JULIUS ŠIMKO

Julek ztělesňuje všechno to, co si představuji pod pojmem dobrý lékař. Má dostatek profesního sebevědomí, trvale se dále vzdělává ve svém oboru, dokáže přemýšlet i za obzor školské medicíny a neztratil nic ze své citlivosti a humanismu. Měla jsem to štěstí, že přijal mé pozvání do Svatojánu a já mohla prožít velmi zajímavé odpoledne v jeho společnosti. Jako krásný dárek jsem od něho dostala knihu poezie s vlastními fotografiemi, kterou vydal.

Proč sis vybral zrovna neurologii?

Protože neurologie má v sobě hodně logiky. Jakmile se člověk naučí anatomii nervového systému, tak si odvodí příznaky a nikdy to nezapomene. Ví, kde je postižení. To je stará, anatomická úroveň neurologie. V dnešní době k tomu přistupuje ještě znalost řady procesů v těle, které sice nejsou vidět, ale ovlivňují činnost mozku. Kolem toho je množství informací a to už je vyšší stupeň neurologie, kdy nestačí pouze anatomie, ale kdy se dostáváme k otázkám fyziologie a patofyziologie z hledisek mnohem komplikovanějších, než je struktura nervového systému.

Dříve se tedy mělo za to, že určité příznaky signalizují konkrétní poškození nervového systému a tím to končilo?
Dříve to bylo tak, že se vědělo, kde ta struktura je. Vědělo se, jaké jsou příznaky poškození, když je postižená, často se ale velmi málo vědělo o příčinách.

Takže když například ochrneš na polovinu těla, ví se, které místo v mozku je za to zodpovědné?

Tak, ano. V současné době se daří lépe dešifrovat příčiny neurologických onemocnění. Například  mozková příhoda není zdaleka jen ucpaná tepna. To, proč se ta která tepna ucpala, konkrétně třeba u mozkové příhody, nemusí mít jeden důvod. Může jich být víc.

Třeba výživa?
Třeba špatná činnost srdce, špatná rovnováha srážlivosti krve nebo převaha zánětlivých pochodů v těle. Ta mimo jiné může souviset i se špatným způsobem stravování nebo s nedostatkem pohybu. Může tam být prasklá cévní stěna... Těch příčin může být opravdu několik.

A stres není příčinou mozkové příhody?
Stres je příčinou řady chorob. Příčinou snad většiny chorob. Nebo jedním z významných faktorů. To člověk vidí i v běžné neurologické praxi. Například pacient, který byl dlouhou dobu ve stresové zátěži, protože třeba při zaměstnání studoval, pak se ještě něco závažného stalo v rodině, a on do půl roku poté, co se nakumuloval chronický stres, onemocněl roztroušenou sklerózou. Nebo další případ. OSVČ, velký tlak na to, aby se ten člověk uživil, aby měl z čeho uživit rodinu, do toho mu zemřel otec a ten člověk do tří měsíců po jeho úmrtí dostal amyotrofickou laterální sklerózu. To je onemocnění, které je nyní poměrně dobře známé z informací o průběhu choroby u bývalého premiéra Stanislava Grosse. Na pacientech, kteří projdou ordinací, vidí člověk úplně jasně význam stresu v podstatě u všech chorob. Udržet si duševní hygienu a rovnováhu v sobě je kardinální otázka. Jakmile tato rovnováha chybí , tak negativní emoce přes takzvaný limbický systém  ovlivní  autonomní nervový systém. Ten funguje nezávisle na naší vůli.  V prostředí internetu a různých reklam narazíte na nabídky vyšetření autonomních funkcí. Jsou to vyhozené peníze. Funkce tohoto systému je velmi variabilní a jednorázové vyšetření, zvláště v cizím prostředí, je prakticky bezcenné.

Jak tě poslouchám, mám dojem, že tvůj přístup není běžným přístupem neurologů, možná všech lékařů. Že by se lékař zajímal o to, zda nejsem jako pacient ve stresu, jaké mám starosti v zaměstnání a v rodině. S tím se člověk běžně v ordinaci nesetkává, že by se ho na to lékař ptal.
Je to dané nedostatkem času. My jako doktoři jsme často tlačeni časem do té míry, že s pacientem nerozebereme jeho situaci tak, jak by si to zasloužilo. Protože bychom to nestihli. Když ke mně přijde pacient, vyptávám se ho na nemoci v rodině, jaké bere léky, jaké prodělal choroby, jaké má zaměstnání, jak se stravuje, abych měl představu o jeho životním stylu. Než se začnu ptát pacienta na chorobu, se kterou přišel, měl bych znát jeho pozadí. Když přijde člověk s bolestmi hlavy a já vím, že je dlouho ve stresové zátěži a bolesti hlavy splňují kritéria pro tenzní bolest hlavy, která je dnes jednou z nejčastějších, tak budu vědět, že pro pacienta bude v první řadě důležité zbavit se stresu. Udělat si pořádek ve vztazích, v duševní hygieně. Nebudu mu psát prášky, protože vím, že medikace u tohoto typu bolestí hlavy nemá trvalejší efekt. Léky pomohou na chvíli, ale pokud není řešena příčina, což je u tenzních bolestí hlavy chronický stres, tak jsou z dlouhodobého hlediska k ničemu. Naopak mohou pacienta ohrozit svými nežádoucími účinky.

Jak odhaduješ procento těch pacientů, kteří na to přistoupí? Řeknou dobře, tak mi nedávejte léky a já se pokusím meditovat, chodit na procházky, nebudu se hádat s manželkou a v práci dám výpověď a najdu si jinou. Přece to většinou chtějí řešit okamžitě, chtějí úlevu hned teď. 
Je to pravda. Zkratkovité řešení pacienti často přímo vyžadují. Mnohdy se setkávám s tím, že se lidé naštvou na doktora, pokud tohle zkratkovité řešení nezvolí, protože mají pocit, že se jim nedostává dobré péče. Dobrá léčba ale vyžaduje, aby se nad sebou zamyslel pacient společně s dobrým lékařem. Dobrý lékař by mu měl říct, jaké chyby dělá a dobrý pacient by měl tyto chyby odstranit. Mám ve své ordinaci několik krásných příkladů, kdy to zafungovalo. Přišel například pán, který byl trošku obézní, měl vyšší cukr, zadýchával se při námaze, měl vyšší tlak a vyšší kyselinu močovou. Říkal jsem mu, chytá se vás cukrovka, chytá se vás dna, nejlépe byste udělal, kdybyste se začal pohybovat a změnil stravovací návyky. Vylíčil jsem mu, co by měl jíst, že by měl omezit jednoduché cukry, uzeniny, že by měl stravu směřovat spíš k zelenině a kvalitnímu proteinu. Informoval jsem ho o zásadách přiměřené kondiční aktivity aerobního typu. On to udělal, změnil svůj životní styl a za tři měsíce ke mně přišel a moc mi děkoval. Řekl, že se nezadýchává, že manželka je překvapená z toho, jak chodí do kopce a ona mu nestačí. Cukr se mu srovnal, neměl už zvýšenou kyselinu močovou a nepotřeboval žádné léky na tlak.

To stačilo málo.
Přesně. Takhle motivovaný pacient je poklad pro doktora. Já rád utratím svůj čas, jsem s ním, vysvětlím mu to, pokud to má smysl. Jsem pak spokojený stejně jako on.

Ale takoví pacienti jistě nepřevažují.
Určitě ne.

Lidé asi rádi předají zodpovědnost do tvých rukou a mají pocit, že je to tvůj problém. Ty se s tím poper, oni jsou pacienti. Čekají, co vymyslíš.
Myslí si, že prášek je zachrání, a často je harmonie skrytá v životním stylu, nikoliv v prášku. Když si pacient přizná, že někde dělá chybu a odstraní ji, tak se mnohdy dějí zázraky.

Jsi částečně nakloněn i alternativní medicíně? Mám na mysli třeba přírodní léčbu bylinami.
Určitě.

