ale to je také správně.
Však jo. Já to považuji za standard, ale ne každý to tak vidí. Když jsem přemýšlel, čím budu, řekl jsem si, že do zemědělství určitě nepůjdu. Navíc táta dělal v družstvu a byl dokonce nějakou dobu i jeho předsedou. Ne protože by byl nomenklaturní kádr, ale že to nikdo jiný v té době nechtěl dělat a on měl tu osobní zodpovědnost. Film Všichni dobří rodáci jsou i o mém tatínkovi, řečeno jednou větou. A také to s ním potom stejně dopadalo, snad kromě toho, že nebyl tak dlouho ve vězení, ale byl tam. Můj strýc je stavař, byl to můj vzor i v jiných ohledech - tak jsem si řekl, že půjdu na stavařinu.
I když mě nebavilo pracovat na té zahradě, bavilo mě sázet. Mamince jsem přesazoval muškáty a moje jihlavská teta mi říkala, když jsem k nim přijel: hele, zasaď mi tuhletu kytku, ty máš v rukou fluidum, co zasadíš, tak to roste. Tak jsem možná začal vnímat, že nemusí být všechno jen vědecký materialismus. Můj děda byl invalida,  měl až do stáří na zahradě tulipány, a i když těžko chodil, stálo mu za to se do té své zahrady o dvou hůlkách dobelhat, aby se s nimi potěšil. Když mu za oknem rozkvetla klívie, dokázal se na ni dívat a upřímně se radovat.  Po něm jsem zdědil tu chuť pěstovat něco jen tak pro radost. Začalo mě bavit to, co v tom běžném hospodářství nebylo, protože jsem vyrostl mezi kuřinci na dvorku na dědině. Navíc když je to něco, co každý nemá, probudí se ve mně onen pověstný „Joko Ješita“ a chci to mít. Tak jsem se kdysi dostal k pecičkám citrónu, nechal jsem je vyrůst a hledal jsem, jak by se to dalo naroubovat. Začal jsem tedy kdysi dávno, před třiceti lety, s pěstováním citrusů, rouboval je, svítil jsem jim v zimě zářivkami. Citrusy totiž u nás v zimě trpí nedostatkem světla. K citrusům se přidaly kávovníky, takže jsem dokonce pražil vlastní kafe. Řekl jsem si, že až si jednou postavím domek, musí u něho být skleník. Domek jsem postavil, ale na skleník už nezbyl čas. Postupně jsem pochopil, že mám i jiné zájmy a jiné koníčky a skleník je věc, která je nákladná sama o sobě a jeho provoz také. Upustil jsem od toho, co v našich podmínkách nemůže růst samo. Láká mě neustále zkoušet pěstovat to, co je všeobecně považované v našich podmínkách za složité nebo neobvyklé. Sem patří i to kiwi. A když už se mi ho podařilo vypěstovat, napadlo mě z něho uvařit i marmeládu. Vždycky jsem vařil marmelády z toho, co se na zahradě urodilo, nejčastěji z černého rybízu, ten má Jarmilka nejraději (pozn.: Jarmilka je žena pana Ringla).


Je složité vypěstovat si vlastní minikiwi?
Není. Minikiwi má několik předností a několik omezení. Je to rostlina dvoudomá - musíte mít samčí a samičí rostlinu. Stačí jeden samec až na deset samičích rostlin, abychom měli úrodu. Dalším úskalím jsou jarní i podzimní mrazíky. Vyžaduje silnou a dostatečně velkou oporu a řez v době vegetačního klidu, podobně jako réva vinná. Protože mělce koření a vysychá, je třeba sice nemnoho, ale pravidelně zalévat. Jeho předností je, že netrpí prakticky žádnými chorobami ani škůdci – a tudíž nevyžaduje žádné chemické ošetřování!

Minikiwi je tedy liána?
Minikiwi je hrozný výraz, ale pro zjednodušení jej budeme používat. Je to správně Actinidia arguta, český ekvivalent je Čnělkovec význačný, spíše se však používá počeštěná výslovnost a zápis latinského názvu. Je to, obrazně řečeno „bratranec“ toho chlupatého kiwi, které všichni známe z obchodu, Aktinidie chinensis. Je to pravotočivá liána, připomínající spíše keř s dlouhými výhony.


Řeže se podobným způsobem jako réva?
Ano, podobně. Kvete na letošních výhonech z loňských šlahounů. Tedy jeden rok udělá šlahoun a na jaře vyrazí z puků krátké oplégry a na těch rozkvete. Je dobré, vlastně nutné prořezávat, protože všechno lépe plodí na mladém dřevě.
Kdy můžeme očekávat první úrodu, vysadíme-li do zahrady minikiwi?
U řízkovanců asi třetím nebo čtvrtým rokem, záleží na podmínkách.


Jak dlouho už vaříte z minikiwi marmeládu?
Dělám ji už třetím rokem. Vysadil jsem keře a netrpělivě čekal! Trvalo tři nebo čtyři roky, než začaly plodit. Když byla první úroda, přišel podzimní mrazík a plody namrzly. Už při nule to zvadne jako brambory, když namrznou, to je hotovo. Říkal jsem si, co s tím? Plačky jsem to obral a napadlo mě, že to zkusím rozvařit na marmeládu. A tak vznikla první marmeláda z minikiwi. Začalo mě to bavit a začal jsem sbírat skleničky od jogurtů a chystal se na sklizeň.

Dáváte do marmelád jablečný pektin?
Nedávám tam vůbec nic, jen cukr. Marmeláda je trochu řidší, některá teče víc a některá méně, zatím nevím, čím to je, vařím to stejně dlouho. Jsou to různé odrůdy, mám jich dnes plodících už šest a dozrávají postupně. Tak možná některá želíruje víc a jiná méně.


Některé vaše marmelády jsou dochucené, třeba vanilkou.
Ano, dělám tři druhy, obyčejnou, vanilkovou a s rakytníkem.

Když se vám povedla výtečná marmeláda, řekl jste si, že ji zkusíte nabídnout lidem?
Já jsem byl troufalejší. Řekl jsem si, že toho navařím, co půjde a zkusím to prodat. Chodil jsem a modlil jsem se, jenom ať to neomrzne na jaře! Aby v létě nepřišlo krupobití! Aby nepřišly podzimní mrazy! Protože se mi to všechno splnilo a nic z toho nepřišlo, byla výborná úroda a podařilo se mi všechno zpracovat. Je to trochu jinak – vysadil jsem novou výsadbu argut, na kterou sháním různé odrůdy, které ještě nemám. Mám tam už přes čtyřicet rostlin a každý se ptá, co budu s tím vším kiwi dělat – no přece tu marmeládu – odpovídal jsem na to. Tak letos jsem chtěl zkusit, jestli je to dobrý nápad.


Podařilo se vám něco prodat?
Říkám tomu umístit to na trh - a darováním mi to jde skvěle. Směje se. Takže třetinu jsem už celkem snadno na trh umístil.  Ale něco jsem i prodal - už se mi podařilo zaplatit cukr, který jsem do toho nakoupil. Utržil jsem celkem asi tisíc čtyři sta korun.

