KAMILA BOUDOVÁ

Na Kamilu jsem přišla na internetu, narazila jsem na článek o udržitelné módě a takzvané „slow fashion“. Velmi mě to zaujalo a chtěla jsem se dozvědět víc. Kamila byla tak hodná, že přijala mé pozvání a já ji mohla vyzpovídat. Je to temperamentní, energická mladá žena, která ví co chce a tím je mi sympatická. Učí na pařížských vysokých školách studenty módy, což je pro mnoho mladých žen hotový sen. Kamila je ale skromná, veselá a srdečná žena, se kterou je radost si povídat.

Kamilo, prozraď mi ve zkratce svůj životní příběh.
Nejdříve jsem vystudovala návrhářství v Liberci. Během studia jsem byla na stáži v Německu, a když jsem dostudovala, uvědomila jsem si, že o módním průmyslu a jeho fungování nevím vůbec nic. Chtěla jsem mít značku, ale vůbec jsem nevěděla, jak na to. Neučili jsme se ani marketing, ani obchod, prostě nic. Věděla jsem, že mě tady nikdo nezaměstná, protože jako designér jsem byla celkem podprůměrná, šít neumím natolik, abych mohla v tomhle směru prorazit. Ani jedna z těchto možností, zaměstnanec či podnikatel, nepřicházela v úvahu.

Jak jsi to vyřešila?
Odjela jsem do zahraničí na zkušenou. Nejprve jsem pracovala v Londýně jako asistentka nákupčího a později jako asistentka prodeje (business to business). Už tehdy jsem snila o tom, že jednou budu studovat módu v Paříži.

Co znamená business to business?

Jde o obchodní vztahy mezi dvěmi společnostmi a ne mezi firmou a zákazníkem. Našimi klienty byly velké oděvní firmy, například H&M, Top Shop a další značky. Dostala jsem na stůl objednávku, kde stálo: dvě stě tisíc zelených košil, dodávka za šest týdnů, čau. Zařiď. Takže já jsem zajišťovala, aby látka byla ve správné barvě, ušití prototypů v naší interní firmě. Technoložka to měřila, aby to dobře sedělo. Produkční řešili, zda bude místo v továrně a z druhé strany byl klient a dodavatelé knoflíků, pásků, zipů a všeho, co bylo třeba. A já jsem byla uprostřed mezi všemi těmi lidmi a všechno jsem to koordinovala. A za šest týdnů to muselo být ve skladu u klienta.

Jak dlouho jsi u toho vydržela?
Tohle jsem dělala rok a půl a pak jsem si řekla, že konečně zkusím tu Paříž. Už v Londýně jsem ale přišla na to, že designérem být nechci.

Pročpak ne?

Designéři zaměstnaní v luxusních značkách nebo ti, kteří mají vlastní značky, dělají asi kreativní práci, ale tady v tom objemu, v tomto systému, to kreativní práce opravdu není.

Třeba v H&M nelze prosadit vlastní nápad, kreativní vizi?
Ne, vůbec. Je to všechno okopírované z ulice, z blogů, z toho, co se nosí, a od ostatních značek, od konkurence. Spíš jde o nápady, jak použít trend.

Například když se nosí kolové sukně, tak nějaký ten kreativec může nějaké navrhnout?
On nakreslí kolovou sukni, vymyslí detaily, potisk a dezén si koupí od textilních designérů. To, jak to bude kreativně vypadat, barvou počínaje, přes potisk a materiál až po tvar, to neurčují designéři.

Kdo to tedy určuje?
To určují nákupčí a lidé z marketingu.

Co tedy určují designéři?

Ti nic neurčují, oni to jenom nakreslí v Illustratoru.

Musí být pouze manuálně zruční, nepotřebují být kreativní?
Přesně tak.

Aha, chápu. Takže to není tak, že by značka měla oddělení, kde by módní návrhář vymýšlel a navrhoval to, co se bude šít a prodávat?
Tady v tom objemu a systému řetězců ne.

No vidíš, já jsem si myslela, že tam někdo takový je.
Já nejdříve také! Existují trendové agentury s analytiky, kteří zkoumají, co se nosí.

Jde o to, aby se to hlavně dobře a rychle prodalo?
Ano! A celé to řídí nákupčí, který říká tohle jo, tohle ne. Návrhář něco nakreslí v Illustratoru, tým jede někam nakupovat ke konkurenci, třeba do New Yorku. Tam nakoupí, co by se jim asi líbilo, co se teď nosí, co je trendy. Přivezou to do kanclu, kde nejsou ani šicí stroje ani figuríny, tam jsou jen papíry a počítače. A tam se to zkopíruje, trochu se to upraví. Existuje administrační systém pro prototypy, aby se vědělo, co, kdy a odkud přišlo a kdo to poslal a podobně.

Ta zodpovědnost tedy leží na kom? Když rozhodneš o tom, že tyhle košile se budou dělat a pak je to propadák a nikdo je nekupuje, tak se s tím počítá jako se ztrátou?
Občas někoho vyhodí, když to hodně zkazí. Zodpovědnost je na nákupčím, který dá dohromady kolekci a řekne, kolik čeho se vyrobí. Předá to návrháři, se kterým se dohodnou, v jakém tématu to bude, jaké barvy a tak. Návrhář se podívá, jaké jsou trendy, a okopíruje spoustu těch věcí. Připraví celý plán kolekce, kde jsou všechna ta trička, která budeme mít za tři měsíce v obchodech. Řetězce, jako je například Promod, H&M, Takko, Zara nebo Mango, jsou ohromné, takže tam mají člověka na sukně, dalšího na džíny, jiný má na starosti jenom trička. Nad jednou skupinou je vrchní nákupčí a nad těmi asi pěti nebo deseti vrchními nákupčími je ještě hlavní marketingový nákupčí, velký šéf, ředitel. Mezi sebou si jednotlivé kolekce schvalují a to jsou ti lidé, kteří o tom rozhodují. Návrhář něco předloží na základě jejich zadání, a oni řeknou: tohle je dobrý, tohle se prodávat nebude, tak to škrtám, tohle musíš navrhnout jinak, u tohohle změníme barvu, tohle musíme zkrátit. Po těch připomínkách jde návrhář zpátky k Illustratoru, kde to znovu nakliká. Takže designerem jsem být nechtěla (směje se).

Takže jsi poznala, jak to chodí, ještě v Londýně, je to tak?
Ano, tam jsem to už částečně pochopila. Když jsem potom pracovala v Paříži jako asistentka nákupčího, tak už jsem viděla, co to znamená být designér v módním průmyslu.

Proč jsi tam tedy zůstala pracovat?
Protože část té práce je sympatická. Jedeš na nákupy, do fabriky na mítink a tak. Ale málokdy se dostaneš přímo do provozu, takže nevíš, co se tam děje, jestli se to tam fakt vyrábí.

Jestli to nevozí vyrábět kdoví kam?
No právě.

A vozí nebo ne?

Vzhledem k tomu, že to nadnárodní společnosti řeší jako problém, tak se to stává, ano. Subcontracting je, že zadáš práci nějaké fabrice, o které si myslíš, že je v pořádku. Můžeš tam udělat audit, zkontroluješ nebo necháš zkontrolovat třetí nezávislou osobou, zda jsou pracovníci dost staří, jestli lidé nepracují přesčas, jestli jsou otevřené nouzové východy pro případ požáru. Stává se, že lidé v továrně uhoří, třeba v Bangladéši.

Ale i třetí nezávislá osoba se dá podplatit, ne?
To zaprvé. Za druhé se to dělá jednou za dva roky a za třetí musí být kontrola dopředu nahlášená.