A co homeopatie?
Na homeopatii mám osobně nevyhraněný názor. Mou manželku bolel zub, nebo spíš trojklaný nerv. Byla u zubaře, dělal jí rentgen, nic se nenašlo. Dal jsem jí neurologické léky, které se na tohle dávají. Trochu se jí ulevilo, ale bolesti se znovu objevily. Zkusil jsem jiný lék, měla po něm závratě a k ničemu to nebylo. Chtěl jsem nechat udělat magnetickou rezonanci, ale ona odmítla. Šla k homeopatičce a ta jí dala Aconitum nappelus nebo nevím už přesně, co to bylo. Příští den se jí provalil absces u zubu a bolest byla pryč. V duchu jsem si říkal, u zubaře byla, zub rentgenovali. Tak jaká je to úroveň toho zubaře, když to nepoznal? Druhá věc, nad kterou jsem přemýšlel – jak je možné, že zabrala homeopatie, když jedna polovina placebem kontrolovaných studií říká, že homeopatie je blbost a nefunguje a jde o placebo efekt, který přibližně u 30 procent lidí funguje. Druhá polovina říká, že homeopatie funguje, mimo jiné i proto, že funguje i u dětí a zvířat. Nemám ustálený názor, protože nemám dostatek zkušeností. Nechci to odsuzovat ani vynášet do nebe. Moje jediná osobní zkušenost je ale dobrá.

A jak se díváš na akupunkturu? Ta už má přece k neurologii trochu blíž, v těle vedou dráhy, meridiány, které se možná někde shodují s nervovými drahami?
To bych nerad komentoval. Neměl jsem zatím možnost systematicky sledovat pacienty léčené akupunkturou. Vím jen to, že řada vědců zpochybňuje existenci meridiánů. Podle některých je jedno, kam se ta jehla píchne. Lidi, kteří akupunkturu dělají, tohle vůbec neberou a jsou přesvědčeni, že je účinná. V databázi PubMed, která je patrně největší databází odborných medicínských publikací, najdete o akupunktuře tisíce článků a studií. Řada z nich vychází pro tento typ léčby příznivě. Možná záleží na diagnóze. V Hradci Králové je teď nové Centrum čínské medicíny, tak se třeba i my nezasvěcení od kolegů z tohoto centra v něčem přiučíme.

Já si osobně myslím, že by to mohlo klidně fungovat vedle sebe a oba směry by se mohly doplňovat.
Určitě. Myslím si, že je nešikovné, že přebíráme čínské a jiné exotické rostliny, přitom naše evropské rostliny jsou často stejně účinné a lze jimi dosáhnout dobrých léčebných výsledků. Vzpomínám si na příklad z praxe, kdy okolo nás chodil na zahrádku soused a pořád kašlal. Jeho maminka se jednou zastavila a říkala, že má už několikátá antibiotika a pořád se to nelepší. Ptala se, zda nevím, co by mu pomohlo. Poradil jsem mu dva tři stroužky česneku každé ráno a čaj z divizny s mateřídouškou. Do deseti dnů byl bez kašle.

To mělo rychlý účinek.
Česneková silice se vylučuje přes plíce, dechem a tím desinfikuje dýchací cesty.

Prý působí nejen antibioticky, ale i antiviroticky.
Ano, cibuloviny vůbec. Dříve se nechávaly nakrájené cibule v místnostech, aby desinfikovaly vzduch v domě.

Tyhle obyčejné věci často fungují, ale protože jsou tak obyčejné, tak to lidi ani nezkusí. Zdá se jim, že to nemůže být účinné. Snad proto raději sáhnou po čínských bylinách, které jsou exotické a mají třeba razantní nástup.
Ale nejsou z našeho prostředí a nemusíme na ně být zvyklí. V lékařské praxi jsem viděl selhání ledvin a jater po čínských bylinách. Vždy neplatí, že bylinná léčba rovná se léčba bez nežádoucích účinků.

To je pravda, ale u těch českých zas takové nebezpečí nehrozí, až na pár výjimek.
U většiny ne.

Takže tě bylinky zajímají?
Určitě.

Máš nasušeno?
Ano.

Jakou bylinku máš oblíbenou?
Nedám dopustit na česnek, i když je pravda, že ne každý ho snáší. Jsou lidé, kteří v sobě mají málo tepla, jsou zimomřiví a pro ně jsou cibuloviny dobré.

To jsou vlastně principy ajurvédy. Typy váta, pitta a kapha. Tady bychom se klidně mohli poučit.
To je pravda. A léčit podle typu. Právě pro takové zimomřivější typy jsou ideální cibuloviny, jsou perfektní jako prevence. Pro ty, kteří v sobě mají hodně energie, ohně, takoví ti cholerici, pro ty se hodí něco chladivého, třeba například máta.

Takže ve své praxi doporučuješ pacientům i byliny?
Určitě. A samozřejmě úpravu stravy. Například ořechy a různá semínka jsou velmi zdravé.

Jakých prvků máme tady u nás nedostatek? Četla jsem, že dnes je dokonce mezi lidmi deficit železa, je to tak?
Myslím si, že železo není zas tak velký problém. Mnohem horší je to s vitamínem D.

Protože jsme málo na sluníčku?
Ano, protože se někdy zbytečně chráníme před sluncem, jsme většinu dne v interiéru, nejíme mořské ryby. Paradoxně se zjistilo, že Italové jsou na tom hůř než Švédové, kteří si vitamín D srovnají právě díky mořským rybám. Nabrali jsme vzorky krve více než tisícovky lidí z běžné ambulance a zjistili jsme, že normální hladinu vitamínu D mělo asi dvacet procent lidí. Většina Čechů má nízkou hladinu vitamínu D. Někdy se ovšem z vitaminu D dělá pomalu všelék, což samozřejmě není pravda.

Ano, to jsem taky slyšela, že nedostatek vitamínu D je příčinou mnoha chorob.
Jedinou příčinou onemocnění není nedostatek vitamínu D téměř nikdy. Je ovšem fakt, že optimální hladina vitaminu D má význam především u autoimunitních onemocnění, možná i u alergií a řady chorob takzvaně civilizačních. Ukazuje se, že vitamín D je důležitý i pro dobrý průběh těhotenství. Nekritické dávkování vitaminu D bez kontroly hladiny může být ovšem dvousečné. Některé studie totiž naznačují, že pro riziko některých nádorů je špatná jak nízká, tak příliš vysoká hladina vitamínu D. Jak to bývá i zde platí všeho s mírou.

Dá se předávkovat?
Že by se při nadbytku vitamínu D rozvinuly skutečně toxické příznaky, je vzácné, ale jak jsem naznačil, neví se, jaká je ta horní bezpečná hranice. Ví se, že když máš v krvi méně než 30 nanomolů na litr (nmol/l) vitamínu D 25OH, je to špatné. Horní hranice se udává do 80 – 150 nmol/l. Toxicita se projeví až nad 300. Je tam velké vakuum, v podstatě se neví, zda je nějaké významné zdravotní riziko, když je hladina dlouhodobě vyšší. Více než přibližně 150, 200 nmol/l. U lidí, kteří jsou hodně venku a na slunci, je přirozená hladina okolo 120, 130 nmol/l na litr. Zatím je diskuze otevřená.  Takové představy, že když má člověk nízký vitamín D a srovná ho, vyléčí si veškeré choroby, ovšem nefungují.  U řady chorob, to ale význam má. Třeba u roztroušené sklerózy a jiných autoimunitních chorob jako například revmatoidní artritida. Když si tito pacienti srovnají hladinu vitamínu D, tak se velice často sníží aktivita té choroby. Kupříkladu jeden kluk z mé ambulance, který za mnou přišel s bolestmi hlavy. Zjistil jsem, že má velice nízkou hladinu vitamínu D, doporučil jsem mu kapky vitaminu D, které dostávají kojenci. Bolest hlavy se nezlepšila, výrazně se mu ale zlepšilo akné, které měl řadu let a těžké.

Ale v mořských rybách je rtuť a další toxické látky a naši předkové tady žádné mořské ryby nejedli a patrně netrpěli nedostatkem vitamínu D. Byli víc venku. Sluníčko má na tom asi větší zásluhu.
Určitě. Přibližně do pětačtyřiceti let věku je vysoká schopnost kůže tvořit vitamín D. Se zohledněním kožního fototypu stačí pravidelný pobyt venku na slunci a nevznikne jeho nedostatek. Měl jsem v ordinaci teenagera, kluka okolo sedmnácti let, který trávil život u počítače. Navíc to byl Rom a jejich kůže potřebuje daleko více slunce, aby vytvořila stejné množství vitamínu D jako my. On ven téměř nechodil a vitamín D neměl měřitelný, v krvi ho skoro neměl.

Vyřešil jsi to Vigantolem, jak to dopadlo?
On už na kontrolu, jak to u nich bývá, nepřišel. Bez spolupráce pacienta to nelze řešit. Jedna z teorií, proč černoši nebo Romové, mají vyšší úmrtnost na civilizační choroby než bílá populace, tedy když se přestěhují do zeměpisných šířek, kde není tolik slunečního záření, je, že mají nedostatek vitamínu D.