Jak marmeládu používáte? Na chleba, do kaše, na lívanečky nebo jen tak samotnou?
Na všechny způsoby. Snídáme spolu s Jarmilkou vždycky v sobotu a v neděli vánočku, a přestože vánočka z Kauflandu není domácí, marmeláda to spraví. Na chleba s máslem, na housku. Do bílého jogurtu, do obilninových kaší.


Má minikiwi nějakou významnou zdravotní prospěšnost?
Hlavně je to vitamínová bomba. Minikiwi obsahuje v 1 kilogramu 700 -1500 mg kyseliny ascorbové. Ty vyšší hodnoty platí hlavně pro kolomikty. I po uvaření v marmeládě určitě nějaký ten vitamín C zbude, stejně jako ve vařených bramborách. Mimochodem, brambory jsou dominantním zdrojem vitamínu C pro člověka.

To je zajímavé. Má kiwi ještě jiné vitamíny nebo minerály, kterým var nevadí?
Tady jste mě nachytala „na hruškách“ – vlastně na minikiwi. Upřímně řečeno - nevím to přesně. Obsahuje jistě i vitamín A a řadu minerálů, ale to bych fabuloval. Opravdu nejvýraznější vlastností je extrémně vysoký obsah vitamínu C – a to v nekyselé formě!


Přivezl jste mi jako dárek nádhernou dřevenou mísu vyřezanou z olše. Vím, že děláte i zajímavé sochy, jak jste se k tomu dostal?
Bez falešné skromnosti si nemyslím, že to je něco, co by se dalo nazvat sochou. Dělám spíše drobné věci, moje největší dílo měří metr. Nazval jsem to Jarní flétny. Začal jsem ale miskami a řeknu vám, jak to bylo. Mám známého, který je řezbář a kterého jsem znal prvně jako muzikanta. Dali jsme se dohromady. Chodil jsem za ním do dílny, kde řezbařil. Díval jsem se, co dělá a líbilo se mi to. Ale neměl jsem žádnou potřebu vzít dláto do ruky, i když mě k tomu často vybízel. Jednoho dne jsem změnil zaměstnání a začal jsem pracovat jako vedoucí prodejny s dřevomateriálem. Šéf nám nekazil charakter penězi, ale umožnil nám odborné vzdělání. Musel jsem absolvovat rok postgraduálního studia na dřevařské fakultě ve Zvoleně. Součástí byla i seminární práce a já při hledání podkladů v knihovně našel knihu fotografií z šedesátých let. Na několika černobílých fotkách byl starý řezbář na Spiši. Na jedné fotce byla svalená osika v zimě v lese, potom uříznutý špalek, rozseknutý na půl. Na dalších dvou fotkách bylo, jak ten muž sekerkou a „kopáčkem“ vysekal misku. Já jsem se na to podíval a v tu chvíli mě to tolik oslovilo, nějak se to propojilo a já si řekl, že si chci také udělat takovou misku. Koupil jsem si první dvě dláta. Šel jsem do lesa za naše, padlá osika tam žádná nebyla a stojící bych nesvalil. Našel jsem ale pokácené olše, tak jsem vzal pilu, uřezal jsem metrový kus syrové olše. Myslel jsem, že to ani nedonesu domů, jak to bylo těžké! Doma jsem z toho nařezal špalky, sekerou je rozpůlil a začal tesat misky. A jednu z nich jsem vám právě přivezl. Ta je vzácná, protože z olše už nikdy nebudu dělat.


Proč?
Protože z olše se musí dělat ze syrové a to občas praskne, ne vždycky. Ta miska je dělaná z půlkuláče, tělo misky jsou tři nebo čtyři roky života toho stromu, vidíte tam dobře ty letokruhy. Když olše uschne, je to tak tvrdé dřevo, že umlátit to paličkou dá obrovskou práci. Nedělám žádnými frézami, motorovými pilami, všechno je to jen rukama. Takže jsem začal těmi miskami a udělal jsem jich...sto? Sto padesát?


Ty jste prodával?
Rozdával jsem je známým a kamarádům. Prodal jsem všehovšudy asi dvě. Ten pocit, když někdo řekne: Tos dělal ty sám? To je krása!, je lepší než peníze. Hodně jich máme doma, Jarmilka to používá na všechno.


Misky ještě děláte?
Už moc ne, dělám je občas z lípy, když mi zbude nějaká krajinka. Na miskách jsem se naučil cítit dláto „v ruce“ a dláto ve dřevě. Postupně jsem si dláta dokupoval, jak jsem začal vnímat, na co je který tvar dláta vhodný. Tehdy jsem ale nebyl tak zpupný, abych si myslel, že udělám sochu. Postrčil mě k tomu zase vnější impulz, tentokrát od onoho řezbáře.  Svými miskami jsem ho přesvědčil ke spolupráci. Sice jsme spolu začali dělat, ale po čase jsme se rozešli. Možná jsem chtěl moc brzy prosazovat i svoje nápady. Odnesl jsem si od něj ale dvě důležité věci: řezbářský výraz - kontrast hladkých a hrubořezaných ploch, s tím se snažím pracovat, a také znalost o nástrojích. I když jsem u něj skončil, u řezbaření jsem už zůstal. Dodnes mě fascinuje, že stačí pár řezů a z uniformního lipového hranolku se stane mně blízká, velmi osobní věc.   Začal jsem dělat drobné věci. Pak se stalo, že to někdo uviděl a chtěl to. Většinu těch věcí jsem daroval, ale také jsem něco prodal.



Láska ke dřevu u vás úzce souvisí s láskou ke stromům, je to tak?
Ano, máte pravdu. Hledali jsme, kde se usadit, protože jsme nechtěli žít v bytě. Chtěli jsme nějaký pozemek v přírodě, co nejblíž lesu, někde na kopečku, kde bychom mohli postavit „rýmařovský domek“. Přijeli jsme ke známým do dědinky Vícov a všechny parcely už byly obsazené. Před starostovým byl takový palouk a já říkám: pane starosto, a co toto?
To je volné!
Tak to by se mi líbilo!
Tak to ti prodáme.
To byla rostlá skála až na povrch, tam nebylo „jen“ kamení. To byla miniaturní step, kde je ten šífr (pozn.: břidlice) vidět a který vede snad až do středu Země. Nebylo tam nic, žádná půda. Baráček bude mít dobré základy, ale mělo to jedinou vadu – hrozně jsem chtěl mít na zahradě stromy. Řízením osudu se mi podařilo sehnat legálně tisíc kubíků hlíny ze stavby. Dobrá černá hlína od Prostějova. To víte, že to chodili místní okukovat! Nejenom, že tam vyrostl domek za čtrnáct dní, stála tam dvě auta, ale teď tam byla i ta hlína. Zapřáhl jsem se do smyku, srovnal jsem to, zkypřil. Oni už viděli ty brázdy, čekali ty zemáky a řepu - a já tam zasázel lesní stromy! Břízy! Smrčky! Řekli si, že musím být blázen - navíc když sto kroků od plotu máme les. Dvě stě kilometrů čtverečných lesa. Ale já jsem chtěl mít svůj les.


