EX ANIMO

EX ANIMO - Rozhovory o zemi a lidech.
Eva Francová a hosté

Ex Animo je latinská fráze a znamená doslova „z duše, ze srdce, upřímně“. A v tomto duchu jsou vedeny moje veřejné rozhovory s hosty. Témata jsou různorodá, ale spojuje je jediný záměr, jediná myšlenka – co můžeme udělat my „zdola“, jak můžeme konkrétně a prakticky zmírnit strmý pád, který naše civilizace zdá se právě prožívá.
Rozhovory se odehrávají před publikem, jsou natáčeny na kameru a později zveřejněny na YouTube.

PAVEL BURŠÍK A JANA MENČÍKOVÁ

Ke zvířatům, jejich opomíjeným právům a trápení, které s námi mají, mám blízko, a proto lidi, kteří jim věnují svůj čas, energii a prostředky, zpovídám poměrně často. Tentokrát jsem se ptala Jany Menčíkové a Pavla Buršíka, kteří se angažují ve spolku OBRAZ (Obránci zvířat) a v současné době se snaží prosadit zákaz klecových chovů v České republice.

Jaké cesty vás dovedly k tomu, co právě děláte? Proč se zrovna zvířata stala předmětem vašeho zájmu?

Pavel: To, jak se v současnosti lidstvo chová ke zvířatům, bude za několik desítek let vnímáno tak, jako my se dnes díváme otroctví nebo to, že děti pracovaly čtrnáct hodin denně ve fabrikách. Dosud si to množství lidí nepřipouští, spousta lidí v tom nevidí problém nebo o tom nechce slyšet, ale to, v jakých podmínkách chováme zvířata, a co těm zvířatům provádíme, je neobhajitelné.

Jak vás napadlo věnovat se boji za zlepšení životních podmínek průmyslově chovaných zvířat?
Pavel: Už jako dítě jsem vnímal rozpor v tom, že součástí každého oběda je maso a zároveň člověk dostává informace o velkochovech. Trvalo mi ale nějakou dobu, než jsem tomu přizpůsobil svůj životní styl. Moje cesta ke zvířatům vedla přes ekologii, byl jsem nějakou dobu členem Strany zelených a je pro mě důležité nejen to, co se zvířatům děje, ale také vliv velkochovů na životní prostředí a planetu.

 Jana: Vyrůstala jsem na vesnici a v kontaktu se zvířaty jsem od útlého dětství. V mém případě to znamenalo hlavně kočky a psy, s těmi jsem měla nejbližší vztah. Před několika lety jsem ale měla intenzivní zážitek, který hodně změnil můj pohled na zvířata. V lese jsem našla týraného kocourka, který měl propíchané tlapky, vydloubnuté oko, byl skutečně brutálně týraný. Nechala jsem si ho a snažila jsem se ho z toho dostat, což se podařilo pouze ve fyzické rovině, psychicky se z toho vůbec nikdy nevzpamatoval. Nikdy lidem znovu neuvěřil a to trauma si nesl hluboko v sobě. Začala jsem se zamýšlet nad tím, kde všude se děje podobné bezpráví a najednou se mi otevřely dveře, které jsem do té doby odmítala vidět – živočišný průmysl. Došlo mi, že možná ta zvířata vypadají jinak, mají srst nebo peří, mají jiný počet nohou, ale zřejmě tu bolest a strach cítí úplně stejně, a zrovna tak, jako se to podepsalo na mém kocourovi, na kterém jsem denně viděla ty důsledky, se to dotýká ostatních zvířat. Skrze příběh jednoho kocoura se ve mně probudila vnitřní naštvanost a odhodlání s tím něco udělat a podílet se na tom, aby toho utrpení bylo čím dál tím méně a rozvíjet a kultivovat soucit v lidech.

Jak je to dlouho, kdy jste takhle prozřeli?
Pavel: Já si nemyslím, že je to tolik o prozření, minimálně ne u mě. Je to spíš vývoj. Člověk potkává inspirativní lidi nebo se mu dějí nějaké zážitky. Jeho životem prochází různá zvířata a tak se zvyšuje jeho soucit a solidarita. Je to i uvědomění, že zvířata sice dokážou cítit celé spektrum bolesti nebo negativních emocí stejně jako člověk, ale sama se člověku bránit nedokážou. Slepice v klecových chovech si nezaloží odbory nebo nevstoupí do stávky. Tak musí nastoupit lidé, kterým to není lhostejné. Čím dál víc lidí si nepřeje, aby zvířata zbytečně trpěla, a nejde jen o lidi, jako jsme my, kteří se problematice věnují každý den na plný úvazek.

Jana: Příběh s kocourkem se odehrál před pěti lety, ale už roky předtím jsem chodila pomáhat do útulku. Až setkání s tím jedním konkrétním osudem týraného zvířete bylo pro mě zlomové.

Předpokládám, že jste oba vegani, je to tak?
Jana: Já si tak neříkám, i když se vegansky stravuji a žiju v souladu s veganskými hodnotami. Přijde mi, že pro mé okolí, zvláště na malé vesnici, je přijatelnější popsat, jak žiju, než abych se označovala jako vegan.

Pavel: Snažím se. Někdy mi chybí důslednost z mého pohledu v maličkostech, tím myslím například éčka živočišného původu, nejsem si třeba u každého rohlíku stoprocentně jistý, zda v něm nebyla živočišná složka.

Nejdříve jste oba začali u sebe, změnili svůj životní styl a způsob stravování a později jste získali potřebu nějakým způsobem se angažovat, ovlivňovat prostřednictvím aktivismu další lidi. Jak k tomu došlo?
Pavel: Hodně lidí má potřebu něco udělat, ale není vždy zřejmé, co to „něco“ má být. Jakou cestou se vydat, co podpořit, jaký problém je třeba řešitelný letos nebo příští rok. Já s OBRAZem spolupracuji relativně krátce, ale o to intenzivněji. Na Obráncích zvířat se mi líbí, že jejich kampaně a cíle jsou skutečně dobře promyšlené. Smyslem není jenom sdělit nějaký názor, ale stanoví se konkrétní cíl v konkrétním časovém horizontu. Například že během dvou let nějaký způsob chovu, který je krutý, zastaralý a nevyhovující, bude v České republice zrušený. To se mi moc líbí. Člověk opravdu pracuje na změně a může se přidat spousta lidí. Věci se naplánují, přidá se veřejnost a lidé vidí, že změna je možná.

Jdete tedy cestou pozvolných změn. Mohli bychom to nazvat ústupkem živočišné výroby. Nebudou malé klece, budou třeba větší klece nebo budou jenom haly. To tu krutost příliš neřeší, jenom ji zmírňuje. Ale asi se shodneme na tom, že je to lepší než nic.
Pavel: Já bych neřekl, že je to ústupek. My si uvědomujeme, že každý způsob komerčního chovu zvířat s sebou přináší nějakou míru utrpení a nepohody, ale zároveň že jsou chovy, které jsou výrazně horší, nebo systémy chovů, které jsou přece jenom ohleduplnější. Neřekl bych, že je to ústupek, když je veřejnost dnes připravena na zákaz kožešinových farem nebo klecových chovů slepic. Kdybychom udělali kampaň, která by měla zcela nerealistické, přespříliš ambiciózní cíle a chtěla prosadit věci, které se nedají docílit během třeba dvou let, tak bychom jenom tak zaštěkali, zakřičeli do lesa a z lesa by se nic neozvalo, a nepomohli bychom vůbec nikomu. Nebyl by ani ten ohleduplnější chov.

Jana: Hlavní kritérium je pro nás reálnost naší snahy. Chceme budovat aktivismus a chuť v lidech něco měnit. Když se začnou přidávat na vlnu, která vyústí v podobný výsledek, jako tomu bylo u kožešinových farem, tak nás to dlouhodobě motivuje se o něco snažit.  Vždy se řídíme tím, co je reálné, i když bychom všichni chtěli všechno nejraději hned zítra. Snažíme se najít rovinu, kdy to bude ještě fungovat a zároveň to pro nás bude dost.

Jedná se tedy pouze o slepice, nebo i o králíky nebo prasnice?
Jana: Co se týká klecových chovů, v tuto chvíli řešíme slepice a zároveň jsme se přidali do evropské občanské iniciativy Konec doby klecové.

Pavel: Konec doby klecové je nástroj lidové demokracie. Když se posbírá více než jeden milion podpisů v celé Evropě, vyzve Evropskou unii k zahájení legislativního procesu, který by zakázal veškeré klecové chovy všech zvířat v celé Evropě. Nejvíce se to týká slepic, ale také třeba křepelek a králíků. Také některé kotce pro prasnice jsou v podstatě klecemi, v některých zemích jsou takto zavřená i telata. To je iniciativa, ke které jsme se moc rádi přidali a budeme usilovat o to, aby se tato velká systémová změna na úrovni Evropy odehrála.