To je zajímavé, to jsem vůbec netušila.
První výzkum na tohle téma se týkal nádorů tlustého střeva. Pacienti s nízkou hladinou vitamínu D přežívali méně než ti, kteří ho měli dost.

Vidíš to, jak je slunce vlastně blahodárné? Existovaly sluneční lázně, to už dnes vůbec není. Našli jsme doma knihu Naše dítě z roku 1963, kde je doporučeno: sluňte novorozeně každý den podle doporučení. To je dnes úplně zakázáno, podle dnešních doporučení nesmí dítě do jednoho roku vůbec přijít na slunce, místo toho dostává Vigantol. Slunce je dnes strašák a nepřítel.
Ano, každý se bojí melanomů, kožních nádorů, ale přitom to může být obráceně. Když je restrikce slunce až moc, tak se to může obrátit v neprospěch. My jsme jako lidstvo v podstatě vygumovalo sluneční periodu ze svého života. Vstáváme v létě v zimě pořád stejně a přitom bychom to vůbec neměli dělat. Přirozené je vzbudit se se sluncem a hodinu, dvě po západu slunce jít spát. Náš rytmus by měl být dán sluncem. Světlo zářivek a monitorů má možná vlnovou délku nastavenou pro bdělost jako polední světlo, kdežto večerní slunce už má jinou frekvenci, je v červeném spektru a podporuje vylučování melatoninu. Naše umělá světelná perioda nám dělá medvědí službu. Obtížněji dochází k přirozenému útlumu. Snad i to může být významnou příčinou rozšířené nespavosti a depresí.

Třeba by stačilo upravit žárovky.
Nebo mít větší vazbu na přirozené světlo.

Tvou specializací je epilepsie. Myslíš si, že je možnost léčit ji alternativně? Existují byliny, které mohou pomoci při léčbě epilepsie?
Na epileptologickém kongresu v Římě přednášela jedna doktorka z afrického státu, na jehož jméno si už nevzpomenu a srovnávala účinnost léků, které jsou používané při léčbě epilepsie a účinnost bylin, které místní šamani používají k léčbě epilepsie. Ta účinnost vyšla stejná. Přírodní alternativy asi jsou, možná že jim brání v širším užití i to, že rostlina je hůře definovatelná co do složení, nelze zaručit konstantní množství účinné látky sklizeň od sklizně a rostlinu od rostliny. Také si myslím, že pokud se toho neujme farmaceutický průmysl, tak ta léčba nebude mít propagaci a nikdo se o tom v podstatě nedozví.

A aby si člověk doma sám léčil epilepsii je patrně riskantní.
Z našeho prostředí neznám rostliny, které by zvládaly léčit epilepsii. Je pravda, že jako lékaři nejsme v tomto ohledu vzdělaní, protože se o bylinách na medicíně prakticky vůbec neučí.

Myslíš si, že by bylo vhodné to učit?
Myslím si, že zcela určitě. Léčba by nebyla třeba tak rychlá, ale byla by méně zatížená nežádoucími účinky. U epilepsie je čistě rostlinná léčba patrně nereálná, spíš si myslím, že rezervy jsou v tom, že se u pacientů nevyšetřují například potravinové alergie.

Jedna z příčin epilepsie může být i potravinová alergie?
Když člověk neví, že má alergii na nějakou potravinu, která je běžnou součástí jeho jídelníčku, jako je třeba lepek nebo kravské mléko, má v těle chronický zánět a ten může zhoršovat aktivitu epilepsie. Běžně se to nevyšetřuje.

Dá se epilepsie léčit operativně?
Jsou typy epilepsie, kde je chirurgická léčba účinná. Když nefunguje farmakologická léčba, tak by pacient měl projít epileptologickým centrem, které zváží, zda je nebo není indikovaný k operační léčbě epilepsie. Pacient po operaci nemusí mít vůbec záchvaty a často lze postupně i vysadit léky.

Ty máš soukromou neurologickou praxi?
Ano, přesně tak, neurologickou ordinaci mám v Rychnově nad Kněžnou a v protizáchvatové poradně ordinuji v Hradci Králové ve Fakultní nemocnici. Tam jsou zkušenosti poměrně bohaté, člověk si například uvědomí, že poměrně častý omyl nás neurologů je, že vedeme synkopy jako epilepsii.

Co to je?
Synkopa znamená, že člověk spadne, omdlí, ztratí vědomí. Třeba sedí a najednou má černo před očima, zamotá se. Může u toho mít i nějaké ty křeče. Není výjimkou, že se to uzavře tak, že se jedná o epilepsii. Přitom to jsou křeče z toho, že mozek má krátkodobě nedostatek kyslíku.

Třeba vinou nízkého tlaku?
Třeba z nízkého tlaku. Dojde tam k několika křečím, ale nemusí to být epilepsie.

Takže se nasadí léky?
Nasadí se mu léky a třeba za pět let se zjistí, že to není epilepsie, ale synkopy. To je jedna relativně častá příčina omylu. Pak je druhá, a to jsou záchvaty psychogenní. Ten člověk z nějakého důvodu předvede záchvat.

Aha, takže přímo hysterióni?
Ano, buď hysterický, nebo účelový záchvat, pokud z nějakého důvodu pacient potřebuje uniknout do choroby.

Na to ale léky nepomáhají.
To se pozná jedině tak, když se ten záchvat zachytí na videu a současně na EEG. To vyšetření se jmenuje video EEG monitorace. Zjednodušeně řečeno, je tam jasně vidět, že na EEG není nic.

Je to časté?
Když analyzovali velké soubory lidí, které neurologové poslali do epileptologických center, tak přibližně třetina z těch lidí neměla epilepsii. Z té třetiny to bylo tak půl na půl synkopy a psychogenní záchvaty.

U těch psychogenních záchvatů převažují ženy?
Ani ne, neřekl bych, že je jich velká převaha.

To ti lidé opravdu berou léky, které jim mohou poškodit zdraví, jenom proto, že to hrají?
Nechají se třeba i zaintubovat, odvézt záchrankou, uspat a léčit.

Vždyť normální člověk se doktorům spíš vyhýbá, pokud může, ne?
Dokonce jsme měli video, kde si pacientka sama prokousla jazyk tak, až krvácela. Okolí zavolalo záchranku, ta přijela, viděla, jak se pacientka zmítá v křečích a z úst jí teče krev. Ta žena byla léčena více než šest let pro epilepsii, ale nebyla to epilepsie, byly to psychogenní záchvaty. Přišlo se na to až video EEG monitorací. Zachytil se záchvat a bylo vidět, že na EEG nic není, že je to psychika.

Když tedy dojde ke konfrontaci, jak to ti lidé přijmou? Jak se to řeší?
Vysadíme léky na epilepsii a snažíme se, aby ten člověk přijal to, že musí být sledovaný psychiatrem. Že má nějaký problém, který má řešit psychiatr, protože nejde o neurologické onemocnění.

A oni se vás snaží přesvědčit, že jsou normální, že nejsou blázni. Asi to nepřijmou dobře, ne?
My se jim to snažíme vysvětlit, aby to přijali, protože jinak je to slepá ulička. Oni se musí psychiatricky léčit.

Třeba jen vymění doktora za doktora, nemoc za nemoc a jsou spokojení, nějaká choroba zůstane, jsou nadále litováni. To by mě nikdy nenapadlo, že tolik epileptiků to předstírá.
Když je to čistě psychické, dá se to ještě poznat. Existují ale i skuteční epileptici, kteří některé záchvaty předstírají. To je pak těžké, ale také máme finty, jak to poznáme. Ty ale nebudu prozrazovat. Směje se.

Může mít epilepsii i docela malé dítě?
Ano, jistě, o ty se stará dětský neurolog. Jsou věkově vázané epileptické syndromy, epilepsie může začít i při narození, perinatálně. Příčin může být řada. Neuroinfekce, různé poruchy vývoje mozkové kůry a podobně.

Stává se ti, že k tobě jako k neurologovi přijde někdo, kdo je spíš psychiatrický pacient, když pominu ty psychogenní záchvaty?
Určitě. Jednoznačně sem patří třeba syndrom vyhoření, deprese. Ti lidé mají řadu nespecifických potíží. Bolí je hlava, trpí nespavostí, jsou často nemocní, mají úzkosti. My provedeme komplexní vyšetření, uděláme třeba i magnetickou rezonanci, nabereme krev a nezjistíme nic.