Nezdála se vám ta hlína z pole mrtvá, vinou těch pesticidů otrávená a udusaná těžkou technikou, že už v ní nic nežije?
Já si myslím, že ta zem je málo živá ne tolik vinou té chemie, ta se celkem brzy rozloží. Daleko větší problém je mechanizace. Ty těžké, velké stroje degradují půdu hrozným způsobem. Miliony let trvalo, než vznikla ta struktura, pak v tom hospodařili s dobytkem a koňmi. Kolik ten kůň toho pošlape. Oralo se ruchadlem. Dnes už někteří zemědělci ani neořou, jen půdu pozdvihnou, aby tu kapilaritu, tu strukturu živé orniční vrstvy nepoškodili. Když se to zoře a převrátí, tak se všechno, co žilo nahoře, zasype a zabije. Co bylo dole, vyschne a zemře také. Hluboká orba je kravina. Otáčí to někde i o čtyřicet centimetrů! Vždyť nemají rozum.


V co věříte, Luboši?
Nevěřím v Boha takového, v jakého věří katolíci, křesťané. Křesťanský Bůh mi není blízký, ale nejsem materialista. Neumím to pojmenovat, nemám rád výrazy Vyšší moc, Myšlenka nebo Universum, ale jsem přesvědčen, že materie, ačkoliv by to bez ní nešlo, není řídící složkou, která rozhoduje o všem. Zrovna čteme s Jarmilkou Harariho knihu Sapiens
, to je zvláštní teorie o tom, jak se z opice stal člověk, proč je tady a co způsobilo, že je takový, jaký je. Jsem zapřisáhlý pacifista, nenávidím válku, nedokážu nikdy smeknout před vojevůdcem. Obdivovat někoho, že vyhrál složitou bitvu, kde zůstalo tisíc, deset tisíc nebo milion lidí, to mi opravdu bytostně vadí. Nemám rád horory a krváky. Neumím odpovědět přesně, v co věřím, ale věřící jsem. Rád bych došel k vysvětlení toho, proč se dobro nemůže prodrat, proč je tak snadné být zlým. Ten Harari mi na to trošku odpovídá. Kdyby ten náš prapředek, expandující odněkud z Jižní Afriky, nebyl takový zlotřilec a nevyvraždil své mírumilovnější současníky, mohli jsme být dnes daleko hodnější a nemuseli jsme všechno řešit tak, že na někoho, s kým nesouhlasím, rovnou vytáhnu kudlu, nůž, kulomet, tank. To mi hrozně vadí a asi je to teď v tomto okamžiku na mně i vidět. Hodně o tom přemýšlím. Křesťanský Bůh, který stvořil Ježíše a je tak personifikovaný, že když to řeknu syrově, oplodnil Pannu Marii, není ta cesta. Že v nějaké formě existuje ďábel, v to také věřím, protože jinak by to zlo nemělo tak snadnou práci.


Takže věříte ve zlo mimo člověka?
Ano. Jak se ale do člověka dostane, stejně jako se do něho dostane dobro, to nevím. Kdybych to věděl, dělal bych všechno pro to, aby se to nestávalo. Asi v každém z nás je zla nějaký díl. Ale jestli existuje exaktně někde mimo, nebo je jenom v lidech, to je těžká filozofická otázka, já to nevím.


Ano, proto jsem se ptala, zda věříte, nikoli víte, lidé na to mají různé názory.
Kdyby to bylo s dobrem tak snadné, tak by si nepsali králové nebo prezidenti, že pravda a láska zvítězí na standarty, protože by to šlo samo sebou. Nevím, proč je to tak těžké, nevznikaly by pohádky. Někdy si až myslím, že zlo má snad navrch.

To snad ne.
Bojovat se s tím musí pořád. Ale vidíte, řekneme si, musíme bojovat se zlem a zase je tu boj. Kdyby tohohle nebylo, tak se nemusí bojovat. Dobrým slovem se dá sice bojovat, ale i to je snadno zneužitelné a manipulovatelné.


Jak byste si přál, aby na vás jednou vzpomínala vaše vnoučata?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Mám dost co dělat s tím, jak bych chtěl, aby na mě vzpomínaly moje děti, protože jsem jim zkomplikoval dospívání tím, že jsem se rozvedl. I když jsem teď šťastný a spokojený, tak každá akce vyvolá reakci a to dobro a zlo se i v tomto projektuje. Jedna věc se dá říct i vidět více způsoby. Jestli jsem nad něčím v podobném smyslu přemýšlel, tak bych chtěl, aby moje děti na mě vzpomínaly v dobrém. Že jsem nedělal v životě žádné lumpárny, že jsem všechno dělal v dobré víře a že jsem nebyl zlý člověk. A to bych mohl přenést i na ty vnuky.


Luboši, děkuju vám za příjemný a zajímavý rozhovor a vám i vaší ženě za milou návštěvu. Ať se vám ve všem daří!





neděle 13. března 2016

ŠTĚPÁN LENK

Štěpán je grafik a ilustrátor, jeho komiks Palouček jsem objevila na facebooku a okamžitě jsem si jej zamilovala. Jsou to totiž příběhy z lesa a hrdiny v nich jsou sympatická divoká zvířata. Štěpán byl milý a ochotně svolil k rozhovoru, za což mu velmi děkuji.


Vy jste vystudoval asi nějakou uměleckou školu, viďte?
Vystudoval jsem v Plzni Ústav umění a designu. Grafický design jsem studoval v podstatě už od střední školy. V průběhu magisterského studia v Plzni jsem se rozhodl, že se budu raději věnovat kreslení místo grafickému designu, protože jsem si stejně neustále a odmalička kreslil.

Pocházíte z umělecké rodiny?
Ano, nejsem prvním výtvarníkem v rodině, můj děda byl sochař, kreslíř a textař, máma malovala sklo a táta byl grafik. Nebylo z toho úniku.


Jste na volné noze nebo jste někde zaměstnaný?
Po škole jsem byl tři roky na volné noze a poslední rok dělám tři dny v týdnu v reklamní agentuře. Zbytek času si kreslím.

Děláte i ilustrace?
Ano, ilustroval jsem několik dětských knížek, dvě z nich byly moje první zakázky vůbec. Kreslím do časopisů nebo pro reklamky storyboardy.


Co vás nejvíc baví?
Tíhnu ke komiksům a ke sci-fi, to je pro mě velké téma.

Mě zaujal váš komiks Palouček, najdeme ho pouze na facebooku?
Ano, to je čistě facebooková záležitost. Byl bych moc rád, kdyby to jednou bylo i papírové. Založil jsem si facebookovou stránku a protože jsem tam moc často nepřispíval, vymyslel jsem si formát, který bych tam mohl pravidelně sázet. Zároveň s tím jsem si na sebe ušil třídenní bič. V pondělí, středu a pátek přidávám pokaždé nový strip.

To jste se zavázal veřejně nebo jen sám pro sebe?
Veřejně.


