JULIUS ŠIMKO

Julek ztělesňuje všechno to, co si představuji pod pojmem dobrý lékař. Má dostatek profesního sebevědomí, trvale se dále vzdělává ve svém oboru, dokáže přemýšlet i za obzor školské medicíny a neztratil nic ze své citlivosti a humanismu. Měla jsem to štěstí, že přijal mé pozvání do Svatojánu a já mohla prožít velmi zajímavé odpoledne v jeho společnosti. Jako krásný dárek jsem od něho dostala knihu poezie s vlastními fotografiemi, kterou vydal.

Proč sis vybral zrovna neurologii?

Protože neurologie má v sobě hodně logiky. Jakmile se člověk naučí anatomii nervového systému, tak si odvodí příznaky a nikdy to nezapomene. Ví, kde je postižení. To je stará, anatomická úroveň neurologie. V dnešní době k tomu přistupuje ještě znalost řady procesů v těle, které sice nejsou vidět, ale ovlivňují činnost mozku. Kolem toho je množství informací a to už je vyšší stupeň neurologie, kdy nestačí pouze anatomie, ale kdy se dostáváme k otázkám fyziologie a patofyziologie z hledisek mnohem komplikovanějších, než je struktura nervového systému.

Dříve se tedy mělo za to, že určité příznaky signalizují konkrétní poškození nervového systému a tím to končilo?
Dříve to bylo tak, že se vědělo, kde ta struktura je. Vědělo se, jaké jsou příznaky poškození, když je postižená, často se ale velmi málo vědělo o příčinách.

Takže když například ochrneš na polovinu těla, ví se, které místo v mozku je za to zodpovědné?

Tak, ano. V současné době se daří lépe dešifrovat příčiny neurologických onemocnění. Například  mozková příhoda není zdaleka jen ucpaná tepna. To, proč se ta která tepna ucpala, konkrétně třeba u mozkové příhody, nemusí mít jeden důvod. Může jich být víc.

Třeba výživa?
Třeba špatná činnost srdce, špatná rovnováha srážlivosti krve nebo převaha zánětlivých pochodů v těle. Ta mimo jiné může souviset i se špatným způsobem stravování nebo s nedostatkem pohybu. Může tam být prasklá cévní stěna... Těch příčin může být opravdu několik.

A stres není příčinou mozkové příhody?
Stres je příčinou řady chorob. Příčinou snad většiny chorob. Nebo jedním z významných faktorů. To člověk vidí i v běžné neurologické praxi. Například pacient, který byl dlouhou dobu ve stresové zátěži, protože třeba při zaměstnání studoval, pak se ještě něco závažného stalo v rodině, a on do půl roku poté, co se nakumuloval chronický stres, onemocněl roztroušenou sklerózou. Nebo další případ. OSVČ, velký tlak na to, aby se ten člověk uživil, aby měl z čeho uživit rodinu, do toho mu zemřel otec a ten člověk do tří měsíců po jeho úmrtí dostal amyotrofickou laterální sklerózu. To je onemocnění, které je nyní poměrně dobře známé z informací o průběhu choroby u bývalého premiéra Stanislava Grosse. Na pacientech, kteří projdou ordinací, vidí člověk úplně jasně význam stresu v podstatě u všech chorob. Udržet si duševní hygienu a rovnováhu v sobě je kardinální otázka. Jakmile tato rovnováha chybí , tak negativní emoce přes takzvaný limbický systém  ovlivní  autonomní nervový systém. Ten funguje nezávisle na naší vůli.  V prostředí internetu a různých reklam narazíte na nabídky vyšetření autonomních funkcí. Jsou to vyhozené peníze. Funkce tohoto systému je velmi variabilní a jednorázové vyšetření, zvláště v cizím prostředí, je prakticky bezcenné.

Jak tě poslouchám, mám dojem, že tvůj přístup není běžným přístupem neurologů, možná všech lékařů. Že by se lékař zajímal o to, zda nejsem jako pacient ve stresu, jaké mám starosti v zaměstnání a v rodině. S tím se člověk běžně v ordinaci nesetkává, že by se ho na to lékař ptal.
Je to dané nedostatkem času. My jako doktoři jsme často tlačeni časem do té míry, že s pacientem nerozebereme jeho situaci tak, jak by si to zasloužilo. Protože bychom to nestihli. Když ke mně přijde pacient, vyptávám se ho na nemoci v rodině, jaké bere léky, jaké prodělal choroby, jaké má zaměstnání, jak se stravuje, abych měl představu o jeho životním stylu. Než se začnu ptát pacienta na chorobu, se kterou přišel, měl bych znát jeho pozadí. Když přijde člověk s bolestmi hlavy a já vím, že je dlouho ve stresové zátěži a bolesti hlavy splňují kritéria pro tenzní bolest hlavy, která je dnes jednou z nejčastějších, tak budu vědět, že pro pacienta bude v první řadě důležité zbavit se stresu. Udělat si pořádek ve vztazích, v duševní hygieně. Nebudu mu psát prášky, protože vím, že medikace u tohoto typu bolestí hlavy nemá trvalejší efekt. Léky pomohou na chvíli, ale pokud není řešena příčina, což je u tenzních bolestí hlavy chronický stres, tak jsou z dlouhodobého hlediska k ničemu. Naopak mohou pacienta ohrozit svými nežádoucími účinky.

Jak odhaduješ procento těch pacientů, kteří na to přistoupí? Řeknou dobře, tak mi nedávejte léky a já se pokusím meditovat, chodit na procházky, nebudu se hádat s manželkou a v práci dám výpověď a najdu si jinou. Přece to většinou chtějí řešit okamžitě, chtějí úlevu hned teď. 
Je to pravda. Zkratkovité řešení pacienti často přímo vyžadují. Mnohdy se setkávám s tím, že se lidé naštvou na doktora, pokud tohle zkratkovité řešení nezvolí, protože mají pocit, že se jim nedostává dobré péče. Dobrá léčba ale vyžaduje, aby se nad sebou zamyslel pacient společně s dobrým lékařem. Dobrý lékař by mu měl říct, jaké chyby dělá a dobrý pacient by měl tyto chyby odstranit. Mám ve své ordinaci několik krásných příkladů, kdy to zafungovalo. Přišel například pán, který byl trošku obézní, měl vyšší cukr, zadýchával se při námaze, měl vyšší tlak a vyšší kyselinu močovou. Říkal jsem mu, chytá se vás cukrovka, chytá se vás dna, nejlépe byste udělal, kdybyste se začal pohybovat a změnil stravovací návyky. Vylíčil jsem mu, co by měl jíst, že by měl omezit jednoduché cukry, uzeniny, že by měl stravu směřovat spíš k zelenině a kvalitnímu proteinu. Informoval jsem ho o zásadách přiměřené kondiční aktivity aerobního typu. On to udělal, změnil svůj životní styl a za tři měsíce ke mně přišel a moc mi děkoval. Řekl, že se nezadýchává, že manželka je překvapená z toho, jak chodí do kopce a ona mu nestačí. Cukr se mu srovnal, neměl už zvýšenou kyselinu močovou a nepotřeboval žádné léky na tlak.

To stačilo málo.
Přesně. Takhle motivovaný pacient je poklad pro doktora. Já rád utratím svůj čas, jsem s ním, vysvětlím mu to, pokud to má smysl. Jsem pak spokojený stejně jako on.

Ale takoví pacienti jistě nepřevažují.
Určitě ne.

Lidé asi rádi předají zodpovědnost do tvých rukou a mají pocit, že je to tvůj problém. Ty se s tím poper, oni jsou pacienti. Čekají, co vymyslíš.
Myslí si, že prášek je zachrání, a často je harmonie skrytá v životním stylu, nikoliv v prášku. Když si pacient přizná, že někde dělá chybu a odstraní ji, tak se mnohdy dějí zázraky.

Jsi částečně nakloněn i alternativní medicíně? Mám na mysli třeba přírodní léčbu bylinami.
Určitě.

A co homeopatie?
Na homeopatii mám osobně nevyhraněný názor. Mou manželku bolel zub, nebo spíš trojklaný nerv. Byla u zubaře, dělal jí rentgen, nic se nenašlo. Dal jsem jí neurologické léky, které se na tohle dávají. Trochu se jí ulevilo, ale bolesti se znovu objevily. Zkusil jsem jiný lék, měla po něm závratě a k ničemu to nebylo. Chtěl jsem nechat udělat magnetickou rezonanci, ale ona odmítla. Šla k homeopatičce a ta jí dala Aconitum nappelus nebo nevím už přesně, co to bylo. Příští den se jí provalil absces u zubu a bolest byla pryč. V duchu jsem si říkal, u zubaře byla, zub rentgenovali. Tak jaká je to úroveň toho zubaře, když to nepoznal? Druhá věc, nad kterou jsem přemýšlel – jak je možné, že zabrala homeopatie, když jedna polovina placebem kontrolovaných studií říká, že homeopatie je blbost a nefunguje a jde o placebo efekt, který přibližně u 30 procent lidí funguje. Druhá polovina říká, že homeopatie funguje, mimo jiné i proto, že funguje i u dětí a zvířat. Nemám ustálený názor, protože nemám dostatek zkušeností. Nechci to odsuzovat ani vynášet do nebe. Moje jediná osobní zkušenost je ale dobrá.