Slepice jsou tedy takovými prvními vyslanci, vlajkovou lodí?
Pavel: Tam je rozdíl v tom, že u nich existují jasné, standardizované alternativy. Český i evropský zákon zná čtyři způsoby chovu slepic. Kromě toho nejhoršího, klecového, jsou i tři bezklecové. Je poměrně jednoduché říct, že se zakazuje ten klecový a povoleny už jsou pouze ty zbývající tři.

To jsou konkrétně které?
Pavel: Chov na podestýlce, neboli halový, chov s volným výběhem a pak jsou to ekologické chovy. Je to poznat i na vejcích podle prvního čísla kódu na skořápce. Trojka jsou klecové chovy, dvojka podestýlkové, jednička volný chov a nula biochov.

Halové chovy jsou údajně v mnoha ohledech horší než chovy klecové, slepice jsou prý ve větším stresu, navzájem si ubližují. Je to pravda nebo není?
Pavel: S tím nesouhlasím. Samozřejmě netvrdíme, že je to pro slepice ráj, ale není to peklo jako klecové chovy. Vždy záleží na konkrétním způsobu provozování chovu, jeho managementu. Velká výhoda bezklecových alternativních chovů je, že tam mají slepice více místa, nestojí na drátech a mohou se tam věnovat svému přirozenému chování.

Co myslíte tím přirozeným chováním?
Pavel: Především hrabání, popelení, což je způsob očisty, hřadování, sezení na bidýlku. Ale i možnost nějakého pohybu. V malé kleci je pětadvacet slepic a slepice si tam za celý svůj život nemůže popoběhnout, roztáhnout křídla natož popoletět. V tom vidím velkou výhodu alternativních chovů. Později se plánujeme věnovat i doporučení velkým odběratelům vajec, jako jsou supermarkety, a producentům, aby se přechod na bezklecové chovy udělal správně. Aby byly slepice chovány v rozumně velkých hejnech, což je asi do sta kusů, kde jsou schopny si vytvořit hierarchii.

Byli jste se podívat v nějaké drůbežárně?
Pavel: Já jsem napsal asi deseti firmám, že bych se chtěl podívat. Žádná z nich mi neodpověděla. V několika případech jsem alespoň obcházel okolo, respektive tam, kam mě pustili, než mě někdo zastavil. Investigativní záběry, které jsme zveřejnili v červnu tohoto roku, vyvolaly velké pozdvižení a jsou pořizovány lidmi, kteří s námi na celé věci spolupracují.

Jana: Já byla vevnitř před mnoha lety při výkupu takzvaně vynešených slepic ještě se svými rodiči. Vzali nás přímo do té haly, kde byly klece.

Kde to bylo?
Jana: V Kosičkách u Nového Bydžova. V určité části haly člověk přestane vidět na dveře, kterými přišel, a zároveň nevidí na konec. Zdá se to jako nekonečná ulička s několika řadami klecí nad sebou. Slepice jsou přirozeně zvědavé, a když vidí něco, co obvykle nevidí, začnou neuvěřitelně vyvádět, poplaší se, šlapou po sobě. Viděla jsem, jak se zaměstnanec ke slepicím choval. Vytahoval je z klecí velmi neurvale, tuhle čapnul za křídlo, tuhle za nohu, tuhle za krk. Naházel nám je do přepravek a bylo mu jedno, co s nimi je, jestli nám polovinu přizabije, než je vůbec předají. Od té doby jsem si nikdy nedala jiné vejce než od domácích slepic, později jsem přestala jíst i ta. Byl to tak silný zážitek, že jsem věděla, že se na tom už nemohu žádným způsobem podílet. Máme doma slepice a znám je, každá je úplně jiná, každá má nějaké svoje vrtochy. Jedna je spíš submisivní, jiná je dominantní, jedna je vynalézavá, druhá je spíš stádního typu. Některá umí vymyslet i pěkné lumpárny. Mnohé od sebe rozeznám, protože jsou to skutečné individuality, ani by člověka nenapadlo, jak moc velké.

Kde se vzalo přesvědčení, že slepice je hloupý pták? Máme slepice zachráněné z velkochovů už několik let a nikdy by mě nenapadlo, že jsou hloupé, naopak. Jsou vynalézavé, zvědavé a mají docela pestrý vnitřní život.
Jana: Myslím, že to přesvědčení vzniklo jako nějaký mýtus. Kdybychom se podívali na počty zvířat, která jsou někde držená, tak slepice jsou na tom s přehledem nejhůře. Na žádném jiném ptákovi na světě není pácháno tolik krutosti jako na slepicích. Možná se to nese společností jako omluva vlastního chování.

Pavel: Je to obranný mechanismus.

Jana:  Slepice jsou také trochu nepochopené. Protože jsou jiné než psi a kočky, jsou považované za hloupé. Ale samozřejmě cítí strach i bolest stejně jako ostatní zvířata. Když s nimi je člověk v kontaktu jen chvilku, tak má pocit, že jim jde jenom o to zrní, ale ono to tak vůbec není.

Pavel: Mají legendární mateřské chování. Kvočna je synonymum matky v živočišné říši. Přepočítává svoje kuřátka... Jsou to ptáci s velmi rozvinutým společenským životem. Mají společenský žebříček a neustále spolu nějakým způsobem komunikují a vyjasňují si, kdo se s kým má rád nebo nemá, jaká je jeho pozice v hejnu a podobně.

Jana: Slepice prý pozná, které vajíčko je oplodněné a dokáže k němu jakoby „mluvit“, komunikovat s kuřátkem už ve vajíčku. Slepice je údajně schopna zapamatovat si až dvě stě svých „kamarádek“, poznat je od sebe. To jsou věci svědčící pro inteligenci slepic a málokdo o nich ví a nepoznáte je po půl hodině na dvorku. Já mám teď jednu nemocnou slepičku doma, protože ještě nemůže být venku a o to víc si tohle všechno uvědomuji. Během několika týdnů, co je u mě, jsme si spolu vytvořily komunikační strategie. Poznám, kvůli čemu mě volá, jestli zrovna snesla vajíčko a chce, abych jí ho rozklepla, protože ho má strašně ráda, nebo jestli mě volá, protože převrhla vodu a má žízeň. Nebo slyší, že mi zazvonil budík, a protože je zvyklá, že k ní ráno chodím a nevstanu po prvním zazvonění, tak začne vyvádět. I ten repertoár zvuků, které umí, vypovídá o tom, že komunikace je u slepic hodně bohatá.

Ještě bych ráda uvedla na pravou míru jeden předsudek vůči slepicím, a  to, že slepice smrdí. To vůbec není pravda, jen se jim musí udržovat kurník v čistotě. Když jim každý týden vyčistíte jejich prostor a dáte čisté seno, tak slepice voní senem, když ji vezmete do ruky. Slepice smrdí jen lidem, kteří se o ně nestarají. Slepice není žádné špinavé, páchnoucí zvíře.
Jana. To je samozřejmě pravda. Ještě jsem si v tomto kontextu vzpomněla na to, že jsem vděčná svým rodičům, kteří mě naučili, že ke zvířatům se musíme chovat hezky. Když měli slepice, které už byly staré a nesnášely vejce, nikdy je nezabíjeli. Je to velký nešvar, že starší slepice „jde do polévky“. I když už snáší méně nebo vůbec, pořád je to velký pomocník. Já nerada plýtvám jídlem, ale někdy se mi stane, že neodhadnu množství, tak jsem opravdu ráda, že ho mám komu dát. Odmala jsem zvyklá, že slepice se nechávají dožít. Je to vůči nim uctivé.

My máme šestileté slepice, které stále snáší vejce. Když jim dáte, co potřebují, mají se dobře, tak snáší i v pozdějším věku, i když méně.  Není žádný důvod je zabíjet. Slepice z velkochovů se stejně nedožijí vysokého věku, po nějakých šesti letech i tak umírají samy, nejsou vyšlechtěné k dlouhověkosti.
Pavel: Z velkochovu je vyřazují už po jednom roce života, protože by jim klesla snáška třeba o třicet vajec ročně.

Levnější je slepici zabít a zařadit do té mašinérie novou, než živit tu starší.
Pavel: Navíc po roce klecového chovu mívají slepice nalomené zdraví,  jsou tak zubožené, přišly o velkou část svého peří, které jim už v kleci nedoroste, že je raději pošlou na jatka a „ubytují“ tam novou generaci, která si tam prožije svých dvanáct velmi mizerných měsíců života.

