PAVEL BURŠÍK A JANA MENČÍKOVÁ

Ke zvířatům, jejich opomíjeným právům a trápení, které s námi mají, mám blízko, a proto lidi, kteří jim věnují svůj čas, energii a prostředky, zpovídám poměrně často. Tentokrát jsem se ptala Jany Menčíkové a Pavla Buršíka, kteří se angažují ve spolku OBRAZ (Obránci zvířat) a v současné době se snaží prosadit zákaz klecových chovů v České republice.

Jaké cesty vás dovedly k tomu, co právě děláte? Proč se zrovna zvířata stala předmětem vašeho zájmu?

Pavel: To, jak se v současnosti lidstvo chová ke zvířatům, bude za několik desítek let vnímáno tak, jako my se dnes díváme otroctví nebo to, že děti pracovaly čtrnáct hodin denně ve fabrikách. Dosud si to množství lidí nepřipouští, spousta lidí v tom nevidí problém nebo o tom nechce slyšet, ale to, v jakých podmínkách chováme zvířata, a co těm zvířatům provádíme, je neobhajitelné.

Jak vás napadlo věnovat se boji za zlepšení životních podmínek průmyslově chovaných zvířat?
Pavel: Už jako dítě jsem vnímal rozpor v tom, že součástí každého oběda je maso a zároveň člověk dostává informace o velkochovech. Trvalo mi ale nějakou dobu, než jsem tomu přizpůsobil svůj životní styl. Moje cesta ke zvířatům vedla přes ekologii, byl jsem nějakou dobu členem Strany zelených a je pro mě důležité nejen to, co se zvířatům děje, ale také vliv velkochovů na životní prostředí a planetu.

 Jana: Vyrůstala jsem na vesnici a v kontaktu se zvířaty jsem od útlého dětství. V mém případě to znamenalo hlavně kočky a psy, s těmi jsem měla nejbližší vztah. Před několika lety jsem ale měla intenzivní zážitek, který hodně změnil můj pohled na zvířata. V lese jsem našla týraného kocourka, který měl propíchané tlapky, vydloubnuté oko, byl skutečně brutálně týraný. Nechala jsem si ho a snažila jsem se ho z toho dostat, což se podařilo pouze ve fyzické rovině, psychicky se z toho vůbec nikdy nevzpamatoval. Nikdy lidem znovu neuvěřil a to trauma si nesl hluboko v sobě. Začala jsem se zamýšlet nad tím, kde všude se děje podobné bezpráví a najednou se mi otevřely dveře, které jsem do té doby odmítala vidět – živočišný průmysl. Došlo mi, že možná ta zvířata vypadají jinak, mají srst nebo peří, mají jiný počet nohou, ale zřejmě tu bolest a strach cítí úplně stejně, a zrovna tak, jako se to podepsalo na mém kocourovi, na kterém jsem denně viděla ty důsledky, se to dotýká ostatních zvířat. Skrze příběh jednoho kocoura se ve mně probudila vnitřní naštvanost a odhodlání s tím něco udělat a podílet se na tom, aby toho utrpení bylo čím dál tím méně a rozvíjet a kultivovat soucit v lidech.

Jak je to dlouho, kdy jste takhle prozřeli?
Pavel: Já si nemyslím, že je to tolik o prozření, minimálně ne u mě. Je to spíš vývoj. Člověk potkává inspirativní lidi nebo se mu dějí nějaké zážitky. Jeho životem prochází různá zvířata a tak se zvyšuje jeho soucit a solidarita. Je to i uvědomění, že zvířata sice dokážou cítit celé spektrum bolesti nebo negativních emocí stejně jako člověk, ale sama se člověku bránit nedokážou. Slepice v klecových chovech si nezaloží odbory nebo nevstoupí do stávky. Tak musí nastoupit lidé, kterým to není lhostejné. Čím dál víc lidí si nepřeje, aby zvířata zbytečně trpěla, a nejde jen o lidi, jako jsme my, kteří se problematice věnují každý den na plný úvazek.

Jana: Příběh s kocourkem se odehrál před pěti lety, ale už roky předtím jsem chodila pomáhat do útulku. Až setkání s tím jedním konkrétním osudem týraného zvířete bylo pro mě zlomové.