A jak se díváš na akupunkturu? Ta už má přece k neurologii trochu blíž, v těle vedou dráhy, meridiány, které se možná někde shodují s nervovými drahami?
To bych nerad komentoval. Neměl jsem zatím možnost systematicky sledovat pacienty léčené akupunkturou. Vím jen to, že řada vědců zpochybňuje existenci meridiánů. Podle některých je jedno, kam se ta jehla píchne. Lidi, kteří akupunkturu dělají, tohle vůbec neberou a jsou přesvědčeni, že je účinná. V databázi PubMed, která je patrně největší databází odborných medicínských publikací, najdete o akupunktuře tisíce článků a studií. Řada z nich vychází pro tento typ léčby příznivě. Možná záleží na diagnóze. V Hradci Králové je teď nové Centrum čínské medicíny, tak se třeba i my nezasvěcení od kolegů z tohoto centra v něčem přiučíme.

Já si osobně myslím, že by to mohlo klidně fungovat vedle sebe a oba směry by se mohly doplňovat.
Určitě. Myslím si, že je nešikovné, že přebíráme čínské a jiné exotické rostliny, přitom naše evropské rostliny jsou často stejně účinné a lze jimi dosáhnout dobrých léčebných výsledků. Vzpomínám si na příklad z praxe, kdy okolo nás chodil na zahrádku soused a pořád kašlal. Jeho maminka se jednou zastavila a říkala, že má už několikátá antibiotika a pořád se to nelepší. Ptala se, zda nevím, co by mu pomohlo. Poradil jsem mu dva tři stroužky česneku každé ráno a čaj z divizny s mateřídouškou. Do deseti dnů byl bez kašle.

To mělo rychlý účinek.
Česneková silice se vylučuje přes plíce, dechem a tím desinfikuje dýchací cesty.

Prý působí nejen antibioticky, ale i antiviroticky.
Ano, cibuloviny vůbec. Dříve se nechávaly nakrájené cibule v místnostech, aby desinfikovaly vzduch v domě.

Tyhle obyčejné věci často fungují, ale protože jsou tak obyčejné, tak to lidi ani nezkusí. Zdá se jim, že to nemůže být účinné. Snad proto raději sáhnou po čínských bylinách, které jsou exotické a mají třeba razantní nástup.
Ale nejsou z našeho prostředí a nemusíme na ně být zvyklí. V lékařské praxi jsem viděl selhání ledvin a jater po čínských bylinách. Vždy neplatí, že bylinná léčba rovná se léčba bez nežádoucích účinků.

To je pravda, ale u těch českých zas takové nebezpečí nehrozí, až na pár výjimek.
U většiny ne.

Takže tě bylinky zajímají?
Určitě.

Máš nasušeno?
Ano.

Jakou bylinku máš oblíbenou?
Nedám dopustit na česnek, i když je pravda, že ne každý ho snáší. Jsou lidé, kteří v sobě mají málo tepla, jsou zimomřiví a pro ně jsou cibuloviny dobré.

To jsou vlastně principy ajurvédy. Typy váta, pitta a kapha. Tady bychom se klidně mohli poučit.
To je pravda. A léčit podle typu. Právě pro takové zimomřivější typy jsou ideální cibuloviny, jsou perfektní jako prevence. Pro ty, kteří v sobě mají hodně energie, ohně, takoví ti cholerici, pro ty se hodí něco chladivého, třeba například máta.

Takže ve své praxi doporučuješ pacientům i byliny?
Určitě. A samozřejmě úpravu stravy. Například ořechy a různá semínka jsou velmi zdravé.

Jakých prvků máme tady u nás nedostatek? Četla jsem, že dnes je dokonce mezi lidmi deficit železa, je to tak?
Myslím si, že železo není zas tak velký problém. Mnohem horší je to s vitamínem D.

Protože jsme málo na sluníčku?
Ano, protože se někdy zbytečně chráníme před sluncem, jsme většinu dne v interiéru, nejíme mořské ryby. Paradoxně se zjistilo, že Italové jsou na tom hůř než Švédové, kteří si vitamín D srovnají právě díky mořským rybám. Nabrali jsme vzorky krve více než tisícovky lidí z běžné ambulance a zjistili jsme, že normální hladinu vitamínu D mělo asi dvacet procent lidí. Většina Čechů má nízkou hladinu vitamínu D. Někdy se ovšem z vitaminu D dělá pomalu všelék, což samozřejmě není pravda.

Ano, to jsem taky slyšela, že nedostatek vitamínu D je příčinou mnoha chorob.
Jedinou příčinou onemocnění není nedostatek vitamínu D téměř nikdy. Je ovšem fakt, že optimální hladina vitaminu D má význam především u autoimunitních onemocnění, možná i u alergií a řady chorob takzvaně civilizačních. Ukazuje se, že vitamín D je důležitý i pro dobrý průběh těhotenství. Nekritické dávkování vitaminu D bez kontroly hladiny může být ovšem dvousečné. Některé studie totiž naznačují, že pro riziko některých nádorů je špatná jak nízká, tak příliš vysoká hladina vitamínu D. Jak to bývá i zde platí všeho s mírou.

Dá se předávkovat?
Že by se při nadbytku vitamínu D rozvinuly skutečně toxické příznaky, je vzácné, ale jak jsem naznačil, neví se, jaká je ta horní bezpečná hranice. Ví se, že když máš v krvi méně než 30 nanomolů na litr (nmol/l) vitamínu D 25OH, je to špatné. Horní hranice se udává do 80 – 150 nmol/l. Toxicita se projeví až nad 300. Je tam velké vakuum, v podstatě se neví, zda je nějaké významné zdravotní riziko, když je hladina dlouhodobě vyšší. Více než přibližně 150, 200 nmol/l. U lidí, kteří jsou hodně venku a na slunci, je přirozená hladina okolo 120, 130 nmol/l na litr. Zatím je diskuze otevřená.  Takové představy, že když má člověk nízký vitamín D a srovná ho, vyléčí si veškeré choroby, ovšem nefungují.  U řady chorob, to ale význam má. Třeba u roztroušené sklerózy a jiných autoimunitních chorob jako například revmatoidní artritida. Když si tito pacienti srovnají hladinu vitamínu D, tak se velice často sníží aktivita té choroby. Kupříkladu jeden kluk z mé ambulance, který za mnou přišel s bolestmi hlavy. Zjistil jsem, že má velice nízkou hladinu vitamínu D, doporučil jsem mu kapky vitaminu D, které dostávají kojenci. Bolest hlavy se nezlepšila, výrazně se mu ale zlepšilo akné, které měl řadu let a těžké.

Ale v mořských rybách je rtuť a další toxické látky a naši předkové tady žádné mořské ryby nejedli a patrně netrpěli nedostatkem vitamínu D. Byli víc venku. Sluníčko má na tom asi větší zásluhu.
Určitě. Přibližně do pětačtyřiceti let věku je vysoká schopnost kůže tvořit vitamín D. Se zohledněním kožního fototypu stačí pravidelný pobyt venku na slunci a nevznikne jeho nedostatek. Měl jsem v ordinaci teenagera, kluka okolo sedmnácti let, který trávil život u počítače. Navíc to byl Rom a jejich kůže potřebuje daleko více slunce, aby vytvořila stejné množství vitamínu D jako my. On ven téměř nechodil a vitamín D neměl měřitelný, v krvi ho skoro neměl.

Vyřešil jsi to Vigantolem, jak to dopadlo?
On už na kontrolu, jak to u nich bývá, nepřišel. Bez spolupráce pacienta to nelze řešit. Jedna z teorií, proč černoši nebo Romové, mají vyšší úmrtnost na civilizační choroby než bílá populace, tedy když se přestěhují do zeměpisných šířek, kde není tolik slunečního záření, je, že mají nedostatek vitamínu D.

To je zajímavé, to jsem vůbec netušila.
První výzkum na tohle téma se týkal nádorů tlustého střeva. Pacienti s nízkou hladinou vitamínu D přežívali méně než ti, kteří ho měli dost.