Takže to vlastně poněkud ztrácí smysl.
Ano. A další důležitá věc je ta, že nemáš možnost kontrolovat, zda je každá další objednávka vyrobená v téhle fabrice.

Takže oni to mohou tak trochu nakašírovat a většina se stejně šije jinde v mnohem horších podmínkách.

To se může stát. Nedokážu si představit v jakém poměru je to vyrobené v korektních podmínkách a jaký objem v katastrofálních podmínkách, ale děje se to. Fabriky si naberou velké množství zakázek, aby uspokojili všechny své klienty a pak zjistí, že už na to nemají prostor a kapacitu. Že švadleny pracují dvacet čtyři hodin denně a stále nestíhají. Tak to někomu šoupnou. Nebo jsou ceny tak nízké, že nejsou schopni to v dobrých podmínkách udělat.

Kam se to nejčastěji posílá? Do Indie, do Bangladéše?
Ano, zakázka je poslaná třeba do Bangladéše, ale do fabriky, která byla auditovaná.

Takže to třeba šijí v nějakých malých provozech?
Také. Ale často to je tak, že čím větší ta fabrika je, tím jsou ty podmínky pro pracovníky ostřejší, horší. A pak jsou ty úplně malé dílny, kde to nikdy nikdo neviděl, to není nikde ani oficiálně zapsané. A tam jsou právě ty děti. Když dostaneš objednávku a přepošleš ji někomu jinému, může to být legální, například potisk, ale také nelegální, kde to probíhá tak, že výroba se od A do Z předá do dílen a fabrik, které nikdy nikdo neviděl. A dělá se to třeba i přes tři úrovně.

Takže je to zcela nedohledatelné.

Jistě. Musela bych mít vlastní zaměstnance v té fabrice, na které bych se mohla spolehnout a ti by korigovali výrobní proces a produkční kapacitu a věděli by o každé zakázce všechno od začátku do konce. Jakmile tam není tvůj člověk, nemáš jistotu.

Takže čím je toho víc, tím větší je nebezpečí, že se to šije jinde?
A čím je to dál a čím jsou zákony v té zemi uvolněnější a korupce vyšší.

Slyšela jsem, že luxusní značky, třeba Dolce Gabbana nebo Versace, si nechají ušít v nějaké dílně třeba kabáty a oni tam toho ušijí mnohem více, něco prodají jim a zbytek na černém trhu nebo dokonce i ve značkových obchodech. Zisk ale nemá Versace, nýbrž mafie.  Je to stejná věc, stejný střih, stejná látka, všechno je stejné jako u originálu, vzniklo to zároveň ve stejné dílně. Je to pravda nebo ne?
Je to pravda. Dnes tomu říkáme luxusní značky, ale ono na tom nic z toho luxusu nezbylo. Asi před patnácti lety začaly tady ty luxusní značky měnit obchodní strategii. Jejich cílem se stalo zvyšovat zisky, mají akcionáře. Luxus, exkluzivita a řemeslo se ztratilo a oni začali také hledat, kde to vyrobit levněji.

Existuje ještě vůbec nějaká značka, které můžeme věřit?

Asi značce, kterou založí tady tvoje sousedka (směje se). Já věřím značkám, které mají udržitelnost v srdci, kde zakladatel kouká na víc než na zisk, ale chce vytvářet opravdovou hodnotu pro své zákazníky, dobře se starat o své zaměstnance, dodavatele i zemi, na které žijeme. I to je ale těžké občas zhodnotit. Zda je to marketing, nebo zda je to upřímné.

A některá z těch tradičních, známých luxusních značek?
(Dlouze se zamyslí): ne. Ještě donedávna bych řekla třeba Hermes, ale dnes už nevěřím ani tomu, protože vidím, co se tam interně děje. Já osobně to už nepovažuji za luxus ani za hodnotu, kterou bych si chtěla obléct a nosit. Nepřijde mi to jako něco, čím bych se kdy chtěla chlubit. Kdybych měla tolik peněz, abych si mohla jít koupit kabát od nějaké takové značky, tak si ho raději nechám ušít na zakázku od někoho, koho znám. To je hodnota. Podpoříš toho člověka, kterého znáš a žije tady s tebou, a který se snaží něco dělat. Tady bych si našla třeba takovou Mirku Horkou, o jejímž kabátě sním už dlouho. Na českém trhu je spousta šikovných návrhářů. Podívají se na to, co nosíš, kdo jsi a ušijí ti něco na míru. Nebo si můžeš vybrat u nich v showroomu. Můžeš nakoupit tady na lokálním trhu za spoustu peněz z velmi kvalitních materiálů, když potřebuješ ty peníze utratit. To není problém.

Takže raději český módní salón než zahraniční nóbl značky?

Určitě. Ale mnoho lidí stále říká: já si chci koupit prostě ten Chanel, protože se tím chci chlubit. Nemohu si koupit kabát, koupím si alespoň rtěnku, protože je to Chanel a protože to mohu ukázat.

To už je ale jiná věc. To je o tom, čemu lidé přikládají hodnotu.

Pro mě ty značky nereprezentují vůbec nic, do čeho bych chtěla kdy investovat.

Tobě se tedy tento způsob nezalíbil a rozhodla ses to zkusit jinak?
Když jsem ještě byla asistentka nákupčí v Paříži, četla jsem si články v odborném tisku, protože jsem se chtěla hlásit na vysokou školu. Měla jsem studovat ve francouzštině, ale nevzali mě. Dočetla jsem se, že v Bangladéši uhořeli zaměstnanci textilní továrny, že děti pracují v koželužnách s ostrými noži. A říkala jsem si, panebože, vždyť já jsem do těchto zemí před chvílí volala a říkala jim: máte zpoždění, jestli to nedodáte do týdne, tak budete platit pokutu! Musíte to poslat letadlem! A došlo mi, že vůbec nevím, jak to tam vypadá, já tam na ně tlačím, protože to mám v popisu práce, a přitom vůbec netuším, kam volám. Začala jsem se po tom pídit a nikdo to nevěděl! Audity nikdo neudělal. To byla pro mě konečná. V té době jsem se hlásila na jinou vysokou školu, na kterou jsem se díkybohu dostala.  Studovala jsem Master of Business Administration (MBA) in Fashion Business. Takže jsem studovala módní obchod. Celou tu dobu na té škole jsem ale nevěděla, proč tam jsem. Myslela jsem si, že budu ta nákupčí, protože to jsou lidé, kteří mají moc. Chtěla jsem práci, kde můžeš rozhodovat, lákala mě kreativní práce, vizualita. Člověk, který rozumí obchodu, má minimálně padesát procent v rozhodovacím procesu, někdy i víc. Říkala jsem si, že to je ta role, která by se mi líbila. Ale pak jsem pochopila, že absolutně ne, že se nedokážu přes ty hodnoty vůbec přenést. Najednou jsem přestala úplně nakupovat. Přiznala jsem si to, co jsem tušila a pochopila jsem, že všechno, co dělám, je úplný alibismus. Omlouvat si tím, že potřebuji peníze na nájem to, že někdo uhoří v Indii, tak to opravdu ne. Na té škole a především po jejím dokončení jsem byla úplně ztracená. Asi rok jsem se vzpamatovávala, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, kdo vlastně jsem.

Krize identity, existenciální krize? Krize hodnot?
Totální. Neměla jsem krizi středního věku, ale čtvrtečního věku, to už je teď skutečnost, v Americe se tomu říká Quarter Life Crisis. To jsem přesně měla.

Asi to může přijít dříve než ve středním věku.

To jistě, u mě to bylo v pětadvaceti.

Velké rozčarování.
Přesně. Pět let se ženeš za něčím a pak pochopíš, že to vlastně vůbec nechceš. Ta škola stála spoustu peněz. A nic!