Mě vždy šokovalo, že život slepice je vlastně bezcenný. Kráva má nějakou cenu, prase má cenu, ale život jedné slepice nemá žádnou cenu. Kdyby tam člověk přišel, vzal jich z té haly sto, tak si toho nikdo ani nevšimne.
Jana: Slepička Evelína, kterou mám teď doma, byla vyhozená na bedně s mrtvými slepicemi. Byla dehydratovaná, podvyživená, a když jsem ji vzala k veterináři, prvotní ošetření mě stálo třicet pět korun. Ani tuhle minimální částku se lidem za slepici u zvěrolékaře nevyplatí dát.

Většině veterinářů se slepice nechce léčit. Poradí vám, abyste ji zabili, léčba se nevyplatí. To je první a často jediná rada, kterou u běžného veterináře dostanete, když přijdete s nemocnou slepicí.
Jana: Já mám štěstí na paní veterinářku v Lípě u Hradce Králové, rozumí i slepicím a je velmi vstřícná. Pokud to není trápení, vždy se pokusí slepici léčit.
Pavel: Lidé bohužel dlouhodobě rozlišují mezi živočišnými druhy. Cítí hodně lásky ke svým psům a kočkám, ale zvířata takzvaná hospodářská vnímají jako bezcenná. Ale zdá se mi, že se to pozitivně mění, v tomto jsem optimista. Když lidé vidí potají pořízené záběry z velkochovů, když se dozví pravdu, dokážou lásku ke zvířatům od těch svých mazlíčků rozšířit ke zvířatům všeobecně. Alespoň si nepřejí, aby ta zvířata zbytečně trpěla.

Co je tedy vaším aktuálním cílem? Vy nyní chcete, aby se v České republice zakázal chov slepic v klecích?
Pavel: První půlrok kampaně jsme se zaměřovali na to, aby se firmy, které odebírají hodně vajec, zavázaly, že nebudou odebírat vejce z klecí. V supermarketech, které se k tomu zavázaly, což je například Kaufland, Lidl, Tesco, Penny Market a další, za několik let nekoupíte vůbec klecová vejce. Zároveň i některé potravinářské firmy, jako je Dr. Oetker, Mondelez, Nestlé, přijaly tuto politiku.

Mluvíme o jakém roce?
Pavel: To se liší. Některé ty firmy už to praktikují v současnosti, třeba Dr. Oetker, a některé začnou od roku 2020. To jsou firmy, které prodávají potraviny online, s dovážkou, třeba Rohlík nebo Košík. Ty největší firmy, supermarkety, se zavázaly, že od začátku roku 2025 v nich nebudou k dostání klecová vejce, pouze vejce z bezklecových chovů. Do určité míry je pochopitelné, že to chvíli potrvá, protože v Česku je v současnosti skoro 90 procent komerčně chovaných slepic právě v klecích.

To je obrovské číslo!
Pavel: Těch bezklecových vajec není vlastně dost, aby se mohla uspokojit poptávka už třeba od příštího roku. Chvíli potrvá, než se haly přebudují.

Nyní tedy odběratelé musí tlačit na dodavatele, aby upravili haly?
Pavel: Přesně tak. Zároveň chceme, aby se to vyřešilo tak, že se v Česku zruší klecové chovy a dodávky se nebudou řešit importem. To se povedlo, devadesát procent maloobchodu řeklo, že nebudou v budoucnu prodávat klecová vejce. My ale chceme jít ještě o krok dál a po vzoru Rakouska, Německa a dalších zemí klecové chovy zcela zakázat. Tam si veřejnost řekla, že toto už nepatří do jedenadvacátého století. Proč bychom to měli dělat, když jsou tu ohleduplnější alternativy, kde mohou být slepice alespoň na podestýlce a mít trochu místa? Náš velký cíl a velký úkol pro následující rok je prosadit zákaz klecových chovů slepic v České republice. Přidáme se tak po bok mimo Rakouska a Německa i Švýcarska, Belgie, Kalifornie. Je to celosvětový trend, lidé si uvědomují, že je to problém. Ostatně i u nás v České republice podle výzkumu agentury Median by tři čtvrtiny lidí chtěly zákaz klecových chovů. A skoro devadesát procent si myslí, že klecové chovy neposkytují slepicím vyhovující podmínky.

V čem je tedy problém, proč to ještě není zakázané? V penězích?
Pavel: Je velmi malý rozdíl v průměrných výrobních nákladech na jedno vejce z klecového a z podestýlkového chovu. Jde v průměru o dvacetník. To jsou čísla Drůbežářské unie. Klecové vejce stojí korunu šedesát, vejce z podestýlky korunu osmdesát nebo devadesát. Cenový rozdíl je naprosto zanedbatelný. Je to důsledek trendu, který byl ve velkochovech v předcházejících desetiletích. Tlak na co nejvyšší efektivitu. Když si odmyslíme, že slepice je zvíře, které dokáže cítit bolest a celé spektrum negativních pocitů a nepohody, tak klecové chovy jsou úžasně efektivní. Klec je nakloněná, aby se vajíčko samo vykutálelo, výkaly propadávají mřížemi. Na začátku roku tam nacpou slepice, aby je zubožené o rok později vytáhli ven a nahradili novými. Voda tam sama teče, krmení se tam samo sype, je to dokonalý, bezúdržbový stroj. Tak dokonalý, že když tam spousta slepic zemře, tak je nikdo ani nezvedne a neodnese. Leží tam týdny a měsíce a ty ostatní si na ně stoupají, aby ulevily bolavým pařátkům. Ale abych se vrátil k tomu, proč se dávno klecové chovy nezakázaly. Nebyl zde tlak od odběratelů na producenty vajec. V západní Evropě jsou buďto klecové chovy zakázané nebo se každoročně jejich podíl snižuje a je třeba už jen na patnácti procentech.

Proč jsou tedy podestýlková vejce v obchodech o tolik dražší než ta klecová?
Jana: Protože supermarkety vědí, že neklecová vejce kupuje zákazník, který je ochoten si připlatit. Reálný rozdíl je ten dvacetník, ale oni to našponují a mají tak větší provizi pro sebe.

Pavel: Zdá se, že tam je trochu jiná cenotvorba. V současnosti je základním produktem klecové vejce, to je to, které se objevuje v letácích jako slevová nabídka, je to standard. Bezklecová vejce jsou prezentována jako luxus, nadstandard. Během několika let situace bude taková, že standard bude podestýlkové vajíčko. Budeme usilovat o to, aby se velký podíl chovu slepic nepřenesl jenom na podestýlku, ale i do těch ještě lepších chovů, především do volného chovu.

Jana: Máme informace ze zahraničí, že někteří drůbežáři sami pochopí, že z dlouhodobého hlediska je lepší podestýlkový chov rovnou přeskočit a jít ještě o řád dál.

Proč?
Pavel: Z důvodu předjímání budoucí poptávky. V roce 2012 byla jedna změna u klecových chovů, kdy začala platit nová evropská směrnice, ve které bylo několik nevýznamných úprav. Šlo o takzvané obohacení klecí, což například znamená, že v klecích přibyly nějaké škvírky, ve kterých si mohou slepice jakoby brousit drápy, přibyl tam malý čtvereček umělé trávy, který jim má nahradit trávu a podestýlku. V každé kleci přibyl prostor odpovídající třem krabičkám zápalek na jednu slepici.

Jana: Mělo to jeden dobrý důsledek, že po takzvaném vynešení se byly slepice schopné udržet na vlastních nohou. Dokud obohacené klece nebyly, byly na sebe namačkané natolik, že slepice neuměly stát a trvalo dlouhou dobu, než se jí vytvořilo svalstvo.

To by mě nenapadlo, že takhle miniaturní změna může mít vliv na kvalitu života.
Jana: Obrovský. I co se týká množství peří.  Při přechodu na podestýlkový chov se jedná o dvojnásobný životní prostor.

Může nám to ale napovědět, že i každé malé zhoršení může být pro zvíře fatální. A i malé zlepšení může být otázkou života a smrti. Kdyby se nakonec podařilo, aby se většina slepic chovala venku ve volném výběhu, bude to téměř normální život.
Jana: Určitě jsem tím nechtěla říct, že to obohacení bylo dostačující. Proto bojuji za to, aby klece v současné podobě zmizely. Ale pokud se takto promítly na kvalitu života slepic tři krabičky zápalek, jak moc se promítne podestýlkový chov? I když slepice z klecí i z hal jsou poznamenaná zvířata, je velký rozdíl v jejich zdravotním stavu.

Pavel: Už v roce 2012, kdy se takzvané obohacení zavádělo, říkalo mnoho lidí z řad ochránců zvířat drůbežářům, aby neinvestovali do těchto nových klecí a přešli rovnou na bezklecové chovy. Bohužel to většina drůbežářů nevyslyšela a teď čelí tomu, že se změnil postoj veřejnosti a poptávka po bezklecových vejcích. Podle Drůbežářské unie už producenti počítají s tím, že za pár let nebudou mít svá klecová vejce komu prodat.