Vidíš to, jak je slunce vlastně blahodárné? Existovaly sluneční lázně, to už dnes vůbec není. Našli jsme doma knihu Naše dítě z roku 1963, kde je doporučeno: sluňte novorozeně každý den podle doporučení. To je dnes úplně zakázáno, podle dnešních doporučení nesmí dítě do jednoho roku vůbec přijít na slunce, místo toho dostává Vigantol. Slunce je dnes strašák a nepřítel.
Ano, každý se bojí melanomů, kožních nádorů, ale přitom to může být obráceně. Když je restrikce slunce až moc, tak se to může obrátit v neprospěch. My jsme jako lidstvo v podstatě vygumovalo sluneční periodu ze svého života. Vstáváme v létě v zimě pořád stejně a přitom bychom to vůbec neměli dělat. Přirozené je vzbudit se se sluncem a hodinu, dvě po západu slunce jít spát. Náš rytmus by měl být dán sluncem. Světlo zářivek a monitorů má možná vlnovou délku nastavenou pro bdělost jako polední světlo, kdežto večerní slunce už má jinou frekvenci, je v červeném spektru a podporuje vylučování melatoninu. Naše umělá světelná perioda nám dělá medvědí službu. Obtížněji dochází k přirozenému útlumu. Snad i to může být významnou příčinou rozšířené nespavosti a depresí.

Třeba by stačilo upravit žárovky.
Nebo mít větší vazbu na přirozené světlo.

Tvou specializací je epilepsie. Myslíš si, že je možnost léčit ji alternativně? Existují byliny, které mohou pomoci při léčbě epilepsie?
Na epileptologickém kongresu v Římě přednášela jedna doktorka z afrického státu, na jehož jméno si už nevzpomenu a srovnávala účinnost léků, které jsou používané při léčbě epilepsie a účinnost bylin, které místní šamani používají k léčbě epilepsie. Ta účinnost vyšla stejná. Přírodní alternativy asi jsou, možná že jim brání v širším užití i to, že rostlina je hůře definovatelná co do složení, nelze zaručit konstantní množství účinné látky sklizeň od sklizně a rostlinu od rostliny. Také si myslím, že pokud se toho neujme farmaceutický průmysl, tak ta léčba nebude mít propagaci a nikdo se o tom v podstatě nedozví.

A aby si člověk doma sám léčil epilepsii je patrně riskantní.
Z našeho prostředí neznám rostliny, které by zvládaly léčit epilepsii. Je pravda, že jako lékaři nejsme v tomto ohledu vzdělaní, protože se o bylinách na medicíně prakticky vůbec neučí.

Myslíš si, že by bylo vhodné to učit?
Myslím si, že zcela určitě. Léčba by nebyla třeba tak rychlá, ale byla by méně zatížená nežádoucími účinky. U epilepsie je čistě rostlinná léčba patrně nereálná, spíš si myslím, že rezervy jsou v tom, že se u pacientů nevyšetřují například potravinové alergie.

Jedna z příčin epilepsie může být i potravinová alergie?
Když člověk neví, že má alergii na nějakou potravinu, která je běžnou součástí jeho jídelníčku, jako je třeba lepek nebo kravské mléko, má v těle chronický zánět a ten může zhoršovat aktivitu epilepsie. Běžně se to nevyšetřuje.

Dá se epilepsie léčit operativně?
Jsou typy epilepsie, kde je chirurgická léčba účinná. Když nefunguje farmakologická léčba, tak by pacient měl projít epileptologickým centrem, které zváží, zda je nebo není indikovaný k operační léčbě epilepsie. Pacient po operaci nemusí mít vůbec záchvaty a často lze postupně i vysadit léky.

Ty máš soukromou neurologickou praxi?
Ano, přesně tak, neurologickou ordinaci mám v Rychnově nad Kněžnou a v protizáchvatové poradně ordinuji v Hradci Králové ve Fakultní nemocnici. Tam jsou zkušenosti poměrně bohaté, člověk si například uvědomí, že poměrně častý omyl nás neurologů je, že vedeme synkopy jako epilepsii.

Co to je?
Synkopa znamená, že člověk spadne, omdlí, ztratí vědomí. Třeba sedí a najednou má černo před očima, zamotá se. Může u toho mít i nějaké ty křeče. Není výjimkou, že se to uzavře tak, že se jedná o epilepsii. Přitom to jsou křeče z toho, že mozek má krátkodobě nedostatek kyslíku.

Třeba vinou nízkého tlaku?
Třeba z nízkého tlaku. Dojde tam k několika křečím, ale nemusí to být epilepsie.

Takže se nasadí léky?
Nasadí se mu léky a třeba za pět let se zjistí, že to není epilepsie, ale synkopy. To je jedna relativně častá příčina omylu. Pak je druhá, a to jsou záchvaty psychogenní. Ten člověk z nějakého důvodu předvede záchvat.

Aha, takže přímo hysterióni?
Ano, buď hysterický, nebo účelový záchvat, pokud z nějakého důvodu pacient potřebuje uniknout do choroby.

Na to ale léky nepomáhají.
To se pozná jedině tak, když se ten záchvat zachytí na videu a současně na EEG. To vyšetření se jmenuje video EEG monitorace. Zjednodušeně řečeno, je tam jasně vidět, že na EEG není nic.

Je to časté?
Když analyzovali velké soubory lidí, které neurologové poslali do epileptologických center, tak přibližně třetina z těch lidí neměla epilepsii. Z té třetiny to bylo tak půl na půl synkopy a psychogenní záchvaty.

U těch psychogenních záchvatů převažují ženy?
Ani ne, neřekl bych, že je jich velká převaha.

To ti lidé opravdu berou léky, které jim mohou poškodit zdraví, jenom proto, že to hrají?
Nechají se třeba i zaintubovat, odvézt záchrankou, uspat a léčit.

Vždyť normální člověk se doktorům spíš vyhýbá, pokud může, ne?
Dokonce jsme měli video, kde si pacientka sama prokousla jazyk tak, až krvácela. Okolí zavolalo záchranku, ta přijela, viděla, jak se pacientka zmítá v křečích a z úst jí teče krev. Ta žena byla léčena více než šest let pro epilepsii, ale nebyla to epilepsie, byly to psychogenní záchvaty. Přišlo se na to až video EEG monitorací. Zachytil se záchvat a bylo vidět, že na EEG nic není, že je to psychika.

Když tedy dojde ke konfrontaci, jak to ti lidé přijmou? Jak se to řeší?
Vysadíme léky na epilepsii a snažíme se, aby ten člověk přijal to, že musí být sledovaný psychiatrem. Že má nějaký problém, který má řešit psychiatr, protože nejde o neurologické onemocnění.

A oni se vás snaží přesvědčit, že jsou normální, že nejsou blázni. Asi to nepřijmou dobře, ne?
My se jim to snažíme vysvětlit, aby to přijali, protože jinak je to slepá ulička. Oni se musí psychiatricky léčit.

Třeba jen vymění doktora za doktora, nemoc za nemoc a jsou spokojení, nějaká choroba zůstane, jsou nadále litováni. To by mě nikdy nenapadlo, že tolik epileptiků to předstírá.
Když je to čistě psychické, dá se to ještě poznat. Existují ale i skuteční epileptici, kteří některé záchvaty předstírají. To je pak těžké, ale také máme finty, jak to poznáme. Ty ale nebudu prozrazovat. Směje se.

Může mít epilepsii i docela malé dítě?
Ano, jistě, o ty se stará dětský neurolog. Jsou věkově vázané epileptické syndromy, epilepsie může začít i při narození, perinatálně. Příčin může být řada. Neuroinfekce, různé poruchy vývoje mozkové kůry a podobně.

Stává se ti, že k tobě jako k neurologovi přijde někdo, kdo je spíš psychiatrický pacient, když pominu ty psychogenní záchvaty?
Určitě. Jednoznačně sem patří třeba syndrom vyhoření, deprese. Ti lidé mají řadu nespecifických potíží. Bolí je hlava, trpí nespavostí, jsou často nemocní, mají úzkosti. My provedeme komplexní vyšetření, uděláme třeba i magnetickou rezonanci, nabereme krev a nezjistíme nic.

Máš dojem, že je za dobu tvé praxe nárůst neurologických pacientů?
Rozhodně je nárůst bolestí hlavy a nespavosti. Je to patrně dané úrovní stresu ve společnosti.

