neděle 31. ledna 2016

MICHAELA ŠIŠKOVÁ A SANDRA ONGAĽOVÁ

Míša se Sany jsou dvě krásné, mladé, tvůrčí a odvážné dívky, které mě svými aktivitami zaujaly natolik, že jsem je poprosila, zda by nepřijely za mnou do Svatojánu, abych je mohla vyzpovídat. Tyhle dívky jsou jedny z mála lidí, které jsem za svůj život poznala, a o kterých mohu prohlásit, že žijí v pravdě. V jejich slovech jsem nezaznamenala jediný falešný tón a tím jsou pro mě naprosto unikátní a výjimečné.
Přivezla je moje kamarádka Lucie Kaňovská, která naše setkání fotograficky zdokumentovala, za což jí tímto děkuji.


Kolik je vám, holky, roků?
Dvacet tři a dvacet čtyři.

Máte nějakou profesi?
Míša: Jsme uprchlíci ze systému. Seznámily jsme se spolu na olomouckém gymnáziu. Měla jsem odjakživa touhu žít na stromě a tvořit. Držela jsem se toho, chodila na základní uměleckou školu a věnovala se tvorbě. Chtěla jsem jít na uměleckou střední školu, ale rodiče nesouhlasili a musela jsem jít na gymnázium. Po maturitě jsem už necítila, že bych měla studovat. Pro mě je školský systém nevyhovující, ani vysoká umělecká škola, kam jsem nastoupila proti vůli rodičů, nebyla pro mě to pravé a cítila jsem, že to tam vůbec nesouzní s mou duší. Ale bála jsem se. Co tedy budu dělat? Pracovní úřad? Nevěděla jsem, jak to řešit.


Nejvíc mě asi zaujalo vaše cestování. Můžete mi popsat, jak ten nápad vznikl? Bylo to bez velkých příprav a víceméně bez peněz, jak jsem pochopila.
Míša: Kamarády jsem přesvědčovala dlouhou dobu, abychom si založili komunitu v lese, kde budeme mít svou školku a všechno, co budeme chtít. Že můžeme také cestovat po světě. A oni že ne, že musíme pracovat, dokončit magisterské studium, doktoráty. Řekla jsem si, že tedy vyrazím sama, rozhodla jsem se, že jedu a nebudu na nikoho čekat. Umím žonglovat a tvořit, tak jsem cítila, že se o sebe nějak postarám. Nechala jsem školy, to byla velká rána pro rodiče, že jsem se vzepřela tomu, co mi naplánovali. A Sany půl roku nato také nechala školy a říká, já jedu s tebou! Tak jsme jely, stopem s trochou peněz.


Neměly jste strach stopovat?
Míša: Všichni se nám divili, dvě mladé holky a chtějí cestovat stopem! Ale my jsme byly pozitivně naladěné a nepřipouštěly si, že by se nám mohlo něco zlého stát. Přitahovaly jsme si přesně ty situace, které jsme chtěly. Pochopily jsme to a učily jsme to tak i naše rodiče. Bylo to pro ně úplně něco nového, že holka může stopovat, nepracovat a nemít školu. Byly to těžké roky si to ustát.

Kolik vám bylo, když jste vyrazily?
Míša: Devatenáct nebo dvacet. Já jsem už dříve během studia odjížděla a do školy jsem moc nechodila. Byla jsem v systému jako student, ale už jsem tam nedocházela.


Kde jste byly?
Sany: Prvně jsme byly v Řecku, kam jsme dojely stopem. Do Řecka jsme se vracely ještě dvakrát, pokaždé na dva měsíce.
Míša:  Kam nás to zavolalo, tam jsme jely. Hlavně nás lákala jižní Evropa. Řecko, Itálie.

Za moře jste se podívat nechtěly?
Míša: Je to v plánu. Chtěly jsme si stopnout loď do Mexika. Na podzim je možné se na odplouvající lodi domluvit a výměnou třeba vařit či uklízet. Ale to nás asi ještě čeká později.


Na vašich cestách jste se vůbec nesetkaly se zlými lidmi nebo nebezpečnými situacemi?
Sany: Někdy to bylo trochu napínavé.
Míša: Spíš ne, převažují neuvěřitelné zážitky. Potkaly jsme třeba dva Skoty, kterým nějaký pán zaplatil hotel a vzal je autem tisíc kilometrů a nadšeně nám o tom vyprávěli. A na druhý den jsme potkaly Makedonce, který nás vzal dvanáct set kilometrů a zaplatil nám hotel a jídlo pro psa. Byla to nádhera. Byly i horší situace. Stopování je škola života. Jak se člověk cítí vnitřně, tak takové lidi si na cestě přitahuje.


Když jste byly otrávené, unavené, byli i lidé okolo vás horší?
Míša: Ano, potkávaly jsme podivné lidi. A i tím, že jsme byly dvě, podržely jsme se v situacích, kdy to bylo ve vzduchu, když nějaký muž měl nedobré úmysly. Nikdy jsem neměla v takových situacích strach, nedovolila jsem tomu pocitu vůbec přijít. Hodně nás to naučilo.

Jak dlouho jste byly pryč?
Míša: Různě, většinou několik měsíců. Vrátily jsme se pokaždé jen pozdravit rodinu, ukázat, že jsme v pořádku a zařídit nějaké úřední věci, pojištění a podobně.


Jak jste se živily?
Sany: Měly jsme se jako královny, všechno tam šlo. Lidé byli ochotní, pohostili nás, bylo to super. Měly jsme úžasné zážitky.
Míša: Lidé nám radili, kam máme jet – vy jste takové, že by se vám mohlo líbit tam a tam. Lidé, ohně a bubny na pláži. Tak jsme tam jely, nic jsme neplánovaly.
Sany: Prostě jsme šly tam, kam nás to odválo.
Míša: Řecko jsme procestovaly hodně, byly jsme i na ostrovech. Měly jsme se opravdu jako bohyně. Některá místa se mnou energeticky souzní a já vím, že už jsem tam někdy žila. Třeba v aténské Akropoli jsme měly úplnou závrať, silné zážitky. A vůbec seznamování s lidmi. Ocitly jsme se třeba v jedné domácnosti, ve které jsme nějaký čas žily, vařily jsme tam pro všechny. Bylo to formou výměny, nešlo to přes peníze. Vyzkoušely jsme si, jak žít jinak.


V Řecku jste byly zrovna v době, kdy tam probíhala nejhorší krize?
Sany: V roce 2012 jsme tam byly poprvé.
Míša: Tahle krize je hlavně politická nálepka. Zjistily jsme, jak to tam doopravdy je. Jsou tam lidé, kteří se umí radovat i v těžkých chvílích. Prodávají svůj med a olivy přímo na ulici a politici mezitím chtějí rozprodat tento ráj do rukou bohatých a mocných. Řekové s tím samozřejmě nesouhlasí, a proto jsou tak vznětliví. Přímo v Aténách je oblast, kam se bojí vkročit policie, lidé jsou naštvaní na vládu za to, jak s nimi zachází. Nemají to tam lehké, ale jsou otevření a pohostinní. Když slyšeli, že jsme z Česka, tak měli radost, v minulosti jsme přijímali řecké emigranty a oni si to pamatují. Skoro na albánských hranicích je vesnice, kde žije pár Čechů.


Tam jste byly?
Míša: Znáš Rainbow? Je to setkávání alternativně smýšlejících lidí, kteří se vrací k souznění s přírodou, vzájemnému soužití a soběstačnosti. Žije se měsíc na různých místech po celém světě. Jsou evropská setkání pokaždé v jiné zemi a tam jsme právě jely, do Řecka k albánským hranicím.
Sany: Setkání bylo i na Slovensku. Může to ale i být tak, že tam přijedou lidé, kteří si na něco hrají a jeden měsíc budou dělat, že jsou hrozně duchovní, ale přitom jsou úplně jiní.
Míša: Ale můžete tam potkat i lidi, kteří to, co říkají, také žijí. Třeba staví hliněné domy a mohou své zkušenosti sdílet s lidmi v kruhu a podobně. Tento způsob života může hodně lidí inspirovat k tomu se na tuto cestu dát. Dozvědět se nové věci, seznámit se, potkat nové zajímavé lidi.


Na cestách jste se živily tím, že vám někdo něco dal a vy jste mu za to třeba vařily anebo jste si i nějak přivydělávaly?
Sany:  Ze začátku jsme měly trochu peněz a vystačily jsme s nimi docela dlouho, tak jsme si přivydělávat nepotřebovaly. Později jsme začaly vyrábět různé věci, zkoušely jsme je prodávat. Začátky byly těžké, styděly jsme se.
Míša: Ostýchaly jsme se vystoupit před lidi. Já jsem žonglovala dlouho sama pro sebe a na ulici jsem se vystupovat bála. Platí to i pro výrobky – když si člověk věří, tak to plyne. Pro mnoho lidí to bylo šíleně barevné, nevěděli, co si o tom myslet, tak to raději obcházeli obloukem. Byla to zkouška – věřit tomu, co vytváříme. Loni jsme žily ve Vídni a tam jsme hrály na ulici na bubny.


Kde jste tam bydlely?
Míša: Náhodou jsme tam potkaly Mexičany a lidi z Latinské Ameriky. Spřátelili jsme se a mohly jsme u nich bydlet. Vždycky potkáme nějaké lidi, kteří jsou rádi, že s námi mohou být a my s nimi.

Takže to nevidíte jako problém, vydat se na cesty bez peněz?
Sany: Nemyslím si, že by to měl být problém.
Míša: Žila jsem několik měsíců s jedním euro. Trvalo to čtvrt roku. Dá se to.


Když člověk nemusí živit systém, vystačí s málem.
Míša: Jsou jiné cesty, bez peněz se dá vyjít. Měly jsme období, kdy jsme zachraňovaly jídlo z popelnic. Hodně se plýtvá s jídlem. Byly to zabalené věci, jak by si je člověk koupil. Také jsme chodily na konci směny do restaurací, v Itálii jsme tak dostaly vždycky nějakou pizzu. Nevzhlednou zeleninu a ovoce, kterou by na konci trhu vyhodili, dávají lidem, kteří si o ně řeknou. Stačí znát všechny možnosti a triky.
Sany: Dokonce vyhazovali v jednom bioshopu pomazánky typu nutelly a další dobroty.

Vidíte nějak svou budoucnost, nebo to necháváte plynout?
Sany: Neřešíme, co bude.


