VALENTÝNA NOVODARSKÁ

Valentýna je původem ze Zakarpatské Ukrajiny, spolu se svým manželem Jurijem a dcerou Irynou přišli do České republiky před jednadvaceti lety. Valentýna i Jurij studovali klasickou hudbu, která bývala i jejich obživou. Dnes mají nakladatelství Zvonící cedry, jehož prvním počinem bylo vydání knih ruského autora Vladimíra Megreho o poustevnici z tajgy Anastasii, které Valentýna přeložila. Tyhle knihy jsou něčím zvláštní a vymykají se všemu, co jsem do té doby četla. I proto jsem velmi stála o to, aby Valentýna souhlasila s rozhovorem. Přání se mi splnilo, a tak se mohu o zajímavý rozhovor s vámi podělit. Valentýna i Jurij jsou velmi přátelští, srdeční lidé a bylo pro nás potěšením je poznat.

 Kdo je Anastasia, kdo je Vladimír Megre? Mohla bys, Valentýno, v krátkosti vysvětlit, o co se vlastně jedná? Především pro lidi, kteří o knihách nikdy neslyšeli.

Vladimír Megre je bývalý podnikatel, který v roce 1994 uskutečnil obchodní cestu lodí po sibiřské řece Ob. Osud mu připravil výjimečné, osudové setkání se sibiřskou poustevnicí, která se ukázala nejen jako mladá, velmi krásná žena, ale zároveň i žena, která má nesmírné schopnosti, velký objem informací a možná že i přístup k vesmírné databance. Právě toto setkání v tajze jej přimělo k napsání knih.

Jaký je smysl těch knih, v čem ho vidíš?
Knihy od Vladimíra Megreho jsou tu proto, aby nám napověděly, jak máme zachránit situaci na planetě, jak máme navrátit Zemi původní kvetení, jak se máme rozvzpomenout na svou podstatu a své předurčení. Jak se vrátit k původním pramenům. Pro někoho to může být neuvěřitelné, ale skutečně si myslím, že tak to je. V této souvislosti zmíním dopis od čtenáře, který nám přišel brzy po vydání prvního dílu Anastasia. Byl od pana inženýra Helceleta z Prahy a ten napsal: „Přečetl jsem mnoho duchovní literatury, ale s tak laskavou knihou, která by obsahovala každému vnímavému člověku srozumitelný návod ke šťastnému životu, jsem se nesetkal. Anastasia vrací člověka člověku, vrací člověka životu. Anastasia znovu ukazuje místo člověka tam, kam jej Bůh stvořil.“ Ztotožňuji se s touto myšlenkou.

Kvůli tomu, aby mohly knihy o Anastasii vyjít v České republice, jsi je přeložila a založila nakladatelství. Věnovala ses hudbě a najednou v tobě vznikla touha přeložit tuhle konkrétní knihu. Čím si to vysvětluješ? Co bylo důvodem?

Před Anastasií jsem intenzivně četla duchovní, esoterickou literaturu, bylo to období, kdy jsem ji životně potřebovala. Podle literatury, která mi přišla do rukou, jsem si vypracovala sama pro sebe určitý plán, který měl sedm bodů. Už si je všechny nepamatuji, ale obsahovaly to, jak bych já chtěla vidět svůj život, jak by se mi to líbilo. Tím obrazem jsem žila, a byť jsme v té době nebyli zrovna nejbohatší, měli jsme status cizinců s povolením k dlouhodobému pobytu, který nám v podstatě téměř nic neumožňoval, jenom pracovat, stejně jsem měla velkou radost v srdci. Ty knihy mi velmi pomohly, milovala jsem celý svět, každého člověka. Chodila jsem Prahou, dívala se na lidské tváře a říkala si, vždyť oni jsou tak zamyšlení a mají nějaké problémy a ani nevědí, jak já je miluji! Velmi dobře si pamatuji větu: rozlévám slunce Boží lásky na všechny lidi a mám jí stále dost pro každého a pro mě také. To byl jeden z těch sedmi bodů. Já jsem to nejen tvrdila, já jsem to prožívala, pevně jsem věřila v sílu lidské mysli. Z těch knih jsem to vzala a logicky pro sebe vypracovala určitý program. Teprve potom mi přišla do rukou kniha Anastasia. Dá se říci, že jsem o ni velmi emocionálně prosila, čistě a s láskou. Nadšeně jsem vyprávěla českým přátelům, co jsem si přečetla v ruštině a jedna z mých kamarádek jednoduše prohodila: tak to přelož do češtiny, já ti udělám korekturu. To bylo po šesti letech pobytu v České republice. Ale já jsem si na to netroufala, nepochopila jsem ještě tu nápovědu. Musely přijít fyzické potíže, abych pochopila, že něco dělám špatně. Zůstala jsem doma. Vzala jsem si velký hrnek s čajem, slovník, originál Anastasie a blok. Počítač jsem v té době neměla, ani mobil. Čtyři týdny trvala nemoc, za čtyři týdny byla přeložena Anastasia. Nemoc mě trápila fyzicky, ale souběžně s fyzickým diskomfortem jsem prožívala velikánské nadšení, tvořivou energii. Souhlasím s místem v knize Vladimíra Megreho, kde dědeček říká, že ženu porod nemusí bolet, protože ona prožívá velikou radost, a něco podobného bylo i s knihami. Dívala jsem se z okna na vysokou břízu a nesmírně jsem ji milovala. Cítila jsem fyzickou bolest, ale nadšení a tvůrčí práce byly plné všeobjímající lásky ke světu. Bylo to, jako bych byla zamilovaná do všech a do všeho včetně stromů a keřů.
Žádné zkušenosti jsem dříve s překládáním neměla, i po šesti letech byla má čeština slabší. Potřebovala jsem velkou pomoc. Uvěřila jsem Anastasii, že skrze city a čisté úmysly člověk dokáže všechno. Druhou pomocí byla modlitba. U první knihy překlad začínal vždy ráno modlitbou. V duchu jsem říkala: Otče, pokud v této knize existuje pozitivní spojení písmen a slov, tak mi je prosím pomoz dostat do českého jazyka. A Otčenáš. Pracovala jsem deset hodin denně a nebyla jsem unavená, naopak mi přibývalo síly. Večer jsem vždy poděkovala a znovu Otčenáš. Tak vznikl první díl. Bylo v něm plno gramatických chyb.

Pomáhal ti někdo s překladem?
První pomocníci, kteří mi pomáhali převést text do srozumitelné podoby, aby český člověk všemu rozuměl, byli přátelé. Až potom jsem vyhledala redaktory a korektory. Kniha si vybírala redaktora. Zkusili to čtyři lidé a až pátá paní redaktorka, profesorka češtiny, se toho ujala. Zkoušeli to i ti, kdo se věnovali duchovní literatuře, například paní, která překládala Krišnu. Přečetla to a řekla mi, že patnáct procent je čistý text a zbytek potřebuje silně vyčistit, ale ona to nemůže dělat, omlouvala se.  Ona, která překládala Krišnu, nemohla najednou strávit dvě kapitoly – Mozek jako superpočítač a Létající talíř. Vůbec jsem se nezlobila, neurazila, mě to ani nebolelo. Měla jsem jakési vnitřní vedení a to mi říkalo – tato paní není pro Anastasii, ona by ji příliš čistila. Šli jsme dál. Takže tak vznikla první kniha.
Ovšem nebylo to pouhé bezmyšlenkovité nadšení. I v tom návalu tvořivého vzletu jsem velmi dobře hodnotila informace, které tam jsou, a věděla jsem, že nic podobného mezi nabízenou literaturou, kterou máme v knihkupectvích, není. Uvěřila jsem v pozitivní vliv kombinací písmen a slov, které jsou v knize zakomponované do textu. Věděla jsem, jak to působí na mě, jak to zapůsobilo na naši dceru, která po přečtení knih začala malovat, skládat hudbu, texty k písničkám. Nebylo toho mnoho, ale najednou člověk začíná tvořit. A dobře tvořit. Informace byly nevšední a v něčem i nové, možná staronové, možná právě z původních pramenů, o kterých Anastasia vypráví. Říkala jsem si, že když půjdu do nějakého velkého nakladatelství, tak se podívají na tuto knihu – nějaký ruský podnikatel, překlad neprofesionálky z Ukrajiny – zahodí ji a nebudou se tomu věnovat. Nebo naopak – dají ji nějakému redaktorovi, který „poničí“ ten text. K Anastasii jsem se chovala žárlivě a tak jsem se rozhodla, že tyto knihy nedám nikomu, pokusím se o to sama. A vesmír tomu začal napomáhat. Neříkám, že jsem nemusela nic dělat, nikdy to není tak, že někdo něco udělá za vás. Líbí se mi české přísloví Pánbůh má jediné ruce – vaše. Věděla jsem, že žádný nakladatel mi neporadí, jak mám vydat knihu. Pomoc ale přišla. Seznámení s lidmi, kteří se trochu orientovali v tisku. Měla jsem pouze padesát tisíc a na tisk jsem potřebovala sto třicet. Představ si, že to grafické studio, ta brněnská tiskárna, můj překlad vzala a knihu vytiskla.

Na dluh?
Ano, na dluh. Půl roku jsem ho vracela, ani jednou mi nezavolali, jestli už pro ně mám peníze. Nebyli to duchovní lidé, esotericky ladění. Byl to mladý, velice kultivovaný, etický podnikatel. V duchu jsem si říkala, že tohle je podnikatel třetího tisíciletí. On bez rozmýšlení vzal padesát tisíc, vytiskl mi knihu. Počkal klidně celý půlrok, kdy jsem mu splácela po dvaceti tisících.