Předpokládám, že jste oba vegani, je to tak?
Jana: Já si tak neříkám, i když se vegansky stravuji a žiju v souladu s veganskými hodnotami. Přijde mi, že pro mé okolí, zvláště na malé vesnici, je přijatelnější popsat, jak žiju, než abych se označovala jako vegan.

Pavel: Snažím se. Někdy mi chybí důslednost z mého pohledu v maličkostech, tím myslím například éčka živočišného původu, nejsem si třeba u každého rohlíku stoprocentně jistý, zda v něm nebyla živočišná složka.

Nejdříve jste oba začali u sebe, změnili svůj životní styl a způsob stravování a později jste získali potřebu nějakým způsobem se angažovat, ovlivňovat prostřednictvím aktivismu další lidi. Jak k tomu došlo?
Pavel: Hodně lidí má potřebu něco udělat, ale není vždy zřejmé, co to „něco“ má být. Jakou cestou se vydat, co podpořit, jaký problém je třeba řešitelný letos nebo příští rok. Já s OBRAZem spolupracuji relativně krátce, ale o to intenzivněji. Na Obráncích zvířat se mi líbí, že jejich kampaně a cíle jsou skutečně dobře promyšlené. Smyslem není jenom sdělit nějaký názor, ale stanoví se konkrétní cíl v konkrétním časovém horizontu. Například že během dvou let nějaký způsob chovu, který je krutý, zastaralý a nevyhovující, bude v České republice zrušený. To se mi moc líbí. Člověk opravdu pracuje na změně a může se přidat spousta lidí. Věci se naplánují, přidá se veřejnost a lidé vidí, že změna je možná.

Jdete tedy cestou pozvolných změn. Mohli bychom to nazvat ústupkem živočišné výroby. Nebudou malé klece, budou třeba větší klece nebo budou jenom haly. To tu krutost příliš neřeší, jenom ji zmírňuje. Ale asi se shodneme na tom, že je to lepší než nic.
Pavel: Já bych neřekl, že je to ústupek. My si uvědomujeme, že každý způsob komerčního chovu zvířat s sebou přináší nějakou míru utrpení a nepohody, ale zároveň že jsou chovy, které jsou výrazně horší, nebo systémy chovů, které jsou přece jenom ohleduplnější. Neřekl bych, že je to ústupek, když je veřejnost dnes připravena na zákaz kožešinových farem nebo klecových chovů slepic. Kdybychom udělali kampaň, která by měla zcela nerealistické, přespříliš ambiciózní cíle a chtěla prosadit věci, které se nedají docílit během třeba dvou let, tak bychom jenom tak zaštěkali, zakřičeli do lesa a z lesa by se nic neozvalo, a nepomohli bychom vůbec nikomu. Nebyl by ani ten ohleduplnější chov.

Jana: Hlavní kritérium je pro nás reálnost naší snahy. Chceme budovat aktivismus a chuť v lidech něco měnit. Když se začnou přidávat na vlnu, která vyústí v podobný výsledek, jako tomu bylo u kožešinových farem, tak nás to dlouhodobě motivuje se o něco snažit.  Vždy se řídíme tím, co je reálné, i když bychom všichni chtěli všechno nejraději hned zítra. Snažíme se najít rovinu, kdy to bude ještě fungovat a zároveň to pro nás bude dost.

Jedná se tedy pouze o slepice, nebo i o králíky nebo prasnice?
Jana: Co se týká klecových chovů, v tuto chvíli řešíme slepice a zároveň jsme se přidali do evropské občanské iniciativy Konec doby klecové.

Pavel: Konec doby klecové je nástroj lidové demokracie. Když se posbírá více než jeden milion podpisů v celé Evropě, vyzve Evropskou unii k zahájení legislativního procesu, který by zakázal veškeré klecové chovy všech zvířat v celé Evropě. Nejvíce se to týká slepic, ale také třeba křepelek a králíků. Také některé kotce pro prasnice jsou v podstatě klecemi, v některých zemích jsou takto zavřená i telata. To je iniciativa, ke které jsme se moc rádi přidali a budeme usilovat o to, aby se tato velká systémová změna na úrovni Evropy odehrála.