Zjistila jsi, že to pro tebe nemá žádnou hodnotu?
Spíš jsem nevěděla, jak s tím naložit. Říkala jsem si, že budu hledat další studijní obor týkající se udržitelného rozvoje. Pak jsem si uvědomila, že stejně nic jiného než módu neumím, že to mám opravdu ráda. Ale nevěděla jsem, co mám dělat, protože móda je druhý nejšpinavější průmysl na světě hned po ropě. Jsou v ní zaměstnány desítky milionů lidí, jen v Indii čtyřicet milionů lidí pracuje v módním průmyslu! To je mnohonásobek České republiky. A to jsou jenom oficiální čísla, skutečnost je dvoj nebo dokonce trojnásobná. Když k tomu připočteš ještě textil a pěstování bavlny, tak jsou to miliony lidí. Osmdesát procent zaměstnanců v oděvním průmyslu jsou ženy. Pokud jsou tam muži, jsou často na manažerských pozicích. Ale ta tvrdá práce u stroje, ohnutá záda, špatné světlo, špinavý vzduch, to všechno jsou ženy.

Viděla jsem fotky, kde tyhle ženy mají svoje děti položené na podlaze, a pracují celý den.

Ano, to je hrozné. Pro mě je to o to horší, že jsem sama čerstvě mámou. S tím je potřeba něco dělat, vytvořit lepší systém pro ty ženy. Nechci bojovat proti tomu, co existuje, není to moje oblíbené slovo ani aktivita. Ale rozhodla jsem se v tom oboru zůstat a vytvořit úplně nový systém. A každý si bude moct vybrat. Někdo peče chleba, tak já budu dělat oblečení, to je také důležité. Takže jsem se vzpamatovala z krize a napsala o tom knížku. A také jsem začala učit.

Co vlastně učíš?
Jako první jsem začala v Čechách učit fashion marketing, aby lidé pochopili, o co jde. Protože my, co jsme studovali v Čechách módu, nevíme o marketingu vůbec nic. Musíš rozumět střihu, barvám, kreativitě, inspiraci, ale aktuálně vzdělání v Čechách je tak padesát let za skutečnou situací trhu. Tak jsem začala učit módní obchod, systém, jak funguje. Aby to studenti chápali a dokázali to nastavit podle sebe. Když to nechápeš vůbec, jdeš trochu poslepu. Na internetu mám kurzy o módním průmyslu, velká část on-line videí je zdarma. Později jsem začala v Paříži učit Vývoj produktů v módním průmyslu, to jsem vlastně dělala v mé korporátní kariéře. Na počátku máme skicu a na konci máme milion šatů ve sto dvaceti obchodech na celém světě. Co je ten proces mezi tím? Tak tohle stále učím a do toho jim tam cpu tu udržitelnost. Začala jsem učit i Udržitelný rozvoj v módním průmyslu a dokonce i Udržitelný luxus, což je můj splněný sen! Dále učím také Ekonomické prostředí módního průmyslu. A o tom všem jsem začala veřejně mluvit, hlavně v Čechách.  V roce 2013, kdy jsem ještě studovala,  spadla ta Rana Plaza v Savaru v Bangladéši.
Byl to ohromný barák, asi osmipatrový, zemřelo tam přes tisíc lidí. Kolik dní je vytahovali ze sutin a kolik dní potom ještě slyšeli, jak tam ti lidé naříkají a nebyli schopni jim pomoci. To se stalo ke konci mého studia a moje diplomová práce na téma udržitelné módy byla téměř vytištěná. Na základě téhle katastrofy vzniklo hnutí s názvem Fashion Revolution, které začalo v Anglii a já jsem tu kampaň první tři roky reprezentovala v Čechách. Potom se mi narodila Polinka, tak jsem to pustila. A teď se o to velmi dobře stará Veronika Hubková. Pak jsme začali dělat workshopy v Praze a já jsem pochopila, že nestačí o tom jenom mluvit, že je třeba těm lidem říct, jak to změnit. Lidé si dnes koupí něco nového na sebe, s velkým nadšením to přinesou domů, a já říkám: to vychladne ještě v tašce. Když to přinesete domů, vezmete to na sebe jednou nebo dvakrát a ta radost z fyzického produktu je prostě mizivá. Když jsem před lety v Paříži začala studovat, dostala jsem od kolegyň k odchodu z korporace strašně drahé hodinky, na můj vkus strašně drahé. Říkala jsem si, schválně, jak dlouho mi to vydrží. A opravdu jsem se na to soustředila, když jsem si je každé ráno oblékala, jestli z nich mám ještě radost.. Ten pocit, který jsem prožívala prvních pět hodin, kdy jsem je nosila, kdy jsem úplně cítila, jak mě hřejí, wau, mám tu úžasnou značku Michael Kors! Stejné hodinky, které měla moje šéfová v Londýně a já ty hodinky teď mám taky! Po týdnu už jsem zapomínala, že je mám, za celý den jsem si na ty skvělé hodinky ani nevzpomněla.  Nakonec jsem je jednou zapomněla někde na dovolené a už je ani nemám.  Ta radost prostě vyprchá. A s tou rychlou lacinou módou, s fast fashion, jako je například New Yorker, KiK, Tally Weijl, Bershka, Reserved nebo Zara, je vystřízlivění ještě rychlejší, protože ta kvalita je hodně špatná.

Nejenže z toho nemáš dlouho radost, ale navíc se ti to za chvíli rozpadne!

Nebo se to zežmolkuje, barva zašedne. Nejenže někde daleko trpěly švadleny, možná i umřely, ale ve finále i ty se stáváš chudší. Ty máš sice pocit, že si každý týden můžeš koupit něco nového na sebe, marketing v tobě vytvoří iluzi, že jsi bohatá, ale ty tam za týden, za dva musíš jít znova, protože nemáš co na sebe. Najednou jsi úplná chudinka, máš na sobě hadry, které jsou zežmolkované, boty, které jsou sešmajdané, to je prostě vidět! Ty si myslíš, že jsi bohatá, ale to je iluze, jsi vlastně ten nejchudší člověk, protože pořád peníze odevzdáváš. Ten systém je dysfunkční.

A co s tím? Jakým způsobem ses to rozhodla změnit?
Začali jsme pořádat SLOU DAYS. Dnes už je z toho prodejní akce, kde se prezentují různé značky a k tomu ještě přednášky a workshopy. Naším hlavním cílem je redefinovat hodnoty a dodat lidem odvahu: nebudete divní, mimo společnost, když přestanete každý měsíc nakupovat nové nekvalitní oblečení! Když budete mít vlastní styl a budete nosit stále to samé, budete největší hvězdy. Přenastavit systém hodnot, který by fungoval jak pro společnost, tak pro planetu.

Daří se vám to?