Jak žijete teď?
Míša: Já teď žiju na Slovensku v ekokomunitě v Zaježové, kde žijí lidé přírodně naladění ve slaměnohliněných domech, mají svoje zvířata, elektřina na solární panely, pěstují si potraviny, je tam komunitní škola. Našla jsem místo, kde je mi dobře. Cítila jsem po několika letech cestování potřebu najít to svoje místo. Táhlo mě to zpátky do Česka a na Slovensko, na cestách mi chyběly moje kořeny, možnost pěstovat si své bylinky, dělat si svoje lektvary.
Sany: I já mám asi rok vnitřní potřebu mít svůj domov, svou zahrádku. Vidím to jako svůj plán do budoucna.
Míša: Před dvěma roky jsem si také pořídila fenku, byl to pro mě důležitý krok v tom, že jsem se musela postarat nejen o sebe, ale i o někoho druhého, o další bytost. Ona pak v Řecku otěhotněla, a když jsem se vrátila do Česka, řešila jsem, kde budu bydlet. Sama jsem neměla kde bydlet a do toho těhotný pes! V té situaci mi řekl kamarád, že má vysoko v horách, dům na samotě a že tam má ovce. A jestli prý mu je pohlídám, mohu tam bydlet. Neměla jsem žádné zkušenosti s ovcemi, ale zvládla jsem to, k tomu jsem se starala o osm štěňat. Každému z nich jsem našla domov i díky naší stránce na facebooku. Lidi ví, jaký žijeme život, hodně lidí jsme inspirovaly a tak jsem věděla, že půjdou do rukou lidí, kteří s námi nějak souzní. Jedno ze štěňat má i Sany.


Jak to ohlídáš v budoucnu, abys neprodukovala další a další štěňata?
Míša: Dám na to pozor, určitě v kritické době nebudu jezdit do Řecka. Tam je velké množství psů žijících na ulici. Nechci ji kastrovat, sebrat jí ženství. Všichni mě strašili, ale já jsem si to se štěňátky užila. Měla jsem záměr, udělat pro ně všechno nejlépe, najít jim rodinu a vychovat je na nejkrásnějším místě, v lesích. Nevím, co bych dělala s osmi štěňaty ve městě, to bych těžce zvládala. I Nuahu to zvládla perfektně, měla rok, hned první hárání a hned štěňata. Vždycky mi život přichystá novou výzvu, se kterou se musím vypořádat.


Proč nejste v Zaježové spolu?
Sany: Já tam jezdím na návštěvy, ráda tam prodávám své výrobky, ale nebydlím tam. Žiju u rodičů, pracuju na tom nějak se osamostatnit.

Tobě by nevyhovovala ta komunita?
Sany: Necítím to tak, že bych tam teď chtěla žít. Nepotřebuji být v komunitě, jsem raději sama a zvu si k sobě lidi.

Máte partnery?
Míša: Momentálně ne, ale na cestách jsme potkávaly různé bytosti.
Sany: Jsem v období takového čištění, odstřihávání minulosti. Jsem ráda, že tím procházím.
Míša: Také se teď věnuju sebelásce. Od toho se odráží kvalita vztahu. Když není sebeláska, tak to nefunguje.
Sany: Chlap to vycítí a pak si tě neváží. Dělá ti přesně to, co nechceš. To jsme si zažily obě.
Míša: Tím, jak jsem žila půl roku sama v horách jen s ovcemi a psy, uvědomila jsem si, že ve všech komunitách jsou nějaké vztahové problémy. Je těžší vycházet s více lidmi a na něčem se domluvit. Říkala jsem si, že komunita není pro mě. Teď jsem ale našla lidi, se kterými souzním, a vědomě jsme se rozhodli jít do toho společně. A rosteme tím neuvěřitelně rychle, jak jsme všichni sami sobě navzájem zrcadly. Odrazíme si to a musíme to zpracovat. Je to hodně poučné, žít s více lidmi.


Je o mnoho těžší žít s lidmi než sám, na tom ztroskotala spousta komunit. Najde se někdo, kdo by chtěl být šéfem, a je konec. Takový člověk to dokáže úplně rozložit.
Sany: Tak se projevuje ego.
Míša: V Toskánsku jsem potkala jednu starou ženu, která navštívila Indii a tam měla vizi, že by měla koupit pozemek v toskánských horách. Udělala to a dnes žije na tom místě spolu se svými třemi dětmi a jejich rodinami. Všichni žijí v jednom obrovském domě, ke kterému patří i kostel, je to velice magické místo. Je zajímavé, vidět komunitu, kterou tvoří jedna rodina a všechno pochází z té jedné ženy. V Itálii v horách je spousta rozbořených domů, ve kterých nikdo nebydlí a stát o ně nemá zájem a nijak nekontroluje, zda v nich někdo žije nebo ne. Zvažovala jsem, že se do nějakého toho domu přestěhuji. Ale nakonec mě to přitáhlo zpátky sem. Tady se teď něco důležitého odehrává.

Co se tady odehrává? Myslíš pro tebe nebo obecně?
Míša: Obecně.
Sany: Jsou tady staré duše. Vyspělé, moudré.

Myslíte?
Sany: Myslím, že ano. Jsme přímo ve středu Evropy a to je důležité.
Míša: Je mnoho věšteb a vizí, že v tuto dobu bude silné duchovní obrození světa skrze nějakou zemi ve střední Evropě. Z více zdrojů se tato informace skládá jako puzzle. I tím, že se pohybuji mezi takto naladěnými lidmi, tak poznávám duchovně obdařené lidi, kteří vidí věci, cítí věci. A všechno se to spojuje.
Sany: Když jsme cestovaly, hodně mě lákalo žít v Řecku nebo ve Španělsku. Zároveň ale cítím, že tady mám své kořeny, že je to důležité. Žít tady a zároveň i někde u moře.
Míša: V Řecku si lidé váží své historie, ale u nás byla vymazána, tak se k ní snažíme navrátit.


K čemu konkrétně se snažíte navrátit?
Míša: Dříve tady žili Keltové a další přírodní kmeny, měli své obřady, léčitelství, bylinkářství.
Sany: Líbí se mi, že v Řecku moc nezasahují do přírody. Pokud se staví, tak v souladu s přírodou. U nás je to naopak.

Máte pocit, že je třeba se v tom angažovat? Nebo všechno děláte jen na osobní úrovni? Že zlepšujete samy sebe a tím ovlivňujete další lidi. Zajímá vás aktivismus?
Míša: Ekologickým aktivismem jsem si prošla. Jela jsem do Německa chránit les před pokácením, je tam největší těžařská oblast ve střední Evropě. To, co jsem viděla, je sotva jedna setina toho, co se tam děje. Několik kilometrů dlouhá, hluboká díra do země, vydrápaná strojem, který měřil stovky metrů. Desítky továren, je to konec světa, pustina. Vykáceli kvůli uhlí několik lesů, srovnali se zemí sedm vesnic a v pokračování se jim snažili zabránit lidé z vesnice, která měla být další na řadě. Ti lidé tam žijí po generace, jezdili za námi do lesa, podporovali nás, vozili nám raw cakes a další veganské jídlo. Vozili hřebíky, latě, abychom si mohli postavit přístřešky na stromech.

Mělo to smysl?
Míša: To byla velká zkušenost. Chtěli jsme něco změnit, ale já jsem zjistila, že takhle to nefunguje. Dali jsme do toho hodně energie. Mnohem lépe funguje udělat přímo něco, co chci, než bránit něčemu, co nechci. Tvořit je užitečnější. Nemohu bránit někomu a říkat, tohle nekácejte, ale mohu jít a sázet stromy nebo žít tak, jak chci.

Ničemu jste nezabránili?
Míša: Určitě to má nějaký smysl, ale z dlouhodobého hlediska to člověka vyčerpá. Ten les pokáceli. Staletý les, habry, nádherné stromy. Pokračují stále dál. Systém člověka převálcuje. Je dobré měnit věci ve svém vlastním životě, začít u sebe a inspirovat ostatní. Pěstovat si svoje jídlo je lepší než protestovat proti stavbě supermarketů.


To chápu, ale někteří aktivisté přímo tlačí na zákonodárce, snaží se změnit přímo zákony, podle kterých se těží a kácí stovky hektarů lesa a staví supermarkety na polích. Jednají s poslanci, s odborníky, snaží se změnit systém.
Míša: každý má tu cestu jinou. Jestli to ti lidé cítí srdcem, že to je pro ně v životě to pravé, tak by se tomu měli opravdu věnovat. Nevěřím politice ani zákonům, stejně to všechno krachne. Kdo se naučí teď žít soběstačně, bude napřed. Je to neudržitelné, kam to spěje.


Otázka je, zda existuje alternativa přijatelná pro všechny. Ne každý člověk je ochoten pěstovat si obživu nebo jen odejít z města.
Míša: Nemusí rovnou sám pěstovat, může tomu člověku, co pěstuje, nabídnout výměnou něco jiného, čemu se sám věnuje. Snažím se to vysvětlit i rodičům, že je důležité, co jí. Podle toho se pak cítí. Je třeba podporovat místní produkty, od jídla po švadlenky a výrobce kosmetiky, oživit řemesla. Každý má co nabídnout. Cítím, že je důležité, že pracuji sama na sobě, ale učím se to i více sdílet s ostatními lidmi. Mám tam také staré, zakořeněné strachy, třeba strach projevit se, být vidět, být slyšet. Silné ženy to neměly nikdy lehké, vždycky je upálili nebo tak a to se nese v genech.
Sany: Dnes je všechno odosobněné, lidé si povídají skrze mobily, počítač, ale ne z očí do očí. A od toho se odvíjejí další věci.


Holky mi ukázaly své výrobky, které přivezly s sebou na ukázku, Sany převážně šije, lépe řečeno přešívá ze starých věcí nové a Míša vyrábí neobvyklé osobní šperky. Kde berete materiál na své tvoření?
Sany: Chodím do sekáčů, do charit, nikdy nekoupím drahou látku, snažím se recyklovat. Tuhle halenku, co mám na sobě, jsem ušila ze starého vyšívaného ubrusu. Pracuji ráda i s kůží a tu mi dodávají kamarádi čalouníci, kteří by ty odřezky a zbytky vyhodili.  Šila jsem dřív hlavně taštičky a peněženky a v létě jsem začala šít i oblečení.
Míša: Moje šperky jsou polodrahokamy zapletené do speciálních provázků, pro které jezdím do Itálie. Kameny potkávám různě na cestách. Jde o zdlouhavou techniku. Někdy mi lidé napíší datum svého narození a problémy, se kterými se potýkají, a co by rádi na sobě zlepšili. Já se na člověka naladím a také podle jeho fotografie vytvořím šperk přímo na míru. Stejně jako když jde člověk k doktorovi a řekne, co mu je. Peruánští indiáni léčí pomocí kamenů, protože kámen do sebe dokáže naprogramovat různé věci. Kameny jsou bytosti, jen vědět, jak s nimi mluvit. Je to stejné jako se stromy, se zvířaty... I proces, kdy šperk vyrábím, je rituální, šperk vykuřuji posvátnými bylinami a putuji jinými světy. Až teprve když skončím, vidím, co jsem udělala. Přijde mi, že jsem to ani nevytvořila já. Ruce se hýbou samy podle nějakého neviditelného návodu.