Jaké další knihy máš ráda, jaké jsi přeložila a nakladatelství Zvonící cedry je vydává? Vážíš si jich stejně jako Anastasie?
V současné době máme za patnáct let existence pouze jednadvacet vydaných knih. Záměrně jsem je nedávala nikomu jinému do překladu, protože když knihu překládám, tak ji velmi dobře znám a vím, co lidem nabízím. Když se někdo ptá, co bych poradila z naší nabídky, tak říkám, že nesázíme na kvantitu, ale na kvalitu a v podstatě každá naše kniha vám něco dobrého dá. Jakmile cítím, že nějaká kniha ubírá člověku na síle tvůrce, uvádí ho na vedlejší kolej, tak potom tu knihu nevydám.
Vážím si všech našich knížek, které jsem přeložila, na některých se podílela i dcera, která překládá profesionálně. Překládala a vydávala jsem je s čistými úmysly, že alespoň v něčem lidem pomohou, že rady a informace v těchto knihách nejsou v rozporu se životem. Nehodnotím je ale tak jako Anastasii, a kdyby mě životní situace nedonutily pátrat dál a knihy nepomohly především mně, možná bych je ani nevydala. Například kniha pro ženy – Jsem žena od Galiny Šeremetěvové. Musela jsem v tom „neviditelném“ souboji vydavatelů zaujmout správné stanovisko, kdy třeba jeden vydavatel ze Slovenska využil můj překlad asi tří knih při překladu do slovenštiny stejného autora. V jednu chvíli mě to bolelo, cítila jsem se zneužita. Autor je muž, slovenský vydavatel je muž a ty jsi žena. Ani nevzali ohled na to, že jsi žena! Pomohla mi tehdy kniha Jsem žena, krásně mi vysvětlila rozložení mužsko-ženských energií a pocítila jsem, že nemám jít do souboje s tímto mužem, nakladatelem, nebudu ho dávat k soudu, aby nějaká odborná komise řekla ano, porušil autorská práva. Rozhodla jsem se tu energii využít tvořivě, ne na souboj. A vložila jsem ji do knih od ruské psycholožky Galiny Šeremetěvové.
Když jsem začala vydávat Anastasii, nebylo ani pomyšlení na nějakou jinou literaturu, byla tam jen snaha, aby se o knihách dozvědělo co nejvíce lidí, aby vyvolávaly ve čtenářích stejné pocity jako u mě, aby v nich odhalovaly talenty a schopnosti, aby si lidé uvědomili, že člověk je vládcem této planety a že má plnou svobodu, nejsou žádné zákazy. Jenže pozor, svoboda není všedovolenost, svoboda především spočívá v zodpovědnosti za své činy. Mohu si dovolit cokoliv, ale musím si být vědoma důsledku svých činů, v tomto spočívá svoboda.
Ještě v roce 2004 na setkání se čtenáři v Bratislavě, kdy bylo vydáno pouze prvních šest knih od Vladimíra Megreho, se mě ptali, zda uvažuji o vydání nějakých jiných knih jiného autora. Na to jsem jim tehdy odpověděla, že Anastasií jsem laťku nasadila tak vysoko, že teď mě jako vydavatele nebo pečlivého volitele informací, které nabídnu někomu jinému, nic neoslovuje. To jsem řekla v listopadu a v prosinci jsem byla donucena svou zdravotní situací sáhnout po knize Dohoda s nemocí od Valerie Sinelnikova. Podle návodu jeho knih jsem si díkybohu pomohla, a tak jsem začala tohoto autora vydávat. A nesmírně mě těší, že on je také čtenářem Anastasie a že má rodový statek.

Vladimír Megre píše, že některé pasáže měl doslova nadiktované a že musel přesně dodržet slovosled a použití konkrétních slov. Ty ses to pokusila tímhle způsobem přeložit do češtiny. Jak se s tím popasovali překladatelé do dalších jazyků, máš o tom nějaké zprávy nebo jsi nějaké knihy v jiných jazycích četla?
Neptala jsem se ostatních překladatelů, jak pracovali, ale vím, že překladatelé do slovanských jazyků mají výhodu. Občas v těch jazycích má jedno slovo stejný význam. Mně pomohlo i hudební vzdělání, protože obzvláště ve druhém, třetím a čtvrtém dílu, je text velmi rytmizovaný. Hudba mi napomáhala cítit rytmus a také to, že jsem nebyla zatížená českou gramatikou, já jsem ji jednoduše neznala. Znala jsem česká slova, ale ne český slovosled, což v tomto případě možná bylo dobře. Vidím slovosled ruský, cítím rytmus a vznikají slova a já je bez velkého přemýšlení píšu na papír. Teprve potom začala velice složitá práce pro redaktorku, která nejenže opravovala gramatiku, ale samozřejmě chtěla upravit i český slovosled. Nicméně ale cítila, že mi hodně záleží na nějakém rytmu. Vždy navrhla několik variant a řekla: přečti si to a zkontroluj tam ten svůj rytmus. Někdy jsem přijala její variantu nebo jsme vymýšlely dál nebo jsem se zeptala, zda to nemůžeme takto nechat. Občas mávla rukou a řekla – tak dobře.
Maďarská překladatelka, která ovládala pět dalších jazyků, měla u překladu do maďarštiny i můj český překlad. Byla to původem maďaro-slovenka. Měla ruský originál, německý překlad a český překlad a takto tvořila tu maďarskou variantu. Řekla mi: Valentýno, máte velkou výhodu, váš překlad je nejblíže k originálu, protože je to slovanský jazyk.

A co anglický překlad?
To vím od další překladatelky, která ovládá velmi dobře angličtinu. Překlad, který vznikl v Americe, a překládal jej velmi nadaný básník, Američan, je údajně velmi zdařilý. Rusko se také rozhodlo přeložit knihy do angličtiny samo, ale recenze mluví o tom, že tento překlad je slabší.

Setkala jsem se nejen s příznivci Anastasie, ale i s množstvím lidí, často z řad intelektuálů, kteří jsou proti těm knihám extrémně zaujatí. Duchovní literatury je přece tolik a nikdo se neposmívá Louise Hay nebo Celestýnskému proroctví, nevím o tom, že by byla proti těmto knihám vedena tak štvavá, zesměšňující až nenávistná kampaň. Proč má tolik vzdělaných a chytrých lidí s Anastasií takový problém?
Napadá mě několik příčin. Zřejmě jsou knihy od Vladimíra Megreho něco skutečně velmi hodnotného, co má doopravdy sílu vrátit člověka člověku. A jelikož tomu tak je, tak ta opoziční strana, které říkáme temné síly, pracuje na maximum, aby to člověku neumožnila. Je to prostě boj o člověka, proto neodsuzuji intelektuály, kterým se zdá, že je to fikce. Možná kdyby autor neříkal, že je to reálná situace ze života, tak by to každý vzal jako něco vymyšleného, jako krásné čtení. Ale autor stále po dobu více než dvaceti let tvrdí, že Anastasia je reálně žijící člověk s nesmírnou láskou v duši, k nám, k lidem, s velkou logikou, a že většího filozofa nepoznal ani v dějinách. Možná proto vzniká nepochopení. V podobě těchto knih máme něco velmi závažného a něco velmi hodnotného, není to jenom čtivo, nejsou to jenom knihy. Další příčinou nepochopení nebo nepřijetí některých lidí může být toto: kdyby lidstvo nemělo tu velkou pýchu a mělo čistší úmysly, bez problémů bychom to přijali. Hodně jsem o tom uvažovala, hodně. Možná po celou tu dobu patnácti let, co vydávám Anastasii. Stále ještě jsou tu otázky – je to pravda? Existuje? Neexistuje? Lidé v dnešní době přebývají v tak velkém shonu a jsou mediálně natolik zpracovaní, že více věří tomu špatnému než dobrému. I když čteme kvanta duchovní literatury, kde se o podobných schopnostech jako u Anastasie píše, tak u ní tomu nechceme uvěřit! Protože tam je to v knihách a tu se tvrdí, že je to v realitě, že je to v životě. Anastasia tu ale není proto, aby někoho udivovala svými schopnostmi, ona stále v každé knize, při každém rozhovoru s autorem tvrdí, že to je jednoduché, vždyť tyto schopnosti má v sobě každý člověk. A teď vzniká otázka, proč nechceme stoprocentně přijmout svou sílu, sílu své mysli? My o tom čteme, utváříme svůj život podle svých názorů, ale nechceme to plně přijmout. Spíše souhlasíme, že člověk je Boží otrok, že abych komunikovala se Stvořitelem, tak musím mít řadu pomůcek, omamných látek, prostředníky a tak dále. Proč to nejde jednoduše přímo? Přes tu Boží částečku, kterou v sobě máme každý?
Lidem tyto knihy vadí podvědomě i proto, že kdyby uznali, že Anastasia existuje, museli by souhlasit se všemi návody a myšlenkami v knihách. Oni s těmi myšlenkami jakoby souhlasí, ztotožňují se, protože ona nenabízí nic trestuhodného. Jenže tím, že nesouhlasím s její existencí, mohu si ponechat způsob života, který mám. Jsem například duchovní učitel. Když budu souhlasit s tím, že ty neuvěřitelné schopnosti má každý, tak nebudu mít koho učit. Pokud vlastním velký koncern, který vyrábí pesticidy, a budu souhlasit s tím, že příroda, planeta Země, je živý organismus a není ji možno tak trýznit a ničit, jak to děláme, tak potom budu muset zítra ten koncern zavřít. A co já budu dělat, co dál? A tak je to s každým. Jednodušší je říct, že je to fikce, a tím pádem i její myšlenky odsunout.

Ale i lidé, kteří s tím souhlasí a snaží se žít podle zásad a myšlenek, které Anastasia nabízí, stále žijí třeba ve městech, jezdí autem, nakupují zboží v obchodech, chodí do zaměstnání. Ať chtějí nebo nechtějí, znečišťují více nebo méně Zemi, jsou příčinou dějů ve společnosti i v přírodě, které nejsou úplně v souladu s myšlenkami v knihách. Anastasia říká, že není třeba, abychom všichni odešli do tajgy, ale navrhuje, abychom vyčistili města, která jsme zaneřádili. Že i ve městech se dá žít hezky, čistě a v souladu s okolním prostředím. Jak si má počínat člověk, který souhlasí s myšlenkami Anastasie, ale nechce nebo nemůže odejít do tajgy?
Do tajgy rozhodně odcházet nemusíme. V třetí knize je kapitola Máme všichni odejít do lesa? Ne, nemáme. Ale musíme vyčistit místa, ve kterých žijeme, prostředí, kde jsme teď. Ale právě to se nám nechce. Nemluvím o menšině lidí, kteří se v rámci možností snaží k přírodě chovat uvědoměle, mluvím o kritickém množství, o těch jedenapadesáti procentech. Když to pochopí, i ve městech se dá mnoho udělat. Většina lidí si neuvědomuje, že planeta je náš domov a je uspořádaná podle určitých zákonů a ty, ať je respektujeme nebo ne, víme o nich nebo nevíme, jednoduše jsou a fungují. Jsou geniální a neměnné. My to nerespektujeme, vymysleli jsme si ekonomický progres. Energii své mysli odevzdáváme státnímu rozpočtu, schodku, ekonomickému růstu a tak dále, ale když popřemýšlíme, co to je – jsou to uměle nasazené hodnoty, vymyšlené. Vždyť planeta, příroda, existovala i bez toho. A tento ekonomický progres a období technizované společnosti ničí naši Zemi, náš domov. Znovu. Kdybychom to uznali ve velkém, na státních úrovních, musíme překopat celé fungování lidstva na Zemi. Je složité udržet stát nějak pohromadě i v těch zaběhlých kolejích, které jsou. Anastasia nám podává informaci v ideálu, zřejmě v tom původním stavu, tak, jak to bylo od začátku, od Stvoření. My už jsme hodně, hodně daleko. Než se vrátíme k těm původním pramenům, a to jednoznačně bude, ať to někdo chce nebo nechce, protože v tom je naše záchrana, bude to ve fyzické rovině nějakou dobu trvat. Ale i samotná ta proměna je krásná.

Valentýno, věříš v dobrý konec, že se vyvine všechno k dobrému? Že zvítězí síly světla nad silami temnoty?
Nejen že věřím, já vím. Ony už vítězí. První kniha v ruštině vyšla v devadesátém šestém roce, to je téměř dvacet let. Kdybychom se rozjeli do Ruska, viděli bychom, jaké množství rodových osad vzniklo na základě informací z knih Vladimíra Megreho. To už je realita, to jsou pevné, zdravé klíčky, které už dávno vyrašily. Ještě nejsou vidět, ale je jich jen v Rusku více než 200. Další jsou v Bělorusku, další na Ukrajině. Mnoho z toho, co předpověděla Anastasia, už se uskutečnilo. Vždyť ještě v prvním dílu říká, že knížka se bude rozlétat mezi lidmi a vyvolávat v nich světlé city a tvůrčí nadšení. Už asi patnáct let existuje ruská kniha V paprscích Anastasie zní duše Ruska, která čítá pět set stránek básní, písní a obrazů od obyčejných lidí, kteří si přečetli tuto knihu.

