MARTIN HLOUŠEK

Moje pozvání do Svatojánu laskavě přijal Martin Hloušek. Je to příjemný mladý muž, v jehož životě i osobnosti je hned několik pozoruhodných aspektů. Znám ho několik let jako výtvarníka a jeví se mi natolik zajímavý, že mě napadlo s ním udělat rozhovor. Jsem si vědoma toho, že následující slova jsou velmi kontroverzní a vyvolají silné emoce. Jsem ale zároveň přesvědčená o tom, že jsou to cenné informace a mnohého člověka přimějí k zamyšlení a snad i přehodnocení jistých životních situací a priorit.

Martine, na úvod našeho rozhovoru jsi mě překvapil prohlášením, že se bojíš velkých rostlin, můžeš tuhle zvláštní fobii trochu vysvětlit?
Já sice vím, že kytky se nehýbou, ale mám z nich neustále pocit, že číhají. Třeba když jdeš po lese a teď je tam taková krásná mýtina zarostlá kapradím a já bych měl přes to projít, tak si říkám, že tam může být past nebo železa, a když dojdu doprostředka, tak to kapradí mě sežere. Nebo jsem šel tuhle v lese a tam byly muchomůrky v takovém kruhu, a já si říkal, že to mají podrostlý, číhají a stáhnou mě dolů. Taky v nějaké čekárně nebo předpokoji když je veliká pokojová rostlina, například banánovník s velkými listy, tak mám pocit, že jenom číhá, aby mě mohla pozřít.

Hele, to je zvláštní, s tím jsem se ještě nesetkala - s takovou bizarní fóbií. A to tě nějak omezuje v životě, třeba do toho lesa vůbec nejdeš?
Do lesa jdu! A třeba i přes tu mýtinu s kapradím, ale mám stejný pocit, jako když jde člověk sám v noci temnou chodbou a tuší a obává se neviděného nebezpečí.

Tak necháme nebezpečné a číhající rostliny stranou, mě zajímá hlavně tvoje práce. Ty pracuješ v jedné větší nemocnici na oddělení LDN jako sanitář. Jsi vystudovaný zdravotník?
Kdepak, já jsem vlastně kuchař - číšník, v oboru jsem pracoval několik let, ale poslední roky pracuju ve zdravotnictví.

Cítíš to jako poslání, starat se o nemocné lidi?
Ne, to určitě ne. Dostal jsem příležitost pracovat v jiném oboru, zkusil jsem to a nakonec tam zůstal.

Líbí se ti ta práce?
Jak kdy. Jsou dny, kdy je to pohoda a někdy nestíháme ani oběd, je spousta práce, a je to deprimující. Vlastně bych to přirovnal k tomu, že například tvoje práce by byla udržovat tady čistou podlahu. Ty bys ji neustále vytírala, hodinu za hodinou, a lidi by ti sem stále chodili v zablácených holínkách. Ty musíš mít čistou podlahu, protože to je to, podle čeho se to hodnotí, celá tvoje práce, za to jsi placená. Ale všichni, kdo se na to jdou podívat, tak jdou v holinách. A ještě mezitím musíš uvařit oběd, ale podlaha musí být stále čistá. Nikam to nevede.

Jaký má ta práce na tebe dopad psychicky? Jsi odolný proti stresu nebo sis zvykl na to, že tam lidi umírají?
Já nejsem nijak zvlášť psychicky citlivý nebo vnímavý jako třeba některé sestřičky, které se zhroutí, když někdo na oddělení zemře. Na mě to nemá ten dopad. Jsou lidé, kteří se k nám přijdou ucházet o práci a po jednom dni odcházejí, nemají na to. Na staré a nemocné lidi je nepěkný pohled, práce je náročná a nevděčná, celý den jen uklízíš inkontinenci, a večer jdeš těma rukama obejmout své blízké. Také pocit, že o uzdravení na našem oddělení nejde, k ničemu to nevede, že jde jen o každodenní základní, život udržující péči, není nijak povznášející. Ta práce jakoby nemá žádný výsledek. Případně když někoho vyléčíš a pošleš ho domů, tak on okamžitě spadne a je tam zpátky.  A když má někdo jít druhý den domů, tak spadne ještě v noci u nás.