Kde to prodáváte?
Míša: Různě na ulici, na cestách, na festivalech, tohle léto jsem jezdila i na hrady. Na takových místech jsem však čekala třeba celý den na bytost, která by to ocenila. Pro mnoho lidí to byly jen nějaké kameny a provázky. Teprve až teď, když žiju s podobně naladěnými lidmi, to poprvé v mém životě někdo doopravdy ocenil. Pracujeme tam i s medicínou, s pralesními rostlinami, děláme ceremonie a oni to hned pochopili, že moje šperky jsou vlastně rituální předměty. I kameny samotné mají léčivou sílu a pomáhají.
Sany: Mě to baví i fotit, když něco vyrobím, tak si to s chutí nafotím, je to také tvůrčí proces.


Vím, že se zabýváte i vařením, jíte výhradně raw stravu?
Sany: Asi v osmnácti letech jsem se začala zajímat o to, co jím. Začala jsem vidět věci jinak, pomohla mi v tom marihuana a focení. Zajímalo mě, co se děje kolem. Jídlo bylo u mě počátkem probuzení. Ze začátku jsem byla hodně striktní, držela jsem se pravidel, byla jsem vegetarián, pak vegan, pak raw. Teď už to tak vůbec nemám a poslouchám svoje tělo, mám ráda i česká jídla. 


Vepřo-knedlo-zelo?
Sany:  Ano, také. Když to dělá babička s láskou, tak si to dám. Netrápím se tím, neřeším to. Dám si klidně Fidorku.
Míša: Já jsem vyrostla v rodině striktních masožroutů. Vždycky mi dělalo problém sníst maso, byly to pokaždé hodinové plačtivé procesy, schovávání do kapes a vyhazování do záchodu. Bylo pro mě nejhorší, když se ozvalo: večeře! Už jsem se děsila, co bude. Bála jsem se říct, že už nebudu jíst maso. Vyzkoušela jsem si různé věci, třeba jsem žila na šťávách, ale nepotřebovala jsem tak žít dlouho, jen jsem zkusila, co to se mnou udělá. V ničem se už neomezuji, ale maso nepojídám.  Indiáni zacházejí se zabíjením zvířat úplně jinak, je to pro ně rituál a v určitých podmínkách to potřebují, jim tam třeba nic neroste. Je třeba si uvědomovat, proč to člověk dělá, být si vědom všech kroků.


Vaříte i pro někoho, na zakázku?
Sany: Dříve jsme dělaly cateringy, raw narozeninové dorty, jezdily jsme na festivaly, vařily jsme pro Vlčí hlídky, byly jsme v Praze na Apetit pikniku a podobně. Já jsem nedávno dělala koláče do jedné olomoucké kavárny. Teď jde ale jídlo stranou, já šiju, Míša drhá a nevíme, co bude dál.
Míša: Dělaly jsme i svatby, zkusily jsme si od každého něco, bylo to příjemné. V komunitě máme různé kurzy a semináře a já se tam většinou starám o vaření.


Kolik vás v komunitě žije?
Míša: Je to velká oblast s několika částmi, je tam komunita, kam jezdí mezinárodní dobrovolníci, a rok pracují na farmě, potom tam jsou jednotlivé rodiny s usedlostmi, hospodáři, kteří tam jsou odjakživa, my jsme schovaní úplně nahoře v lesích, to místo je těžce dostupné pro auta, ale pěšky je to krásná procházka. Jsme tam jako takoví skřítkové, obýváme hliněné domečky a tam nás je stálých osadníků sedm včetně jednoho dítěte. Pořád tam za námi ale někdo jezdí. Je to energeticky silné místo.


Z čeho žijete? Něco získáte výměnou, ale je třeba zaplatit nezbytné zákonné poplatky, různé pojištění a podobně.
Míša: Všichni na tom našem vršku nemáme žádné zaměstnání. Každý si pojištění řeší po svém.
Já jsem na dlouhodobém pobytu v zahraničí.


Takže si na ty nutné poplatky takhle vyděláte?
Míša: Ano. Každý platíme nájem a přispíváme na jídlo. Příjmy z aktivit, které živí komunitu, se rozdělují na chod komunity.


Jak je to věkově rozdělené, jsou to spíš mladí lidé?
Míša: V té naší osadě jsem nejmladší. Jinak na Zaježové jsou všechny věkové kategorie.


V co věříte, holky?
Sany: Já věřím v to, že všechno má nějaký důvod, i to, když se nám dějí špatné věci a obviňujeme lidi, tak je to z nějakého důvodu, abychom se něco naučili a pochopili. Měli soucit i k lidem, kteří nám ublížili. Co má člověk v hlavě, to má i před očima. Všechno si tvoříme sami, my jsme tvůrci našeho života.
Míša: Já věřím v lásku, v jednotu, v něco, co ani není třeba pojmenovat. Věřím v zázraky.



Děkuju vám moc za hezký rozhovor, ráda jsem vás poznala. Přeju vám samé štěstí a lásku na vašich životních cestách.


úterý 19. ledna 2016

HELENA SVATOŠOVÁ

Tento rozhovor je jeden z nejdůležitějších, který jsem vůbec kdy vedla.
Helena se spolu s dalšími členy nevládní organizace Iuridicum Remedium zajímá mimo jiné také o Transatlantickou obchodní a investiční úmluvu, zkráceně TTIP. O této úmluvě a jejich kampani Špatný vTTIP  jsem se dozvěděla loni a jsem zvědavá, co je v této oblasti nového. Helena byla tak laskavá a přijala moje pozvání do Svatojánu, aby vysvětlila, o co jde, proč je třeba se o věc zajímat a zda je ještě vůbec šance rozjetou věc zvrátit.


Heleno, co je IR za organizaci, jak jste vznikli a co máte za cíl?
Naše organizace Iuridicum Remedium byla založena v roce 2001 ještě na právnické fakultě. Organizovala jsem výstavu o dopadech politiky Světové banky a o problémech zemědělců ve třetím světě. Bylo to o indických farmářích, kteří čelili geneticky modifikovaným osivům vnuceným velkým agrobyznysem jako je Monsanto a další, o hnutí afrických žen, které ozeleňovaly poušť, o hnutí brazilských bezzemků a podobně. Proto, aby nám mohl jeden sympatizant dát na výstavu finanční podporu, kterou sám od sebe nabídl, řekli jsme si, že založíme sdružení, aby si to mohl odepsat z daní. Takhle jsme vznikli.

Proč Iuridicum Remedium?
Znamená to „právní lék“, protože jsme právníci. Od roku 2003 fungujeme naplno. Věnujeme se tématům, která jsou podle našeho názoru opomíjená.

Jakým třeba?
Jeden z programů se jmenuje Právní pomoc proti sociálnímu vyloučení, nabízíme bezplatně právní pomoc lidem, co nemají na advokáta a čelí konkrétní nespravedlnosti. Témata se liší podle toho, na co seženeme peníze a podle toho, co je aktuální. Jsou to například věci spojené s bydlením, s pracovním právem, tedy pomoc pro nájemníky, pro zaměstnance. Hodně jsme dělali exekuce. Poslední dobou se soustředíme také na pomoc seniorům, protože si myslíme, že mají velice málo zastání v takových situacích. Málokdy se najde někdo, kdo se za ně bere. Neřešíme pouze jednotlivé kauzy, ale občas se podaří vyřešit i příčinu. Byli jsme schopni prosadit i několik změn exekučního řádu. To je jeden program. V druhém se zabýváme digitálními právy, ochranou soukromí v souvislosti s novými technologiemi. Řešíme například povinnou archivaci všech telefonních a internetových aktivit všech lidí až po uchovávání údajů o průjezdech aut a jejich SPZ. Tato data se plošně sbírají pro všechny případy a uchovávají se až půl roku. O nás všech. Bylo to prosazeno v rámci EU na nátlak bezpečnostních složek. Teď to Evropský soudní dvůr zrušil jako nepřiměřené – a je to opravdu nepřiměřené pro jistotu sledovat všechny občany kvůli okrajovým kriminálním jevům. Občas takto zafunguje zdravý rozum nebo cit pro ochranu svobod. U nás to ale v zákoně stále je. Zrušil to na námi připravený podnět Ústavní soud, ale úprava se vrátila v mírnější podobě.
Jiný problém, který zrovna řešíme, je skutečnost, že poté, kdy se v porodnicích odebere novorozencům v rámci testů na metabolické vady krev z patičky, ten krevní vzorek se uchovává na padesát let i více; podle vyhlášky z osmdesátých let. Jsou to miliony krevních vzorků s konkrétními jmény. Nikdo nevysvětlil, proč se to děje. Ten test na metabolické vady je krátkodobá záležitost. Krevní
vzorek obsahuje samozřejmě DNA, která se dá přečíst, a dají se z ní přečíst neuvěřitelné věci. 
(Pozn.: Jde o Metodický návod Ministerstva zdravotnictví k zajištění celoplošného novorozeneckého laboratorního screeningu a následné péče, byl vydán ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 6/2009, více informací najdete v tomto článku.)

Jak si to vysvětluješ, proč se to děje?
Spolupracujeme s expertem na genetiku a vyvolali jsme šetření na Úřadu na ochranu osobních údajů. Ptali jsme se v nemocnicích, dávali jsme připomínky k vyhlášce, podle které se to děje. A musím říct, že zde reálný důvod tvorby databáze doopravdy nevím. Bylo to zavedené někdy na konci osmdesátých let, ale není to žádná setrvačnost, protože ta vyhláška se měnila a tohle v ní stále zůstává. Asi se pro všechny případy hodí mít celou populaci a její identitu pěkně pohromadě. Argumenty, že je to kvůli vědeckému výzkumu genetických vad, neobstojí. Za celou tu dobu bylo využito pouhých čtrnáct vzorků. Tohle je přesně věc, o které kdyby mi někdo řekl, tak mu nebudu věřit.