Máš dojem, že je za dobu tvé praxe nárůst neurologických pacientů?
Rozhodně je nárůst bolestí hlavy a nespavosti. Je to patrně dané úrovní stresu ve společnosti.

Strava za to nemůže?
Pořád si myslím, že to nejdůležitější je hlava. Když není v pořádku psychická rovnováha člověka, tak může jíst jako pánbůh a stejně nebude zdravý. Důležitá je stabilita, síla osobnosti a reaktivita na stres. Pokud se se stresem dokážu rychle vyrovnat, tak jsem málo ohrožený. Nejhorší kombinace je slabá osobnost a špatná reaktivita. Podnět nemusí být ani silný, aby takového člověka vykolejil. Pokud je špatná reaktivita, člověk se s nějakou stresovou situací dlouho vyrovnává. Jasně to ukázaly studie imunity na studentech, kteří šli ke zkoušce. Zkoumala se aktivita buněk imunitního systému a zjistilo se to, co dá selský rozum, že buňky imunitního systému vystavené stresu jsou hůře aktivní. Jejich funkce je oslabená. Sám jsem to viděl na dceři, během zkouškového období byla stále nemocná, i když jedla pořád stejně zdravě jako mimo zkouškové období.

To se říkalo vždycky, že všechno je v hlavě, zdraví i nemoc.
Každý známe případy ze svého okolí, kdy dvojice spolu dlouhé roky žije. Jeden zemře a za pár měsíců odejde i ten druhý.

Zajímá tě celostní medicína?

V tom je kámen úrazu, že v tom nejsem systematicky vzdělaný. Celostní medicína mě zajímá, ale nejsem v ní profesionál. Myslím si, že když je k sobě člověk dostatečně upřímný, sám ten problém najde.

To sice ano, ale mnohem těžší je s tím také něco udělat. Uvědomit si příčinu je poměrně snadné, ale co pak dělat? Jsi třeba úzkostlivý, špatně se srovnáváš s jakoukoliv změnou ve svém životě a máš z toho časté bolesti žaludku. Ale co s tím? Bolí mě žaludek z toho, že nemám peníze na složenky, ale jak to mám udělat, abych se tím přestal stresovat?
Možná někdy pomůže už jen uvědomění si té příčiny, je to první krok. Když člověk najde problém, tak má dvě možnosti. Buď ho aktivně překonat, nebo se mu vyhnout. Když o sobě vím, že nejsem člověk stvořený pro urgentní medicínu, tak se nebudu vystavovat prostředí, kde je zapotřebí rychlé rozhodnutí, kde se pracuje pod velkým časovým tlakem, kde jsi vystaven situacím, které tvá osobnost nedokáže řešit bez velkého pocitu stresu. Každý hrajeme s kartami, které máme.

Jak ty léčíš svůj stres?
Na stres u mě zabírá nejlépe pohyb. Jezdím na kole nebo chodím běhat (pozn.: Julek přijel na kole k nám do Svatojánu až z Týniště nad Orlicí, kde žije). Pomáhá mi také hudba. Sednu si s kytarou a hraju. V poslední době občas chodíme na slackliny, to se člověk musí soustředit jenom na tu rovnováhu, hlava nemá čas na nic jiného.

Máš kapelu?

V podstatě kapelu nemáme, hrajeme s Honzou Šimkem, který hraje na harmoniku, já hraju na kytaru. Je to zvláštní kombinace, protože Honza tím svým podáním improvizační harmoniky rozbíjí moje soustředěné naivní úsilí a dává tomu dobrý kontrast. Fakticky je na Honzovi velmi cenné to, že on jde se svým autentickým pocitem a snaží se rozbít cokoliv, co je strukturované a předem vymyšlené. Snaží se tomu dát prvek náhody.

To tě nestresuje?
Ne. Já rád improvizuji. Když jsem dělal dětem Spejbla a Hurvínka, byly to vždycky improvizované scénky a nikdy jsem nevěděl, jak to začne a jak to skončí. Improvizace je krásná.

Hrajete po klubech?
Při té práci není moc čas. Hrajeme na vernisážích, kde vystavím své fotky a básničky. Autenticitu hledám i ve fotografii. Kdybych si měl aranžovat zátiší, tak to nikdy nevyfotím.

Fotíš přírodu nebo street?
Fotím street art, ale ne žádné čmáraniny. Co kdo napsal. Je to autentické v tom, že to z toho člověka vyplynulo a on to dal na tu zeď. A teď to křičí na kolemjdoucí. Rád fotím i lidi.

Momentky nebo portrét?

Momentky. Tuhle jsem šel po Praze, na Staroměstském náměstí. Hraje tam jeden saxofonista. Už před osmi lety jsem ho fotil a to už byl starý, a teď je zase o těch osm let starší. Vyfotil jsem ho znovu a dal jsem si ty fotky vedle sebe. Zjistil jsem, že tomu člověku se nemění gesta, ale přibyl tam jeden hezký moment. Teď, když jsem tam šel, tak jedna maminka držela dítě a to malinké dítě mu házelo do klobouku peníze. Tak jsem si říkal, jak se ta smyčka života uzavírá. Za těch osm let zestárnul, ten saxofon už skoro neudýchá, a to spojení malého dítěte se starým muzikantem bylo moc pěkné. Když člověk nedělá umění s nárokem na slávu a peníze, má prostor zrát. Jednu písničku jsem začal psát, když mi bylo šestadvacet a dopsal jsem ji loni v osmačtyřiceti. V té písničce se sešly dva úhly pohledu, erotická láska a láska, která nás přesahuje a která nemá s erotikou nic společného. Je to spíš láska k člověku jako takovému. Z toho začátku se to přesmyklo a na konec té písničky mě navedla až návštěva v domově důchodců. Viděl jsem tam lidi, kteří často byli před vyhasnutím. Najednou jsem pochopil běh lidství od začátku až po ten konec. A teprve pak jsem tu písničku dopsal. Říkám si, jaká je to paráda, když si člověk může dopřát tohle zrání, než když něco musí tvořit pod tlakem. Pak to nemusí být pravda, pravdě se člověk vyhne v zájmu toho, aby to bylo rychle hotové. Když to máš jako koníčka, můžeš to střádat, prosívat časem a pomalu sbírat to, co má cenu. Často se setkávám s přetvářkou. Sám u sebe se snažím o pravdivost, o to, abych něco nehrál.

V co věříš, Julku?
Že tam, kam máš dojít, tam dojdeš. Mohu to vyjádřit podobenstvím. Směje se. Jednou jsme šli v Adršpachu, a tam je Skalní kaple, církevní místo. Říkal jsem dětem a ženě: tak kudy půjdeme? Třeba tudy. Na dalším rozcestí zase: kudy? Tudy. Šli jsme naprosto náhodně. A přesto jsme došli k té Skalní kapli.  Zajímavé bylo, že v ten den zemřel Jan Pavel II. Říkal jsem si tehdy, že jsem tam měl prostě dojít. Několikrát jsem měl na té cestě možnost rozhodnout se pro jiný směr a já se rozhodl tak, že jsem k té kapli došel. Nevěřím v náhody. Myslím si, že člověk tady na světě má nějakou cestu, po které ho vede třeba jeho podvědomí nebo něco, co rozumem nevysvětlí. Tam, kam má dojít, dojde.

Jak by sis přál, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata?
Že jsem na ně měl čas, že jim se mnou bylo pěkně, že se u mě cítila dobře. Že jsem se zajímal o to, co dělají. Aby říkala: děda Julek byl ten, který měl rád lidi, ten, který nebyl ješitný, ten, který byl rád, když ostatním je pěkně. Člověk nemusí pořád stavět dopředu sebe, někdy může být schovaným pozorovatelem, kterého těší radost druhých.

Děkuju ti, Julku, za krásný rozhovor, ať tě stále těší tvoje práce a naplňují tvé koníčky, ať jsi šťastný.

PAVEL J. HEJÁTKO

Na Pavla jsem dostala tip od známé, tak jsem ho oslovila a on kupodivu s rozhovorem souhlasil, i když se mi později se smíchem svěřil, že si říkal: panebože, to jsem to dopracoval! Budu dělat rozhovor s nějakou kuchařinkou!
Pavel je především básník, muzikant, levicově orientovaný politický glosátor, původní profesí vystudovaný orientalista a až teprve potom je potetovaný. Tetování je na něm to nejnápadnější, ale určitě ne to nejzajímavější, jak je tomu pohříchu u mnoha tetovaných.
Ještě dříve, než jsme se vůbec dostali k otázkám, vzal Pavel do rukou svou kytaru a zahrál nám. Jeho písničky jsou vlastně zhudebněná poezie, musíte se zaposlouchat do textů, není to kulisa k nějaké činnosti.