Jak tě tak poslouchám, tak mám z tebe dojem, že člověk ve zdravotnictví časem otupí.
No, ono to je tak, že buďto otupí nebo tam jako tupý nastoupí. Ti citliví to nedávají. Nové sestřičky, hlavně žákyňky, to velmi prožívají, v noci telefonují, jak se daří některému dědečkovi nebo babičce, strachují se o něho. Myslím si, že v nemocnicích funguje něco jako kolektivní přístup nebo kolektivní vnímání pacientů. Polovina sester je unavených a přepracovaných, nemají ani čas na to vypít si kafe. Kdyby ten čas měly, byly by hned šťastnější.

Jak vypadá tvoje typická služba?
Ráno všechny pacienty obejdeme, otočíme je, usteleme, narovnáme, přijdou lékaři na vizitu, pak sestry na převazy, jeden po druhém, mezitím bereme pacienty na vyšetření. V poledne je musíme připravit na oběd, to znamená každého zvednout z postele a posadit ho na židli, protože to sám nezvládne, ustlat postel, zkontrolovat plenu, zkontrolovat močový sáček, převléknout oblečení, obout bačkory a přilepit bryndák, učesat vlasy, zafixovat k židli, pokud je to třeba. Všechno musí časově navazovat na to, jak nám přivážejí obědy, je to fabrika. Někteří pacienti sami jedí, a někteří to nedokážou nebo nechtějí, sedí nad jídlem půl hodiny a nevezmou si. Sestra obíhá všechny pacienty, kontroluje, zda jí sám, a pokud ne, dá mu tři lžíce do úst a zase běží k dalšímu.

Já jsem slyšela, že je celkem běžná věc, že lidi v podobných zařízeních umírají ne na nemoci nebo stáří, ale prachobyčejně hlady nebo žízní, co si o tom myslíš?
No… proč ne. Co ti k tomu mám říct. U nás to probíhá takto - my před ně postavíme talíř a oni na něj koukají. U každého jídla se zapisuje, kolik kdo snědl a kolik kdo vypil, abychom měli kontrolu. Když pacient nejí, přijde sestřička a strčí mu do pusy ty tři lžíce. Pokud je nespolkne nebo vyplivne, nebo když je riziko, že by je spíš vdechl než spolkl a když pacient nejí dva nebo tři dny po sobě, dostane hadici, která se zasune nosem přímo do žaludku. Je to dost invazivní, když ti někdo strká hadici s drátem do nosu a do žaludku a ty to musíš ještě polykat. Lidi to většinou vyplivují, perou se s námi, pro ně je to ohromně stresující a první co udělají, když je nehlídáme, že si tu hadici vyndají, takže ji dostanou znovu. Když si pacient hadici udrží, přikrmuje se umělou výživou a podávají se mu tekutiny. Pokud se spraví, začne se přikrmovat a je možné hadici později vyjmout. Když je ale jasné, že už nikdy jíst ústy nebude, zavede se hadice přímo skrze břišní stěnu do žaludku.

Martine, já bych takhle asi nechtěla skončit.
Pro nás je to denní chleba. Prostě tak to je. Když zvládneš jíst, jez, kolik můžeš, když ne, dostaneš hadici do nosu, když si ji vytáhneš, dostaneš hadici do břicha.

Je tohle ještě vůbec lidská existence?
Ale když jim nedáš tu hadici, tak je nevyživíš, umřou hlady.

A není to snad už lepší umřít, než tohle?
Ale doktor tě nenechá umřít, to nelze. Ten tě bude léčit, dokud to půjde. Chemicky udržuje tvé orgány při životě.