Začalo se zespoda, obyčejní lidé začali budovat rodové statky a rodové osady, ale aby změny nastaly globálně, je patrně třeba, aby se to dostalo ke státotvorným silám, aby to uznali politici. Pořád to ještě asi není dost.
Ono to jen tak vypadá, že to není dost. Zdánlivě ano, ale v Rusku od roku 2013 oficiálně existuje politická strana s názvem Rodná strana, o které se zmiňuje Megre v knihách. Rodná strana prosazuje myšlenku rodových statků právě v té podobě, v jaké je popsána v knihách. Co víc – Bělgorodská oblast na západním okraji Ruska, která hraničí s Ukrajinou, už před několika lety přijala zákon o rodových statcích, o rodových osadách. Přidělují lidem hektar půdy a obyvatelé žijící v rodových statcích mají velkou podporu vlády ohledně komunikací, vodovodů, kanalizací, elektrických sítí a podobně. Gubernátor této oblasti si přečetl knihy Vladimíra Megreho a stačilo jen šest hodin strávených s autorem knih, aby v roce 2014 uspořádal velký mezinárodní festival Zvonící cedry Ruska. Tyto informace si každý může získat. Tedy ano, zdánlivě je to zatím málo, protože tento zákon ještě Rusko nepřijalo na federální úrovni. V tuto chvíli probíhá velký boj temných a světlých sil, protože kdyby Rusko přijalo na federální úrovni zákon o rodových statcích v jiné podobě, než je v knihách, tak potom i ta Bělgorodská oblast se bude muset podřídit federálnímu zákonu. To by byla škoda. Nicméně si myslím, že to v energetické podobě existuje. Náš dnešní systém, který se usilovně snažíme zachránit a nějak vylepšit, což chápu a rozumím tomu, občas je mi líto našich politiků, protože jsou mezi nimi velmi schopní lidé, kteří odevzdávají vzácnou energii, svou životní energii, energii své mysli do regresivních procesů, ten systém končí. Vítám proto každou myšlenku šíření knih Vladimíra Megreho nebo šíření těchto myšlenek, konceptu rodových statků. Každá kapka, každý krok směrem k dobrému, je jedině plus.

V Rusku jsou tedy rodové osady s rodovými statky na hektarech půdy, které nejsou darované státem, ty pozemky si lidé museli koupit?
Myslím si, že ve většině případů si půdu koupili, někteří ji mají pronajatou na čtyřicet devět let. Lidé si kupují půdu proto, aby ji mohly podědit jejich děti. Je to důležité, když tvoříte rodový statek pro své pokračování. Úplně jinak se vám bude tvořit, když budete vědět, že přijde doba, kdy na pozemek někdo vjede traktorem a všechno zruinuje. V Bělgorodské oblasti si lidé půdu kupují.

Putin rozdal nějakou půdu na ruském Dálném východě, je to podle tvého názoru populistický krok?
Nevím, jestli konkrétně Putinův, spíš si myslím, že v tom kraji je také gubernátor, který přišel za prezidentem s touto myšlenkou. Zde je neomezené množství volné půdy, která leží ladem, a je tam velmi krátké léto. Takzvaný pilotní projekt na Dálném východě postrádá základní principy Anastasiiny myšlenky o rodových statcích. V roce 2015 gubernátor Sachalinské oblasti předal čtyřem farmářům certifikát na získání 1 ha půdy pro podnikatelské účely. Pozemky se poskytly na pět let. Pokud se budou využívat podle předurčení, po uplynutí pětiletého období přejdou do vlastnictví těchto podnikatelů. V případě, že dotyční své záměry nerealizují, stát jim půdu zabaví.

Prezident Putin se brání myšlence rodových osad nebo je tomu nakloněn?
To je jen můj osobní názor, třeba se mýlím. Mně se zdá, že on je ve víru určitých událostí a ty ho do sebe vtáhly natolik, že nemá prostor ve své mysli přijmout i tuto myšlenku. Určitě o tomto jevu ví, minimálně jeho poradci. Možná že přijde taková doba, kdy právě Putin podepíše zákon o rodových statcích, a že to bude velmi rychle, jakoby znenadání, stejně jako se to stalo s rozpadem Sovětského svazu. Protože tam fungoval obraz, stejně tak i tu obraz rodových statků žije již dávno, je velmi silný a je podpořený miliony lidských myslí a duší.

Co by to znamenalo pro zbytek světa, kdyby takový zákon v Rusku prošel?
Nastala by kvalitativní proměna a významný krok k tomu, aby Země získala zpět své původní kvetení, když to řeknu takto poeticky. Já bych si přála, aby první byla Česká republika, vážně bych si to přála, upřímně. Nicméně vím, že naše zem je malá, a jestli se to stane v malé zemi, bude se o tom sice povídat, ale energetická síla nebude dostatečná, aby zapůsobila na celý svět. Kdežto Rusko je velká zem a Rusové k této myšlence mají nejblíže, jednak proto, že knihy vznikly v ruštině, zadruhé proto, že autor se často obrací na Rusy, zatřetí proto, že Anastasia ve své mysli toto vyprodukovala a i v knihách je psáno, že poprvé k tomu dojde v Rusku. Rusové mají vhodné podmínky, život v Rusku není tak komfortní jako tady, takže jsou nuceni a tlačeni k většímu přemýšlení o změnách a většímu rozhodování než my. Třeba nemají na vybranou. Lidé v ruských rodových osadách často říkají, že řešili otázku buď/anebo a zvolili rodový statek.

Valentýno, máš pocit, že Putin jako osoba je v současné době na straně temných sil?
To si takto natvrdo netroufnu říci, protože ta informace, která přichází k člověku přes média, je mnohdy zkreslená. I když třeba něco cítím velmi silně, tak vždy nějaké procento nechávám pro případ, že se mýlím. A mně to potom nevadí, že jsem se mýlila. Nelíbí se mi všechny Putinovy kroky, ale velmi dobře vím, že když se něco má odehrát, tak je úplně jedno, kdo to udělá. Jestli pozitivně laděný člověk, nebo negativně. Je důležité, aby se to stalo. Ani bych nebyla překvapená, kdyby se to stalo díky podpisu Vladimíra Putina.

Můžeš nějak definovat temné síly? Kdo je představuje? Je to technokratická společnost jako taková nebo jsou to konkrétní osoby?
Já bych řekla, že jsou to síly, které existují ve vesmíru.

Mimo člověka?
Mimo, řekla bych. Náš vesmír je komplexní a obsahuje všechny existující energie, jak kladné, tak protikladné. Je to součást existence, ty protiklady. V knihách Vladimíra Megreho si lze vygenerovat odpověď na tuto otázku. Kdo by chtěl tuto odpověď konkrétnější, hodnotnější, ať si přečte knihy, třeba v nich uvidí více než já. Rozhodně si myslím, že je to mimo nás a tyto síly nacházejí vhodné adepty i mezi lidmi. Třeba ten člověk i má pozitivní záměry, ale neuvědomuje si, že v tuto chvíli jedná negativně a v zájmu temných sil. Že jeho činy nejsou prospěšné pro život, spíš naopak.

Můžeme to nějak na sobě poznat, když jednáme v souladu s temnými silami nebo v souladu s těmi světlými?
Já si vždycky kladu otázku: je to prospěšné pro život? Napomáhá to životu na planetě? A tak poznám, jestli ano nebo ne.

Co třeba vědci, kteří vytvářejí geneticky modifikované organismy? Oni jsou přesvědčení o tom, že dělají dobrou věc pro život, pro lidstvo.
Oni dělají dobrou věc pro jakýsi ekonomický progres. Pro život ne, protože život to zabíjí.

To máš pravdu, souhlasím. Ale ten vědec, ten sám osobně má spíše zúžené vnímání, než že by z toho chtěl mít ekonomický prospěch. Vědci, kteří zkoumají jednu oblast, se do toho mohou tak ponořit, že vlastně nevidí všechny důsledky svých činů. Zachraňují třeba lidi od smrti hladem a jim to jako zdůvodnění stačí. Věnují se konkrétnímu výzkumu, řeší vědecké problémy a nepřemýšlí nad tím, kam až to všechno může vést. Nemyslím si, že jsou to lidé, kteří jdou jen po zisku.
Také si to nemyslím. Oni se mýlí. Zachrání v tuto chvíli třeba lidské tělo, které nezemře hladem, ale za nějakou dobu v tomto těle zabíjí člověka, jeho podstatu. A to je vlastně totéž. Co bylo původně stvořené, existuje a funguje miliardy let. Nemusíme být až tak vzdělaní nebo rozumní, abychom pochopili, že přírodní mechanismy jsou geniální, že Země a vesmír funguje podle vyšších zákonů, které prospívají životu. Vždy se musím ptát: prospívá to životu?

Všichni víme, že vztah lidí k přírodě, k Zemi, se zhoršuje, ničení a znečišťování planety nabývá obludných rozměrů, ale přesto to stále děláme, všichni se na tom méně nebo více podílíme. Jsme čím dál bezohlednější a chamtivější. Podle Anastasie je to plán a dílo žreců, kteří si přejí, aby Bůh vystoupil ze své nestrannosti a zasáhl, aby popřel svobodnou volbu člověka, kterou mu dal. Pro mě je to nová myšlenka. Co pro tebe bylo v knihách nové a neznámé?
Pro mě byla nová myšlenka ta, že vesmírné energie chtějí poznat velkou sílu člověka, který je stvořen podle božího obrazu, poznat proces tvoření. A právě proto neviditelně vedou člověka k tomu, aby všechno pitval, rozebíral, řezal, ničil, právě proto, aby zachytily ten proces. Toto se mi líbilo. Anastasia zavádí úplně nové pojmy, které dříve nebyly v duchovní literatuře, nebo je neznám. Já znám, že člověk je otrok Boží, že je v hříchu zplozený a v bolesti zrozený. Znám to, že tento svět je pomíjivý a není třeba se o nic snažit, protože je to všechno marné. Sleduj tyto myšlenky: jsi otrok, nic nemůžeš. Je to tu všechno marné, život je jinde. Ubírají na síle člověku-tvůrci. Dokonce i myšlenka, že sem přicházíme pro nějaké studium, abychom se mohli znovu vrátit k Bohu. Když uvažuji na toto téma, tak si říkám – ale vždyť my jsme přišli od Boha, tak jaký smysl je v tom, abychom přišli a znovu se vrátili, vždyť jsme tam mohli zůstat. Anastasia tu odhaluje něco nového – že ten věčný život a ráj není někde, on je tu. A že Země je výtvorem Boha, to nejlepší, co dokázal. Co ten vesmírný rozum, ta geniální síla dokázala v návalu nadšení zplodit. A vrcholem toho tvoření byl jeho syn a jeho dcera, kteří mají stejné schopnosti jako Otec, možná ve zmenšené podobě. To je další nová informace. Od toho je Anastasia, aby probudila člověka a dala mu konečně možnost nejen o tom číst a pochopit to, ale procítit svou sílu. Pokud uklidíme tady a zmírníme naši pýchu, budeme mít čisté úmysly, můžeme časem vytvořit jiné planety, jiné galaxie, stejně krásný život někde, jako je u nás.

