MICHAELA ŠIŠKOVÁ A SANDRA ONGAĽOVÁ

Míša se Sany jsou dvě krásné, mladé, tvůrčí a odvážné dívky, které mě svými aktivitami zaujaly natolik, že jsem je poprosila, zda by nepřijely za mnou do Svatojánu, abych je mohla vyzpovídat. Tyhle dívky jsou jedny z mála lidí, které jsem za svůj život poznala, a o kterých mohu prohlásit, že žijí v pravdě. V jejich slovech jsem nezaznamenala jediný falešný tón a tím jsou pro mě naprosto unikátní a výjimečné.
Přivezla je moje kamarádka Lucie Kaňovská, která naše setkání fotograficky zdokumentovala, za což jí tímto děkuji.

Kolik je vám, holky, roků?
Dvacet tři a dvacet čtyři.

Máte nějakou profesi?
Míša: Jsme uprchlíci ze systému. Seznámily jsme se spolu na olomouckém gymnáziu. Měla jsem odjakživa touhu žít na stromě a tvořit. Držela jsem se toho, chodila na základní uměleckou školu a věnovala se tvorbě. Chtěla jsem jít na uměleckou střední školu, ale rodiče nesouhlasili a musela jsem jít na gymnázium. Po maturitě jsem už necítila, že bych měla studovat. Pro mě je školský systém nevyhovující, ani vysoká umělecká škola, kam jsem nastoupila proti vůli rodičů, nebyla pro mě to pravé a cítila jsem, že to tam vůbec nesouzní s mou duší. Ale bála jsem se. Co tedy budu dělat? Pracovní úřad? Nevěděla jsem, jak to řešit.

Nejvíc mě asi zaujalo vaše cestování. Můžete mi popsat, jak ten nápad vznikl? Bylo to bez velkých příprav a víceméně bez peněz, jak jsem pochopila.
Míša: Kamarády jsem přesvědčovala dlouhou dobu, abychom si založili komunitu v lese, kde budeme mít svou školku a všechno, co budeme chtít. Že můžeme také cestovat po světě. A oni že ne, že musíme pracovat, dokončit magisterské studium, doktoráty. Řekla jsem si, že tedy vyrazím sama, rozhodla jsem se, že jedu a nebudu na nikoho čekat. Umím žonglovat a tvořit, tak jsem cítila, že se o sebe nějak postarám. Nechala jsem školy, to byla velká rána pro rodiče, že jsem se vzepřela tomu, co mi naplánovali. A Sany půl roku nato také nechala školy a říká, já jedu s tebou! Tak jsme jely, stopem s trochou peněz.

Neměly jste strach stopovat?
Míša: Všichni se nám divili, dvě mladé holky a chtějí cestovat stopem! Ale my jsme byly pozitivně naladěné a nepřipouštěly si, že by se nám mohlo něco zlého stát. Přitahovaly jsme si přesně ty situace, které jsme chtěly. Pochopily jsme to a učily jsme to tak i naše rodiče. Bylo to pro ně úplně něco nového, že holka může stopovat, nepracovat a nemít školu. Byly to těžké roky si to ustát.

Kolik vám bylo, když jste vyrazily?

Míša: Devatenáct nebo dvacet. Já jsem už dříve během studia odjížděla a do školy jsem moc nechodila. Byla jsem v systému jako student, ale už jsem tam nedocházela.

Kde jste byly?
Sany: Prvně jsme byly v Řecku, kam jsme dojely stopem. Do Řecka jsme se vracely ještě dvakrát, pokaždé na dva měsíce.
Míša:  Kam nás to zavolalo, tam jsme jely. Hlavně nás lákala jižní Evropa. Řecko, Itálie.

Za moře jste se podívat nechtěly?

Míša: Je to v plánu. Chtěly jsme si stopnout loď do Mexika. Na podzim je možné se na odplouvající lodi domluvit a výměnou třeba vařit či uklízet. Ale to nás asi ještě čeká později.

Na vašich cestách jste se vůbec nesetkaly se zlými lidmi nebo nebezpečnými situacemi?
Sany: Někdy to bylo trochu napínavé.
Míša: Spíš ne, převažují neuvěřitelné zážitky. Potkaly jsme třeba dva Skoty, kterým nějaký pán zaplatil hotel a vzal je autem tisíc kilometrů a nadšeně nám o tom vyprávěli. A na druhý den jsme potkaly Makedonce, který nás vzal dvanáct set kilometrů a zaplatil nám hotel a jídlo pro psa. Byla to nádhera. Byly i horší situace. Stopování je škola života. Jak se člověk cítí vnitřně, tak takové lidi si na cestě přitahuje.

Když jste byly otrávené, unavené, byli i lidé okolo vás horší?
Míša: Ano, potkávaly jsme podivné lidi. A i tím, že jsme byly dvě, podržely jsme se v situacích, kdy to bylo ve vzduchu, když nějaký muž měl nedobré úmysly. Nikdy jsem neměla v takových situacích strach, nedovolila jsem tomu pocitu vůbec přijít. Hodně nás to naučilo.

Jak dlouho jste byly pryč?
Míša: Různě, většinou několik měsíců. Vrátily jsme se pokaždé jen pozdravit rodinu, ukázat, že jsme v pořádku a zařídit nějaké úřední věci, pojištění a podobně.

Jak jste se živily?

Sany: Měly jsme se jako královny, všechno tam šlo. Lidé byli ochotní, pohostili nás, bylo to super. Měly jsme úžasné zážitky.
Míša: Lidé nám radili, kam máme jet – vy jste takové, že by se vám mohlo líbit tam a tam. Lidé, ohně a bubny na pláži. Tak jsme tam jely, nic jsme neplánovaly.
Sany: Prostě jsme šly tam, kam nás to odválo.
Míša: Řecko jsme procestovaly hodně, byly jsme i na ostrovech. Měly jsme se opravdu jako bohyně. Některá místa se mnou energeticky souzní a já vím, že už jsem tam někdy žila. Třeba v aténské Akropoli jsme měly úplnou závrať, silné zážitky. A vůbec seznamování s lidmi. Ocitly jsme se třeba v jedné domácnosti, ve které jsme nějaký čas žily, vařily jsme tam pro všechny. Bylo to formou výměny, nešlo to přes peníze. Vyzkoušely jsme si, jak žít jinak.

V Řecku jste byly zrovna v době, kdy tam probíhala nejhorší krize?
Sany: V roce 2012 jsme tam byly poprvé.
Míša: Tahle krize je hlavně politická nálepka. Zjistily jsme, jak to tam doopravdy je. Jsou tam lidé, kteří se umí radovat i v těžkých chvílích. Prodávají svůj med a olivy přímo na ulici a politici mezitím chtějí rozprodat tento ráj do rukou bohatých a mocných. Řekové s tím samozřejmě nesouhlasí, a proto jsou tak vznětliví. Přímo v Aténách je oblast, kam se bojí vkročit policie, lidé jsou naštvaní na vládu za to, jak s nimi zachází. Nemají to tam lehké, ale jsou otevření a pohostinní. Když slyšeli, že jsme z Česka, tak měli radost, v minulosti jsme přijímali řecké emigranty a oni si to pamatují. Skoro na albánských hranicích je vesnice, kde žije pár Čechů.

Tam jste byly?
Míša: Znáš Rainbow? Je to setkávání alternativně smýšlejících lidí, kteří se vrací k souznění s přírodou, vzájemnému soužití a soběstačnosti. Žije se měsíc na různých místech po celém světě. Jsou evropská setkání pokaždé v jiné zemi a tam jsme právě jely, do Řecka k albánským hranicím.
Sany: Setkání bylo i na Slovensku. Může to ale i být tak, že tam přijedou lidé, kteří si na něco hrají a jeden měsíc budou dělat, že jsou hrozně duchovní, ale přitom jsou úplně jiní.
Míša: Ale můžete tam potkat i lidi, kteří to, co říkají, také žijí. Třeba staví hliněné domy a mohou své zkušenosti sdílet s lidmi v kruhu a podobně. Tento způsob života může hodně lidí inspirovat k tomu se na tuto cestu dát. Dozvědět se nové věci, seznámit se, potkat nové zajímavé lidi.

Na cestách jste se živily tím, že vám někdo něco dal a vy jste mu za to třeba vařily anebo jste si i nějak přivydělávaly?
Sany:  Ze začátku jsme měly trochu peněz a vystačily jsme s nimi docela dlouho, tak jsme si přivydělávat nepotřebovaly. Později jsme začaly vyrábět různé věci, zkoušely jsme je prodávat. Začátky byly těžké, styděly jsme se.
Míša: Ostýchaly jsme se vystoupit před lidi. Já jsem žonglovala dlouho sama pro sebe a na ulici jsem se vystupovat bála. Platí to i pro výrobky – když si člověk věří, tak to plyne. Pro mnoho lidí to bylo šíleně barevné, nevěděli, co si o tom myslet, tak to raději obcházeli obloukem. Byla to zkouška – věřit tomu, co vytváříme. Loni jsme žily ve Vídni a tam jsme hrály na ulici na bubny.

Kde jste tam bydlely?

Míša: Náhodou jsme tam potkaly Mexičany a lidi z Latinské Ameriky. Spřátelili jsme se a mohly jsme u nich bydlet. Vždycky potkáme nějaké lidi, kteří jsou rádi, že s námi mohou být a my s nimi.

Takže to nevidíte jako problém, vydat se na cesty bez peněz?
Sany: Nemyslím si, že by to měl být problém.
Míša: Žila jsem několik měsíců s jedním euro. Trvalo to čtvrt roku. Dá se to.

Když člověk nemusí živit systém, vystačí s málem.
Míša: Jsou jiné cesty, bez peněz se dá vyjít. Měly jsme období, kdy jsme zachraňovaly jídlo z popelnic. Hodně se plýtvá s jídlem. Byly to zabalené věci, jak by si je člověk koupil. Také jsme chodily na konci směny do restaurací, v Itálii jsme tak dostaly vždycky nějakou pizzu. Nevzhlednou zeleninu a ovoce, kterou by na konci trhu vyhodili, dávají lidem, kteří si o ně řeknou. Stačí znát všechny možnosti a triky.
Sany: Dokonce vyhazovali v jednom bioshopu pomazánky typu nutelly a další dobroty.

Vidíte nějak svou budoucnost, nebo to necháváte plynout?
Sany: Neřešíme, co bude.

Jak žijete teď?
Míša: Já teď žiju na Slovensku v ekokomunitě v Zaježové, kde žijí lidé přírodně naladění ve slaměnohliněných domech, mají svoje zvířata, elektřina na solární panely, pěstují si potraviny, je tam komunitní škola. Našla jsem místo, kde je mi dobře. Cítila jsem po několika letech cestování potřebu najít to svoje místo. Táhlo mě to zpátky do Česka a na Slovensko, na cestách mi chyběly moje kořeny, možnost pěstovat si své bylinky, dělat si svoje lektvary.
Sany: I já mám asi rok vnitřní potřebu mít svůj domov, svou zahrádku. Vidím to jako svůj plán do budoucna.
Míša: Před dvěma roky jsem si také pořídila fenku, byl to pro mě důležitý krok v tom, že jsem se musela postarat nejen o sebe, ale i o někoho druhého, o další bytost. Ona pak v Řecku otěhotněla, a když jsem se vrátila do Česka, řešila jsem, kde budu bydlet. Sama jsem neměla kde bydlet a do toho těhotný pes! V té situaci mi řekl kamarád, že má vysoko v horách, dům na samotě a že tam má ovce. A jestli prý mu je pohlídám, mohu tam bydlet. Neměla jsem žádné zkušenosti s ovcemi, ale zvládla jsem to, k tomu jsem se starala o osm štěňat. Každému z nich jsem našla domov i díky naší stránce na facebooku. Lidi ví, jaký žijeme život, hodně lidí jsme inspirovaly a tak jsem věděla, že půjdou do rukou lidí, kteří s námi nějak souzní. Jedno ze štěňat má i Sany.

Jak to ohlídáš v budoucnu, abys neprodukovala další a další štěňata?
Míša: Dám na to pozor, určitě v kritické době nebudu jezdit do Řecka. Tam je velké množství psů žijících na ulici. Nechci ji kastrovat, sebrat jí ženství. Všichni mě strašili, ale já jsem si to se štěňátky užila. Měla jsem záměr, udělat pro ně všechno nejlépe, najít jim rodinu a vychovat je na nejkrásnějším místě, v lesích. Nevím, co bych dělala s osmi štěňaty ve městě, to bych těžce zvládala. I Nuahu to zvládla perfektně, měla rok, hned první hárání a hned štěňata. Vždycky mi život přichystá novou výzvu, se kterou se musím vypořádat.