Já se ale ptám na tvůj osobní názor.
O tom se těžko mluví, to je individuální. Lidi si možná myslí, že soucitný lékař napíchá trpícímu morfium a usnadní mu odchod, ale to se neděje, v žádném případě. Morfium nedostane skoro nikdo, je to velmi hlídaný a pečlivě evidovaný lék. Možná se to dělo dřív, ale dnes si to žádný lékař netroufne. Léčí podle tabulek. Má tady nějaké příznaky a tomu odpovídá adekvátní vyšetření a adekvátní lék. Jedeme dál.  Při každém sebemenším příznaku žene doktor pacienta na vyšetření, aby ho rodina neobvinila z toho, že něco zanedbal. My jedeme s umírajícím pacientem přes celou nemocnici na CT vyšetření, tam se zjistí, že pacient není schopen ležet chvilku v klidu a nic se tam tudíž nezobrazí. Ale doktor má krytí, že udělal CT.
My dáváme pacientům tu základní péči, od vlídného slova a lidského kontaktu jsou tady příbuzní. Případně charita nebo církevní spolky. Některé dny není opravdu čas na nic jiného než na základní péči. Někdy je to lepší a čas máme, ale nemáme v podstatě zájem.

To je zvláštní, protože když čtu o této problematice, vždy je to podáno tak, že většina zdravotníků má lidský zájem o pacienty.
Tam jde o to vytvářet veřejný pohled na zdravotnictví. My jsme zaměstnanci jako kdekoliv jinde. Nepodstupujeme žádné psychologické pohovory, neabsolvujeme žádné kurzy milého chování. Je potřeba, abychom měli odpovídající vzdělání a čistý trestní rejstřík a poslouchali. Sestra toho musí stihnout hrozně moc. Zaprvé má spoustu práce okolo pacientů a pak mají neuvěřitelné množství nesmyslného papírování. Obrovské množství se musí zapsat, orazítkovat, vyplnit ke každému člověku papíry, o kterých se ví, že je nikdy nikdo číst nebude. Na každého člověka máme průměrně tři minuty času. Nedá se o nás říct, že jsme bezcitní nebo dokonce zlí na ty lidi, my máme zájem jen o to, aby bylo všechno uděláno jak má, aby pacient měl čisté povlečení, pyžamo, aby si vzal léky a najedl se, nic jiného nás vlastně nezajímá. Pokud si pacient léky nevezme, my to schytáme od doktora.
V naší nemocnici máme například volně k použití jednorázové pleny, můžeme je odebírat podle potřeby, ale ve všech zařízeních tomu tak není. V některých nemocnicích nebo domovech důchodců mají třeba pouhé dvě pleny na osobu a den. Představ si, co to znamená, když my měníme pleny každou hodinu při nějakém průjmovém onemocnění, které jsou v těchto zařízeních velmi časté.

Já si to popravdě neumím představit, že nějaký děda naříká, že ho to pálí, že má těžké opruzeniny a ty ho v tom musíš nechat, protože má jednu plenu na den a jednu na noc, nemůžeš nic dělat.  V jednom zařízení na Jičínsku se dokonce sestřičky skládaly na hygienické pomůcky pro pacienty, nemohly se na to prostě dívat, nemohly to snést.
Co na to říct? Je to tak, není to práce pro slabé povahy.

Napadá tě řešení?
Kromě reformy zdravotnictví? Asi by pacienty měly dostat na starost řádové sestry. Mají jiný přístup, nemají rodiny, za kterými by spěchaly domů, neplatí hypotéky, nemají rodinné problémy, jsou klidnější a smířené a v odbornosti se těm civilním vyrovnají.