Strava za to nemůže?
Pořád si myslím, že to nejdůležitější je hlava. Když není v pořádku psychická rovnováha člověka, tak může jíst jako pánbůh a stejně nebude zdravý. Důležitá je stabilita, síla osobnosti a reaktivita na stres. Pokud se se stresem dokážu rychle vyrovnat, tak jsem málo ohrožený. Nejhorší kombinace je slabá osobnost a špatná reaktivita. Podnět nemusí být ani silný, aby takového člověka vykolejil. Pokud je špatná reaktivita, člověk se s nějakou stresovou situací dlouho vyrovnává. Jasně to ukázaly studie imunity na studentech, kteří šli ke zkoušce. Zkoumala se aktivita buněk imunitního systému a zjistilo se to, co dá selský rozum, že buňky imunitního systému vystavené stresu jsou hůře aktivní. Jejich funkce je oslabená. Sám jsem to viděl na dceři, během zkouškového období byla stále nemocná, i když jedla pořád stejně zdravě jako mimo zkouškové období.

To se říkalo vždycky, že všechno je v hlavě, zdraví i nemoc.
Každý známe případy ze svého okolí, kdy dvojice spolu dlouhé roky žije. Jeden zemře a za pár měsíců odejde i ten druhý.

Zajímá tě celostní medicína?

V tom je kámen úrazu, že v tom nejsem systematicky vzdělaný. Celostní medicína mě zajímá, ale nejsem v ní profesionál. Myslím si, že když je k sobě člověk dostatečně upřímný, sám ten problém najde.

To sice ano, ale mnohem těžší je s tím také něco udělat. Uvědomit si příčinu je poměrně snadné, ale co pak dělat? Jsi třeba úzkostlivý, špatně se srovnáváš s jakoukoliv změnou ve svém životě a máš z toho časté bolesti žaludku. Ale co s tím? Bolí mě žaludek z toho, že nemám peníze na složenky, ale jak to mám udělat, abych se tím přestal stresovat?
Možná někdy pomůže už jen uvědomění si té příčiny, je to první krok. Když člověk najde problém, tak má dvě možnosti. Buď ho aktivně překonat, nebo se mu vyhnout. Když o sobě vím, že nejsem člověk stvořený pro urgentní medicínu, tak se nebudu vystavovat prostředí, kde je zapotřebí rychlé rozhodnutí, kde se pracuje pod velkým časovým tlakem, kde jsi vystaven situacím, které tvá osobnost nedokáže řešit bez velkého pocitu stresu. Každý hrajeme s kartami, které máme.

Jak ty léčíš svůj stres?
Na stres u mě zabírá nejlépe pohyb. Jezdím na kole nebo chodím běhat (pozn.: Julek přijel na kole k nám do Svatojánu až z Týniště nad Orlicí, kde žije). Pomáhá mi také hudba. Sednu si s kytarou a hraju. V poslední době občas chodíme na slackliny, to se člověk musí soustředit jenom na tu rovnováhu, hlava nemá čas na nic jiného.

Máš kapelu?

V podstatě kapelu nemáme, hrajeme s Honzou Šimkem, který hraje na harmoniku, já hraju na kytaru. Je to zvláštní kombinace, protože Honza tím svým podáním improvizační harmoniky rozbíjí moje soustředěné naivní úsilí a dává tomu dobrý kontrast. Fakticky je na Honzovi velmi cenné to, že on jde se svým autentickým pocitem a snaží se rozbít cokoliv, co je strukturované a předem vymyšlené. Snaží se tomu dát prvek náhody.

To tě nestresuje?
Ne. Já rád improvizuji. Když jsem dělal dětem Spejbla a Hurvínka, byly to vždycky improvizované scénky a nikdy jsem nevěděl, jak to začne a jak to skončí. Improvizace je krásná.

Hrajete po klubech?
Při té práci není moc čas. Hrajeme na vernisážích, kde vystavím své fotky a básničky. Autenticitu hledám i ve fotografii. Kdybych si měl aranžovat zátiší, tak to nikdy nevyfotím.

Fotíš přírodu nebo street?
Fotím street art, ale ne žádné čmáraniny. Co kdo napsal. Je to autentické v tom, že to z toho člověka vyplynulo a on to dal na tu zeď. A teď to křičí na kolemjdoucí. Rád fotím i lidi.

Momentky nebo portrét?

Momentky. Tuhle jsem šel po Praze, na Staroměstském náměstí. Hraje tam jeden saxofonista. Už před osmi lety jsem ho fotil a to už byl starý, a teď je zase o těch osm let starší. Vyfotil jsem ho znovu a dal jsem si ty fotky vedle sebe. Zjistil jsem, že tomu člověku se nemění gesta, ale přibyl tam jeden hezký moment. Teď, když jsem tam šel, tak jedna maminka držela dítě a to malinké dítě mu házelo do klobouku peníze. Tak jsem si říkal, jak se ta smyčka života uzavírá. Za těch osm let zestárnul, ten saxofon už skoro neudýchá, a to spojení malého dítěte se starým muzikantem bylo moc pěkné. Když člověk nedělá umění s nárokem na slávu a peníze, má prostor zrát. Jednu písničku jsem začal psát, když mi bylo šestadvacet a dopsal jsem ji loni v osmačtyřiceti. V té písničce se sešly dva úhly pohledu, erotická láska a láska, která nás přesahuje a která nemá s erotikou nic společného. Je to spíš láska k člověku jako takovému. Z toho začátku se to přesmyklo a na konec té písničky mě navedla až návštěva v domově důchodců. Viděl jsem tam lidi, kteří často byli před vyhasnutím. Najednou jsem pochopil běh lidství od začátku až po ten konec. A teprve pak jsem tu písničku dopsal. Říkám si, jaká je to paráda, když si člověk může dopřát tohle zrání, než když něco musí tvořit pod tlakem. Pak to nemusí být pravda, pravdě se člověk vyhne v zájmu toho, aby to bylo rychle hotové. Když to máš jako koníčka, můžeš to střádat, prosívat časem a pomalu sbírat to, co má cenu. Často se setkávám s přetvářkou. Sám u sebe se snažím o pravdivost, o to, abych něco nehrál.

V co věříš, Julku?
Že tam, kam máš dojít, tam dojdeš. Mohu to vyjádřit podobenstvím. Směje se. Jednou jsme šli v Adršpachu, a tam je Skalní kaple, církevní místo. Říkal jsem dětem a ženě: tak kudy půjdeme? Třeba tudy. Na dalším rozcestí zase: kudy? Tudy. Šli jsme naprosto náhodně. A přesto jsme došli k té Skalní kapli.  Zajímavé bylo, že v ten den zemřel Jan Pavel II. Říkal jsem si tehdy, že jsem tam měl prostě dojít. Několikrát jsem měl na té cestě možnost rozhodnout se pro jiný směr a já se rozhodl tak, že jsem k té kapli došel. Nevěřím v náhody. Myslím si, že člověk tady na světě má nějakou cestu, po které ho vede třeba jeho podvědomí nebo něco, co rozumem nevysvětlí. Tam, kam má dojít, dojde.

Jak by sis přál, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata?
Že jsem na ně měl čas, že jim se mnou bylo pěkně, že se u mě cítila dobře. Že jsem se zajímal o to, co dělají. Aby říkala: děda Julek byl ten, který měl rád lidi, ten, který nebyl ješitný, ten, který byl rád, když ostatním je pěkně. Člověk nemusí pořád stavět dopředu sebe, někdy může být schovaným pozorovatelem, kterého těší radost druhých.

Děkuju ti, Julku, za krásný rozhovor, ať tě stále těší tvoje práce a naplňují tvé koníčky, ať jsi šťastný.

PAVEL STEIDL

Pavel Steidl je fenomenálním kytaristou světového formátu, ale z jeho dobrosrdečného, přátelského vystupování plného úsměvů a humoru byste stěží poznali, že ho hostí významné koncertní sály světa.

Pavel nám udělal obrovskou radost, že přijel zahrát do našeho malého kostelíčku do Svatojánu. Koncert byl nevídaným zážitkem a věřím, že všichni, kdo si Pavla přišli poslechnout, budou ještě dlouho vzpomínat. Byl tak laskavý a po koncertě se ještě zdržel, abychom si mohli popovídat a já vám mohla představit tohoto pozoruhodného muže trochu z jiné stránky.
Když jsme Pavlovi předávali peníze, které se vybraly na vstupném, byla to opravdu skromná hromádka, protože kostelík je malý a zájem lidí mohl být pohříchu také větší. Pavel ale nehnul brvou a na naše omluvy nám odpověděl:
Tohleto můžeš dělat buď proto, že jsi takový cvok do peněz, že musíš nějakou korunu vydělat, nebo to děláš ze zvědavosti. Člověk to má skoro jako povinnost, jít hrát lidem. Protože je prostě kytarista.