Slepice jsou tedy takovými prvními vyslanci, vlajkovou lodí?
Pavel: Tam je rozdíl v tom, že u nich existují jasné, standardizované alternativy. Český i evropský zákon zná čtyři způsoby chovu slepic. Kromě toho nejhoršího, klecového, jsou i tři bezklecové. Je poměrně jednoduché říct, že se zakazuje ten klecový a povoleny už jsou pouze ty zbývající tři.

To jsou konkrétně které?
Pavel: Chov na podestýlce, neboli halový, chov s volným výběhem a pak jsou to ekologické chovy. Je to poznat i na vejcích podle prvního čísla kódu na skořápce. Trojka jsou klecové chovy, dvojka podestýlkové, jednička volný chov a nula biochov.

Halové chovy jsou údajně v mnoha ohledech horší než chovy klecové, slepice jsou prý ve větším stresu, navzájem si ubližují. Je to pravda nebo není?
Pavel: S tím nesouhlasím. Samozřejmě netvrdíme, že je to pro slepice ráj, ale není to peklo jako klecové chovy. Vždy záleží na konkrétním způsobu provozování chovu, jeho managementu. Velká výhoda bezklecových alternativních chovů je, že tam mají slepice více místa, nestojí na drátech a mohou se tam věnovat svému přirozenému chování.

Co myslíte tím přirozeným chováním?
Pavel: Především hrabání, popelení, což je způsob očisty, hřadování, sezení na bidýlku. Ale i možnost nějakého pohybu. V malé kleci je pětadvacet slepic a slepice si tam za celý svůj život nemůže popoběhnout, roztáhnout křídla natož popoletět. V tom vidím velkou výhodu alternativních chovů. Později se plánujeme věnovat i doporučení velkým odběratelům vajec, jako jsou supermarkety, a producentům, aby se přechod na bezklecové chovy udělal správně. Aby byly slepice chovány v rozumně velkých hejnech, což je asi do sta kusů, kde jsou schopny si vytvořit hierarchii.

Byli jste se podívat v nějaké drůbežárně?
Pavel: Já jsem napsal asi deseti firmám, že bych se chtěl podívat. Žádná z nich mi neodpověděla. V několika případech jsem alespoň obcházel okolo, respektive tam, kam mě pustili, než mě někdo zastavil. Investigativní záběry, které jsme zveřejnili v červnu tohoto roku, vyvolaly velké pozdvižení a jsou pořizovány lidmi, kteří s námi na celé věci spolupracují.

Jana: Já byla vevnitř před mnoha lety při výkupu takzvaně vynešených slepic ještě se svými rodiči. Vzali nás přímo do té haly, kde byly klece.

Kde to bylo?
Jana: V Kosičkách u Nového Bydžova. V určité části haly člověk přestane vidět na dveře, kterými přišel, a zároveň nevidí na konec. Zdá se to jako nekonečná ulička s několika řadami klecí nad sebou. Slepice jsou přirozeně zvědavé, a když vidí něco, co obvykle nevidí, začnou neuvěřitelně vyvádět, poplaší se, šlapou po sobě. Viděla jsem, jak se zaměstnanec ke slepicím choval. Vytahoval je z klecí velmi neurvale, tuhle čapnul za křídlo, tuhle za nohu, tuhle za krk. Naházel nám je do přepravek a bylo mu jedno, co s nimi je, jestli nám polovinu přizabije, než je vůbec předají. Od té doby jsem si nikdy nedala jiné vejce než od domácích slepic, později jsem přestala jíst i ta. Byl to tak silný zážitek, že jsem věděla, že se na tom už nemohu žádným způsobem podílet. Máme doma slepice a znám je, každá je úplně jiná, každá má nějaké svoje vrtochy. Jedna je spíš submisivní, jiná je dominantní, jedna je vynalézavá, druhá je spíš stádního typu. Některá umí vymyslet i pěkné lumpárny. Mnohé od sebe rozeznám, protože jsou to skutečné individuality, ani by člověka nenapadlo, jak moc velké.