Co takoví příbuzní? Navštěvují pacienty?
To je rodina od rodiny. Jsou příbuzní, kteří odpoledne přijdou, babičku přecpou jídlem, a když odejdou, ona to všechno vyzvrací. Často chodí za svými příbuznými zdravotníci, ti chodí pravidelně. Pak jsou příbuzní, kteří převezmou pacienta v rozumném stavu do domácí péče a doma to probíhá tak, že říkají: babičko, když nechceš pít, tak nepij, když se nechceš otáčet z boku na bok, tak se neotáčej, a za čtrnáct dní máme babičku zpět podvyživenou, dehydrovanou a s těžkými proleženinami.
Pacienti přijdou domů, přes den leží a ani se nehnou, v noci se rozvzpomenou, že umí chodit, tak chodí. Jdou ven zavřít slepice, uklidit kolo, jdou hasit hospodu, protože si myslí, že tam hoří. Často spadnou, zlomí si nohu nebo se praští do hlavy a okamžitě masivně krvácí, protože všichni berou léky proti srážení krve. Chodí a čůrají kudy chodí, protože tu plenu na sobě nesnesou, tak ji zahodí.

A když příbuzní nejsou nebo nechtějí babičku nebo dědečka navštěvovat natož ho mít doma?
Když nejsou, tak ti lidi nemají nic.

Co dobrovolníci?
Chodí charita nebo křesťanská péče jednou nebo dvakrát do týdne si s některými lidmi popovídat. Ale že by to fungovalo jako v amerických důchoďácích, kde lidi chodí do domova pro seniory hrát kanastu, tak to se u nás neděje. Občas jsme měli nějaké workshopy, třeba na Velikonoce barvili vajíčka, ale to je velmi, velmi výjimečné.
Musím ale znovu zdůraznit, že my děláme svou práci poctivě a pečlivě. Pacienty umyjeme, dostanou najíst, převlékáme jim postele, myjeme je, polohujeme je, převazujeme rány. Vypadá to trochu jako na běžícím pásu, ale v tom spočívá práce ošetřovatele, v ničem jiném.

Jak se na to díváš ty? V čem je problém?
Je spousta lidí, co se stará o babičku doma. Do určité doby. Ale babička má třeba alzheimera a potřebuje dohled, ona chodí a zatopí ti v kamnech, pustí plyn, vypálí ti barák. V noci musíš vstávat a kontrolovat pleny, převlíknout třeba dvakrát za noc postel. Schovává pokálené pleny všude po bytě, protože se stydí. Mít doma takovou babičku je hrozný záhul. V noci vstane a uteče, toulá se po ulicích v pyžamu, burcuje sousedy.

Bože, to je hrůza, co dělat? Zabít se dřív než to s tebou takhle dopadne? Ale jak to poznáš, že je čas?
To právě nepoznáš, to přijde strašně plíživě, pak ti to začne být jedno. A pak to rupne až nějakým průšvihem. Děti to často nechtějí vidět, že babička je najednou senilní. Zrovna ten alzheimer se umí docela dlouho z těch excesů vylhat, na přímou otázku ti dá vyhýbavou odpověď a strašně dlouho mu to prochází. Příbuzní říkají - ale naše babička tohle nikdy nedělala.

Já jsem měla do téhle chvíle asi poněkud romanticky naivní představu, že až budu stará, moje děti se o mě postarají tady doma. Ono by to asi šlo, pokud bych byla zdravá. Psychicky i fyzicky.
No dobře, ale zdraví lidé do nemocnice a ústavu nechodí. Tam se ocitají právě lidi nemocní, nesoběstační a vyžadující celodenní péči.

Mám silný dojem, že minimálně polovina těch potíží, fyzických i psychických, je způsobena léky, které užívají, jejich nežádoucími účinky a interakcemi. Pacienti jsou trvale utlumení, mají zbytečné zdravotní a psychické potíže, které by se často vysazením některých léků eliminovaly.
To je hodně častý a rozšířený názor. Každý specialista napíše pacientovi svoje prášky, které má brát bez ohledu na to, co spolu s těmi dalšími vlastně způsobují. Každý takový člověk pak má doma deset krabiček a bere si ke každému jídlu deset prášků. U nás na oddělení jsou naštěstí rozumní doktoři, kteří některé léky, se kterými přijdou pacienti k nám, trochu proškrtají. Ale všemu vládne pharmabyznys, to je jednou fakt.