Proč nejste v Zaježové spolu?
Sany: Já tam jezdím na návštěvy, ráda tam prodávám své výrobky, ale nebydlím tam. Žiju u rodičů, pracuju na tom nějak se osamostatnit.

Tobě by nevyhovovala ta komunita?
Sany: Necítím to tak, že bych tam teď chtěla žít. Nepotřebuji být v komunitě, jsem raději sama a zvu si k sobě lidi.

Máte partnery?
Míša: Momentálně ne, ale na cestách jsme potkávaly různé bytosti.
Sany: Jsem v období takového čištění, odstřihávání minulosti. Jsem ráda, že tím procházím.
Míša: Také se teď věnuju sebelásce. Od toho se odráží kvalita vztahu. Když není sebeláska, tak to nefunguje.
Sany: Chlap to vycítí a pak si tě neváží. Dělá ti přesně to, co nechceš. To jsme si zažily obě.
Míša: Tím, jak jsem žila půl roku sama v horách jen s ovcemi a psy, uvědomila jsem si, že ve všech komunitách jsou nějaké vztahové problémy. Je těžší vycházet s více lidmi a na něčem se domluvit. Říkala jsem si, že komunita není pro mě. Teď jsem ale našla lidi, se kterými souzním, a vědomě jsme se rozhodli jít do toho společně. A rosteme tím neuvěřitelně rychle, jak jsme všichni sami sobě navzájem zrcadly. Odrazíme si to a musíme to zpracovat. Je to hodně poučné, žít s více lidmi.

Je o mnoho těžší žít s lidmi než sám, na tom ztroskotala spousta komunit. Najde se někdo, kdo by chtěl být šéfem, a je konec. Takový člověk to dokáže úplně rozložit.
Sany: Tak se projevuje ego.
Míša: V Toskánsku jsem potkala jednu starou ženu, která navštívila Indii a tam měla vizi, že by měla koupit pozemek v toskánských horách. Udělala to a dnes žije na tom místě spolu se svými třemi dětmi a jejich rodinami. Všichni žijí v jednom obrovském domě, ke kterému patří i kostel, je to velice magické místo. Je zajímavé, vidět komunitu, kterou tvoří jedna rodina a všechno pochází z té jedné ženy. V Itálii v horách je spousta rozbořených domů, ve kterých nikdo nebydlí a stát o ně nemá zájem a nijak nekontroluje, zda v nich někdo žije nebo ne. Zvažovala jsem, že se do nějakého toho domu přestěhuji. Ale nakonec mě to přitáhlo zpátky sem. Tady se teď něco důležitého odehrává.

Co se tady odehrává? Myslíš pro tebe nebo obecně?
Míša: Obecně.
Sany: Jsou tady staré duše. Vyspělé, moudré.

Myslíte?
Sany: Myslím, že ano. Jsme přímo ve středu Evropy a to je důležité.
Míša: Je mnoho věšteb a vizí, že v tuto dobu bude silné duchovní obrození světa skrze nějakou zemi ve střední Evropě. Z více zdrojů se tato informace skládá jako puzzle. I tím, že se pohybuji mezi takto naladěnými lidmi, tak poznávám duchovně obdařené lidi, kteří vidí věci, cítí věci. A všechno se to spojuje.
Sany: Když jsme cestovaly, hodně mě lákalo žít v Řecku nebo ve Španělsku. Zároveň ale cítím, že tady mám své kořeny, že je to důležité. Žít tady a zároveň i někde u moře.
Míša: V Řecku si lidé váží své historie, ale u nás byla vymazána, tak se k ní snažíme navrátit.

K čemu konkrétně se snažíte navrátit?
Míša: Dříve tady žili Keltové a další přírodní kmeny, měli své obřady, léčitelství, bylinkářství.
Sany: Líbí se mi, že v Řecku moc nezasahují do přírody. Pokud se staví, tak v souladu s přírodou. U nás je to naopak.

Máte pocit, že je třeba se v tom angažovat? Nebo všechno děláte jen na osobní úrovni? Že zlepšujete samy sebe a tím ovlivňujete další lidi. Zajímá vás aktivismus?
Míša: Ekologickým aktivismem jsem si prošla. Jela jsem do Německa chránit les před pokácením, je tam největší těžařská oblast ve střední Evropě. To, co jsem viděla, je sotva jedna setina toho, co se tam děje. Několik kilometrů dlouhá, hluboká díra do země, vydrápaná strojem, který měřil stovky metrů. Desítky továren, je to konec světa, pustina. Vykáceli kvůli uhlí několik lesů, srovnali se zemí sedm vesnic a v pokračování se jim snažili zabránit lidé z vesnice, která měla být další na řadě. Ti lidé tam žijí po generace, jezdili za námi do lesa, podporovali nás, vozili nám raw cakes a další veganské jídlo. Vozili hřebíky, latě, abychom si mohli postavit přístřešky na stromech.

Mělo to smysl?
Míša: To byla velká zkušenost. Chtěli jsme něco změnit, ale já jsem zjistila, že takhle to nefunguje. Dali jsme do toho hodně energie. Mnohem lépe funguje udělat přímo něco, co chci, než bránit něčemu, co nechci. Tvořit je užitečnější. Nemohu bránit někomu a říkat, tohle nekácejte, ale mohu jít a sázet stromy nebo žít tak, jak chci.

Ničemu jste nezabránili?
Míša: Určitě to má nějaký smysl, ale z dlouhodobého hlediska to člověka vyčerpá. Ten les pokáceli. Staletý les, habry, nádherné stromy. Pokračují stále dál. Systém člověka převálcuje. Je dobré měnit věci ve svém vlastním životě, začít u sebe a inspirovat ostatní. Pěstovat si svoje jídlo je lepší než protestovat proti stavbě supermarketů.

To chápu, ale někteří aktivisté přímo tlačí na zákonodárce, snaží se změnit přímo zákony, podle kterých se těží a kácí stovky hektarů lesa a staví supermarkety na polích. Jednají s poslanci, s odborníky, snaží se změnit systém.
Míša: každý má tu cestu jinou. Jestli to ti lidé cítí srdcem, že to je pro ně v životě to pravé, tak by se tomu měli opravdu věnovat. Nevěřím politice ani zákonům, stejně to všechno krachne. Kdo se naučí teď žít soběstačně, bude napřed. Je to neudržitelné, kam to spěje.

Otázka je, zda existuje alternativa přijatelná pro všechny. Ne každý člověk je ochoten pěstovat si obživu nebo jen odejít z města.
Míša: Nemusí rovnou sám pěstovat, může tomu člověku, co pěstuje, nabídnout výměnou něco jiného, čemu se sám věnuje. Snažím se to vysvětlit i rodičům, že je důležité, co jí. Podle toho se pak cítí. Je třeba podporovat místní produkty, od jídla po švadlenky a výrobce kosmetiky, oživit řemesla. Každý má co nabídnout. Cítím, že je důležité, že pracuji sama na sobě, ale učím se to i více sdílet s ostatními lidmi. Mám tam také staré, zakořeněné strachy, třeba strach projevit se, být vidět, být slyšet. Silné ženy to neměly nikdy lehké, vždycky je upálili nebo tak a to se nese v genech.
Sany: Dnes je všechno odosobněné, lidé si povídají skrze mobily, počítač, ale ne z očí do očí. A od toho se odvíjejí další věci.

Holky mi ukázaly své výrobky, které přivezly s sebou na ukázku, Sany převážně šije, lépe řečeno přešívá ze starých věcí nové a Míša vyrábí neobvyklé osobní šperky. Kde berete materiál na své tvoření?
Sany: Chodím do sekáčů, do charit, nikdy nekoupím drahou látku, snažím se recyklovat. Tuhle halenku, co mám na sobě, jsem ušila ze starého vyšívaného ubrusu. Pracuji ráda i s kůží a tu mi dodávají kamarádi čalouníci, kteří by ty odřezky a zbytky vyhodili.  Šila jsem dřív hlavně taštičky a peněženky a v létě jsem začala šít i oblečení.
Míša: Moje šperky jsou polodrahokamy zapletené do speciálních provázků, pro které jezdím do Itálie. Kameny potkávám různě na cestách. Jde o zdlouhavou techniku. Někdy mi lidé napíší datum svého narození a problémy, se kterými se potýkají, a co by rádi na sobě zlepšili. Já se na člověka naladím a také podle jeho fotografie vytvořím šperk přímo na míru. Stejně jako když jde člověk k doktorovi a řekne, co mu je. Peruánští indiáni léčí pomocí kamenů, protože kámen do sebe dokáže naprogramovat různé věci. Kameny jsou bytosti, jen vědět, jak s nimi mluvit. Je to stejné jako se stromy, se zvířaty... I proces, kdy šperk vyrábím, je rituální, šperk vykuřuji posvátnými bylinami a putuji jinými světy. Až teprve když skončím, vidím, co jsem udělala. Přijde mi, že jsem to ani nevytvořila já. Ruce se hýbou samy podle nějakého neviditelného návodu.

Kde to prodáváte?
Míša: Různě na ulici, na cestách, na festivalech, tohle léto jsem jezdila i na hrady. Na takových místech jsem však čekala třeba celý den na bytost, která by to ocenila. Pro mnoho lidí to byly jen nějaké kameny a provázky. Teprve až teď, když žiju s podobně naladěnými lidmi, to poprvé v mém životě někdo doopravdy ocenil. Pracujeme tam i s medicínou, s pralesními rostlinami, děláme ceremonie a oni to hned pochopili, že moje šperky jsou vlastně rituální předměty. I kameny samotné mají léčivou sílu a pomáhají.
Sany: Mě to baví i fotit, když něco vyrobím, tak si to s chutí nafotím, je to také tvůrčí proces.

Vím, že se zabýváte i vařením, jíte výhradně raw stravu?
Sany: Asi v osmnácti letech jsem se začala zajímat o to, co jím. Začala jsem vidět věci jinak, pomohla mi v tom marihuana a focení. Zajímalo mě, co se děje kolem. Jídlo bylo u mě počátkem probuzení. Ze začátku jsem byla hodně striktní, držela jsem se pravidel, byla jsem vegetarián, pak vegan, pak raw. Teď už to tak vůbec nemám a poslouchám svoje tělo, mám ráda i česká jídla. 

Vepřo-knedlo-zelo?
Sany:  Ano, také. Když to dělá babička s láskou, tak si to dám. Netrápím se tím, neřeším to. Dám si klidně Fidorku.
Míša: Já jsem vyrostla v rodině striktních masožroutů. Vždycky mi dělalo problém sníst maso, byly to pokaždé hodinové plačtivé procesy, schovávání do kapes a vyhazování do záchodu. Bylo pro mě nejhorší, když se ozvalo: večeře! Už jsem se děsila, co bude. Bála jsem se říct, že už nebudu jíst maso. Vyzkoušela jsem si různé věci, třeba jsem žila na šťávách, ale nepotřebovala jsem tak žít dlouho, jen jsem zkusila, co to se mnou udělá. V ničem se už neomezuji, ale maso nepojídám.  Indiáni zacházejí se zabíjením zvířat úplně jinak, je to pro ně rituál a v určitých podmínkách to potřebují, jim tam třeba nic neroste. Je třeba si uvědomovat, proč to člověk dělá, být si vědom všech kroků.

Vaříte i pro někoho, na zakázku?
Sany: Dříve jsme dělaly cateringy, raw narozeninové dorty, jezdily jsme na festivaly, vařily jsme pro Vlčí hlídky, byly jsme v Praze na Apetit pikniku a podobně. Já jsem nedávno dělala koláče do jedné olomoucké kavárny. Teď jde ale jídlo stranou, já šiju, Míša drhá a nevíme, co bude dál.
Míša: Dělaly jsme i svatby, zkusily jsme si od každého něco, bylo to příjemné. V komunitě máme různé kurzy a semináře a já se tam většinou starám o vaření.

Kolik vás v komunitě žije?
Míša: Je to velká oblast s několika částmi, je tam komunita, kam jezdí mezinárodní dobrovolníci, a rok pracují na farmě, potom tam jsou jednotlivé rodiny s usedlostmi, hospodáři, kteří tam jsou odjakživa, my jsme schovaní úplně nahoře v lesích, to místo je těžce dostupné pro auta, ale pěšky je to krásná procházka. Jsme tam jako takoví skřítkové, obýváme hliněné domečky a tam nás je stálých osadníků sedm včetně jednoho dítěte. Pořád tam za námi ale někdo jezdí. Je to energeticky silné místo.

Z čeho žijete? Něco získáte výměnou, ale je třeba zaplatit nezbytné zákonné poplatky, různé pojištění a podobně.
Míša: Všichni na tom našem vršku nemáme žádné zaměstnání. Každý si pojištění řeší po svém.
Já jsem na dlouhodobém pobytu v zahraničí.