Já myslím že jo! Jde to pomalu, ale  spousta lidí v tom vidí smysl, ale někteří se bojí o tom vůbec přemýšlet. Ty věci stále kupujeme kvůli tomu, že jsme vytvořili iluzi blahobytu. „Jo, tak ona je za vodou, mají ty peníze.“ Peníze jsou symbolem úspěchu. A když si každý měsíc nepůjdeš koupit něco nového na sebe, tak o tobě řeknou: „to je chudinka, která nemá nic na sebe, oni jsou na tom asi špatně.“ Ale to je úplná blbost! Je to smyšlené, člověkem vytvořené. Takže když to je člověkem vytvořené, může to být člověkem změněné. Čím dál tím více lidí to bere jako rozumnou a správnou věc, nosit to samé celý týden pouze jinak nastylované, s jinými doplňky a jiným spodním prádlem. Věřím, že jednou se lidi budou chlubit: „hele, to nosím už třetí den“, nebo „to je ségry, já jsem si to půjčila“, nebo „ty boty mám už deset let a jsou nově podražený.“ Když přijdeš na náš event, tak si tam můžeš koupit právě věci, které jsou lepší, třeba jsou organické, bez chemie. Textilní průmysl nesmírně zatěžuje životní prostředí nejen chemikáliemi při pěstování a zpracování, ale také dopravou. Je to globální byznys, firmy mají pobočky po celém světě. Bavlna je z Indie, z Egypta a z Uzbekitánu, to se sveze do nějakého centra, kde se s tím obchoduje, to může být třeba v Indii. Z Indie se to pak odveze do Číny, tam se to utká nebo se z toho uplete úplet, ten se potom odveze do Turecka, kde se obarví, v Rumunsku se z toho něco ušije. Poté se to odveze do skladu v Anglii a z toho skladu se to opět rozváží po celém světě. Takže co my nabízíme? Módu vyrobenou od textilu po oděv lokálně V Čechách, nebo minimálně v Evropě. Nebo naopak třeba boty značky Veja, které jsou celé udělané v Brazílii. Tam roste kaučuk v pralese, organická bavlna na poli a kůže je tam lokálně k dostání a je ekologicky barvená. Boty jsou tam ušité a potom přepravené do Evropy, kde se budou distribuovat. Ale v produkci nepřeváží jako blázni materiály a polotovary sem a tam přes půlku planety. Velká část nabídky na SLOU DAYS je také móda upcyklovaná.

Co si pod tím mám představit?

To může být třeba košile nebo kalhoty z textilního odpadu. Ale výledek je vizuálně atraktivní, nepředstavuj si žádnou hrůzu.

Tím odpadem myslíš hadry, které hodíš do kontejneru na hadry?
No, buď to může být takhle. Třeba z kalhot uděláš kraťasy.

Aha, já myslela, že se to rozemele a něco se z toho vyrobí.
Ne, to je recyklace. Z odpadu se vyrobí úplně nový materiál. Ale upcyklace znamená, že přidáváš hodnotu odpadu.

Takže klasické přešití?

Třeba, ale textilní odpad může být klidně i látka, na které je kaz. Textilka udělá sto metrů než si kazu všimne. Už to ale nemůže prodat zákazníkovi.

Co s tím udělá? Dříve se to prodávalo jako druhá jakost ve speciálních prodejnách, to ještě pamatuju.
Vyhazuje se to, spálí se to.

Aha, jak se dozvíte, že to někde někdo vyhodil?
Naši prodejci, třeba Veronika Hubková, která teď vede Fashion Revolution, si najde textilní fabriky, vezme auto, jede tam a zeptá se: nemáte tady nějaké kazové textilie? Říká se tomu ‘dead stock‘ – mrtvé skladové zboží, které se nedá prodat. Ona si to od nich sice koupí za mnohem nižší cenu, ale musí i ten odpad, který se vyhazuje, normálně koupit. Jako designér, který dělá upcyklaci, si musíš najít zdroj. Buďto fabriky, nebo také armáda má hodně textilií ve skladech, padáky, které mají omezený počet seskoků. Pak už se s takovým padákem skákat nesmí.

Ano, z toho jsme za komunistů šili bundy!
No vidíš. Dneska třeba jeden anglický návrhář, Christopher Raeburn, z toho dělá hrozný hit. A lidi mi píšou, hele, tohle já dělám už třicet let. Ano, ale spousta lidí na to úplně zapomíná a není to tak úplně in. In je stále ještě tohle: Je sobota, pojedem s holkama do nákupáku! Ty opravdové hodnoty tvoření a šetrnosti se ztratily. Věci se dají přešít a vypadáš v nich skvěle a nemusíš je za rok vyhodit. Prostě to s tebou vydrží, dá se to opravit.

Kde ještě můžeme sehnat textilní odpad?

Třeba hotely vyhazují spousty ručníků.

A z ručníků uděláte co?
Třeba župan. Ty ručníky bývají úplně nové. Ve velkých hotelech máš sklady s hotelovým textilem a existuje pravidlo, že každé tři měsíce musíš vyměnit všechny ručníky. Ty ručníky jsou ještě zabalené, nepoužité. Pro ně je ale časově náročnější to třídit, takže to vyhodí komplet.

To je hrozná škoda!
Jo, je to mazec. Musíš si zkrátka najít zdroje textilního odpadu a ušít třeba sukni z kalhot.

Když člověk, jako třeba já, neumím  šít, móda mě příliš nezajímá, nemám chuť si hledat nějaký salón, aby mi ušili něco na míru, ani nejsem ochotná či schopná dávat za oblečení hromadu peněz a nechci nakupovat v řetězcích, co teď? Co má takový člověk, který nechce chodit jako drban, ale nechce na módu dávat přehnaný důraz, dělat, aby se choval šetrně?

Tak přijď na SLOU DAYS! (Směje se). Letos budou v červnu a v listopadu.  Je to nahoře v Kotvě, máme tam bufet s vege jídlem a výhled na celou Prahu! A také vytváříme vlastní e-shop.

A další možnost?
Můžeš jít do sekáče a nakoupit si tam. Na SLOU DAYS jsou ale upcyklované věci a ceny jsou dostupné. Jsou to menší značky, které se tomu věnují. Nebo na naší stránce http://www.slou.cz/ je seznam obchodů s lepší módou, prodejny pražské i e-shopy návrhářů nebo prodejců větších značek. Stále přemýšlíme, jak to dělat lépe, jak poradit lidem, aby si přenastavili myšlení o nákupech. Chystáme e-shop se vzdělávacím programem.

To zní skvěle.

Učím teď smysluplný životní styl. Zní to možná trochu nadneseně, ale můžu to říct i jinak: jak přestat pořád nakupovat jako blázen. Nebo si oblečení půjčit! Třeba plesové šaty, které člověk nepotřebuje často. Mně to vlastně přijde velmi zábavné, velmi kreativní, že přemýšlíš nad tím, jak to udělat, abys nemusela nic moc nakupovat. Tím pádem není takový tlak na vydělávání peněz. To je také v životě moc příjemné.

Já nakupuji oblečení kromě prádla a bot v second handu a když mě to omrzí, pošlu to dál. Většinou to rozdám konkrétním lidem, především kamarádkám, do kontejneru pro charitu toho moc nedávám. Co si o tom myslíš?
Kamarádky jsou určitě lepší než charita. Textilu se vyrábí obrovské množství, obrátka zboží se po roce 2005 mnohonásobně zvýšila a je čím dál levnější a čím dál tím nekvalitnější. Ale prodává se ho čím dál tím víc. Většinou je to syntetické nebo ze směsí. Když je to bavlna, je to plné pesticidů a je to vyloženě toxické. Je toho hrozně moc, ten objem je pro planetu i pro trh neúnosný. Vezmeš to třikrát na sebe, když to zežmolkovatí, tak to vyhodíš nebo to dáš do kontejneru. Představ si objem toho oblečení, který tady vyprodukujeme a říkáme, že to dáváme na charitu.

Co se s tím tedy děje? Když to dáš přímo nějaké organizaci nebo instituci?
Záleží na tom, které. Pokud je to lokální a transparentní, je to v pořádku. Když to ale dáš na Červený kříž nebo jinou velkou organizaci, tak to je něco jiného. Například v USA to docela frčí, dají vědět, že se třeba v sobotu bude sbírat oblečení, rozdají pytle a vy to v sobotu jen strčíte před dveře a oni to odvezou. A prý je to na charitu. Jenomže celý ten sběr je byznys. Ta charita tomu dá jenom jméno a dostane z toho třeba deset procent z výtěžku. Oblečení se vybere, sveze se a prodá se.

Kde se takové oblečení prodává?

Taška toho oblečení stojí třeba deset centů.