Pracujete ve vaší organizaci všichni na plný úvazek?
Já jsem na mateřské a díky podpoře rodiny, hlavně svého muže si mohu dovolit tohle dělat, v podstatě dobrovolničím. Ostatní mají většinou třetinový nebo poloviční úvazek, můžeme je z jednoho projektu zaplatit jen částečně. Jsme malá, profesionálně fungující nevládní organizace a pracujeme na několika projektech najednou. Takže můžeme zaplatit kolegyni, která řeší chod celé organizace po všech směrech, na plný úvazek. I ta nevládkařina je velké množství administrativní práce a to se po večerech dělat nedá. Pak věcně - spousta analýz, podání k soudu, nudná právničina. Bezplatné právní poradenství také nelze dělat po práci, je to poradna, kam chodí a píší lidé, občas i někoho zastupujeme u soudu, když víme, že je v právu. TTIP děláme i proto, že se úmluvě s takovými důsledky u nás profesionálně v podstatě nikdo nevěnuje, tak jsme si řekli, že musíme my, i když by to chtělo násobně větší tým.

Pověz mi prosím více o TTIP, o co se jedná a proč proti této úmluvě bojujete?
Je to obří úmluva o obchodu a investicích, vyjednává se mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Je proklamováno, že má na obou stranách přinést ekonomické výhody, odstranění překážek na trhu, je výhodná pro obchod a investice, že prospěje všem. Na druhé straně je plno kritiků, kteří se na základě materiálů uniklých z neprůhledného vyjednávání obávají toho, že ta dohoda má jít mnohem dál a nemá se týkat jenom obchodu a investic. Jejím cílem je úplně přenastavit pravidla a zákony, které se týkají každodenního života každého z nás. Co je překážka obchodu nebo investic, mělo by být eliminováno. Překážkou obchodu jsou ale například standardy, které předepisují, že v potravinách nesmí být karcinogeny nebo další potenciálně nebezpečné látky. Zrovna tak omezení těžby, která je jednoznačně devastující pro životní prostředí, třeba těžba břidličných plynů pumpováním chemikálií do půdy. Může to být ale i ochrana zaměstnanců, třeba nárok na dovolenou, který v Americe zákon nezná. Překážka obchodu a investic může být prakticky cokoliv. Obvykle to, co chrání lidi, jejich práva, zdraví nebo přírodu.


Tyhle předpisy by byly nadřazené třeba i národním zákonům?
No jistě. To podrobení národních i unijních přepisů jde daleko nad rámec pouhé obchodní úmluvy. Počítá se zřízením nevoleného orgánu s názvem Rada regulatorní spolupráce, který bude posuzovat návrhy předpisů a zákonů ještě předtím, než se vůbec dostanou do parlamentů. Členové této rady posoudí, zda návrh není překážkou nebo zátěží pro obchod.

Takže jimi odmítnutý zákon se třeba ani nedostane do Poslanecké sněmovny k projednání?
Fakticky přesně tak. TTIP má pro byznys velký význam, aby se dostal mimo regule a omezení, mimo demokratické nástroje a upevnila se jeho moc. Je to opravdu vážné ohrožení demokracie a nezávislé justice. TTIP zavádí jako standard arbitráže, které už známe z nechvalně proslulých dohod i u nás v České republice. Velké firmy mají právo žalovat stát třeba za to, že přijme nějaký zákon, který je omezením -byť i jen potenciální- zhodnocení investic velkých investorů. To je útok na nezávislé soudy, které měří všem rovně, mají staletími prověřená pravidla a v Evropě i v Americe jsou nejlepší na světě. Tohle je ale soukromá, privilegovaná justice, která je dostupná jen těm největším a nejbohatším firmám. Průměrné náklady na arbitráž jsou totiž asi čtyřicet milionů dolarů. Argument, že TTIP pomůže malým a středním podnikům, je už jen v tomto světle naprosto lživý. Tyto instituty v TTIP vcelku vážně ohrožují standardy týkající se kvality života, bezpečnosti potravin, bezpečnosti chemikálií, ochrany přírody, ochrany spotřebitele. My si ani neuvědomujeme, kolik záruk proti nepoctivému obchodníkovi nebo výrobci ze zákona tady v Evropě máme. Všechno to mohou být podle té smlouvy překážky obchodu a mohly by být odstraněny.

V Americe to takhle už je?
Většina těchto věcí, o kterých jsem se zmínila, je v Evropě na úplně jiné úrovni. Většina evropských standardů je skutečně nejlepší na světě. Třeba toxické látky v kosmetice: v EU je zakázáno přes 1300 silně podezřelých nebo jasně toxických látek, v USA je jich zakázáno méně než 20! Amerika například povoluje pesticidy, které jsou s největší pravděpodobností rakovinotvorné a které zakázala už i Čína. Dále například používají pesticidy (neonicotinoidy), které hubí včelstva, což je samozřejmě veliký průšvih. V Evropě je tento nejčastější neonicotinoid zakázán. V Americe je velice silný agrobyznys, chemický i jiný průmysl, a proto jsou standardy na úplně jiné úrovni než tady.
Na druhou stranu je několik odvětví, kde má lepší předpisy zase Amerika, například bankovní regulace. Krize v roce 2008 tam vedla k tomu, že byla přijata pravidla pro lepší kontrolu bank. Ve většině věcí by ale Evropa tratila, protože je samozřejmě tlak na to, aby se standardy snížily na nižší úroveň. To je velice nebezpečné. Kdyby ta úmluva byla koncipovaná opačně, s ohledem na sjednocení standardů na úrovni vyšší a kdyby se třeba zabývala společným bojem proti daňovým únikům nebo proti klimatickým změnám, tak by pravděpodobně kritiky neměla. Jenže ta úmluva je nástrojem nadnárodního byznysu. Teď vyšlo například najevo, že společnost Exxon, která je vyšetřována za manipulaci vědeckých studií dostala od Evropské komise exkluzivní přístup do dokumentů z přísně tajného vyjednávání, kam nemají přístup ani všichni europoslanci. Dokonce této firmě Komise nabídla, aby doplnila energetickou kapitolu podle vlastních potřeb.

To je pravda?
Ano, to je pravda, to odhalil The Guardian.Zkrátka, čím více se o vyjednávání dozvídáme, tím více to kritiky úmluvy zneklidňuje.


Jaké konkrétní dopady by měla úmluva na naše životy, můžeš dát nějaké příklady?
Dopady TTIP jsou téměř v každé oblasti života, smlouva má kapitoly o většině „resortů“, navíc tam má platit, že se bude vztahovat na vše, co není výslovně vyloučeno. Oproti tomu, aby alespoň jasně definovala své hranice. Alarmující jsou například oblasti týkající se potravin. Techniky živočišné výroby, které jsou normální v Americe, nejsou v Evropě vůbec myslitelné. Chov kuřat je téměř symbolem té debaty. V EU máme předpisy, jak se mají kuřata chovat, aby byla zdravá a hygienicky nezávadná. Je to možná byrokratičtější, ale funguje to. V Americe tohoto cíle dosáhnou tím, že podmínky chovu neřeší a zabitá kuřata vymáchají v chloru, což je tam povoleno. V USA se také masově používají růstové hormony na rychlejší růst svalové hmoty, které v Evropě nejsou povolené, protože se prokázalo, že způsobují utrpení zvířatům, jejich zvýšenou agresivitu, a mohou mít negativní vliv i na lidské zdraví, má se na mysli především jejich karcinogenita a vliv na onemocnění srdce. Existuje seznam chemických látek v kosmetice, Evropská unie má rozsáhlý „black list“ látek, které jsou prokázanými karcinogeny nebo endokrinními disruptory, to znamená, že narušují hormonální rovnováhu nebo jinak zásadně škodí. V Americe je zakázáno pouhých třináct látek, tam je stále možné například olovo ve rtěnce. To jsou ilustrativní, nejčastější příklady, které se uvádí, ale je toho samozřejmě mnohem, mnohem více. Na každou kapitolu dohody lze vypracovat studii o desítkách stran.
Evropa má ještě v jedné věci jiný, rozumný přístup oproti Spojeným státům. Tím je princip předběžné opatrnosti, který si lidé za léta zaplaťpánbůh prosadili. Když víme, že něco může škodit, raději budeme opatrní do té doby, dokud se neprokáže nezávadnost a bezpečnost – a to by měl udělat výrobce. Do té doby se to nepovolí. Například u genetických modifikací je to v podstatě životní otázka. Když se jednou geneticky modifikované organismy vypustí ven z laboratoře, tak už není šance dostat je zpět, jsou živé. Může to být Pandořina skříňka. V tom je Evropa o hodně opatrnější a moudřejší. V Americe platí úplně jiný princip, ve zkratce risk je zisk. Ať vláda nebo spotřebitel dokáže, že to je škodlivé. Jeden ze statisíců poškozených se třeba rozhodne soudit, což je drahé, dlouhodobé, neefektivní a vůbec nevíte, kolik dalších lidí je těžce poškozených a nemá na to, aby se soudilo.

Pořád jsou ale zastánci té dohody a nemůžeme si myslet, že na tom mají všichni ekonomický zájem. Někteří lidé si myslí, že kritici dohody vymýšlejí fantasmagorie, přehání a nesmyslně straší. Jak si vysvětluješ, že tolik lidí odmítá kritiku TTIP?
Sama nad tím často přemýšlím. U mnoha lidí to způsobuje černobílé vidění světa. Podsouvají nám například, že kritika je antiamerická. Což samozřejmě není pravda, nám v kampani pomáhají i Američané, spolupracujeme s mnoha americkými organizacemi, které hájí zájmy běžných Američanů. Tahle úmluva je opravdu jedno procento nadnárodního byznysu -který si umí bohužel ochočit vlády- versus všichni ostatní. Propaganda zastánců je ale tak silná, až mě to šokovalo. Dokonce i v seriózních médiích jako je Respekt a hlavní deníky se v debatách o TTIP sníží k tomu, že se protivník onálepkuje jako Putinova pátá kolona, hysterický aktivista apod. Když je to „proti Americe“, musí to být zákonitě z Ruska.