Takže si na ty nutné poplatky takhle vyděláte?
Míša: Ano. Každý platíme nájem a přispíváme na jídlo. Příjmy z aktivit, které živí komunitu, se rozdělují na chod komunity.

Jak je to věkově rozdělené, jsou to spíš mladí lidé?
Míša: V té naší osadě jsem nejmladší. Jinak na Zaježové jsou všechny věkové kategorie.

V co věříte, holky?
Sany: Já věřím v to, že všechno má nějaký důvod, i to, když se nám dějí špatné věci a obviňujeme lidi, tak je to z nějakého důvodu, abychom se něco naučili a pochopili. Měli soucit i k lidem, kteří nám ublížili. Co má člověk v hlavě, to má i před očima. Všechno si tvoříme sami, my jsme tvůrci našeho života.
Míša: Já věřím v lásku, v jednotu, v něco, co ani není třeba pojmenovat. Věřím v zázraky.

Děkuju vám moc za hezký rozhovor, ráda jsem vás poznala. Přeju vám samé štěstí a lásku na vašich životních cestách.

VILIAM POLTIKOVIČ

V prvním adventním týdnu nás navštívil pan Viliam Poltikovič se svou ženou Hanou. Velmi si vážím toho, že přijeli a ačkoliv jsem byla nervózní, obavy mě ihned přešly, Viliam i Hana jsou příjemní, kultivovaní, skromní a oduševnělí lidé a ze setkání vzniklo přirozené a uvolněné povídání. Viliam absolvoval desítky rozhovorů, natočil více než 150 filmů a napsal několik knih. Existuje vůbec něco, co je sám ochoten prozradit a co o něm ještě nevíme? Nebylo snadné vymyslet „ty správné“ otázky. Takže jsem se zkrátka ptala na to, co mě zajímá. Což ostatně dělám vždycky.

 Působíte velmi vyrovnaně a klidně. Byl jste vždycky takový, a nebo byste se sám označil za napraveného hříšníka? Existuje nějaká událost, která vás přivedla k duchovním tématům, něco, co vedlo k vašemu přerodu?
Vnějšková divokost ještě není v rozporu s vnitřním klidem. Ale já jsem byl odmalička klidné dítě, maminka říkala, že jsem ani nebrečel. Odmalička jsem si přemýšlel o věcech, o kterých teď točím filmy. Hodně jsem četl, nejvíce knížek jsem přečetl do dvanácti, třinácti let. Nic z toho, co jsem potkal na cestách života, mě nějak zásadně nezměnilo, spíš je to takové prohlubování.

Natáčel jste například i několik měsíců v Peru o ayahuasce. Už mnoho let si kladu otázku, zda je ayahuasca, spolu s peyotlem, LSD a dalšími, nutným předpokladem k osvícení, nebo jsou jen urychlovací pomůckou. Lze podobného vhledu dosáhnout i bez nich? Nebo je u nás, v naší krajině, nějaká alternativa, která by nám byla bližší? Zda není lepší užívat rostlinné drogy, které vyrostly v naší blízkosti? Třeba pro nás ayahuasca vůbec není určena, co myslíte?
Pro každého je správná taková cesta, kterou si sám připustí a ke které se obrátí. Jedním z pozitiv globalizace je to, že můžeme čerpat z různých kultur, můžeme se inspirovat různými kulturami. A to se také děje v módě, v designu a v dalších oblastech. Nemyslím si, že by ayahuasca  byla výlučná záležitost Amazonie. Ty účinné alkaloidy jsou tělu vlastní, syntetizuje je i šišinka mozková, jenom při ayahuascovém rituálu je člověk dostane ve větší míře zvenku. Slyšel jsem, že šišinka speciálně u bílé rasy poměrně brzy kalcifikuje a její činnost jde téměř na nulu a aktivuje se jen ve vypjatých situacích jako je třeba ohrožení života nebo vysoké emoční vypětí. Tehdy se ty harmalinové a další alkaloidy vyplavují. Zážitek rozšířeného nebo změněného stavu vědomí je užitečný pro každého. Ve všech kulturách včetně evropských byly tyto rituály prováděny. Obdivujeme třeba antickou kulturu, ale už se nemluví o tom, že jedním z vrcholů antiky byla starořecká mystéria a základem těch mystérií byl halucinogenní nápoj kykeon.

Z čeho byl?
Existují pouhé dohady, z čeho vlastně byl, protože recept byl tajný. Celá mystéria byla tajná, nikdo o tom, co se tam dělo, nesměl mluvit pod trestem smrti. Přesto se jí zúčastnily všechny významné osobnosti, umělci, myslitelé, dokonce římští císaři. Účastnit se mohl každý, kdo mluvil řecky. Nesměl tam být jen ten, kdo někoho zabil. Trvalo to devět dní, což je symbolika devíti měsíců v lůně matky a všichni myslitelé, kteří to absolvovali, psali o tom, že jim to zásadně změnilo život. Že teprve tento rituál z nich udělal člověka. Že jim to dalo novou naději, jak prožít život a jak se postavit ke smrti. Někdo říká, že v nápoji byl jílek mámivý, který v té oblasti roste a ve kterém je obsažen silný halucinogen. To ale není podstatné, chci říct, že my jsme tyto záležitosti postavili takřka mimo zákon a myslím, že i z toho důvodu, že to činí lidi velice svobodnými. Dá vám to jiný náhled na život. Ztratíte kompletně strach. Především strach ze smrti, to je velice osvobozující. Zjistíte, že nemáte co ztratit, stáváte se skutečně svobodnou bytostí, která svůj život bere do svých rukou. Ti, co s námi manipulují, to však nechtějí. Máte se chovat tak a tak: konzumně, moc nepřemýšlet, poslouchat -  třeba jdeme do války, omezujeme osobní svobodu ve prospěch zdánlivé bezpečnosti a tak. Když se v Americe začalo příliš používat LSD, tak se z něj udělala nejnebezpečnější droga. Přitom LSD není vůbec návyková látka, heroin a kokain tam vesele bují dál. Neříkejte mi, že kdyby opravdu někdo stál o to vymýtit tyto tvrdé drogy, že by to nešlo.

Tvrdé drogy jsou předmětem mezinárodního obchodu. Vláda nestojí o vymýcení tvrdých drog.
Jsou zdrojem nekontrolovaných peněz pro různé cíle. Peněz, které jsou mimo účetní mechanismy.

Mě ale spíš zajímalo, zda je možné dojít srovnatelného vhledu nebo osvícení, lhostejno, jak to nazveme, bez použití drog.
Je to zpravidla mnohem pracnější.

Pomocí meditací například?
Ano, pomocí meditací, soustředění.

Souhlasíte tedy, že zmíněné látky jsou jakýmisi urychlovači?
Ano, urychlovače. U nás se dají použít třeba lysohlávky. Já s nimi zkušenost nemám, ale houby používají například i indiáni.

Co durman?
Asi také. Pelyněk. Jsou to úplně obyčejné rostliny. Neříkám, že je to vhodné úplně pro každého. Když někdo řeší určité psychické až psychiatrické problémy, asi to není úplně ideální. Odborník na toto téma doktor Mabit říká, že i těhotné ženy si mohou ayahuascu vzít.

Rozhodně člověk dostane jiný náhled a právě uvědomění si toho nadhledu, že náš život je jedním z mnoha, že žijeme v mnohadimenzionálním vesmíru a to, co vnímáme, je jen nepatrný výsek projeveného bytí, do kterého můžeme vstupovat. I my sami jsme mnohaúrovňové bytosti. To, co vnímáme, je jen část té bytosti, která je rozprostraněna i v dalších dimenzích, které teď nevnímáme a ani o nich nevíme, ale jsme v nich také. Můžeme do nich nahlédnout právě v okamžiku, kdy se za určitých okolností, normálně omezené vědomí, trochu více otevře. Pak začneme vnímat projevenou i neprojevenou realitu mnohem šířeji, začneme vnímat nové souvislosti. Je to velice osvobozující, protože to dává sílu překlenout těžkosti života.

Když odsud odjedou lidé do Peru, kde se účastní rituálu, přetrvává účinek i po návratu, třeba po celý zbytek života, nebo je nutné si jej po čase zopakovat?

Bezesporu je to silný zážitek a každému dá něco jiného. Je na tom úžasné, že působení je velice individuální. Ayahuasca je vidoucí terapeut, který vytáhne to, co vás nejvíc tíží. Ona chce, aby vaše duše vzlétla, aby se osvobodila, a ví přesně, co je třeba řešit. U někoho to může být nějaký druh fobie, u jiného nějaký komplex, zábrana, trauma. U někoho fyzická nemoc a to všechno se řeší, to vše se dá ayahuascou překlenout. Fyzické problémy, i ty duševní, vnitřní. V zajímavém centru poblíž města Tarapoto v Peru pomocí ayahuascy léčí těžkou závislost na tvrdých drogách jako je kokain a heroin. Já jsem v něm potkal českou psycholožku Veroniku Kavenskou, která sama vyzkoušela ayahuascu a popisuje její dlouhodobý účinek. Některé zážitky člověk zpracovává i léta.

Četla jsem, že indiáni říkají ayahuasce liána smrti, ne kvůli možné fyzické otravě, ale proto, že vaše duše se nemusí vrátit zpátky, že uvízne v jiném světě. Vidíte v tom podobné nebezpečí?
Ne, ayahuasca se používá i v rámci iniciace. Mladí chlapci se mají stát muži a díky ayahuasce prožívají navozenou smrt. Projdou vědomým procesem smrti a uvidí, co je za ní. Tím pádem ztratí strach, protože vidí kontinuitu a vidí, co to bude za proces. Nejenže se přestanou bát, ale zároveň tam je terapeutický moment, kterým se některé problémy odstraní. A je tam šaman, který na celý proces dohlíží, vidí, co se s těmi lidmi děje, proto je důležité, aby to neprobíhalo jen tak, ale aby tam byl člověk, který tomu rozumí a řídí celý rituál, který vidí do těch lidí vnitřním zrakem, a následně vše potřebné dovysvětlí. Co se dělo a kam se mají ubírat. Samozřejmě se může stát, že se duše zatoulá, ale šaman je schopen ji vrátit zpátky. Nevím o tom, že by při rituálu zemřel člověk jen proto, že se nevrátila jeho duše.  Píše se ledaco, zejména na  internetu, tam je tolik informací, ale vyznat se v tom, co je skutečně validní, je těžké. Každý tvrdí něco jiného.  Rád říkávám, že člověk by měl vycházet ze svých zkušeností a s čím zkušenost nemá, k tomu aby byl rezervovaný. To platí i vůči politickému nebo ekonomickému zpravodajství, protože tam je ta manipulace zjevná. My často lpíme na pravdách ve věcech, se kterými nemáme žádnou zkušenost, ale jsme schopni se hádat do krve nebo i někoho zabít, že to je tak a tak a sami o tom houby víme. V tomto směru je důležité si všechno přehodnocovat. Je to opravdu tak, jak mi říkají? Můžu se za to postavit, nebo je to jinak? Zároveň je dobré být otevřený všemu novému, protože když já tu zkušenost ještě nemám, neznamená to, že to tak může být. Když si zachovám otevřenost, umožňuji, že do mého života může vstoupit spousta nových věcí, které mě posunou dál, rozvinou mě a ukážou mi úžasné věci, o kterých jsem vůbec nevěděl. Pokud budu lpět na dogmatech nebo pseudojistotách předávaných předky – takhle to bylo, takhle to dělali rodiče, prarodiče, jinak to být nemůže a je to nesmysl – ano, i tak mohu prožít život, ale uzavírám se do nějakého schématu, který mi život nerozšíří, neobohatí.