Je to čistě jen vtípek nebo to má nějaký přesah?
Asi ne, jsou to prostě jen takové krátké epizodky.

Mně tenhle komiks připomíná Red Meat, inspiroval jste se u něj, máte ho rád?
Ano, mám ho rád. Kdybych ho neznal, asi bych to kreslil trochu jinak, ale mně vyhovují ta tři okénka a princip postav, které se opakují s malými obměnami. Řekl jsem si, že je to ideální kombinace na to, abych mohl každé dva dny vymyslet nějaký nový díl.


Proč je to zrovna z lesa? Máte nějaký vztah k myslivosti?
V podstatě žádný. Akorát mám pocit, že myslivci jdou na hon, tam se všichni omylem postřílí a mně to přijde roztomile divné. Já mám rád zvířata a než abych kreslil pořád lidi, budu raději kreslit je, protože jsou to hezké postavy.

Takže žádné poselství to nemá?
Nemá. Ale třeba za třicet let zjistíme, že to nějaké poselství mělo. Ale spíš myslím, že ne.


Já si to asi mylně vyložila, že máte kladný vztah ke zvířatům.
To mám!

Fandíte zvířatům proti myslivcům?
Já spíš všechny ty postavy vykreslil jako asociály, ale zvířata se tam snažím nějak přirozeně vykreslit v trochu lepším světle. A ten myslivec je úplné jelito. Taky o nich nemám valné mínění, jediné zprávy, které o nich slyším, jsou, že šli na hon a zastřelili kolegu, nebo šli na bál a omylem zastřelili víc kolegů. Ještě jsem neslyšel, že by myslivci udělali něco dobrého.


Zabýváte se výhradně kresbou nebo třeba i malujete obrazy?
Dříve jsem s malbou experimentoval, ale je to příliš časově náročné. Když jsem maloval, věnoval jsem tomu co nejkratší dobu, protože když to trvalo dlouho, nikdy jsem to už nedodělal.

Přestalo vás to zajímat?
Už mě zajímaly zase jiné věci, věděl jsem, že ta nedokončená věc tam někde čeká, ale už jsem měl nutkání dělat něco jiného a na tom to většinou ztroskotalo.


Pokoušel jste se prosadit do nějakého časopisu s něčím jako byl svého času Zelený Raoul nebo něco podobného?
Zatím ne, určitě by to bylo fajn, kdybych něco takového někam procpal. Měl jsem pár nabídek, které k tomu směřovaly, ale nakonec to z různých důvodů neklaplo. Nakonec se většinou ukázalo, že chtěli vlastně něco jiného než na začátku. Do časopisů dělám ilustrace k fejetonům.

Do kterých třeba?
Pravidelně kreslím do palubního časopisu Leo Expres.

To je časopis pro pány?
Ne, to není časopis pro pány. To jsou vlaky. Nemá to nic společného s pornem.

To je trochu zavádějící název.
Je to tak. Vždycky, když to někomu řeknu, tak je to první, co lidi napadne, že je to pánský časopis.

Vadilo by vám kreslit pro pánský časopis?
Nijak mě to neláká, kreslit erotiku, upřímně řečeno, asi na to nemám náturu. Ve většině případů to dopadne hrozně lacině.

Říkal jste, že máte rád sci-fi, to bude asi časté téma vašich kreseb, je to tak?
Kromě Paloučku, kde je to dané a točí se to okolo lesa, téměř všechny moje kresby skončí u sci-fi nebo hororu, když si téma mohu vybrat. Mám ten žánr víceméně stabilní.


Rád sci-fi čtete a díváte se na filmy?
Ano, jsem fanoušek sci-fi odmalička.

Koho máte rád?
Kdybych to vzal úplně od těch frančíz, tak odmalička mě uchvátily Hvězdné války a pak samozřejmě všechny ty superhrdinské komiksy, těmi jsem těžce poznamenaný.

A co klasická sci-fi literatura, že byste si přečetl Clarka nebo Bradburyho?
Ale to také. Klidně, proč ne. Mám rád Howarda Phillipse Lovecrafta. V průběhu několika posledních let mu vyšla kompletní edice, kterou zpracoval jak ilustračně, tak typograficky, František Štorm, jsou to úžasné knížky. Štorm dělá překrásné linoryty a dřevořezy.


Vy děláte i klasickou grafiku kromě počítačové?
Ne, nedělám. Linoryty mě pořád lákají, ale zatím jsem se k tomu neodhodlal. Věřím, že jednoho dne se do toho dám. Skici si dělám rukou a definitivní kresby jsou kreslené na tabletu.

Mě zajímá, jak takový komiks vzniká. Máte v hlavě nejdříve nějaký příběh, děj a pak si skicujete jednotlivé kapitoly?
Můj komiks vznikl jako takové cvičení. Řekl jsem si, že bych si rád zase nakreslil pár stránek komiksu. Několik stránek jsem nakreslil bez pevného příběhu a pak jsem ten neexistující příběh rozvinul do jednoduché epizodky na patnáct stránek. Kamarádům se to líbilo, a tak jsem to rozváděl dál a dál. Celé to bylo stvořené hodně za pochodu.

A tenhle ucelený, hotový komiks vyšel v papírové formě?
Ne, zatím nevyšel.  Mluvil jsem s několika lidmi, ale nic z toho nebylo. Nakonec jsem asi i rád, že to nedopadlo.

Proč?
Už je to asi dva roky, nedávno jsem se na to zpětně znovu díval, jak to vypadá a spoustu věcí bych tam udělal už jinak.

To se ale stává vždycky, ne?
Určitě, to je standardní boj. Tohle je ale v takové formě, že by mě to štvalo hodně, kdyby to vyšlo. Sbíral jsem zkušenosti, byl to můj první větší komiks a je to na tom vidět.

Máte v hlavě nějaký další?
Ano, ve fázi přípravy a plánů.

Zase sci-fi?
Nejspíš ano. Líbí se mi postava, kterou jsem vymyslel v tom prvním, takže bych s ní rád pokračoval. Začal jsem s tím hrdinou psát povídku a udělám k ní ilustrace, protože komiks je velice časově náročný. Ale přemýšlím i o tom, že povídku předělám na scénář a začnu dělat komiks. Uvidíme, nejsem moc dobrý v plánování.

Palouček je už poměrně rozsáhlý, ten by si vydání zasloužil.
To ano, už má asi dvě stě padesát dílů, na pár knížek by to skoro vyšlo.

Nebo na jednu tlustou. Zkoušel jste oslovit nějakého nakladatele?
Nechci to zakřiknout, ale je tu určitá šance, že by to mohlo vyjít. Pokud ne, zkusím to jinou cestou.

O vlastním nákladu jste neuvažoval?
Je otázka, zda je investice vůbec vratná, kolik by se toho muselo vydat, aby se to vyplatilo. To by se muselo pořádně promyslet, tak daleko jsem se ještě nedostal. Kdyby to pravidelně vycházelo v nějakém časopise, získal by komiks fanouškovskou základnu a na základě toho by se to mohlo posunout zase dál.