Takové obvinění se nedá v podstatě vyvrátit.
Negativní skutečnost se nedá dokázat, to ví každý právník. Další věcí je konformismus vyšších úředníků u nás. Dostanou nějaké zadání, tak to dělají, je to jejich práce, kterou nezpochybňují. Když to píší v médiích, že je to dobré a oponenti se onálepkují jako nekvalifikovaní hysteričtí aktivisté, tak se přikloní na tu stranu znějící rozumněji. Znějí ale rozumněji jen proto, že dostali prostor. Ukázková je reportáž České televize, která referovala o říjnových protestech proti TTIP v Berlíně, kam přišlo demonstrovat 250 tisíc lidí. Reportáž byla extrémně manipulativní, dali slovo třem erudovaným zastáncům TTIP, kritiky TTIP pro jistotu vynechali a ukázali je jen jako dav demonstrantů, navíc s nepochopitelně zobrazeným kordonem policie, ačkoliv byla demonstrace pokojná a bez jediného konfliktu. Výsledkem je sugesce úplně jiného stavu, než je skutečnost. Kritici TTIP jsou čelní ekonomové, politici, osobnosti veřejného života, mají argumenty pádné a patří mezi ně například i nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz. Krásný rozbor manipulace i faktických chyb v reportáži udělal kolega v blogu zde. Podávali jsme i podnět RRTV.

Kde mají lidé, kteří se chtějí dozvědět objektivní a relevantní informace o této dohodě, hledat informace?
Tištěná média selhávají a nemohu si vzpomenout na žádné, které by se tomu seriózně věnovalo. Doporučuji on-line média, alternativní zdroje. Na našem facebookovém profilu odkazujeme na zahraniční materiály. Pro ty, kdo čtou anglicky, tak určitě doporučuji už zmíněný The Guardian, což je čtený a respektovaný deník, který v této oblasti odhalil velmi mnoho zamlčovaných informací. Nebo think-tank Corporate Europe Observatory, také v angličtině. S českými zdroji je to horší. Stojí za to si najít nezávislá média, na internetu se najde kromě ověřených zdrojů i plno balastu a podezřelých webů. Abych jmenovala alespoň pár, tak o TTIP píše kriticky a solidně třeba Deník Referendum, Britské listy, blogy ekonomky Nadi Johanisové, Ilony Švihlíkové a naše webové stránky, kde se snažíme shrnout mimo jiné všechny odborné studie. Existuje totiž mnoho ekonomických studií, které tvrdí pravý opak toho, co oficiální místa. Dokonce i oficiální studie uvádějí, že TTIP povede k zániku mnoha pracovních míst v Evropě. Prý se zase vytvoří nová, jenomže to se nestane za jeden den. Půjde o miliony lidí, kteří najednou ztratí práci, o miliony osudů a rodin, protože levný import úplně převálcuje některá odvětví.
Pevně také věřím, že se o TTIP budeme víc dozvídat v Českém rozhlase. Kvůli mizivému výskytu informací o TTIP v tomto veřejnoprávním médiu, jsme Radě ČRo podali podnět. A Rada nám dala za pravdu, že Český rozhlas neinformuje o TTIP dostatečně, vzhledem k tomu, co TTIP bude všecko často nezvratně přeorávat. Takže doufáme, že Rada bude vedení rozhlasu tlačit, aby o TTIP bylo více slyšet.

Myslíš si, že Česká televize a další média dostaly instrukce?
Nemyslím si, že to takhle funguje. V hlavních médiích pracují v podstatě lidé jednoho střihu - z podobné generace, podobného myšlenkového zázemí, často si se svým světonázorem spojují určitý status i vlastní identitu. Navíc v hektické rutině toho povolání není čas na nějakou analytickou práci, nebo se jen alespoň zamyslet. Nepsané instrukce tam také fungují. Ani nemusí být tak jasné, jako třeba u novin patřících pod Agrofert, kde třeba platí, že se nemá moc psát o jiných neziskových aktivitách, než jsou ty spadající pod nadace Agrofertu. Kromě takovýchto doporučení je to ale mnohem víc o tom, že tito lidé do své myšlenkové bubliny nikoho nepustí. Čest velkým výjimkám, které se v tomto prostředí najdou a které jsme poznali. Symptomatičtější je ale zkušenost, kdy nám novinář z Lidovek napsal v reakci na tiskovku o třímilionové petici proti TTIP, ať přestaneme sloužit Putinovi. To je už příklad extrémně černobílého vidění světa, ale vyskytuje se tam. V médiích jsou proto osobnosti i témata, která jsou opomíjená.


Třeba mají pocit, že Amerika jako taková je zárukou svobody se vším všudy a veškeré restrikce a omezení jsou zaměřené proti svobodě?
Ano, určitě, myslí si, že hájí správnou věc, správné hodnoty. A není to černobílé, ve svobodě projevu je na tom Amerika lépe než my tady. Vždy jsem se zastávala amerického pohledu na svobodu projevu, byl mi sympatičtější, ale to je jen jedna věc z mnoha. Naopak sociální práva v Americe jsou daleko za našimi evropskými.  I Úmluvu o právech dítěte podepsaly všechny země světa kromě Somálska a Spojených států. Další oblastí, ve které je USA spíš odstrašující příklad ve věci doslovné svobody člověka, je jejich vězeňský systém. Začíná se tam konečně mluvit o pokřivené justici a vězeňském průmyslu. Během posledních zhruba třiceti let se tam legislativními úpravami markantně zvětšilo množství vězněných. Vězeňství je velký byznys, je to nástroj k tomu, jak zacházet s chudší částí populace, vězněním se v podstatě řeší třeba nezaměstnanost. Odnětím svobody trestají i banální trestní činy. Na první pohled si řekneme, že je tam asi tedy vyšší zločinnost, ale ukazuje se, že to tak vůbec není.

Člověk může jít do vězení za něco, co je u nás třeba pouhý přestupek?
Ano, ale je to především byznys. Bezpečnostní průmysl je tam předimenzovaný. Funguje to díky nastavení mnoha věcí, třeba i institutů trestního procesu. U nás prakticky neexistuje vyjednávání o trestu, jak ho známe z amerických filmů. Nebo zásada, že státní zástupce se rozhodne, co bude trestat a co ne, to je nám velmi cizí. Systém justice tak vyrábí vězně přes míru nutnosti. To je něco, z čeho jde hrůza. 

Pokud TTIP neschválí všechny členské země, tak to neprojde?
To se vlastně stoprocentně ani neví. Jsou zde různé právní názory. Ptali jsme se na to zástupkyně Evropské komise a zjistili jsme, že se na to různí názory Evropské rady a Evropské komise. Komise tlačí na to, že by to ani národní parlamenty schvalovat nemusely, stačilo by, kdyby to schválil Evropský parlament. Opačný názor má Evropská rada, který by snad měl podle posledních zpráv převážit. Dle něj by tyto návrhy musely schválit všechny národní parlamenty. Doufáme, že se najde nějaká země, která to odmítne. Já jsem optimista, protože v případě úmluvy ACTA, která v roce 2012 postavila na nohy internetovou komunitu a měla zavést, zjednodušeně řečeno, kontrolu internetu, se podařilo ji zvrátit. Byl to podobný případ jako TTIP, dohoda se upekla potají, na objednávku velkého byznysu a vypadalo to, že v Evropském parlamentu hladce projde. Když se to ale dozvěděli lidé, začali psát svým poslancům a začalo se veřejně protestovat. Řada poslanců změnila svůj postoj, řekla, že to nepodepíše a neprošlo to. Zafungovala demokracie, což je skvělá zpráva. A na to my spoléháme.

Existují nějaké kroky, které můžeme jako občané udělat rovnou? Tady od počítače? Máte připravený nějaký dopis, pod který se můžeme podepsat, petici, nebo seznam poslanců, na které se můžeme obrátit?
V tuto chvíli sbíráme podpisy pod Výzvu za transparentnost při vyjednávání, online ji lze podepsat zde, papírové formuláře rádi pošleme, stačí si o ně napsat na iure@iure.org. Tato výzva je určena vládě a má být signálem směrem k exekutivě. Tam je také prostor, chceme, aby vláda začala o trochu lépe hájit zájmy své země. Výzva je i nástroj k tomu, aby se o vyjednávání TTIP vůbec začalo více mluvit. Připravujeme také seznam europoslanců, které jsme už sami oslovovali v různých fázích vyjednávání, a kterým budou moci lidé napsat. Ze zkušenosti s jinými programy víme, že díky jednání s vládními úředníky se nám podařilo leckteré úpravy zákonů prosadit, například v případě exekucí. Víme, že funguje osobní kontakt, přijít za svými volenými zástupci a promluvit si přímo. Funguje to mnohem lépe než dopisy. Když to udělá hodně lidí, tak věříme, že se to může změnit. Nepodceňuji sílu zájmů, které za tou dohodou stojí, ale na kauze ACTA se ukázalo, že volení zástupci nakonec jednali v zájmu lidí. Tím také argumentuji, když na lidi padne malomyslnost z toho, jakým způsobem je TTIP chystaná už řadu let a jaký za ní stojí mocný byznys a zájmy. Snažíme se předávat dál, že aktivity proti TTIP smysl rozhodně mají.


Jen asi musí volení zástupci vědět, co lidi chtějí.
Proto chystáme jednoduché pomůcky, jak oslovit především ty nerozhodnuté nebo ty, kteří nejsou jasnými zastánci dohody. Někteří europoslanci jsou už teď jasně proti úmluvě.

Můžeš někoho jmenovat?
Proti TTIP je určitě Jan Keller, který se ekonomické moci věnuje dlouhodobě a jemu nebylo třeba nic vysvětlovat. Velice kritický pohled má Pavel Poc, což je biolog, proto se zajímá především o dopady v oblasti zemědělství, bezpečnosti potravin a chemikálií. Další je europoslankyně Kateřina Konečná, která se TTIP věnuje opravdu s nasazením a erudicí. Mnoho dalších europoslanců se zatím nevyjádřilo, ale věřím, že všechny kluby budou mít část členů proti TTIP.  To jsou čeští europoslanci. Z ostatních zemí jsou mezi odpůrci úmluvy především Zelení. Česká Strana zelených a Piráti se tématu věnují velmi poctivě, mají vlastní studie a argumentační prohlášení, rozhodně to nejsou jen nějaké výkřiky proti TTIP. Bohužel pro kampaň nejsou v Evropském parlamentu zastoupení, pomáhají ale organizačně na společných akcích. Naší železnou zásadou je, že pokud jakákoliv politická strana prosazuje to, co my, bavíme se úplně s každým. Za špatná rozhodnutí také zkritizujeme úplně každého. Zkrátka nepreferujeme ani nevylučujeme žádnou politickou stranu. Jde nám o věc. Jako nevládní organizace se nehlásíme k nikomu, to ani nejde.

Je text návrhu TTIP někde k přečtení?
Ne, o tom se vyjednává. Jsou zveřejněny nějaké zásady vyjednávání, takzvaný mandát a obecné pozice. Když se něco dojedná, v obecné rovině o tom Komise vydá zprávu. Argumentují tím, že utajují proto, aby neodkryli své pozice ve vyjednávání druhé straně. Tím ale přiznávají, že to určitě nebude dohoda, která prospěje všem, jak nám ji servírují. Je to dohoda „kdo s koho“.

