ONDŘEJ MACHÁČEK

Ondra je zajímavý mladý muž, výjimečný mimo jiné tím, že už tři roky učí v mateřské školce. Jeho volba povolání a vůbec celá osobnost se mi zdá natolik zajímavá, že jsem se rozhodla trochu ho vyzpovídat.

Ondro, jak tě to vůbec napadlo, že budeš učit předškolní děti?

Měl jsem k tomu vztah hlavně kvůli táborům, na které mě brala máma prakticky odjakživa.

Maminka je učitelka?
Ne, mamka je knihovnice, ale měla vždycky vztah k dětem a jezdila na tábory jako vedoucí. Já jsem byl od dvanácti let instruktor a mohl jsem zasahovat do vedení družstva. Volba mateřinky jako střední školy vyplynula také z možností v Nové Pace, kde žiju. Gymnázium jsem dělat nechtěl a tohle byla výzva, chtěl jsem si dokázat, že na to mám. Přede mnou tuhle školu dokončil totiž jen jeden kluk, tak jsem chtěl být alespoň druhý, aby po mně zůstala nějaká stopa. Vzniklo to vlastně jako hec. A chytlo mě to.

Ale děti v tom rozhodnutí přece musely také hrát nějakou roli.
To jsem si vůbec neuvědomoval. Na kolektiv dětí jsem byl zvyklý z těch táborů, tak mi nikdy nepřišlo na mysl, že by byly děti něco, z čeho bych měl mít respekt.

Touha starat se o děti nebo je vzdělávat v tom tvém rozhodnutí tedy nebyla?
Zpočátku určitě ne.

Takže jsi myslel spíš na sebe než na děti?
Asi ano, je to trochu povrchní, ale myslel jsem tehdy asi víc na sebe. O to víc si ale vážím toho, že mě ta práce neuvěřitelným způsobem chytila. Stalo se to ale až poté, co jsem dostal na starost svou vlastní třídu, během studia i praxí to takové nebylo.  Neznal jsem děti ani atmosféru ve třídách, kam jsem chodil na praxe. Teorie se od skutečného života značně liší. Až když si vytvoříš svoje pravidla a přicházíš na to, co funguje a co ne, začne tě to bavit.
Dneska už je mým hlavním cílem připravit děti do života, ale ne že bych měl tendence děti převychovávat nebo je zásadně měnit. Byl bych moc rád, kdyby si rodiče skrze mé rady uvědomili, že výchova je jednoduchá věc a čím víc potíží a problémů se v tom hledá, tím je to horší a horší.

Co máš konkrétně na mysli?
Trend poslední doby, který mě trochu trýzní, jsou děti, které jsou zvyklé omotat si rodiče okolo prstu. Velmi málo dětí si váží obyčejných věcí. Pro mě není důležité, zda dítě pozná dvanáct druhů dinosaurů, ale to, zda umí poděkovat, poprosit a pozdravit, to jsou pro mě základy, takové tři pilíře, od kterých se odvíjí všechno ostatní. Občas se zdá, jako by byli rodiče otroky svých vlastních dětí. Když vidím, že pravidla fungují u mě ve třídě, nevidím důvod, proč by nefungovala i doma, jen je nutná důslednost.

Radí se s tebou rodiče?

Velmi málo. Vzácně dokážou rodiče přiznat, že nevědí kam dál, většinou se tváří, že všechno je v pořádku, i když dítě chodí v šatně po stropě a dělá hrozný kravál. Zdá se, že mají strach se zeptat, možná to berou i jako své selhání. Je to ale zcela zbytečná obava, my jsme tam od toho.

Vy jste odborníci.
No, asi ano, vlastně jsme. Máme různé páky, postupy. Stačí se prostě zeptat.

Takže se rodiče rozhodně nemají ostýchat nechat si poradit?
Rozhodně ne, naopak. Čím víc se podaří propojit působení školky a rodiny, tím budou spokojenější všichni zúčastnění, pro dítě to bude srozumitelnější. Pro dětskou psychiku je někdy velký problém posoudit, jak se má chovat doma a jak ve školce. Jsem rád za ty rodiče, kteří s námi spolupracují. Například v tom, jak učit dítě čekat, jak ho učit trpělivosti.