Umíš si sám sebe představit třeba v osmdesáti v takovém zařízení?
Tam je to tak. Uvědomíš si, že do toho stáří si nevezmeš nic z toho, čím jsi byla nebo co jsi měla. Nakonec zůstaneš prostě sama v tý posteli ležet a úplně cizí lidi ti budou měnit gatě a budou si nad tebou povídat o tom, co měli k večeři. Já sám nikdy nejspíš nebudu mít děti, takže skončím v LDN. Pokud to sám dříve neukončím.

S těmi dětmi asi narážíš na to, že jsi gay. Asi profláknutá otázka - co na to rodina?
V mé rodině to všichni vědí, ale mají dost rozumu na to, aby se se mnou o tom nebavili. V mém případě se nedá oddělit moje sexuální orientace a moje trochu dekadentní a umělecké zájmy, přičemž nic z toho nikoho z mé rodiny nezajímá. Myslí na tu svou televizi, svíčkovou s knedlíkem a hotovo.

Říkal jsi, že nebudeš mít děti, to znamená, že neuvažuješ ani o adopci?
Mít dlouhodobý vztah a trvalého partnera je pro mě sci-fi, a mít s ním děti je ještě hluboká dlouhodobá sci-fi na druhou, tamtudy neuvažuju.

Myslíš si, že v gay komunitě je adopce dětí prvořadým zájmem, jak se nás o tom snaží přesvědčit média? Něčím, co řeší většina z vás?
Ne. Jedná se většinou o politicky angažované gaye, jde o něco, co Václav Klaus pojmenoval jako homosexualismus. Většina gayů má za svůj životní cíl vyspat se s co nejvíc chlapama a dobře se oblékat.

Napadlo někdy tebe jako běžného gaye, který se nijak neangažuje, zda vás jako homosexuály někdo nezneužívá ke svým politickým cílům? Zda vámi může Velký Bratr manipulovat natolik, že trend adopce dětí homosexuály může být jedním z nástrojů, který má zničit tradiční rodinu?  Tím, že žijete sami nebo v páru, nestojí za vámi rodina, zajímá vás víc sex než širší rodinné vztahy, soudržnost a podpora rodiny vám chybí, jste silně individualističtí, jste také hodně konzumně zaměření. Kupujete drahá auta, drahé telefony, drahé oblečení, jste velmi snadno ovlivnitelní – módou, stylem, trendy.
Ale to jsou blondýnky taky, žejo…
Napadlo mě kdysi něco podobného. Gayové neprodukují děti, ale zároveň vlastní peníze, vědomosti a styl, ale svým způsobem tu společnost rozbíjí, ničí. Ovlivňují, ale neplodí.

Myslíš si, že homosexuálové mají silněji vyvinutý pohlavní pud než běžný heterosexuál? Myslíte častěji na sex než většinová populace? Říká se, že ano, jak se na to díváš ty?
Podle mě ne. Podle mě je to dané jednoduchou věcí. Když se sejde chlap se ženou a má zájem o sex, tak žena vyžaduje přirozeně dvoření, lichotky, dárky, chce hnízdit. Takže muž musí nejprve donést nějaké dárky, aby si ženu naklonil a získal. Ale když se sejdou dva chlapi, tak se na tom rychle domluví, že ano. Proto jsou gayové proti heterosexuálům promiskuitní, neztrácí čas tím, že jeden z nich dělá drahoty.

Ty jsi taky velmi šikovný a originální výtvarník. Moc se mi líbí tvé linoryty a perokresby, také fotíš. 

Mám teď období „zimy“, která trvá dva roky, nic nedělám. Najednou mi to přestalo jít z ruky a nebyl jsem schopen nic dokončit. Nabírám síly, abych mohl vypučet. Doufám, že zima je u konce a že jsem nasbíral dostatek energie, abych mohl pokračovat.

Co máš rád kromě chlapů a dekadentního umění?
Mám rád sci-fi a knihy o výjimečných, zvláštních, divných lidech a divných situacích, mám rád nezávislé filmy a teď trochu zahradničím na balkóně.

Martine, moc si cením tvých upřímných a otevřených odpovědí a přeju ti všechno dobré v životě.