Jak tedy ty víš, co tam je?
Existuje mnoho uniklých materiálů, mimo jiné požadavků lobbyistů.  Obsah některých kapitol je Komisí představen, ne však samotný právní text. Proto známe v kostce obsah nebezpečných kapitol jako je takzvaná regulatorní spolupráce nebo kapitola o arbitrážích. Na tlak občanů z celé EU, a petice se třemi miliony podpisů, se podařilo prosadit zveřejnění těchto dílčích věcí. Není to úplně kompletní text, ale máme z toho obrázek o podobě úmluvy. Studovat ty dostupné materiály je pak práce pro tým analytiků, aby odhalili zavádějící informace. Třeba kapitolu o udržitelném rozvoji musel celou podrobit pečlivému zkoumání právník, specialista, aby řekl, že jde o proklamativní, zcela slabé ustanovení, které může být převálcované tvrdým ustanovením v jiné části textu, třeba o ochraně investic. Laik nemá šanci se v tomhle mixu specializované právničiny, PR Evropské komise a vyložené propagandy vyznat. Co bude úmluva obsahovat, na sto procent nevíme, neví to nikdo, ale z toho, co se ví, třeba existence institutů jako arbitráže, regulatorní spolupráce, to jsou prostě zjevně nepřijatelné věci.
Také máme zkušenosti s podobnými dohodami, které existují. Třeba dvoustranné dohody o ochraně investic, kterých má Česká republika hodně. Typicky úmluva se Spojenými státy je těžce nevýhodná pro Českou republiku, především v otázce arbitráží, to přiznávají i oficiální místa. Podobná úmluva NAFTA (North American Free Trade Agreement) mezi Mexikem, USA a Kanadou způsobila obrovskou ekonomickou katastrofu pro miliony mexických, ale i severoamerických farmářů. Posílila pouze velký agrobyznys. To, že v USA dnes staví plot proti Mexičanům, kteří přišli o obživu v zemědělství, je důsledek téhle dohody.
Zkrátka naše kritika TTIP je solidně podložená zkušenostmi.  Typicky arbitráže, na kterých tam byznys úporně trvá, jsou ďáblův vynález, nástroj, kterým se obcházejí parlamenty a zákony. Arbitrážní doložky kritizuje už i Komise OSN pro obchod a rozvoj a varuje země, ať je neuzavírají. Rozvojová země jakou je Indonésie, dokázala dát arbitrážím stopku. Možné to je, není to nic nezvratného, ale země musí mít sebevědomou reprezentaci, která ví, co je v zájmu lidí. O čem se také hodně mluví, je případ Argentiny, která v době krize zmrazila ceny vody, aby byla dostupná pro všechny lidi a byla za to žalovaná Veolií za ušlý zisk. Philip Morris žaluje Austrálii, která omezila propagaci tabáku. Takto arbitráže působí, to je jejich cíl a o nich už víme dost, nejsou to mýty. Když tato nebezpečí někdo nevidí, tak je těžce neracionální.

 

Údajně není TTIP nic nového, snahy o podobnou mezinárodní úmluvu už tu byly i dříve, je to tak?
Ano, není to vůbec novinka. Mnohostrannou dohodu o investicích (MAI) protlačoval mezinárodní byznys v rámci Světové obchodní organizace na konci devadesátých let. Dostalo se to na veřejnost a vedlo to ke vzniku takzvaného antiglobalizačního hnutí, kdy byly protesty v Seattlu a v dalších městech, dokonce i v Praze. Ale ani tehdy se příčinám média nevěnovala. Dojem většiny lidí je dodneška ten, že demonstrující byli iracionální aktivisté protestující proti všemu. Důvodem byla snaha prosadit MAI skrze mezinárodní organizaci a mezinárodní smlouvu, což je mimořádně rafinovaná taktika. V národních parlamentech přece jen lidé vědí, co se tam projednává a nedovolili by to. Pokud to přijde „shora“, že to ostatní státy podepíší a do parlamentů to přijde až potom, tak se to bere jako dané a je mnohem menší prostor pro odmítnutí celé smlouvy.  Vžil se pro to výraz praní špinavé politiky (policy-laundering). Tehdy se to nepodařilo díky protestům, díky občanské angažovanosti. Kdyby ta dohoda prošla, státy by se dostaly do totálního područí mezinárodního byznysu a staly by se z nich pouhé loutky, kterým by zůstala v podstatě jediná pravomoc, a to ta represivní, a to lidi naštvalo. TTIP je také tento typ dohody. Proto nejsme bezdůvodně optimističtí, když předpokládáme, že se nám to může povést.

Myslíš si, že snaha o globalizaci během let sílí, že je důraznější?
Nejsem na to expert, ale v některých oblastech se lidé hodně emancipují. Rozšiřuje se i u nás povědomí, že systém, ve kterém žijeme, je špatný - neudržitelný a naprosto nevýhodný pro většinu lidí. Problém je, že neexistuje žádná velká alternativa, nějaká vize. Ale já si myslím, že možná ani žádná není třeba. Je nutné nejdříve bojovat proti těm největším tlakům. Co považuji za klíčové: nesmíme ty globální ekonomické síly přeceňovat, i když se zdají všemocné. Vedlo by to k malomyslnosti, ale hlavně to neodpovídá realitě. Ve skutečnosti ten systém stojí na hliněných nohou a chce to jen odvahu. V době velké finanční krize v roce 2008 se nalily neuvěřitelné veřejné peníze do sanace bank a to byla promeškaná obrovská příležitost. Tehdy byl byznys opravdu na kolenou, a kdyby se to tehdy využilo a nastavila se nová pravidla, mohlo se změnit mnohé. Některé země to tak udělaly, například Island, který nepřijal všechny podmínky Měnového fondu. Ukázalo se, že to jde. Sanace bank je velkým zdrojem problémů systému. Někteří ekonomové říkají, že další krize je na spadnutí a vidí v ní i příležitost ke změně. V knize Ekonomix je jedna věc, která se mi moc líbila – protože je všechno těsně provázané, tak se skrze tu provázanost šíří nejen negativní věci, ale i ty pozitivní kroky. Takže stačí zlepšit i jen jednu oblast, promítne se to všude možně. To bychom měli mít na paměti.

Takže si myslíš, že máme šanci?
To si netroufám odhadnout, nikdo neví, jak to bude za deset let. Ale optimismus určitě mám. Když lidé myslí pozitivně, tak se to dobré skutečně děje.

V co věříš, Heleno?
Jsem ateistka, ale věřím v pozitivní myšlení. Poslední dobou mám čím dál tím větší úctu k přírodě, k životu jako takovému. Věřím i v lidi a v to, že každý má v sobě něco dobrého.


Děkuju ti, Heleno, za velice zajímavý a poučný rozhovor. Doufám a věřím spolu s tebou, že peníze svět neovládnou.



neděle 17. ledna 2016

MICHAL TROUSIL A VERONIKA JAŠÍKOVÁ

Jejich antikvariát a knihkupectví Abnormalizace v Hořicích v Podkrkonoší navštěvuji už třetím rokem a napadlo mě pozvat majitele na rozhovor. Vždyť provozovat dnes malý obchod s knihami není určitě finanční terno a jistě bude mnoho lidí zajímat, jak se malým knihkupcům žije a v čem spatřují smysl své práce. Mluvil se mnou především Michal, Veronika do rozhovoru občas přispěla, pokud se zrovna nevěnovala dvěma dětem, které měli s sebou.


Jak se vám daří po finanční stránce?
Je to stabilní. Díky tomu, že to máme jako vedlejší příjem, utáhneme to.

Co děláte jako hlavní zaměstnání?
Veronika je na mateřské a já učím na univerzitě v Hradci Králové. Geografii, dějiny kultury, etiku, politickou geografii, společensko-vědní obory, co je potřeba. Mé druhé jméno je Všeučil.

Jak jste začínali?
Nejdříve jsme provozovali stánek, jezdil jsem na různé akce prodávat knížky. Tam se ukázalo, že je to ekonomicky rozumné a efektivní. Všichni se mě stále ptali, kde mám obchod. Když jsme se přestěhovali do Cerekvice u Hořic, pronajali si od obce původní už dlouho nevyužívanou prodejnu textilu, a tam jsme měli knihkupectví otevřené dvakrát týdně odpoledne. Teď jsme už tři roky v Hořicích, kde máme společně s kamarádkou, Růženkou Pourovou - „Veselou čarodějkou“, která prodává kameny, obchod na hlavní ulici. Spojili jsme síly, a protože máme omezenou pracovní dobu, brigádníky, důchodce i studenty, mohu to stíhat i při práci. Stejně spoustu práce do školy dělám na internetu, nemusím fyzicky sedět v Hradci a práci si udělám v klidu v obchodě.


Je stejný zájem o knížky jako o kameny?
Ano, opravdu to vychází dlouhodobě půl na půl.

Prostory v Cerekvici jste tedy opustili?
V Cerekvici už máme jen sklad knížek a nově je tam zřízen ART-tellier. Umělci tam dělají workshopy s dobrovolnými příspěvky. Naučte se suchou jehlu a podobně.


To učíte vy?
Ne, to dělají především kamarádi z Hradce, výtvarníci, kteří nemají své ateliéry. My jsme dlouho někoho hledali, protože je škoda nechat nevyužitý takhle pěkný prostor na návsi. Zásadní roli sehrála výtvarnice Jana Mentbergerová, která přivezla velký grafický lis a Standu Štěpa, který se přestěhoval z města a dnes se tam o vše stará. Také se hodně zapojila i místní paní Iveta Vostálová.   

Co se tam všechno učí?
Hlavně grafické techniky, suchá jehla, linoryt, to je docela úspěšné. Máme tam ten velký grafický lis. Paní Vostálová vede kurzy háčkování a to má také úspěch. Před Vánoci se vyrábí adventní věnce, před Velikonocemi malovaná vajíčka a podobně. Nově tam chodí jednou za dva týdny i děti ze školy, z osmé a deváté třídy, na výtvarnou výchovu. Je to vlastně takové místní kulturní centrum. Je to pozitivní v tom, že pokud chtějí lidé někam zajít a nechtějí zrovna do hospody, mají místo, kde se mohou setkávat.