To se vozí například k nám do těch sekáčů?
Jo, přesně tak. To by bylo ale ještě dobré, to je Evropa. Sveze se to do třídícího centra, jedno je dokonce i v Anglii, ale také v Polsku nebo v Indii. Oni to opravdu všechno vezmou z té Ameriky a odvezou to až do Indie do třídícího centra. Dám ti jeden příklad, co takové oblečení může zažít. Když to přijede do Indie na hranice, kde to koupí nějaká fabrika, tak tam všechno to oblečení roztrhají. Na všem udělají díry, aby se znehodnotilo a mělo hodnotu jenom těch vláken, aby to nikdo neukradl. Pokud by to bylo nositelné oblečení, tak by to někdo po cestě mohl ukrást. Vybalí to z těch ohromných balíků, všechno to roztrhají a znovu zabalí do dalších plastů. Převezou to o tři sta, čtyři sta kilometrů dál, kde je jiná fabrika a tam se to zase všechno vybalí a roztřídí podle barev, sundají se z toho zipy a knoflíky, aby zůstaly jenom vlákna. Tkanina se rozemele, z červené budou červené nitě, ze zelené budou zelené nitě, ze kterých se udělají deky a ty se potom lokálně prodávají. To je jedna z cest.

Dobře, ale z toho alespoň něco vznikne, nějak se to upotřebí a neválí se to někde v přírodě.
Je pravda, že tohle je ještě fajn, protože to na rozdíl od oblečení na prodej neničí pracovní příležitosti pro místní švadleny a navíc to i nějaké to pracovní místo vytvoří. Ale z toho stejně vznikne časem odpad. Není to úplně domyšlené.

Ale už to někdy někdo vyrobil a co už s tím? Možná je lepší, když se to ještě zpracuje, ne?

Jenže on to někdo vyrobil kvůli tomu, že to pořád někdo kupuje. A někdo to pořád kupuje, protože je k tomu nucen tím, jak je oblečení nekvalitní a levné. Co všechno způsobuje takový levný nákup každý týden nebo každý měsíc v globálním měřítku, to si vůbec neuvědomujeme. Kupříkladu problém mikrovláken. Při praní syntetických vláken, polyesteru, ze kterého je téměř všechno oblečení, se uvolňují mikrovlákna, která jsou pouhým okem neviditelná a v čističkách se nezachytí. Dostávají se do vody, do oceánů, kde na sebe navážou toxické nečistoty, jsou jako houba. Vznikne takový toxický plankton, který jedí ryby, my pak jíme ty ryby. Ryby jedí i větší kusy plastu, které jsou vidět, ale mikrovlákna jsou neviditelný problém.

Doporučuješ tedy biobavlnu?
Nebo len. Nebo konopí. Nebo vlnu. Ale není to žádný diktát ani povinnost. Sama také dál nosím polyesterové šaty, které jsem si před šesti lety koupila. V tomhle systému nejsme připraveni na radikální změnu. Je dobré, abychom o tom věděli a společně pracovali na lepším systému. Asi jako s jídlem. Ideální je, aby si každý našel svůj rytmus a tempo a systém, jak by to mohl dělat lépe. Například já už vůbec nenakupuji. Řekla jsem si, že čas, který věnuji módě, strávím jinak. Místo toho, abych šla nakupovat, tak opravuji. Sedím doma a zašívám si díry na svetru, přišívám si v ruce záplaty, protože v Paříži nemám stroj. Polinka, moje dcera, má všechno poděděné. A co mě občas fascinuje, je ta nízká kvalita oblečení. Nechápu, jak to její sestřenice nosily. Třeba punčocháče, které nemají gumu. Třikrát je vypereš a elastická vlákna v pase přestanou být elastická a punčocháče vůbec nedrží. Tak jsem udělala dírky a protáhla gumu. Místo toho, abych byla v obchoďáku, tak půl dne štupuji. Nebo jdu za panem ševcem nechat si opravit boty. Věnuji čas tvorbě něčeho hezkého, nového a kvalitního. Myslím si, že dobrý pocit z módy máš jen tehdy, je-li kvalitní. Může tě to vizuálně omrzet, ale když je to kvalitní, někomu to dáš a tomu se to bude nějakou dobu líbit a pak to zase pošle dál. Ale v okamžiku, kdy je oblečení zežmolkované, tak už ho ani nikdo nebude chtít. Žmolky se nedají opravit. Je důležité, aby byl jakýkoliv produkt, který kupujeme, opravitelný.

Materiály doporučuješ tedy výhradně přírodní?
Já asi nic nedoporučuji. Uznávám volbu každého člověka. Osobně mám ráda oblečení, které se dá po donošení hodit na kompost. Třeba celé z bio bavlny nebo z přírodní nebarvené vlny. U toho jsem si jistá, že nikde nenadělá žádné škody a pár takových kousků už  mám. Dnes je nejvíce oblečení vyráběno ze směsových materiálů, říká se tomu blend. Třeba 80 % polyester, 20 % bavlna. Nebo viskóza, akryl a tak dále. A to my neumíme zrecyklovat!

Takže nejlépe kupovat oblečení z jediného materiálu?
Jo. Když je to jenom polyester, tak to umíme.  Když je to jenom bavlna, tak to umíme. A když je to organická bavlna, tak už to může jít na kompost, to je nejlepší. Ale u normální módy, která není bio, je problém s těmi chemikáliemi. I když je to přírodní materiál, jako třeba bavlna nebo vlna nebo kůže, tak jakmile do toho dáš pesticidy nebo toxická barviva, tak to už na kompost nedáš.

Vraťme se k tobě. Vydáváš internetový časopis s názvem SLOU. Co v něm najdeme?
My máme misi změnit hodnoty ve společnosti. Inspirovat. Místo toho, aby ženy nad Elle nebo Vogue nadšeně říkaly: tak takhle chci vypadat! budou říkat nad SLOU: takhle chci žít, jasně! Svobodně, juchů!

Jen jestli nejsme my Češi v tomhle trochu zaprděný.

Vůbec ne!

Ale to máš z Prahy.
Ne. To mám z Francie. Češi mají skvěle otevřenou mysl oproti Francouzům. Přišla revoluce a my od té doby nadšeně vítáme všechny novinky. Co všechno se ještě může stát, co ještě zkusíme? Když řekneš ve Francii udržitelná móda, tak to je jako nadávka. Kdežto tady když řekneš udržitelná móda, no, jak ti to přijde?

Trochu jako Lesana.
Hmm, tobě to přijde jako Lesana? To mi nepřijde. Ale to je tím, že děláme ty SLOU DAYS. Tam máme selekci značek, které jsou pěkné, nositelné. I kdybys chodila každý den do korporátu, tak v tomhle můžeš vyrazit.

 A co ceny?

Jsou určitě vyšší než v běžném obchodě, ta cena musí být logicky vyšší, protože nechceme, aby za naše oblečení platili lidé ve fabrikách nebo příroda.  Ale stále jsou to dostupné produkty.

Třeba džíny si tam koupím za kolik?
To vůbec netuším. Máme tam vůbec nějaké džíny? Jo, máme tam EtikButik.  

Já tam nakupuji boty, znám to.
No vidíš!

Odbočily jsme od časopisu SLOU. Ty ho chceš začít vydávat i v papírové formě, co ti k tomu chybí?
Peníze. Na Hithitu máme kampaň a snad se to podaří! 

To by byl měsíčník?

Kdepak, zatím dvakrát za rok. Vždy s tím eventem. Kdyby se mu dobře dařilo, tak by vycházel častěji. Chceme začít postupně. Takové médium by nám mohlo vnést víc klidu do našich myslí, jsme strašně zpracovaní všemi těmi reklamami a tím, co všechno si musíme koupit, abychom byli in. Máme tam také rubriku IN and OUT. In je podle nás být offline a hrát pexeso, out je hrát na počítači.