No to by mě taky zajímalo! Vnučka chce třeba něco teď hned a odmítá počkat, až domyju nádobí.
Vždycky záleží na situaci, ale univerzální pravidlo je to, že je třeba udělat dítěti schéma, zjednodušit mu to, ukázat mu to a říct třeba Hele, teď to opravdu nejde, protože já zrovna dělám třeba těsto. Můžeš mi s tím pomoct a potom budeme dělat to, co chceš. Dítě musí vidět, že pro tebe je ta tvoje činnost stejně důležitá jako pro něj ta jeho. Nejhorší je podlehnout, umýt si ruce a jít udělat to, co dítě chce. No tak teda dobře, tak sis to vyřvala, no tak pojď. Nefunguje-li důslednost, je to ztracené. Člověk musí být trpělivější než dítě, i přes protesty a pláč nepovolit a trpělivě vysvětlovat. Dítě musí vidět, že pláčem to neurychlí. Stává se, že potom už děti nemají ani vůli mluvit, rovnou začnou řvát, protože vidí, že okolo nich začne dospělý okamžitě skákat. Stejně tak když třeba dítě běží a upadne, lepší než k němu hned běžet a vyptávat se ho, je nechat ho, aby řeklo samo, co ho bolí. Musí se naučit nám sdělit, co se děje, co potřebuje, my to z něho nesmíme páčit. Já mám uši, ty máš pusu, můžeme spolu komunikovat.

Četla jsem, že u přírodních národů je matka dítěti sice k dispozici, ale neběhá za ním jako stín, nechá ho být, aby poznávalo svět samo nebo ve společnosti ostatních dětí. Když se něco děje, přijde samo.
Ano, to je ideální přístup. Dítě ví, že nemusí řvát, že může v klidu přijít a dostane odpověď, ano, teď to jde nebo ne, musíš chvíli počkat. Komunikace by měla být stěžejní, ne to, že si každý večer dají pusinku a říkají si, jak se mají rádi. Je důležité, aby si večer řekli, co se ten den stalo. Sama to jistě znáš, že je daleko příjemnější, když dítě přijde a svěří se ti s tím, co ho trápí, než když přijde, dá ti pusu a řekne mami, mám tě rád, a běží pryč, ačkoliv víš, že ho něco trápí, jako máma to určitě cítíš. Dojít za mámou, zeptat se, poprosit, to jsou opravdu základy.

Takže když vezmu za slovo populární mantru Respektovat a být respektován, tak to samozřejmě musí platit oboustranně. I dítě musí respektovat rodiče nebo učitele.
Samozřejmě, respekt neznamená strach, ale úctu, která velmi chybí. Já sám jsem vychovaný ještě tou starou školou, kdy jsme třeba zdravili každého, koho jsme na ulici potkali. Když zdraví máma, pozdraví dítě, když zdraví táta, pozdraví dítě. Dnes děti žijí bez respektu i ke svým vlastním rodičům. Je mi některých rodičů skoro líto, když jsem svědkem třeba vypjaté situace v obchodě, kdy dítě drží v jedné ruce pytlík bonbónů a ve druhé sušenky a řve. Já si říkám – proč se nedošlo mámy zeptat? Ta pak řekne Dobře, Pepíku, vyber si jedno z toho a to druhé vrať na místo nebo ne, teď ti to nekoupím, doma máš svoje. Často to je spíš tak, že raději udělá, co dítě chce, než aby ztropila scénu. Ale těmhle situacím lze dobře předcházet například už cestou do obchodu, kdy si můžeme s dítětem povídat o tom, co se bude dít. Pokud něco budeš chtít, dáš si to do košíku a já ti povím, jestli ti to koupím nebo ne. Neřešit to až když situace nastane.

Jak bys řešil hysterický záchvat kvůli bonbónům v obchodě? Když už dítě ani nevnímá, co mu říkáš, jen řve vzteky.
Měl jsem zážitek, kdy dítě přišlo první den do školky a máma s tátou s ním trávili před odchodem spoustu času.  Loučili se asi na osmkrát a okamžik rozloučení zbytečně prodlužovali. Čím rychleji to totiž proběhne, tím je to lepší. To dítě se začalo třást. Zpočátku jsem se to snažil zlehčit, říkal jsem mu, aby se uklidnil, ale když nastane takový ten hysterák, jediná možnost je komunikovat, protože i v tom záchvatu dítě dobře vnímá, co říkáte. Zeptal jsem se ho, co chce, jestli chce být sám nebo jestli chce obejmout. Nakonec se ukázalo, že to dítě chtělo být chvíli samo, že potřebovalo klid, aby mohlo vstřebat situaci a vyrovnat se s ní. Zalézt si do rohu, počkat si. Některé děti ale potřebují fyzický kontakt, pevnější objetí je uklidní. Já na to mám takový malý fígl. Vypozoroval jsem, že se děti zklidní, když je hladím celou dlaní po zádech. Ta velká ruka přes celá záda děti opravdu uklidňuje, snad cítí pocit bezpečí a ochrany. Asi bych se vyvaroval metod jako je sprcha studenou vodou a podobně. Je třeba to s tím dítětem prožít, nějakým způsobem ho odpoutat od problému a potom se ho zeptat, chceš být sám nebo tady mám být s tebou? To dítě ví, že má problém, ten záchvat si uvědomuje, jenom neví, jak ho má řešit. Já mu dám tři čtyři možnosti, a ono se na něco chytne. Ještě se mi nikdy nestalo, že bych ten záchvat nedokázal zvládnout. Čím více se dítě vzteká, tím víc musí být dospělý v pohodě, ztišit hlas, uklidnit dech. Když budu na dítě hartusit Přestaň už řvát! Kolikrát ti to mám říkat! tak to k ničemu není, agrese budí agresi. Je to někdy těžké, ale účinné. První rok v práci jsem taky měl tendence se vztekat, pak jsem pochopil, že to je úplně špatná cesta.