Je pravda, že v té naší malé vesničce byli lidé nadšení.
Myslíš že jo?

Určitě! I to venku pak Jirkovi říkali, byli nadšení. My jsme obyčejní lidé, nejsme žádní hudební znalci. Opravdu jsme si to užili.
Když hraješ pro člověka, který je kytarista, tak on ocení, co děláš, nebo neocení, to je jedno, ale poslouchá jinak než lidi, které musíš muzikou oslovit.

Strašně se divili, co všechno se na tu kytaru dá zahrát, všichni znají hru u ohně. Pán, co seděl vedle mně, se při poslední skladbě divil, odkud se ty zvuky ozývají, úplně ožil a kroutil hlavou. Byly slyšet ještě nějaké hlasy, co to bylo, tos nedělal všechno na kytaru, že ne?
To byl ... Ale to nikomu neříkej!

Proč?

Ať mají v hlavě otázky! Směje se.

Pavle, proč zrovna kytara, proč sis vybral za svůj nástroj kytaru?
Vždycky jsem jezdil do přírody a na co se hraje v přírodě? Moji rodiče nebyli hudebně vzdělaní, v naší rodině se vážná hudba neposlouchala, ale celá rodina byla velmi muzikální. Rodiče pořád zpívali v autě, zpívali doma. Na žádné nástroje tatínek ani maminka nehráli, ale pořád jsme zpívali. Můj bratranec hrál na kytaru a já ho strašně obdivoval. Pak jsem viděl ty Vinnetouy, ty westerny a to všechno a tam byla zase kytara! Já omdlíval, když jsem viděl někoho s kytarou, kytara mě zcela uchvátila. Můj starší bratr dostal k Vánocům kytaru, ačkoliv si přál banjo. Mám i fotku, jak bratr tu kytaru dostal, je pod tím stromečkem trochu nešťastný, že tam nenašel banjo. Já tak k němu přisedám, přisedám, a už na další fotce sedím a mám tu kytaru já. Začal jsem na kytaru hrát asi tak, jako se děti učí jazyk. Poslouchal jsem. Hrozně práce nám dalo, než jsme zjistili, že se kytara musí také naladit. A taky jsem byl ve škole vždycky outsider a kytara mi pomohla.

V jakém smyslu outsider?
V mé škole byly nejlepší děti, které uměly rychle běhat, hrát fotbal a to mě hrozně stresovalo, protože jsem sportovně nadaný nebyl. Až teprve teď objevuji krásu pohybu.

Běháš?
Ale běhám úplně jinak! Ne aby mi někdo měřil, jak rychle běhám, jako se to dělá dětem. Běhám pro radost. Člověk doběhne a najednou cítí tu reakci v těle, to je fantastické. A tak jsem tenkrát hrál na kytaru, asi také proto, abych zaujal nějaká děvčata. Když mi bylo deset let, bratrovi bylo šestnáct, tehdy už měl banjo a dostal se do kapely, kde začal hrát.

Bluegrass?
Ano, právě bluegrass. Najednou jim odešel mandolinista na vojnu a já se musel v deseti letech naučit na mandolínu. Učil jsem se jako Paganini, podle sluchu. Když mi bylo třináct let a měl jsem si vybrat povolání, tatínek chtěl, abych byl automechanik, protože miloval auta. Vždycky zmizel do garáže, každou sobotu a neděli, a nebylo o něm slyšet. Pořád chtěl, abych s ním chodil. Já mu ta auta ničil, protože mě to vůbec nebavilo, dělal jsem všechno špatně a on z toho úplně omdléval. Pamatuji se na ten den, kdy jsem šel do školy, a měli jsme říct, co by z nás mělo být. Já si říkal: automechanik, to chce tatínek, ale to je úplná blbost, já chci být muzikant, protože to mě nejvíc baví. Jezdil jsem už od deseti let hrát na trampské potlachy. Potkal jsem tam třeba Settlery, potkal jsem tam tvůrce trampské hymny Jendu Kordu. Já jsem tyhlety lidi začal potkávat a dávalo mi to ohromné věci. Dodneška si myslím, že je pro mě hrozně důležitá vokalizace skladeb, které hraji. Hrozně důležitá je pro mě komunikace ve skladbách. Hlasy spolu komunikují, nástroj komunikuje s publikem. Kytara pro mě musí mluvit. Hudba je pro mě řeč, je to energie. Asi by to nikdy nepřišlo, kdybych šel do hudební školy a tam do mě začali hustit...

Noty?
Jo, noty. Neříkám, že je to špatný způsob, ale pomalu se od něj v moderní výuce upouští. Ještě je to trošku složité, protože to některé děti vyžadují, hlavně děvčata. Ta mají ráda všechno napsané. Někdo raději podle sluchu. Já myslím, že je to lepší, když člověk začne opravdu podle sluchu, asi tak, jak jsem to dělal já. Akorát že ty noty jsem se možná mohl naučit o trošku dříve. Směje se. Ale všechno přišlo. Když mi bylo třináct, čtrnáct let, dostaly se mi do ruky nahrávky Andrése Segovii a nahrávky dalších velkých kytaristů a byl jsem z toho vedle. Začal jsem cvičit, přestal jsem chodit do školy, pořád jsem ukazoval, jak jsem nemocný, že do školy nemohu. A jakmile všichni odešli, cvičil jsem na kytaru.

Kam jsi šel na střední školu?
No, ono to bylo ještě trošku složitější. Na konzervatoř jsem se nedostal hned, musel jsem se jít na rok učit instalatérem. Tatínek byl instalatér, bratr byl topenář, tak jsem také musel být topenář. Ustál jsem to a druhý rok jsem se na tu konzervatoř dostal. Pamatuji si, že mistr odborného výcviku děkoval Bohu, že mě vzali na konzervatoř. Směje se. Já bych každému přál vidět, jak jsem instaloval záchodovou mísu, protože ta byla takhle našikmo.

I na to je třeba talent.
No ano! Je velké štěstí v životě, když člověk objeví, co je a když tou cestou jde. Kolikrát si říkám, jak je školství nedokonalé. V Kanadě jsou školy, kde si dají práci s tím, aby děti naučili základy toho, co budou v životě potřebovat a pak zkoumají, co je jejich talent. Posílají je na různé školy, kde mohou svůj talent dál prohlubovat a jít tím směrem. Ten způsob, jak v dítěti najít, co v něm je, je nesmírně důležitý.

Základ bude určitě v rodině, rodiče první musí vidět talent svého dítěte.
To určitě. Já rodič nejsem, tak nevím, mám jen jednu zkušenost a to se svou rodinou, a tam jsme to moc neřešili. Rodiče viděli, že miluji hudbu a dělali všechno, abych to mohl dělat.

Takže tě od toho nezrazovali?
Ne, ne. Vůbec.

Po střední jsi šel na vysokou?

Ano, šest let jsem byl na konzervatoři, a mezitím se mi podařilo vyhrát docela prestižní soutěž v pařížském rozhlase. Po té soutěži by se mi býval otevřel celý svět, až na to, že jsem se vrátil do Československa. A tady, aby se člověku otevřel celý svět, musel být jako mladý začínající umělec konfrontovaný s tím, že by měl vstoupit do komunistické strany, spolupracovat s ministerstvem vnitra a tak dále. Když to člověk neudělal, zavolali ho jednou na Pragokoncert a řekli mu: vy půjdete teď na vojnu, mladý muži, rozvazujeme s vámi smlouvu a až skončíte vojnu, tak zase vyhrajte nějakou soutěž a my vás třeba vezmeme.

Byls na vojně?
Nebyl. Ale nemám vůbec nic proti disciplíně a myslím si, že mladým mužům by to dnes možná prospělo. Jako to bylo v Holandsku. Tam ti kluci šli sloužit na pět měsíců, ale nemuseli být v kasárnách, mohli jezdit domů nebo si pronajmout byt mimo kasárna. Byli vedení k disciplíně, naučili se ovládat spoustu věcí. Asi to má nějaký význam.

Nahrazuje to možná přechodový rituál dospělosti.
Ta dobrovolná disciplína je pro muzikanta hrozně důležitá. Pro každého, kdo chce něco dělat. Já jsem třeba spolupracoval se sborem Bambini di Praga za starého pana Kulínského. Obdivoval jsem, jak vedl ty děti, jaká tam vládla disciplína. Říkal tomu dobrovolná disciplína. Já sám se k tomu také musím dokopávat, abych každý den hrál.

Denně cvičíš?
Určitě. A když mám před koncertem, tak intenzita samozřejmě narůstá. Pro mě cvičení není jen věc techniky, cvičení paměti, prstů, ale i ducha. Objevuji způsoby cvičení na nástroje, které jsou velmi podobné čchi kungu.