V čem spočívá úspěch komiksu? Je to v příběhu nebo způsobu kresby? Jak se pozná dobrý komiks?
Myslím si, že je to právě v tom dobrém příběhu a dobré kresbě. Když kresba dobře koreluje s příběhem, tak to funguje. Přirozeně vás vede k tomu, abyste nebloudila na stránce, abyste četla ty správné texty, šla z okna do okna správně, to všechno se v komiksu pozná. Je to dost podobné filmu. Když se díváte na film, víte, že je dobrý nebo není. V komiksu pracujete s imaginární kamerou, postavíte si ji dolů nebo nahoru, záběr je zdálky nebo je detailní. Měníte scény a záběry podle toho, jak se vám to líbí. Někteří lidé to dělají tak dobře, že je to lepší než film.

Mě to někdy vyloženě ruší, když je v komiksu kamera třeba jako „rybí oko“, nebo je jinak přehnaně deformovaný obraz. Mám v tom chaos a nedokážu to tak dobře číst, když jsou okýnka každé jinak velké a nenavazují na sebe. Moc dobře se v tom neorientuji. Možná to souvisí i s klipovitým stylem současných filmů. Když je to až moc dynamické, může to být i na škodu, co si o tom myslíte?
Ano, může to být nepřehledné, ale dá se na to zvyknout. Když je čtete častěji, jsou vám jasné ty zákonitosti a principy, které se opakují, nebo které vás připraví na to, co můžete čekat. Snadno se zorientujete. Chápu ale, když je člověk zvyklý na Čtyřlístek a dostane se mu do ruky americký undergroundový komiks, tak v tom má totální chaos.

Líbí se vám komiksy Káji Saudka?
Líbí se mi moc. Byl dost svérázným autorem už dávno a ve světovém měřítku. Byl uznávaný všude po světě. Jeho styl byl skvělý. Je to jeden z mála lidí, který dělal komiks v Čechách na světové úrovni.


Takže podstata dobrého komiksu je v dobře podaném příběhu?
Řekl bych, že ano. Vžitá představa o komiksu je taková, že je primárně vytvořen k zobrazování akce, ale to není tak úplně pravda. Dají se najít příběhy, které jsou velmi zajímavě komiksově ztvárněné, a s akcí to nemá nic společného.

Dala by se komiksově převyprávět téměř jakákoliv kniha?
Myslím si, že skoro ano.


To vás neláká? Překreslit nějakou klasiku? Třeba nějakého Kinga, když máte rád horory.
Přemýšlel jsem o tom, že než ztrácet čas vymýšlením příběhů a scénářů, bylo by lepší svým stylem zadaptovat nějakou hotovu věc. Kingovy romány bývají rozsáhlé, to by mohla být práce třeba na dva roky. Rád bych zkusil nakreslit něco od Lovecrafta.

Kreslíte komiksy na objednávku?
To je jedna z věcí, které dělám. Storyboardy, kratší, intenzivnější komiksy, kde je jeden příběh roztažený do nějakých šestnácti oken. To je většinou práce pro reklamky. Zavolají večer, že to do rána chtějí mít hotové, je to náročné.

Máte oblíbeného nějakého klasického výtvarného umělce? Je někdo vaším vzorem?
Mám hodně rád Henriho de Toulouse-Lautreca, ten je mi blízký svižným stylem kresby a malby. Líbí se mi také Jaroslav Panuška, na kterého jsem narazil poměrně nedávno. Dělal především pohádkové výjevy a měl velmi živou, sugestivní kresbu, která působí skoro až komiksově. Najdete u něj vodníky, polednice a další klasické české přízraky. Jeho dílo připomíná hororový komiks.

Má výtvarné umění jako takové ještě nějaký význam? Dokáže v lidech probouzet jejich lepší stránky? Fantazii, smysl pro krásu. Platí to ještě?
V každém to probouzí něco jiného, ale umění samotné má význam především pro lidi, kteří ho dělají. Mají nutkání něco dělat a někam je to posouvá. Pokud je to těší a naplňuje, tak to asi stačí. Když to osloví ještě někoho jiného, tím lépe.


Mám pocit, že ti opravdu velcí umělci, kteří uměním žili, odevzdali tomu život se vším všudy, jako byl třeba Michelangelo, dnes už nejsou. 
To je možné. Už to není tak trendy. To záleží na každém. Když někdo bude chtít odevzdat život, tak ho odevzdá.

Těch skutečných umělců moc není, takoví lidé žijí téměř mimo společnost, jsou skoro asociální, nemají pořádné vztahy, pořádnou práci a svým způsobem je to ničí. A právě proto se o nich často ani neví.
Třeba za sto let se o jejich práci někdo dozví a vyhlásí je za génie.

Z jakých důvodů dnes lidé studují umělecké školy, co myslíte?
Asi proto, že je to baví.

Já jsem zase slyšela, že je to právě moc nebaví. Směju se.
Je to svízelné. U mě bylo jasné, že neskončím u ničeho jiného než u grafiky. Když jsem se ale dostal do školy a začal plnit nějaké úkoly, nadšení trochu opadlo. Možná je to nastavením těch škol. Pro člověka je stejně nejpřednější jeho vlastní tvorba. Když mu někdo bude říkat, co má dělat a bude dostávat zadání, udělá to dobře, nejlépe podle svých schopností, ale pořád bude mít někde vzadu v hlavě, že by raději dělal něco jiného, svého.


Zkusil jste i jiné formy výtvarného umění kromě kresby a malby, třeba sochařství?
Občas mě baví modelování. Je to asi trochu bizarní. Jak mám rád ty komiksy, tak jsem začal sbírat komiksové figurky. Zjistil jsem, že existuje spousta lidí, kteří vezmou stávající figurku a předělají ji na nějakou další postavu. Vezmou Spidermana a udělají z něho Batmana, nebo Spidermana z Divokého západu. To mě zaujalo a začal jsem to dělat také a hodně mě to poslední dobou baví. Pokud vím, v Americe se takto upravené figurky dají i slušně prodat, tady to zase tolik nefrčí. Pro mě je to zábavná kratochvíle, když zrovna nekreslím.

To děláte z hlíny?
Když předělávám figurku na jiný charakter, který je třeba větší nebo svalnatější, rozeberu ji na části a vezmu části z té druhé, větší figurky a napasuju je na ni. Případně dodělám některé části z modelovací hmoty.

Aha, už je mi to jasné. Já to zprvu nepochopila, myslela jsem, že máte sochařský stojan a modelujete figurky z hlíny.
Ne, to ne. Tohle je taková specialita, okrajová záležitost. V Americe to hodně frčí a figurky "na části" se tam dají sehnat za pár šupů třeba prostřednictvím garážových prodejů. To mi tady hodně chybí.

Život v Americe by se vám líbil?
Já jsem tam ještě nebyl, takže nevím. Je otázka, nakolik je vidina života tam zidealizovaná všemi těmi filmy a bůhvíčím. A možná už to také není to, co to bývalo.

V co věříte, Štěpáne?
Věřím v to, že člověk by měl žít život, jak nejlépe umí. A pokud se potřebuje odvolávat na nějakou víru, to už je na něm.