Žít podle návodů a doporučení duchovních autorů a knih je často velmi těžké. Je nemožné pro většinu lidí žít jako Don Juan, je nemožné žít jako Milarepa. Anastasia nám jednoduše ukazuje, že takhle můžeme žít všichni, že nepotřebujeme zvláštní schopnosti, nepotřebujeme odejít do pouště, nepotřebujeme požívat psychotropní látky, nemusíme odejít od svého života, nemusíme se zříci rodiny a vztahů s lidmi, ani své práce. Nemusíme opustit lidskou společnost. Tohle všechno můžeme dělat při normálním rodinném životě, nic nemusíme opouštět a ničit.
To znovu svědčí o genialitě Stvořitele, který od prvopočátku všechno dal člověku. My už nemusíme o nic žádat. Bylo by dobré, kdybychom si to naplno uvědomili, abychom nemuseli od rána do večera, teď to přeháním, samozřejmě, stále prosit – dej, pomoz, zachraň, zařiď, dej, pomoz, zachraň, zařiď... Je nám odevzdáno od prvopočátku všechno. Krásný domov, planeta Země, na které můžeme žít, která překypuje hojností, byť ji ničíme už tisíce a tisíce let. Ona stejně stále překypuje hojností. Člověk, který žije v podmínkách panelového bytu, si to velmi těžko uvědomí, panelový byt představuje nepřirozené podmínky existence člověka. Dále práce, která ho nebaví. Vrátí se domů, zapne televizi, mediálně zpracovaný na maximum, nemá možnost cítit sám sebe ani nemá prostor. Proto snadno uvěří v chudobu, v to, že musíme šetřit, že musíme vést boj o energie, o prostředky, o suroviny, o peníze, má strach z nedostatku. Naproti tomu člověk, který žije v přirozených podmínkách, dokonce vám stačí menší zahrada, snadno pocítí, že vesmír je tak hojný. Když chodím po své malinké pražské zahrádce, přemýšlím, že co my lidé máme dělat s tím přebytkem, který nám dává příroda. Já tuším, co si teď myslí lidé, kteří čtou tyto řádky, ale vysvětlím to. Každý rok, když přesazuji jahody a chodím mezi sousedy nabízet sazenice a vidím, že už je nikdo nepotřebuje a musím je hodit do kontejneru, do kompostovače, tak si říkám, co vůbec má člověk udělat, jestli se to všechno začne na maximum množit? Každá bylina, každá rostlina, vždyť my toho tolik ani nepotřebujeme. Nebo například rajčata. Jeden povedený keř vám vyprodukuje 30 – 50 krásných plodů. A v každém je 30 – 50 semínek. To už na budoucí rok máme 900 – 2 500. A teprve tehdy si uvědomím tu bezmeznou hojnost, která byla naprogramovaná, vymyšlená už v počátku při stvoření. Pokud bychom tvrdili, že nám Pánbůh něco nedodal k naší šťastné a zdravé existenci, tak bychom se mu hodně rouhali a byla by to velká nepravda.

Proč si myslíš, že to ničíme, kde je ta příčina?
Z velké části proto, že si to neuvědomujeme. Většina lidí přebývá v tom strachu, který na ně plyne z televize, z mediálních prostředků.

Ale my jsme začali ničit dávno před vznikem televize.
V určitém období dějin zasáhla člověka energie ničivé mysli, o tom také mluví Anastasia. Já si ale myslím, že není třeba ztrácet moc energie, abychom se dopátrali, kde a jak to vzniklo, byť by to možná pomohlo. Nám v tuto chvíli více pomůže to, když zaměříme své myšlenky na způsob, jak to neutralizovat, jak máme totální ničení svého domova, přírody, Země, zastavit. Jak Zemi očistit a navrátit jí její původní podobu. Nápověd je v knihách několik. Napadá mě například kapitola Nevstupujme s ní do intimního kontaktu ve čtvrtém dílu Stvoření. Má se na mysli energie ničení. Je to neuvěřitelná rada. Co se stane, když si to ženy přečtou a vezmou si to k srdci a přestanou vstupovat do intimního kontaktu s muži, kteří ničí život? Kteří jsou zaměstnáni v ničivém průmyslu, vyrábějí jedovaté chemikálie, pesticidy, vyrábí zbraně, chodí se zbraněmi, válčí. Anastasia vysvětluje, že žena je rodička, je množitelka, která svým tělem dává další život, skrze ni jde pokračování lidského rodu. Pokud ona do sebe vpustí energii ničení, což se stává v okamžiku intimního kontaktu s mužem ovládaným energií ničení, zaručeně porodí a bude plodit další ničitele. My to ale nechceme přijmout, chtěli bychom žít dobře, chtěli bychom být šťastní, ale abychom nemuseli příliš měnit to, co už je zaběhnuté. Je tam přirozený strach, ne úplně čisté úmysly a nedostatečná uvědomělost. Je to ale velká nápověda, dá se to provést, i když by podobný přístup vyvolal nějaké nepřijetí mezi lidmi, nicméně dopad by byl pozitivní. Prospělo by to životu.

Neumím si moc dobře představit, že by to vstoupilo do praxe.
Já si to dokážu představit, ale vím, že je to velmi těžké. Některé pudy v člověku jsou velmi silné.

To také, ale existují země, kde se nikdo ženy nezeptá, zda přijímá svého partnera o své vlastní vůli, muži si ženu berou, aniž by ji žádali.
Časem to dojde i do těchto zemí. Lidé se začnou vzdělávat, pracovat na své uvědomělosti. Jsou to přírodní mechanismy, které fungují. Donutí člověka, aby byl člověkem, aby se choval jako člověk.

Věříš, že se to stane ještě za našeho života, nějaké velké globální změny?
Mnohé už se děje. Na jaro roku 2017 plánujeme návštěvu Vladimíra Megreho v České republice a na Slovensku a já věřím, že doveze velké množství materiálu z ruských rodových osad. To už je realita.

Můžeš přiblížit osobnost Vladimíra Megreho? Jak na tebe působí, co je to za člověka?
Je to bývalý podnikatel, dnes je už jen spisovatelem. Je to člověk, kterého si moc vážím. On na to možná každý řekne: no ano, vydáváš jeho knihy, máš zájem, aby se prodávaly, tak si ho musíš vážit. Je to jasné. Není to tím. Mám i další autory a autorky. Chci znovu opakovat, že Vladimíra Megreho si velmi vážím. Znám ho osobně. Při prvním setkání v roce 2001, jakmile jsem ho spatřila, se v mém nitru zrodila myšlenka: tento člověk nemá pýchu. A to se mi nestalo nikdy předtím ani potom u žádného člověka. Vždy, když se s někým poprvé setkáte, tak máte nějaké myšlenky, pozitivní nebo negativní, to už je jedno. Ale nikdy se mi nestalo právě toto – tento člověk nemá pýchu. On se chová občas jakoby naivně, velmi jednoduše. I v knihách to tak zní, když popisuje všechno, i to, co by možná ani nemusel. Nebo podává informaci, která není v jeho prospěch. Nicméně já jsem pochopila tento mechanismus. Proč se v Bibli píše Buďte jako děti? Zdánlivá naivita je záchrana před pýchou. Přehnaná důležitost je vlastně ta pýcha, už v tom jedeme. Vladimír je velmi klidný, vyrovnaný v jednání, byť v knihách popisuje, že se rozčílil, protože ty energie v sobě má a myslím si, že v minulosti to uměl a praktikoval se svými zaměstnanci. Když byl tady v Praze, a pět dní jsme s ním trávili celá rodina, každý z nás byl okouzlený komunikací s ním a já už teď vím, alespoň pro mě je to kritérium, jak mám poznat duchovně vyspělého nebo moudrého člověka. Vedle něj je vám dobře. Po jeho boku se cítíte klidně. To se mi stalo také jen jednou, po boku Megreho. Mluví jednoduše, nenárokuje si nějakou velkou úctu.

Nepronáší moudra, že by chtěl poučovat?
On možná i pronáší velké moudro, ale není to tak podané a možná ani on sám to nehodnotí jako velké moudro. My jsme vinou své pýchy proměnili všechno v jednu velkou složitost.

V co věříš, Valentýno?
V život. V lásku. Ve věčnost života. Ve velkou sílu člověka, kterou má od Stvořitele. Když říkám, že věřím, tak jakoby to vím, vnímám to tak, že to vím. Jsou to určité axiomy.

Jak by sis přála, aby na tebe vzpomínala tvá vnoučata?
Přála bych si, aby na mě, a v této souvislosti i na mého manžela, vzpomínali jako na zakladatele krásného rodového hnízda, které pro ně bude domovem, jejich malinkou vlastí, a do které mě jednou pozvou a narodím se tam jako vnučka svého vnuka nebo vnukem své pravnučky. Přála bych si ještě s nimi na tom místě pracovat.

Mnoho věcí jsme nestihly probrat a já doufám, že ještě někdy budeme mít příležitost pokračovat v rozhovoru. O poničených vztazích mezi mužem a ženou, o energiích lásky, o prostoru lásky, o výchově dětí. Moc ti, Valentýno, děkuji a přeji ti mnoho tvořivých sil a štěstí.

Knihy o Anastasii a další knihy nakladatelství Zvonící cedry si můžete objednat zde.

VÍT KARAS

Vítek je režisér, setkali jsme se při natáčení pořadu Kouzelné bylinky. Je to příjemný, otevřený mladý muž a povídat si s ním byla radost. Pro mě osobně byl tenhle rozhovor jeden z nejlepších, které jsem udělala a to díky neokázalé lidskosti a upřímnosti.

Vítku, jak vlastně vzniká film?
V podstatě jsou dvě možnosti, jak to funguje. První možnost je taková, že se režisérovi něco líbí a jde za producentem. Nebo producentovi se něco líbí a najme si lidi, aby to udělali a režisér je jedním z nich. To jsou dva hlavní způsoby vzniku filmu. Ten první je takzvaný autorský film, kde je režisér zároveň scénáristou, což je u nás například Petr Zelenka. Ten druhý, producentský způsob, je velmi rozšířený už i v Čechách. Nezávislý producent film udělá pro kino nebo pro televizi, a nebo jde o produkci uvnitř instituce, například České televize, Novy, Primy. Televize má určité dramaturgické skupiny, které vede takzvaný kreativní producent. To je člověk, kterého zajímají určitá témata od dokumentu po hraný film, a ten si řekne, hele, já bych chtěl udělat něco s tímhle tématem. Nebo si přečte knížku a řekne - tohle je skvělá knížka, podle ní chci udělat film. Nebo řekne - teď se blíží výročí Karla IV, pojďme udělat projekt o Karlu IV. A v téhle chvíli začne buď producent hledat scénáristu, který mu to napíše, nebo osloví režiséra a společně s ním najdou scénáristu. Praxe je ovšem taková, že režisér se dostává na scénu většinou až ve chvíli, kdy je scénář hotový, což je mimochodem problematické. Producent si objedná s určitým záměrem scénář u scénáristy, scénárista napíše x verzí, dokud s tím producent není spokojen. A až poté se producent rozhlédne a řekne – tohle je látka, kterou bych chtěl, aby natočil tenhle nebo tenhle. Zavolá vybranému režisérovi, dá mu scénář k přečtení a čeká, co on na to. Režisér po přečtení scénáře buďto usoudí, že ho to vůbec nezajímá a točit to nechce, nebo souhlasí, ale má připomínky ke scénáři, což je nejtypičtější. Nikdy se mi nestalo, že bych vzal do ruky hotový scénář a natočil to tak, jak to je. To se neděje. Je to logické, scénárista má nějaký způsob vyprávění, ale režisér, který je jeho rovnocenným partnerem, má také svou představu. I když by měli scénáristé přemýšlet vizuálně, tak režisér stejně pak musí najít způsob, jak příběh uchopit, z jaké pozice ho vyprávět, jak kterou situaci popsat.
Když se domluví režisér s producentem a když se domluví režisér se scénáristou, že mu to může přeorat, tak si režisér se scénáristou sednou a udělají další verzi scénáře, respektive několik dalších verzí scénáře, dokud nejsou všichni tři spokojení.