Setkal ses s nějakými předsudky ohledně toho, že jako muž pracuješ s malými dětmi ve školce?

Určitě. Ještě na střední škole jsem měl dredy a první dojem ze mě asi nebyl dobrý. Běžně si lidé představují, že člověk s dredy je feťák nebo asociál. Na druhou stranu, co by feťák dělal ve školce? Když jsem do školky přišel, pohled na mě se rozděloval do dvou skupin. Lidé, kteří byli nadšení, že chlap jde pracovat do školky, že tam přijde mužský element, a lidé, kteří to brali jako něco úchylného, něco, co tam nepatří. Ale myslím si, že daleko větší předsudky oproti rodičům měly učitelky samy. Jsem jiná ryba v jejich rybníčku, ať chci nebo nechci, mužská a ženská logika na sebe občas narazí. Ten předsudek u kolegyň může být hluboce zarytý, dokonce může být jeho příčinou neblahá zkušenost s mužskou výchovou spojenou s jistým násilím. Chlapi často nedokážou vysvětlovat a raději použijí násilí, možná že i takovéto obavy tam zezačátku byly. Ale tím, že jsem se k dětem i rodičům vždycky choval dobře, jsem si vypěstoval důvěru, už je to v pohodě. Předsudky ale byly a myslím, že i budou, dokud do tohohle odvětví školství nepřijde víc kluků, mužů. Model rodiny – mužský i ženský element je žádoucí i ve školce.

Dokážeš mi vypíchnout jednu nebo víc věcí, které děláš výrazně jinak než kolegyně?
Asi nejvýraznější je můj nadhled, kdy přecházím drobná bebínka. K tomuhle nadhledu jsem se ale dostal postupně, ze začátku jsem odpoledne chodil okolo postýlek, kde spaly děti, a kontroloval jsem, jestli dýchají, zda se zvedá peřina, takový jsem měl strach. Je to zvláštní způsob obavy, rodiče ti ráno svěří své dítě a předpokládají, že jim ho odpoledne v pořádku vrátíš, takže jsem byl až přecitlivělý. Dnes už dokážu rozlišit pláč z vážných příčin od obyčejného kňourání. Ale co dělám výrazně jinak? Jsem k dětem přímý a upřímný. Když se dítěti něco povede, pochválím ho, když se mu ale naopak něco nepovede tak mu řeknu Tohleto se ti nepovedlo, tos neudělal správně. Nejsem mazač medu okolo pusy. Ty jsi úžasný a nejlepší – těch řečí mají dost od rodičů. Já jsem vysvětlovač. Přijde mi férové říct dítěti, proč si myslím, že něco udělalo špatně. Mám rád, když mohu dítěti situaci vysvětlit. Málokdy křičím, a když už zakřičím, je to proto, abych zabránil úrazu nebo podobně. Ihned poté ale dítěti vysvětlím, proč jsem na něj zakřičel. Děti vědí, že zahřmím jen tehdy, kdy je to skutečně potřeba. Řeknu mu, že mě mrzí, že jsem na něho musel zakřičet, ale že jsem se bál, že si ublíží. Dítě je v tom náhle zainteresované, ano, on měl strach o mě.  Vlastně mě nenapadá nic výrazného, co dělám jinak, když vlastně skoro všechno dělám jinak. Těžko se na tuhle otázku odpovídá.