Časopis je tedy o životním stylu jako celku s akcentem na módu?

Ano, první rubrika je o módě, nafotíme fashion story. Chceme ukázat, že i když jsme oblečení ze sekáče nebo v udržitelné módě, která je lepší pro planetu a společnost, můžeme vypadat skvěle při všech příležitostech. Nejdůležitější je dát lidem kuráž, aby si uvědomili, že nemusí nakupovat každý týden něco nového, že nemusí mít na sobě každý den něco jiného. Také jsem to zažila. Když jsem chodila v Londýně do práce, zakládala jsem si na tom, že mám každý den na sobě něco jiného. Myslím si, že nikdo jiný to ani nevnímal. Kdybych měla na sobě každý den to samé, tak by mi bylo lépe, měla bych víc peněz, neměla bych doma tolik krámů, nemusela bych řešit, kam je budu potom odstraňovat. Mně by prostě bylo o tolik líp a je to jenom v hlavě. Nikdo mě neřeší, každý řeší sám sebe a na mě nemá čas. Také řeším jenom sebe a vůbec se nekoukám okolo.

Tys napsala knížku, viď?
Ano, jmenuje se Falešná Pařížanka.

Kde ji můžeme koupit?
Všude, vydal ji Knižní klub. Teď píšu druhou knížku s názvem Falešná Pařížanka – pravá matka.

Jak bys chtěla, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata?
Jako na strašně divokou babičku, která se ničeho nebála, byla svá a naprosto svobodná se super dobrodružným životem plným zážitků. Dělala si, co chtěla a bylo jí úplně jedno, co si o ní kdo myslí. Babička nikdy neřekla: Co si o nás lidi pomyslí?!

V co věříš, Kamilo?

Věřím v to, že lidé jsou dobří. A věřím v to, že revoluci hodnot ještě dáme a že já ji ještě uvidím.

Kamilo, děkuju ti za velmi zajímavý rozhovor a přeji hodně štěstí nejen tobě, ale i tvé nové knížce a projektu časopisu SLOU. Ať se ti daří!

MICHAL KOS

S Michalem nás dala dohromady náhoda, on chtěl poradit něco ohledně krajových receptů a mě zajímaly jeho aktivity na Pecce v Podkrkonoší, kde spolupořádá každoročně festival a teď nově i staročeskou pouť. Nakonec jsme se shodli, že jsem ho před patnácti lety někde vezla autem spolu s naší dcerou Bárou. A taky je člověkem, kterému jsem se odhodlávala napsat ohledně praxe Falun Gong – no a teď sedíme u jednoho stolu a povídáme si!

Povězte mi prosím něco o tom peckovském festivalu.
Dnes už existuje občanské sdružení, oficiální pořadatel festivalu, které se jmenuje Bezdružic, ale úplně původně šlo o tradiční undergroundové akce, které na Pecce přežívaly z dob, kdy tam dělal kastelána  Jiří Červenka, spisovatel, básník a překladatel z polského jazyka. Probíhaly tam koncerty, které si já ani nemůžu pamatovat, kromě jednoho, který pořádala na hradě už dcera pana Červenky Věra. Bylo to po revoluci, nějaký devadesátý třetí rok a velmi mě to oslovilo, byl to pro mě silný zážitek. Věra se ale potom odstěhovala, pan Červenka už to dál nechtěl dělat, tak jsem v době, kdy jsem studoval střední školu, uspořádal u příležitosti narozenin slečny, se kterou jsem v té době chodil, něco jako první ročník festivalu. Hrálo tam několik lokálních kapel, byla to taková ryze punková akce. Přišlo hodně lidí, a to mě velmi potěšilo. Ten ročník se z organizačního hlediska úplně nepovedl, protože tam svou roli sehrál i alkohol. Celý den jsem zařizoval potřebné věci, a večer jsem byl unavený, nic moc jsem nejedl a potom mi stačilo pár panáků na oslavu toho, že se vše zdařilo a  tak jsem z prvního ročníku neodešel po svých.
Hrad Pecka je kulturní památka a je třeba k němu přistupovat s úctou. Veškeré akce se tam pořádají za určitých podmínek, které si pořadatel domluví s městečkem Pecka, jež hrad spravuje. Jedno z pravidel je, že hrad bude perfektně vyklizený před devátou hodinou ráno, kdy začínají prohlídky. Což se tenkrát bohužel nepodařilo a další ročník nám nechtěli povolit. Stala se ale věc, která nám paradoxně pomohla. V roce 2002 byly na Moravě velké povodně a my chtěli uspořádat festival jako benefici pro vesničky Kly, kam z Pecky vyjížděli dobrovolníci pomáhat. V té době jsme ještě neměli občanské sdružení, byli jsme tři nadšenci do kultury a chtěli jsme pořádat akce pro sebe a své známé. Došli jsme za městkou radou a poprosili je, zda by bylo možné přeci jen festival uspořádat. Slíbili jsme, že na akci nebude podávat tvrdý alkohol. Obecní rada, dle mého ocenila nápad uspořádat festival jako benefici. Řekli, že ano a tím vlastně začala tradice pořádání festivalů. Občanské sdružení vzniklo v dalším roce, protože bylo potřeba vystupovat jako právní subjekt a také se to hodí při žádostech o grant. Což neděláme příliš často, vzhledem k tomu, že nechceme být příliš závislí na zdrojích od nějakých inštitucí, které vám sice něco málo dají, ale pak vás sekýrují pro každou volovinu.  Festival na hradě Pecka pořádáme už třináct let.

Proč zrovna do těch Kel?
Kly byly jednou z nejvíce postižených obcí na Moravě a městečka z naší, povodněmi nedotčené oblasti, oslovovaly městečka v moravském regionu, které potřebovaly pomoc. Dobrovolníci z Pecky si vybrali Kly, byla tam nějaká kooperace skrz dobrovolné hasiče. 

Je to akce převážně hudební?
Myslím, že ano. Ale snažíme se vytvořit i dost prostoru pro divadlo a doprovodný program, jako je promítání, dílny, knihkupectví, lidskoprávní osvětu a podobně. Festival se jmenuje Benefiční festival divadla a hudby Pecka + rok, ve kterém se koná. Letos bude Pecka 2016.

Kam dáváte výtěžek?
Každý rok vybíráme jiný cíl benefice, do letošního roku to bylo tak, že jsme o tom rozhodovali ve sdružení a vybrali jsme subjekt, na kterém jsme se dohodli.

Třeba?
Vždy jsme to vybírali podle toho, jak jednotlivé subjekty fungují, co používají za metody, co vytvářejí, čím jsou zajímavé a čím jsou s námi propojené. V prvních letech peníze putovaly do stacionáře Rváček z Rváčova u Lomnice nad Popelkou. V dalším ročníku jsme obdarovali občanské sdružení pana Fučíka  Život bez bariér v Nové Pace. Tehdy to byl poměrně úspěšný rok, získali jsme asi pětatřicet tisíc a přes nadaci Divoké husy jsme měli možnost výtěžek ještě zdvojnásobit. Nadace Divoké Husy dává stejnou částku, kterou vy darujete, ale musí se jednat o sociální projekt. Každý rok jsme vybírali projekt v rámci sdružení a jeden rok to šlo dokonce přímo městu Pecka na výrobu prolézaček pro děti do školky.
Celý festival byl od počátku postavený na tom, že se tam potkají umělci, kteří už nějakou dobu fungují a mají svou cestičku vyšlapanou a pak také začínající umělci. Měli by se potkat na pódiu a sdílet zkušenosti a poslechnout si jeden druhého, podívat se na amatérské i profesionálnější divadlo. A zároveň na tom nevydělávat peníze, ale spíš obdarovat někoho, kdo ty peníze nutně potřebuje.
Loni peníze šly do Nepálu, kde bylo zemětřesení. Poprvé jsme použili pro výběr cíle rozhodnutí návštěvníků festivalu formou hlasování. Vybrali jsme tři subjekty a všechny je jednoduše popsali na informačních bannerech.