Není to jen přání otcem myšlenky, skutečně se postoj veřejnosti mění?
Jana: V zahraničí běží podobné snahy o poznání déle a tak lze pozorovat sklizeň zasetých myšlenek a vizí. Já věřím, že to není jenom přání, že to bude skutečně realita.

Od kterého roku chcete prosadit zákaz klecových chovů?
Pavel: Hodně závazků se vztahuje k začátku roku 2025. V zásadě všechny supermarkety si toto datum nastavily, aby měly přechodné období. Proto nám dává smysl, aby po tomto datu už nebylo možné v Česku chovat slepice v klecích. V přechodném období pěti let by se na to mohli všichni zúčastnění připravit. I když bychom chtěli, aby se změna prosadila ihned, musíme být realisté a předložit realizovatelný plán, aby to nebylo jen zbožné přání.

Existuje platná petice, kde mohou lidé tento zákaz podpořit svým hlasem?
Pavel: Ano, na naší stránce Jak to snáší se mohou lidé dočíst další informace o tom, o co nám jde, podívat se na videa a také podepsat petici, která vyzývá velké odběratele, aby přestali odebírat klecová vejce. Zanedlouho se budou moci přidat ke kampani za zákaz klecových chovů v České republice, kterou nyní připravujeme. Sice teď řešíme způsob chovu jednoho druhu zvířat, tedy klecové chovy slepic, ale když se to povede, tak to velice pomůže všem budoucím snahám. Když se lidé spojí, když budou slyšet, když budou psát svým poslancům, když budou psát do obchodů, kam chodí nakupovat, proč odebírají nějaký produkt, tak zjistí, že změna je možná. Před patnácti, dvaceti lety to nikoho nezajímalo a dnes lidé dokážou společně udělat ohromnou změnu. A za rok to dokážou zopakovat na nějakém jiném tématu, pomoci jiným zvířatům. A to je podle mě hrozně důležité.

V co věříte?
Pavel: Věřím, že když se lidé spojí, tak dokáží ohromné věci. Věřím v lidskou společnost, která se snaží postupně snižovat utrpení nejen svých členů, ale i dalších živých tvorů. A věřím v to, že zájmy několika velkých firem na co největším zisku nesmí převážit nad zájmy zvířat, lidí a planety.

Jana: Já věřím v lepší svět, ale také v to, že je pro něj potřeba něco udělat. Nemyslím si, že by lidem bylo jedno, co se děje se zvířaty. Spíš jsme si nechali namluvit, že některé věci prostě nezměníme. Není to pravda a má smysl se snažit. Úspěch se zákazem kožešinových farem nám může být jasným důkazem. A další zvířata na naši pomoc čekají.

Moc vám oběma děkuji za podnětný a důležitý rozhovor, ale i za to, co děláte. Do nového roku 2019 přeji štěstí a radost nejen vám, ale i všem zvířatům.

KAMILA BOUDOVÁ

Na Kamilu jsem přišla na internetu, narazila jsem na článek o udržitelné módě a takzvané „slow fashion“. Velmi mě to zaujalo a chtěla jsem se dozvědět víc. Kamila byla tak hodná, že přijala mé pozvání a já ji mohla vyzpovídat. Je to temperamentní, energická mladá žena, která ví co chce a tím je mi sympatická. Učí na pařížských vysokých školách studenty módy, což je pro mnoho mladých žen hotový sen. Kamila je ale skromná, veselá a srdečná žena, se kterou je radost si povídat.

Kamilo, prozraď mi ve zkratce svůj životní příběh.
Nejdříve jsem vystudovala návrhářství v Liberci. Během studia jsem byla na stáži v Německu, a když jsem dostudovala, uvědomila jsem si, že o módním průmyslu a jeho fungování nevím vůbec nic. Chtěla jsem mít značku, ale vůbec jsem nevěděla, jak na to. Neučili jsme se ani marketing, ani obchod, prostě nic. Věděla jsem, že mě tady nikdo nezaměstná, protože jako designér jsem byla celkem podprůměrná, šít neumím natolik, abych mohla v tomhle směru prorazit. Ani jedna z těchto možností, zaměstnanec či podnikatel, nepřicházela v úvahu.

Jak jsi to vyřešila?
Odjela jsem do zahraničí na zkušenou. Nejprve jsem pracovala v Londýně jako asistentka nákupčího a později jako asistentka prodeje (business to business). Už tehdy jsem snila o tom, že jednou budu studovat módu v Paříži.

Co znamená business to business?

Jde o obchodní vztahy mezi dvěmi společnostmi a ne mezi firmou a zákazníkem. Našimi klienty byly velké oděvní firmy, například H&M, Top Shop a další značky. Dostala jsem na stůl objednávku, kde stálo: dvě stě tisíc zelených košil, dodávka za šest týdnů, čau. Zařiď. Takže já jsem zajišťovala, aby látka byla ve správné barvě, ušití prototypů v naší interní firmě. Technoložka to měřila, aby to dobře sedělo. Produkční řešili, zda bude místo v továrně a z druhé strany byl klient a dodavatelé knoflíků, pásků, zipů a všeho, co bylo třeba. A já jsem byla uprostřed mezi všemi těmi lidmi a všechno jsem to koordinovala. A za šest týdnů to muselo být ve skladu u klienta.

Jak dlouho jsi u toho vydržela?
Tohle jsem dělala rok a půl a pak jsem si řekla, že konečně zkusím tu Paříž. Už v Londýně jsem ale přišla na to, že designérem být nechci.

Pročpak ne?

Designéři zaměstnaní v luxusních značkách nebo ti, kteří mají vlastní značky, dělají asi kreativní práci, ale tady v tom objemu, v tomto systému, to kreativní práce opravdu není.

Třeba v H&M nelze prosadit vlastní nápad, kreativní vizi?
Ne, vůbec. Je to všechno okopírované z ulice, z blogů, z toho, co se nosí, a od ostatních značek, od konkurence. Spíš jde o nápady, jak použít trend.

Například když se nosí kolové sukně, tak nějaký ten kreativec může nějaké navrhnout?
On nakreslí kolovou sukni, vymyslí detaily, potisk a dezén si koupí od textilních designérů. To, jak to bude kreativně vypadat, barvou počínaje, přes potisk a materiál až po tvar, to neurčují designéři.

Kdo to tedy určuje?
To určují nákupčí a lidé z marketingu.

Co tedy určují designéři?

Ti nic neurčují, oni to jenom nakreslí v Illustratoru.

Musí být pouze manuálně zruční, nepotřebují být kreativní?
Přesně tak.

Aha, chápu. Takže to není tak, že by značka měla oddělení, kde by módní návrhář vymýšlel a navrhoval to, co se bude šít a prodávat?
Tady v tom objemu a systému řetězců ne.

No vidíš, já jsem si myslela, že tam někdo takový je.
Já nejdříve také! Existují trendové agentury s analytiky, kteří zkoumají, co se nosí.

Jde o to, aby se to hlavně dobře a rychle prodalo?
Ano! A celé to řídí nákupčí, který říká tohle jo, tohle ne. Návrhář něco nakreslí v Illustratoru, tým jede někam nakupovat ke konkurenci, třeba do New Yorku. Tam nakoupí, co by se jim asi líbilo, co se teď nosí, co je trendy. Přivezou to do kanclu, kde nejsou ani šicí stroje ani figuríny, tam jsou jen papíry a počítače. A tam se to zkopíruje, trochu se to upraví. Existuje administrační systém pro prototypy, aby se vědělo, co, kdy a odkud přišlo a kdo to poslal a podobně.

Ta zodpovědnost tedy leží na kom? Když rozhodneš o tom, že tyhle košile se budou dělat a pak je to propadák a nikdo je nekupuje, tak se s tím počítá jako se ztrátou?
Občas někoho vyhodí, když to hodně zkazí. Zodpovědnost je na nákupčím, který dá dohromady kolekci a řekne, kolik čeho se vyrobí. Předá to návrháři, se kterým se dohodnou, v jakém tématu to bude, jaké barvy a tak. Návrhář se podívá, jaké jsou trendy, a okopíruje spoustu těch věcí. Připraví celý plán kolekce, kde jsou všechna ta trička, která budeme mít za tři měsíce v obchodech. Řetězce, jako je například Promod, H&M, Takko, Zara nebo Mango, jsou ohromné, takže tam mají člověka na sukně, dalšího na džíny, jiný má na starosti jenom trička. Nad jednou skupinou je vrchní nákupčí a nad těmi asi pěti nebo deseti vrchními nákupčími je ještě hlavní marketingový nákupčí, velký šéf, ředitel. Mezi sebou si jednotlivé kolekce schvalují a to jsou ti lidé, kteří o tom rozhodují. Návrhář něco předloží na základě jejich zadání, a oni řeknou: tohle je dobrý, tohle se prodávat nebude, tak to škrtám, tohle musíš navrhnout jinak, u tohohle změníme barvu, tohle musíme zkrátit. Po těch připomínkách jde návrhář zpátky k Illustratoru, kde to znovu nakliká. Takže designerem jsem být nechtěla (směje se).