Pavle, co tvým písničkám lidé říkají?

Jak kdo. Někteří lidé říkají: Hejátko, to je Kryl jedenadvacátého století! A druzí: To je ten šmejd komoušskej.

Teď někdy ti vychází první CD, viď?

Ano, moje debutové album Vlaštovky v petroleji vychází přesně v sedmičkový den, tedy v pátek 17.7. 2015. Vydávám si ho sám. Už jsem měl domluvenou firmu, která by ho vydala, jenže chtěli předem slyšet všech patnáct písní, které tam budou. Rozhodli se, že prý vydají jen ty milostné a ty politické že ne. A já to tam mám tak půl na půl, takže by to CD muselo mít jenom nějakých sedm písní. A to jsem vážně nechtěl.

Čeho se bojí? Že by se to neprodávalo?

Naopak.

Ale o to přece obchodníkům jde, aby se něco prodávalo, ne?

Jenže oni chtějí a musejí být za dobře i s lidmi kolem Karla.

Myslíš, že jim to někdo zakázal?

Ne, to ne... Spíš řekněme, že nedoporučil.

Jak probíhají tvé koncerty?
Běžně mívám dvouhodinové recitály po hospodách, klubech, literárních kavárnách, knihovnách, čajovnách, na školách, v kulturních domech. Sedím u stolu, popíjím pivo, okolo mě sedí lidi a já hraju a zpívám. Lidi se zpočátku baví mezi sebou, ale pak mě začnou poslouchat a po té dvouhodinové one man show písní a recitace odcházejí leckdy úplně vyměnění.

Zdeptaní?
Ani ne zdeptaní, já mám v písních vždycky nádech naděje.

Až za hrob

Zatne se do kostí - rozum i s hloupostí

zemřít se vyplatí - nejlíp mladý

suché rty líbají - zvráceně chutnají

na mě se přitisknou - šepotají

Myšlenkou mizejí - proměny v záhlaví

na klícku klepají - s drahokamy

zítra to napíšu - do básní, do písní

zítra to povím celé zemi

Že bolest rukou - které už nehladí

vrány mi vklovají - do pelesti

možná se mýlím - ale jsem náhradník

a tomu nikdy - nejde štěstí

Na hrdle obojek - z pampelišek

kajícnost kdesi - v nedohlednu

vystřelíš šíp - z hvězdných výšek

a já si do hlíny v klidu lehnu

Líto mi pravdy - která lhala

aspoň sto - říkala - říkávala

slova se povídaj - řeka teče

loučím se s grácií vypravěče

Bělma která jsem zakrvácel

když jsem se domů - z dálky vracel

do nůžek touhy - strach se plíží

polštář obejmi - lítaj netopýři

Nepřijde dopis - už ani řádka

nejsem už přítel - ani kamarádka

jazyk mám svázaný - nechce říci

jak strašně snadné být prchající

Uhas mne plamenem - rány zavaž

stejně jsou od tebe - ty je dáváš

náš hřbitov v Zahrádce - ten už čeká

když smrtka troubí - z nedaleka

Ceníš si víc svých politických písní nebo těch milostných?
Myslím si, že mám hezké jak ty politické častušky, ty kryloviny, tak ty milostné písně. Ty se samozřejmě líbí více ženám.

Všimla jsem si, že máš silnou fanynkovskou základnu žen, které velmi chválí tvé milostné písně.
I básně. Já jsem především hlavně básník. Já se k písničkařině dostal vlastně omylem. Hraju na kytaru sice dvacet let, ale v podstatě na ni vůbec neumím hrát, beze srandy. Hraju tři čtyři akordy a s tím si vystačím. V roce 1998 jsem začal s autorskými čteními. Byly to často velké literární festivaly, kde je takových básníků dvacet a jdou jeden za druhým na pódium a recitují a čtou své básně. V sále je třeba dvě stě posluchačů, při třetím básníkovi a desáté minutě polovina z nich spí. Mě to tehdy strašně uráželo. Natolik jsem ješitný a moje ego nedovolilo, aby mi lidi u toho spali, až jsem si říkal, hergot, já bych přece některé své básně mohl zhudebnit. Vzal jsem kytaru, která mi ležela ve skříni pět let netknutá, a zkusil jsem si ty tři akordy, které umím, nějak poskládat a tím ty posluchače probrat. Stále jsem ale zdůrazňoval, že jsem básník a dumkař a až potom písničkář. Najednou jsem ale přijel do města, kde jsem měl hrát a vidím plakát s nápisem: Pavel J. Hejátko, písničkář. Po recitálech chodí lidi a místo, aby si chtěli koupit mou básnickou sbírku, tak chtějí cédéčko. Já ty písničky pořád kladu na trochu nižší roveň než svou poezii, na druhou stranu tady u nás takovouhle písničkařinu dneska nikdo nedělá. Je to v podstatě opravdu pokračování Karla Kryla nebo raného Nohavici. Také mě přirovnávají k Okudžavovi nebo Vysockému, protože těmi mollovými tóninami, v nichž hraji, jsem orientován spíše na východ a moje písně jsou podobné ruským dumkám. Je to stará, relativně jednoduchá, ale sdělná a poctivá písničkařina. Není to nic moc odpočinkového a dnes se lidé chtějí bavit. Přijdou z práce a nechtějí slyšet to, o čem mluví a přemýšlí celý den, nechtějí, aby jim o tom ještě večer někdo zpíval. V tom je velký rozdíl oproti sedmdesátým nebo osmdesátým létům, kdy to lidé chtěli slyšet. Dneska je to spíš rozčiluje. A tak když máš nějaké publikum, tak je to vlastně skoro zázrak.

A co tě živí? Hudba to podle všeho není.

Živí mě překlady z ruštiny, recitály a tantiémy a honoráře z prodeje knížek, letos mi vyjde už sedmá básnická sbírka s názvem A mory, což je třísetstránkový výběr mé milostné poezie. Pavel z tašky při těch slovech vytáhl dárek pro mě – přivezl mi svou pátou a šestou sbírku, obě jsou moc povedené a obsahují nádherné ilustrace Evy Rozkošové.
A když je úplně nejhůř, jdu dělat rukama. Mám sice diplom, ale mám radši manuální práci než bílé límečky. Kopu výkopy s Ukrajinci nebo Romy. Mám prostě rád "rabočij klas", je mi bližší než dnešní intelektuálové. Když je vidím v televizi nebo na internetu v různých blozích, tak je mi z toho spíš na zvracení. Dělnická třída byla navíc vždy levicovější z podstaty věci, tak je mi tak nějak bližší.

Řekneš mi Pavle alespoň pár slov o svém tetování? Předem ses zmínil, že se o něm bavit nechceš, že je to pro tebe vyčpělá záležitost, ale vzhledem k tomu, že pracuješ jako redaktor časopisu Tetování a zúčastňuješ se jako porotce mnoha tattoo konvencí, tak se zdá, že tetování stále patří mezi tvé zájmy.
V každém čísle Tetování mám dva nebo tři články a já napsal těch článků „do šuplíku“ zhruba pět set, takže jsou publikovány postupně, i když osobně do redakce už nechodím, pro mě je to téma vyčerpané.

Chápu, na druhou stranu je to první věc, které si na tobě člověk všimne. Tetováž v obličeji u nás není zrovna obvyklá.
U nás to má v tomto rozsahu asi šest lidí.

Studoval jsi orientalistiku, inspirovalo tě maorské tetování nebo tetování původních Japonců, Ainů?

Mám asi sedm důvodů, které uvádím, když se mě někdo zeptá.

Tak mi uveď nějaký osmý, který jsi dosud nikdy neuvedl.
Ony jsou všechny stejně komické, vymyšlené.

Tak mi řekni ten pravdivý důvod.
Od malička jsem chtěl být tetovaný, zkrátka se mi to líbilo, to je všechno. Musel jsem jen počkat, až dodělám vysokou školu a rodičům odevzdám diplom. Když jsem byl malý, prohlásil jsem, že chci být potetovaný popelář. Bylo mi řečeno, že až odevzdám diplom, budu si moci dělat, co budu chtít. Ten popelář mě tedy pustil, ale tetování mi zůstalo. Skrze něj se ze mě ale stala černá ovce rodiny, oba dva rodiče jsou v tomto myšlenkově, jak se říká "stará garda".