Mluvil jste o přetlaku informací na internetu, v knihách, filmech a v médiích celkově. Současným trendem je transformační byznys. Je spousta různých nauk, učení, seminářů. Máte starosti a trápení a už tady je k dispozici nějaký odborník a guru, který vás za zpoplatněný víkendový seminář trápení zbaví. Nevnímáte to jako zneužívání lidí, kteří se ocitli v úzkých a nevědí, na koho se obrátit a tímto způsobem z nich šikovní lidé tahají peníze? Nebo v té různorodé nabídce různých seminářů a kurzů naopak vidíte pozitivní trend?
Je to jako se vším. Když si pozvete zedníka, tak jeden zedník vám tu situaci ještě zhorší a musíte to nechat předělat a jiný zedník vám to udělá perfektně. Je to i byznys, někdo to zneužívá, ale v zásadě si myslím, že je to dobré. Když se člověk zúčastní i nějaké komerční akce, přece jenom tam mohou zaznít věci, které nikdy neslyšel. Je to alternativa k tomu, co se děje, jiné nasměrování. Když tam člověk uslyší něco, čemu třeba nerozumí, ale nějak to s ním vnitřně souzní, tak potom to v něm zraje a může mu to pomoci k vnitřní změně. Jako se mě lidé ptají: co říkáš módnímu buddhismu, je to blbý? Já odpovídám: není to blbý, protože i když to lidé berou povrchně nebo módně nebo ze snobských účelů, tak přesto to v nich něco zanechá. Teď Indové přišli s myšlenkou, že když vězni budou cvičit jógu a dosáhnou určitého mistrovství, že jim bude odpuštěna značná část trestu. Což není špatné. Protože jakmile začnete dělat jógu, tak vás to učí soustředění, zklidnění a ten člověk se tím mění. Je to daleko účinnější proces převýchovy než když si tam vězni balí cigára a vymýšlejí, jak udělají další loupežné přepadení, jakmile je pustí. Můžeme tedy kritizovat, že to dělají lidé, kteří k tomu nemají v podstatě ani oprávnění, ale mohou být nositeli něčeho, co přinese účastníkovi něco pozitivního. Naše civilizace nabrala podivný směr, a pokud nedojde k nějaké transformaci, tak to tady skončí. Zatím se chováme jako parazit, který jednou svého hostitele sežere a tím sám zanikne. Máme ale šanci změnit své vědomí a žít si všichni krásně.

Myslíte si, že máme šanci? Jste optimista?
Jezdím po republice a na různých projekcích jsem velice příjemně překvapen, kolik lidí se zájmem diskutuje o závažných, podstatných věcech, o kterých se ve školách bohužel neučí. Říká to i Jarda Dušek, který jezdí se Čtyřmi dohodami, jaký je o to pořád úžasný zájem. To vše mě naplňuje optimismem. Ještě to není tak zjevné, ale napříč spektrem je možné změnu vnímat. Třeba i v České televizi. Dříve jsem tam byl sám takový exot, který je jiný a ke všemu vegetarián. Dnes už je vegetarián kdekdo, není to nic exotického. Už i modelky mluví o tom, že si říkají mantru nebo cvičí jógu. Řada televizních pracovníků přemýšlí o těchhle věcech, chodí na různé akce. Když jsem dělal Bránu smrti, byl tam breatharián Henri Monfort a i zvukař věděl, o koho jde. Ne tak vedení České televize. Razí se, že i dokument má spíš bavit. Máme se prostě bavit. V televizích převládá jednoduchá, až otupující zábava a pryč od všeho podstatného.

Nemůže to být jen optický klam, že se vám zdá, že se lidi mění?
Není to optický klam. Už jen to, kolik je těch seminářů, přednášek. Jezdím promítat nejen ve velkých městech, ale i malých městečkách. Třeba v Jablunkově přišlo sto lidí. Nebo jsme byli s Jardou Duškem v Dublinu a bylo tam vyprodáno dřív, než jsme přijeli, a nikdo se neptal na historky z natáčení, bavili jsme se o smrti a jiných podstatných věcech. Bezesporu dochází k proměně a zájmu o tyhle věci, není to optický klam. Věřím v efekt takzvané sté opice – pokud se změní určité kritické množství lidí, změní se všichni.

Zdá se, že sílí zároveň tlak té druhé strany, těch „temných sil“. Hodně se to vyostřuje a nůžky se čím dál tím více rozvírají. A to je snad i jeden z důkazů, že se něco mění. Kdyby se nic neměnilo, nebylo by třeba takhle tlačit na pilu.
To ano, když kobyla umírá, nejvíc kope. Mám pocit, že máme šanci dožít se velké pozitivní změny.

Věříte spíš v revoluční změnu nebo v pozvolnější proměnu?
Určitě v revoluční, kvalitativní, není moc čas ani z hlediska klimatu a všeho ostatního. Když opominu vnitřní přerody lidí, tak už dnes jsou vyvinuty technologie, které by umožnily všem lidem na této Zemi žít si jen tak pro radost.

Máte na mysli třeba volnou energii?
Například. Nikdo by nemusel chodit do práce, jenom aby vydělával peníze. Všichni by měli všeho dostatek. Tohle všechno už existuje, volná energie, nanotechnologie. Je na nás, do jaké míry si vše necháme líbit, do jaké míry se necháme oblbovat, do jaké míry budeme následovat to, co nám chtějí nakukat prostřednictvím médií.

Dokážete všechny teorie, které jste za celý život slyšel, točil o nich filmy a psal o nich knihy, shrnout do jedné univerzální teorie, která vám osobně vyhovuje, podle které žijete? Nějaký souhrn toho nejlepšího například z buddhismu nebo šamanismu.
Bylo by jednoduché dát nějaké univerzální pravidlo, recept, jak žít. Recept na život není a to je právě hezké. Každý jsme individuální a každý žijeme svůj život, každý budeme mít svou smrt. Všechno prožíváme každý sám za sebe a individuálně. Není recept na to, co je správné a co není správné. Na Zemi se děje spousta věcí, utrpení, násilí, krásné věci, nádherné věci, láska, rozkoš, je to široké spektrum a bytosti sem přicházejí prožít různé věci. Nemůžete jim říkat, tohle je správné, každý si chce prožít něco jiného. Připodobnil bych to k lunaparku. Někdo chce být na houpačce, někdo na kolotoči, někdo chce jet strašidelnou jízdu. Není žádný recept, jedině snad vnímat to, že tu nejsem sám, že jsem se všemi propojen a že to, co dělám druhým, má na mě přímou vazbu a přímý dopad. Což uvidíme třeba v okamžiku umírání. Jak se chovám k druhým, mě dříve nebo později dostihne. Podrobněji  o tom píšu v nové knize Brána smrti. A důležitá je otevřenost, nenechat se chytit do nějakých dogmat a receptů, které jsou často zákeřné. Lidi to ale mají rádi. Třeba náboženství lidem přesně říká, co mají dělat. Například Desatero a je to jasné: už nemusím přemýšlet, už vím, co mám dělat - takhle se chovaly generace lidí a tak je to správně. Ale je otázka, jestli je to všechno správně, jestli mě něco z toho naopak nemrzačí. Je lepší vycházet z vlastní spirituality. Stále ještě převládá názor, že duchovnost a spiritualita rovná se náboženství, ale to není pravda. Je třeba vycházet z vlastních prožitků. V tomto směru je hodně otevřený šamanismus nebo i buddhismus. Buddha sám říkal svým žákům: nevěřte mi jen proto, že to říkám já, ale sami si to ověřte. Často se ale necháme chytit do náboženských systémů, které jsou evidentně propojené s mocenskými strukturami.

Myslíte konkrétně křesťanství?
Všechny.

Včetně dalajlamy?
Buddhismus je i náboženství, ale ve své podstatě je Buddhovo učení duchovní naukou a dalajlama se zabývá právě jí. Je to návod, jak překonat utrpení a strasti a jak dosáhnout hlubokého poznání. Protože lidé mají potřebu někoho uctívat, začali uctívat i Buddhu, který přitom řekl, že si nepřeje žádné zpodobňování a až po mnoha staletích začaly vznikat jeho první sochy, které se uctívají. On sám nechtěl tyhle věci. Je to lidská potřeba mít někoho, ke komu mohu vzhlížet. Buddhismus je manipulativní rozhodně nejméně. Ale abych to uzavřel. I šamanské učení zdůrazňuje vnímání jednoty. Pokud vnímám oddělení od ostatních bytostí jako iluzorní, tak už jen tohle samotné vědomí mě vede k tomu, jak se chovat. Traduje se, že staří Slované neměli žádná přikázání, hlavním kritériem byla láska. Když člověk opravdu žije v lásce, tak ví, co má dělat, ví, co druhému ubližuje, vnímá toho druhého. Protože ho má rád, nedělá, co by mu vadilo a zranilo ho.

Když mluvíte o Slovanech, tak jsem si vzpomněla, že když jste natáčel ve Ščetininově škole na Kavkaze, jistě znáte Anastasii, tedy knihy Vladimíra Megreho. Co si o fenoménu Anastasia myslíte?
Na jednom filmovém festivalu jsem se setkal s ruskou kolegyní, která po ní pátrala a došla k tomu, že Anastasie je fikce autora, kterého osobně zná. Je to beletrie, Anastasie nežije, i když mnozí by si to přáli. Ale to není důležité, je tam řada hezkých myšlenek. Stejně jako tibetský Lobsang Rampa. Nebo Poselství od protinožců z Austrálie je také beletrie. Ale jsou tam hezké věci a dobře se to čte.

A jak se vám líbila Ruská rodová škola?
Já jsem z ní byl nadšený. Ty děti tam jsou úžasné, mají velký zápal, chtějí všechno vědět, touha po poznání je tam veliká. Jsou šikovné, soběstačné, školu si samy postavily, chodí na brigády, řemeslníci ze vsi jim nestačí. Není to škola pro všechny děti, jsou to vybrané děti, které mají zájem se učit. Ptal jsem se jednoho chlapce, jak to vše zvládají a on odpověděl s rukou na hrudi: my máme v sobě oheň. Nechali mě nahlédnout a natáčet všude, kde jsem chtěl. I tato škola má své nešvary, ale je to velký a přínosný počin – děti tu nejsou v podřízené roli a učí se samy navzájem. Takže ten přínos jsem chtěl zdůraznit.

Tak to se vám jistě podařilo, protože ničeho negativního jsem si ve filmu nevšimla, jen je vidět, že děti jsou opravdu velmi vlastenecké, proruské. Ale Rusové jsou takoví, to se dá pochopit. Škola působí moc zajímavě a hezky. Existují další podobné školy?
V Rusku je víc škol na podobném principu,  Ščetinin má jen tuhle jednu.

Když při své práci cestujete, dostáváte se mimo stereotyp. Lidé chodí den za dnem do zaměstnání, jejich mysl je naplněna všednodenními starostmi o živobytí a jeden den se podobá druhému, často ani nemají čas a sílu přemýšlet nad těmi podstatnými věcmi. Bývají otupělí, smutní, depresivní. Musí chodit do práce, vydělávat peníze a pak jim zbude čas leda tak na tu televizi. Dospějí ke smrti, aniž by zažili něco nádherného, povznášejícího a mimořádného.  Jste po takových cestách schopen se na to naše pinožení dívat s nadhledem? Myslíte si, že cestování a poznávání jiných kultur a odlišných způsobů života může významně pomáhat k tomu, aby člověk nezapadl do zdrcujícího stereotypu?
Člověk vidí jiné kultury a jiné přístupy, jiné modely, jiné vzorce, což inspiruje. Také si uvědomí, že si tady žijeme nadprůměrně dobře. Někde je luxusem dostatek studené vody, natož teplé, která nám teče z kohoutku. Tady nechodí ženy několik kilometrů tam a zpátky s keramickou nádobou pro vodu. Co si přinese, to má. A ještě se stává, že voda ve studni nemusí být, když je sucho, vyschne. My máme všechny základní potřeby dostatečně saturované, ale přesto nás to nečiní šťastnými. Ani to, že člověk nemusí chodit do práce, ještě neznamená, že bude šťastný.

Narážím spíš na to, že když člověk ráno vstane a celý den stráví v práci, navečer se vrátí domů a den za dnem je stále stejný, tak nemá čas přemýšlet o zásadních věcech. Uvědomila jsem si to sama na sobě, že od doby, kdy pracujeme z domu, máme mnohem víc času přemýšlet. Když je člověk denně ve společnosti kolegů v kanceláři nebo ve fabrice, tak vás to zahltí, pořád musíte řešit něco s ostatními lidmi. Na to, abyste přemýšlel o smyslu života, o smrti, vám zbývá strašně málo času. Možná je to i smysl toho všeho, abychom otupili.
Na jednu stranu to pravda je, ale kdyby tam byla dobrá vůle, vždycky se čas dá najít. Přemýšlet mohu, když jedu do práce, vždycky je nějaká chvilka, kdy by člověk mohl přemýšlet o sobě, zhodnotit svůj život, své nasměrování. To by měl každý alespoň čas od času dělat, aby pak během své smrti nelitoval. Spíš si myslím, že je to otázka dobré vůle. Jestliže se rozhodnu pro změnu a tomu rozhodnutí dám nějakou sílu a vydržím u něj, tak se věci dají do pohybu samy. Pak už nemusím vědomě dělat něco pro to, aby se můj život změnil, ale musím to v sobě mít. Mohu říkat: to nejde, to je přece nesmysl, ty si žiješ, ty si jezdíš, to já nemůžu, ale to není pravda. Každý může. To je součást toho, jak jsme se nechali zmanipulovat. Máme představu, že to jinak nejde, že musíme chodit do práce, nemáme čas na sebe, na nic a pořád se točíme jako veverka v kruhu. Ale je to o našem rozhodnutí. Mluvím ze své zkušenosti. Vím, že mohu jít bos pralesem a vím, že se mi nic nestane, protože tomu důvěřuji, že se mi nic nestane. Přestože každou chvíli mohu šlápnout na jedovatého hada nebo jedovatý hmyz. Mohu zemřít hned následující krok. Důvěřuji, a proto projdu bos pralesem třeba i v noci. Důležité je rozhodnutí nebát se vstoupit do něčeho nového. Lidé obětují svobodu za nějaké pseudojistoty, které stojí za houby, ale je to pro ně vrabec v hrsti.