Takže jsi poznala, jak to chodí, ještě v Londýně, je to tak?
Ano, tam jsem to už částečně pochopila. Když jsem potom pracovala v Paříži jako asistentka nákupčího, tak už jsem viděla, co to znamená být designér v módním průmyslu.

Proč jsi tam tedy zůstala pracovat?
Protože část té práce je sympatická. Jedeš na nákupy, do fabriky na mítink a tak. Ale málokdy se dostaneš přímo do provozu, takže nevíš, co se tam děje, jestli se to tam fakt vyrábí.

Jestli to nevozí vyrábět kdoví kam?
No právě.

A vozí nebo ne?

Vzhledem k tomu, že to nadnárodní společnosti řeší jako problém, tak se to stává, ano. Subcontracting je, že zadáš práci nějaké fabrice, o které si myslíš, že je v pořádku. Můžeš tam udělat audit, zkontroluješ nebo necháš zkontrolovat třetí nezávislou osobou, zda jsou pracovníci dost staří, jestli lidé nepracují přesčas, jestli jsou otevřené nouzové východy pro případ požáru. Stává se, že lidé v továrně uhoří, třeba v Bangladéši.

Ale i třetí nezávislá osoba se dá podplatit, ne?
To zaprvé. Za druhé se to dělá jednou za dva roky a za třetí musí být kontrola dopředu nahlášená.

Takže to vlastně poněkud ztrácí smysl.
Ano. A další důležitá věc je ta, že nemáš možnost kontrolovat, zda je každá další objednávka vyrobená v téhle fabrice.

Takže oni to mohou tak trochu nakašírovat a většina se stejně šije jinde v mnohem horších podmínkách.

To se může stát. Nedokážu si představit v jakém poměru je to vyrobené v korektních podmínkách a jaký objem v katastrofálních podmínkách, ale děje se to. Fabriky si naberou velké množství zakázek, aby uspokojili všechny své klienty a pak zjistí, že už na to nemají prostor a kapacitu. Že švadleny pracují dvacet čtyři hodin denně a stále nestíhají. Tak to někomu šoupnou. Nebo jsou ceny tak nízké, že nejsou schopni to v dobrých podmínkách udělat.

Kam se to nejčastěji posílá? Do Indie, do Bangladéše?
Ano, zakázka je poslaná třeba do Bangladéše, ale do fabriky, která byla auditovaná.

Takže to třeba šijí v nějakých malých provozech?
Také. Ale často to je tak, že čím větší ta fabrika je, tím jsou ty podmínky pro pracovníky ostřejší, horší. A pak jsou ty úplně malé dílny, kde to nikdy nikdo neviděl, to není nikde ani oficiálně zapsané. A tam jsou právě ty děti. Když dostaneš objednávku a přepošleš ji někomu jinému, může to být legální, například potisk, ale také nelegální, kde to probíhá tak, že výroba se od A do Z předá do dílen a fabrik, které nikdy nikdo neviděl. A dělá se to třeba i přes tři úrovně.

Takže je to zcela nedohledatelné.

Jistě. Musela bych mít vlastní zaměstnance v té fabrice, na které bych se mohla spolehnout a ti by korigovali výrobní proces a produkční kapacitu a věděli by o každé zakázce všechno od začátku do konce. Jakmile tam není tvůj člověk, nemáš jistotu.

Takže čím je toho víc, tím větší je nebezpečí, že se to šije jinde?
A čím je to dál a čím jsou zákony v té zemi uvolněnější a korupce vyšší.

Slyšela jsem, že luxusní značky, třeba Dolce Gabbana nebo Versace, si nechají ušít v nějaké dílně třeba kabáty a oni tam toho ušijí mnohem více, něco prodají jim a zbytek na černém trhu nebo dokonce i ve značkových obchodech. Zisk ale nemá Versace, nýbrž mafie.  Je to stejná věc, stejný střih, stejná látka, všechno je stejné jako u originálu, vzniklo to zároveň ve stejné dílně. Je to pravda nebo ne?
Je to pravda. Dnes tomu říkáme luxusní značky, ale ono na tom nic z toho luxusu nezbylo. Asi před patnácti lety začaly tady ty luxusní značky měnit obchodní strategii. Jejich cílem se stalo zvyšovat zisky, mají akcionáře. Luxus, exkluzivita a řemeslo se ztratilo a oni začali také hledat, kde to vyrobit levněji.

Existuje ještě vůbec nějaká značka, které můžeme věřit?

Asi značce, kterou založí tady tvoje sousedka (směje se). Já věřím značkám, které mají udržitelnost v srdci, kde zakladatel kouká na víc než na zisk, ale chce vytvářet opravdovou hodnotu pro své zákazníky, dobře se starat o své zaměstnance, dodavatele i zemi, na které žijeme. I to je ale těžké občas zhodnotit. Zda je to marketing, nebo zda je to upřímné.

A některá z těch tradičních, známých luxusních značek?
(Dlouze se zamyslí): ne. Ještě donedávna bych řekla třeba Hermes, ale dnes už nevěřím ani tomu, protože vidím, co se tam interně děje. Já osobně to už nepovažuji za luxus ani za hodnotu, kterou bych si chtěla obléct a nosit. Nepřijde mi to jako něco, čím bych se kdy chtěla chlubit. Kdybych měla tolik peněz, abych si mohla jít koupit kabát od nějaké takové značky, tak si ho raději nechám ušít na zakázku od někoho, koho znám. To je hodnota. Podpoříš toho člověka, kterého znáš a žije tady s tebou, a který se snaží něco dělat. Tady bych si našla třeba takovou Mirku Horkou, o jejímž kabátě sním už dlouho. Na českém trhu je spousta šikovných návrhářů. Podívají se na to, co nosíš, kdo jsi a ušijí ti něco na míru. Nebo si můžeš vybrat u nich v showroomu. Můžeš nakoupit tady na lokálním trhu za spoustu peněz z velmi kvalitních materiálů, když potřebuješ ty peníze utratit. To není problém.

Takže raději český módní salón než zahraniční nóbl značky?

Určitě. Ale mnoho lidí stále říká: já si chci koupit prostě ten Chanel, protože se tím chci chlubit. Nemohu si koupit kabát, koupím si alespoň rtěnku, protože je to Chanel a protože to mohu ukázat.

To už je ale jiná věc. To je o tom, čemu lidé přikládají hodnotu.

Pro mě ty značky nereprezentují vůbec nic, do čeho bych chtěla kdy investovat.

Tobě se tedy tento způsob nezalíbil a rozhodla ses to zkusit jinak?
Když jsem ještě byla asistentka nákupčí v Paříži, četla jsem si články v odborném tisku, protože jsem se chtěla hlásit na vysokou školu. Měla jsem studovat ve francouzštině, ale nevzali mě. Dočetla jsem se, že v Bangladéši uhořeli zaměstnanci textilní továrny, že děti pracují v koželužnách s ostrými noži. A říkala jsem si, panebože, vždyť já jsem do těchto zemí před chvílí volala a říkala jim: máte zpoždění, jestli to nedodáte do týdne, tak budete platit pokutu! Musíte to poslat letadlem! A došlo mi, že vůbec nevím, jak to tam vypadá, já tam na ně tlačím, protože to mám v popisu práce, a přitom vůbec netuším, kam volám. Začala jsem se po tom pídit a nikdo to nevěděl! Audity nikdo neudělal. To byla pro mě konečná. V té době jsem se hlásila na jinou vysokou školu, na kterou jsem se díkybohu dostala.  Studovala jsem Master of Business Administration (MBA) in Fashion Business. Takže jsem studovala módní obchod. Celou tu dobu na té škole jsem ale nevěděla, proč tam jsem. Myslela jsem si, že budu ta nákupčí, protože to jsou lidé, kteří mají moc. Chtěla jsem práci, kde můžeš rozhodovat, lákala mě kreativní práce, vizualita. Člověk, který rozumí obchodu, má minimálně padesát procent v rozhodovacím procesu, někdy i víc. Říkala jsem si, že to je ta role, která by se mi líbila. Ale pak jsem pochopila, že absolutně ne, že se nedokážu přes ty hodnoty vůbec přenést. Najednou jsem přestala úplně nakupovat. Přiznala jsem si to, co jsem tušila a pochopila jsem, že všechno, co dělám, je úplný alibismus. Omlouvat si tím, že potřebuji peníze na nájem to, že někdo uhoří v Indii, tak to opravdu ne. Na té škole a především po jejím dokončení jsem byla úplně ztracená. Asi rok jsem se vzpamatovávala, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, kdo vlastně jsem.