Jsi tedy tetovaný, protože jsi to vždycky chtěl a líbilo se ti to, žádný hlubší, rituální smysl to nemá?
Kdybych měl dnes začít s tetováním, tak si buďto nenechám udělat ani čárku, budu bílý, protože to bude za čas velmi vzácné anebo se nechám potetovat ještě víc, než jsem teď. Jestliže má mít pro tebe tetování význam jedinečnosti, tak je výjimečné pouze mít 99 % těla pokrytých nebo zůstat čistý. Všechno mezi je šedá zóna, to už má dnes skoro každý.

To jsme si také všimli, my jsme potetovaná celá rodina, jsme ovšem v té šedé zóně, jak říkáš. Myslím si ale na rozdíl od tebe, že ta výjimečnost spočívá i v motivu.
Pro mě smysl tetování spočívá především v takzvané sociální odvaze, která se tady nikdy moc nerozebírala. Když jsem se v roce 2005 rozhodl pro tetování obličeje, bylo mi jasné, že první půlrok, než si na sebe zvyknu sám, natož než si na mě zvykne okolí, bude velice tvrdý. A také byl. Dnes, když na mě někdo kouká příliš dlouho nebo se za mnou otočí, první, co mě napadne je, jestli na sobě nemám nějakou skvrnu od kečupu.

Tys nebyl vždycky písničkář, před naším rozhovorem jsi mi poslal ukázku muziky, kterou jsi hrál dřív. Jedná se o grind coreovou kapelu Agony Conscience. Je to ostrá, tvrdá industriální hudba, na opačné straně hudebního spektra od těch tvých současných dumek. Co mi k tomu povíš?

Je to menšinový žánr a přesto jsme ve své době prodali 25 tisíc kusů CD po celém světě, bylo to neuvěřitelné. Bylo nám dvacet let, jezdili jsme hrát do Německa, Rakouska, Polska, Holandska a všude jsme měli narváno.

Proč to skončilo?
Nějak jsme z toho vyrostli. Tím nechci říct, že se mi to dodneška nelíbí, normálně ten žánr poslouchám. Už tehdy jsem psal texty a ty texty byly v podstatě velice odlišné oproti textům ostatních deathmetalových a grind coreových kapel, které zpívaly většinou o usekaných údech a podobně. U nás to byly už tehdy básně. A ten folk a písničkařina mě vždycky přitahovala, nicméně mě nikdy nenapadlo, že to budu sám někdy hrát. Když jsi na pódiu ve čtyřech, můžeš se za někoho schovat. Když ale jako písničkář vytvoříš v tichu atmosféru, posluchače pohltíš, tak je to velice energeticky vypjaté, nesmíš udělat jedinou chybu.
A proč to skončilo? Byli jsme rozdílné povahy a spojovala nás vlastně jen hudba. V ostatních věcech jsme si moc nerozuměli. Měli jsme se rádi, ale byli jsme každý naprosto rozdílná osobnost, ta dvacetiletá ega se nám tak hrozně mlátila, že se vůbec divím, že jsme to spolu vydrželi i ty tři roky. Odešli jsme na vrcholu, v nejlepším, zaplaťpánbůh za to. Ke konci jsme se skoro nesnášeli, jeli jsme na koncert a celou cestu tam i zpět jsme v autě mlčeli.

A jak jste na tom dneska? Scházíte se někdy?
Vídáme se sporadicky, ale jsme alespoň ve virtuálním kontaktu. Známe se už dvacet tři let.

Ještě dostáváte nějaké tantiémy?
Bohužel ne, ale je to jen naší hloupostí, měli jsme to velmi špatně smluvně ošetřené. Jinak bychom z toho asi i pěkně žili. To CD se dodnes prodává, i když je k dispozici na Uložto.cz v podstatě celé, tak přesto existují stále nadšenci, kteří si jej kupují. Je to neuvěřitelné.

Ty jsi studoval v rámci orientalistiky rusistiku a afrikanistiku, proč zrovna tyhle dva obory?
Jako malého kluka mě lákala Afrika, hltal jsem Hanzelku se Zikmundem, Holuba. V pubertě jsem se dostal k rastafariánství, přes lidi, kteří žili poustevnicky v severních Čechách, prakticky v lese, v různých dřevěnkách, odřízlí od elektřiny, svítili petrolejkou, byli přísní vegani. Nevím, kde je jim dneska konec, zda ještě takhle žijí nebo ne. Bavíme se o letech 1992 – 94. Mě to hrozně nadchlo a chtěl jsem pochopit a poznat, z čeho to vzešlo. Když jsem skončil střední zemědělskou školu a věděl jsem, že diplomu se z rodinných důvodů nevyhnu, řekl jsem si, že si vyberu tu nejméně praktickou školu. To se mi podařilo, protože toto vzdělání je v dnešní době prakticky nepoužitelné. Z toho pubertálního zájmu vyplynula afrikanistika a rusistika zase z rodinné anamnézy, moji předci sem přišli na konci 19. století. Můj prapraděda prchal tehdy před carským vojskem, protože měl narukovat na devět let. Bral to na západ a přišel na Moravu a musel na Vysočině opravdu řádit, protože Hejátků je v republice padesát tři a všichni na Vysočině.

A on byl Rus Hejátko?
Byl to Kazach Gejatko. Význam toho jména je prý poutník.

Poutník doputoval na Moravu.
Měl tam syna a z toho G se stalo H, aby zametl stopy. Dnes když v Kazachstánu nebo na jihovýchodní Ukrajině vyslovím jméno Hejátko, tak jim to nic neřekne, nepřijde jim to povědomé, ale když zmíním Gejatka, už tomu rozumí, vědí, že je to tam od nich. Jméno Hejátko nemá žádný český kořen.

Takže ruské kořeny tě inspirovaly i k tomu, že máš tak rád ruské dumky?
Ruská kultura mi přišla vždycky zajímavější než kterákoliv jiná. Konec feudálního Ruska v 19. století představuje ohromující pokladnici umění, kultury a vzdělanosti, počínaje Dostojevským a konče Čechovem. Takovou literaturu nemá žádná jiná země na světě. Amerika má svou zajímavou literaturu dejme tomu v 50. a 60. letech dvacátého století, ale tím to hasne. Rusko má skvělou literaturu kontinuálně od poloviny 19. století do teď. Česká republika a bývalé Československo také. My jsme měli špičkové básníky dvacátého století, na to se velmi zapomíná, spousta z nich upadla úplně v zapomnění. Se zahraniční poezií se to nedá vůbec srovnat, byli jsme o třídu výš. Když ale českou poezii přeložíš do angličtiny nebo němčiny, kouzlo se ztratí.

Píšeš třeba i v ruštině?

Mám pár věcí napsaných, ale nikdy jsem je nepublikoval. Když jsem si je četl a přemýšlel jsem nad tím, přišlo mi, že jsou v té ruštině slabší. A tady bych na to ani neměl publikum. Ani nemám ambice s nimi vyrážet do Ruska, tam mají dost svých současných autorů a vynikajících písničkářů. A to, že tady jsou glorifikované Pussy Riot, a nic jiného se o současné ruské kultuře neví, je věc jiná.
Já jsem stále čechoslovák, mám spoustu písní i ve slovenčině.

To umíš tak dobře slovensky?
Ano, minimálně v písních mám prý slovenčinu už docela i vybroušenou.

Byl jsi v Rusku?
Dosud nebyl, nicméně tam mám spoustu přátel, se kterými jsem v úzkém kontaktu a vím, že se tam jednou vydám.

A v Africe jsi byl?
Taky ještě ne. Hodně mě láká Etiopie. Ale asi bych už jel spíš na blind do toho Ruska než do Afriky. I když v Africe by to bylo snazší ekonomicky. Ovšem vyžaduje to velkou mentální přípravu, kdežto na evropskou část Ruska ani moc ne. Neláká mě ani tak Moskva, jako spíš ruský venkov, speciálně ruský východ a Sibiř nebo to vzít po ruské části tzv. "Hedvábné stezky" až k autonomní oblasti Ujgurska. Už sto kilometrů za Moskvou se žije velice jinak. Ze stejného úhlu, jakým nazíráme rozdíl mezi Prahou a moravským venkovem, je možné se dívat i na to Rusko. Praha je také stát ve státě, stejně jako Moskva, která má navíc nějakých patnáct milionů obyvatel.