Třeba jim k tomu rozhodnutí chybí potřebný nadhled, aby se na svůj život podívali z výšky.
Když nic neudělám, je život předurčený. Nasednu do lodičky a nesahám na kormidlo. Ta lodička pluje tak, jak byla naprogramovaná. Ale to kormidlo tam je a je jen na mně, zda ho použiju. Kam chci doplavat, tam také doplavu. Zjistím, že na tom nic není, jen zahýbu kormidlem. Je třeba vymanit se z představy, že to nejde. Nebát se opustit vzorce, to, v čem žiju. Když to opustím, vytvořím prostor pro nové. Kam jdou mé myšlenky, moje přání, tam jde energie a realizace.

Takže se příležitosti samy objevují?
Jistě.

Nejste tedy fatalista?
Rozhodně ne.

Znáte svůj životní úkol? Každý máme něco řešit. Někdo je například trvale v roli oběti, a tenhle problém se mu neustále v různých podobách vrací, někdo má naopak problém s pýchou, takže se mu neustále objevují situace, kdy se s ní musí vypořádat. Jste si sám u sebe vědom nějakého životního tématu nebo lekce, kterou musíte projít?
Směje se. Nic mě vnitřně netrápí, ani ayahuasca nic nevytáhla. Jediné, co mi tam přišlo, byla smrt, protože k ní se musím nějak postavit. Nikdy jsem se smrti neděsil, ale ani se na ni systematicky nepřipravoval. A tam jsem si to jakoby prožil, že ta hra končí, že už nikdy neuvidím své blízké, že se už nevrátím domů. Přijal jsem to, nezpanikařil. Ne, že bych z toho byl zrovna nadšený, ale prostě spadla klec. Také se mi tam ukázalo, že to mohu skončit sám, ale to jsem odmítl. Byl to takový dialog sám se sebou, nebo nevím s čím, s kým. Když jsem to tedy odmítl ukončit, objevila se otázka, proč se chci vrátit, když už jsem to tolikrát všechno prožil? A pokud chci žít dál, můžu si vybrat život, jaký chci - rozevřely se mi různé světy a já si mohl vymyslet život, jaký bych chtěl. Mít cokoliv, být cokoliv. Zároveň se mi tam vyjevilo, že realita, ve které žijeme a naše přání, naše sny, všechno je stejná kvalita. Záleží na tom, jak se k tomu stavíme. My jsme zvyklí přijímat za realitu jen tu, ve které jsme. Kdybychom stejně tak uchopili naše přání, naši myšlenku, nebo sen, tak se okamžitě projektuje jako naše obvyklá realita. My to máme oddělené, rozdělujeme to, v čem jsme a to, co je jen naším přáním. Ale síla myšlenky je opravdu veliká, dáme-li jí stejnou energii a platnost, stane se realitou.

Dokážete tohle udělat?
Myslím, že malým důkazem je, že dělám  jen co mě baví, neztrácím čas tím, že bych dělal něco jen pro peníze.  Vybírám si témata a přitom o duchovní filmy není zrovna moc v mainstreamu zájem. Někteří kolegové, kteří dělají dokumentární filmy s tématy, které jsou více v kurzu, mnohdy nemají dost práce a hledají si něco, aby se uživili.

Reklamu třeba?
Třeba. Nebo dělají i úplně něco jiného mimo obor.

V co věříte, Viliame?
Věřím, že tento svět nevznikl nahodile, že má tvůrce, nějakou inteligenci, které my jsme součástí, jsme ve společném  tvořivém proudu. Spíš než víra je to u mě pocit důvěry. To, čeho jsem teď součástí, má svůj smysl. Jak se praví v Bhagavadgítě, žádné úsilí nepřijde nazmar. Věřím tomu, že nakonec všechno dobře dopadne. On teda žádný konec nikdy nebude, dokonce už i vědci začínají uvažovat o tom, že vesmír nemá počátek ani konec. Teorie Velkého třesku už není soběstačná, jak se ukazuje, takže i astrofyzika začíná uvažovat v těchto kategoriích.

Máte pocit, že jste milován tou vyšší inteligencí?
Ano, ale je to velké zjednodušování. Lidé rádi zjednodušují, zařazují, vymezují věci na špatné a dobré. To všechno pramení z našeho omezeného vnímání. Nejsme schopni naše bytí pojmout nějak šířeji, snažíme se stále něco jednoznačně klasifikovat. A to je zavádějící cesta, naše bytí i věci v něm jsou mnohovrstevné. Snažím se vést k otevřenosti, aby lidé byli otevření a neškatulkovali. Aby byli schopni přijímat do svých životů to, co je nějakým způsobem rozvine. Aby se naučili být vnímaví k tomu, co je někam posune, co jim dá kvalitu, která je obohatí. Rozumovat o tom, jak to je, valnou cenu nemá, protože my si nedokážeme představit ani naši DNA, natož tvůrce všeho. To jsou věci pro nás krajně neuchopitelné, nemáme na to ani pojmové kategorie. Je důležité zachovat si otevřenost, vnímat sebe v jednotě se vším. Rozvíjet radost z toho, že jsme tu společně a můžeme si spolu něco zkusit, můžeme si něco dát, něco vytvořit. Užívat si krásy, protože pocit krásy může být počátkem vnitřní změny, krása nás může zasáhnout. Krása ve mně vyvolává pocit přesahu a já mohu skrze ni do toho vstupovat.

V jednom starším rozhovoru, který jsem četla, říkáte o Peru, že je to jedno ze speciálních míst, kde je jakási trvale otevřená brána mezi světy. Že má člověk možnost se v takovém místě setkat s různými entitami, které někdo nazývá UFO, jiný bytosti z jiných dimenzí. Myslíte si, že jsou taková místa i tady a pokud ne, co se stalo, že tu už nejsou? Co se stalo, že takových míst na Zemi je jen tak málo?
Určitě jsou všude možně, jen se ty zóny i pohybují, mění. Třeba mi vysvětlovali znalci místních kultur v Americe, že když Mayové opouštěli města, nebylo to kvůli suchu, jak se předpokládá, ale bylo to právě proto, že tam přestala proudit energie. Tak se odstěhovali na místo, kde energie byla silnější. Pokud se na původní místo energie vrátila, tak se i oni vrátili.

I u nás na území Čech se vybírala místa k osídlení nebo obřadům podle geomantie.
Určitě, Čechy jsou také dobré místo. Je tu i poměrně hojný výskyt agrosymbolů.

Co si myslíte o agrosymbolech?
Bezesporu to nevzniká náhodou.

Jako že by to vydupali ježci a podobné absurdní teorie?
Ano, přesně. To není možné. Ty obrazce jsou vytvořeny v několika vrstvách, stébla jsou různě přes sebe, to by musel být člověk zavěšený na vrtulníku a stéblo po stéblu proplétat. Je doložené, že obrazce vznikají během krátké doby. Natočil jsem o kruzích v obilí film. Je to tak udělané, že se nedá říct, že to je náhoda, mluví o tom výzkumníci a mluví tak, že je to nepopiratelné. To bychom museli říct, že jsou to všechno blázni.

Domníváte se, že jde o nějaké poselství?
Poselství to nese, to je jednoznačné. Je otázka, kdo to vytváří, jestli to je nějaká cizí civilizace. Pokud ale bereme v úvahu multidimenzionální vesmír, tak na tomto místě žije současně mnoho civilizací, které nevnímáme. Umožní třeba, abychom je krátkodobě viděli v naší trojrozměrné realitě, a pak se vrátí do své dimenze, ale vlastně jsou tu pořád.

Myslím si, že tohle není problém připustit. Může to být někdo z jiné dimenze, z jiných planet nebo dokonce nějaký druh přírodní síly. Mě spíš zajímá otázka proč. Ty symboly vznikají po mnoho staletí, dokonce snad tisíciletí. Přemýšlel jste o tom, jaký je jejich smysl?
Možná vznikají i proto, abychom si uvědomili, že není všechno tak jasné a přímočaré. Je to jeden z jevů, který by nás mohl přimět přemýšlet o tom, že realita je mnohem bohatší než co dokážeme vnímat smysly.

Třeba ani nejsou určeny pro nás. Třeba si jen dvě civilizace nechávají u nás navzájem vzkazy.
To si nemyslím, protože se objevují v naší přítomnosti.

Vždyť tady nežijeme sami, může to být vzkaz třeba pro srnčí zvěř. Je tu ale jiná podivná věc. Kruhy v obilí se objevují už po mnoho a mnoho let a vlastně to dnes už nikým ani nehne. Stala se z toho běžná věc, nikoho to nešokuje, nikdo není překvapený nebo okouzlený.
V tom je možné vidět moc médií. Stále převládá racionalistické paradigma a to dokáže všechny tyhle věci, které by to mohly změnit, bagatelizovat. Těch věcí třeba i v archeologii je strašná spousta, historie je úplně jiná, než čteme v učebnicích.

Máme kamaráda paleontologa a říkali jsme mu, podívej, Honzo, tady se našlo kladívko v uhlí, prosím tě, co nám k tomu řekneš? A on na to, že to je asi blbost, podvod, nesmysl a hoax. A tím to vždycky asi končí.
O tom jsem právě mluvil dříve – lidé se staví za něco nebo proti něčemu, s čím nemají žádnou zkušenost, jen přejímají zavádějící informace od zdánlivě objektivních zdrojů. Žijeme v době informační exploze, ale ty podstatné věci se daří ututlat. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou a tak se lidé ovlivňují – tvrdí to přeci velká média a mnozí odborníci. Lidé si však stále více začínají uvědomovat, že to s nimi někdo „koulí“ a že má zájmy, které jdou proti nim.

Vědci třeba ani v duchu nepřipustí takovou možnost, že se mohou mýlit.
Jak kteří, už přibývá těch, kteří věci vidí jinak.

Viliame, moc vám děkuju za krásný rozhovor a velmi si vážím toho, že jste přijeli. Ať vám vaši tvůrčí sílu a energii nic nenarušuje.

Děkuji.

PETR GROH

Petra jsem poznala nedávno a „náhodou“. Je z rodu vzácných, pravdivých lidí, a zdá se, že nemá potřebu hrát nějaké komedie a vyplňovat kostým, jak se říká. Přesto, že netouží po popularitě a je spíš plaché letory, svolil, že ho mohu vyzpovídat. Máme společný zájem o rostliny, ale on se zajímá především o takzvaný jedlý les a pak také o byliny jedovaté. Má svérázný pohled na úlohu rozumu a využívá napojení na přírodní internet. Bylo mi velkým potěšením, rozhovor mi dlouho dozníval v hlavě.

Při našem prvním setkání jsem se od tebe dozvěděla, že jsi mnoho let pracoval v kanceláři jako ajťák a postupně jsi dospěl do stádia, kdy jsi nesnesl počítač ani uzavřený prostor a musel jsi odejít. Změnil jsi radikálně svůj život, dnes žiješ bez telefonu, bez počítače, bez televize, spáváš v hliněné chýši, kterou sis postavil vlastníma rukama. Živíš se často divokými rostlinami a experimentuješ s léčivými bylinami. Co způsobilo tvou proměnu, životní obrat o 180 stupňů?

Já nevím, čím to bylo, můžu se pouze domýšlet. Jedna věc je běh událostí, jak šly po sobě a navazovaly jedna na druhou a další věc je skutečná příčina, o které se mi občas zdá ve snech nebo kterou tuším.

A co je tedy ta skutečná příčina?
Když jdeš do zahradnictví a koupíš si třeba stromek třešně, většinou jej vnímáš jako jedinou živou rostlinu, ale není to tak. Třeba třešeň má kořeny ze semenáče, to někdo vysel pecku, pak je tam naroubovaný kmen. To znamená třešeň, která tvoří pěkný, rovný, silný kmen. A nahoře je naroubovaná ta odrůda. Botanik by řekl, že ten stromek je chiméra (pozn.: chiméra je odborný botanický termín) z jednoho semenáče a ze dvou klonů, takže vlastně tři rostliny v jednom. Po pár letech je z toho veliká třešeň, která plodí a nikoho by nenapadlo, že jde o tři různé organismy.

A jak to souvisí s tebou?
Já jsem taky taková chiméra. Všichni jsme takové chiméry.

Myslíš, že první zvíře v tobě je ajťák, prostě technokrat….

