HELENA SVATOŠOVÁ

Tento rozhovor je jeden z nejdůležitějších, který jsem vůbec kdy vedla.

Helena se spolu s dalšími členy nevládní organizace Iuridicum Remedium zajímá mimo jiné také o Transatlantickou obchodní a investiční úmluvu, zkráceně TTIP. O této úmluvě a jejich kampani Špatný vTTIP  jsem se dozvěděla loni a jsem zvědavá, co je v této oblasti nového. Helena byla tak laskavá a přijala moje pozvání do Svatojánu, aby vysvětlila, o co jde, proč je třeba se o věc zajímat a zda je ještě vůbec šance rozjetou věc zvrátit.

Heleno, co je IR za organizaci, jak jste vznikli a co máte za cíl?
Naše organizace Iuridicum Remedium byla založena v roce 2001 ještě na právnické fakultě. Organizovala jsem výstavu o dopadech politiky Světové banky a o problémech zemědělců ve třetím světě. Bylo to o indických farmářích, kteří čelili geneticky modifikovaným osivům vnuceným velkým agrobyznysem jako je Monsanto a další, o hnutí afrických žen, které ozeleňovaly poušť, o hnutí brazilských bezzemků a podobně. Proto, aby nám mohl jeden sympatizant dát na výstavu finanční podporu, kterou sám od sebe nabídl, řekli jsme si, že založíme sdružení, aby si to mohl odepsat z daní. Takhle jsme vznikli.

Proč Iuridicum Remedium?
Znamená to „právní lék“, protože jsme právníci. Od roku 2003 fungujeme naplno. Věnujeme se tématům, která jsou podle našeho názoru opomíjená.

Jakým třeba?
Jeden z programů se jmenuje Právní pomoc proti sociálnímu vyloučení, nabízíme bezplatně právní pomoc lidem, co nemají na advokáta a čelí konkrétní nespravedlnosti. Témata se liší podle toho, na co seženeme peníze a podle toho, co je aktuální. Jsou to například věci spojené s bydlením, s pracovním právem, tedy pomoc pro nájemníky, pro zaměstnance. Hodně jsme dělali exekuce. Poslední dobou se soustředíme také na pomoc seniorům, protože si myslíme, že mají velice málo zastání v takových situacích. Málokdy se najde někdo, kdo se za ně bere. Neřešíme pouze jednotlivé kauzy, ale občas se podaří vyřešit i příčinu. Byli jsme schopni prosadit i několik změn exekučního řádu. To je jeden program. V druhém se zabýváme digitálními právy, ochranou soukromí v souvislosti s novými technologiemi. Řešíme například povinnou archivaci všech telefonních a internetových aktivit všech lidí až po uchovávání údajů o průjezdech aut a jejich SPZ. Tato data se plošně sbírají pro všechny případy a uchovávají se až půl roku. O nás všech. Bylo to prosazeno v rámci EU na nátlak bezpečnostních složek. Teď to Evropský soudní dvůr zrušil jako nepřiměřené – a je to opravdu nepřiměřené pro jistotu sledovat všechny občany kvůli okrajovým kriminálním jevům. Občas takto zafunguje zdravý rozum nebo cit pro ochranu svobod. U nás to ale v zákoně stále je. Zrušil to na námi připravený podnět Ústavní soud, ale úprava se vrátila v mírnější podobě.
Jiný problém, který zrovna řešíme, je skutečnost, že poté, kdy se v porodnicích odebere novorozencům v rámci testů na metabolické vady krev z patičky, ten krevní vzorek se uchovává na padesát let i více; podle vyhlášky z osmdesátých let. Jsou to miliony krevních vzorků s konkrétními jmény. Nikdo nevysvětlil, proč se to děje. Ten test na metabolické vady je krátkodobá záležitost. Krevní vzorek obsahuje samozřejmě DNA, která se dá přečíst, a dají se z ní přečíst neuvěřitelné věci. 

(Pozn.: Jde o Metodický návod Ministerstva zdravotnictví k zajištění celoplošného novorozeneckého laboratorního screeningu a následné péče, byl vydán ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 6/2009, více informací najdete v tomto článku.)

Jak si to vysvětluješ, proč se to děje?
Spolupracujeme s expertem na genetiku a vyvolali jsme šetření na Úřadu na ochranu osobních údajů. Ptali jsme se v nemocnicích, dávali jsme připomínky k vyhlášce, podle které se to děje. A musím říct, že zde reálný důvod tvorby databáze doopravdy nevím. Bylo to zavedené někdy na konci osmdesátých let, ale není to žádná setrvačnost, protože ta vyhláška se měnila a tohle v ní stále zůstává. Asi se pro všechny případy hodí mít celou populaci a její identitu pěkně pohromadě. Argumenty, že je to kvůli vědeckému výzkumu genetických vad, neobstojí. Za celou tu dobu bylo využito pouhých čtrnáct vzorků. Tohle je přesně věc, o které kdyby mi někdo řekl, tak mu nebudu věřit.

Pracujete ve vaší organizaci všichni na plný úvazek?
Já jsem na mateřské a díky podpoře rodiny, hlavně svého muže si mohu dovolit tohle dělat, v podstatě dobrovolničím. Ostatní mají většinou třetinový nebo poloviční úvazek, můžeme je z jednoho projektu zaplatit jen částečně. Jsme malá, profesionálně fungující nevládní organizace a pracujeme na několika projektech najednou. Takže můžeme zaplatit kolegyni, která řeší chod celé organizace po všech směrech, na plný úvazek. I ta nevládkařina je velké množství administrativní práce a to se po večerech dělat nedá. Pak věcně - spousta analýz, podání k soudu, nudná právničina. Bezplatné právní poradenství také nelze dělat po práci, je to poradna, kam chodí a píší lidé, občas i někoho zastupujeme u soudu, když víme, že je v právu. TTIP děláme i proto, že se úmluvě s takovými důsledky u nás profesionálně v podstatě nikdo nevěnuje, tak jsme si řekli, že musíme my, i když by to chtělo násobně větší tým.

Pověz mi prosím více o TTIP, o co se jedná a proč proti této úmluvě bojujete?
Je to obří úmluva o obchodu a investicích, vyjednává se mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Je proklamováno, že má na obou stranách přinést ekonomické výhody, odstranění překážek na trhu, je výhodná pro obchod a investice, že prospěje všem. Na druhé straně je plno kritiků, kteří se na základě materiálů uniklých z neprůhledného vyjednávání obávají toho, že ta dohoda má jít mnohem dál a nemá se týkat jenom obchodu a investic. Jejím cílem je úplně přenastavit pravidla a zákony, které se týkají každodenního života každého z nás. Co je překážka obchodu nebo investic, mělo by být eliminováno. Překážkou obchodu jsou ale například standardy, které předepisují, že v potravinách nesmí být karcinogeny nebo další potenciálně nebezpečné látky. Zrovna tak omezení těžby, která je jednoznačně devastující pro životní prostředí, třeba těžba břidličných plynů pumpováním chemikálií do půdy. Může to být ale i ochrana zaměstnanců, třeba nárok na dovolenou, který v Americe zákon nezná. Překážka obchodu a investic může být prakticky cokoliv. Obvykle to, co chrání lidi, jejich práva, zdraví nebo přírodu.

Tyhle předpisy by byly nadřazené třeba i národním zákonům?
No jistě. To podrobení národních i unijních přepisů jde daleko nad rámec pouhé obchodní úmluvy. Počítá se zřízením nevoleného orgánu s názvem Rada regulatorní spolupráce, který bude posuzovat návrhy předpisů a zákonů ještě předtím, než se vůbec dostanou do parlamentů. Členové této rady posoudí, zda návrh není překážkou nebo zátěží pro obchod.

Takže jimi odmítnutý zákon se třeba ani nedostane do Poslanecké sněmovny k projednání?
Fakticky přesně tak. TTIP má pro byznys velký význam, aby se dostal mimo regule a omezení, mimo demokratické nástroje a upevnila se jeho moc. Je to opravdu vážné ohrožení demokracie a nezávislé justice. TTIP zavádí jako standard arbitráže, které už známe z nechvalně proslulých dohod i u nás v České republice. Velké firmy mají právo žalovat stát třeba za to, že přijme nějaký zákon, který je omezením -byť i jen potenciální- zhodnocení investic velkých investorů. To je útok na nezávislé soudy, které měří všem rovně, mají staletími prověřená pravidla a v Evropě i v Americe jsou nejlepší na světě. Tohle je ale soukromá, privilegovaná justice, která je dostupná jen těm největším a nejbohatším firmám. Průměrné náklady na arbitráž jsou totiž asi čtyřicet milionů dolarů. Argument, že TTIP pomůže malým a středním podnikům, je už jen v tomto světle naprosto lživý. Tyto instituty v TTIP vcelku vážně ohrožují standardy týkající se kvality života, bezpečnosti potravin, bezpečnosti chemikálií, ochrany přírody, ochrany spotřebitele. My si ani neuvědomujeme, kolik záruk proti nepoctivému obchodníkovi nebo výrobci ze zákona tady v Evropě máme. Všechno to mohou být podle té smlouvy překážky obchodu a mohly by být odstraněny.

V Americe to takhle už je?
Většina těchto věcí, o kterých jsem se zmínila, je v Evropě na úplně jiné úrovni. Většina evropských standardů je skutečně nejlepší na světě. Třeba toxické látky v kosmetice: v EU je zakázáno přes 1300 silně podezřelých nebo jasně toxických látek, v USA je jich zakázáno méně než 20! Amerika například povoluje pesticidy, které jsou s největší pravděpodobností rakovinotvorné a které zakázala už i Čína. Dále například používají pesticidy (neonicotinoidy), které hubí včelstva, což je samozřejmě veliký průšvih. V Evropě je tento nejčastější neonicotinoid zakázán. V Americe je velice silný agrobyznys, chemický i jiný průmysl, a proto jsou standardy na úplně jiné úrovni než tady.
Na druhou stranu je několik odvětví, kde má lepší předpisy zase Amerika, například bankovní regulace. Krize v roce 2008 tam vedla k tomu, že byla přijata pravidla pro lepší kontrolu bank. Ve většině věcí by ale Evropa tratila, protože je samozřejmě tlak na to, aby se standardy snížily na nižší úroveň. To je velice nebezpečné. Kdyby ta úmluva byla koncipovaná opačně, s ohledem na sjednocení standardů na úrovni vyšší a kdyby se třeba zabývala společným bojem proti daňovým únikům nebo proti klimatickým změnám, tak by pravděpodobně kritiky neměla. Jenže ta úmluva je nástrojem nadnárodního byznysu. Teď vyšlo například najevo, že společnost Exxon, která je vyšetřována za manipulaci vědeckých studií dostala od Evropské komise exkluzivní přístup do dokumentů z přísně tajného vyjednávání, kam nemají přístup ani všichni europoslanci. Dokonce této firmě Komise nabídla, aby doplnila energetickou kapitolu podle vlastních potřeb.

To je pravda?
Ano, to je pravda, to odhalil The Guardian.Zkrátka, čím více se o vyjednávání dozvídáme, tím více to kritiky úmluvy zneklidňuje.

Jaké konkrétní dopady by měla úmluva na naše životy, můžeš dát nějaké příklady?
Dopady TTIP jsou téměř v každé oblasti života, smlouva má kapitoly o většině „resortů“, navíc tam má platit, že se bude vztahovat na vše, co není výslovně vyloučeno. Oproti tomu, aby alespoň jasně definovala své hranice. Alarmující jsou například oblasti týkající se potravin. Techniky živočišné výroby, které jsou normální v Americe, nejsou v Evropě vůbec myslitelné. Chov kuřat je téměř symbolem té debaty. V EU máme předpisy, jak se mají kuřata chovat, aby byla zdravá a hygienicky nezávadná. Je to možná byrokratičtější, ale funguje to. V Americe tohoto cíle dosáhnou tím, že podmínky chovu neřeší a zabitá kuřata vymáchají v chloru, což je tam povoleno. V USA se také masově používají růstové hormony na rychlejší růst svalové hmoty, které v Evropě nejsou povolené, protože se prokázalo, že způsobují utrpení zvířatům, jejich zvýšenou agresivitu, a mohou mít negativní vliv i na lidské zdraví, má se na mysli především jejich karcinogenita a vliv na onemocnění srdce. Existuje seznam chemických látek v kosmetice, Evropská unie má rozsáhlý „black list“ látek, které jsou prokázanými karcinogeny nebo endokrinními disruptory, to znamená, že narušují hormonální rovnováhu nebo jinak zásadně škodí. V Americe je zakázáno pouhých třináct látek, tam je stále možné například olovo ve rtěnce. To jsou ilustrativní, nejčastější příklady, které se uvádí, ale je toho samozřejmě mnohem, mnohem více. Na každou kapitolu dohody lze vypracovat studii o desítkách stran.
Evropa má ještě v jedné věci jiný, rozumný přístup oproti Spojeným státům. Tím je princip předběžné opatrnosti, který si lidé za léta zaplaťpánbůh prosadili. Když víme, že něco může škodit, raději budeme opatrní do té doby, dokud se neprokáže nezávadnost a bezpečnost – a to by měl udělat výrobce. Do té doby se to nepovolí. Například u genetických modifikací je to v podstatě životní otázka. Když se jednou geneticky modifikované organismy vypustí ven z laboratoře, tak už není šance dostat je zpět, jsou živé. Může to být Pandořina skříňka. V tom je Evropa o hodně opatrnější a moudřejší. V Americe platí úplně jiný princip, ve zkratce risk je zisk. Ať vláda nebo spotřebitel dokáže, že to je škodlivé. Jeden ze statisíců poškozených se třeba rozhodne soudit, což je drahé, dlouhodobé, neefektivní a vůbec nevíte, kolik dalších lidí je těžce poškozených a nemá na to, aby se soudilo.