Jak dlouho tenhle proces trvá?
Může to trvat pár měsíců nebo let. Problémem české kinematografie je spíš to, že v současné době producent velmi tlačí na to, aby byl film co nejrychleji hotový, proto vidíme takové množství zmetků a nedodělků. Scénář je v podstatě ještě mokrý z tiskárny a už se nese na plac a začíná se točit. To je hrozný průšvih. Před rokem 89 byli scénáristé zaměstnáváni třeba Barrandovem a byli placení za to, že přemýšleli. Dnes jsou scénáristé placeni za stránku. Dokud neodevzdají hotový scénář, nedostanou zaplaceno. Například Macourek byl placený za to, že chodil a přemýšlel a měsíc nebo dva měsíce nenapsal vůbec nic, ale chodil mu plat. A pak napsal něco dobrého, protože si to mohl rozmyslet, měl na to čas. Vývoj filmu je v Čechách strašlivě podceněný a neexistuje žádný pořádný způsob, jak ti uhradit čas, přitom je to ta nejdůležitější věc. Protože ten příběh je to nejdůležitější a mimochodem to stojí nejméně.

Na co dohlíží dramaturg?
Dramaturg je vzdělaný, zkušený člověk, který by měl být znalý rozkladu příběhu. Měl by přečíst scénář, na kterém nespolupracoval, z odstupu, jako první čtenář a usoudit, zda příběh funguje nebo nefunguje.

Třeba jestli tam nejsou faktické nebo historické chyby?
Ano, také, ale spíš jde o to, jestli příběh nudí nebo nenudí. Existují určité principy, jak se vypráví film, určité principy příběhu. Od starého Řecka se toho moc nezměnilo, říká se, že existuje v podstatě jen pět příběhů a všechno ostatní jsou variace. Když Sofoklés, Euripidés a další psali tragédie nebo komedie, podstatné v příběhu bylo, jak ke všemu dojde, protože to, co se stane, bylo známé, diváci znali všechny příběhy. A to je podstata. Existuje velmi málo původních příběhů a jde jen o to, jakým způsobem to vyprávíš, jak tu situaci postavíš, aby to bylo něčím zajímavý, aby si divák neřekl, ježiši, to je trapný, to už vím přesně, o čem to bude. Tohle dramaturg musí pohlídat. A říct, hele, tady to nefunguje, tady to nefunguje, zkus to udělat takhle a takhle.
Když máš tedy hotový scénář, pohybuješ se ve statisícových položkách. Zaplatit scénáristu, dramaturga, režiséra. Ale škrtat ve scénáři je úplně to nejlevnější vůbec, protože když máš scénu, kterou zaneseš do rozpočtu, tu scénu natočíš a teprve pak se rozhodne, že ta scéna je vlastně úplně blbá, tak škrtáš milióny, respektive zrušil jsi investici, která byla úplně zbytečná. V ideálním světě by to mělo být tak, že se nic blbýho nenatočí. Ale spousta českých „producentů“ chce všechno honem honem a pak jsou z toho opravdu šílené zmetky, lidi přestávají chodit do kina a producenti prodělávají. Naše kinematografie je v Evropě zcela ojedinělá, protože spolu s Francouzi a možná Němci jsme jedni z mála národů v Evropě, který nejvíc chodí do kin na své domácí filmy a až potom jsou ty americké blockbustery. To se ale začíná vytrácet, protože filmaři za těch pětadvacet let lidi tak strašně otrávili, že už na to nikdo nechce chodit. Obzvlášť když lístek stojí sto šedesát korun.

Myslíš, že je to jen chyba producentů? Myslíš si, že nejsou třeba horší herci?
Ne, herec může hrát jenom to, co mu nabízí scénář. Teď jsem se koukal na rozhovor s Christophem Waltzem, což je rakouský herec, který tři roky po sobě dostal dva Oskary za vedlejší roli. Ptali se ho, jak se liší špatný a dobrý herec.

Počkej, neříkej mi, že nepoznáš rozdíl mezi špatným a dobrým hercem.
Viděl jsem takového herce, jako je Josef Abrhám, hrát v jednom televizním filmu České televize, byla to nějaká detektivka. Ten byl tak špatný, že se mi dělalo zle od žaludku a říkal jsem si, to je strašný! Kdybych nevěděl, že je to Josef Abrhám a čeho je Josef Abrhám schopný a viděl ho poprvé v životě v téhle inscenaci, tak si řeknu, co je tohle sakra za šmíráka? Samozřejmě jsou herci více talentovaní a herci méně talentovaní. Ale když točíš něco tak hrůzostrašného jako je Ordinace v růžové zahradě a všechny tyhle seriály, nejdeš na první dobrou, ale na první špatnou. Herec jede, myslí si, že je to zkouška a oni mu řeknou: dobrý, to už máme natočený, jdeme dál. Pak je jasné, že to dopadá takhle šíleným způsobem. To je totální degradace řemesla. Dokud to lidem nebude vadit, jakože jim to očividně nevadí, tak se s tím nic dělat nebude. Když to těm lidem stačí, proč by se mělo investovat víc peněz. Proč by to dělali? To je šílenost naší doby.

To se ale netýká jen filmu. My jsme lidi, co ty šmejdy kupují.

Netýká, všichni chtějí ušetřit. Dokud to budeme kupovat, proč by to dělali jinak? To platí obecně.

Ale tys natočil taky seriál. Je to seriál z módního časopisu a jmenuje se Dokonalý svět. V čem myslíš, že je lepší než Ordinace nebo Ulice?
Bylo ho jen šestnáct dílů.

Já jsem neviděla ani jediný díl, omlouvám se.
To nevadí. Myslím, že to je zpracované rozhodně lépe a to z několika úhlů pohledu. Především scénáře, na kterých se pracovalo dva roky. Jsou velmi ironické, jsou vůči tomu prostředí velmi kritické.

Aha, takže to není na vážno?
To byl komediální seriál, který se na celé prostředí módního průmyslu díval s velkou nadsázkou.

A pochopili to diváci?
A to je právě ta věc. Televize Nova, pro kterou to bylo dělané, neměla od začátku jasno. Ano, děláme seriál, na který se nám budou koukat úplně všichni lidi. Pak najednou – ne, počkejte, vždyť my děláme seriál, na který se bude koukat vyhraněná skupina lidí. A když se to zase hodilo, tak to už nebyla vyhraněná skupina diváků, ale začalo se říkat – tohle traktorista nepochopí. Jak se to hodilo, tak se to prostě říkalo. Když se seriál pak vysílal, najednou se zjistilo, že se na něj lidi nedívají jako na Ordinaci v růžové zahradě. No pochopitelně, protože strašná spousta lidí vůbec nepochopila, že to je humor. Lidi, kteří se dívají na TV Nova a dělají ty dva miliony lidí, kteří se koukají na Ordinaci, to nejsou ti lidé, pro které to bylo dělané. Stalo se, že se na to koukalo 900 tisíc lidí.

To je málo?
Strašně málo. Na to, jaká to byla obrovská investice. Byl to skutečně velmi exkluzivní seriál. Jeden díl Ordinace v růžové zahradě se natočí za jediný den. Nebo dokonce dva díly za den. My měli deset natáčecích dnů na jeden díl. Za dvanáct hodin jsme mohli natočit pět minut. Když máš za den natočit něco, co má půl hodiny a máš na to dvanáct hodin, tak si spočítej, kolik za hodinu musíš natočit čistého materiálu, to je neuvěřitelný nepoměr. Mohli jsme to vyrábět jako seriál, který byl dělaný postaru, klasickým, poctivým způsobem, kdy se zkoušelo, měnily se kamery a všechno se tam vymýšlelo a byl čas na to, aby herci řekli hele, pojď, uděláme to jinak a tak dále. V tomto směru to zcela jistě byl seriál, který byl úplně jiného typu. A mimochodem, jenom taková glosa. Dodneška se mi stává, že se potkám s někým, kdo je tu vysoký manažer nějaké banky, tu vysokoškolský profesor, tu ředitelka galerie a přijde řeč na tenhle seriál. Říkají mi: jediný český seriál, na který jsme se kdy koukali, byl Dokonalý svět. A v ten moment je jasné, že lidem, pro které byl seriál natočený, se to líbilo a ti jej mají dodneška velmi oblíbený a pouští si ho doma.

Jak je ten seriál starý?
Asi pět let. Scénáristka, co to psala, mi říkala historku, která byla velmi zajímavá. Je to žena, která u nás rozjížděla Elle, Marianne, a všechno to jsou situace, které sama zažila, psala o něčem, co znala. Navíc s neuvěřitelným humorem a nadhledem. A lidi z toho prostředí dodnes jednotlivé postavy poznávají. Když tedy sháněla finance na nový časopis, přišla za investorem, který byl kamenný až do chvíle, kdy došlo na to, že napsala scénář Dokonalého světa. V ten moment ho měla. Neexistuje žádné zboží, které prodáš všem lidem.

A s tímhle seriálem to bylo jak? To za tebou přišel producent?
To bylo tak. Vyšel jsem ze školy a Dušan Klein, který mě učil, mě doporučil v televizi Nova a takhle jsem byl najatý na úplně jiný seriál, který se potom zaplaťpánbůh nedělal. Místo něj jsem se dostal k Dokonalému světu. Musím říct, že to od nich byl dost troufalý čin, protože jsem byl debutant. Měl jsem natočeno pár školních filmů, které sice vyhrály někde nějaké mezinárodní ceny, ale neměl jsem dostatek zkušeností. Docházelo i k takovým situacím, kdy si šéf pozval producentku a ptal se jí, zda to zvládnu. Producentka mě vždycky podržela. Mimochodem, když se ptali Terryho Gilliama, což je režisér Monty Pythonů a udělal filmy jako třeba Strach a hnus v Las Vegas, Král rybář nebo Život Briana, co bylo nejtěžší, tak říkal, že začátek. To je to nejtěžší, prosadit se. O téhle branži se říká takový vtip: ano, my chceme někoho nového, ale nechceme být první. Takže běháš neustále dokolečka jako myš v kolotoči, dokud se někde neotevřou dvířka a někdo ti nedá šanci. Ale pak to nesmíš pokazit, protože tady se druhé šance nedávají.