Děkuju vám, Štěpáne, za zajímavé povídání a přeju vám, aby vám vyšla krásná tlustá kniha komiksů.

neděle 6. března 2016

MICHAL KOS

S Michalem nás dala dohromady náhoda, on chtěl poradit něco ohledně krajových receptů a mě zajímaly jeho aktivity na Pecce v Podkrkonoší, kde spolupořádá každoročně festival a teď nově i staročeskou pouť. Nakonec jsme se shodli, že jsem ho před patnácti lety někde vezla autem spolu s naší dcerou Bárou. A taky je člověkem, kterému jsem se odhodlávala napsat ohledně praxe Falun Gong – no a teď sedíme u jednoho stolu a povídáme si!


Povězte mi prosím něco o tom peckovském festivalu.
Dnes už existuje občanské sdružení, oficiální pořadatel festivalu, které se jmenuje Bezdružic, ale úplně původně šlo o tradiční undergroundové akce, které na Pecce přežívaly z dob, kdy tam dělal kastelána  Jiří Červenka, spisovatel, básník a překladatel z polského jazyka. Probíhaly tam koncerty, které si já ani nemůžu pamatovat, kromě jednoho, který pořádala na hradě už dcera pana Červenky Věra. Bylo to po revoluci, nějaký devadesátý třetí rok a velmi mě to oslovilo, byl to pro mě silný zážitek. Věra se ale potom odstěhovala, pan Červenka už to dál nechtěl dělat, tak jsem v době, kdy jsem studoval střední školu, uspořádal u příležitosti narozenin slečny, se kterou jsem v té době chodil, něco jako první ročník festivalu. Hrálo tam několik lokálních kapel, byla to taková ryze punková akce. Přišlo hodně lidí, a to mě velmi potěšilo. Ten ročník se z organizačního hlediska úplně nepovedl, protože tam svou roli sehrál i alkohol. Celý den jsem zařizoval potřebné věci, a večer jsem byl unavený, nic moc jsem nejedl a potom mi stačilo pár panáků na oslavu toho, že se vše zdařilo a  tak jsem z prvního ročníku neodešel po svých.
Hrad Pecka je kulturní památka a je třeba k němu přistupovat s úctou. Veškeré akce se tam pořádají za určitých podmínek, které si pořadatel domluví s městečkem Pecka, jež hrad spravuje. Jedno z pravidel je, že hrad bude perfektně vyklizený před devátou hodinou ráno, kdy začínají prohlídky. Což se tenkrát bohužel nepodařilo a další ročník nám nechtěli povolit. Stala se ale věc, která nám paradoxně pomohla. V roce 2002 byly na Moravě velké povodně a my chtěli uspořádat festival jako benefici pro vesničky Kly, kam z Pecky vyjížděli dobrovolníci pomáhat. V té době jsme ještě neměli občanské sdružení, byli jsme tři nadšenci do kultury a chtěli jsme pořádat akce pro sebe a své známé. Došli jsme za městkou radou a poprosili je, zda by bylo možné přeci jen festival uspořádat. Slíbili jsme, že na akci nebude podávat tvrdý alkohol. Obecní rada, dle mého ocenila nápad uspořádat festival jako benefici. Řekli, že ano a tím vlastně začala tradice pořádání festivalů. Občanské sdružení vzniklo v dalším roce, protože bylo potřeba vystupovat jako právní subjekt a také se to hodí při žádostech o grant. Což neděláme příliš často, vzhledem k tomu, že nechceme být příliš závislí na zdrojích od nějakých inštitucí, které vám sice něco málo dají, ale pak vás sekýrují pro každou volovinu.  Festival na hradě Pecka pořádáme už třináct let.


Proč zrovna do těch Kel?
Kly byly jednou z nejvíce postižených obcí na Moravě a městečka z naší, povodněmi nedotčené oblasti, oslovovaly městečka v moravském regionu, které potřebovaly pomoc. Dobrovolníci z Pecky si vybrali Kly, byla tam nějaká kooperace skrz dobrovolné hasiče. 


Je to akce převážně hudební?
Myslím, že ano. Ale snažíme se vytvořit i dost prostoru pro divadlo a doprovodný program, jako je promítání, dílny, knihkupectví, lidskoprávní osvětu a podobně. Festival se jmenuje Benefiční festival divadla a hudby Pecka + rok, ve kterém se koná. Letos bude Pecka 2016.


Kam dáváte výtěžek?
Každý rok vybíráme jiný cíl benefice, do letošního roku to bylo tak, že jsme o tom rozhodovali ve sdružení a vybrali jsme subjekt, na kterém jsme se dohodli.


Třeba?
Vždy jsme to vybírali podle toho, jak jednotlivé subjekty fungují, co používají za metody, co vytvářejí, čím jsou zajímavé a čím jsou s námi propojené. V prvních letech peníze putovaly do stacionáře Rváček z Rváčova u Lomnice nad Popelkou. V dalším ročníku jsme obdarovali občanské sdružení pana Fučíka  Život bez bariér v Nové Pace. Tehdy to byl poměrně úspěšný rok, získali jsme asi pětatřicet tisíc a přes nadaci Divoké husy jsme měli možnost výtěžek ještě zdvojnásobit. Nadace Divoké Husy dává stejnou částku, kterou vy darujete, ale musí se jednat o sociální projekt. Každý rok jsme vybírali projekt v rámci sdružení a jeden rok to šlo dokonce přímo městu Pecka na výrobu prolézaček pro děti do školky.
Celý festival byl od počátku postavený na tom, že se tam potkají umělci, kteří už nějakou dobu fungují a mají svou cestičku vyšlapanou a pak také začínající umělci. Měli by se potkat na pódiu a sdílet zkušenosti a poslechnout si jeden druhého, podívat se na amatérské i profesionálnější divadlo. A zároveň na tom nevydělávat peníze, ale spíš obdarovat někoho, kdo ty peníze nutně potřebuje.
Loni peníze šly do Nepálu, kde bylo zemětřesení. Poprvé jsme použili pro výběr cíle rozhodnutí návštěvníků festivalu formou hlasování. Vybrali jsme tři subjekty a všechny je jednoduše popsali na informačních bannerech.


Ochranu životního prostředí nepodporujete?
No osobně jsem inicioval nějaké ekologické aktivity v rámci doprovodného programu, ale pokud si dobře vzpomínám, tak jsme podpořili novopacké občanské sdružení Místo, což je psí útulek. Z mého pohledu to patřilo k nejlepším akcím, protože je to regionální subjekt a peníze opravdu nutně potřebují. V té době měli v péči třicet psů.