Pořád jsou ale zastánci té dohody a nemůžeme si myslet, že na tom mají všichni ekonomický zájem. Někteří lidé si myslí, že kritici dohody vymýšlejí fantasmagorie, přehání a nesmyslně straší. Jak si vysvětluješ, že tolik lidí odmítá kritiku TTIP?

Sama nad tím často přemýšlím. U mnoha lidí to způsobuje černobílé vidění světa. Podsouvají nám například, že kritika je antiamerická. Což samozřejmě není pravda, nám v kampani pomáhají i Američané, spolupracujeme s mnoha americkými organizacemi, které hájí zájmy běžných Američanů. Tahle úmluva je opravdu jedno procento nadnárodního byznysu -který si umí bohužel ochočit vlády- versus všichni ostatní. Propaganda zastánců je ale tak silná, až mě to šokovalo. Dokonce i v seriózních médiích jako je Respekt a hlavní deníky se v debatách o TTIP sníží k tomu, že se protivník onálepkuje jako Putinova pátá kolona, hysterický aktivista apod. Když je to „proti Americe“, musí to být zákonitě z Ruska.

Takové obvinění se nedá v podstatě vyvrátit.
Negativní skutečnost se nedá dokázat, to ví každý právník. Další věcí je konformismus vyšších úředníků u nás. Dostanou nějaké zadání, tak to dělají, je to jejich práce, kterou nezpochybňují. Když to píší v médiích, že je to dobré a oponenti se onálepkují jako nekvalifikovaní hysteričtí aktivisté, tak se přikloní na tu stranu znějící rozumněji. Znějí ale rozumněji jen proto, že dostali prostor. Ukázková je reportáž České televize, která referovala o říjnových protestech proti TTIP v Berlíně, kam přišlo demonstrovat 250 tisíc lidí. Reportáž byla extrémně manipulativní, dali slovo třem erudovaným zastáncům TTIP, kritiky TTIP pro jistotu vynechali a ukázali je jen jako dav demonstrantů, navíc s nepochopitelně zobrazeným kordonem policie, ačkoliv byla demonstrace pokojná a bez jediného konfliktu. Výsledkem je sugesce úplně jiného stavu, než je skutečnost. Kritici TTIP jsou čelní ekonomové, politici, osobnosti veřejného života, mají argumenty pádné a patří mezi ně například i nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz. Krásný rozbor manipulace i faktických chyb v reportáži udělal kolega v blogu zde. Podávali jsme i podnět RRTV.

Kde mají lidé, kteří se chtějí dozvědět objektivní a relevantní informace o této dohodě, hledat informace?
Tištěná média selhávají a nemohu si vzpomenout na žádné, které by se tomu seriózně věnovalo. Doporučuji on-line média, alternativní zdroje. Na našem facebookovém profilu odkazujeme na zahraniční materiály. Pro ty, kdo čtou anglicky, tak určitě doporučuji už zmíněný The Guardian, což je čtený a respektovaný deník, který v této oblasti odhalil velmi mnoho zamlčovaných informací. Nebo think-tank Corporate Europe Observatory, také v angličtině. S českými zdroji je to horší. Stojí za to si najít nezávislá média, na internetu se najde kromě ověřených zdrojů i plno balastu a podezřelých webů. Abych jmenovala alespoň pár, tak o TTIP píše kriticky a solidně třeba Deník Referendum, Britské listy, blogy ekonomky Nadi Johanisové, Ilony Švihlíkové a naše webové stránky, kde se snažíme shrnout mimo jiné všechny odborné studie. Existuje totiž mnoho ekonomických studií, které tvrdí pravý opak toho, co oficiální místa. Dokonce i oficiální studie uvádějí, že TTIP povede k zániku mnoha pracovních míst v Evropě. Prý se zase vytvoří nová, jenomže to se nestane za jeden den. Půjde o miliony lidí, kteří najednou ztratí práci, o miliony osudů a rodin, protože levný import úplně převálcuje některá odvětví.
Pevně také věřím, že se o TTIP budeme víc dozvídat v Českém rozhlase. Kvůli mizivému výskytu informací o TTIP v tomto veřejnoprávním médiu, jsme Radě ČRo podali podnět. A Rada nám dala za pravdu, že Český rozhlas neinformuje o TTIP dostatečně, vzhledem k tomu, co TTIP bude všecko často nezvratně přeorávat. Takže doufáme, že Rada bude vedení rozhlasu tlačit, aby o TTIP bylo více slyšet.

Myslíš si, že Česká televize a další média dostaly instrukce?
Nemyslím si, že to takhle funguje. V hlavních médiích pracují v podstatě lidé jednoho střihu - z podobné generace, podobného myšlenkového zázemí, často si se svým světonázorem spojují určitý status i vlastní identitu. Navíc v hektické rutině toho povolání není čas na nějakou analytickou práci, nebo se jen alespoň zamyslet. Nepsané instrukce tam také fungují. Ani nemusí být tak jasné, jako třeba u novin patřících pod Agrofert, kde třeba platí, že se nemá moc psát o jiných neziskových aktivitách, než jsou ty spadající pod nadace Agrofertu. Kromě takovýchto doporučení je to ale mnohem víc o tom, že tito lidé do své myšlenkové bubliny nikoho nepustí. Čest velkým výjimkám, které se v tomto prostředí najdou a které jsme poznali. Symptomatičtější je ale zkušenost, kdy nám novinář z Lidovek napsal v reakci na tiskovku o třímilionové petici proti TTIP, ať přestaneme sloužit Putinovi. To je už příklad extrémně černobílého vidění světa, ale vyskytuje se tam. V médiích jsou proto osobnosti i témata, která jsou opomíjená.

Třeba mají pocit, že Amerika jako taková je zárukou svobody se vším všudy a veškeré restrikce a omezení jsou zaměřené proti svobodě?
Ano, určitě, myslí si, že hájí správnou věc, správné hodnoty. A není to černobílé, ve svobodě projevu je na tom Amerika lépe než my tady. Vždy jsem se zastávala amerického pohledu na svobodu projevu, byl mi sympatičtější, ale to je jen jedna věc z mnoha. Naopak sociální práva v Americe jsou daleko za našimi evropskými.  I Úmluvu o právech dítěte podepsaly všechny země světa kromě Somálska a Spojených států. Další oblastí, ve které je USA spíš odstrašující příklad ve věci doslovné svobody člověka, je jejich vězeňský systém. Začíná se tam konečně mluvit o pokřivené justici a vězeňském průmyslu. Během posledních zhruba třiceti let se tam legislativními úpravami markantně zvětšilo množství vězněných. Vězeňství je velký byznys, je to nástroj k tomu, jak zacházet s chudší částí populace, vězněním se v podstatě řeší třeba nezaměstnanost. Odnětím svobody trestají i banální trestní činy. Na první pohled si řekneme, že je tam asi tedy vyšší zločinnost, ale ukazuje se, že to tak vůbec není.

Člověk může jít do vězení za něco, co je u nás třeba pouhý přestupek?
Ano, ale je to především byznys. Bezpečnostní průmysl je tam předimenzovaný. Funguje to díky nastavení mnoha věcí, třeba i institutů trestního procesu. U nás prakticky neexistuje vyjednávání o trestu, jak ho známe z amerických filmů. Nebo zásada, že státní zástupce se rozhodne, co bude trestat a co ne, to je nám velmi cizí. Systém justice tak vyrábí vězně přes míru nutnosti. To je něco, z čeho jde hrůza. 

Pokud TTIP neschválí všechny členské země, tak to neprojde?
To se vlastně stoprocentně ani neví. Jsou zde různé právní názory. Ptali jsme se na to zástupkyně Evropské komise a zjistili jsme, že se na to různí názory Evropské rady a Evropské komise. Komise tlačí na to, že by to ani národní parlamenty schvalovat nemusely, stačilo by, kdyby to schválil Evropský parlament. Opačný názor má Evropská rada, který by snad měl podle posledních zpráv převážit. Dle něj by tyto návrhy musely schválit všechny národní parlamenty. Doufáme, že se najde nějaká země, která to odmítne. Já jsem optimista, protože v případě úmluvy ACTA, která v roce 2012 postavila na nohy internetovou komunitu a měla zavést, zjednodušeně řečeno, kontrolu internetu, se podařilo ji zvrátit. Byl to podobný případ jako TTIP, dohoda se upekla potají, na objednávku velkého byznysu a vypadalo to, že v Evropském parlamentu hladce projde. Když se to ale dozvěděli lidé, začali psát svým poslancům a začalo se veřejně protestovat. Řada poslanců změnila svůj postoj, řekla, že to nepodepíše a neprošlo to. Zafungovala demokracie, což je skvělá zpráva. A na to my spoléháme.

Existují nějaké kroky, které můžeme jako občané udělat rovnou? Tady od počítače? Máte připravený nějaký dopis, pod který se můžeme podepsat, petici, nebo seznam poslanců, na které se můžeme obrátit?
V tuto chvíli sbíráme podpisy pod Výzvu za transparentnost při vyjednávání, online ji lze podepsat zde, papírové formuláře rádi pošleme, stačí si o ně napsat na iure@iure.org. Tato výzva je určena vládě a má být signálem směrem k exekutivě. Tam je také prostor, chceme, aby vláda začala o trochu lépe hájit zájmy své země. Výzva je i nástroj k tomu, aby se o vyjednávání TTIP vůbec začalo více mluvit. Připravujeme také seznam europoslanců, které jsme už sami oslovovali v různých fázích vyjednávání, a kterým budou moci lidé napsat. Ze zkušenosti s jinými programy víme, že díky jednání s vládními úředníky se nám podařilo leckteré úpravy zákonů prosadit, například v případě exekucí. Víme, že funguje osobní kontakt, přijít za svými volenými zástupci a promluvit si přímo. Funguje to mnohem lépe než dopisy. Když to udělá hodně lidí, tak věříme, že se to může změnit. Nepodceňuji sílu zájmů, které za tou dohodou stojí, ale na kauze ACTA se ukázalo, že volení zástupci nakonec jednali v zájmu lidí. Tím také argumentuji, když na lidi padne malomyslnost z toho, jakým způsobem je TTIP chystaná už řadu let a jaký za ní stojí mocný byznys a zájmy. Snažíme se předávat dál, že aktivity proti TTIP smysl rozhodně mají.

Jen asi musí volení zástupci vědět, co lidi chtějí.
Proto chystáme jednoduché pomůcky, jak oslovit především ty nerozhodnuté nebo ty, kteří nejsou jasnými zastánci dohody. Někteří europoslanci jsou už teď jasně proti úmluvě.