Ne, ne. Ne. Člověk je pozemské zvíře, na které je naroubované ještě něco a má to z poloviny pozemský a z poloviny nepozemský software. Tahle doba je zvláštní, tím, že máme počítače, tak se tyhle věci dají vysvětlit touhle počítačovou terminologií, pojmenovávat je tak, aby tomu lidi rozuměli. Když budu mluvit o softwaru a hardwaru, budeme alespoň zhruba vědět, o čem je řeč. V dávných dobách museli lidé používat jiné výrazy, aby popsali to, o čem chtěli mluvit. Mluvili o duši, o těle a tak dále. Řeknu ti to takhle: ty, já, my lidé jsme zvířata, kterým se někdo slušně hrabal v genech. Jsme částečně mimozemské bytosti.

Myslíš geneticky?
Ještě jinak. Podívej, před desítkami tisíc let nebo možná ještě dřív se tady někdo objevil a byl zaujat přírodou a živočichy na Zemi. Z nějakého důvodu se jich část mohla vrátit a část ne a řešili co s tím. Tohle se nestalo jednou, ale stalo se to několikrát po sobě s odstupem několika tisíců let a pokaždé vznikala dilemata. Příchozí nebyli jednotní, měli mezi sebou spory, vyskytovali se mezi nimi rebelové i horlivci, kteří nadělají nejvíc zmatků. Každá další výprava se snažila napravit chyby, které udělala ta předchozí a způsobila ještě větší chaos a dnešní situace na Zemi je výsledkem těch zásahů. My jsme částečně i oni, je to podobné jako teorie o minulých životech. Zde jsem já, člověk, který nějakým způsobem kdysi žil, konal nějaké činy, dobré či špatné a dnes nese následky těch činů. Jsem to stále já nebo nejsem? Já v tom nemám jasno. Jsem to stále já, to dítě, které před třiceti lety nějak přemýšlelo, nějak se chovalo? Jsem to já nebo nejsem?

To je zvláštní pohled, samozřejmě, já si myslím, že jsi to stále ty.
Ty jsi stále ta desetiletá holka, která si kdysi hrála?

Jsem přesvědčená, že ano.
Proč ne, je to tvůj pohled.

Ty si myslíš, že můžeš ze sebe svléknout úplně všechno a stát se jiným člověkem v průběhu jednoho života?
Ne, to ne, jde spíš o to, že se věci proměňují, jak jde čas, všechno stárne a vyvíjí se. Představ si malé žluté vajíčko, které je zespoda přilepené na listu, pak je tam barevná chlupatá housenka a na konci je z toho krásný motýl. Když to budeš sledovat, tak řekneš, ano, tohle vajíčko se stalo postupně tímhle konkrétním motýlem. Ten motýl je to vajíčko. Ale není to přece to vajíčko! Můžeme uvažovat o tom, nakolik tam je nějaký společný prvek nebo společná linie, nebo se prvky jen jinak přeskupily a tak dále a můžeme to dlouze řešit. Ostatně tímhle se zabývali lidé už odpradávna. Například buddhisti řeší takovou otázku: máš svíčku, zapálíš ji a pak plamen sfoukneš. Když ji zapálíš znovu, jde o tentýž plamen jako na začátku? Jsou to paradoxy, ve kterých se může člověk dlouze nimrat, ale nevyřeší je. Skončí to tím, že řekneš ano. A druhý řekne, že ne. V klidu se rozejdete, protože jste rozumní lidé a přátelé, ale mnohdy se stávalo, že se lidé v klidu nerozešli a kvůli tomuhle se i pobili, ale tím to končí, každý máme svůj názor.
Něco jsem zažil, to je podstatné, ten prožitek, ne to, co jsem si přečetl nebo co mi někdo řekl. Většina lidí si něco myslí, ale jejich vlastní pocit jim říká, že je to jinak. To každý zná, to všichni známe. To nám říkali rodiče, učili nás to ve škole, v novinách to píší, v televizi říkali, že je to takhle, ale ty jasně cítíš, že to tak není. A teď co s tím?

Takže ty se řídíš tím, co cítíš, ne tím, co si myslíš? Jinak řečeno, posloucháš spíš intuici než rozum?

V podstatě ano, čím dál tím víc. Zjistil jsem, že rozum je naprosto nespolehlivý. Odjakživa jsem byl rozumový typ, který všechno analyzoval, odmalička jsem chtěl být vědec, profesor. Byl jsem přesvědčený, že rozumem se dá zvládnout všechno a nenáviděl jsem náboženství, esoteriku, pověry, posmíval jsem se astrologii, chtěl jsem být chemik, fyzik nebo astronom.

Ve spolku Sysifos?
Ano! Přesně tak. Pro mě byli astrologové nebo lidé, kteří věří kartám, naprostí pomatenci, pohrdal jsem jimi. Jenže věci se vyvíjely jistým způsobem a moje vnitřní složky se přeskupovaly, a věci se daly do pohybu. Staly se věci, se kterými už se dál nedalo držet starého názoru. Byl to slušný zmatek. Jasně vidíš, cítíš, vnímáš, že je to jinak, ale rozum říká opačné věci. Kde je tedy pravda? Musel jsem zavrhnout názory rodičů, učitelů. Najednou zjistíš, že třeba rodiče jsou úplně mimo.

To zjistí každý dospívající. Co se ale muselo stát, abys přestal být rozumovým člověkem?

Osho říká, že člověk by měl být plynoucí oblak, který libovolně mění svou formu podle okolností, ve kterých se nachází. Já jsem si zvykl na to, co učí buddhisté, já není já, je to jen složený jev, který se plynule v každém okamžiku mění. Takhle se to píše v knihách, ale já jsem to od určitého okamžiku začal zažívat jako realitu.

Sám od sebe nebo ti k tomu pomohly drogy?
Pochopitelně, něco tomu pomohlo. Vždycky mě fascinovaly jedy a rostliny, četl jsem o peyotlu, durmanu, houbičkách, konopí. Něco ve mně se probouzelo. Nějaká zazipovaná složka se začala rozbalovat. Klik – aktivovat. Přišla možnost vyzkoušet LSD, a byl to veliký průšvih.

Proč průšvih? Spousta lidí říká, že to není průšvih.
Záleží vždycky na okolnostech. Pokud si to vezmeš na klidném místě, kde je všechno v pohodě, ty se cítíš v pohodě, je to dobré. Já jsem zvolil nevhodnou dobu a nevhodné místo, což samozřejmě nebyla náhoda, tu zkušenost jsem potřeboval. LSD mi nabouralo tu mou neotřesitelnou hmotnou realitu. To byl jen začátek a nebyl ani nijak důležitý, začalo by to i bez něho.
Bylo to krátce po revoluci, na začátku devadesátých let. Začala k nám proudit duchovní literatura ze Západu, o mystice, šamanismu, tibetských cvičeních, tantře. V lidech byl hlad, začalo se číst a zkoušet. Já jsem do toho šel s opravdu mladistvou vervou a nerozvážností, po hlavě. A všechno, čím jsem procházel, mi bylo známé, já jsem se rozvzpomínal.

Myslíš z minulých životů?

Následuje dlouhé zamyšlení
Nevím. Pro mě jsou minulé životy realita, mám vzpomínky na věci, které jsem nemohl zažít tady a teď. Tak to musí být minulé životy, nebo NĚCO, záznam...

Nebylo to tedy pro tebe nové?
Přesně. Zjistíš, že to znáš, víš, jak to bude dál, co se bude dít. A nechápeš, jak jsi to mohl zapomenout.

Jaký to má důvod, že to člověk zapomene?
Někdy a někde jsem udělal chybu, skoro o všechno jsem přišel a velkým kopancem, velkou ránou jsem se ocitnul tady a teď. Představ si udatného rytíře ve zbroji na vynikajícím koni, s naleštěným mečem, obrovského a plného síly. Svlékneš ho ze zbroje, vezmeš mu meč, koně, svlékneš ho do naha, pořádně ho ztlučeš a vymácháš ho v bahně a hodíš ho na mráz. Rázem je z něj roztřesený a napolo mrtvý chudáček, o kterém bys nikdy nehádala, že je rytířem. Tohle se se mnou stalo. Došlo mi, že i když se dnes a tady cítím v pohodě, tak jsem pořád jen ten ztlučený zmrzlý chudák v blátě. Začal jsem zjišťovat, proč jsem ztratil sílu, kterou jsem měl, schopnosti a znalosti, které jsem měl. Jak se proboha mohlo stát, že jsem o tohle všechno přišel? A pak jsem to zjistil a šokovalo mě, že se tohle může stát.

Co jsi udělal špatně?
Chybné rozhodnutí.

Víš, čeho se týkalo?
Ano.

A řekneš mi to?
Použil jsem chybně své schopnosti nebo možnosti a netušil jsem, že to bude mít takovéhle následky.

Já jsem přesvědčená o tom, že když jsou úmysly čisté, když máš čistý záměr, tak je to v pořádku.
Když chceš třeba s čistým záměrem pomoci slepci na druhé straně ulice a vyběhneš a nerozhlédneš se, přejede tě náklaďák.

To jo, ale to neznamená, že způsobím zlo.
Neudělala jsi zlo, ale následek tě potkal stejně. Bylo tam to nerozhlédnutí, chyběla rozvaha. Ten záměr jsi upřednostnila před základní opatrností. Když jsem tohle uviděl, s hrůzou jsem si uvědomil: proboha, já jsem člověk! Jak se tohle mohlo stát?!

No počkej, ale cos byl předtím?
Nevím, ale nebyl jsem člověk. Roky se s tím snažím smířit. Jak to, že já jsem člověk?

Já si to tedy představuju tak, že jsi původně nějaká mimozemská bytost nebo bytost z jiné reality, jiného vesmíru a nějakou chybou, nepozorností, špatným vyhodnocením situace, se ti stalo, že sis musel prožít zkušenost člověka, třeba abys byl pro příště poučen. Máš pocit, že takhle by to mohlo být?
Opět dlouze přemýšlí
Hodně zhruba řečeno, ano.

Snažíš se využít tu dobu, kdy jsi tady jako člověk?
Není šance to nevyužít, to k tobě přichází samo.

Ale spousta lidí svůj život promrhá.
Nepromrhají ho, oni sbírají zkušenosti, ať chtějí nebo ne.

Ale třeba nevědomě, na rozdíl od tebe, který své zkušenosti sbíráš vědomě.
To je můj hendikep. Byl bych na tom daleko lépe, kdybych byl nevědomý.

To si nemyslím.
Já ano. Když víš, že věci jsou tak a tak, všechno si velice komplikuješ. Myšlení komplikuje věci, které by prošly snadno ve svůj čas. Myšlení nadělá víry a vlny a všechno zpomalí.

Já myslím, že je to prostě vyšší ročník, obtížnější lekce. Jsi už schopen to zvládnout a nějak s tím pracovat. Kdežto lidi, kteří nevědí nic, tak mají jednodušší situaci, ale učí se pomaleji.
Když nic nevíš, události na tebe mohou působit tak, jak mají. Kdežto když víš, hledáš různé kličky,zkoušíš finty a zkratky.

Ale to stále není hendikep, je to těžší zkouška.
Ano, tak se to také dá chápat.

Jak tohle všechno souvisí s rostlinami, které máš rád, které se staly tvým zájmem?
To je také moje zkouška. Nezabřednout do toho, nenechat se rostlinami pohltit.

To si můžeš zvolit, ne? Tu míru zabřednutí.
Já jsem byl zabředlý moc. Popíšu ti jeden svůj zvláštní sen, který tu situaci dobře vysvětluje. Žil jsem jako šaman v jednom kmeni přírodních lidí. Stalo se, že do našeho světa přišlo zlo, nebo lépe řečeno něco nového, co rozvrátilo tradiční hodnoty a život kmene a celé oblasti. Lidi to děsilo, cítili, že to přichází a jediný, kdo s tím mohl něco udělat, byl šaman, já. Najednou to tam vtrhlo.

Co to bylo?
Vypadalo to jako obrovitý slon, zvláštní zvíře, které mluvilo. Začalo se mi jako šamanovi vysmívat.  Že prý co s ním chci dělat? Vždyť můj čas vypršel, tohle už je jeho doba! Jeho éra! A v podstatě mělo pravdu. Já jako šaman jsem se ale pokusil ochránit alespoň svůj lid a začal jsem tancovat, začal jsem dělat zvláštní tanec. Předvádí ho. Po probuzení to bylo jako rána do hlavy, něco mi došlo! Na té planině totiž kvetly zvláštní, krásné, fialové květiny a já při tom tanci dával pozor, abych je nepošlapal. Nebyl jsem soustředěný jenom na tanec, ale i na květiny a dělal jsem příliš velký kruh. Nedokázal jsem svůj lid ochránit a selhal jsem. Rozumíš, o co jde?