Krize identity, existenciální krize? Krize hodnot?
Totální. Neměla jsem krizi středního věku, ale čtvrtečního věku, to už je teď skutečnost, v Americe se tomu říká Quarter Life Crisis. To jsem přesně měla.

Asi to může přijít dříve než ve středním věku.

To jistě, u mě to bylo v pětadvaceti.

Velké rozčarování.
Přesně. Pět let se ženeš za něčím a pak pochopíš, že to vlastně vůbec nechceš. Ta škola stála spoustu peněz. A nic!

Zjistila jsi, že to pro tebe nemá žádnou hodnotu?
Spíš jsem nevěděla, jak s tím naložit. Říkala jsem si, že budu hledat další studijní obor týkající se udržitelného rozvoje. Pak jsem si uvědomila, že stejně nic jiného než módu neumím, že to mám opravdu ráda. Ale nevěděla jsem, co mám dělat, protože móda je druhý nejšpinavější průmysl na světě hned po ropě. Jsou v ní zaměstnány desítky milionů lidí, jen v Indii čtyřicet milionů lidí pracuje v módním průmyslu! To je mnohonásobek České republiky. A to jsou jenom oficiální čísla, skutečnost je dvoj nebo dokonce trojnásobná. Když k tomu připočteš ještě textil a pěstování bavlny, tak jsou to miliony lidí. Osmdesát procent zaměstnanců v oděvním průmyslu jsou ženy. Pokud jsou tam muži, jsou často na manažerských pozicích. Ale ta tvrdá práce u stroje, ohnutá záda, špatné světlo, špinavý vzduch, to všechno jsou ženy.

Viděla jsem fotky, kde tyhle ženy mají svoje děti položené na podlaze, a pracují celý den.

Ano, to je hrozné. Pro mě je to o to horší, že jsem sama čerstvě mámou. S tím je potřeba něco dělat, vytvořit lepší systém pro ty ženy. Nechci bojovat proti tomu, co existuje, není to moje oblíbené slovo ani aktivita. Ale rozhodla jsem se v tom oboru zůstat a vytvořit úplně nový systém. A každý si bude moct vybrat. Někdo peče chleba, tak já budu dělat oblečení, to je také důležité. Takže jsem se vzpamatovala z krize a napsala o tom knížku. A také jsem začala učit.

Co vlastně učíš?
Jako první jsem začala v Čechách učit fashion marketing, aby lidé pochopili, o co jde. Protože my, co jsme studovali v Čechách módu, nevíme o marketingu vůbec nic. Musíš rozumět střihu, barvám, kreativitě, inspiraci, ale aktuálně vzdělání v Čechách je tak padesát let za skutečnou situací trhu. Tak jsem začala učit módní obchod, systém, jak funguje. Aby to studenti chápali a dokázali to nastavit podle sebe. Když to nechápeš vůbec, jdeš trochu poslepu. Na internetu mám kurzy o módním průmyslu, velká část on-line videí je zdarma. Později jsem začala v Paříži učit Vývoj produktů v módním průmyslu, to jsem vlastně dělala v mé korporátní kariéře. Na počátku máme skicu a na konci máme milion šatů ve sto dvaceti obchodech na celém světě. Co je ten proces mezi tím? Tak tohle stále učím a do toho jim tam cpu tu udržitelnost. Začala jsem učit i Udržitelný rozvoj v módním průmyslu a dokonce i Udržitelný luxus, což je můj splněný sen! Dále učím také Ekonomické prostředí módního průmyslu. A o tom všem jsem začala veřejně mluvit, hlavně v Čechách.  V roce 2013, kdy jsem ještě studovala,  spadla ta Rana Plaza v Savaru v Bangladéši.
Byl to ohromný barák, asi osmipatrový, zemřelo tam přes tisíc lidí. Kolik dní je vytahovali ze sutin a kolik dní potom ještě slyšeli, jak tam ti lidé naříkají a nebyli schopni jim pomoci. To se stalo ke konci mého studia a moje diplomová práce na téma udržitelné módy byla téměř vytištěná. Na základě téhle katastrofy vzniklo hnutí s názvem Fashion Revolution, které začalo v Anglii a já jsem tu kampaň první tři roky reprezentovala v Čechách. Potom se mi narodila Polinka, tak jsem to pustila. A teď se o to velmi dobře stará Veronika Hubková. Pak jsme začali dělat workshopy v Praze a já jsem pochopila, že nestačí o tom jenom mluvit, že je třeba těm lidem říct, jak to změnit. Lidé si dnes koupí něco nového na sebe, s velkým nadšením to přinesou domů, a já říkám: to vychladne ještě v tašce. Když to přinesete domů, vezmete to na sebe jednou nebo dvakrát a ta radost z fyzického produktu je prostě mizivá. Když jsem před lety v Paříži začala studovat, dostala jsem od kolegyň k odchodu z korporace strašně drahé hodinky, na můj vkus strašně drahé. Říkala jsem si, schválně, jak dlouho mi to vydrží. A opravdu jsem se na to soustředila, když jsem si je každé ráno oblékala, jestli z nich mám ještě radost.. Ten pocit, který jsem prožívala prvních pět hodin, kdy jsem je nosila, kdy jsem úplně cítila, jak mě hřejí, wau, mám tu úžasnou značku Michael Kors! Stejné hodinky, které měla moje šéfová v Londýně a já ty hodinky teď mám taky! Po týdnu už jsem zapomínala, že je mám, za celý den jsem si na ty skvělé hodinky ani nevzpomněla.  Nakonec jsem je jednou zapomněla někde na dovolené a už je ani nemám.  Ta radost prostě vyprchá. A s tou rychlou lacinou módou, s fast fashion, jako je například New Yorker, KiK, Tally Weijl, Bershka, Reserved nebo Zara, je vystřízlivění ještě rychlejší, protože ta kvalita je hodně špatná.

Nejenže z toho nemáš dlouho radost, ale navíc se ti to za chvíli rozpadne!

Nebo se to zežmolkuje, barva zašedne. Nejenže někde daleko trpěly švadleny, možná i umřely, ale ve finále i ty se stáváš chudší. Ty máš sice pocit, že si každý týden můžeš koupit něco nového na sebe, marketing v tobě vytvoří iluzi, že jsi bohatá, ale ty tam za týden, za dva musíš jít znova, protože nemáš co na sebe. Najednou jsi úplná chudinka, máš na sobě hadry, které jsou zežmolkované, boty, které jsou sešmajdané, to je prostě vidět! Ty si myslíš, že jsi bohatá, ale to je iluze, jsi vlastně ten nejchudší člověk, protože pořád peníze odevzdáváš. Ten systém je dysfunkční.

A co s tím? Jakým způsobem ses to rozhodla změnit?
Začali jsme pořádat SLOU DAYS. Dnes už je z toho prodejní akce, kde se prezentují různé značky a k tomu ještě přednášky a workshopy. Naším hlavním cílem je redefinovat hodnoty a dodat lidem odvahu: nebudete divní, mimo společnost, když přestanete každý měsíc nakupovat nové nekvalitní oblečení! Když budete mít vlastní styl a budete nosit stále to samé, budete největší hvězdy. Přenastavit systém hodnot, který by fungoval jak pro společnost, tak pro planetu.

Daří se vám to?