Co to je?
Čínské cvičení, které se odehrává ve velmi pomalém tempu. Je to vlastně bojové umění, kde pak ti lidé dokážou strašně rychle udělat nějaký pohyb. Každou věc, kterou chce člověk dělat perfektně, maximálně dobře, musí dělat jako určitý druh zenu. Jde velmi hluboko a zjistí, že je to vlastně jednoduché. Ale ta cesta, ta je neuvěřitelná.

V různých dobách bylo různými lidmi experimentálně prokázáno, že hudba, zvuky a frekvence mají přímý vliv na buňky rostlin. Různé frekvence dokážou rostlinu buďto zahubit nebo naopak podpořit v růstu. Slyšel jsi o tom?
Ano, slyšel jsem o tom. Mně to připadá velmi logické.

Když má tedy hudba vliv na rostlinné buňky, proč by neměla mít přímý vliv i na živočišné buňky, na člověka?
Samozřejmě, člověk je voda. Mám tibetské mísy, do kterých když člověk bouchne, tak cítí ty vibrace. I jen ten moment, kdy jsem svou tibetskou mísu našel, je hrozně zajímavý. Když jsem učil v Holandsku, tak jsem šel do školy a cestou jsem míjel takový obchůdek s new age věcmi. Tak jsem tam zabrousil, vidím tam tu mísu a ptám se prodavačky, co to je. Prý singing bowl, bouchněte si do toho. Tak jsem do toho bouchnul a cítil jsem něco neuvěřitelného. Obrovskou rezonanci tady uvnitř hrudi. Tak říkám: kolik stojí? Asi pět set guldenů. Říkám si, no to je tedy pěkné, to asi ne. Tak jsem to vrátil. V noci spím a ten zvuk mě probudil! To chvění si tělo pamatovalo. Takže druhý den jsem se pro ni vrátil a mám ji. Dodneška toho nelituji.

Souhlasíš tedy, že tón může mít přímý vliv na buňky?

To já nevím, ale vím, že když dáš do tibetské mísy vodu a bouchneš do ní, vidíš, co to dělá za obrazce. Nebo ta voda vystříkne. Člověk je ze 70 % voda.

Je pravda, že hudba zušlechťuje ducha? Dokáže napravit hříšníka?
Hudba zušlechťuje. Kdo je to hříšník?

Dobře, tak jinak, dokáže vyléčit duši?
Dokáže pomoct. Mně vždycky hudba dokázala pomoct v mnoha situacích. V nejtěžších momentech mého života mě vždycky hudba držela nad vodou. Nástroj – kytara, a hudba. Mohu mluvit jen ze své vlastní zkušenosti. Hříšník jsem pořád. Směje se.

Ale asi ne velký.
Asi bych nekradl. Asi bych nelhal. Určitě bych nezabíjel. A nepřál nikomu nic zlého.

Hudba se pouští rostlinám, aby dobře rostly, pouští se kravám, aby měly hodně mléka. Kdyby se krásná hudba pouštěla vězňům, možná by to na ně mělo dobrý účinek, co myslíš?
To má určitě vliv. Johnny Cash koncem šedesátých let koncertoval ve věznicích. Já sám jsem také několikrát ve vězení hrál. Oni musí mít ale jinou hudbu. Když jsem jim hrál klasickou muziku, tak poslouchali, ale opravdu začali roztávat, když slyšeli blues. Blues má v sobě něco zvláštního. Muzikant vždycky pracuje na tom, aby se vytvořilo napětí, které musí dospět k uvolnění. Vytvářet napětí, uvolňovat, takhle vzniká energie. To v té hudbě je, proto také hudba používá barvy, dynamiku, artikulaci, pohyb. Když chce člověk něco zvýraznit, může to udělat několika různými způsoby. Blues má ten efekt, pořád má ten groove, kdy to musí opravdu šlapat, udělat rubato, to napětí je v malé tercii, jde to nahoru a dolu. To je pro ty vězně velmi silné a někteří lidé se z toho vůbec nedokážou vyvléci. Můj bratr dodneška, když slyší nějakou jinou hudbu než bluegrass, tak ho to prostě nezajímá. Jsou lidé, které nezajímá pomalá hudba.

Čím si to vysvětluješ? Osobním temperamentem?
Možná nějakým osobním rozvojem. Já si to nevysvětluji, prostě to tak je.

Nepřemýšlel jsi nad tím?
Nepřemýšlel. Ale vím, že člověk to musí chtít objevovat. Když se zavře a začne být tvrdohlavý: všechno ostatní je úplně hloupé, jenom to moje, to je ono – tak je to špatně. Jakmile si člověk udělá nějaký názor, tak je to pasé.

Ty se k blues nevracíš?
Ale vracím! Když na to dojde, tak já to miluju! Vždycky když jsem v Texasu, v Houstonu, mám tam kamaráda manažera, který mě vždycky po koncertu bere do krásného baru The Big Easy, kde hrajou texaské blues ze šedesátých let. To je něco neuvěřitelného. Hned bych si s nimi zahrál! Mám takové seskupení, European Guitar Quartet, kde není bluesový kytarista, ale je tam jazzový kytarista, je tam úžasný world music kytarista, který píše muziku pro Circus Emilio. A jsme tam dva klasičtí kytaristé. Snažím se improvizovat. Proto jsem třeba natočil s Jaroslavem Duškem třináct hodin improvizované hudby, kde ho doprovázím při čtení knihy.

Jak dlouho jste to nahrávali?
Asi tři nebo čtyři dopoledne.

Vážně? No panečku! To byla rychlovka.
To jinak nejde. Nemá cenu nic vymýšlet. Buď udělat skutečně partituru na každé slovo, nebo improvizovat. A Jaroslav je úžasný improvizátor. Známe se velmi dlouho, asi od patnácti, od šestnácti let. Hrál jsem s Vizitou, když začínala v původním složení. Pak jsme se jeden druhému ztratili a teď jsme se zase našli. Rádi se vídáváme, a proto spolu občas něco uděláme. Spolupráce s ním je moc zajímavá. Poslouchat ho mluvit. Dokáže se okamžitě dostat na tu vlnu, ve které jsme. Je to s ním stejné, jako když můj kamarád, výborný muzikant, Carlo Domeniconi, mluví o Jimmi Hendrixovi: jednou nohou ve vesmíru a jednou nohou na Zemi. Člověk musí pořád trošku transcendentovat a zároveň vědět, že jsem tady na Zemi. To je moc zajímavé.

Existuje hudba, kterou nemáš rád, kterou nechceš poslouchat, která ti vadí?
Existuje.

Co třeba? Současná populární hudba?
Já ani nevím, jak tomu mám říkat, opravdu to neumím pojmenovat. Nemám rád muziku, která je udělaná komputery, teď ale myslím takovou hodně lacinou muziku, která se na nás valí z těch rádií. To raději vypouštím. Ani to nejmenuji muzikou. Hudba je věc, která musí mít pulsaci, jako má srdce. Krása je v asymetrii, nikoliv v symetrii. V přírodě není vůbec nic symetrického. Tváře jsou asymetrické, listy, stromy jsou asymetrické, všechno je asymetrické. Spoustu muziky okamžitě vypínám a utíkám od toho.

Nedá se ale říct, že ti vadí soudobá populární hudba jako celek? Nebo posloucháš něco z moderní hudby?
Ze soudobé hudby poslouchám velmi mnoho dobré muziky. Všechno se dá udělat nádherně. Ale taky se to dá dělat špatně.

Třeba Zappu, Prince, máš rád?
Zappu určitě. Ale to už je klasika. Princ mě nikdy moc nezaujal. Nevím proč. Ale Jimmy Hendrix je úžasný a některé kapely z těch soudobých mě dokážou nadchnout, jsou skvělé. I mezi populární hudbou je spousta velmi, velmi dobrých muzikantů. Ale je tam také takových strašných věcí, panebože. A je zajímavé, že hlavně to se dostává do rádia. Co to je? Asi někdo za tím je.

Asi ďábel. Směju se.

Já nevím, ale je to kšeft.