Chodí k vám pro knížky určité typy lidí, jste něčím speciální?
Stále se vrací štamgasti a jejich společným znakem je, že prý už nemají knihy kam dávat. Ale stále chodí. Také nás navštěvují turisté, hlavně v létě. Určití lidé také chtějí knížky speciálně ode mě, i když by si je mohli koupit jinde, chtějí nás podpořit. Napíší přes facebook a objednají si knížky poštou. Máme tam dvě křesílka, kde si mohou lidé odpočinout, posedět, něco přečíst. Je to alternativa k rychlému konzumnímu nakupování. U nás je možnost zpomalit. Lidé tam sedí třeba dvě hodiny a prohlíží si knížky, čekají, než jim pojede autobus nebo než půjdou vyzvednout dítě ze školy. Hlavně výletníci jsou nadšení, že tam máme křesla, že si mohou odpočinout. Nebo přijde pán a paní, pán si prohlíží knihy a paní si v křesle listuje v časopise. Pak ji třeba zaujmou polodrahokamy a každý si něco odnese.
Nedávno nám ale říkala jedna paní z knihovny, že někteří lidé se k nám asi bojí chodit.


Čeho se bojí?
Že prý je to jiná kultura. Je to jiné než supermarket a také je to malé. Vejdete dovnitř a hned tam máte prodavače, který si čte. Je to více osobní.  Tím, jak jsme malí, snažíme se orientovat na kvalitu, téměř žádný brak se u nás nenajde. Mám tam staré i nové knížky, abych měl širší nabídku, a především u nových knížek se soustředím na kvalitní tituly. Zaměřuji pozornost také na aktuální dění a podle toho vybírám knihy do výlohy. Když vystavím knihy Ukrajina zpívá nebo Dějiny Ukrajiny, Ze světa islámu, Korán, Duchovní cesty islámu, o islámské mystice a podobně, lidi se diví. Už se mě také ptali, zda se nebojím to tam mít. Ale lidé se zastaví, listují, někdy se ptají. I když si nic nekoupí, vystavené tituly je donutí nad věcmi přemýšlet. Šlo nám i o to, aby obchod plnil i společenskou funkci, že se u nás lidi sejdou.

Funguje to?
Ano, řada lidí k nám přijde proto, že si chce popovídat, například o politice.

Jste k dispozici?
Ano, jsem, i když u některých lidí raději mlčím. I zákazníci se často baví mezi sebou, je to společenské centrum.

Nepřipadáte si trochu jako venkovský učitel?
Přesně tak, jeden můj bývalý učitel mi říkal, že jsem takový páter Vrba z F. L. Věka. Libor Dvořák z Českého rozhlasu zase říkal, že jsme takoví zapadlí vlastenci.


Jakou literaturu upřednostňujete vy osobně?
Společensko-vědní, sociologickou, odbornou literaturu. Je to práce, povinnost, ale zároveň mě to baví.

Beletrii ne?
Dal jsem si závazek, že po práci alespoň nějakou beletrii přečtu, ale už ani to nedělám. Občas si před spaním přečtu nějakou poezii, je to krátké.

Říká se, že lidé dnes nečtou, je to z vašeho pohledu pravda?
Čtou méně než dřív, ale stále čtou. Inteligentní lidé budou číst vždycky. Obrovsky se zvětšilo množství vyhozených knih, které lze nalézt u popelnic. Abyste s toho vybrali slušné knížky, je dobré vědět, co stojí za to odnést, musíte poznat kvalitu, alespoň trošku. Když to nabídnete lidem, kteří to ocení, jsou šťastní, že koupili takový skvost za pár korun.

Takových lidí asi moc není, většina lidí nakupuje v supermarketech a Levných knihách.
Já musím primárně za lidmi, být specializovaný, k tomu slouží ten stánek. Výběrová literatura na výběrové akce. Pak někteří přijedou za mnou, protože mě viděli ve stánku a ví, co nabízím. Kamenný obchod je nadstandard.


Stane se, že se na akci ve stánku neprodá nic?
Občas se to stane, naposledy v Ostroměři na Slavnosti obce, kam přišlo určitě tisíc lidí. Na programu byly mimo jiné nějaké Kroky Michala Davida a knihy nezajímaly nikoho, ani se nepřišli podívat. Je několik možností. Buď se přijdou podívat a nenakupují, nebo chodí, dívají se a nakupují anebo ani nekoukají, ani nekupují. A to bylo v Ostroměři. I kdyby přišlo deset tisíc lidí, na takovéhle akci tržbu neudělám. Pak ale jedu na akci, kde je tři sta lidí a trhají mi ruce.

Je asi třeba vybírat si typy akcí.
Ano, lepší je alternativa. Třeba festival  Cultural Reggae Vibez v Hořicích. Ten má u většinové populace v Hořicích nálepku, že se tam scházejí feťáci a pochybné existence. Vždycky si říkám, že bych těm lidem chtěl ukázat, jak tihle feťáci čtou. Dredaté máničky mi trhají ruce! Kupují náročné tituly. A pak jedete na mainstreamovou akci tzv. slušných lidí, kde knihy nikoho nezajímají.

Předsudky a stereotypy zřejmě fungují.
Ano, ale bohužel i u nás. Přijde do obchodu člověk, který vypadá jako bezdomovec nebo postižený, člověk by ho politoval. Pak mi řekne, že čte ve třech jazycích. Chlapi ve špinavých montérkách si odnášejí kupu knížek, kupují odbornou literaturu. A dáma v kostýmku krade časopis za pět korun. Kolegyně „Veselá čarodějka“, etnická Romka, která u toho byla, běžela za ní a volala: Paní, ale to je na prodej! Absurdní situace, cikánka běží za dámou v kostýmku, která ukradla časopis za pět korun!


Děláte i nějaké propagační akce?
Pořádali jsme například besedu s Táňou Fischerovou na radnici v Hořicích, přednášku dvou našich kamarádů, kteří žijí v Indii o ajurvédě v knihovně, besedu o ekosadu místního biozemědělce Dušana Jonáka, také autorské čtení básníků u nás v krámku a přednášku ve Smetanových sadech významné regionální osobnosti Ivo Chocholáče o tajemné kresbě v Podkrkonoší.

Je vidět, že to je pro vás radost, že to není jen způsob vydělávání peněz.
Přesně tak, baví nás to a pro mě je to také forma politického aktivismu. Když dám do výlohy Dějiny Ukrajiny a vedle toho Dějiny Ruska nebo Mráz přichází z Kremlu a Ze světa islámu, je to impuls, aby lidé přemýšleli a nepřijímali všechny zjednodušené informace, které se valí ze všech stran. A nejlépe si o tom něco přečetli a vytvořili si názor sami.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste sám dělal politické přednášky k aktuálnímu dění? Že by si třeba v Hořicích přišli lidé poslechnout něco i islámu.
O tom jsem přemýšlel, ale je to tenký led. Na základě své odbornosti bych přednášel pro veřejnost asi dost nesrozumitelně. Na vysoké škole se očekává, že studenti něco znají ze střední školy, takže se nezdržuji výkladem základních věcí. Bylo by velice těžké připravit přednášku pro širokou veřejnost, aby se v tom posluchači neztráceli. A za další je tu riziko, že se to zvrhne v nějaké konflikty.


Máte obavu z toho, že by se s vámi někdo hádal?
To snad ani ne. Spíš že bych mohl odradit zákazníky. Jak je to ve Švejkovi: Host jako host. Stalo se nám, že do obchodu přišla paní a začala nadávat na cikány, že to mají v genech a podobně. Byla u toho kolegyně, Romka. Říkali jsme jí: takže i ona? A paní se začala bránit, že ona prý ne, že ona je slušná a vzdělaná. Paní jsme u nás už vícekrát neviděli.

Asi se stydí.
To nevím. Jakmile se začne zobecňovat a házet všechny do jednoho pytle, je to špatné. My ale nechceme ztrácet zákazníky. Také k nám chodí jeden pán, který je velký, náruživý čtenář. Kupuje krásné knížky, je mu jedno, kolik u nás nechá peněz, ale jakmile začne mluvit o tom, že by všechny cikány střílel, tak raději mlčím a myslím si svoje. Kdybych se s ním začal hádat, tak už nikdy nepřijde. A to je úskalí těch přednášek. Už takhle jsme dost názorově otevření a tohle by nám uškodilo. Stačí to, že lidé tuší, že jsme členy Strany zelených. Základní organizace v Hořicích jsem já, manželka a ještě jedna paní. Čili děláme jemný, opatrný politický aktivismus, musíme se chovat tak, abychom si neodradili zákazníky. Náš zákazník, náš pán. Ve velkém městě bych se nebál to víc rozjet.

Když lidem váš názor podáte neagresivně, třeba se alespoň zamyslí, ne?
O to se snažím právě knihami ve výloze a nabídkou ve stánku, kombinací knížek.

Jak na to lidé reagují?
Nedávno mi nějaký člověk vyčítal, jak mohu mít vedle sebe Klause a Putina. Především na akcích, kde se lidé opijí, mívají komentáře.

Kde knížky sháníte?
Ze začátku jsem hledal inzeráty na webu, kde je nabízejí lidé ve větším množství. Nyní už jsem knihami zavalený, takže žádné nesháním a lidé je chodí nabízet sami. Nabídka je vyšší než poptávka. Jednou jsem byl na jarmarku v Miletíně, lidé chodili, koukali, kupovali a vedle mě byl někdo se stánkem a u něho nic, nešlo mu to. Byl to nepříjemný pán a říkal mi: kde to bereš, ty knížky? Odpověděl jsem mu, že v kontejneru, jenom překvapeně zíral a nic na to neřekl. Ale nelhal jsem, knížky někdy najdu opravdu i u kontejneru. Člověk se diví, co lidé všechno nevyhodí. Často nepoznají, co má cenu a co je bezcenné. Kdysi jsem vyhodil nějaký sovětský válečný román z padesátých let a potom na mě na internetu asi rok vyskakovalo: koupím tuto knihu až za pět tisíc! Vzpomínal jsem, jak jsem ji měl v ruce a vyhodil ji. To jsem si nadával.


Ne všechno z ruské válečné literatury je špatné, já považuji za jednu z nejlepších knih vůbec Na hrudi obra obláček zlatý od Pristavkina.
Tamto byla ale skutečná agitka, nic hodnotného. Byla mezi mnoha knihami podobného ražení a vyhodil jsem to všechno, člověk dělá chyby, to je riziko podnikání. Ale svým antikvariátem recyklujeme knihy, vytváříme vlastně něco hodnotného z odpadu.

Dostane se vám do ruky někdy vyložený skvost?
Stalo se mi to párkrát. Bylo to vždycky součástí většího množství knih z výkupu. Většinou si lidé přejí, abychom si odvezli všechno, nechtějí, abychom si to přebírali. Doma se v tom hrabu a najdu. První byla kuchařka z roku 1817 a tu jsem prodal asi za sedm tisíc. Druhý byl svázaný ročník časopisu Listy poučné pro řemeslníky a hospodáře z roku 1837. To se prodává asi za tři tisíce. Vedle starých Čtyřlístků to jsou asi jediné vzácné úlovky.