Můžeš někoho jmenovat?
Proti TTIP je určitě Jan Keller, který se ekonomické moci věnuje dlouhodobě a jemu nebylo třeba nic vysvětlovat. Velice kritický pohled má Pavel Poc, což je biolog, proto se zajímá především o dopady v oblasti zemědělství, bezpečnosti potravin a chemikálií. Další je europoslankyně Kateřina Konečná, která se TTIP věnuje opravdu s nasazením a erudicí. Mnoho dalších europoslanců se zatím nevyjádřilo, ale věřím, že všechny kluby budou mít část členů proti TTIP.  To jsou čeští europoslanci. Z ostatních zemí jsou mezi odpůrci úmluvy především Zelení. Česká Strana zelených a Piráti se tématu věnují velmi poctivě, mají vlastní studie a argumentační prohlášení, rozhodně to nejsou jen nějaké výkřiky proti TTIP. Bohužel pro kampaň nejsou v Evropském parlamentu zastoupení, pomáhají ale organizačně na společných akcích. Naší železnou zásadou je, že pokud jakákoliv politická strana prosazuje to, co my, bavíme se úplně s každým. Za špatná rozhodnutí také zkritizujeme úplně každého. Zkrátka nepreferujeme ani nevylučujeme žádnou politickou stranu. Jde nám o věc. Jako nevládní organizace se nehlásíme k nikomu, to ani nejde.

Je text návrhu TTIP někde k přečtení?
Ne, o tom se vyjednává. Jsou zveřejněny nějaké zásady vyjednávání, takzvaný mandát a obecné pozice. Když se něco dojedná, v obecné rovině o tom Komise vydá zprávu. Argumentují tím, že utajují proto, aby neodkryli své pozice ve vyjednávání druhé straně. Tím ale přiznávají, že to určitě nebude dohoda, která prospěje všem, jak nám ji servírují. Je to dohoda „kdo s koho“.

Jak tedy ty víš, co tam je?
Existuje mnoho uniklých materiálů, mimo jiné požadavků lobbyistů.  Obsah některých kapitol je Komisí představen, ne však samotný právní text. Proto známe v kostce obsah nebezpečných kapitol jako je takzvaná regulatorní spolupráce nebo kapitola o arbitrážích. Na tlak občanů z celé EU, a petice se třemi miliony podpisů, se podařilo prosadit zveřejnění těchto dílčích věcí. Není to úplně kompletní text, ale máme z toho obrázek o podobě úmluvy. Studovat ty dostupné materiály je pak práce pro tým analytiků, aby odhalili zavádějící informace. Třeba kapitolu o udržitelném rozvoji musel celou podrobit pečlivému zkoumání právník, specialista, aby řekl, že jde o proklamativní, zcela slabé ustanovení, které může být převálcované tvrdým ustanovením v jiné části textu, třeba o ochraně investic. Laik nemá šanci se v tomhle mixu specializované právničiny, PR Evropské komise a vyložené propagandy vyznat. Co bude úmluva obsahovat, na sto procent nevíme, neví to nikdo, ale z toho, co se ví, třeba existence institutů jako arbitráže, regulatorní spolupráce, to jsou prostě zjevně nepřijatelné věci.
Také máme zkušenosti s podobnými dohodami, které existují. Třeba dvoustranné dohody o ochraně investic, kterých má Česká republika hodně. Typicky úmluva se Spojenými státy je těžce nevýhodná pro Českou republiku, především v otázce arbitráží, to přiznávají i oficiální místa. Podobná úmluva NAFTA (North American Free Trade Agreement) mezi Mexikem, USA a Kanadou způsobila obrovskou ekonomickou katastrofu pro miliony mexických, ale i severoamerických farmářů. Posílila pouze velký agrobyznys. To, že v USA dnes staví plot proti Mexičanům, kteří přišli o obživu v zemědělství, je důsledek téhle dohody.
Zkrátka naše kritika TTIP je solidně podložená zkušenostmi.  Typicky arbitráže, na kterých tam byznys úporně trvá, jsou ďáblův vynález, nástroj, kterým se obcházejí parlamenty a zákony. Arbitrážní doložky kritizuje už i Komise OSN pro obchod a rozvoj a varuje země, ať je neuzavírají. Rozvojová země jakou je Indonésie, dokázala dát arbitrážím stopku. Možné to je, není to nic nezvratného, ale země musí mít sebevědomou reprezentaci, která ví, co je v zájmu lidí. O čem se také hodně mluví, je případ Argentiny, která v době krize zmrazila ceny vody, aby byla dostupná pro všechny lidi a byla za to žalovaná Veolií za ušlý zisk. Philip Morris žaluje Austrálii, která omezila propagaci tabáku. Takto arbitráže působí, to je jejich cíl a o nich už víme dost, nejsou to mýty. Když tato nebezpečí někdo nevidí, tak je těžce neracionální.

 

Údajně není TTIP nic nového, snahy o podobnou mezinárodní úmluvu už tu byly i dříve, je to tak?
Ano, není to vůbec novinka. Mnohostrannou dohodu o investicích (MAI) protlačoval mezinárodní byznys v rámci Světové obchodní organizace na konci devadesátých let. Dostalo se to na veřejnost a vedlo to ke vzniku takzvaného antiglobalizačního hnutí, kdy byly protesty v Seattlu a v dalších městech, dokonce i v Praze. Ale ani tehdy se příčinám média nevěnovala. Dojem většiny lidí je dodneška ten, že demonstrující byli iracionální aktivisté protestující proti všemu. Důvodem byla snaha prosadit MAI skrze mezinárodní organizaci a mezinárodní smlouvu, což je mimořádně rafinovaná taktika. V národních parlamentech přece jen lidé vědí, co se tam projednává a nedovolili by to. Pokud to přijde „shora“, že to ostatní státy podepíší a do parlamentů to přijde až potom, tak se to bere jako dané a je mnohem menší prostor pro odmítnutí celé smlouvy.  Vžil se pro to výraz praní špinavé politiky (policy-laundering). Tehdy se to nepodařilo díky protestům, díky občanské angažovanosti. Kdyby ta dohoda prošla, státy by se dostaly do totálního područí mezinárodního byznysu a staly by se z nich pouhé loutky, kterým by zůstala v podstatě jediná pravomoc, a to ta represivní, a to lidi naštvalo. TTIP je také tento typ dohody. Proto nejsme bezdůvodně optimističtí, když předpokládáme, že se nám to může povést.

Myslíš si, že snaha o globalizaci během let sílí, že je důraznější?
Nejsem na to expert, ale v některých oblastech se lidé hodně emancipují. Rozšiřuje se i u nás povědomí, že systém, ve kterém žijeme, je špatný - neudržitelný a naprosto nevýhodný pro většinu lidí. Problém je, že neexistuje žádná velká alternativa, nějaká vize. Ale já si myslím, že možná ani žádná není třeba. Je nutné nejdříve bojovat proti těm největším tlakům. Co považuji za klíčové: nesmíme ty globální ekonomické síly přeceňovat, i když se zdají všemocné. Vedlo by to k malomyslnosti, ale hlavně to neodpovídá realitě. Ve skutečnosti ten systém stojí na hliněných nohou a chce to jen odvahu. V době velké finanční krize v roce 2008 se nalily neuvěřitelné veřejné peníze do sanace bank a to byla promeškaná obrovská příležitost. Tehdy byl byznys opravdu na kolenou, a kdyby se to tehdy využilo a nastavila se nová pravidla, mohlo se změnit mnohé. Některé země to tak udělaly, například Island, který nepřijal všechny podmínky Měnového fondu. Ukázalo se, že to jde. Sanace bank je velkým zdrojem problémů systému. Někteří ekonomové říkají, že další krize je na spadnutí a vidí v ní i příležitost ke změně. V knize Ekonomix je jedna věc, která se mi moc líbila – protože je všechno těsně provázané, tak se skrze tu provázanost šíří nejen negativní věci, ale i ty pozitivní kroky. Takže stačí zlepšit i jen jednu oblast, promítne se to všude možně. To bychom měli mít na paměti.

Takže si myslíš, že máme šanci?
To si netroufám odhadnout, nikdo neví, jak to bude za deset let. Ale optimismus určitě mám. Když lidé myslí pozitivně, tak se to dobré skutečně děje.

V co věříš, Heleno?
Jsem ateistka, ale věřím v pozitivní myšlení. Poslední dobou mám čím dál tím větší úctu k přírodě, k životu jako takovému. Věřím i v lidi a v to, že každý má v sobě něco dobrého.

Děkuju ti, Heleno, za velice zajímavý a poučný rozhovor. Doufám a věřím spolu s tebou, že peníze svět neovládnou.

VALENTÝNA NOVODARSKÁ

Valentýna je původem ze Zakarpatské Ukrajiny, spolu se svým manželem Jurijem a dcerou Irynou přišli do České republiky před jednadvaceti lety. Valentýna i Jurij studovali klasickou hudbu, která bývala i jejich obživou. Dnes mají nakladatelství Zvonící cedry, jehož prvním počinem bylo vydání knih ruského autora Vladimíra Megreho o poustevnici z tajgy Anastasii, které Valentýna přeložila. Tyhle knihy jsou něčím zvláštní a vymykají se všemu, co jsem do té doby četla. I proto jsem velmi stála o to, aby Valentýna souhlasila s rozhovorem. Přání se mi splnilo, a tak se mohu o zajímavý rozhovor s vámi podělit. Valentýna i Jurij jsou velmi přátelští, srdeční lidé a bylo pro nás potěšením je poznat.

 Kdo je Anastasia, kdo je Vladimír Megre? Mohla bys, Valentýno, v krátkosti vysvětlit, o co se vlastně jedná? Především pro lidi, kteří o knihách nikdy neslyšeli.

Vladimír Megre je bývalý podnikatel, který v roce 1994 uskutečnil obchodní cestu lodí po sibiřské řece Ob. Osud mu připravil výjimečné, osudové setkání se sibiřskou poustevnicí, která se ukázala nejen jako mladá, velmi krásná žena, ale zároveň i žena, která má nesmírné schopnosti, velký objem informací a možná že i přístup k vesmírné databance. Právě toto setkání v tajze jej přimělo k napsání knih.

Jaký je smysl těch knih, v čem ho vidíš?
Knihy od Vladimíra Megreho jsou tu proto, aby nám napověděly, jak máme zachránit situaci na planetě, jak máme navrátit Zemi původní kvetení, jak se máme rozvzpomenout na svou podstatu a své předurčení. Jak se vrátit k původním pramenům. Pro někoho to může být neuvěřitelné, ale skutečně si myslím, že tak to je. V této souvislosti zmíním dopis od čtenáře, který nám přišel brzy po vydání prvního dílu Anastasia. Byl od pana inženýra Helceleta z Prahy a ten napsal: „Přečetl jsem mnoho duchovní literatury, ale s tak laskavou knihou, která by obsahovala každému vnímavému člověku srozumitelný návod ke šťastnému životu, jsem se nesetkal. Anastasia vrací člověka člověku, vrací člověka životu. Anastasia znovu ukazuje místo člověka tam, kam jej Bůh stvořil.“ Ztotožňuji se s touto myšlenkou.

Kvůli tomu, aby mohly knihy o Anastasii vyjít v České republice, jsi je přeložila a založila nakladatelství. Věnovala ses hudbě a najednou v tobě vznikla touha přeložit tuhle konkrétní knihu. Čím si to vysvětluješ? Co bylo důvodem?