Soustředil ses na nepodstatné věci?
Přesně tak. Nechal jsem se vyrušit nepodstatnou věcí a příčinou mého neúspěchu byly květiny. Neměl jsem se starat o květiny, ale celou pozornost soustředit na tanec. Zaměnil jsem pořadí priorit.

Udělal jsi z rostlin vyšší prioritu, než si zasloužily? To je to poučení?
Ano, to je jedna z věcí, které se mám naučit v tomhle životě. Nenechat se opět pohltit rostlinami. Což je pro mě problém, rostliny mě odmalička fascinují, od dětství stále něco pěstuji, masožravky, orchideje, bonsaje. Teď mám svou zahradu a neustále sháním a pokouším se pěstovat mrazuvzdorné exotické ovoce, jsem obklopen rostlinami po celý svůj život.

Jak vypadá takové pohlcení? Je to špatné jen proto, že tě rostliny odvádí od něčeho důležitějšího, co máš vykonat?

Když se do něčeho moc ponoříš, zúží se ti zorné pole, je to jako mikroskop nebo dalekohled, nevidíš nic, co je okolo. Vidíš sice více detailů, ale mizí ti věci kolem a to je průšvih, protože pak přehlédneš ten náklaďák, který se blíží zleva. Tohle je moje opakovaná chyba.

Právě proto, že teď už to víš, máš třeba lepší možnost se tomu vyhnout, ne? Kdybys to nevěděl, stane se ti to znova.
No to asi ano.

Co přehlížíš ve svém zorném poli? Co ti uniká?
Uniká mně jádro. To podstatné, priorita číslo jedna.

A ty ji znáš nebo ti právě uniká? Je to Jednota, Bůh, Předurčení, jak bys to nazval?
Víš, co udělá politik, když se ho zeptáš na něco, o čem nemůže mluvit? Řekne Bez komentáře.

K tomu nesdělitelnému se nemůžeš dostat skrze rostliny?
Ty rostliny, to je úplně maličký kousek chodbičky.

Ale všechny cesty přece vedou do Zdroje, ne?
Říká se to tak. Pro každého nejsou ale všechny cesty stejně dobré.

Cesta rostlin mezi cesty pro tebe vhodné tedy nepatří?
To nevím, vím ale, že se musím mít před rostlinami na pozoru, aby mi nevzaly veškerou pozornost.

To je zvláštní přístup. Proč tomu tak je?
Problémem je ten analytik ve mně. Jakmile začnu s analýzou, zahrabu se a ztratím souvislosti.

Snažíš se tedy zůstat nad věcí?
Přesně tak. Jak to dělali staří Číňané – mudrci ve staré Číně nikdy nezkoumali detaily. Vždycky dělali krok zpět. Přesný opak toho, co dělá současná západní věda. A já. Jde kupředu a zaostřuje, zvětšuje, dělá zoom. Vnímá více a více detailů a každý detail opět dělí na jednotlivé části. Proto je dnes tolik specialistů, kteří si navzájem nerozumí. Každý je ve svém oboru tak hluboko zabředlý, že není schopen porozumět celku.

Ale každý z těch oborů, když půjde dál a dál do hloubky tím způsobem, jaký popisuješ, nakonec dospěje do středu, k podstatě, k elementární částici, která je pro všechny věci stejná a je dokonce shodná s makrokosmem, nebo ne?
Co když tam bude NIC?

Přesto k němu dospějí všichni svou cestou.
Bude to obrovské, kolektivní rozčarování.

Já si to nemyslím.
Nedávno jsem o tom četl článek. Obraz středověkého mistra byl prozkoumán a analyzován nejmodernějšími technikami a přístroji, vrstvičku po vrstvičce odhalovali jeho složení. Popsali použité sloučeniny, pigmenty, plátno, jak jsou na sebe vrstvy barev vrstveny v mikronech. Výzkum by vydal na tlustou knihu. Představ si, že bys ten obraz nikdy neviděla. Dokázala by sis ho představit jen z výsledků výzkumu? Poznala bys, co zobrazuje? Dokázal by v tobě vyvolat nějaké emoce?
Znala bys strukturu a složení, ale nic o významu a smyslu.

Vím, kam míříš a máš pravdu.
Věda je schopná rozkouskovat a detailně popsat cokoliv, to ale neznamená, že je schopná to poznat. Nakonec se dostaneš k základním strukturám, jestli to jsou superstruny nebo co je to dneska, to nevím. Ale nevíš o té věci nic.

Moderní kvantová fyzika se přece blíží nějaké abstraktní vědě a snad i náboženství.
Blíží se k tomu, že víme všechno a nic. Zaklapnou to a půjdou někam na rozkvetlou louku.

Forma je nadřazená obsahu? Zkoumá se pouze materie a duchovní obsah je přehlížený?

Smysl věcí je přehlížený. Význam pro mě, pro moje pocity. Všechno je o pocitech. Mohu si stokrát myslet, že mě má někdo rád, protože mi to třikrát denně opakuje, zahrnuje mě dary, ale jak je možné, že já to necítím? Nezáleží na tom, co si myslím, když to zároveň i necítím. Něco je tady špatně. A naopak, z některého člověka cítím, že mě má rád, aniž by to jedinkrát zmínil. Myšlení je nadstavba, softwarový virus. Co opravdu potřebujeme ke šťastnému životu, jsou pocity.

Souhlasím s tebou, je to tak.
Když jsem měl období rozvratu, přestaly u mě normálně fungovat pocity. Když se najíš, máš pocit nasycení a spokojenosti. U mě to nefungovalo. Najedl jsem se a pocit sytosti se nedostavil, mohl bych jíst, dokud bych neprasknul, aniž bych přestal cítit hlad. Touha se najíst byla stále stejná. To bylo šílené. Ukázalo mi to, jak silně mohou pocity chybět. To samozřejmě neplatí pouze o jídle. Můžeš být kdekoliv, můžeš mít cokoliv, ale člověk není šťastný, protože pocit naplnění se nedostavuje. A pak jsem naopak několikrát zažil to, že pocit štěstí se dostavil bezdůvodně, z ničeho, nemusel jsem pro to udělat vůbec nic. Zjistil jsem, že myšlení není pro mě téměř důležité. Důležité je, jak se cítím. Když se cítím špatně, tak mi myšlení nepomůže. Mohu si něco stokrát opakovat, že je všechno v pořádku, ale je to k ničemu. To každý zná.

Máš svůj způsob jak si pomoci, co udělat, když ti není dobře?
Spíš co nedělat. Nesnažit se to hned změnit. Nechat to plynout. Dnes je běžné, že když je lidem něco nepříjemné, když je něco bolí, tak se honem rychle pokouší nějak to změnit. Kdysi lidi ale žili způsobem, že cokoliv přišlo, zase odejde a co přichází, měl bych přijmout.

To je hezký, mám to tak stejně a dobře ti rozumím.
Mohli bychom se trochu bavit o rostlinách? Říkal jsi mi, že téměř všechny herbáře jsou kompiláty opisující jeden od druhého a chybí v nich osobní prožitek a zkušenost. A že si ceníš toho, když tu zkušenost s rostlinami někdo prožije na vlastní kůži, osobně a že to děláš taky. Všimla jsem si, že ochutnáváš i rostliny, které jsou považované za jedovaté, prudce působící, takové, které si běžně člověk ochutnat netroufne. Co tím sleduješ a proč to děláš?

Protože moje tělo ty rostliny zná. To je zvláštní a podivuhodná věc. Zjistil jsem, že kdykoliv ochutnám novou rostlinu, moje tělo se rozvzpomíná, že ji zná, že hledá ten záznam. V těle je jakási inteligence, říkám tomu správce těla, administrátor, který všechno ví, a co neví, tak ví, kde to najít. Moje tělo si rozvzpomíná na věci, které ochutnali jeho předkové před mnoha a mnoha lety, protože mí předkové ochutnali všechno. A hlavně je tady ten přírodní internet, ta síť. Člověk nevymyslel internet, ten tady byl dávno před ním, funguje miliony let. Všechno, co člověk vymýšlí, už příroda má. Člověk se narodí a začne fungovat jako samostatná jednotka, samostatná bytost, v okamžiku prvního nádechu. První nádech je start, ON (pozn.: je tím myšlen opak OFF). Nový uživatel je přihlášen do sítě. Každý si stahujeme data a zároveň do ní přispíváme, aniž bychom o tom cokoliv věděli. Můžeš si stahovat aktualizace, novinky na síti, jsi neustále upozorňována na nejrůznější rizika, na výskyt potravy, vody, jak se bude měnit počasí, co se k tobě blíží. Průšvih je v tom, že myšlení a speciálně analýza a vůbec civilizovaný způsob života tenhle proces velmi blokuje. Virus myšlení blokuje komunikaci se sítí. Vědci řeší, jak je možné, že ptáci navigují? Jak je možné, že se vylíhne pták a má v sobě kompletní mapu celé krajiny, řeky, jezera a hory? Převezou ho přes půlku Evropy a on přesně ví, kde je a trefí zpět. Proč? Protože ptáci mají funkční připojení. Kdyby ho neměli, tak umřou. Zvířata si nemohou dovolit luxus přemýšlení. Jakmile začnou přemýšlet, dřív nebo později je něco sežere. Přestanou být online. Zjistil jsem, že nemusím přemýšlet, že ta živá síť se o mě stará a neustále mě hlídá, varuje a dává mi informace, které potřebuji. Přestal jsem si cenit svého mentálního aparátu. Můj hlavní cíl je žít tak, abych nemusel přemýšlet. Zastavit myšlení silou nelze, jde o to je nepopohánět. Pak samo zvolní, až zastaví. Mentální aparát není škodolibý parchant, naopak se snaží udělat, co ti na očích vidí, má zápisník a všechno si píše. Ty chceš vyřešit tohle - pokusím se. Nesmíš zapomenout na tohle - pokusím se. Má za ten den plný zápisník. Večer si lehneš a mysl zjistí, že tohle nemá odškrtnutý, a na tohle jsem zapomněl... jak já to zítra udělám? Šrotuje a snaží se splnit tvé zadání. Já se učím neúkolovat ho. Najednou je v zápisníku polovina, ne-li ještě méně.
Problém spočívá v citově naléhavých momentech, kdy máš pocit, že to musíš vyřešit, nebo bude průšvih. V takových momentech se učím důvěřovat tomu, co je nad námi. Když přijmu fakt, že je zde nějaká vyšší inteligence, která o mě pečuje, nemusím se snažit vymyslet, jak danou situaci vyřešit. Nemusím se snažit vymyslet, jak nějakému člověku pomohu. Přijde moment, kdy řešení uvidím, kdy mi přijde samo. Učím se to několik let. Jsou momenty, kdy už to běží a to je neuvěřitelná úleva. Začnou fungovat věci, kterým lidé říkají intuice, předtucha, tušení, mimosmyslové vnímání. Přicházejí informace, které potřebuji. Projevuje se to několika způsoby: Jsi v pravý čas na pravém místě, nedějí se okolo tebe žádné nárazy, žádné nehody, všechno má pravou míru. Věci se dějí samy.

S takovou důvěrou přistupuješ k jedovatým rostlinám?
Ano, navíc jedovaté rostliny ve mně pomáhají utlumit moc divoké složky. Ty hodně přemýšlivé.

Když přijdeš například k bolehlavu, jak překonáš zažitý strach z něho? Jak víš, že zrovna on je pro tebe v tuto chvíli prospěšný? Nebo rostliny namátkou zkoušíš? Tu durman, tu bolehlav, tu blín, tu vraní oko.
Na začátku je vždy informace, kterou někde zaslechnu nebo ji přečtu. Herbáře, i když jim příliš nevěřím, jsou ukazatele, které naznačují, že tuto rostlinu lidé používali určitým způsobem. Když mám nějaký velký zdravotní problém, musím si jej vyřešit sám, protože nechodím k doktorům, ani k zubaři, ani k očaři, nikam. Jako to bylo dřív, lidi si buďto pomohli nebo umřeli. Doktor se nevolal, protože stál peníze. Když už se volal doktor, to už bylo ouvej a prodávala se kráva nebo pozemky. Všechno se řešilo bylinami.

Třeba tě bolí žaludek a máš jakousi představu, že určitá bylina je na žaludek dobrá. Tak jdeš a najdeš ji?
Ideální je, když se mi sama připlete do cesty nebo když ji vyzkouším předem. Číňané říkali: brát lék, když jsi nemocen je jako začít kopat studnu, teprve když máš žízeň. Já si rostliny mapuji včas, a když se dostaví problém, vím, kam sáhnout.