Vítku, tys hrál v Kameňáku, to jsem si o tobě přečetla, máš pro to nějaké vysvětlení?
Směje se. Já jsem nikdy v životě nechtěl být hercem, ale přitom celý život nějakým způsobem hraju. Od dob, kdy jsme každé léto se sestrami blbli a připravovali si představení.

Ty jsi z trojčat, viď?
Ano, z trojčat. Chodil jsem na střední pedagogickou školu v Karlových Varech a na soutěži středních škol v uměleckém přednesu jsem vyhrál tady u vás v Nové Pace první cenu. Vždycky jsem přednášel a dělal divadlo z jednoduchého důvodu, protože jsem neměl kameru. Jeden můj učitel mi jednou řekl, že bych neměl dělat režiséra, ale herce a já v té své bohorovnosti jsem si řekl, že si dám kromě přihlášky na FAMU i přihlášku na DAMU, vždyť je to jedno. Herce může dělat každý. A pak se stalo, že na FAMU mě nevzali a na DAMU ano.  Měli jsme pana Mrkvičku a paní Tvrzníkovou, což je manželka Martina Štěpánka a hned na první schůzce jsem paní Tvrzníkové říkal, že herce dělat nikdy nechci, že jsem tu jen proto, abych zjistil, jaké to je z druhé strany, protože chci být režisér. A jestli tady někomu zabírám místo, tak si to pojďme říct hned. Ubezpečuji vás, že to budu dělat všechno poctivě a pořádně, ale herce dělat nebudu. A ona řekla, jasně, beru to, koneckonců my jsme tady od toho, abychom poznali, co pro koho je. Vystudoval jsem herectví na DAMU s tím, že ve třeťáku jsem dělal znovu přijímačky na FAMU a ve čtvrťáku jsem souběžně nastoupil na režii. Hrál jsem absolventské představení v Disku a zároveň jsem byl v prváku na FAMU. Musím říct, že mít předtím vystudované herectví bylo strašně důležité, herecká zkušenost je pro režiséra neocenitelná.

V čem je to důležité?
Mít vlastní zkušenost s tím, že jsi to ty, kdo jde s kůží na trh. Herec je jedno z nejméně svobodných povolání na světě, protože herec musí vždycky dělat jenom to, co mu řeknou. Je závislý na tom, jestli mu někdo zavolá nebo nezavolá, do čeho ho obléknou, s kým se má líbat, jak to má dělat.

Jsi tedy shovívavější vůči hercům?
Jasně, mám je radši. Ale na druhou stranu, když mi herec řekne, že to nejde zahrát, tak ho velmi rychle dokážu přesvědčit o tom, že to jde. Také proto, že mám zkušenost práce s velkými herci, kteří nás učili. Můj postoj k hercům je i díky tomu jiný, vím, že to nejsou blazeované persony na podstavci, se kterými se musí jednat jistým způsobem.

Žádní herci se nechovají takhle? Třeba v Hollywoodu?
Já mám několik kamarádů, kteří dělají na zahraničních zakázkách od kostymérek, přes maskérky až po zvukaře. To jsou všechno lidi, kteří s těmi herci pracují. Ty největší hvězdy jsou prý ti nejnormálnější lidé, kteří nemají žádné manýry. Ale pak jsou hvězdičky na vzestupu, které jsou příšerné. Hysterické herečky, ty jsou všude. A moje vlastní zkušenost z Čech je podobná, ty skutečně zavedené hvězdy jsou úplně nejskromnější a nejpohodovější lidé pro spolupráci. Pracoval jsem s Janou Hlaváčovou, Jurajem Kukurou, ti byli vždy nejlépe připravení a nejméně si stěžovali. Souvisí to ale s něčím, co velice postrádám v naší společnosti komplexně a to je prostě slušnost. Jedna z věcí, která mi v dnešní době strašně vadí, je hrubost. Šílená hrubost, od způsobu vyjadřování, kdy jedeš v autobusu nebo metru a tam mladé holky mluví tak, že se rosím, přes sprostotu mezi lidmi, jak se k sobě chovají, až po absenci slušnosti v hereckém řemesle, kde ty lidi nikdo nevychoval. Chybí tu generace lidí, která by vychovala další generaci k tomu, co znamená pokora, co znamená řemeslo. Že dobré řemeslo neznamená jenom se rozmluvit, že řemeslo je třeba i o tom, že když mám na sobě kostým, tak si v něm prostě nemohu lehnout. Protože potom je ten kostým zmuchlaný a zdržuji úplně všechny. Když se má začít točit a všechno je nazkoušené, režisér si najednou všimne: prosím tě, vždyť on má úplně zmuchlaný kostým! To nemůžeme točit. Tak se to celé musí zastavit, herec se musí svléknout, kostymérka musí kostým vyžehlit. A to je všechno čas navíc, který teče a teče. Nejdražší na filmu je natáčecí čas. Tohle já opravdu postrádám.

Ty jsi natočil pohádku Micimutr, co je to za název a kdo ho vymyslel?
Je to zvláštní název, viď? To vymysleli v České televizi, původně to ovšem napsala autorka námětu a existovala ještě druhá verze názvu, který zněl Kočičajda. Nakonec v televizi rozhodli, že to bude Micimutr, originální a snadno zapamatovatelný název. Výsledek je ten, že tu pohádku všichni znají, ale nikdo ji nepojmenuje správně, říkají jí Micimutra a podobně.

Micimutr tam hrála Libuše Šafránková?
Ano, to bylo mimochodem také skvělé setkání. Oslovil jsem ji ve chvíli, kdy byla po těžké nemoci a znovu se chystala do práce a řekl jsem jí: paní Šafránková, já mám tady pro vás roli, ale je tam trochu problém v tom, že vy tam nesmíte být krásná. Ona spráskla ruce a řekla: jéžišmarjá, na tohle já čekám pětadvacet let! Ve filmu leze v kostýmu po zemi a byla jak malá holka, úplně blažená z toho, že nemusí být TA Libuška Šafránková, jak ji všichni znají a všichni říkají: panečku, ona je pořád tak krásná! A ji to vlastně strašně štve. Ona vlastně nechce být pořád krásná, pro ni je to svazující škatulka, kdy nechce zklamat lidi, aby neříkali: ježišmarja, co se jí to stalo? No nic se jí nestalo! Je jí šedesát.

Ty vybíráš herce?
Nedělám to sám, jsou další lidé, kteří do toho mluví. Scénárista a především producent. Musí jít vždy o domluvu. Třeba u Dokonalého světa jsem kšeftoval s herci. Říkal jsem: jasně, obsadíme tohohle, ale zároveň chci i tohohle.

Tys natočil také sci-fi film Běžci, už se to vysílalo?
To je taková moje bolest, tenhle film. Je to od začátku trochu nechtěný projekt. Kdysi dávno Česká televize udělala soutěž pro nejlepší scénář od neprofesionálního autora. Vybrali postkatastrofické sci-fi, ale scénář byl v podstatě kompilát všech sci-fi filmů, které jsem kdy viděl. Říkal jsem jim: když chcete sci-fi, což je super, proč nenajmete někoho, kdo to umí napsat? No protože to by tady nikdy v životě neprošlo! Tohle je jediná možnost, jak do televize nějaké sci-fi dostat. Já na to: aha, dobře, ale je vám jasné, že se to musí celé přepsat? Takže se to celé přepisovalo, až tam z původního scénáře zbylo asi deset procent, které tam ale bezpodmínečně musely zůstat, aby to byl stále onen koupený scénář. Jenže těch deset procent ten scénář stahovalo dolů. Navíc to muselo být hotové strašně rychle, protože peníze byly uvolněné jen do konce roku. To bylo naposledy, kdy jsem přepisoval nějaký scénář sám. Musel jsem ho za měsíc přepsat, za další měsíc připravit a za další měsíc natočit, aby se to stačilo do konce roku utratit. Na to, jak málo času jsme měli, byl výsledek nadstandardní. Jenže se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Televize, která si ten film objednala a celý zaplatila, ho najednou vůbec nechtěla odvysílat.

Z jakého důvodu?
Nevěděli, kam ho v programovém schématu zařadit. Není to komedie, není to detektivka.

Tak přece se to může pustit večer jako film, v čem je problém?
No to je přesně ono. Rozumíš, oni si objednali a vyrobili pořad, který stál prachy a o kterém zjistili až po tom, co byl vyrobený, že ho nejsou ochotni pustit, protože pro něj nemají žádné okno a žádnou cílovou skupinu.

Tyhle věci jsou úplně mimo mé znalosti, jak to myslíš, cílovou skupinu? Tak na to budou koukat lidi, kteří si večer v osm nebo v deset zapínají film v televizi.
A v té chvíli se začali bát o sledovanost.

No tak jeden večer budou koukat lidi méně, to snad tak nevadí.
No právě! Vždyť o nic nejde. Ale je to jejich hra.

Já si myslím, že by na to lidi i koukali.
Jednou to měli dávat od osmi, ale zemřela scénáristka Fan Vavřincová, tak místo toho šel první díl Takové normální rodinky, kterou napsala ona. Tak to pustili v půl jedenácté večer.

Takže už to odvysílali?
Ano, odvysílali. Kdyby to chtěl někdo vidět, najde to na Uložto. Není to ani na webu České televize. 

Ty jsi na ten film pyšný nebo ne?
Já mám ten film rád. Jsem pyšný na to, co se nám podařilo zvládnout v těch šílených možnostech, které jsme dostali, ale kdyby ses mě zeptala, jestli jsem s ním spokojený, tak já nejsem spokojený s žádným ze svých filmů. V každém filmu mám rád určité scény, obrazy nebo záběry, nějaké situace, ale neexistuje jediný film, který jsem natočil a jako celek byl by můj od začátku do konce přesně tak, jak jsem ho chtěl mít. A myslím si, že se to nestane nikdy nikomu. Když dokončíš třeba obraz, také je to pro tebe proces.

Tak mě napadá, jestli se vůbec někdy stalo, že jsi udělal autorský film, který by byl natočený tak, jak jsi chtěl.
To se mi stalo naposledy na FAMU, ale stálo mě to v podstatě studium na FAMU. Do prváku mě přijímali lidi, kteří byli později vyhozeni novým děkanem, který přišel, když jsem byl ve druhém ročníku. Začali nás učit noví kluci jako je Saša Gedeon, Marek Bouda, Bohdan Sláma, Pavel Marek, Petr Marek a my jsme si vůbec nesedli. Nelíbila se mi koncepce, respektive nekoncepce nového vedení a otevřeně jsem to kritizoval. Všichni moji kolegové na FAMU brblali na pivu, a když jsme přišli na katedru, tak jediný, kdo mluvil, jsem byl já. Stala se ze mě persona non grata a po ukončení třetího ročníku jsem nebyl přijat do magisterského studia. Nechali mě udělat bakaláře, ale „nebudeme dál pokračovat, pane Karasi“. Film Malý svět, který jsem natočil a se kterým jsem měl obrovské problémy, byl sci-fi horor s Vladimírem Dlouhým, vyhrál FAMUFest, kde je nezávislá porota mimo FAMU. Dostali jsme cenu za nejlepší střih, kameru, režii a cenu diváků za nejlepší film. A mě vyhodili pro nedostatek talentu. Ten film byl ještě uveden na mezinárodním filmovém festivalu studentských filmů z celé Evropy Fresh Film Fest v Karlových Varech. Tam jsme dostali cenu za nejlepší československý film.