Před Anastasií jsem intenzivně četla duchovní, esoterickou literaturu, bylo to období, kdy jsem ji životně potřebovala. Podle literatury, která mi přišla do rukou, jsem si vypracovala sama pro sebe určitý plán, který měl sedm bodů. Už si je všechny nepamatuji, ale obsahovaly to, jak bych já chtěla vidět svůj život, jak by se mi to líbilo. Tím obrazem jsem žila, a byť jsme v té době nebyli zrovna nejbohatší, měli jsme status cizinců s povolením k dlouhodobému pobytu, který nám v podstatě téměř nic neumožňoval, jenom pracovat, stejně jsem měla velkou radost v srdci. Ty knihy mi velmi pomohly, milovala jsem celý svět, každého člověka. Chodila jsem Prahou, dívala se na lidské tváře a říkala si, vždyť oni jsou tak zamyšlení a mají nějaké problémy a ani nevědí, jak já je miluji! Velmi dobře si pamatuji větu: rozlévám slunce Boží lásky na všechny lidi a mám jí stále dost pro každého a pro mě také. To byl jeden z těch sedmi bodů. Já jsem to nejen tvrdila, já jsem to prožívala, pevně jsem věřila v sílu lidské mysli. Z těch knih jsem to vzala a logicky pro sebe vypracovala určitý program. Teprve potom mi přišla do rukou kniha Anastasia. Dá se říci, že jsem o ni velmi emocionálně prosila, čistě a s láskou. Nadšeně jsem vyprávěla českým přátelům, co jsem si přečetla v ruštině a jedna z mých kamarádek jednoduše prohodila: tak to přelož do češtiny, já ti udělám korekturu. To bylo po šesti letech pobytu v České republice. Ale já jsem si na to netroufala, nepochopila jsem ještě tu nápovědu. Musely přijít fyzické potíže, abych pochopila, že něco dělám špatně. Zůstala jsem doma. Vzala jsem si velký hrnek s čajem, slovník, originál Anastasie a blok. Počítač jsem v té době neměla, ani mobil. Čtyři týdny trvala nemoc, za čtyři týdny byla přeložena Anastasia. Nemoc mě trápila fyzicky, ale souběžně s fyzickým diskomfortem jsem prožívala velikánské nadšení, tvořivou energii. Souhlasím s místem v knize Vladimíra Megreho, kde dědeček říká, že ženu porod nemusí bolet, protože ona prožívá velikou radost, a něco podobného bylo i s knihami. Dívala jsem se z okna na vysokou břízu a nesmírně jsem ji milovala. Cítila jsem fyzickou bolest, ale nadšení a tvůrčí práce byly plné všeobjímající lásky ke světu. Bylo to, jako bych byla zamilovaná do všech a do všeho včetně stromů a keřů.
Žádné zkušenosti jsem dříve s překládáním neměla, i po šesti letech byla má čeština slabší. Potřebovala jsem velkou pomoc. Uvěřila jsem Anastasii, že skrze city a čisté úmysly člověk dokáže všechno. Druhou pomocí byla modlitba. U první knihy překlad začínal vždy ráno modlitbou. V duchu jsem říkala: Otče, pokud v této knize existuje pozitivní spojení písmen a slov, tak mi je prosím pomoz dostat do českého jazyka. A Otčenáš. Pracovala jsem deset hodin denně a nebyla jsem unavená, naopak mi přibývalo síly. Večer jsem vždy poděkovala a znovu Otčenáš. Tak vznikl první díl. Bylo v něm plno gramatických chyb.

Pomáhal ti někdo s překladem?
První pomocníci, kteří mi pomáhali převést text do srozumitelné podoby, aby český člověk všemu rozuměl, byli přátelé. Až potom jsem vyhledala redaktory a korektory. Kniha si vybírala redaktora. Zkusili to čtyři lidé a až pátá paní redaktorka, profesorka češtiny, se toho ujala. Zkoušeli to i ti, kdo se věnovali duchovní literatuře, například paní, která překládala Krišnu. Přečetla to a řekla mi, že patnáct procent je čistý text a zbytek potřebuje silně vyčistit, ale ona to nemůže dělat, omlouvala se.  Ona, která překládala Krišnu, nemohla najednou strávit dvě kapitoly – Mozek jako superpočítač a Létající talíř. Vůbec jsem se nezlobila, neurazila, mě to ani nebolelo. Měla jsem jakési vnitřní vedení a to mi říkalo – tato paní není pro Anastasii, ona by ji příliš čistila. Šli jsme dál. Takže tak vznikla první kniha.
Ovšem nebylo to pouhé bezmyšlenkovité nadšení. I v tom návalu tvořivého vzletu jsem velmi dobře hodnotila informace, které tam jsou, a věděla jsem, že nic podobného mezi nabízenou literaturou, kterou máme v knihkupectvích, není. Uvěřila jsem v pozitivní vliv kombinací písmen a slov, které jsou v knize zakomponované do textu. Věděla jsem, jak to působí na mě, jak to zapůsobilo na naši dceru, která po přečtení knih začala malovat, skládat hudbu, texty k písničkám. Nebylo toho mnoho, ale najednou člověk začíná tvořit. A dobře tvořit. Informace byly nevšední a v něčem i nové, možná staronové, možná právě z původních pramenů, o kterých Anastasia vypráví. Říkala jsem si, že když půjdu do nějakého velkého nakladatelství, tak se podívají na tuto knihu – nějaký ruský podnikatel, překlad neprofesionálky z Ukrajiny – zahodí ji a nebudou se tomu věnovat. Nebo naopak – dají ji nějakému redaktorovi, který „poničí“ ten text. K Anastasii jsem se chovala žárlivě a tak jsem se rozhodla, že tyto knihy nedám nikomu, pokusím se o to sama. A vesmír tomu začal napomáhat. Neříkám, že jsem nemusela nic dělat, nikdy to není tak, že někdo něco udělá za vás. Líbí se mi české přísloví Pánbůh má jediné ruce – vaše. Věděla jsem, že žádný nakladatel mi neporadí, jak mám vydat knihu. Pomoc ale přišla. Seznámení s lidmi, kteří se trochu orientovali v tisku. Měla jsem pouze padesát tisíc a na tisk jsem potřebovala sto třicet. Představ si, že to grafické studio, ta brněnská tiskárna, můj překlad vzala a knihu vytiskla.

Na dluh?
Ano, na dluh. Půl roku jsem ho vracela, ani jednou mi nezavolali, jestli už pro ně mám peníze. Nebyli to duchovní lidé, esotericky ladění. Byl to mladý, velice kultivovaný, etický podnikatel. V duchu jsem si říkala, že tohle je podnikatel třetího tisíciletí. On bez rozmýšlení vzal padesát tisíc, vytiskl mi knihu. Počkal klidně celý půlrok, kdy jsem mu splácela po dvaceti tisících.

Jaké další knihy máš ráda, jaké jsi přeložila a nakladatelství Zvonící cedry je vydává? Vážíš si jich stejně jako Anastasie?
V současné době máme za patnáct let existence pouze jednadvacet vydaných knih. Záměrně jsem je nedávala nikomu jinému do překladu, protože když knihu překládám, tak ji velmi dobře znám a vím, co lidem nabízím. Když se někdo ptá, co bych poradila z naší nabídky, tak říkám, že nesázíme na kvantitu, ale na kvalitu a v podstatě každá naše kniha vám něco dobrého dá. Jakmile cítím, že nějaká kniha ubírá člověku na síle tvůrce, uvádí ho na vedlejší kolej, tak potom tu knihu nevydám.
Vážím si všech našich knížek, které jsem přeložila, na některých se podílela i dcera, která překládá profesionálně. Překládala a vydávala jsem je s čistými úmysly, že alespoň v něčem lidem pomohou, že rady a informace v těchto knihách nejsou v rozporu se životem. Nehodnotím je ale tak jako Anastasii, a kdyby mě životní situace nedonutily pátrat dál a knihy nepomohly především mně, možná bych je ani nevydala. Například kniha pro ženy – Jsem žena od Galiny Šeremetěvové. Musela jsem v tom „neviditelném“ souboji vydavatelů zaujmout správné stanovisko, kdy třeba jeden vydavatel ze Slovenska využil můj překlad asi tří knih při překladu do slovenštiny stejného autora. V jednu chvíli mě to bolelo, cítila jsem se zneužita. Autor je muž, slovenský vydavatel je muž a ty jsi žena. Ani nevzali ohled na to, že jsi žena! Pomohla mi tehdy kniha Jsem žena, krásně mi vysvětlila rozložení mužsko-ženských energií a pocítila jsem, že nemám jít do souboje s tímto mužem, nakladatelem, nebudu ho dávat k soudu, aby nějaká odborná komise řekla ano, porušil autorská práva. Rozhodla jsem se tu energii využít tvořivě, ne na souboj. A vložila jsem ji do knih od ruské psycholožky Galiny Šeremetěvové.
Když jsem začala vydávat Anastasii, nebylo ani pomyšlení na nějakou jinou literaturu, byla tam jen snaha, aby se o knihách dozvědělo co nejvíce lidí, aby vyvolávaly ve čtenářích stejné pocity jako u mě, aby v nich odhalovaly talenty a schopnosti, aby si lidé uvědomili, že člověk je vládcem této planety a že má plnou svobodu, nejsou žádné zákazy. Jenže pozor, svoboda není všedovolenost, svoboda především spočívá v zodpovědnosti za své činy. Mohu si dovolit cokoliv, ale musím si být vědoma důsledku svých činů, v tomto spočívá svoboda.
Ještě v roce 2004 na setkání se čtenáři v Bratislavě, kdy bylo vydáno pouze prvních šest knih od Vladimíra Megreho, se mě ptali, zda uvažuji o vydání nějakých jiných knih jiného autora. Na to jsem jim tehdy odpověděla, že Anastasií jsem laťku nasadila tak vysoko, že teď mě jako vydavatele nebo pečlivého volitele informací, které nabídnu někomu jinému, nic neoslovuje. To jsem řekla v listopadu a v prosinci jsem byla donucena svou zdravotní situací sáhnout po knize Dohoda s nemocí od Valerie Sinelnikova. Podle návodu jeho knih jsem si díkybohu pomohla, a tak jsem začala tohoto autora vydávat. A nesmírně mě těší, že on je také čtenářem Anastasie a že má rodový statek.

Vladimír Megre píše, že některé pasáže měl doslova nadiktované a že musel přesně dodržet slovosled a použití konkrétních slov. Ty ses to pokusila tímhle způsobem přeložit do češtiny. Jak se s tím popasovali překladatelé do dalších jazyků, máš o tom nějaké zprávy nebo jsi nějaké knihy v jiných jazycích četla?
Neptala jsem se ostatních překladatelů, jak pracovali, ale vím, že překladatelé do slovanských jazyků mají výhodu. Občas v těch jazycích má jedno slovo stejný význam. Mně pomohlo i hudební vzdělání, protože obzvláště ve druhém, třetím a čtvrtém dílu, je text velmi rytmizovaný. Hudba mi napomáhala cítit rytmus a také to, že jsem nebyla zatížená českou gramatikou, já jsem ji jednoduše neznala. Znala jsem česká slova, ale ne český slovosled, což v tomto případě možná bylo dobře. Vidím slovosled ruský, cítím rytmus a vznikají slova a já je bez velkého přemýšlení píšu na papír. Teprve potom začala velice složitá práce pro redaktorku, která nejenže opravovala gramatiku, ale samozřejmě chtěla upravit i český slovosled. Nicméně ale cítila, že mi hodně záleží na nějakém rytmu. Vždy navrhla několik variant a řekla: přečti si to a zkontroluj tam ten svůj rytmus. Někdy jsem přijala její variantu nebo jsme vymýšlely dál nebo jsem se zeptala, zda to nemůžeme takto nechat. Občas mávla rukou a řekla – tak dobře.
Maďarská překladatelka, která ovládala pět dalších jazyků, měla u překladu do maďarštiny i můj český překlad. Byla to původem maďaro-slovenka. Měla ruský originál, německý překlad a český překlad a takto tvořila tu maďarskou variantu. Řekla mi: Valentýno, máte velkou výhodu, váš překlad je nejblíže k originálu, protože je to slovanský jazyk.

A co anglický překlad?
To vím od další překladatelky, která ovládá velmi dobře angličtinu. Překlad, který vznikl v Americe, a překládal jej velmi nadaný básník, Američan, je údajně velmi zdařilý. Rusko se také rozhodlo přeložit knihy do angličtiny samo, ale recenze mluví o tom, že tento překlad je slabší.