Všiml sis ruského syndromu Já jsem Rus a kdo je víc?
Někteří Moskvané to mají, ale všiml jsem si toho i u Američanů. Je to patrně syndrom všech hlavních měst. Není to nic, co bych omlouval, ale když Rusové, kteří umí česky, sledují současná česká média, tak se musí cítit hrozně dotčení. Na druhou stranu je fakt, že ještě předtím, než nejen tady u nás začala rusofobie v plné míře, tak to, jak si obsadili Vary, mnoho lidí štvalo. Ale to je typický český fenomén. My prodáme i vlastní babičku, hlavně když to sype, ale pak když se to hodí, tak to obrátíme a použijeme v náš prospěch.

Je to podobné, jako když se sever Čech rozprodává Arabům. Máš nějaký názor na muslimy, který bys chtěl říct? Je to v současnosti velice přetřásané téma.
V devadesátých letech jsem byl velmi multikulturní. Pramenilo to u mě z toho rastafariánství a některé uprchlíky z Afriky jsem navíc i osobně znal. Ale jak to pozoruji nyní, tak bych hodil velkou zpátečku. Došla mi totiž jedna věc, která mi nedocházela v těch pětadvaceti. Muslimové, a to i ti takzvaně liberální, to mají hozené do té roviny, že když obsadí jakékoliv nemuslimské území pokojnou či nepokojnou formou, si je předělají k obrazu svému. Začíná to burkami na školách, halal jídlem v obchodech, těmi nenápadnými prvotními věcmi. A když s tím společnost nesouzní, tak začnou křičet, že je rasistická a xenofobní. Nejsou s to přijmout myšlenku, že oni jsou zde hosty. Odvěký boj mezi křesťanstvím a islámem má historické kořeny a význam, ty miliony mrtvých nebyly pro nic za nic. Naši předkové věděli, proč je hnali až k Turecku. Nebylo to jen tak z legrace, ovšem křesťanství řádilo antihumánně nejvíce v patnáctém a šestnáctém století, chovalo se nelidsky vůči člověku jako takovému.

A nejen k člověku.
Ano, i zvířatům a přírodě. V současnosti je to však jiné a to vážně nemám konkrétně katolickou církev v žádné oblibě. Neznám ale žádné radikální křesťany. Znám bigotní, ale neznám radikální katolicismus. Nemám pocit, že země, do kterých přichází křesťanští uprchlíci, byly rekatolizované nebo tam byly podobné snahy. Že by byly v takových zemích občanské války nebo nepokoje. Tento fenomén v podstatě ani neexistuje. Když přichází islám na křesťanské území, tak je to střet kultur do té míry, že oni si v podstatě připravují půdu na to, aby jejich děti žily už v islámském světě, a dělají pro to všechno. Ta starší generace to bere tak, že mají čas. Ti umírnění muslimové na to jdou chytře, ze západní kultury si vezmou to nejlepší, to, co jim vyhovuje, co je pohostí, co jim zajistí bezpečí. Počínaje sociálními dávkami a konče vzdělávacím systémem. Přitom doma učí děti něco jiného, než čemu je učí škola. Skutečně tu hrozí to, že Evropa bude za nějakých padesát let minimálně z poloviny islámská. A to si myslím, že není dobré, může to být hodně velký problém.

Myslíš si, že se to dá ještě zvrátit?
Netuším jak. Politici, kteří by měli přijímat nějaké smysluplné zákony, nejenom vyhlásit nějaký striktní stop stav, nedělají nic.

Vždyť nejsou schopní napsat funkční zákon ani o dopravě.
Ano, natož takovýhle zásadní zákon. Mám obavu, že je to již nezastavitelné.

Jak by ses ty sám zachoval v konfrontační situaci, kdy bys byl třeba ty nebo tvé děti nuceni obrátit se na islám?
Pokud by se k tomu schylovalo, snažil bych se tomu vyhnout, utéct odsud.

To není hezká představa.
To není. Myslím si, že útěk je v mnoha směrech kompromisní řešení. Kdybych ale věděl, že jsem do té doby udělal v rámci svých možností všechno, abych tomu zabránil, tak exil by byl zdá se v dané situaci nejlepším řešením. Ale samozřejmě bych tím velmi trpěl. Kdykoliv jsem v zahraničí na delší dobu, mám pocit, že mi tady něco podstatného uniklo.

Myslíš ve společnosti celkově?
Ano. Kdybych si někde v cizí zemi vybudoval zázemí, už by pro mě bylo velice těžké se vrátit zpátky. Jsem narozený ve vahách, a proto je u mě celý život problematické se rozhodovat.

Četla jsem o tobě, že tě zajímá bodyart. Co to vyjma tetování ještě je?
To jsou všechny tělesné modifikace, tedy úpravy. Tetování, piercing, skarifikace, branding, implantáty... Dnes už nemám pocit, že by mě v té oblasti něco mohlo výrazně překvapit. Techniky se jen zdokonalují a vidím na lidech čím dál tím lepší věci. Pro mě je to ale vyčerpané téma. Psal jsem do časopisu Tetování o kořenech zdobení těla, kde, kdy, jak a proč to vzniklo, také jak se o takové úpravy starat, přírodní i chemickou formou.

Máš nějaké tetování původní technikou vyklepáváním do kůže?
Nemám a to z jediného důvodu – mám na sobě motivy Hanse Rudiho Gigera, autora vizuální podoby filmového Vetřelce a nejen dle mého soudu po Salvadoru Dalím největšího světového surrealisty. To jsou velmi složité a jemné struktury a ty by tímhle vyklepáváním nebo také takzvaným "paličkováním" nešly udělat. Tím se dělají převážně tribaly, ornamentální vzory. Také to pochopitelně trvá desetinásobně déle než tetování strojkem.

Nechtěl jsi to zkusit ani ze zvědavosti?
Byl jsem u toho několikrát přítomen, takže vím, co to obnáší. Ne, že bych se bál bolesti, zkusil jsem si třeba dvaasedmdesát piercingů v obličeji, zkusil jsem si spoustu věcí kromě zavěšování na háky a implantátů, ale to jen z toho důvodu, že jsem si nechtěl poničit tetování.

Vždycky mě zajímalo tetování, ale ne tak ve smyslu estetickém a vizuálním, málokdy se mi tetování opravdu líbí. Spíš mě zajímaly důvody a rituály spojené s tetováním.
Rituální důvody k tetování mají ale pouze animistické kmeny v pralese. V našich podmínkách může být jakýsi rituál snad jen během samotného tetování, jako že to člověk vydržel, a to je vše. Ten původní význam například přechodových rituálů zde v západní kultuře prakticky neexistuje.

To mně na tom přijde právě zajímavé. Co všechno jsou schopni a ochotni lidé se svým tělem dělat. A proč ze sebe dělají jiného tvora než je člověk, proč mají rohy a podobně.
Protože se třeba až potom cítí být sami sebou. To tě nenapadlo? Proč si ženy nechávají dělat plastiky? To je úplně stejná úroveň.

To není stejná úroveň, to nesouhlasím. V tomto případě se žena snaží své tělo jen zdokonalit, vylepšit tvar toho, co už přirozeně má. Jakmile si dáš implantovat řadu rohů, vypadáš méně jako člověk.
Ale to je jen tvůj pohled. Pro mě je méně člověk barbína, co si nechá udělat silikonová prsa, než aby se smířila s tím, že má svoje dvojky.

Já to přece nemyslím pejorativně. Myslím to tak, že člověk, když se narodí, tak nemá rohy.
Ty to nedovedeš porovnat jen proto, že silikony jsou pro tebe normální a rohy vypadají jinak, ale je to úplně to samé.

Možná, možná ano. Dobře, jsem schopná přiznat si, že máš pravdu, ale nejsem o tom sama přesvědčená. Vzpomínáš na případ člověka, který se nechal předělat na tygra? Cítil se být tygrem, tak chtěl tak vypadat.
Ale čím on ublížil okolí krom toho, že si zkomplikoval život?

Ale já přece neřeším to, zda tím někomu ublížil. Já ho ani nekritizuju, jen se to snažím pochopit.
Já si o tom mohu myslet cokoliv, ale pokud se ten člověk takhle cítí dobře, tak se na něj akorát na ulici podívám, poněvadž mi to přijde zajímavé a víc to neřeším, nijak mi tím nezasahuje do mých svobod nebo života.