Kde se vzalo přesvědčení, že slepice je hloupý pták? Máme slepice zachráněné z velkochovů už několik let a nikdy by mě nenapadlo, že jsou hloupé, naopak. Jsou vynalézavé, zvědavé a mají docela pestrý vnitřní život.
Jana: Myslím, že to přesvědčení vzniklo jako nějaký mýtus. Kdybychom se podívali na počty zvířat, která jsou někde držená, tak slepice jsou na tom s přehledem nejhůře. Na žádném jiném ptákovi na světě není pácháno tolik krutosti jako na slepicích. Možná se to nese společností jako omluva vlastního chování.

Pavel: Je to obranný mechanismus.

Jana:  Slepice jsou také trochu nepochopené. Protože jsou jiné než psi a kočky, jsou považované za hloupé. Ale samozřejmě cítí strach i bolest stejně jako ostatní zvířata. Když s nimi je člověk v kontaktu jen chvilku, tak má pocit, že jim jde jenom o to zrní, ale ono to tak vůbec není.

Pavel: Mají legendární mateřské chování. Kvočna je synonymum matky v živočišné říši. Přepočítává svoje kuřátka... Jsou to ptáci s velmi rozvinutým společenským životem. Mají společenský žebříček a neustále spolu nějakým způsobem komunikují a vyjasňují si, kdo se s kým má rád nebo nemá, jaká je jeho pozice v hejnu a podobně.

Jana: Slepice prý pozná, které vajíčko je oplodněné a dokáže k němu jakoby „mluvit“, komunikovat s kuřátkem už ve vajíčku. Slepice je údajně schopna zapamatovat si až dvě stě svých „kamarádek“, poznat je od sebe. To jsou věci svědčící pro inteligenci slepic a málokdo o nich ví a nepoznáte je po půl hodině na dvorku. Já mám teď jednu nemocnou slepičku doma, protože ještě nemůže být venku a o to víc si tohle všechno uvědomuji. Během několika týdnů, co je u mě, jsme si spolu vytvořily komunikační strategie. Poznám, kvůli čemu mě volá, jestli zrovna snesla vajíčko a chce, abych jí ho rozklepla, protože ho má strašně ráda, nebo jestli mě volá, protože převrhla vodu a má žízeň. Nebo slyší, že mi zazvonil budík, a protože je zvyklá, že k ní ráno chodím a nevstanu po prvním zazvonění, tak začne vyvádět. I ten repertoár zvuků, které umí, vypovídá o tom, že komunikace je u slepic hodně bohatá.

Ještě bych ráda uvedla na pravou míru jeden předsudek vůči slepicím, a  to, že slepice smrdí. To vůbec není pravda, jen se jim musí udržovat kurník v čistotě. Když jim každý týden vyčistíte jejich prostor a dáte čisté seno, tak slepice voní senem, když ji vezmete do ruky. Slepice smrdí jen lidem, kteří se o ně nestarají. Slepice není žádné špinavé, páchnoucí zvíře.
Jana. To je samozřejmě pravda. Ještě jsem si v tomto kontextu vzpomněla na to, že jsem vděčná svým rodičům, kteří mě naučili, že ke zvířatům se musíme chovat hezky. Když měli slepice, které už byly staré a nesnášely vejce, nikdy je nezabíjeli. Je to velký nešvar, že starší slepice „jde do polévky“. I když už snáší méně nebo vůbec, pořád je to velký pomocník. Já nerada plýtvám jídlem, ale někdy se mi stane, že neodhadnu množství, tak jsem opravdu ráda, že ho mám komu dát. Odmala jsem zvyklá, že slepice se nechávají dožít. Je to vůči nim uctivé.

My máme šestileté slepice, které stále snáší vejce. Když jim dáte, co potřebují, mají se dobře, tak snáší i v pozdějším věku, i když méně.  Není žádný důvod je zabíjet. Slepice z velkochovů se stejně nedožijí vysokého věku, po nějakých šesti letech i tak umírají samy, nejsou vyšlechtěné k dlouhověkosti.
Pavel: Z velkochovu je vyřazují už po jednom roce života, protože by jim klesla snáška třeba o třicet vajec ročně.