To je krásné zadostiučinění. Mělo to nějakou dohru na FAMU?
Nemělo to žádnou dohru. Byla to bouře ve sklenici vody, přesně, jak to v Čechách bývá.

Dá se ten film někde vidět?
Já sám mám ten film ve velmi špatné kvalitě, je jedenáct let starý a tenkrát ještě nebyla žádná digitální média. Je točený na pětatřicítku. Musím ten film najít, zjistit, kdo ho má a nechat si udělat vlastní přepis, ať ten film mám.

Pustíš ho pak do světa?
Asi ho pustím na Youtube. To je jediná možnost, jak dnes můžeš zařídit, aby film vidělo co nejvíc lidí.

O čem ten film je?
Je o tom, že došlo k vyhlazení celého lidstva a v rozvalinách jakéhosi města žije v podzemí muž, který se skrývá a utíká před bytostmi, se kterými se zároveň snaží komunikovat a nalézt s nimi harmonii, mír. Pointu ti říkat nemůžu, protože říkat ti pointu u dvacetiminutového filmu fakt nemá cenu.

Tak já si počkám.
To bylo naposledy, kdy jsem takovou svobodu měl. I když mě to něco stálo, neměnil bych. Stál jsem tenkrát před rozhodnutím, jestli budu točit filmy tak jak chci já s tím, že v nich udělám svoje chyby, ale budu těm chybám rozumět, protože jsou moje a vím, proč jsem je udělal. A budu vědět, že příště se jim vyhnu. Nebo půjdu po srsti a budu dělat chyby, budu vědět už předem, že bych to nikdy v životě takhle nedělal, ale dostuduju školu. Mám bohužel takovýhle problém celý život.

Takže to byl poslední film, který jsi natočil beze zbytku podle sebe. Jsi spokojený s tím, co děláš teď? Vnitřně spokojený?
Nejsem. Mohu ale říci, že mě to obrovsky osobně posunulo a rozvinulo. Díky pořadu Kouzelné bylinky jsem poznal spoustu zajímavých lidí, dozvěděl jsem se spoustu věcí, ke kterým bych se jinak normálně nedostal. Jsem mimochodem velmi definovaný mou rodinou, můj dědeček byl chirurg, strýc je chirurg, maminka je internistka, takže u nás bylinky rozhodně nefrčí. Otevřelo mi to dveře, které jsou pro můj osobní život velmi zásadní. Pár dokumentů jsem natočil, ač nejsem dokumentarista a vždycky jsem se díky nim dostal k opravdu zajímavým lidem a do zajímavých míst. Když byl kardinál Duka první rok ve své funkci, tak jsem s ním ten jeho první rok sledoval. Dostal jsem se třeba na leteckou základnu do Čáslavi, nebo jsem se dostal, což je úplně nejkrásnější zážitek, do krypty a do kaple ve Svatém Vítu, kde jsou uloženy korunovační klenoty a ostatky českých světců. Byl jsem tam sám s kardinálem a s kameramanem. To jsou nádherné chvíle, které ti hraný film nedá, protože hraný film je vždycky jen o tom, co ty vymyslíš a připravíš. Dramatická tvorba je pro režiséra lákavá proto, že on je bůh, který ví všechno a je v klidu, protože on rozhoduje o tom, co se stane. Jakmile z toho vystoupí, je náhle ve světě, který s ním smýká a on neví, co se s ním stane za týden. Je jasné, že mě jako člověka, který chce vyprávět příběhy, chce dělat hrané filmy, dokument neuspokojuje. Já se toho vůbec nezříkám, naopak, to, co dělám, má smysl jak pro mě osobně, tak pro lidi obecně. Ale z důvodu, pro který jsem vždycky chtěl dělat hraný film, mě to uspokojit nemůže.

Máš nějaké režisérské vzory?
Mám jich víc, ale asi největším vzorem je Steven Spielberg.

Takže hrané trikové velkofilmy?
No asi ano. U nás se mi strašně líbí Jindřich Polák, který natočil třeba seriál Návštěvníci, Chobotničky z druhého patra, filmy s Panem Tau, Lucie postrach ulice, ale i Nebeské jezdce, Smrt v sedle  a další. To je člověk, který dělal výborné filmy a měl je bezvadně zmáknuté. Byly to filmy, které od nás kupovali i Němci a koukly se do celého světa.

Myslíš si, že dnes máte jako tvůrci, režiséři a scénáristé, ztíženou pozici oproti režisérům v minulosti?
Ano, stěžuji si, také brblám, ale na druhou stranu se vždycky zastavím a řeknu si, hele, prostě máš jenom tu dobu, kterou máš. A každý ten tvůrce měl jen tu dobu, kterou měl. Když přijedu do Florencie a dívám se na dóm Santa Maria del Fiore, vzpomenu si, že Brunelleschi pracoval na projektu kupole snad pětadvacet nebo třicet let. Oni ho nejdříve vybrali, pak se na něj ostatní architekti vrhli, totálně to rozcupovali, takže se to začalo dělat jinak a nakonec přišli na to, že to nejde jinak a vrátili se zpět k jeho projektu. To samé Leonardo, Michelangelo a takhle bychom mohli jít celými dějinami kultury. Každý tvůrce měl nějakého démona, se kterým musel svádět boj. A ten démon se dnes jmenuje peníze. Před revolucí to byla ideologie, diktatura myšlenky, dnes je to diktatura zisku. Ale v podstatě je to opět diktatura myšlenky, protože diktatura peněz znamená tohle: to přece nebudeme točit, protože to stojí strašné peníze a lidi na to nebudou chodit.

Platí to i pro knížky. Dřív vycházely překrásné knížky pro děti se zajímavými ilustracemi, které by dnes absolutně neprošly, jsou málo barevné, málo veselé, neprodejné.
Ale to je o kompetenci těch lidí, kteří sedí na určujících místech. V televizi Nova ti řeknou: naší největší devizou je, že tomu vlastně nerozumíme, jsme jako každý normální divák a plácají se po ramenou a říkají, a proto jsme pašáci a proto jsme na těchhle místech. Mimochodem, už to není jen na té Nově. Co z toho může vylézat? Měřítkem věcí je „mně líbí/nelíbí“. Ale jsem vzdělaný? Dnes všichni adorují Stevea Jobse, který vymyslel Apple a přitom Steve Jobs byl ten, který říkal: lidi vůbec nevědí, co chtějí, my jim to musíme říct! Takže tohle je výsledkem naší doby. Navíc to dělají instituce, které mají miliardové rozpočty na to, aby s tím něco udělaly. Když se člověk podívá do zahraničí...

Tam je to lepší?
Jistě, teď je třeba ve Státech nebo v Británii obrovský boom televizí. Americký studiový systém se dostal do totální krize, protože se přestaly dělat středněnákladové filmy. Buď se dělají filmy, které jsou velmi levné, stojí třeba milion dolarů anebo se dělají filmy, které stojí dvě stě milionů dolarů. Ale už se vůbec nedělají filmy za pětatřicet, osmdesát milionů dolarů. Je jasné, když někdo chce udělat blockbuster za dvě stě milionů...

Co to je blockbuster?
To je výraz, který pochází od Stevena Spielberga, kdy se vůbec poprvé v dějinách stalo to, že na jeho film Čelisti stáli lidi ve frontě tak dlouhé, že sahala přes celý blok až za roh.

Takže trhák.
Ano, trhák. Velká studia už nechtějí investovat do něčeho, co jim s jistotou nepřinese peníze. Jsou to manažeři, ne kreativci. Takže neustále recyklují jedno a to samé téma filmů ze sedmdesátých, osmdesátých. devadesátých let a točí remaky toho, co už bylo natočené stokrát.

A jak to souvisí s televizemi?
Stalo se to, že televize jako je HBO, Netflix, BBC se najednou rozhodly, že začnou vyrábět televizní filmy a seriály a budou do nich sypat stejné peníze, jako kdyby to byl film. V tu ránu se významně zvedla úroveň provedení a televizní filmy vypadají úplně jako filmy do kin a mají mnohem větší dopad, protože na televizi kouká daleko víc lidí než lidí, kteří chodí do kina. Tím pádem oni svůj produkt prodají více lidem na celém světě a mají tudíž také větší zisk a více možností investovat do dalších projektů.

A u nás?
U nás chybí projekty, které by byly schopné prolomit hranice, to znamená projekty, které by zajímaly i někoho jiného než Čechy. Nejen ohledně myšlenky, ale i provedením. Protože můžeš mít bezvadný nápad, ale když exekutivu neprovedeš tak, aby měl někdo v zahraničí vůbec chuť se na to koukat, tak je to o ničem. I když musím říct, že existuje několik vlaštovek, které se České televizi nebo i Nově povedly, že se například prodaly scénáře. Problém nespočívá v malém regionu, například existuje švédsko-dánský televizní detektivní seriál, který se jmenuje Most a který je velice úspěšný a prorazil do celého světa. Je to chytře vymyšlená detektivka a už je natočená asi třetí série. Tady chybí někdo, kdo si přečte námět a řekne ano, tohle je skvělý nápad a já ho protlačím. Bude to stát strašné prachy, ale bude to mít takový úspěch, že se to vrátí.

Jaký máš jako autor názor na filmy typu Kameňák? Pro mě osobně je to nekoukatelné.
Já budu otevřený, pro mě osobně je to strašně těžké z jednoho důvodu:  Zdeněk Troška je člověk, díky němuž já dělám film. Ten mlýn, ve kterém straší kostelník a velký černý pes...

Počkej, počkej, ještě jednou, nevím, o co jde.
Slunce, seno, erotika se odehrává ve mlýně, který postavil můj pradědeček. A Zdeněk se tam chodil odmalička koupat. Zná mě od narození. A když jsem v deseti letech řekl, že chci být režisér, tak byl jeden z mála lidí, který mi neřekl „zatleskej si“, ale řekl jasně, dobře, tak na tom budeme pracovat. A každé léto mě s sebou bral na své natáčení a dal mi obrovskou soukromou univerzitu. Je to člověk nesmírně vzdělaný.

To jsem slyšela.
Nesmírně vzdělaný. Má obrovský přehled o hudbě, o výtvarném umění, o historii, o literatuře. Když přijdeš k němu domů, vidíš, žije v obytné knihovně.

Proč ale točí tak strašné filmy?
Protože je to zároveň kluk z vesnice. On takový prostě je. Zdeněk je člověk, který vystudoval francouzské lyceum, mluví plynně francouzsky, ale zároveň je to prostý kluk ze vsi.

Ale přece být z vesnice neznamená být hloupý, a jeho filmy jsou hloupé. Jak si to vysvětluješ?
To je otázka, kterou jsem řešil. Je to proto, že Zdeněk tohle dělá jako kalkul? Podle mého názoru to ale nedělá jako kalkul. On prostě je tím i tím.