Jakou míváte návštěvnost?
Už deset let to držíme zhruba na čtyřech stovkách návštěvníků. Hrad Pecka má omezené prostory a tisíce lidí zkrátka nepojme, tohle je akorát. Jsme spokojení z hlediska finančního i z hlediska organizačního. Nemusíme řešit záchodky, umývárny a podobně. Všechno funguje přirozeně a zatím jsme neměli problém ani s agresivitou nebo vykrádáním stanů, jak je to běžné na velkých festivalech. Já už nějakou dobu vůbec nepiju alkohol a cítím velkou zodpovědnost, pokud se tam lidé opijí a hrozí nějaký konflikt nebo úraz. I když jsme zpočátku žádná omezení neplánovali, nakonec jsme museli na vstupenky psát, aby lidé nelezli po hradbách, a máme najaté hasiče, kteří fungují jako taková ochranka. Běhají s lucernami a svítí na hradby, aby tam opravdu nikdo nelezl. Už nějakou dobu to funguje dobře a vypadá to, že se z toho pomalu stává poklidný festival pro rodinky a možná i trochu pejskařský festival.


Nevadí dětem a psům tvrdá muzika?
Festival probíhá od pátku odpoledne do sobotního večera. Pátek je trošku divočejší, hrají tam ostřejší kapely, lidi si sami určují, co je baví a co chtějí absolvovat z programu, který jim předkládáme. Přijíždí, staví si stany, a sobota je poklidnější. Během celé akce nabízíme pohoštění. A věřím, že každý si najde ve stánku to své. Nabízíme dobroty na grilu, vegetariánská jídla a specialitou, kterou děláme už od začátku je veganský  guláš. Jednu dobu jsme spolupracovali i s organizací Food not bombs, což byla skvělá spolupráce, kdy k nám jezdila hradecká pobočka a připravovali výborná veganská jídla. Lidé, kteří tam jezdí od začátku, zakládají rodiny a rodí se jim děti a začínají tam jezdit s nimi. Proto vymýšlíme aktivity i pro děti, mohou malovat nebo jinak tvořit, byly tam i workshopy dřevořezby loutek, sochání do kamene, nebo dráteník. Jeden čas se před festivalem konal plenér, kam se sjeli umělci a přímo na hradě tvořili. Festival pak byl takovou vernisáží děl.


Vaše občanské sdružení Bezdružic má i další aktivity kromě festivalu, vím, že pořádáte ještě staročeskou pouť na Pecce, můžete mi k tomu něco říct?
Kromě festivalu jsme časem začali dělat i další kulturní akce a jednou z nich je i Staročeská pouť na Pecce, která bude letos poprvé. Byl o ni velký boj s Obecní radou, protože doteď tam probíhala taková ta standardní pouť, kam přijedou kolotoče, střelnice a stánky s čínským zbožím. První impuls dal vlastně Hynek Kalista, člověk, který se přistěhoval na Pecku, celkem nedávno. Na náměstí koupil dům a zřídil v něm kovářskou dílnu. Přijde mi, že jemu záleží na tom, aby se na Pecce kvalitně žilo možná i víc než některým domorodcům. Má například blok Život je pecka.
Byl jsem přítomný na jednom ročníku pouti, kdy tam slavil starosta z Nové Paky své narozeniny. Každý rok jezdil slavit na peckovskou pouť, zaplatil světským, kteří pochází z Paky, a autíčka jezdila, kolotoče se točily a řvalo to tam do jedenácti do noci. Pan Kalista za ním přišel s prosbou, zda by nebylo možné to ztlumit a on ho ostře odbyl. Podle mě to byl první impuls, kdy Hynek začal uvažovat o tom, aby se něco změnilo, a oslovil nás jako občanské sdružení a my už jsme předtím přemýšleli o tom, jak přetransformovat součastnou podobu pouti na staročeskou pouť. Rádi bychom, aby se na peckovskou pouť navrátili skuteční řemeslníci, pěkné atrakce a hlavně, aby náměstí pulzovalo životem a ne hlasitými decibely z reproduktorů. Ale stále to byla jen taková idea a neměli jsme odvahu do toho jít. Kamarád ze sdružení Honza Zverec se byl shodou okolností podívat na staročeskou pouť do Vysokého nad Jizerou a moc se mu tam líbilo. Zjistil, že staročeské atrakce není tak složité sehnat. Sedli jsme si na to, a postavili koncept pouti tak, aby neprodělala. Plánujeme stánek s občerstvením, který by nám měl zaručit výdělek na pokrytí nákladů. Honza Murdych, současný kastelán, vymyslel, že pouti dáme podobu i kulturní akce, s koncerty a divadelními přestaveními, či kejklíři. Budeme se snažit do toho zapojit i místní lidi a spolky. Pamatuji si poutě ze svého dětství, kdy náměstí doopravdy žilo a pulsovalo. Chodili tam mladí i staří a všechny nás to bavilo. Atrakce jsou od té doby stále dražší a bohužel i dle mého méně zajímavé. Cítíme potřebu to změnit a obnovit. Vzhledem k tomu, že se poskládal tým lidí, který na tom chce pracovat a má k tomu předpoklady, tak to chceme zkusit a věříme, že se to podaří.


Proč vy osobně tohle děláte?
Baví mě dělat něco pro lidi, mám rád akce, kde nejde primárně jenom o zábavu, ale něčím mě i obohatí. Vnímám takové akce jako čas a místo, kde se lidé setkají, jsou spolu na jedné vlně a mají možnost sdílet, povídat si a navzájem se nějak obohatit. Doprovodným programem festivalu je pokaždé nějaká ekologická osvěta nebo promítání filmů s tématikou ekologie, lidských práv nebo práv zvířat. Oslovil jsem brněnské hnutí Nesehnutí a půjčili jsme si od nich putovní výstavu zaměřenou na hypermarkety. Snažím se hledat témata, která by mohla zajímat mou generaci a zároveň byla z mého pohledu důležitá. Už deset let se věnuji meditační praxi Falun Gong, která mě svým způsobem někam posunula a i o tom bych rád s lidmi mluvil.


Vysvětlete prosím, o co jde.
Falun Gong je prastaré čínské učení, které zahrnuje kultivaci těla a mysli. Je to něco jako buddhismus nebo taoistické učení. Ve Falun Gongu jsou jednoduché meditační cviky, které pomáhají uvolňovat energii v těle, funguje to podobně jako u jógy. Zároveň je to duchovní cesta, kdy se člověk řídí principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti a uplatňuje je v životě. Zní to jednoduše, když se to takhle řekne, ale například pravdivost znamená žít opravdově. Když se člověk něco opravdu rozhodně dělat, není to vždy úplně jednoduché v tom vytrvat a tou cestou jít. Kupříkladu od roku 1999 je Falun Gong v Číně zakázaný. Praktikující Falun Gongu jsou nejvíce zneužívanou skupinou pro ilegální odběry orgánů, které probíhají ve vojenských i státních nemocnicích. Nevím, zda je to ještě i teď běžná praxe, ale nedávno byl v Čechách novinář Ethan Gutmann, který působil v Číně. Vydal knihu Jatka, která o ilegálních odběrech orgánů přímo pojednává. On prováděl vyšetřování, mluvil s lidmi a shromáždil hromadu důkazů a výpovědí očitých svědků.