Setkala jsem se nejen s příznivci Anastasie, ale i s množstvím lidí, často z řad intelektuálů, kteří jsou proti těm knihám extrémně zaujatí. Duchovní literatury je přece tolik a nikdo se neposmívá Louise Hay nebo Celestýnskému proroctví, nevím o tom, že by byla proti těmto knihám vedena tak štvavá, zesměšňující až nenávistná kampaň. Proč má tolik vzdělaných a chytrých lidí s Anastasií takový problém?
Napadá mě několik příčin. Zřejmě jsou knihy od Vladimíra Megreho něco skutečně velmi hodnotného, co má doopravdy sílu vrátit člověka člověku. A jelikož tomu tak je, tak ta opoziční strana, které říkáme temné síly, pracuje na maximum, aby to člověku neumožnila. Je to prostě boj o člověka, proto neodsuzuji intelektuály, kterým se zdá, že je to fikce. Možná kdyby autor neříkal, že je to reálná situace ze života, tak by to každý vzal jako něco vymyšleného, jako krásné čtení. Ale autor stále po dobu více než dvaceti let tvrdí, že Anastasia je reálně žijící člověk s nesmírnou láskou v duši, k nám, k lidem, s velkou logikou, a že většího filozofa nepoznal ani v dějinách. Možná proto vzniká nepochopení. V podobě těchto knih máme něco velmi závažného a něco velmi hodnotného, není to jenom čtivo, nejsou to jenom knihy. Další příčinou nepochopení nebo nepřijetí některých lidí může být toto: kdyby lidstvo nemělo tu velkou pýchu a mělo čistší úmysly, bez problémů bychom to přijali. Hodně jsem o tom uvažovala, hodně. Možná po celou tu dobu patnácti let, co vydávám Anastasii. Stále ještě jsou tu otázky – je to pravda? Existuje? Neexistuje? Lidé v dnešní době přebývají v tak velkém shonu a jsou mediálně natolik zpracovaní, že více věří tomu špatnému než dobrému. I když čteme kvanta duchovní literatury, kde se o podobných schopnostech jako u Anastasie píše, tak u ní tomu nechceme uvěřit! Protože tam je to v knihách a tu se tvrdí, že je to v realitě, že je to v životě. Anastasia tu ale není proto, aby někoho udivovala svými schopnostmi, ona stále v každé knize, při každém rozhovoru s autorem tvrdí, že to je jednoduché, vždyť tyto schopnosti má v sobě každý člověk. A teď vzniká otázka, proč nechceme stoprocentně přijmout svou sílu, sílu své mysli? My o tom čteme, utváříme svůj život podle svých názorů, ale nechceme to plně přijmout. Spíše souhlasíme, že člověk je Boží otrok, že abych komunikovala se Stvořitelem, tak musím mít řadu pomůcek, omamných látek, prostředníky a tak dále. Proč to nejde jednoduše přímo? Přes tu Boží částečku, kterou v sobě máme každý?
Lidem tyto knihy vadí podvědomě i proto, že kdyby uznali, že Anastasia existuje, museli by souhlasit se všemi návody a myšlenkami v knihách. Oni s těmi myšlenkami jakoby souhlasí, ztotožňují se, protože ona nenabízí nic trestuhodného. Jenže tím, že nesouhlasím s její existencí, mohu si ponechat způsob života, který mám. Jsem například duchovní učitel. Když budu souhlasit s tím, že ty neuvěřitelné schopnosti má každý, tak nebudu mít koho učit. Pokud vlastním velký koncern, který vyrábí pesticidy, a budu souhlasit s tím, že příroda, planeta Země, je živý organismus a není ji možno tak trýznit a ničit, jak to děláme, tak potom budu muset zítra ten koncern zavřít. A co já budu dělat, co dál? A tak je to s každým. Jednodušší je říct, že je to fikce, a tím pádem i její myšlenky odsunout.

Ale i lidé, kteří s tím souhlasí a snaží se žít podle zásad a myšlenek, které Anastasia nabízí, stále žijí třeba ve městech, jezdí autem, nakupují zboží v obchodech, chodí do zaměstnání. Ať chtějí nebo nechtějí, znečišťují více nebo méně Zemi, jsou příčinou dějů ve společnosti i v přírodě, které nejsou úplně v souladu s myšlenkami v knihách. Anastasia říká, že není třeba, abychom všichni odešli do tajgy, ale navrhuje, abychom vyčistili města, která jsme zaneřádili. Že i ve městech se dá žít hezky, čistě a v souladu s okolním prostředím. Jak si má počínat člověk, který souhlasí s myšlenkami Anastasie, ale nechce nebo nemůže odejít do tajgy?
Do tajgy rozhodně odcházet nemusíme. V třetí knize je kapitola Máme všichni odejít do lesa? Ne, nemáme. Ale musíme vyčistit místa, ve kterých žijeme, prostředí, kde jsme teď. Ale právě to se nám nechce. Nemluvím o menšině lidí, kteří se v rámci možností snaží k přírodě chovat uvědoměle, mluvím o kritickém množství, o těch jedenapadesáti procentech. Když to pochopí, i ve městech se dá mnoho udělat. Většina lidí si neuvědomuje, že planeta je náš domov a je uspořádaná podle určitých zákonů a ty, ať je respektujeme nebo ne, víme o nich nebo nevíme, jednoduše jsou a fungují. Jsou geniální a neměnné. My to nerespektujeme, vymysleli jsme si ekonomický progres. Energii své mysli odevzdáváme státnímu rozpočtu, schodku, ekonomickému růstu a tak dále, ale když popřemýšlíme, co to je – jsou to uměle nasazené hodnoty, vymyšlené. Vždyť planeta, příroda, existovala i bez toho. A tento ekonomický progres a období technizované společnosti ničí naši Zemi, náš domov. Znovu. Kdybychom to uznali ve velkém, na státních úrovních, musíme překopat celé fungování lidstva na Zemi. Je složité udržet stát nějak pohromadě i v těch zaběhlých kolejích, které jsou. Anastasia nám podává informaci v ideálu, zřejmě v tom původním stavu, tak, jak to bylo od začátku, od Stvoření. My už jsme hodně, hodně daleko. Než se vrátíme k těm původním pramenům, a to jednoznačně bude, ať to někdo chce nebo nechce, protože v tom je naše záchrana, bude to ve fyzické rovině nějakou dobu trvat. Ale i samotná ta proměna je krásná.

Valentýno, věříš v dobrý konec, že se vyvine všechno k dobrému? Že zvítězí síly světla nad silami temnoty?
Nejen že věřím, já vím. Ony už vítězí. První kniha v ruštině vyšla v devadesátém šestém roce, to je téměř dvacet let. Kdybychom se rozjeli do Ruska, viděli bychom, jaké množství rodových osad vzniklo na základě informací z knih Vladimíra Megreho. To už je realita, to jsou pevné, zdravé klíčky, které už dávno vyrašily. Ještě nejsou vidět, ale je jich jen v Rusku více než 200. Další jsou v Bělorusku, další na Ukrajině. Mnoho z toho, co předpověděla Anastasia, už se uskutečnilo. Vždyť ještě v prvním dílu říká, že knížka se bude rozlétat mezi lidmi a vyvolávat v nich světlé city a tvůrčí nadšení. Už asi patnáct let existuje ruská kniha V paprscích Anastasie zní duše Ruska, která čítá pět set stránek básní, písní a obrazů od obyčejných lidí, kteří si přečetli tuto knihu.

Začalo se zespoda, obyčejní lidé začali budovat rodové statky a rodové osady, ale aby změny nastaly globálně, je patrně třeba, aby se to dostalo ke státotvorným silám, aby to uznali politici. Pořád to ještě asi není dost.
Ono to jen tak vypadá, že to není dost. Zdánlivě ano, ale v Rusku od roku 2013 oficiálně existuje politická strana s názvem Rodná strana, o které se zmiňuje Megre v knihách. Rodná strana prosazuje myšlenku rodových statků právě v té podobě, v jaké je popsána v knihách. Co víc – Bělgorodská oblast na západním okraji Ruska, která hraničí s Ukrajinou, už před několika lety přijala zákon o rodových statcích, o rodových osadách. Přidělují lidem hektar půdy a obyvatelé žijící v rodových statcích mají velkou podporu vlády ohledně komunikací, vodovodů, kanalizací, elektrických sítí a podobně. Gubernátor této oblasti si přečetl knihy Vladimíra Megreho a stačilo jen šest hodin strávených s autorem knih, aby v roce 2014 uspořádal velký mezinárodní festival Zvonící cedry Ruska. Tyto informace si každý může získat. Tedy ano, zdánlivě je to zatím málo, protože tento zákon ještě Rusko nepřijalo na federální úrovni. V tuto chvíli probíhá velký boj temných a světlých sil, protože kdyby Rusko přijalo na federální úrovni zákon o rodových statcích v jiné podobě, než je v knihách, tak potom i ta Bělgorodská oblast se bude muset podřídit federálnímu zákonu. To by byla škoda. Nicméně si myslím, že to v energetické podobě existuje. Náš dnešní systém, který se usilovně snažíme zachránit a nějak vylepšit, což chápu a rozumím tomu, občas je mi líto našich politiků, protože jsou mezi nimi velmi schopní lidé, kteří odevzdávají vzácnou energii, svou životní energii, energii své mysli do regresivních procesů, ten systém končí. Vítám proto každou myšlenku šíření knih Vladimíra Megreho nebo šíření těchto myšlenek, konceptu rodových statků. Každá kapka, každý krok směrem k dobrému, je jedině plus.

V Rusku jsou tedy rodové osady s rodovými statky na hektarech půdy, které nejsou darované státem, ty pozemky si lidé museli koupit?
Myslím si, že ve většině případů si půdu koupili, někteří ji mají pronajatou na čtyřicet devět let. Lidé si kupují půdu proto, aby ji mohly podědit jejich děti. Je to důležité, když tvoříte rodový statek pro své pokračování. Úplně jinak se vám bude tvořit, když budete vědět, že přijde doba, kdy na pozemek někdo vjede traktorem a všechno zruinuje. V Bělgorodské oblasti si lidé půdu kupují.

Putin rozdal nějakou půdu na ruském Dálném východě, je to podle tvého názoru populistický krok?
Nevím, jestli konkrétně Putinův, spíš si myslím, že v tom kraji je také gubernátor, který přišel za prezidentem s touto myšlenkou. Zde je neomezené množství volné půdy, která leží ladem, a je tam velmi krátké léto. Takzvaný pilotní projekt na Dálném východě postrádá základní principy Anastasiiny myšlenky o rodových statcích. V roce 2015 gubernátor Sachalinské oblasti předal čtyřem farmářům certifikát na získání 1 ha půdy pro podnikatelské účely. Pozemky se poskytly na pět let. Pokud se budou využívat podle předurčení, po uplynutí pětiletého období přejdou do vlastnictví těchto podnikatelů. V případě, že dotyční své záměry nerealizují, stát jim půdu zabaví.

Prezident Putin se brání myšlence rodových osad nebo je tomu nakloněn?
To je jen můj osobní názor, třeba se mýlím. Mně se zdá, že on je ve víru určitých událostí a ty ho do sebe vtáhly natolik, že nemá prostor ve své mysli přijmout i tuto myšlenku. Určitě o tomto jevu ví, minimálně jeho poradci. Možná že přijde taková doba, kdy právě Putin podepíše zákon o rodových statcích, a že to bude velmi rychle, jakoby znenadání, stejně jako se to stalo s rozpadem Sovětského svazu. Protože tam fungoval obraz, stejně tak i tu obraz rodových statků žije již dávno, je velmi silný a je podpořený miliony lidských myslí a duší.

Co by to znamenalo pro zbytek světa, kdyby takový zákon v Rusku prošel?
Nastala by kvalitativní proměna a významný krok k tomu, aby Země získala zpět své původní kvetení, když to řeknu takto poeticky. Já bych si přála, aby první byla Česká republika, vážně bych si to přála, upřímně. Nicméně vím, že naše zem je malá, a jestli se to stane v malé zemi, bude se o tom sice povídat, ale energetická síla nebude dostatečná, aby zapůsobila na celý svět. Kdežto Rusko je velká zem a Rusové k této myšlence mají nejblíže, jednak proto, že knihy vznikly v ruštině, zadruhé proto, že autor se často obrací na Rusy, zatřetí proto, že Anastasia ve své mysli toto vyprodukovala a i v knihách je psáno, že poprvé k tomu dojde v Rusku. Rusové mají vhodné podmínky, život v Rusku není tak komfortní jako tady, takže jsou nuceni a tlačeni k většímu přemýšlení o změnách a většímu rozhodování než my. Třeba nemají na vybranou. Lidé v ruských rodových osadách často říkají, že řešili otázku buď/anebo a zvolili rodový statek.

Valentýno, máš pocit, že Putin jako osoba je v současné době na straně temných sil?
To si takto natvrdo netroufnu říci, protože ta informace, která přichází k člověku přes média, je mnohdy zkreslená. I když třeba něco cítím velmi silně, tak vždy nějaké procento nechávám pro případ, že se mýlím. A mně to potom nevadí, že jsem se mýlila. Nelíbí se mi všechny Putinovy kroky, ale velmi dobře vím, že když se něco má odehrát, tak je úplně jedno, kdo to udělá. Jestli pozitivně laděný člověk, nebo negativně. Je důležité, aby se to stalo. Ani bych nebyla překvapená, kdyby se to stalo díky podpisu Vladimíra Putina.

Můžeš nějak definovat temné síly? Kdo je představuje? Je to technokratická společnost jako taková nebo jsou to konkrétní osoby?
Já bych řekla, že jsou to síly, které existují ve vesmíru.

Mimo člověka?
Mimo, řekla bych. Náš vesmír je komplexní a obsahuje všechny existující energie, jak kladné, tak protikladné. Je to součást existence, ty protiklady. V knihách Vladimíra Megreho si lze vygenerovat odpověď na tuto otázku. Kdo by chtěl tuto odpověď konkrétnější, hodnotnější, ať si přečte knihy, třeba v nich uvidí více než já. Rozhodně si myslím, že je to mimo nás a tyto síly nacházejí vhodné adepty i mezi lidmi. Třeba ten člověk i má pozitivní záměry, ale neuvědomuje si, že v tuto chvíli jedná negativně a v zájmu temných sil. Že jeho činy nejsou prospěšné pro život, spíš naopak.