To je samozřejmé, v tom se shodneme. Ne že bych proti tomu brojila, já se jen snažila přijít na ten důvod, který je pro mě nepochopitelný.
Existuje jakási společenská norma, ale zároveň teď žijeme v nejsvobodnějším světě, jaký dosud nikdy předtím nebyl. Každý si se svým tělem může dělat, co chce. Ale jakmile máš něco, co nemá nikdo druhý, tak je to pro spoustu lidí něco nepochopitelného. Kdyby bylo normální, že přijdeš k někomu na návštěvu a on ti vrazí facku a tys to nedělala, tak jsi nenormální stejně jako ten, co si nechal přišít ten ocas. Je to na stejné úrovni.

V určitém okamžiku ale nastupují určité atavismy, vědomí normality, jakási nivelace živočišného druhu, nikoli společenská a kulturní.
Dobře, ale to už popíráš i těmi silikony.

To je pravda. Já ani silikony nijak neobhajuju.
Já to dávám jako příklad pro to, že jsou zde zkrášlující operace, které jsou brané jako standard a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Pak je proti tomu postavený extrémní bodyart jako jsou modifikace. Tím, že to stále nemá moc lidí, je to bráno jako něco mimořádného. Kdyby se to překlopilo na tu úroveň, že rohy bude mít každý druhý, tak to tvoje děti už nebudou vnímat jako něco mimořádného. Co vymyslí děti těch rohatých? To bych si spíš kladl za otázku. Kam až ještě mohou jít?

Máš pravdu, je to tak.
Mně se naopak líbí, jak se ty hranice posouvají. Pokud to není nic, co by ubližovalo někomu druhému a dělá si to jen ten člověk sám, tak mě to baví pozorovat. Já si třeba jen řeknu, že až takhle bych do toho nešel nebo že mě by to nenaplňovalo, a když je to navíc třeba velmi bolestivé, řeknu si: Je to frajer.

Nemůže to být třeba tím, že v současné moderní společnosti nám chybí skutečné nebezpečí a skutečná bolest například při lovu nebo kmenových válkách?
Pro některé lidi to také může být motiv, ale spíš si myslím, že většina lidí chce na ulici zaujmout. A čím už dnes zaujmeš? On se na tebe skoro nikdo ani nepodívá. Ve společnosti, která je absolutně lhostejná ke všemu, probudíš v někom alespoň trochu zájem. Já když přijedu na nějakou tattoo convention, tak jsem tam dnes už zdaleka jeden z nejnormálnějších.

Takže ten nejjednodušší důvod je ten pravý?
Ano. Já bych za tím nehledal žádné filozofie. Oni to tak skutečně nevnímají, často nemají tušení, jak to sem přišlo, z čeho to vzniklo.

Máš pravdu, tvoje tetování bylo vlastně prvním důvodem, proč jsem tě oslovila, zafungovalo to na první signální.
V literárním světě mi tetování hodně ublížilo, to by byl jediný důvod, proč bych to už třeba nechtěl mít. Bylo na mě pohlíženo tak, že je to ten, co nic neumí, takže se zviditelnil tetováním. Trvalo mi desetinásobně déle, než jsem se prosadil a musel jsem své schopnosti prokazovat desetinásobně houževnatěji oproti ostatním.

Že bys měl chuť být dnes méně vidět, to neplatí?
Já jsem tu chuť být vidět neměl ani tehdy. Pro mě upoutání pozornosti nebylo důvodem tetování tváře. Já jsem propadl tetování na těle natolik, že pokračování v obličeji bylo přirozeným vývojem. Až poté jsem si uvědomil, že hlavně v menších městech a na venkově budu velmi vyčnívat. To okukování a sem tam nějaké průpovídky mě spíš štvou, než aby mi to dělalo dobře. V létě mě neuvidíš jít po ulici v tílku. Já to mám pro sebe, ne pro publikum. Byl bych nejraději, kdybyste to neviděli. Já se vidím čistý. Když se ráno podívám do zrcadla, vidím se bílý, nevidím se potetovaný. Je to stejné jako když ty si nalakuješ nehty, tak druhý den nevnímáš, že je máš nalakované, chápeš to? Je to běžná, všední součást tebe.

Ono to přece jen časem zevšední.
Pokud jsem pro někoho zajímavý jen tetováním, je to pro mě průšvih a beru to jako svou charakterovou a osobní prohru.

Ale často to tak je, že tetování, dready nebo piercing je na člověku to nejzajímavější, je to to jediné, čím dokáže zaujmout, v jádru jsou to někdy obyčejní a vcelku nudní lidé.
Mám jinou zkušenost. Čím extrémnější modifikace, tím citlivější člověk. Je to naopak jen o tom, jak nezlhostejnět okolí vůči sobě, jak přitáhnout pozornost, jak přitáhnout lidství, které jim chybí. Postrádají běžnou komunikaci, zájem o to, co dělají. A to je dost zoufalé, když musíš udělat až takový krok, aby se o tebe někdo začal vůbec zajímat.

V tomhle kontextu jsem se nad tím nikdy nezamyslela.
To málokdo.

Jak se ti líbí tetování a piercing na ženách?
Mám s tím veliký problém. Málokdo to chápe. Býval jsem na tattoo konvencích často v porotách. Líbí se mi třeba motiv, nebo zpracování, které hodnotím, ale ta žena se mi nelíbí. Říkám si třeba: Ty kdybys byla bílá, tak jsi tak úžasná! Můj ženský ideál, který se promítá i do mé poezie, je princezna. Ne Barbie, ale přírodní, nádherná žena. Neposkvrněná, jemná a bílá. Dlouhé vlasy, dlouhé nohy. Krásné zdravé, vlastní nehty se čtyřmilimetrovým přesahem. A tam to tetování absolutně nepatří. Potřebuji z ženy cítit ženskost, a piercing a tetování v mých očích ženu vždycky zmužšťuje. Je to stejné jako s kulturistikou, která se mi líbí u chlapů i ta extrémní, ale u žen se mi nelíbí už ani taková ta fitness figura.

Už jsi potkal někoho, kdo lituje, že se nechal tetovat?
Ne, spíš jsem potkal spoustu lidí, kteří litují toho, co mají a chtějí něco jiného.

Čím teď žiješ?
Zrovna žiju tím, že mi má co nevidět vyjít CD a za další 3 měsíce v pořadí již sedmá básnická sbírka. A pak také žiju obyčejným životem, tím, zda mám z čeho zaplatit složenky a za co koupím jídlo a benzín. Momentálně mě tedy zajímá asi to nejsprostší.

V co věříš, Pavle?

Věřící v klasickém smyslu toho slova nejsem, ale věřím, že třeba je něco mezi nebem a zemí. A dokonce že i duše má jedenadvacet gramů. Že by bylo hrozně jednoduché zemřít, aby se dál už nic nedělo. I když nevím, zda jsou reinkarnace tak vymakané, jak se říká, tak plánuju, že si tím projdu a budu se to snažit zapamatovat. Smysl života stále hledám a smrt mě neustále děsí a čím jsem jí blíž, tím víc. I když se snažím si říkat s čistou hlavou, že thanatofobie je nemoc, tak si uvědomuji, že jsem smrti blíž každým dnem a ty dny jsou kolikrát tak hrozně a zbytečně promrhané. A tak si slibuju, že když některé věci nestihnu v tomto životě, musím je stihnout v tom dalším.

Děkuju ti Pavle za krásné povídání, za hudbu a vůbec za to, že jsem měla možnost tě poznat. 

Poklesky

Přišlo mi psaní, v něm obrázek s laní

pocity nanečisto

taky byla tam kulka a rad dobrá půlka

jak zachránit si život

Že když zapadnu v davu, nejdu na popravu

dolárek k účtu - cestu najde si

Píše mi Saška, Havlův podržtaška

Kája Švarcí i Michael

že mají mě rádi, že jsme kamarádi

že pravda a láska vyhraje

Svědomí žádný, prý na východ táhni

problémů dost i bez tebe

Otisky prstů, pak nehoda z mostu

to všechno může se stát

nebo chemie v čaji, kde dobře tě znají

vědí jaký čaj máš rád

Radosti skvostů, tělo v kompostu

po tobě vdova - ta se bude mít!

Cestu sis zvolil, že ses nepodvolil

hrdina tupec bez zbraně

jen písní prostou, jen básní kostrou

hrabal ses v čem jsi neměl

My dobře tě znali a včas varovali

tohle už dál, že nesnesem

Volí nás znovu, páč železnou skobu

ze zdi nevytlučeš

jak švábi věční, my přežijem dnešní

dobu i bez hrobů

Za pestrou stravu - starostí hlavu

nabídnout můžem - kdo dá víc?

Lidé jsou hloupí - lze si je koupit

koblihou třeba i na měsíc