Orgány se prodávají na Západ?
Většinou bohatým Asiatům, protože prý není pro Evropana úplně jednoduché přijmout orgán člověka jiné rasy. Ale, co vím i lidem ze Západu, kteří nechtějí čekat standardní dobu, která je zde běžně asi dva roky. Slyšel jsem i zaznamenaný rozhovor. Právník a bývalý kanadský ministr pro styk s Východem David Kilgour tomu zpočátku nevěřil. Jako praktikující křesťan cítil potřebu zjistit pravdu, protože křesťané mají v Číně také velmi těžkou pozici, stejně jako Tibeťané a urgujští muslimové. Čínský komunistický režim je zaměřen na likvidaci jakýchkoliv duchovních směrů nebo základů svobodného myšlení. David Kilgour zaplatil síť dobrovolníků, kteří se vydávali za zájemce o orgány a volali do nemocnic a rozhovory nahrávali. Přepsané telefonní hovory nakonec vyšly v brožuře Krvavá sklizeň. Když jsem slyšel tu nahrávku, byl jsem překvapen, jak je to snadné. Bylo to, jako byste si objednával nějaký přístroj. Tak to funguje. Pro lékaře je to byznys. Stejně jako výstava Bodies, která je také čistě byznys. Tam není ani prokázaný původ těch těl.

Byli to vězni, ne?
Jsou to těla vězňů, snad i politických a neprávem obviněných a odsouzených.


Vy sám Falun Gong praktikujete nebo to i vyučujete?
Já jsem praktikující. Falun Gong má pouze jediného Mistra, který učení vyučuje.

Kde, v Číně?
Ne, z bezpečnostních důvodů není v Číně, ale žije v Americe. Já jsem se s ním setkal v roce 2012 ve Spojených státech. Nejsem žádný velký angličtinář a neměl jsem nikoho, kdo by mi překládal, takže to byl dost rychlý, nicméně silný zážitek. Mistr se moc na veřejnosti neukazuje a s praktikujícími se téměř nesetkává. Jednou za čas, podobně jako třeba dalajláma, Mistr Li Hongzhi, vystoupí na veřejnosti.

Kdybych chtěla Falun Gong praktikovat, tak co mám dělat, na koho se mám obrátit?
Můžeme se domluvit spolu a společně si zacvičit a dál bude na vás, jak se tomu chcete moc věnovat.

To se necvičí ve skupině, to cvičí každý sám?
Může se cvičit i ve skupině. Ve městech jako je Praha, Brno, Olomouc a další.  Já znám ve svém okolí jen jednoho kluka, který se tomu věnuje, a s ním si občas zacvičíme. V Hradci Králové je možná pět, šest lidí. Alespoň ze začátku je dobré jít párkrát mezi ostatní, aby vám případné chybné pohyby opravili, ale v zásadě se to dá praktikovat o samotě. To mi na tom přijde velice sympatické. Nemusíte platit žádné příspěvky, chodit pravidelně na hodiny, můžete si to přizpůsobit svým vlastním podmínkám. To cvičení je ale třeba brát spíše jako doplněk. Větší důraz je kladený na princip „odžívání“ karmy a na to, aby člověk kultivoval svůj charakter. V té praxi se mluví o tom, že karma a ctnost jsou hmatatelné látky. Vždycky mi bylo proti srsti, když mi někdo předkládal duchovní nauky stylem: toto je dobré a toto není dobré, to se musíš naučit, tohle nesmíš dělat. Koketoval jsem například s učením Hare Krišna a už jsem cítil nějaký blok, když jsem dostával knihy na ulici, které bylo třeba nastudovat. Já si svou cestu musím najít sám. Měl jsem životní období, kdy jsem chodil často do lesa a snažil se meditovat. Od kamaráda jsem se pak dozvěděl o Falun Gongu, předal mi základní knížku, kde jsou popsané základní cviky a principy. Našel jsem si k tomu svůj vztah a pozvolna to v sobě zpracoval. Začal jsem to praktikovat sám a jel jsem do Prahy na cvičební místo, kde mi opravili chyby. Vnímám to tak, že mi to sedlo. Jsem teď kontaktní osobou pro Jičín a Dvůr Králové.


Má to účinky i na fyzické zdraví?
Nepochybně. Když jsem začínal, měl jsem problémy se zády a řekl bych, že mi to hodně pomohlo. Nechci říct, že bych úplně odboural bolest nebo se úplně fyzicky spravil, spíš jsem k tomu získal myšlenkově jiný přístup. Začal jsem o sobě víc přemýšlet. Máma mi vždycky říkala: narovnej ty záda! Falun Gong byl pro mě signálem, abych narovnal záda nejen fyzicky, ale především duševně. To mně pomohlo mnohem víc než fyzické cvičení, i když i to pro mě má velký efekt.

Cvičíte každý den?
To ne. Měl jsem období, kdy jsem cvičil denně, ale teď bohužel vůbec nestíhám.

Je to série cviků, která se opakuje?
Ano a dá se to i upravit. Je několik verzí hudby, při které se cvičí, a instrukcí k tomu, ale není ani nutné je používat. Ze začátku jsem cvičil pouze s mantrou, kterou jsem si odříkal před cvičením. Naučil jsem se mantry, šel jsem do přírody, do lesa, odříkal si je, zacvičil si a zase jsem šel. A nic víc jsem k tomu nepotřeboval. Až později jsem zjistil, že k tomu existuje hudba.

Jestli jsem to dobře pochopila, principy Falun Gong jsou jedním z důvodů, proč děláte něco pro druhé, je to tak?
Asi ano. Spousta lidí dělá v životě chyby nebo něco, co jim tak úplně nesedí, ale nezmění to, dokud si neuvědomí, že jsou to chyby. Festival by mohl být místem, kde si mohou lidé v klidu promluvit a něco si ujasnit. Obohatit se a posunout se. A to je důvod, proč v tom pokračuji, jinak bych s tím už dávno přestal, protože to pro mě představuje velký stres z kombinace alkoholu a rozjařenosti a velkou zodpovědnost. Naštěstí se to v posledních letech úplně vyklidnilo a festival se stal místem, kam si i já jako organizátor chodím odpočinout.


V co věříte, Michale?
To je zajímavá otázka! Vždycky si říkám, že vím, v co věřím. Směje se. Věřím v existenci univerzální pravdy. V to, že by se člověk neměl snažit od ní neodklonit, zůstat neúplatný a silný. Ale nelze vyčítat lidem, že se nezachovali správně, protože je to jen tím, že jsou slabí. Všichni jsme slabí a máme nějaké mezery. Věřím v principy Pravdy, Soucitu a Snášenlivosti, podle kterých se všechno točí. Když se k sobě budeme chovat dobře, budeme ohleduplní jeden ke druhému a budeme to posílat dál, tak se nám to zase vrátí. Vlastně nejsou potřeba zákony a policie, aby nás hlídaly.
Cítím se svým způsobem jako anarchista, ale ne takový anarchista, který rozbíjí výlohy. Vždycky jsem cítil, že anarchie je čistý projev lásky, nesobectví, svobody a pravdivosti k sobě a ostatním. Ještě tak umět poznat, co je pravda!


Michale, moc děkuju za zajímavý a velmi inspirativní rozhovor a doufám, že se potkáme při cvičení nebo na Pecce.