Můžeme to nějak na sobě poznat, když jednáme v souladu s temnými silami nebo v souladu s těmi světlými?
Já si vždycky kladu otázku: je to prospěšné pro život? Napomáhá to životu na planetě? A tak poznám, jestli ano nebo ne.

Co třeba vědci, kteří vytvářejí geneticky modifikované organismy? Oni jsou přesvědčení o tom, že dělají dobrou věc pro život, pro lidstvo.
Oni dělají dobrou věc pro jakýsi ekonomický progres. Pro život ne, protože život to zabíjí.

To máš pravdu, souhlasím. Ale ten vědec, ten sám osobně má spíše zúžené vnímání, než že by z toho chtěl mít ekonomický prospěch. Vědci, kteří zkoumají jednu oblast, se do toho mohou tak ponořit, že vlastně nevidí všechny důsledky svých činů. Zachraňují třeba lidi od smrti hladem a jim to jako zdůvodnění stačí. Věnují se konkrétnímu výzkumu, řeší vědecké problémy a nepřemýšlí nad tím, kam až to všechno může vést. Nemyslím si, že jsou to lidé, kteří jdou jen po zisku.
Také si to nemyslím. Oni se mýlí. Zachrání v tuto chvíli třeba lidské tělo, které nezemře hladem, ale za nějakou dobu v tomto těle zabíjí člověka, jeho podstatu. A to je vlastně totéž. Co bylo původně stvořené, existuje a funguje miliardy let. Nemusíme být až tak vzdělaní nebo rozumní, abychom pochopili, že přírodní mechanismy jsou geniální, že Země a vesmír funguje podle vyšších zákonů, které prospívají životu. Vždy se musím ptát: prospívá to životu?

Všichni víme, že vztah lidí k přírodě, k Zemi, se zhoršuje, ničení a znečišťování planety nabývá obludných rozměrů, ale přesto to stále děláme, všichni se na tom méně nebo více podílíme. Jsme čím dál bezohlednější a chamtivější. Podle Anastasie je to plán a dílo žreců, kteří si přejí, aby Bůh vystoupil ze své nestrannosti a zasáhl, aby popřel svobodnou volbu člověka, kterou mu dal. Pro mě je to nová myšlenka. Co pro tebe bylo v knihách nové a neznámé?
Pro mě byla nová myšlenka ta, že vesmírné energie chtějí poznat velkou sílu člověka, který je stvořen podle božího obrazu, poznat proces tvoření. A právě proto neviditelně vedou člověka k tomu, aby všechno pitval, rozebíral, řezal, ničil, právě proto, aby zachytily ten proces. Toto se mi líbilo. Anastasia zavádí úplně nové pojmy, které dříve nebyly v duchovní literatuře, nebo je neznám. Já znám, že člověk je otrok Boží, že je v hříchu zplozený a v bolesti zrozený. Znám to, že tento svět je pomíjivý a není třeba se o nic snažit, protože je to všechno marné. Sleduj tyto myšlenky: jsi otrok, nic nemůžeš. Je to tu všechno marné, život je jinde. Ubírají na síle člověku-tvůrci. Dokonce i myšlenka, že sem přicházíme pro nějaké studium, abychom se mohli znovu vrátit k Bohu. Když uvažuji na toto téma, tak si říkám – ale vždyť my jsme přišli od Boha, tak jaký smysl je v tom, abychom přišli a znovu se vrátili, vždyť jsme tam mohli zůstat. Anastasia tu odhaluje něco nového – že ten věčný život a ráj není někde, on je tu. A že Země je výtvorem Boha, to nejlepší, co dokázal. Co ten vesmírný rozum, ta geniální síla dokázala v návalu nadšení zplodit. A vrcholem toho tvoření byl jeho syn a jeho dcera, kteří mají stejné schopnosti jako Otec, možná ve zmenšené podobě. To je další nová informace. Od toho je Anastasia, aby probudila člověka a dala mu konečně možnost nejen o tom číst a pochopit to, ale procítit svou sílu. Pokud uklidíme tady a zmírníme naši pýchu, budeme mít čisté úmysly, můžeme časem vytvořit jiné planety, jiné galaxie, stejně krásný život někde, jako je u nás.

Žít podle návodů a doporučení duchovních autorů a knih je často velmi těžké. Je nemožné pro většinu lidí žít jako Don Juan, je nemožné žít jako Milarepa. Anastasia nám jednoduše ukazuje, že takhle můžeme žít všichni, že nepotřebujeme zvláštní schopnosti, nepotřebujeme odejít do pouště, nepotřebujeme požívat psychotropní látky, nemusíme odejít od svého života, nemusíme se zříci rodiny a vztahů s lidmi, ani své práce. Nemusíme opustit lidskou společnost. Tohle všechno můžeme dělat při normálním rodinném životě, nic nemusíme opouštět a ničit.
To znovu svědčí o genialitě Stvořitele, který od prvopočátku všechno dal člověku. My už nemusíme o nic žádat. Bylo by dobré, kdybychom si to naplno uvědomili, abychom nemuseli od rána do večera, teď to přeháním, samozřejmě, stále prosit – dej, pomoz, zachraň, zařiď, dej, pomoz, zachraň, zařiď... Je nám odevzdáno od prvopočátku všechno. Krásný domov, planeta Země, na které můžeme žít, která překypuje hojností, byť ji ničíme už tisíce a tisíce let. Ona stejně stále překypuje hojností. Člověk, který žije v podmínkách panelového bytu, si to velmi těžko uvědomí, panelový byt představuje nepřirozené podmínky existence člověka. Dále práce, která ho nebaví. Vrátí se domů, zapne televizi, mediálně zpracovaný na maximum, nemá možnost cítit sám sebe ani nemá prostor. Proto snadno uvěří v chudobu, v to, že musíme šetřit, že musíme vést boj o energie, o prostředky, o suroviny, o peníze, má strach z nedostatku. Naproti tomu člověk, který žije v přirozených podmínkách, dokonce vám stačí menší zahrada, snadno pocítí, že vesmír je tak hojný. Když chodím po své malinké pražské zahrádce, přemýšlím, že co my lidé máme dělat s tím přebytkem, který nám dává příroda. Já tuším, co si teď myslí lidé, kteří čtou tyto řádky, ale vysvětlím to. Každý rok, když přesazuji jahody a chodím mezi sousedy nabízet sazenice a vidím, že už je nikdo nepotřebuje a musím je hodit do kontejneru, do kompostovače, tak si říkám, co vůbec má člověk udělat, jestli se to všechno začne na maximum množit? Každá bylina, každá rostlina, vždyť my toho tolik ani nepotřebujeme. Nebo například rajčata. Jeden povedený keř vám vyprodukuje 30 – 50 krásných plodů. A v každém je 30 – 50 semínek. To už na budoucí rok máme 900 – 2 500. A teprve tehdy si uvědomím tu bezmeznou hojnost, která byla naprogramovaná, vymyšlená už v počátku při stvoření. Pokud bychom tvrdili, že nám Pánbůh něco nedodal k naší šťastné a zdravé existenci, tak bychom se mu hodně rouhali a byla by to velká nepravda.

Proč si myslíš, že to ničíme, kde je ta příčina?
Z velké části proto, že si to neuvědomujeme. Většina lidí přebývá v tom strachu, který na ně plyne z televize, z mediálních prostředků.

Ale my jsme začali ničit dávno před vznikem televize.
V určitém období dějin zasáhla člověka energie ničivé mysli, o tom také mluví Anastasia. Já si ale myslím, že není třeba ztrácet moc energie, abychom se dopátrali, kde a jak to vzniklo, byť by to možná pomohlo. Nám v tuto chvíli více pomůže to, když zaměříme své myšlenky na způsob, jak to neutralizovat, jak máme totální ničení svého domova, přírody, Země, zastavit. Jak Zemi očistit a navrátit jí její původní podobu. Nápověd je v knihách několik. Napadá mě například kapitola Nevstupujme s ní do intimního kontaktu ve čtvrtém dílu Stvoření. Má se na mysli energie ničení. Je to neuvěřitelná rada. Co se stane, když si to ženy přečtou a vezmou si to k srdci a přestanou vstupovat do intimního kontaktu s muži, kteří ničí život? Kteří jsou zaměstnáni v ničivém průmyslu, vyrábějí jedovaté chemikálie, pesticidy, vyrábí zbraně, chodí se zbraněmi, válčí. Anastasia vysvětluje, že žena je rodička, je množitelka, která svým tělem dává další život, skrze ni jde pokračování lidského rodu. Pokud ona do sebe vpustí energii ničení, což se stává v okamžiku intimního kontaktu s mužem ovládaným energií ničení, zaručeně porodí a bude plodit další ničitele. My to ale nechceme přijmout, chtěli bychom žít dobře, chtěli bychom být šťastní, ale abychom nemuseli příliš měnit to, co už je zaběhnuté. Je tam přirozený strach, ne úplně čisté úmysly a nedostatečná uvědomělost. Je to ale velká nápověda, dá se to provést, i když by podobný přístup vyvolal nějaké nepřijetí mezi lidmi, nicméně dopad by byl pozitivní. Prospělo by to životu.

Neumím si moc dobře představit, že by to vstoupilo do praxe.
Já si to dokážu představit, ale vím, že je to velmi těžké. Některé pudy v člověku jsou velmi silné.

To také, ale existují země, kde se nikdo ženy nezeptá, zda přijímá svého partnera o své vlastní vůli, muži si ženu berou, aniž by ji žádali.
Časem to dojde i do těchto zemí. Lidé se začnou vzdělávat, pracovat na své uvědomělosti. Jsou to přírodní mechanismy, které fungují. Donutí člověka, aby byl člověkem, aby se choval jako člověk.

Věříš, že se to stane ještě za našeho života, nějaké velké globální změny?
Mnohé už se děje. Na jaro roku 2017 plánujeme návštěvu Vladimíra Megreho v České republice a na Slovensku a já věřím, že doveze velké množství materiálu z ruských rodových osad. To už je realita.

Můžeš přiblížit osobnost Vladimíra Megreho? Jak na tebe působí, co je to za člověka?
Je to bývalý podnikatel, dnes je už jen spisovatelem. Je to člověk, kterého si moc vážím. On na to možná každý řekne: no ano, vydáváš jeho knihy, máš zájem, aby se prodávaly, tak si ho musíš vážit. Je to jasné. Není to tím. Mám i další autory a autorky. Chci znovu opakovat, že Vladimíra Megreho si velmi vážím. Znám ho osobně. Při prvním setkání v roce 2001, jakmile jsem ho spatřila, se v mém nitru zrodila myšlenka: tento člověk nemá pýchu. A to se mi nestalo nikdy předtím ani potom u žádného člověka. Vždy, když se s někým poprvé setkáte, tak máte nějaké myšlenky, pozitivní nebo negativní, to už je jedno. Ale nikdy se mi nestalo právě toto – tento člověk nemá pýchu. On se chová občas jakoby naivně, velmi jednoduše. I v knihách to tak zní, když popisuje všechno, i to, co by možná ani nemusel. Nebo podává informaci, která není v jeho prospěch. Nicméně já jsem pochopila tento mechanismus. Proč se v Bibli píše Buďte jako děti? Zdánlivá naivita je záchrana před pýchou. Přehnaná důležitost je vlastně ta pýcha, už v tom jedeme. Vladimír je velmi klidný, vyrovnaný v jednání, byť v knihách popisuje, že se rozčílil, protože ty energie v sobě má a myslím si, že v minulosti to uměl a praktikoval se svými zaměstnanci. Když byl tady v Praze, a pět dní jsme s ním trávili celá rodina, každý z nás byl okouzlený komunikací s ním a já už teď vím, alespoň pro mě je to kritérium, jak mám poznat duchovně vyspělého nebo moudrého člověka. Vedle něj je vám dobře. Po jeho boku se cítíte klidně. To se mi stalo také jen jednou, po boku Megreho. Mluví jednoduše, nenárokuje si nějakou velkou úctu.

Nepronáší moudra, že by chtěl poučovat?
On možná i pronáší velké moudro, ale není to tak podané a možná ani on sám to nehodnotí jako velké moudro. My jsme vinou své pýchy proměnili všechno v jednu velkou složitost.