Když si mohou vybrat mezi špatnou a dobrou hudbou, tak proč si vyberou tu špatnou?
A kdo to rozezná? Když dnes řeknete stokrát v rozhlase, v televizi, že je to nejlepší hudebník na světě, nejlepší houslista, nejlepší pianista, nejlepší kytarista a budete to pořád do lidí hustit, tak lidi na něj půjdou, protože je nejlepší. Třeba se jim to ani nebude líbit, ale jdou na toho nejlepšího. To říkají velcí manažeři, dejte mi tři miliony dolarů a udělám z vás hvězdu. To je marketing. To je prostě reklama a těm lidem se to musí říct, že je to skvělé a oni tomu budou věřit. A někdy je to i k dobru, protože třeba takový André Rieu, holandský houslista, který hraje Straussovy valčíky jako kdyby bouchal kladivem někoho po hlavě, lidem připomene, že existoval nějaký Strauss. A ne jenom Lévi Strauss. Směje se. Možná že když si potom poslechnou, jak to hrají vídeňští filharmonici, tak budou překvapení. A možná řeknou, že je to nějaké divné. Člověk je jako rám, který by měl být flexibilní ve všem. Jako je metrum v hudbě, to nesmí být dřevěné, to nesmí být z oceli, to musí být stále flexibilní. Člověk by měl být flexibilní a otevřený. Proto si nerad vytvářím názory. Jak to říkal pan Hrabal v jedné knížce: cokoliv řeknu, hned si zase vyvracím. Směje se.

Není to trochu relativismus?
Já nevím, ale je to tak. Člověk by měl být spíš otevřený. O tom je vlastně ta Pátá dohoda, co napsal Ruiz. Člověk by měl být skeptický ke všemu, co vidí.

Jestli to pak není taková rozplizlost v postojích.
Ne, naopak. Pozorovat, ne si dělat na něco okamžitě názor. Ten je dobrý, ten je špatný. Ten je výborný, ten je velmi špatný. Velmi špatný, velmi dobrý. To je dobré, to je blbé. Ten je zlý, ten je hodný.

To nikdy neděláš?
Teď jsi mě zaskočila. Nemohu říci, že něco nedělám nikdy. Asi to také občas udělám. Moje vnitřní přesvědčení se dostalo tak daleko, že v muzice, v životě, ve všem zkouším nedělat tyhle rozdíly. Ale lidi chtějí ten svět nějak uchopit, nějak držet. Proto říkají ten je špatný, ten je dobrý. Aby se v tom mohli nějak pohybovat. Ale když to dělat přestanou, začnou se brát možná méně vážně, stanou se lehčími. Začnou to vidět všechno relativně. Myslím si, že je v tom také svoboda. Freedom. To je přece krásná písnička Krise Kristoffersona Freedom's Just Another Word For Nothing Left To Lose. Svoboda je jenom slovo pro to nemít co ztratit. A to je ten důvod, proč o tom mluvím. Když si udělám při koncertu během hraní jakýkoliv úsudek, začnu něco hodnotit, ten proces se zastaví. Udělám chybu, stane se něco. To plynutí je přerušené tím, že dáváte na něco štempl. Basta. A v tu chvíli už jste pryč. Takhle to myslím. Já se rád bavím s kterýmkoliv člověkem, mě vůbec nezajímá, jestli je to doktor nebo kopáč. Vůbec tyhle rozdíly necítím a nikdy jsem je necítil. To mám opravdu už od dětství. Nejvíc jsem se kamarádil s cikány, protože moje máma pracovala v dětském domově. To byli moji největší kamarádi. A dodneška když vidím cikána, tak se s ním chci okamžitě kamarádit. A mám je jako kamarády. Nemám s tím problém.

Jak často koncertuješ v Čechách?
Tak asi tři koncerty do roka. Ale já nic nedělám. To mám volat: nechcete, abych vám zahrál? To je přeci smutné.

Žena ti dělá manažera?
Moje žena dělá manažera tak, že vždycky když někdo zavolá nebo napíše, tak se s nimi domluví na podmínkách, podívá se, kdy mám čas. Dal jsem jí to do rukou a je to fajn, že se mohu věnovat učení, což beru trochu jako povinnost.

Kde učíš?
Na Akademii múzických umění v Praze. Ale nemám moc velkou důvěru v instituce. Když ke mně přijel student z Kanady a začal mi hrát, tak jsem mu řekl: víš co, jdi si támhle sednout pod strom, tam dvě hodiny cvič a pak přijď. A on hrál úplně jinak. Člověk se musí dostat sám k sobě, zjistit, co vlastně chce. Já vím, jak ho naučit nějaké technické věci, vím, jak ho naučit ovládat nástroj, ale je důležité, aby našel sám sebe. Aby našel svůj vlastní tón, aby našel svůj vlastní projev. To je to, co nás potom začne nejvíc zajímat. To už říkal myslím Frescobaldi, že je víc pohnut hudbou, která ho dojme, než ohromí.

To možná platí nejen pro hudbu.
Pro všechno, asi jo.

Pověz mi něco o svém nástroji.
Já mám asi dvacet kytar!

Aha, nepovídej! Máš nějakou zvlášť oblíbenou?
Pořád hledám tu dobrou, tu nejlepší. Ale rád je mám všechny.

A tu malou z 19. století, jak jsi na ni hrál dnes v kostele, jsi získal jak?
Tu malilinkatou? To je velmi zajímavé. Znal jsem v Praze strašně milého člověka, nestora pražské kytary, tatínka Jirky Schelingera. Byl to vynikající pedagog, miloval kytaru a dokázal do ní lidi zbláznit. Když zemřel, volal mi jeho syn Milan, že tam má po tatínkovi nějaké nástroje. Neměli sice na chleba, ale tatínek pořád kupoval kytary. Tak jsem získal tady ten nástroj.

Víš, odkud pochází, kdo ji dělal?
Vím, kdo ji dělal, ano. Velmi známý kytarář Nicolaus Georg Ries, ale příběh té kytary moc neznám.

Je to vzácná kytara?
Pro mne ano. Kytary nejsou tak peněžně ceněné jako housle. Tam mluvíme opravdu o milionech. Ale to jsou jenom peníze. Hodnota je hlavně kulturní.

Kolik stojí taková kytara, sto, dvě stě tisíc? Já nemám představu.
Možná nejcennější nástroj je od španělského stavitele Antonia Torrese. Jeho kytary mohou opravdu stát dvě stě, tři sta tisíc dolarů. Viděl jsem kytaru, která byla podepsána Andreasem Segoviou, a ti lidé za ni chtěli dvě stě tisíc dolarů. Ale ona vůbec nezněla.

 Je nějaký zásadní rozdíl mezi tím, jak se hrálo třeba v 18., 19. století nebo dokonce v baroku a teď? Myslím techniku hry, jestli se třeba kytara drží nějak jinak, nebo se na ni jinak brnká.
Určitě tam rozdíly jsou. Jde o to, aby člověk porozuměl, co se děje mezi hráčem a rozezněním struny. Existují ale různé styly, kterými hrají mladí lidé a které už nejsou klasické, jako třeba fingerpicking populárního australského kytaristy Tommyho Emmanuela. To je fantastické, výborné. Já se nakonec také snažím dělat zvuky, které nejsou pro kytaru typické. Objevuji v literatuře, že to dělali už staří kytaristé. Často si myslíme, že objevujeme něco nového, ale my to jenom znovuobjevujeme. Jednou jsem měl tu čest a štěstí, že jsem mohl spolupracovat s panem Hrušínským. Když natáčel jednu rozhlasovou hru, tak jsem ho doprovázel. Cupák hrál Fausta a on hrál Mefista. Faust tam mluví se studentem, který mu říká, jak jsme dnes dobří, jak jsme to všechno vymysleli a on mu odpovídá: Ha, vy jste blázen! Vy se jenom vzdalujete.
Já mám někdy naopak pocit, že se chci vrátit, přiblížit k tomu starému. Dnes mě v hudební interpretaci hrozně mrzí a nemohu to akceptovat, že se skoro více dbá, a to i u nástrojů, aby byly zvukově silné. Hráči aby byli také zvukově silní. Nehledí moc na nuance, na detaily. Nekoukají na to, aby hudba mluvila. Aby měl nástroj charakter, aby se dokázal smát, aby dokázal i plakat. Aby se opravdu člověka dotknul, protože hudba by měla vzbuzovat emoce a také je tišit. Obě dvě věci jsou strašně důležité. U kytary je zajímavé, že když člověk hraje všechno v pravé ruce, tak si neuvědomuje, že všechno dělá jen svým rozumem a matematicky. Protože pravá ruka je ovládaná levou mozkovou hemisférou, tam je matematika.

A co leváci?
To je vždycky ta samá otázka. To já nevím. Ale myslím si, že ta centra zůstávají pořád stejná. Když někdo zahraje notu tak, že jen zkrátí strunu a zahraje tam forte nebo piano, ale tady se nic neozve, tak ten nástroj se taky neozve. Bude to pořád strašně sterilní zvuk. Když člověk chce něco dělat dobře, začne objevovat přírodní zákonitosti. Je to jako zen.

Jsi zenbuddhista?
Já jsem nic. Směje se. Jsem naprosto Nic. A nic nechci být.