Ochranu životního prostředí nepodporujete?
No osobně jsem inicioval nějaké ekologické aktivity v rámci doprovodného programu, ale pokud si dobře vzpomínám, tak jsme podpořili novopacké občanské sdružení Místo, což je psí útulek. Z mého pohledu to patřilo k nejlepším akcím, protože je to regionální subjekt a peníze opravdu nutně potřebují. V té době měli v péči třicet psů.

Jakou míváte návštěvnost?
Už deset let to držíme zhruba na čtyřech stovkách návštěvníků. Hrad Pecka má omezené prostory a tisíce lidí zkrátka nepojme, tohle je akorát. Jsme spokojení z hlediska finančního i z hlediska organizačního. Nemusíme řešit záchodky, umývárny a podobně. Všechno funguje přirozeně a zatím jsme neměli problém ani s agresivitou nebo vykrádáním stanů, jak je to běžné na velkých festivalech. Já už nějakou dobu vůbec nepiju alkohol a cítím velkou zodpovědnost, pokud se tam lidé opijí a hrozí nějaký konflikt nebo úraz. I když jsme zpočátku žádná omezení neplánovali, nakonec jsme museli na vstupenky psát, aby lidé nelezli po hradbách, a máme najaté hasiče, kteří fungují jako taková ochranka. Běhají s lucernami a svítí na hradby, aby tam opravdu nikdo nelezl. Už nějakou dobu to funguje dobře a vypadá to, že se z toho pomalu stává poklidný festival pro rodinky a možná i trochu pejskařský festival.

Nevadí dětem a psům tvrdá muzika?
Festival probíhá od pátku odpoledne do sobotního večera. Pátek je trošku divočejší, hrají tam ostřejší kapely, lidi si sami určují, co je baví a co chtějí absolvovat z programu, který jim předkládáme. Přijíždí, staví si stany, a sobota je poklidnější. Během celé akce nabízíme pohoštění. A věřím, že každý si najde ve stánku to své. Nabízíme dobroty na grilu, vegetariánská jídla a specialitou, kterou děláme už od začátku je veganský  guláš. Jednu dobu jsme spolupracovali i s organizací Food not bombs, což byla skvělá spolupráce, kdy k nám jezdila hradecká pobočka a připravovali výborná veganská jídla. Lidé, kteří tam jezdí od začátku, zakládají rodiny a rodí se jim děti a začínají tam jezdit s nimi. Proto vymýšlíme aktivity i pro děti, mohou malovat nebo jinak tvořit, byly tam i workshopy dřevořezby loutek, sochání do kamene, nebo dráteník. Jeden čas se před festivalem konal plenér, kam se sjeli umělci a přímo na hradě tvořili. Festival pak byl takovou vernisáží děl.

Vaše občanské sdružení Bezdružic má i další aktivity kromě festivalu, vím, že pořádáte ještě staročeskou pouť na Pecce, můžete mi k tomu něco říct?
Kromě festivalu jsme časem začali dělat i další kulturní akce a jednou z nich je i Staročeská pouť na Pecce, která bude letos poprvé. Byl o ni velký boj s Obecní radou, protože doteď tam probíhala taková ta standardní pouť, kam přijedou kolotoče, střelnice a stánky s čínským zbožím. První impuls dal vlastně Hynek Kalista, člověk, který se přistěhoval na Pecku, celkem nedávno. Na náměstí koupil dům a zřídil v něm kovářskou dílnu. Přijde mi, že jemu záleží na tom, aby se na Pecce kvalitně žilo možná i víc než některým domorodcům. Má například blok Život je pecka.
Byl jsem přítomný na jednom ročníku pouti, kdy tam slavil starosta z Nové Paky své narozeniny. Každý rok jezdil slavit na peckovskou pouť, zaplatil světským, kteří pochází z Paky, a autíčka jezdila, kolotoče se točily a řvalo to tam do jedenácti do noci. Pan Kalista za ním přišel s prosbou, zda by nebylo možné to ztlumit a on ho ostře odbyl. Podle mě to byl první impuls, kdy Hynek začal uvažovat o tom, aby se něco změnilo, a oslovil nás jako občanské sdružení a my už jsme předtím přemýšleli o tom, jak přetransformovat součastnou podobu pouti na staročeskou pouť. Rádi bychom, aby se na peckovskou pouť navrátili skuteční řemeslníci, pěkné atrakce a hlavně, aby náměstí pulzovalo životem a ne hlasitými decibely z reproduktorů. Ale stále to byla jen taková idea a neměli jsme odvahu do toho jít. Kamarád ze sdružení Honza Zverec se byl shodou okolností podívat na staročeskou pouť do Vysokého nad Jizerou a moc se mu tam líbilo. Zjistil, že staročeské atrakce není tak složité sehnat. Sedli jsme si na to, a postavili koncept pouti tak, aby neprodělala. Plánujeme stánek s občerstvením, který by nám měl zaručit výdělek na pokrytí nákladů. Honza Murdych, současný kastelán, vymyslel, že pouti dáme podobu i kulturní akce, s koncerty a divadelními přestaveními, či kejklíři. Budeme se snažit do toho zapojit i místní lidi a spolky. Pamatuji si poutě ze svého dětství, kdy náměstí doopravdy žilo a pulsovalo. Chodili tam mladí i staří a všechny nás to bavilo. Atrakce jsou od té doby stále dražší a bohužel i dle mého méně zajímavé. Cítíme potřebu to změnit a obnovit. Vzhledem k tomu, že se poskládal tým lidí, který na tom chce pracovat a má k tomu předpoklady, tak to chceme zkusit a věříme, že se to podaří.

Proč vy osobně tohle děláte?
Baví mě dělat něco pro lidi, mám rád akce, kde nejde primárně jenom o zábavu, ale něčím mě i obohatí. Vnímám takové akce jako čas a místo, kde se lidé setkají, jsou spolu na jedné vlně a mají možnost sdílet, povídat si a navzájem se nějak obohatit. Doprovodným programem festivalu je pokaždé nějaká ekologická osvěta nebo promítání filmů s tématikou ekologie, lidských práv nebo práv zvířat. Oslovil jsem brněnské hnutí Nesehnutí a půjčili jsme si od nich putovní výstavu zaměřenou na hypermarkety. Snažím se hledat témata, která by mohla zajímat mou generaci a zároveň byla z mého pohledu důležitá. Už deset let se věnuji meditační praxi Falun Gong, která mě svým způsobem někam posunula a i o tom bych rád s lidmi mluvil.

Vysvětlete prosím, o co jde.
Falun Gong je prastaré čínské učení, které zahrnuje kultivaci těla a mysli. Je to něco jako buddhismus nebo taoistické učení. Ve Falun Gongu jsou jednoduché meditační cviky, které pomáhají uvolňovat energii v těle, funguje to podobně jako u jógy. Zároveň je to duchovní cesta, kdy se člověk řídí principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti a uplatňuje je v životě. Zní to jednoduše, když se to takhle řekne, ale například pravdivost znamená žít opravdově. Když se člověk něco opravdu rozhodně dělat, není to vždy úplně jednoduché v tom vytrvat a tou cestou jít. Kupříkladu od roku 1999 je Falun Gong v Číně zakázaný. Praktikující Falun Gongu jsou nejvíce zneužívanou skupinou pro ilegální odběry orgánů, které probíhají ve vojenských i státních nemocnicích. Nevím, zda je to ještě i teď běžná praxe, ale nedávno byl v Čechách novinář Ethan Gutmann, který působil v Číně. Vydal knihu Jatka, která o ilegálních odběrech orgánů přímo pojednává. On prováděl vyšetřování, mluvil s lidmi a shromáždil hromadu důkazů a výpovědí očitých svědků.