Nedávno jsem takhle na inzerát koupila ročenku Posla záhrobního z roku 1905 asi za tisícovku, to jsou poklady!
To se neobjevuje, to lidé nenabízí. Ani je mnohdy nenapadne, že by to někdo mohl chtít a spálí to. Tuhle mi paní říkala, co spálila starých pohlednic.

Pohlednice a známky také prodáváte?
Ne, tomu nerozumím, ale lidé se po nich docela ptají. Také se zajímají o mince. Sortiment starožitnictví, které v Hořících chybí.

Jak vás vlastně napadlo začít prodávat knihy?
Když jsem se stěhoval od rodičů, zjistil jsem, kolik knih ve skutečnosti mám, mnohé z nich dvakrát. Také za ty roky stouply ceny knih. Co jsem kdysi koupil za sto padesát korun, tak to dnes v antikvariátu stojí tři stovky. Řekl jsem si, že bych to mohl zkusit prodávat, jezdit na výběrové akce s výběrovými knihami. A protože mám normální pracovní poměr, nejsem tak zatížený nutností výdělku. Sehnal jsem si stánek, zaplatil živnostenský list a bylo to. Když jsem viděl, jak to jde, začal jsem se tomu věnovat skutečně intenzivně. Knížky jsou třeba levnější než pivo s klobásou a ta hodnota je úplně jiná. Za ty čtyři roky jsem byl na těch kulturních akcích málokdy v mínusu. Dalším důležitým důvodem bylo to, abych si mohl kupovat knížky sám pro sebe za velkoobchodní ceny.


Stává se vám, že si někdo koupí knihu, přečte ji a přinese ji zpět?
Jedna paní nám je nosí. Prý že už to přečetla a tady to máte zpátky, peníze zpět nechce. To jde, akorát je to administrativně složité. Musím evidovat i dary. Někdo přinese knížky, tady to máte, nic za to nechci a uteče, to je problém, protože musím prokázat, že nejde o kradené knihy. Když najdu něco u kontejneru, musím zapsat datum, adresu kontejneru, všechno zaevidovat. Není to jednoduché.

Odmítáte nějaké knihy?
Nechci Jiráska, toho má každý druhý doma. Budovatelskou literaturu, staré autoškoly, sešity detektivek na levném papíře.

Co se nejvíce prodává?
Dětské knížky, umění, léčivé rostliny, příroda, chovatelství. Takové knihy, třeba o chovu koz nebo slepic téměř nově nevychází a přitom je o ně ohromný zájem. Současné knihy o permakultuře jsou zase příliš drahé, Jakmile stojí kniha více než tři sta korun, lidé se ošívají.

Co říkáte na čtečky?
To je prokletí. Jak říká Marian Pala: čtečkou stůl nepodložíš. Představa, že zdědím po babičce čtečku, nebo že někomu dám k Vánocům soubor do čtečky, není pěkná. Je to stejné jako s hudbou. Před třiceti lety jsme poslouchali muziku na magnetofonových páscích nebo na elpíčkách. Když tu muziku chci mít i nadále, musím stále investovat do přenosu hudby na jiný nosič. Pokud mám čtečku, za deset, dvacet let budu kupovat nové zařízení, to znamená nekonečné investice. Zatímco knihu mám sto padesát let stále stejnou a její cena roste, pokud je kvalitní. Navíc u čtečky jde ta estetická stránka úplně stranou, od vazby, přes typografii až po ilustrace. Čtečka nevoní.

Když říkáte, že vaše knihkupectví působí i jako místo, kde si lidé popovídají s vámi nebo i mezi sebou, máte pocit, že se nálada ve společnosti mění?
Dříve měl dobrý farář psychoterapeutickou funkci. Dnes dobří faráři nejsou, psycholog je daleko, je drahý nebo vám dá pilulky. Lidé jsou víc frustrovaní než dřív a potřebují nějakou terapii, vypovídat se.  Jsou uhonění, bojují o přežití. Mají čím dál tím méně peněz a zostřuje se kontrola, to nejsou důvody k optimismu. Jsme pouze lidský zdroj. Dnes lidský zdroj, zítra lidský odpad. Tlak vyvolává protitlak. Ale je zároveň více vidět hledání alternativ. Na akci v ekosadu se sjeli lidé z celého kraje, pro velký zájem jsme museli lidi odmítat. Doteď píší, zda se bude zase konat něco podobného. Vidím to i ve škole, kde učím také dálkové studenty, lidi ve věku mých rodičů. Lidé zoufale očekávají, že jim někdo řekne, co mají dělat. Vidí, že takhle to dál nejde a dívají se na mě a na každého, a chtějí vědět, jak jinak žít.


Jaký máte názor na elektronickou evidenci tržeb, která se vás také bude týkat?
Udělal jsem si soukromě případovou studii, průzkum a oslovil jsem deset firem. Chtěl jsem od nich nabídku toho, co budu potřebovat a kolik to bude stát. Kompletně hardware a software, abych mohl mobilně, se stánkem, být připojený na internet a na finanční správu, abych splnil zákonnou povinnost. Tiskárnu na tisk účtenek a tak dále. Odpovědělo mi devět firem, z toho pět jasná čísla. Průměrné náklady byly zhruba dvacet tisíc korun. Kdybych ovšem chtěl prodávat na akci a u toho mít zároveň otevřený obchod, vyšla jedna nabídka na 40 tisíc a druhá na 100 tisíc. Že to bude stát maximálně pět tisíc je lež jako věž. V Chorvatsku to i podle odborných studií nefunguje, snaží se to obcházet jak to jde. Když mají nával v hospodách, nejde to fyzicky zvládnout. Jsou samozřejmě výpadky internetu a lidé žijí v hrůze, že když nevydají účtenku, zavřou jim provozovnu. V sezóně jim na týden zavřou hotel. Na tři dny zavřou diskotéku. V příhraničních oblastech, kde je horší připojení, třeba veterinář, který jde někam na salaš ošetřit ovci, nemůže v kopcích vytisknout účtenku, hrozí mu, že přijde úředník a zavře mu živnost.
Náklady jsou pro mě jako pro drobného živnostníka ohromné a při začátku podnikání by náklady stouply na dvojnásobek, takže bych ani nezačal, bylo by to příliš riskantní. Nechtěl bych do toho tolik investovat, kdybych nevěděl, jak to půjde. Pro malého živnostníka je to obrovská zátěž, představuje to třeba nájem za čtyři měsíce, pro Babiše jsou to haléře. Zároveň to bude pro nás znamenat uzavření provozovny v Cerekvici, protože registrační pokladna musí být v každé provozovně, jinak nesmíte prodávat, a také uzavření obchodu v Hořicích, když jsem na výjezdu se stánkem. Zanedbatelné není ani bezpečností riziko. Pokud se ani americká vláda nebyla schopná ubránit útokům hackerů, jak chce česká vládat zabezpečit důvěrné obchodní informace? Když budu chtít zničit konkurenci, zaplatím hackera, aby mi zjistili, co se mu nejlépe prodává a podobně. Nebo by stačilo, aby mu měsíc nešel internet, to ho zničí. Pokud máte víc stánků, musíte mít do každého z nich krabičku na tisk účtenek, připojení na internet z chytrého mobilu a všechno, co je třeba. Třeba kamarád má hospodu a jednou za rok má na velké akci, při příležitosti výročí bitvy na Chlumu, několik stánků. Točí pivo, opéká klobásy a podobně. V každém tom stánku to všechno bude muset mít, kde na to vezme? Sežene peníze, jistě, ale jsou to obrovské náklady, které nejsou investicí, žádným zlepšením služeb, je to jenom něco, co je nutné k tomu, abych mohl fungovat jako doposud. Nebo kapela, která na koncertě prodává publiku kapelní trika a cédéčka. Bude potřebovat připojení na internet a tiskárnu.

Od kdy to má platit?
Opozice se to snaží brzdit, ale Babiš s tím spojil svou politickou budoucnost, takže to určitě bude. Naposledy se mluvilo o tom, že by to začalo od listopadu letošního roku. Povinnost dávat účtenky je naprosto v pořádku a s tím souhlasím. Mám sešitek za patnáct korun, napíšu účtenku kdekoliv, nic složitého. Ale já musím mít chytrý mobil, tiskárnu, musíte to hlídat, aby vám to na stánku někdo neukradl. Do toho začne pršet, navlhne to. Dalším problémem je připojení na elektřinu nebo nutnost baterií. To představuje zvýšené náklady za místo a také omezený počet míst, kde mohu prodávat. Jde o svobodu. Potvrzuje to trend, kdy se stáváme čím dál závislejšími na technologiích. Nepůjde internet a já si nekoupím ani rohlík. Někdy v osmdesátých letech slavný německý sociální filosof Jürgen Habermas napsal , že dochází ke „kolonizaci přirozeného světa technologickou a ekonomickou mocí“. Přijde doba, kdy pokud nebudete mít čip pod kůží, tak nemůžete ve společnosti fungovat, budete úplně mimo. Má dnes člověk vůbec právo být offline? Neexistujete. Ale s životem online je spojeno riziko, kdokoliv vás může skrze technologie zničit.

Máte plán B?
Ne, musíme se přizpůsobit. Nic jiného nám nezbývá. Investujeme do lidí okolo sebe, do reálných sociálních sítí. Rádi bychom se pokusili obnovit možnost směny, barteru, abychom si nemuseli všechno kupovat za peníze. Pokoušíme se žít více sociálním životem.

V co věříte?
Jsem věřící, ale nejsem křesťan. Jsem nevyhraněný, mám asi nejblíže k buddhismu. Od loňského roku s manželkou vidíme, že karma je rychlá, jak říkají buddhisté. Zítra se ti to vrátí, ne až v příštím životě podle učení hinduismu. Když uděláme dobrý skutek, dotyčný to pošle dál.


Praktikujete meditace?
Spíš súfistickou hudbu, to je pro změnu zase islámská mystika.  

Jak byste si přáli, aby na vás jednou vzpomínala vaše vnoučata?
Michal: Jako na dobrého učitele, po kterém máme krásnou knihovnu.
Veronika: Já bych byla ráda, aby se za mě nestyděla, aby se nerděla hanbou při vyslovení mého jména.


Děkuji vám za pěkný rozhovor a přeji vám, ať se vám s knihami i nadále daří.