Já myslím že jo! Jde to pomalu, ale  spousta lidí v tom vidí smysl, ale někteří se bojí o tom vůbec přemýšlet. Ty věci stále kupujeme kvůli tomu, že jsme vytvořili iluzi blahobytu. „Jo, tak ona je za vodou, mají ty peníze.“ Peníze jsou symbolem úspěchu. A když si každý měsíc nepůjdeš koupit něco nového na sebe, tak o tobě řeknou: „to je chudinka, která nemá nic na sebe, oni jsou na tom asi špatně.“ Ale to je úplná blbost! Je to smyšlené, člověkem vytvořené. Takže když to je člověkem vytvořené, může to být člověkem změněné. Čím dál tím více lidí to bere jako rozumnou a správnou věc, nosit to samé celý týden pouze jinak nastylované, s jinými doplňky a jiným spodním prádlem. Věřím, že jednou se lidi budou chlubit: „hele, to nosím už třetí den“, nebo „to je ségry, já jsem si to půjčila“, nebo „ty boty mám už deset let a jsou nově podražený.“ Když přijdeš na náš event, tak si tam můžeš koupit právě věci, které jsou lepší, třeba jsou organické, bez chemie. Textilní průmysl nesmírně zatěžuje životní prostředí nejen chemikáliemi při pěstování a zpracování, ale také dopravou. Je to globální byznys, firmy mají pobočky po celém světě. Bavlna je z Indie, z Egypta a z Uzbekitánu, to se sveze do nějakého centra, kde se s tím obchoduje, to může být třeba v Indii. Z Indie se to pak odveze do Číny, tam se to utká nebo se z toho uplete úplet, ten se potom odveze do Turecka, kde se obarví, v Rumunsku se z toho něco ušije. Poté se to odveze do skladu v Anglii a z toho skladu se to opět rozváží po celém světě. Takže co my nabízíme? Módu vyrobenou od textilu po oděv lokálně V Čechách, nebo minimálně v Evropě. Nebo naopak třeba boty značky Veja, které jsou celé udělané v Brazílii. Tam roste kaučuk v pralese, organická bavlna na poli a kůže je tam lokálně k dostání a je ekologicky barvená. Boty jsou tam ušité a potom přepravené do Evropy, kde se budou distribuovat. Ale v produkci nepřeváží jako blázni materiály a polotovary sem a tam přes půlku planety. Velká část nabídky na SLOU DAYS je také móda upcyklovaná.

Co si pod tím mám představit?

To může být třeba košile nebo kalhoty z textilního odpadu. Ale výledek je vizuálně atraktivní, nepředstavuj si žádnou hrůzu.

Tím odpadem myslíš hadry, které hodíš do kontejneru na hadry?
No, buď to může být takhle. Třeba z kalhot uděláš kraťasy.

Aha, já myslela, že se to rozemele a něco se z toho vyrobí.
Ne, to je recyklace. Z odpadu se vyrobí úplně nový materiál. Ale upcyklace znamená, že přidáváš hodnotu odpadu.

Takže klasické přešití?

Třeba, ale textilní odpad může být klidně i látka, na které je kaz. Textilka udělá sto metrů než si kazu všimne. Už to ale nemůže prodat zákazníkovi.

Co s tím udělá? Dříve se to prodávalo jako druhá jakost ve speciálních prodejnách, to ještě pamatuju.
Vyhazuje se to, spálí se to.

Aha, jak se dozvíte, že to někde někdo vyhodil?
Naši prodejci, třeba Veronika Hubková, která teď vede Fashion Revolution, si najde textilní fabriky, vezme auto, jede tam a zeptá se: nemáte tady nějaké kazové textilie? Říká se tomu ‘dead stock‘ – mrtvé skladové zboží, které se nedá prodat. Ona si to od nich sice koupí za mnohem nižší cenu, ale musí i ten odpad, který se vyhazuje, normálně koupit. Jako designér, který dělá upcyklaci, si musíš najít zdroj. Buďto fabriky, nebo také armáda má hodně textilií ve skladech, padáky, které mají omezený počet seskoků. Pak už se s takovým padákem skákat nesmí.

Ano, z toho jsme za komunistů šili bundy!
No vidíš. Dneska třeba jeden anglický návrhář, Christopher Raeburn, z toho dělá hrozný hit. A lidi mi píšou, hele, tohle já dělám už třicet let. Ano, ale spousta lidí na to úplně zapomíná a není to tak úplně in. In je stále ještě tohle: Je sobota, pojedem s holkama do nákupáku! Ty opravdové hodnoty tvoření a šetrnosti se ztratily. Věci se dají přešít a vypadáš v nich skvěle a nemusíš je za rok vyhodit. Prostě to s tebou vydrží, dá se to opravit.

Kde ještě můžeme sehnat textilní odpad?

Třeba hotely vyhazují spousty ručníků.

A z ručníků uděláte co?
Třeba župan. Ty ručníky bývají úplně nové. Ve velkých hotelech máš sklady s hotelovým textilem a existuje pravidlo, že každé tři měsíce musíš vyměnit všechny ručníky. Ty ručníky jsou ještě zabalené, nepoužité. Pro ně je ale časově náročnější to třídit, takže to vyhodí komplet.

To je hrozná škoda!
Jo, je to mazec. Musíš si zkrátka najít zdroje textilního odpadu a ušít třeba sukni z kalhot.

Když člověk, jako třeba já, neumím  šít, móda mě příliš nezajímá, nemám chuť si hledat nějaký salón, aby mi ušili něco na míru, ani nejsem ochotná či schopná dávat za oblečení hromadu peněz a nechci nakupovat v řetězcích, co teď? Co má takový člověk, který nechce chodit jako drban, ale nechce na módu dávat přehnaný důraz, dělat, aby se choval šetrně?

Tak přijď na SLOU DAYS! (Směje se). Letos budou v červnu a v listopadu.  Je to nahoře v Kotvě, máme tam bufet s vege jídlem a výhled na celou Prahu! A také vytváříme vlastní e-shop.

A další možnost?
Můžeš jít do sekáče a nakoupit si tam. Na SLOU DAYS jsou ale upcyklované věci a ceny jsou dostupné. Jsou to menší značky, které se tomu věnují. Nebo na naší stránce http://www.slou.cz/ je seznam obchodů s lepší módou, prodejny pražské i e-shopy návrhářů nebo prodejců větších značek. Stále přemýšlíme, jak to dělat lépe, jak poradit lidem, aby si přenastavili myšlení o nákupech. Chystáme e-shop se vzdělávacím programem.

To zní skvěle.

Učím teď smysluplný životní styl. Zní to možná trochu nadneseně, ale můžu to říct i jinak: jak přestat pořád nakupovat jako blázen. Nebo si oblečení půjčit! Třeba plesové šaty, které člověk nepotřebuje často. Mně to vlastně přijde velmi zábavné, velmi kreativní, že přemýšlíš nad tím, jak to udělat, abys nemusela nic moc nakupovat. Tím pádem není takový tlak na vydělávání peněz. To je také v životě moc příjemné.

Já nakupuji oblečení kromě prádla a bot v second handu a když mě to omrzí, pošlu to dál. Většinou to rozdám konkrétním lidem, především kamarádkám, do kontejneru pro charitu toho moc nedávám. Co si o tom myslíš?
Kamarádky jsou určitě lepší než charita. Textilu se vyrábí obrovské množství, obrátka zboží se po roce 2005 mnohonásobně zvýšila a je čím dál levnější a čím dál tím nekvalitnější. Ale prodává se ho čím dál tím víc. Většinou je to syntetické nebo ze směsí. Když je to bavlna, je to plné pesticidů a je to vyloženě toxické. Je toho hrozně moc, ten objem je pro planetu i pro trh neúnosný. Vezmeš to třikrát na sebe, když to zežmolkovatí, tak to vyhodíš nebo to dáš do kontejneru. Představ si objem toho oblečení, který tady vyprodukujeme a říkáme, že to dáváme na charitu.

Co se s tím tedy děje? Když to dáš přímo nějaké organizaci nebo instituci?
Záleží na tom, které. Pokud je to lokální a transparentní, je to v pořádku. Když to ale dáš na Červený kříž nebo jinou velkou organizaci, tak to je něco jiného. Například v USA to docela frčí, dají vědět, že se třeba v sobotu bude sbírat oblečení, rozdají pytle a vy to v sobotu jen strčíte před dveře a oni to odvezou. A prý je to na charitu. Jenomže celý ten sběr je byznys. Ta charita tomu dá jenom jméno a dostane z toho třeba deset procent z výtěžku. Oblečení se vybere, sveze se a prodá se.

Kde se takové oblečení prodává?

Taška toho oblečení stojí třeba deset centů.

To se vozí například k nám do těch sekáčů?
Jo, přesně tak. To by bylo ale ještě dobré, to je Evropa. Sveze se to do třídícího centra, jedno je dokonce i v Anglii, ale také v Polsku nebo v Indii. Oni to opravdu všechno vezmou z té Ameriky a odvezou to až do Indie do třídícího centra. Dám ti jeden příklad, co takové oblečení může zažít. Když to přijede do Indie na hranice, kde to koupí nějaká fabrika, tak tam všechno to oblečení roztrhají. Na všem udělají díry, aby se znehodnotilo a mělo hodnotu jenom těch vláken, aby to nikdo neukradl. Pokud by to bylo nositelné oblečení, tak by to někdo po cestě mohl ukrást. Vybalí to z těch ohromných balíků, všechno to roztrhají a znovu zabalí do dalších plastů. Převezou to o tři sta, čtyři sta kilometrů dál, kde je jiná fabrika a tam se to zase všechno vybalí a roztřídí podle barev, sundají se z toho zipy a knoflíky, aby zůstaly jenom vlákna. Tkanina se rozemele, z červené budou červené nitě, ze zelené budou zelené nitě, ze kterých se udělají deky a ty se potom lokálně prodávají. To je jedna z cest.