Levnější je slepici zabít a zařadit do té mašinérie novou, než živit tu starší.
Pavel: Navíc po roce klecového chovu mívají slepice nalomené zdraví,  jsou tak zubožené, přišly o velkou část svého peří, které jim už v kleci nedoroste, že je raději pošlou na jatka a „ubytují“ tam novou generaci, která si tam prožije svých dvanáct velmi mizerných měsíců života.

Mě vždy šokovalo, že život slepice je vlastně bezcenný. Kráva má nějakou cenu, prase má cenu, ale život jedné slepice nemá žádnou cenu. Kdyby tam člověk přišel, vzal jich z té haly sto, tak si toho nikdo ani nevšimne.
Jana: Slepička Evelína, kterou mám teď doma, byla vyhozená na bedně s mrtvými slepicemi. Byla dehydratovaná, podvyživená, a když jsem ji vzala k veterináři, prvotní ošetření mě stálo třicet pět korun. Ani tuhle minimální částku se lidem za slepici u zvěrolékaře nevyplatí dát.

Většině veterinářů se slepice nechce léčit. Poradí vám, abyste ji zabili, léčba se nevyplatí. To je první a často jediná rada, kterou u běžného veterináře dostanete, když přijdete s nemocnou slepicí.
Jana: Já mám štěstí na paní veterinářku v Lípě u Hradce Králové, rozumí i slepicím a je velmi vstřícná. Pokud to není trápení, vždy se pokusí slepici léčit.
Pavel: Lidé bohužel dlouhodobě rozlišují mezi živočišnými druhy. Cítí hodně lásky ke svým psům a kočkám, ale zvířata takzvaná hospodářská vnímají jako bezcenná. Ale zdá se mi, že se to pozitivně mění, v tomto jsem optimista. Když lidé vidí potají pořízené záběry z velkochovů, když se dozví pravdu, dokážou lásku ke zvířatům od těch svých mazlíčků rozšířit ke zvířatům všeobecně. Alespoň si nepřejí, aby ta zvířata zbytečně trpěla.

Co je tedy vaším aktuálním cílem? Vy nyní chcete, aby se v České republice zakázal chov slepic v klecích?
Pavel: První půlrok kampaně jsme se zaměřovali na to, aby se firmy, které odebírají hodně vajec, zavázaly, že nebudou odebírat vejce z klecí. V supermarketech, které se k tomu zavázaly, což je například Kaufland, Lidl, Tesco, Penny Market a další, za několik let nekoupíte vůbec klecová vejce. Zároveň i některé potravinářské firmy, jako je Dr. Oetker, Mondelez, Nestlé, přijaly tuto politiku.

Mluvíme o jakém roce?
Pavel: To se liší. Některé ty firmy už to praktikují v současnosti, třeba Dr. Oetker, a některé začnou od roku 2020. To jsou firmy, které prodávají potraviny online, s dovážkou, třeba Rohlík nebo Košík. Ty největší firmy, supermarkety, se zavázaly, že od začátku roku 2025 v nich nebudou k dostání klecová vejce, pouze vejce z bezklecových chovů. Do určité míry je pochopitelné, že to chvíli potrvá, protože v Česku je v současnosti skoro 90 procent komerčně chovaných slepic právě v klecích.

To je obrovské číslo!
Pavel: Těch bezklecových vajec není vlastně dost, aby se mohla uspokojit poptávka už třeba od příštího roku. Chvíli potrvá, než se haly přebudují.

Nyní tedy odběratelé musí tlačit na dodavatele, aby upravili haly?
Pavel: Přesně tak. Zároveň chceme, aby se to vyřešilo tak, že se v Česku zruší klecové chovy a dodávky se nebudou řešit importem. To se povedlo, devadesát procent maloobchodu řeklo, že nebudou v budoucnu prodávat klecová vejce. My ale chceme jít ještě o krok dál a po vzoru Rakouska, Německa a dalších zemí klecové chovy zcela zakázat. Tam si veřejnost řekla, že toto už nepatří do jedenadvacátého století. Proč bychom to měli dělat, když jsou tu ohleduplnější alternativy, kde mohou být slepice alespoň na podestýlce a mít trochu místa? Náš velký cíl a velký úkol pro následující rok je prosadit zákaz klecových chovů slepic v České republice. Přidáme se tak po bok mimo Rakouska a Německa i Švýcarska, Belgie, Kalifornie. Je to celosvětový trend, lidé si uvědomují, že je to problém. Ostatně i u nás v České republice podle výzkumu agentury Median by tři čtvrtiny lidí chtěly zákaz klecových chovů. A skoro devadesát procent si myslí, že klecové chovy neposkytují slepicím vyhovující podmínky.