Orgány se prodávají na Západ?
Většinou bohatým Asiatům, protože prý není pro Evropana úplně jednoduché přijmout orgán člověka jiné rasy. Ale, co vím i lidem ze Západu, kteří nechtějí čekat standardní dobu, která je zde běžně asi dva roky. Slyšel jsem i zaznamenaný rozhovor. Právník a bývalý kanadský ministr pro styk s Východem David Kilgour tomu zpočátku nevěřil. Jako praktikující křesťan cítil potřebu zjistit pravdu, protože křesťané mají v Číně také velmi těžkou pozici, stejně jako Tibeťané a urgujští muslimové. Čínský komunistický režim je zaměřen na likvidaci jakýchkoliv duchovních směrů nebo základů svobodného myšlení. David Kilgour zaplatil síť dobrovolníků, kteří se vydávali za zájemce o orgány a volali do nemocnic a rozhovory nahrávali. Přepsané telefonní hovory nakonec vyšly v brožuře Krvavá sklizeň. Když jsem slyšel tu nahrávku, byl jsem překvapen, jak je to snadné. Bylo to, jako byste si objednával nějaký přístroj. Tak to funguje. Pro lékaře je to byznys. Stejně jako výstava Bodies, která je také čistě byznys. Tam není ani prokázaný původ těch těl.

Byli to vězni, ne?
Jsou to těla vězňů, snad i politických a neprávem obviněných a odsouzených.

Vy sám Falun Gong praktikujete nebo to i vyučujete?
Já jsem praktikující. Falun Gong má pouze jediného Mistra, který učení vyučuje.

Kde, v Číně?
Ne, z bezpečnostních důvodů není v Číně, ale žije v Americe. Já jsem se s ním setkal v roce 2012 ve Spojených státech. Nejsem žádný velký angličtinář a neměl jsem nikoho, kdo by mi překládal, takže to byl dost rychlý, nicméně silný zážitek. Mistr se moc na veřejnosti neukazuje a s praktikujícími se téměř nesetkává. Jednou za čas, podobně jako třeba dalajláma, Mistr Li Hongzhi, vystoupí na veřejnosti.

Kdybych chtěla Falun Gong praktikovat, tak co mám dělat, na koho se mám obrátit?
Můžeme se domluvit spolu a společně si zacvičit a dál bude na vás, jak se tomu chcete moc věnovat.

To se necvičí ve skupině, to cvičí každý sám?
Může se cvičit i ve skupině. Ve městech jako je Praha, Brno, Olomouc a další.  Já znám ve svém okolí jen jednoho kluka, který se tomu věnuje, a s ním si občas zacvičíme. V Hradci Králové je možná pět, šest lidí. Alespoň ze začátku je dobré jít párkrát mezi ostatní, aby vám případné chybné pohyby opravili, ale v zásadě se to dá praktikovat o samotě. To mi na tom přijde velice sympatické. Nemusíte platit žádné příspěvky, chodit pravidelně na hodiny, můžete si to přizpůsobit svým vlastním podmínkám. To cvičení je ale třeba brát spíše jako doplněk. Větší důraz je kladený na princip „odžívání“ karmy a na to, aby člověk kultivoval svůj charakter. V té praxi se mluví o tom, že karma a ctnost jsou hmatatelné látky. Vždycky mi bylo proti srsti, když mi někdo předkládal duchovní nauky stylem: toto je dobré a toto není dobré, to se musíš naučit, tohle nesmíš dělat. Koketoval jsem například s učením Hare Krišna a už jsem cítil nějaký blok, když jsem dostával knihy na ulici, které bylo třeba nastudovat. Já si svou cestu musím najít sám. Měl jsem životní období, kdy jsem chodil často do lesa a snažil se meditovat. Od kamaráda jsem se pak dozvěděl o Falun Gongu, předal mi základní knížku, kde jsou popsané základní cviky a principy. Našel jsem si k tomu svůj vztah a pozvolna to v sobě zpracoval. Začal jsem to praktikovat sám a jel jsem do Prahy na cvičební místo, kde mi opravili chyby. Vnímám to tak, že mi to sedlo. Jsem teď kontaktní osobou pro Jičín a Dvůr Králové.

Má to účinky i na fyzické zdraví?
Nepochybně. Když jsem začínal, měl jsem problémy se zády a řekl bych, že mi to hodně pomohlo. Nechci říct, že bych úplně odboural bolest nebo se úplně fyzicky spravil, spíš jsem k tomu získal myšlenkově jiný přístup. Začal jsem o sobě víc přemýšlet. Máma mi vždycky říkala: narovnej ty záda! Falun Gong byl pro mě signálem, abych narovnal záda nejen fyzicky, ale především duševně. To mně pomohlo mnohem víc než fyzické cvičení, i když i to pro mě má velký efekt.

Cvičíte každý den?
To ne. Měl jsem období, kdy jsem cvičil denně, ale teď bohužel vůbec nestíhám.

Je to série cviků, která se opakuje?
Ano a dá se to i upravit. Je několik verzí hudby, při které se cvičí, a instrukcí k tomu, ale není ani nutné je používat. Ze začátku jsem cvičil pouze s mantrou, kterou jsem si odříkal před cvičením. Naučil jsem se mantry, šel jsem do přírody, do lesa, odříkal si je, zacvičil si a zase jsem šel. A nic víc jsem k tomu nepotřeboval. Až později jsem zjistil, že k tomu existuje hudba.

Jestli jsem to dobře pochopila, principy Falun Gong jsou jedním z důvodů, proč děláte něco pro druhé, je to tak?
Asi ano. Spousta lidí dělá v životě chyby nebo něco, co jim tak úplně nesedí, ale nezmění to, dokud si neuvědomí, že jsou to chyby. Festival by mohl být místem, kde si mohou lidé v klidu promluvit a něco si ujasnit. Obohatit se a posunout se. A to je důvod, proč v tom pokračuji, jinak bych s tím už dávno přestal, protože to pro mě představuje velký stres z kombinace alkoholu a rozjařenosti a velkou zodpovědnost. Naštěstí se to v posledních letech úplně vyklidnilo a festival se stal místem, kam si i já jako organizátor chodím odpočinout.

V co věříte, Michale?
To je zajímavá otázka! Vždycky si říkám, že vím, v co věřím. Směje se. Věřím v existenci univerzální pravdy. V to, že by se člověk neměl snažit od ní neodklonit, zůstat neúplatný a silný. Ale nelze vyčítat lidem, že se nezachovali správně, protože je to jen tím, že jsou slabí. Všichni jsme slabí a máme nějaké mezery. Věřím v principy Pravdy, Soucitu a Snášenlivosti, podle kterých se všechno točí. Když se k sobě budeme chovat dobře, budeme ohleduplní jeden ke druhému a budeme to posílat dál, tak se nám to zase vrátí. Vlastně nejsou potřeba zákony a policie, aby nás hlídaly.

Cítím se svým způsobem jako anarchista, ale ne takový anarchista, který rozbíjí výlohy. Vždycky jsem cítil, že anarchie je čistý projev lásky, nesobectví, svobody a pravdivosti k sobě a ostatním. Ještě tak umět poznat, co je pravda!

Michale, moc děkuju za zajímavý a velmi inspirativní rozhovor a doufám, že se potkáme při cvičení nebo na Pecce.