V co věříš, Valentýno?
V život. V lásku. Ve věčnost života. Ve velkou sílu člověka, kterou má od Stvořitele. Když říkám, že věřím, tak jakoby to vím, vnímám to tak, že to vím. Jsou to určité axiomy.

Jak by sis přála, aby na tebe vzpomínala tvá vnoučata?
Přála bych si, aby na mě, a v této souvislosti i na mého manžela, vzpomínali jako na zakladatele krásného rodového hnízda, které pro ně bude domovem, jejich malinkou vlastí, a do které mě jednou pozvou a narodím se tam jako vnučka svého vnuka nebo vnukem své pravnučky. Přála bych si ještě s nimi na tom místě pracovat.

Mnoho věcí jsme nestihly probrat a já doufám, že ještě někdy budeme mít příležitost pokračovat v rozhovoru. O poničených vztazích mezi mužem a ženou, o energiích lásky, o prostoru lásky, o výchově dětí. Moc ti, Valentýno, děkuji a přeji ti mnoho tvořivých sil a štěstí.

Knihy o Anastasii a další knihy nakladatelství Zvonící cedry si můžete objednat zde.

FILIP ŠUMBERA

Filip mě zaujal svými články a postřehy v nich. Zajímá se o podobné věci jako já, takže na tom, že jsem ho oslovila s prosbou o rozhovor, není nic překvapivého. A on k mé radosti souhlasil a přijel.

Píšeš blog, kde se věnuješ převážně ekologickým tématům. Proč máš potřebu sdělovat své postoje a názory veřejnosti?
Myslím si, že mohou být inspirativní. Přispívám do časopisu Smile by horse, který vychází u nás na Břeclavsku. Píšu o stromech, o tom jak vypadají, kde rostou, jak je pěstovat, o jejich významu a kráse. Píšu to tak, aby se to dobře četlo, není to pouze suchopárný popis stromů jako z atlasu. Také tam zveřejňují moje články o zříceninách, které mám velice rád. A s ohledem na to jsem se rozhodl zřídit si svůj blog, kde publikuji svoje úvahy a postřehy na nejrůznější témata. Doufám, že alespoň u části čtenářů by to mohlo napomoci ke změně myšlení.

Jaké máš ohlasy?

Já se nesnažím trhat rekordy ve čtenosti, ale lidé přispívají do diskuze a zdá se, že se vracejí.

Jaký máš Filipe názor na GMO plodiny?
To, co se pěstuje, ovlivňuje zdraví krajiny, zdraví půdy, zdraví zvířat a zdraví nás všech. Zastánci geneticky modifikovaných plodin v nich vidí řešení pro nasycení hladovějících ve světě, ale problém je v něčem jiném. Jde o nerovnoměrné rozdělení zdrojů. V naší vyspělé západní společnosti se obrovská spousta jídla vyhodí a obezita je naprosto běžná věc. Ve skutečnosti by nám k nasycení stačilo mnohem menší množství potravin a netrpěli bychom hlady my ani lidé v chudších částech světa. GMO plodiny mají negativní dopad nejen na naše zdraví, ale vlastně se podílejí i na devastaci půdy. Chemizací a těžkou technikou jsme půdu zničili natolik, že už není schopna uživit běžné plodiny, tak je nutné produkovat stále odolnější druhy, které v takové mrtvé půdě budou růst. Ale to nemůže trvat donekonečna, jednoho dne v půdě neporoste nic. Cestou je obnova půdy formou přirozeného obdělávání a péče. Geneticky modifikované plodiny by měly své opodstatnění jedině tehdy, pokud by reálně, skutečně snížily spotřebu veškerých, nejenom vybraných, postřiků, kdyby zlepšovaly půdu a mikrobiální život v půdě a kdyby podporovaly druhovou rozmanitost. Nic z toho ale nedělají, naopak, a už jen z těchto důvodů jsou od základů špatné.
Pokud se prosadí smlouva TTIP, vliv GMO potravin budou zažívat i lidé, kteří si je nepřejí, nebudeme mít na výběr.

Vidíš vůbec nějakou naději pro půdu a pro lidi vůbec?

Naděje vzejde z opravdového dna. Když přemýšlím nad vývojem ve světě, myšlenky mám chmurné, ale mé činy jsou optimistické. Na beznadějné myšlenky nelze reagovat beznadějným chováním. Bez ohledu na to, jestli to má smysl nebo nemá, bez ohledu na to, jak to dopadne, musíme konat tak, jako bychom očekávali dobrý výsledek. Je to stejné jako kdyby někdo z vašich blízkých onemocněl velmi těžkou nemocí. Neřeknete si přece, že se o něho nebudete starat, že to nemá smysl, že pravděpodobně nepřežije. Když člověk dosáhne určitého stavu vědomí, tak něco dělá, protože to zkrátka dělat chce bez ohledu na výsledek. Život už pro něho nemá podobu silnice, která vede z bodu A do bodu B, ale je to podoba cesty, která je součástí cíle. Kdo to sám prožil, tak není potřeba mu to dál vysvětlovat. Kdo to neprožil, tomu to nevysvětlíte.
Jsem vlastně optimista, nevím, zda to souvisí s mou vírou, ale myslím si, že přes destrukci, která probíhá, všechno nakonec dojde do jakéhosi harmonického stavu.

Myslíš si, že ta destrukce je nutná k tomu, aby nastala pozitivní proměna? Zničená půda, otrávená voda, zrůdné zotročování zvířat? Kdyby to nedošlo do takhle extrémního stavu, třeba by si lidé ani neuvědomili, že tahle cesta vede do pekel.
Základní omyl je v našem vztahu k životu a přírodě. Náš vztah k zemi je vlastnický, majetnický. Máme pocit, že čím víc něco ovládneme, přetvoříme, budeme držet v hrsti, tím víc něčím jsme. Ale dnes už mnoho lidí začíná poznávat, že to tak ve skutečnosti není.

Já se ptám na to, zda je to „dno“ nutné.

Na úrovni jednotlivce často stačí nějaký menší pád. Sám jsem prošel podobným vývojem. Jak je to ale na úrovni lidstva? Spousta věcí se pro nás zhoršuje, a pokud směřujeme ke katastrofě, asi to nutné bude, těžko říct. Já bych byl rád, kdyby dosažení dna nutné nebylo.

Mnoho lidí má pocit, že se nálady ve společnosti proměňují, že se lidé začínají obracet k půdě a k těm přirozeným věcem. A důvodem může být právě to, že vidí tu hrůzu na druhé straně, to kam nás dovedla technokracie. Kdyby nebylo toho extrémního odcizení přírodě, lidé by se třeba k nějaké zásadní změně nikdy nerozhoupali, neuvědomili by si, že jdeme špatným směrem.
Někteří lidé, kteří by rádi žili v souladu s přírodou, si minulost idealizují. Věci, které se tehdy děly a byly přírodě blízké, nebyly kvůli tomu, že by lidi přírodu tak milovali, ale protože neměli prostředky k tomu, aby ji přetvářeli. Co člověk nezná, po tom netouží.

Rozumím. Kdyby měli tu moc už tehdy, dělali by pravděpodobně to co my dnes.

Možná ano. My se ale dnes nemusíme všeho vzdávat, abychom mohli žít šetrněji a lépe. Mnohem lepší je zařadit naše činnosti do přírodního koloběhu, například neprodukovat odpady. Dnes už existují takové technologie, že bychom nemuseli produkovat prakticky žádný odpad, ale to samozřejmě narušuje tok peněz. Ekonomický růst navíc úzce souvisí s naší nesvobodou. Pokud je někdo na planetě skutečně svobodný, tak jsou to přírodní národy. My ostatní jsme tvůrci nebo oběti tohoto systému. Říká se, že je uspěchaná doba. Vždyť máme takové vymoženosti, že bychom měli být úplně v klidu. Proč jsou nezaměstnaní, chudí, proč bezdomovci? Odůvodnění všeho, co se kdy v minulosti zavádělo do výroby a do sociálních vztahů v politice, bylo, že to má něco zlepšit. V dlouhodobém horizontu se nejen spousta věcí nezlepšila, ale mnoho se jich naopak zhoršilo. Celkově stále narůstá ekologický dluh v takové míře, v jaké nikdy dříve nebyl. Spousta věcí se může zhroutit a znovu poskládat, ale když se nám zhroutí ekosystém, když se zhroutí půda, tak je to zkrátka konec. Ta rychlost destruktivních změn v některých případech připomíná rakovinu, mluví o tom například Jan Hnízdil. My jsme se Zemí tak propojeni, že není žádný důvod si myslet, že to, co postihuje nás na tělesné úrovni, nepostihuje i Zemi a naopak. Nevěřím tomu, že Země může zemřít jako člověk, ale vypořádá se s tím způsobem, který pro nás bude znamenat katastrofu, kterou nevnímám jako něco, co nás zničí, ale jako zásadní kvalitativní zlom. I v Bibli se píše o představě nového světa, o Novém Jeruzalémě jako symbolu svatého města. Je to něco, co je pro nás nepředstavitelné, ačkoliv mnozí z nás mají bujnou fantazii. Před sto lety si nikdo nedokázal představit dnešní úroveň technologií, tak ani my sami neumíme vykreslit podobu budoucího světa. Nevěříme, že se může naše destruktivní civilizace proměnit v něco pěkného, dobrého. Člověk jako součást celku se nevyvinul nebo nebyl stvořen k destrukci, akorát k tomu uvědomění musí teprve přijít. Člověk nemůže nic vlastnit. Nevlastníme Slunce, nevlastníme řeky, nevlastníme půdu, stromy, zvířaty, ryby – to věděli už Indiáni v době osidlování Ameriky Evropany. Indiáni tenkrát ten boj prohráli, protože neměli technické prostředky k vítězství nad bílým mužem. Ale oni v podstatě vyhráli, akorát my jsme to ještě nepochopili.

Já jsem o tom nedávno také přemýšlela, že Indiáni si toho museli být vědomi, co se to děje a kam to vede. Co nastane.
Doporučuji v této souvislosti knihu V nepřítomnosti posvátného od Jerry Mandera. Píše se v ní o zápase indiánských národů o přežití a o selhání moderních technologií. Na jakési konferenci na pomoc Indiánům jedna indiánská žena vstala a řekla: „Snažíte se nás a sami sebe přesvědčit, jak nám pomáháte, ale vy nám nepomáháte, to my pomáháme vám. My udržujeme původní poznání, naději, poselství života, které můžete sdílet, pokud na nás nebudete pohlížet jako na někoho, koho ochraňujete.“ Tohle poselství a moudrost je mi velmi blízké.

To jsou američtí Indiáni. Máš také nějaký podobný vztah ke svým vlastním předkům, ke slovanským národům?
Vnímám to tak, že jsme všichni jedno tělo, jablka z jednoho stromu. Bez ohledu na to, zda jsme Slované, Germáni nebo Indiáni. Kořeny neřeším, ačkoliv nemohu říci, že bych se o ně nezajímal, přece jen ta slovanská jablíčka rostou na jedné větvi a jsou si navzájem bližší.  Nemám rád vypjatý patriotismus, ten vede často k válce.

Co myslíš, hrozí třetí světová válka?
Válku nejvíce potřebuje ta velmoc, která má nejvyšší nároky, která musí zajistit surovinovou soběstačnost. Válka má pokaždé souvislost se vztahem k Zemi, ekologická otázka s válkou úzce souvisí. Když politici něco vysvětlují a obhajují, jsou schopni věci neuvěřitelně pomíchat.

Mám často pocit, že to ani nemohou být rozumní lidé.
Každé prostředí člověka ovlivňuje. Do politiky většinou vstupují lidé svým způsobem psychicky narušení, mají jiné vnímání svědomí, zodpovědnosti, empatie. Když usilují o zvolení, své vlastnosti dočasně účelově potlačí. Slušní lidé, kterých do politiky vstupuje málo, se deformují během jejich působení. Dnes se vysmíváme komunistům, přitom například Husák byl velice inteligentní člověk, byť s velmi negativními charakterovými vlastnostmi. Jakeš byl kůl v plotě a tak dále. Pocit určitého odcizení a výlučnosti, byť třeba ne v takové míře, postihne po čase každého politika. Postihl Havla i Klause, všechny. K žádnému z nich ale nechovám žádnou nenávist. Pokud se budu vůči někomu stále vymezovat, v podstatě se ho bojím a posiluji jej. Možná kdybychom k politikům tak nevzhlíželi a byli samostatnější v našem myšlení a konání, byli by také jiní, než jsou. Kdybychom dokázali říci NE, toto nechceme, nepohnul by s námi nikdo.