V čem je tedy problém, proč to ještě není zakázané? V penězích?
Pavel: Je velmi malý rozdíl v průměrných výrobních nákladech na jedno vejce z klecového a z podestýlkového chovu. Jde v průměru o dvacetník. To jsou čísla Drůbežářské unie. Klecové vejce stojí korunu šedesát, vejce z podestýlky korunu osmdesát nebo devadesát. Cenový rozdíl je naprosto zanedbatelný. Je to důsledek trendu, který byl ve velkochovech v předcházejících desetiletích. Tlak na co nejvyšší efektivitu. Když si odmyslíme, že slepice je zvíře, které dokáže cítit bolest a celé spektrum negativních pocitů a nepohody, tak klecové chovy jsou úžasně efektivní. Klec je nakloněná, aby se vajíčko samo vykutálelo, výkaly propadávají mřížemi. Na začátku roku tam nacpou slepice, aby je zubožené o rok později vytáhli ven a nahradili novými. Voda tam sama teče, krmení se tam samo sype, je to dokonalý, bezúdržbový stroj. Tak dokonalý, že když tam spousta slepic zemře, tak je nikdo ani nezvedne a neodnese. Leží tam týdny a měsíce a ty ostatní si na ně stoupají, aby ulevily bolavým pařátkům. Ale abych se vrátil k tomu, proč se dávno klecové chovy nezakázaly. Nebyl zde tlak od odběratelů na producenty vajec. V západní Evropě jsou buďto klecové chovy zakázané nebo se každoročně jejich podíl snižuje a je třeba už jen na patnácti procentech.

Proč jsou tedy podestýlková vejce v obchodech o tolik dražší než ta klecová?
Jana: Protože supermarkety vědí, že neklecová vejce kupuje zákazník, který je ochoten si připlatit. Reálný rozdíl je ten dvacetník, ale oni to našponují a mají tak větší provizi pro sebe.

Pavel: Zdá se, že tam je trochu jiná cenotvorba. V současnosti je základním produktem klecové vejce, to je to, které se objevuje v letácích jako slevová nabídka, je to standard. Bezklecová vejce jsou prezentována jako luxus, nadstandard. Během několika let situace bude taková, že standard bude podestýlkové vajíčko. Budeme usilovat o to, aby se velký podíl chovu slepic nepřenesl jenom na podestýlku, ale i do těch ještě lepších chovů, především do volného chovu.

Jana: Máme informace ze zahraničí, že někteří drůbežáři sami pochopí, že z dlouhodobého hlediska je lepší podestýlkový chov rovnou přeskočit a jít ještě o řád dál.

Proč?
Pavel: Z důvodu předjímání budoucí poptávky. V roce 2012 byla jedna změna u klecových chovů, kdy začala platit nová evropská směrnice, ve které bylo několik nevýznamných úprav. Šlo o takzvané obohacení klecí, což například znamená, že v klecích přibyly nějaké škvírky, ve kterých si mohou slepice jakoby brousit drápy, přibyl tam malý čtvereček umělé trávy, který jim má nahradit trávu a podestýlku. V každé kleci přibyl prostor odpovídající třem krabičkám zápalek na jednu slepici.

Jana: Mělo to jeden dobrý důsledek, že po takzvaném vynešení se byly slepice schopné udržet na vlastních nohou. Dokud obohacené klece nebyly, byly na sebe namačkané natolik, že slepice neuměly stát a trvalo dlouhou dobu, než se jí vytvořilo svalstvo.

To by mě nenapadlo, že takhle miniaturní změna může mít vliv na kvalitu života.
Jana: Obrovský. I co se týká množství peří.  Při přechodu na podestýlkový chov se jedná o dvojnásobný životní prostor.