To je tedy opravdu hodně zvláštní.
Je to zvláštní, ale prostě to tak je.

Podle mého názoru lze vytvořit prostou, lidovou zábavu, která není trapná. Třeba Homolkovi, Louis de Funès nebo Asterix a Kleopatra. A není to takové, že se tomu ani nemůžeš smát. Ani děti se tomu nesmějí.
Ale je spousta lidí, kteří se tomu smějí. Ty filmy vydělaly strašné prachy v kinech a patří k největším hitům televize Nova, ať je pustí kdykoliv.

Já to považuju za vylhaná čísla. Směju se
No nejsou to vylhaná čísla. To nejsou čísla, která si dá dohromady televize Nova, to je objektivní měření. Podívej se, to je takhle, já si myslím, že my podléháme mýtu, že většina společnosti jsou přemýšliví, inteligentní lidé. Tak to prostě není. Mimochodem je to tak už od dob starého Říma.

Točily se i dřív takhle hloupé filmy? Když jsem byla malá, nepamatuji se na nic takového.
Také se dělaly blbé, pitomé filmy. Budovatelské filmy v padesátých letech. Bylo to blbé jinak, ale bylo to strašně blbé.

Ale nemělo to takový úspěch.
No, to je pravda. Existovala tady určitá omezení, na rozhodujících postech seděli lidé, kteří, přestože to bylo za tuhé diktatury, měli nějaké vzdělání, měli nějakou úroveň a nebyli tlačeni diktátem peněz.

Tak kdo za to může, že se vysílá Kameňák? Může za to Troška, který to natočil, mohou za to diváci, kteří to chtějí, mohou za to lidi, kteří o tom rozhodují?
Kdyby Zdeněk mohl točit to, co on opravdu chce točit, tak bude točit Pucciniho, bude točit jednu operu za druhou. Nebo bude točit romány z devatenáctého století.

Proč to teda nedělá?
Protože mu na to nikdo nedá peníze.

Ale vždyť i komedie se dá natočit dobře a chytře.
Jak vzniklo Slunce, seno? Byla nějaká schůze na Barrandově, na které se řešila jakási italská komedie. Zdeněk se rozčiloval, proč se nakupují takhle hloupé komedie, utrácí se za to šílené peníze, když si to můžeme natočit sami. A oni mu řekli, když jsi tak chytrý, tak to udělej. No a on to udělal. A pak za ním začali chodit lidi a říkali mu, aby natočil zase něco jako Slunce, seno a tak pořád dokola. On Zdeněk chce točit, on to miluje. Tak má sedět doma? Ale natočil třeba i pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci, což je pro mě jeden z vrcholů české pohádkové tvorby. To je opravdu krásný film. Když se kdykoliv podívám na Slunce, seno, jahody a Slunce, seno a pár facek, tak mohu říci, že se mi tyhle dva filmy líbí.

A Kameňák?
Kameňák je něco, na co nejsem ochoten se dívat. Paradoxně také proto, že jsem v tom sám hrál. Ale to je takhle: představ si, že ti zavolá tvůj kamarád a říká – hele, Víťo, vypadl mi jeden herec, nemohl bys mi to, prosím, přijet zítra zahrát? Je to člověk, kterému vděčíš za všechno. Co máš udělat? Máš říct ne, vykašlu se na tebe?

A on to ví, že se ti ten film nelíbí?
My se o těchhle věcech nebavíme, ale myslím si, že jemu je to zcela jasné.

Takže by se nezlobil, kdyby se to dozvěděl?
My se máme strašně rádi a já ho žádným způsobem nechci poškodit nebo ho urazit. Když se mě zeptáš ty stejně, jako kdyby se mě zeptal on, tak řeknu Zdeňku, promiň, ale nelíbí se mi to. Ale to vůbec neznamená, že toho člověka osobně nemám rád a neznamená to, že mu nevděčím za spoustu věcí. Na druhou stranu, existují názory, ve kterých nejsem schopen se s ním ztotožnit. Jak na dění ve společnosti, tak na kinematografii. To je ale podle mého názoru normální, protože žádný člověk nezůstává stejný a každý se vyvíjí a koneckonců případ učedníka a mistra, který jde každý zcela jiným směrem, je úplně přirozená, normální věc.

Jak se vyrovnáváš s kritikou?
Strašně těžce. Vždycky si říkám, že to nebudu číst, ale pak si to stejně přečtu. Nejlépe to snad bylo definované ve filmu Ratatouille, což je animovaný film, který jsem překládal a dělal úpravu a režii českého znění. Tam je úžasný monolog na téma kritik. Říká se tam, že lidi nám zároveň se svým dílem předkládají kus svého života. Když dělám nějakou věc, tak ji dělám celým srdcem, je to jedno, jestli jsou to Kouzelné bylinky nebo jestli je to pohádka. Když už na tom začnu dělat, když se pro tu věc rozhodnu, tak do toho jdu naplno se vším, co umím, se vším, co mám, se vším, co znám. Pak vyjde kritika od někoho, kdo to takhle vezme a z jedné vody načisto to šmahem setře. Což je v době internetu a všech těch haterů velmi snadné. Lidi jsou jak urvaní ze řetězu. Samozřejmě že mě to úplně fyzicky bolí! Zvlášť když vím, že je to nespravedlnost, že je to úplná krávovina. Ale co s tím můžeš dělat? Můžeš si říct ano, jsou lidi, kterým se to líbí, a být za ně rád. Někdy se stane věc, která mi vždycky udělá velkou radost. Natočil jsem dvě pohádky pro Českou televizi – Micimutr a O pokladech, které každý rok běží v televizi třikrát nebo čtyřikrát do roka. Televize by to nemusela opakovat, kdyby nechtěla. Co se nějakým způsobem povedlo, tak to prostě přežije i se všemi výhradami, které k tomu lidi mají v době vzniku. Že to zůstane dvacet let. Nebo třicet let. Pak to zmizí. Princezna se zlatou hvězdou na čele nebo Pyšná princezna jsou obrovské stálice a už také končí, protože už se na ně nikdo nekouká. Generace lidí, která s nimi vyrůstala, už je nechce vidět. Začínají vstupovat do popředí pohádky osmdesátých let. S čerty nejsou žerty a podobně. Až čas ukáže, co zůstane a co ne. Je otázkou, jestli je to měřítko kvality, třeba se za padesát let bude pořád promítat Slunce, seno a pár facek a lidi budou říkat, jak je to úžasné. To se dostáváme k otázce nízkého a vysokého umění. Existuje francouzský komediální dramatik přelomu 19. a 20. století jménem Feydeau, který psal veselohry, vaudeville, převlékací komedie, situační komedie. Jiný autor v jeho době mu říkal, že tohle dokáže každý a tak uzavřeli sázku a domluvili se, že Feydeau napíše vážnou hru a ten druhý, který psal dramata, napíše komedii. Komedie hrozně propadla a Feydeau měl úspěch. Dodneška se Feydeau hraje, ačkoliv jsou to jednoduché komedie. Část lidí se chce vzdělat, ale každý z nás se rád zasměje. Když skládal Mozart své skladby, Josef II mu na to řekl: příliš mnoho not.

Přemýšlíš o tom někdy?
Pořád. To víš, že jo. Je vždycky velmi důležité, kde vyrosteš, kdo tě formuje, jaká je tvoje rodina, kdo jsou tví přátelé. To tě provází a ovlivňuje celý život. Proto Petr Zelenka v titulcích píše: film Petra Zelenky a jeho přátel. Nikdo ti nedá lepší zpětnou vazbu než tvoji kamarádi. Nebo by ji měli dát. Někdo, kdo tě vůbec nezná, ti upřímně neřekne, hele, promiň, ale tohle jsi fakt nezvládl. To ale mnohdy neřeknou ani kamarádi. V Pelíškách postaví Kodet ten šílený památník letcům co má stát místo Stalina na Letné a Simona Stašová se na to podívá a řekne: Teda to muselo dát práce a přitom taková blbost, viď? Směje se.

V co věříš, Vítku?
Já mám takovouhle historii. Můj dědeček byl evangelický farář a na druhé straně je moje rodina židovská. Já jsem v podstatě konfirmovaný evangelík, ale od první třídy základní školy jsem dělal judo a později aikido, takže jsem byl na střední škole hodně ovlivněný zen buddhismem a Mijamotem Musašim, což byl největší šermíř a samuraj 16. století, a jeho Knihou pěti kruhů. Tohle mě formovalo v tom nejdůležitějším věku. Nejkrásnější věta, která vystihuje můj postoj k víře, zní zhruba takto: Tvůj Bůh se ukazuje skrze tvoje skutky. Je podle mého názoru zbytečné bavit se o čemkoliv jiném. To, jak žiješ, to, co děláš, jak mluvíš, jak se chováš, jak jednáš, to je tvůj Bůh.

To je moc hezké. Chystáš se mít děti?
Chystám, ano.

Jak by sis přál, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata? Co bys jim rád předal?
Já jsem měl obrovské štěstí, protože oba moji dědečci jsou pro mě v životě strašně důležití. Dědeček, který byl Žid, utekl z pracovního lágru v podhůří Nízkých Tater, v koncentráku mu vyvraždili celou rodinu. Dal se k partyzánům, později přišel s armádou Ludvíka Svobody až do Prahy a přestože mu bylo dáno osudem zemřít, stal se chirurgem, docentem. Měl asi patnáct patentů na vyndávání křečových žil, vymyslel mast na bércové vředy a zachránil velkou spoustu lidí od smrti. Přestože to byl nesmírně komplikovaný člověk, tak to byl rozhodně člověk cti a obrovské životní vůle. Touhy žít a pomáhat lidem. Byl to hrdina v době války i v době míru. Dělal doktora v Africe nebo za války v Koreji. Druhý dědeček byl synem mlynáře, jednoho ze dvou největších kulaků v okolí Hoštic, Strakonic a Volyně. Komunisté jim všechno vzali, všechno rozbili, zničili a vyházeli, z mlýna udělali sklad Mototechny. Dědeček byl totálně nasazený a přežil bombardování. V té době se rozhodl, že bude knězem, prožil tam něco, co ho navždy definovalo. Je jasné, že s tím měl obrovské problémy, stejně jako babička, jeho žena. Můj táta se nedostal na práva, když přišel k přijímacímu řízení, řekli mu: váš otec je evangelický farář, viďte? A bylo jasno. Dědeček zemřel v roce 1993 a naštěstí se dožil změny režimu. Dodnes existuje mnoho lidí, kteří o něm mluví a vypráví o něm krásné věci, jak je ovlivnil, jak jim pomáhal, co všechno pro ně udělal. Měl několik sborů, které postavil úplně na nohy a byl to člověk, který měl dar jednat s lidmi, dar slova. Ježkovy oči, kéž by se stalo to, že si moji vnuci řeknou, jestli se jich ještě vůbec dožiju, děda byl člověk, jehož život byl naplněný, že to také neměl jednoduché a nepodělal se z toho. Pořád se pokoušet, nevzdat to.

Vítku, moc ti děkuju, byl to krásný rozhovor. Přeju ti, ať tě neudolá diktát peněz, ať jsi pořád sám sebou.