Dobře, ale z toho alespoň něco vznikne, nějak se to upotřebí a neválí se to někde v přírodě.
Je pravda, že tohle je ještě fajn, protože to na rozdíl od oblečení na prodej neničí pracovní příležitosti pro místní švadleny a navíc to i nějaké to pracovní místo vytvoří. Ale z toho stejně vznikne časem odpad. Není to úplně domyšlené.

Ale už to někdy někdo vyrobil a co už s tím? Možná je lepší, když se to ještě zpracuje, ne?

Jenže on to někdo vyrobil kvůli tomu, že to pořád někdo kupuje. A někdo to pořád kupuje, protože je k tomu nucen tím, jak je oblečení nekvalitní a levné. Co všechno způsobuje takový levný nákup každý týden nebo každý měsíc v globálním měřítku, to si vůbec neuvědomujeme. Kupříkladu problém mikrovláken. Při praní syntetických vláken, polyesteru, ze kterého je téměř všechno oblečení, se uvolňují mikrovlákna, která jsou pouhým okem neviditelná a v čističkách se nezachytí. Dostávají se do vody, do oceánů, kde na sebe navážou toxické nečistoty, jsou jako houba. Vznikne takový toxický plankton, který jedí ryby, my pak jíme ty ryby. Ryby jedí i větší kusy plastu, které jsou vidět, ale mikrovlákna jsou neviditelný problém.

Doporučuješ tedy biobavlnu?
Nebo len. Nebo konopí. Nebo vlnu. Ale není to žádný diktát ani povinnost. Sama také dál nosím polyesterové šaty, které jsem si před šesti lety koupila. V tomhle systému nejsme připraveni na radikální změnu. Je dobré, abychom o tom věděli a společně pracovali na lepším systému. Asi jako s jídlem. Ideální je, aby si každý našel svůj rytmus a tempo a systém, jak by to mohl dělat lépe. Například já už vůbec nenakupuji. Řekla jsem si, že čas, který věnuji módě, strávím jinak. Místo toho, abych šla nakupovat, tak opravuji. Sedím doma a zašívám si díry na svetru, přišívám si v ruce záplaty, protože v Paříži nemám stroj. Polinka, moje dcera, má všechno poděděné. A co mě občas fascinuje, je ta nízká kvalita oblečení. Nechápu, jak to její sestřenice nosily. Třeba punčocháče, které nemají gumu. Třikrát je vypereš a elastická vlákna v pase přestanou být elastická a punčocháče vůbec nedrží. Tak jsem udělala dírky a protáhla gumu. Místo toho, abych byla v obchoďáku, tak půl dne štupuji. Nebo jdu za panem ševcem nechat si opravit boty. Věnuji čas tvorbě něčeho hezkého, nového a kvalitního. Myslím si, že dobrý pocit z módy máš jen tehdy, je-li kvalitní. Může tě to vizuálně omrzet, ale když je to kvalitní, někomu to dáš a tomu se to bude nějakou dobu líbit a pak to zase pošle dál. Ale v okamžiku, kdy je oblečení zežmolkované, tak už ho ani nikdo nebude chtít. Žmolky se nedají opravit. Je důležité, aby byl jakýkoliv produkt, který kupujeme, opravitelný.

Materiály doporučuješ tedy výhradně přírodní?
Já asi nic nedoporučuji. Uznávám volbu každého člověka. Osobně mám ráda oblečení, které se dá po donošení hodit na kompost. Třeba celé z bio bavlny nebo z přírodní nebarvené vlny. U toho jsem si jistá, že nikde nenadělá žádné škody a pár takových kousků už  mám. Dnes je nejvíce oblečení vyráběno ze směsových materiálů, říká se tomu blend. Třeba 80 % polyester, 20 % bavlna. Nebo viskóza, akryl a tak dále. A to my neumíme zrecyklovat!

Takže nejlépe kupovat oblečení z jediného materiálu?
Jo. Když je to jenom polyester, tak to umíme.  Když je to jenom bavlna, tak to umíme. A když je to organická bavlna, tak už to může jít na kompost, to je nejlepší. Ale u normální módy, která není bio, je problém s těmi chemikáliemi. I když je to přírodní materiál, jako třeba bavlna nebo vlna nebo kůže, tak jakmile do toho dáš pesticidy nebo toxická barviva, tak to už na kompost nedáš.

Vraťme se k tobě. Vydáváš internetový časopis s názvem SLOU. Co v něm najdeme?
My máme misi změnit hodnoty ve společnosti. Inspirovat. Místo toho, aby ženy nad Elle nebo Vogue nadšeně říkaly: tak takhle chci vypadat! budou říkat nad SLOU: takhle chci žít, jasně! Svobodně, juchů!

Jen jestli nejsme my Češi v tomhle trochu zaprděný.

Vůbec ne!

Ale to máš z Prahy.
Ne. To mám z Francie. Češi mají skvěle otevřenou mysl oproti Francouzům. Přišla revoluce a my od té doby nadšeně vítáme všechny novinky. Co všechno se ještě může stát, co ještě zkusíme? Když řekneš ve Francii udržitelná móda, tak to je jako nadávka. Kdežto tady když řekneš udržitelná móda, no, jak ti to přijde?

Trochu jako Lesana.
Hmm, tobě to přijde jako Lesana? To mi nepřijde. Ale to je tím, že děláme ty SLOU DAYS. Tam máme selekci značek, které jsou pěkné, nositelné. I kdybys chodila každý den do korporátu, tak v tomhle můžeš vyrazit.

 A co ceny?

Jsou určitě vyšší než v běžném obchodě, ta cena musí být logicky vyšší, protože nechceme, aby za naše oblečení platili lidé ve fabrikách nebo příroda.  Ale stále jsou to dostupné produkty.

Třeba džíny si tam koupím za kolik?
To vůbec netuším. Máme tam vůbec nějaké džíny? Jo, máme tam EtikButik.  

Já tam nakupuji boty, znám to.
No vidíš!

Odbočily jsme od časopisu SLOU. Ty ho chceš začít vydávat i v papírové formě, co ti k tomu chybí?
Peníze. Na Hithitu máme kampaň a snad se to podaří! 

To by byl měsíčník?

Kdepak, zatím dvakrát za rok. Vždy s tím eventem. Kdyby se mu dobře dařilo, tak by vycházel častěji. Chceme začít postupně. Takové médium by nám mohlo vnést víc klidu do našich myslí, jsme strašně zpracovaní všemi těmi reklamami a tím, co všechno si musíme koupit, abychom byli in. Máme tam také rubriku IN and OUT. In je podle nás být offline a hrát pexeso, out je hrát na počítači.

Časopis je tedy o životním stylu jako celku s akcentem na módu?

Ano, první rubrika je o módě, nafotíme fashion story. Chceme ukázat, že i když jsme oblečení ze sekáče nebo v udržitelné módě, která je lepší pro planetu a společnost, můžeme vypadat skvěle při všech příležitostech. Nejdůležitější je dát lidem kuráž, aby si uvědomili, že nemusí nakupovat každý týden něco nového, že nemusí mít na sobě každý den něco jiného. Také jsem to zažila. Když jsem chodila v Londýně do práce, zakládala jsem si na tom, že mám každý den na sobě něco jiného. Myslím si, že nikdo jiný to ani nevnímal. Kdybych měla na sobě každý den to samé, tak by mi bylo lépe, měla bych víc peněz, neměla bych doma tolik krámů, nemusela bych řešit, kam je budu potom odstraňovat. Mně by prostě bylo o tolik líp a je to jenom v hlavě. Nikdo mě neřeší, každý řeší sám sebe a na mě nemá čas. Také řeším jenom sebe a vůbec se nekoukám okolo.

Tys napsala knížku, viď?
Ano, jmenuje se Falešná Pařížanka.

Kde ji můžeme koupit?
Všude, vydal ji Knižní klub. Teď píšu druhou knížku s názvem Falešná Pařížanka – pravá matka.

Jak bys chtěla, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata?
Jako na strašně divokou babičku, která se ničeho nebála, byla svá a naprosto svobodná se super dobrodružným životem plným zážitků. Dělala si, co chtěla a bylo jí úplně jedno, co si o ní kdo myslí. Babička nikdy neřekla: Co si o nás lidi pomyslí?!

V co věříš, Kamilo?

Věřím v to, že lidé jsou dobří. A věřím v to, že revoluci hodnot ještě dáme a že já ji ještě uvidím.

Kamilo, děkuju ti za velmi zajímavý rozhovor a přeji hodně štěstí nejen tobě, ale i tvé nové knížce a projektu časopisu SLOU. Ať se ti daří!