Jenže většina lidí ani neví, co vlastně chce.
To je právě to. Když si sednu v hospodě na pivo, často tam někdo nadává. Klaus, ta svině! Babiš je zloděj! Já jim vždycky říkám: Ale on tě neslyší. Člověk dělá spoustu zbytečných, neproduktivních věcí, nechá emoce, aby s ním doslova cvičily. Je v pořádku, že má emoce, bez emocí je robot, ale je dobré si ty emoce alespoň uvědomovat, pracovat s nimi. Ne je nechat jako dravou řeku někam nás táhnout.  Člověk vyjadřuje tímto sebedestruktivním chováním strach z toho, že jej předmět jeho nenávisti ovlivňuje, že se cítí bezmocně a rezignovaně. Čas, který tráví v zajetí těchto emocí, by mohl trávit jinak, mnohem lépe, tvořivě a pozitivně. Kdyby si tu televizi nebo rádio ani nezapnul, tak jeho den má úplně jinou kvalitu. Kdybychom to tak dělali všichni, politici by nikdy nemohli mít takovou moc. Je to stejné jako s pohádkovým Barbuchou, který byl tím větší, čím více se ho báli.
U nás prakticky neexistují levicoví politici. Ani ti pravicoví. Pravicového politika si představuji tak, že za pomoci svých vlastních schopností dosáhne určitého postavení a majetku a pak svoje schopnosti nabídne politice. U nás je jeden jako druhý pouze pohrobkem bývalého režimu, od začátku všichni žijí ze státu, nikoli z vlastních dovedností. A ti takzvaně levicoví by měli být zastánci určitého přerozdělování. To sice zastávají, ale pouze ve prospěch těch nejbohatších lidí nebo velkých firem. Určitě ne lidu. Nedávno se u nás řešila výstavba pobočky Amazonu, ze které nakonec sešlo, ale argumentovalo se tím, že získáme množství pracovních míst. Půdu zastavíme plechovými krabicemi a zalijeme betonem a pracovní místa stejně utečou. Zničíme naše bohatství, naši půdu, z naší země bude pouhé místo levné pracovní síly a obří skladiště. Jakmile naše půda přestane mít schopnost nás uživit, budeme mít prostě smůlu. Velkým firmám se zajišťují úlevy na daních, připraví se jim pozemky, které se zasíťují, postaví se jim přivaděč na dálnici a tak dále. Já říkám – proč to nedají lidem? Z jakého titulu je nějaká velká firma zodpovědnější než lidé? Továrna dá práci třeba tisíci lidem, tak proč tu částku, kterou stát investuje, nerozdělit mezi tisíc lidí, aby mohli začít provozovat řemeslo nebo rozjet jiné drobné podnikání? Možná, že z toho tisíce lidí by se to povedlo třeba třetině a možná by byli mnohem větším přínosem pro stát, pro krajinu. Každý politický a společenský systém dnes vládne bezprávím. Komunismus bezpráví zestátnil, kapitalismus ho privatizoval. Co je nám platné, že můžeme cestovat, když nemůžeme žít, když pijeme otrávenou vodu, jíme jedovaté jídlo. Máme čím dál více nemocných. V roce 1900 onemocněli rakovinou čtyři lidi ze sta, dnes je to každý čtvrtý.

Dívala jsem se, jaké krásné věci, hlavně šperky, vyrábíš ze dřeva.
Dřevo je nádherný, živý materiál. Jsme obklopeni drahými kameny, zlatem a považujeme je za krásné, vzácné a drahocenné materiály. Šperk ze dřeva, který můžete nosit na krku, je vyroben ze dřeva stromu, který byl živý, dýchající, rostoucí bytost. Ten strom vytvořil obrovský kus něčeho krásného. Živil ptáky svými semeny, hmyz svými květy, lidem a zvířatům poskytoval stín a útočiště, ze svých listů vytvářel úrodnou půdu, vydechoval kyslík. Když odumřel – vyrábím šperky pouze z odumřelého dřeva – tak může dál krášlit a sloužit. Každý kousek dřeva má svou barvu, kresbu, vůni, charakter. Dřevo je svobodné. Například hlína nebo kov se přizpůsobí vám, můžete je tvarovat podle libosti, ale dřevo je rovnocenný partner. Nerovnosti a záludnosti uvnitř dřeva vás mohou buďto úplně rozhodit, nebo naopak inspirovat. Kromě šperků rád vyrábím dřevěné nádobí, které má použití. Mísy, lžíce, slánky a podobně. Zrovna dělám z topolového dřeva misky na ovoce.

dostala jsem od Filipa slánku ze dřeva dubu starého 300 let a knoflík pro štěstí

Vyrábíš i na zakázku, kdyby si někdo přál nějaký konkrétní tvar přívěšku?
Ano, i to jsem dělal, ale jsem raději, když to dělat nemusím. Když mě dřevo samo navede.

Kde své šperky prodáváš?

Jezdím na různé jarmarky u nás na Břeclavsku nebo šperky prodávám třeba po hospodách.

A kdybych si chtěla od vás něco koupit, jak to mám udělat?
Mám takovou jednoduchou stránku – Originální dřevěný šperk a jejím prostřednictvím je možné šperk získat.

Jak dobře tě to živí?

Já jsem si věci trochu zkomplikoval svým ekologickým postojem. Kdybych se držel sériové výroby dřevěných věcí, bez problémů by mě to uživilo, protože zájem je velký. Jenže ve velkém to ani neumím a také bych to ani dělat nechtěl. Vyrábím pomalu, poctivě a individuálně, každý můj šperk je jiný, takže jsem se musel uskromnit. To, co vyřežu a prodám, mě uživí, ale nemohu si moc vyskakovat. Co se týče jenom přežití, potraviny jsou ve skutečnosti strašně levné. Když si koupím sáček pohanky nebo čočky, stojí pár korun a jsou to velice výživné potraviny. Kdybych obešel jednu vesnici nebo dvě hospody a prodám těch svých dřevěných šperků třeba pět a tak vydělám pět stovek, vyžiji z toho velmi dlouhou dobu.

Nejdražší je živit stát, systém.

Přesně tak. A nikdo ani neví proč. Nikdy se nemůžete úplně vyvázat ze systému, ale lze to alespoň zmírnit. Člověka zušlechťuje práce s půdou a rostlinami, přestože zemědělství je mezi nejvíce opovrhovanými povoláními. Vezměte si, co to s vámi udělá, když zasadíte strom, je to skoro posvátný akt. Působí velice uklidňujícím způsobem. Když to za vás udělá nějaký bagr, vypadá to a působí to zcela jinak a má to i jiný význam. Už ten prostý pocit nám dává jasně najevo, který směr a způsob je ten správný. Stačí poslouchat svoje pocity, a také své pochybnosti.

Jaké máš další plány, co bys rád v budoucnu dělal?
Plánuji vytvářet jedlé zahrady v mateřských školách, předběžně jsem domluvený s několika školkami, třeba v Mikulově. Stromy začneme vysazovat na podzim ve třech mateřských školkách. Souvisí to ale s celkovým ekologickým poradenstvím. U nás to skoro nikdo nedělá. Například dnes populární permakultura je určena pro úzký okruh lidí. Ověřil jsem si, že dokážu inspirovat lidi, kteří k ekologii doposud neinklinovali.

Myslíš třeba začít postupně malými kroky, ne celou zahradu zgruntu přebudovat podle zásad permakultury?
Ano, řada lidí z mnoha důvodů nemusí být ochotna a nemá ani možnost něco takového udělat. Když máte menší dům s malou zahradou, pár stromy, které nechcete kácet, je nejlepší postupovat formou postupné přeměny. Zařadit co nejvíce prvků, které vám pomohou změnit váš přístup k přírodě v myšlenkách. Až potom můžete měnit zahradu.

To je pravda, tos řekl moc hezky. Setkala jsem se s několika případy, kdy si lidé nechali permakulturní zahradu vybudovat od firmy, protože se jim líbí myšlenka permakultury. Podle mého názoru to postrádá smysl osobní proměny člověka, budování vztahů se zahradou a rostlinami. Nevidíte úspěchy a neúspěch, neprožíváte procesy v zahradě, nevíte nikdy docela přesně, co tam máte, jak se které rostlince daří nebo nedaří.
Moje idea je ty myšlenky infiltrovat mezi lidi postupně, drobnými kroky. Vše, o čem dnes tady s vámi hovořím, je pouhý zlomek toho, co všechno v sobě nosím, co jsem se za ta dlouhá léta o přírodě naučil a co jsem poznal. Nejsem permakulturní zahradník v tom smyslu, že bych dokázal udělat design zahrady, který je dnes zaběhnutý. Chtěl bych to dělat pro lidi, kteří nemají tu možnost ani peníze. Když má člověk zájem rozvíjet svoje ekologické vědomí, svůj vztah k přírodě, nemusí to nutně nazývat permakulturou. A já jej k tomu mohu nějakým způsobem navést.

Jak konkrétně?
Třeba tak, že si spolu budeme povídat o potravinách. Povím mu, co všechno může ovlivnit jen tím, co nakupuje. O tom se moc nemluví a většina lidí o tom nepřemýšlí. Každý nemá potřebu se o to aktivně zajímat. Zkrátka nakoupí na co má chuť a nepřemýšlí, kde se to vzalo a co to udělá s jeho zdravím. Proč se bojíme přirozenosti? Proč si myslíme, že naše moderní, průmyslově zpracované potraviny jsou něco lepšího? Jablko bude stále jablko, na tom se nedá nic vylepšit. Kdežto nějaký výrobek jakoby z jablek, který je ochucen a obarven uměle, doplněn o vitamíny, považujeme za lepší, kvalitnější, prospěšnější. Je to zásluhou reklamy. Lidé si na to zvyknou, umělé chutě jsou intenzivnější, proto se pak dětem, které se takto stravují, zdá obyčejné jablko nevýrazné a mdlé.

Měli jsme tu kamaráda z města s dětmi a zrovna dozrával hrášek a maliny. Chlapeček to odmítal byť jen ochutnat, prý je to špinavé. To mě šokovalo. Je velmi smutné, že už i takhle malé děti neznají a odmítají obyčejné ovoce a zeleninu přímo ze zahrady.
Jedno z mých stěžejních témat je jak navrátit zdravý rozum a zdravé uvažování do našeho života. Ten příklad, který uvádíte, je typický. A přitom to je záležitost velice krátké doby, rodiče těch dětí běžně jedli ovoce ze stromu.

Takže děláš osvětu?

Jsem otevřený jakékoliv spolupráci v této oblasti. Dělal jsem několik přednášek, například v prodejnách zdravé výživy. Učím se své zkušenosti předávat dál. Když se mě někdo zeptá, co by měl konkrétně udělat, aby žil zodpovědnějším, ekologičtějším životem, když žije v paneláku, dokážu mu dnes už dobře poradit. Může si najít ve městě kus veřejné plochy a přijmout ji za svou, ne ve smyslu vlastnickém, ale ve smyslu péče. Začne se o ni starat. Na venkově je to jednodušší, ale i ve městě to lze udělat. Další věc je produkce biologického odpadu. Kompostovací záchod v paneláku je trochu problém, ale kompostovací nádoba na balkoně už problém není. Zbytky zeleniny z kuchyně mohou posloužit jako zdroj pěkné zeminy třeba pro rostliny pěstované v květináčích na balkoně. Člověka, který v životě nic nepěstoval a zkusí to, to začne měnit. Proč se vlastně nedělají jedlé parky?
Jednou z nejlepších investic do budoucna je třeba vysadit strom a pečovat o něj, více se o této iniciativě můžete dočíst zde.
Před časem jsem se začal věnovat pěstování jedlého kaštanu ze semen. Je to jeden z nejúžasnějších a nejvšestrannějších stromů, které u nás mohou růst. O tomto krásném a užitečném stromu píšu na svém blogu a také zde. Prvních padesát sazenic jedlého kaštanu jsme ve spolupráci s doktorem Hnízdilem rozdali jeho pacientům, aby každý z nich prostřednictvím stromu uzdravil nejen sebe, ale i své okolí.

Moje tradiční poslední otázka zní: V co věříš?
Věřím v Boha, ačkoliv moje představa Boha je trochu jiná, než ho běžně vnímáme. Věřím v Život, nic jiného než život sám není, tak proč v něho nevěřit.

Filipe, velmi děkuji za inspirativní rozhovor a přeji ti, ať se ti daří své myšlenky dál šířit a propagovat.