A jak poznáš, která rostlina je dobrá na žaludek, když tě zrovna žaludek nebolí?
Já to většinou takhle nekouskuju, tohle je dobré na žaludek, tohle na játra... Dříve jsem to taky dělal, ale odvykl jsem tomu, protože veškeré problémy jsou z toho softwaru, z nervové soustavy, teprve potom se projeví prostřednictvím určitého orgánu. Každý člověk už se zná, za ty roky, co je na světě. Od dětství známe svoje bolístky, svoje potíže, které se občas objevují a zase mizí. Občas se pochopitelně stane něco nového a člověk si řekne: aha, tak tohle tady ještě nebylo. Ale většinou jsou to staré známé problémy, někdy silnější a někdy slabší. V takovém případě použiji rostlinu, kterou znám z minula, která se mi osvědčila, a nebo jdu a zkusím jinou, což je ale většinou už pozdě. Většinou to je tak, že jak tu rostlinu ochutnávám, tak zjistím, že se mi ulevilo. Nějaká bolest trvá tak dlouho, že si na ni člověk zvykne, už ji nevnímá, ale najednou se ti uleví…

Ale to přece trvá pár dní, i týdnů.
Může to trvat pár dní, ale někdy je to hodně rychlé, dá se říci během několika minut. Několik rostlin jsem odhalil právě díky tomuhle. Udělalo se mi nápadně dobře a řešil jsem, čím to bylo, co jsem jedl a kolik. Věděl jsem, že jsem měl víc různých bylin. Musel jsem zkoušet znovu. Vezmu si víc některé z nich – to nebylo ono, další den jinou – a je to ona! A dostaví se ještě větší úleva. Takhle zjistíš, že se ti srovnal třeba krevní tlak, nějaký pochod v těle.

Ale většinou se říká, i já to říkám z vlastní zkušenosti, že bylinná léčba je většinou dlouhodobá, není to jako když si vezmeš prášek, vyžaduje to disciplínu, soustavnost a trpělivost.
Evo, tohle se píše v herbářích a platí to o jemných bylinách. Mateřídouška, heřmánek.  Já mluvím o těch jedovatých bylinách, o těch s prudkým působením. Takové byliny působí třeba do deseti patnácti minut.

Ale tohle se přece nedá doporučit.
Nedá, samozřejmě. A důrazně před tím varuji! Tak, jak to působí na mě, to nebude působit na tebe. Každý máme jinou vnímavost, a co třeba se mnou zacvičí, na to druhý člověk řekne: hele, nic to se mnou nedělá. A naopak.

Stále mi není moc jasné, jak jsi překonal ten strach z jedovatých rostlin. Myslím si o sobě, že nejsem nijak přehnaně úzkostná a ochutnám v přírodě kde co, nemám potíž přijmout, že se dokážu uzdravit sama, ale na notoricky známou jedovatou bylinu bych si netroufla. Stále mám v sobě respekt, strach z toho, jak to děláš ty, sníst tohle a tohle a čekat, co to udělá.
Jakmile ten respekt ztratíš, tak se snadno stane, že si ublížíš, takže je dobře, že ho máš. Ale je třeba pamatovat na to, že je otrava a otrava. To, o čem mluvím já, je poznávání jedovatých rostlin skrze řadu lehkých otrav. Lehká otrava je to, že pocítíš účinky té byliny a ty účinky za určitou dobu odezní bez jakýchkoliv následků. Jinak to nejde, to je prastarý šamanský způsob.

Jak poznáš, žes nepřesáhl tu míru?
Nepoznáš, musíš postupně přidávat, až se dostaneš na rozhraní lehké a střední otravy.

A jak to rozhraní poznáš?
To jistě poznáš.

Ale nějaké následky přece potom mohou zůstat, ne?
Já neexperimentuji s jedovatými bylinami, o kterých vím, že poškozují jaterní tkáň, používám hlavně, téměř výhradně rostliny, které mají účinek na nervovou soustavu. Tyhle byliny mají největší vliv na to, jak se momentálně cítíš, mají největší sílu ovlivnit konkrétní procesy a zároveň odezní beze zbytku.

Slyšela jsem o lidech, tady u nás, v Čechách, kteří se možná chovali podobně jako ty, experimentovali s jedovatými rostlinami a došlo k několika úmrtím, například po durmanu. Kde takový člověk udělal chybu, byl lehkomyslný?
Mohla to způsobit lehkomyslnost, a nebo to byl záměr. Účinek durmanu tomu člověku hodně sednul a chtěl ho zažít víc a ještě víc a pak už se snadno stane průser. To jsou rostliny s psychotropním účinkem, který je velkým zdrojem poznání a zážitků, ale tohle není můj směr. Dříve mě zážitky taky lákaly, dnes se tomu vyhýbám a zajímá mě pouze účinek na rovnováhu organismu. Můj záměr není užít si s jedovatou rostlinou. Chci, aby mě dala do pořádku, aby mě uvedla do rovnováhy.

To zní jako bys byl nemocný člověk.

No jistě. Znáš nějakého zdravého člověka?

Necítím se natolik nemocná, abych musela brát jakékoliv léky nebo se léčit jedovatými bylinami. Když mě škrábe v krku, stačí mi šalvěj a černý bez.
Někde jsem viděl statistiku, kolik lidí v téhle době bere antidepresiva a prášky na spaní. Bez prášků už normálně nefungují základní životní funkce. Ani spánek, ani sex, ani trávení. A já mám všechny problémy jako všichni ostatní. Mám problémy se spánkem, s jídlem, se sexem.

Jakto? Já ve svém okolí neznám nikoho, kdo by byl takhle nemocný.
Ne?

Ne.
Tak se těch lidí buď neptáš, nebo ti to neřeknou. Musíš se pozorněji dívat.

Dobře, myslím třeba rodinu, v rodině nemáme nikoho takhle nemocného.
Tak jste asi hodně zdravá rodina. Za ty roky, co se tomu věnuji, víc vnímám to, jak tělo reaguje, jak se nemoc projevuje na bělmu, na zornicích, na barvě rtů a kůže. Jdu ráno k zrcadlu a dívám se na sebe a říkám si: no, hochu, tos včera nevyřešil, viď? Velmi důležitý je také pach moči, když jdeš ráno na záchod. Normálně moč nemá být cítit. Z toho se dá poznat docela slušně stav ledvin. Další důležitá věc je pach potu. Já mám jiný způsob hygieny než je obvyklé, já se běžně nemyji. Všechno tohle vnímám, jak je to cítit, jak to vypadá, jakou to má barvu a dávám si to do souvislosti s tím, jak se cítím. Tím pádem to dobře vnímám i na druhých lidech. Mrknu na člověka a vidím, aha, tady je nějaký problém. Ty třeba máš hodně zdravou barvu a musel bych se dlouho dívat, abych něco našel, ale většina lidí má nemocné ledviny, játra a srdce. Jak jsi na tom s kyčlemi?

Občas mě bolí levá kyčel, když třeba jdu na dlouhou túru, ale není to tak strašný.
Ne, já neříkám, že je to strašný, ale je tam problém. Teď jde o to, jak člověk žije. Ty žiješ poměrně v souladu se svou linií. Když ale člověk sám se sebou v souladu není, během let se to bude zhoršovat.

Hodně lidí má problémy s kyčlemi, co to znamená? Jak to souvisí s tou duchovní, duševní stránkou, s tím softwarem?
Tohle nebudu rozebírat.

Nechceš nebo nevíš?
Nevím všechno a o tom málu co vím, nechci mluvit.

To je škoda, to by mě zrovna zajímalo, když už se mě to týká. Zajímá mě ještě jedna věc: říkal jsi, že rozum blokuje napojení na síť, že je jako virus. Existuje antivirus?
Rozum sám o sobě špatný není, já jej nezatracuji. Rozum je funkce, kterou lidi neumí používat, a proto ji používají nevhodným způsobem.

Co je správný způsob použití rozumu?
Já mám moc rád staré Číňany - mistr Čuang patří společně s Lao-c'em k mým oblíbencům. Kdybych se pokusil odpovědět jako oni, tak bych řekl: správný způsob, jak používat rozum, je nepoužívat ho.

To zní zenově.
On se ti přihlásí sám, až bude mít pocit, že jej potřebuješ.

Třeba při stavbě chýše.
Třeba. Zenoví buddhisté jako své patriarchy uznávají právě Čuanga i Lao-c'e. Zen je zvláštní hybrid buddhismu z Indie a taoismu z Číny. Proto to zní zenově.
Není důvod trvale používat rozum. Když se vyskytne situace, kdy je vhodné rozum použít, tak se ti ozve sám, je k dispozici. Potom je ale důležité říci děkuji, dej si pohov, můžeš jít. To znamená žít pokud možno tím nejjednodušším životem, to je ten antivirus. Ale v této době je to obrovský problém.

Lidi ti řeknou - A jak to mám udělat?
No právě. Otázka tedy nezní  - Jak mám používat svůj rozum, ale spíš - Jak mám žít, abych jej mohl používat co nejméně.

Ty znáš odpověď na tu otázku?
Žít ten nejjednodušší život, jakého jsi schopen. Já mám nějakou vizi, jak by měl vypadat můj život, ale v tuto chvíli toho ještě nejsem schopen. V tuto chvíli žiju tak jednoduše, jak to lze a rád bych došel k něčemu ještě jednoduššímu.

Máš chuť dál předávat zkušenosti, které jsi nasbíral? Otevřít se lidem? Pořádat nějaké kurzy?
To je veliké dilema. Jedna moje složka je moc ráda, že může něco předávat, protože cítí, že to, co jsem objevil, má hodnotu. Ne pro každého, ne vždy, ale má to hodnotu. Jenže proti tomu stojí další složky se svými ALE. Jsou to informace, které při nevhodném, neopatrném použití mohou nadělat velkou škodu. Počínaje tím, že některé jedlé rostliny jsou chráněné nebo se vyskytují zřídka. Dvakrát jsem měl možnost vidět lidi, kterým jsem v dobré víře poradil, co kde roste, jak nesou nacpané tašky bylin vyrvaných i s kořeny. V množství, které by stačilo celé rodině na dva roky. Nebo kbelíky plné vykopaných rostlin. Lidé si narvou, co potřebují, ale vezmou raději ještě víc, protože co když to narve sousedka a nezbude. Vezmi si třeba česnek medvědí, kdekdo se po něm shání a za chvíli nebude. Dřív to věděl málokdo, ale párkrát se to objeví v televizi a je hotovo. Navíc, jsou nadšenci, kteří nezodpovědně předávají dál, co se ode mě dozvědí. Řeknou A, ale neřeknou B. Nejdřív, když to jíš poprvé, musíš ochutnat takhle málo, počkej do zítra. Když ti nenaskáčou pupínky, nebudeš mít bolest žaludku nebo průjem, můžeš zkusit víc, ale pomalu. Částečná informace může přinést problémy. Pokud povedu kurzy, budou odstupňované. Po jednom nebo dvou kurzech uvidím, zda je ten člověk soudný nebo není, jestli se mu dá něco říct nebo nedá.

Kurzy budou koncipované jako přežití v přírodě nebo soběstačnost?
Jestli jsi četla knihu Poselství od protinožců, tak to je ono. To musí fungovat i tady.

Co potřebuješ, to najdeš.
Přesně tak. Naším problémem je v první řadě klima, zimy. Musíme dělat zásoby na zimu. Indiáni říkali: zásoby na zimu se dělají už od jara. Co prošvihneš, to prošvihneš a v zimě máš smůlu. A druhým problémem je kulturní krajina, pole stříkaná pesticidy, lesní monokultura, regulované vodní toky. Většinu plochy zabírají kulturní plodiny, nabídka je díky tomu hodně chudá. Pšenice, ječmen, kukuřice, oves. Všechno trávy z čeledi lipnicovitých, celá naše potrava je o travách, my lidé jsme potravní specialisti na semínka trav. Tam, kde jsou přirozené stepní oblasti, tam takhle lidi žít mohou, ale my jsme někde jinde. Pestrost v přírodě je o hodně nižší, než bývala, než je přirozené. Protinožci by to tady u nás měli těžší.

Může jít třeba o kurz přežití v případě nějaké katastrofy? Války?
 Mám pocit, že se schyluje k velkému zlomu. Nevím, jak bude rychlý, nakolik bude plošný, ale blíží se změna. To není z mé hlavy, to mi přichází z toho přírodního internetu. Taková situace je nejrizikovější pro lidi, kteří žijí složitým a energeticky náročným způsobem života. Nerad bych to rozebíral takhle veřejně. To je vše, co k tomu můžu říct.

V co věříš, Petře?
V to, co je ve mně, co je živé, co funguje, co mi nemusí nikdo vysvětlovat, ani o tom nemusím nikde číst. Dennodenně to je se mnou. Ale co to je, to nevím. Já tomu říkám TO.

Děkuju Petře za velice zajímavý rozhovor, vysloveně jsem si ho užila. Hodně štěstí a rychlé připojení.

http://podstrom.cz/