Tak to je zenové dost.
Ale buddhismus mě vždycky moc bavil. Jak říkal Mahátma Gándhí, buddhismus je mostem mezi náboženstvím a filosofií. Ale pořád si myslím, že je lepší být nic. Dneska lidi hrozně blbnou. Je v tom i obrovská neznalost. Někdo začne odsuzovat islám a vůbec neví, o čem mluví. Je to stejné, jako by všechny křesťany začali strkat do stejného pytle a zapomněli, kolik má křesťanství různých odnoží. Když jsem žil v Holandsku, tak tam bylo v malé vesnici šest nebo sedm křesťanských kostelů a v každém byla úplně jiná víra. Nová apoštolská víra, Zreformovaná apoštolská víra... a nemluvili spolu!

No vždyť i u nás katolíci nevraží na evangelíky a naopak.
Mně se líbí nejvíc ten vtip, jak papež Jan Pavel jde ke svému sekretariovi a říká mu, že ho bolí v zádech. On mu povídá: svatý otče, jděte do sauny. Do sauny?! Co to je? Tam je strašné horko, jdete tam nahatý a hezky se vypotíte, skočíte do studené vody a udělá vám to dobře. Hmm, do sauny, ale tam já přeci nemohu. Svatý otče, dnes tam nikdo není, budete tam sám, uvidíte, jak vám to pomůže. Papež druhý den přijde nadšený a říká, je to opravdu skvělé, dnes půjdu znovu. Sekretarius namítá: ale svatý otče, dnes to nejde, je smíšená sauna. Jan Pavel se zamyslí a odpoví: ale víte co, mně to nevadí, já to s těmi evangelíky chvilku vydržím.
Ale ono je to těžké, když čtu různé story o iluminátech, kdy jeden z cílů, kterých chtějí ilumináti dosáhnout, je, aby člověk nepotřeboval církev k tomu, aby se mohl domluvit s Bohem přímo.

Ale to je přece dobrá myšlenka.
V podstatě jsme tak daleko, že říkáme, že je to dobrá myšlenka, ale nevíme, jestli to opravdu tak dobrá myšlenka je. Církve dělají spoustu dobrých věcí, starají se o umírající. Jiným cílem iluminátů bylo, aby měl člověk právo ukončit svůj život, kdy sám chce. Dnes už se o euthanasii běžně mluví a někde se i praktikuje.

A ty potřebuješ církev, abys mohl být v kontaktu s Bohem?
Naprosto ne. Já jen říkám, že takhle daleko jsme se dostali. Že už nám je tenhle názor vlastní. Ovšem trošku to začne lavírovat na tom, že moc by se měla dát do rukou té pyramidy, jak to je u těch iluminátů. Nahoře by měl být jeden moudrý člověk, který by všechno kontroloval. Já jsem se rozhodl, asi jako vy jste se rozhodli, odejít z města a mít s tím balastem co se venku děje co nejméně společného. Vydat se na cestu možná někdy dobrodružného, ale kupodivu úplně nejjednoduššího života. Mít svoje vlastní rostliny, vařit si sám. To všechno je možné ale také díky internetu. Pak je také spousta lidí, kteří říkají: já vůbec nevím, co se děje. A říkají to hrdě. Je těžké udělat si názor.

To ani nelze, protože nemáme všechny informace, tedy máme málo relevantních informací.
Peníze už některým lidem nestačí, touží po moci, po tom, aby mohli ovládat. Samozřejmě kdyby někdo šel na naši farmu s úmyslem loupit, asi bych se bránil. To bych věděl přesně, co dělat.

Máš zbraň?
Nemám. Mám mačetu, kterou jsem si přivezl z Mexika, ale střelnou zbraň nemám. Měl bych mít?

Já nevím! My také nemáme, my máme vidle a Jirka má baseballku.
Zas tak militantní nejsem, i když střílet umím, to jsem se naučil.

V co věříš, Pavle?
To je teda otázka. V co já věřím? Asi v rezonanci. Určitě v rezonanci. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Věřím tomu, že být na tomto světě je příprava na smrt. V tom už začínám chápat indiány. Mám za sebou tu zkušenost, že moji rodiče v průběhu dvou let odešli. Byl jsem jim nablízku. Myslím si, že všechno to, co děláme, směřuje k tomu bodu. Co bude potom, já nevím, ale vím, že inicializace smrtí je strašně důležitý moment. Tou branou, když člověk projde, prochází neuvěřitelným, zázračným přerodem. Je to skoro jako narození.

Věříš v dobrou smrt?
To je spravedlnost. Šílená spravedlnost. Co už by mělo být spravedlivější? Jsem moc rád, že jsem s Jarouškem Dušků v kontaktu, protože on mě vždycky pro něco nadchne. Ať už je to chůze naboso nebo nejedení masa, i když ho pak znovu potkám a on to maso zase jí. Ale to je právě na tom to krásné, že žije tím momentem. Věřím strašně moc, že má cenu žít teď, ne v minulosti ani v budoucnosti. Stejně, jako když hraju na kytaru. Nemohu myslet na ten tón, to přijde až potom. Musím zahrát tento tón a to další přijde. Nemohu si vyčítat tón, který jsem zahrál špatně, žít teď, vytvářet svou minulost i svou budoucnost.

Jak teď vytváříš svoji minulost?
Že nebudu mít blbý pocit, co jsem to zase řekl. Směje se. No jistě, vždyť to všechno už odchází. Pak chci dělat všechno, jak to umím nejlépe. To má cenu. Říct, že věřím v Boha je tak strašně namyšlené! Ale mělo by to k tomu asi směřovat. Co říkaly naše babičky - že boží mlýny melou pomalu, tomu věřím.

Jako karma?
To už je na mě moc konkrétní. Myslím si, že dělat dobro je dobré. Být pozitivní je dobré. Říkat na plnou hubu slovo láska se mi zdá příliš nafoukané. A říkat na plnou hubu slovo Bůh se mi zdá také příliš nafoukané. To jsou slova, která se mají říkat potichu, skoro je šeptat. Oni to neměli špatně vymyšlené, že se to slovo nesmělo vůbec vyslovit. Jaroušek mi jednou přinesl knížku Aramejský otčenáš. To je překlad z aramejštiny přímo do češtiny. Dozvídáme se tam například, že „otče náš“ není otče náš, ale „otče-matko“. Nerozlišovali mezi otcem a matkou. Co je ale vůbec nejkrásnější, je překlad toho „a neuveď nás v pokušení a chraň nás od všeho zlého“, kdy tenhle překlad říká: „nenech nás se zaobírat věcmi, které nejsou dostatečně hluboké“. Co si budeme povídat, pokušení, to je úplně něco jiného. Věci, které nejsou dostatečně hluboké...to je zajímavé. A dále to odpuštění – zbav nás těch pout, která nás svazují, té viny druhých, které nás svazují, že nemůžeme dýchat. Jak strašně dlouho trvá, než člověk opravdu pochopí, že odpustit znamená opravdu něco pustit, aby se tím už dál nezatěžoval. Že to nedělá pro toho druhého. V tom otčenáši to začne najednou být nějak jinak.
Energie je další věc, ve kterou věřím. Dnes si nedovedeme vysvětlit, že naše srdce bije sto let. Na jaké baterky to je? To lidi neví. Některé filozofie říkají, že je to energie, která k nám přichází a čakrami jde zase dál. Když se ten proud nějak přeruší, člověk onemocní. Na tom je založená čínská medicína. Ale pardon, teď jsem se dostal na parketu, o které toho moc nevím.

Tak mě napadá, co lidé s umělým srdcem?
To je na baterky, jako elektrická kytara je taky na elektriku.

Jak v takovém srdci z umělé hmoty ta energie proudí?
To je náhrada, pomáhá přežít. Ale můžeme tomu říkat zdravý člověk? To už ne. Věřím také tomu, že strach je jeden z největších nebezpečí člověka. Láska znamená zbavit se strachu. Jediný opak strachu je láska. Ale ne na tom kanapi, jak si to myslí lidi. Směje se. Láska je popsaná nejkrásněji v Bibli, v Listu Korintským: Láska nepřeje nic zlého, láska nežárlí. Láska má ke štěstí velmi blízko. Je štěstí zahrát si na kytaru občas nějaký ten koncert, být v přírodě. A zdraví také, ježišmarjá, když nefunguje, to je potom blbý.

Pavle, moc ti děkuju za krásný rozhovor, za tvou energii, za tvá moudrá slova, za tvé překrásné hraní a vůbec za tvou milou společnost. Přeju ti, ať tě těší život a muzika pořád stejně jako doteď.