Může nám to ale napovědět, že i každé malé zhoršení může být pro zvíře fatální. A i malé zlepšení může být otázkou života a smrti. Kdyby se nakonec podařilo, aby se většina slepic chovala venku ve volném výběhu, bude to téměř normální život.
Jana: Určitě jsem tím nechtěla říct, že to obohacení bylo dostačující. Proto bojuji za to, aby klece v současné podobě zmizely. Ale pokud se takto promítly na kvalitu života slepic tři krabičky zápalek, jak moc se promítne podestýlkový chov? I když slepice z klecí i z hal jsou poznamenaná zvířata, je velký rozdíl v jejich zdravotním stavu.

Pavel: Už v roce 2012, kdy se takzvané obohacení zavádělo, říkalo mnoho lidí z řad ochránců zvířat drůbežářům, aby neinvestovali do těchto nových klecí a přešli rovnou na bezklecové chovy. Bohužel to většina drůbežářů nevyslyšela a teď čelí tomu, že se změnil postoj veřejnosti a poptávka po bezklecových vejcích. Podle Drůbežářské unie už producenti počítají s tím, že za pár let nebudou mít svá klecová vejce komu prodat.

Není to jen přání otcem myšlenky, skutečně se postoj veřejnosti mění?
Jana: V zahraničí běží podobné snahy o poznání déle a tak lze pozorovat sklizeň zasetých myšlenek a vizí. Já věřím, že to není jenom přání, že to bude skutečně realita.

Od kterého roku chcete prosadit zákaz klecových chovů?
Pavel: Hodně závazků se vztahuje k začátku roku 2025. V zásadě všechny supermarkety si toto datum nastavily, aby měly přechodné období. Proto nám dává smysl, aby po tomto datu už nebylo možné v Česku chovat slepice v klecích. V přechodném období pěti let by se na to mohli všichni zúčastnění připravit. I když bychom chtěli, aby se změna prosadila ihned, musíme být realisté a předložit realizovatelný plán, aby to nebylo jen zbožné přání.

Existuje platná petice, kde mohou lidé tento zákaz podpořit svým hlasem?
Pavel: Ano, na naší stránce Jak to snáší se mohou lidé dočíst další informace o tom, o co nám jde, podívat se na videa a také podepsat petici, která vyzývá velké odběratele, aby přestali odebírat klecová vejce. Zanedlouho se budou moci přidat ke kampani za zákaz klecových chovů v České republice, kterou nyní připravujeme. Sice teď řešíme způsob chovu jednoho druhu zvířat, tedy klecové chovy slepic, ale když se to povede, tak to velice pomůže všem budoucím snahám. Když se lidé spojí, když budou slyšet, když budou psát svým poslancům, když budou psát do obchodů, kam chodí nakupovat, proč odebírají nějaký produkt, tak zjistí, že změna je možná. Před patnácti, dvaceti lety to nikoho nezajímalo a dnes lidé dokážou společně udělat ohromnou změnu. A za rok to dokážou zopakovat na nějakém jiném tématu, pomoci jiným zvířatům. A to je podle mě hrozně důležité.

V co věříte?
Pavel: Věřím, že když se lidé spojí, tak dokáží ohromné věci. Věřím v lidskou společnost, která se snaží postupně snižovat utrpení nejen svých členů, ale i dalších živých tvorů. A věřím v to, že zájmy několika velkých firem na co největším zisku nesmí převážit nad zájmy zvířat, lidí a planety.

Jana: Já věřím v lepší svět, ale také v to, že je pro něj potřeba něco udělat. Nemyslím si, že by lidem bylo jedno, co se děje se zvířaty. Spíš jsme si nechali namluvit, že některé věci prostě nezměníme. Není to pravda a má smysl se snažit. Úspěch se zákazem kožešinových farem nám může být jasným důkazem. A další zvířata na naši pomoc čekají.

Moc vám oběma děkuji za podnětný a důležitý rozhovor, ale i za to, co děláte. Do nového roku 2019 přeji štěstí a radost nejen vám, ale i všem zvířatům.