Já to myslela jako vysvětlení pro lidi, kteří si neumí představit, jak funguje třída vedená chlapem. Jestli vymýšlíš jinou zábavu, jiné hry a aktivity.
Ano, mám posunuté hranice her, ale to spíš bude tím, že jsem ještě mladý. Kde kolegyně pustí děti na druhý stupínek, já jim dovolím čtvrtý, kde kolegyně řekne - poběžíte maximálně k tomu stromu, pustím je o pár metrů dál. Zavedl jsem třeba do školky slackline. Když jsem řekl, že děti budou chodit po laně, kolegyně se děsily, že se děti zraní. A nakonec samy zjistily, že divoké děti se na tom laně zklidní. Umím se ale taky za cokoliv převléknout, děti bavit, udělat jim ve třídě stojku nebo salto.

Získal jsi za tu dobu, co se dětem věnuješ, na ně jiný pohled?
Určitě, mám teď ve své třídě na rozdíl od praxe ve škole velmi osobní vztah k dětem, prožívám s nimi jejich problémy. Máme ve třídě zhruba pětadvacet dětí, což představuje pětadvacet příběhů. Žiju s nimi jejich životy, protože ať chceš nebo nechceš, trávíš s nimi pět dnů v týdnu a v podstatě je vidíš skoro stejně často jako jejich rodiče. Děti mi chodí během dne říct, co je trápí. Rodiče si to zhusta neuvědomují, že před dětmi doma řeknou něco, co by říkat neměli a děti to ve školce okamžitě vypravují.

Co třeba děti trápí?
Děti trápí, že je třeba máma neposlouchá, že je táta pořád pryč a nehraje si s nimi. Nebo že na sebe mamka s taťkou křičí. Tyhle věci nemohou říct rodičům, tak je říkají nám. Rodiče přenášejí své problémy na děti. Já jsem tam od toho, abych je poslouchal.  

Dokážeš se oprostit od případných osobních antipatií k dětem? Přece jen některé děti jsou ti milejší než jiné.
Nedokážu to, vím to o sobě a beru to jako svou další zkoušku, další učení. Děti nesou znaky svých rodičů, a když tě irituje rodič, tak se podobně díváš na dítě, protože má jeho rysy. Víš, že kdyby otec nebyl hlupák, tak je to dítě úplně v pohodě. Takže určitá antipatie tam někdy je a musím upřímně přiznat, že k nim mám jiný přístup. Samozřejmě nemluvím tady o nějakém nadržování nebo dokonce šikaně, ale preferuji děti, které mi jsou sympatické. Mnohem raději si budu povídat s dítětem, které je fajn, ale když ten druhý přijde, rád ho vyslechnu.

To je asi téma, o kterém se špatně mluví a platí to podle mého názoru i pro školy, nejen pro školky, přece jen ty malé děti jsou alespoň roztomilé. Co s dětmi, které ti zkrátka lezou na nervy? Je problém, aby to to dítě nepocítilo?
Možná je jednodušší takovému dítěti říct, co ti vadí. Myslíš, že bys mohl přestat dělat tohle a tohle? A pokud jde o takzvané neodůvodněné antipatie, je to otázka profesionality, přejít to, nechat to být. Já se nesetkal s tím, že by mi bylo dítě nesympatické třeba svým zjevem, spíš jde o chování, třeba rozcapenost, ukňouranost. Máme ve školce způsob, kterým se každé ráno zdravíme. Podáme si ruku, podíváme se do očí a pozdravíme. Někdy přijde dítě a má ruku v kapse, řekne dobrý den a podá ti tu leklou rybu a ani se na tebe nepodívá. Řeknu mu, podívej se na mě, stiskni mi tu ruku, buď ke mně upřímný, dívej se mi do očí. Najednou je vidět, jak to dítě s tím má problém. A rodič stojí vedle a ani to s ním nehne. Já bych se na místě rodiče styděl.

Dá se říct, že jsou děti odrazem svých rodičů?
Určitě, děti jsou víc senzitivní, než si rodiče vůbec uvědomují. Když třeba máma žije pod stálým tlakem, ve stresu, nedokáže dítě úplně vyslechnout, tak ono to cítí. Vždyť kdo by to měl cítit spíš než vlastní dítě? Stvoření, které je k mámě připoutané po devět měsíců. Děti odnáší stres rodičů třeba koktavostí, breptavostí, zadrháváním. Maminka je třeba příliš rychlá a dítě naopak potřebuje pomalost. Znám situace dětí, jejichž rodiče se rozvádějí a myslí si, že před tím stresem dokážou dítě uchránit, ale to nelze, to dítě to velice silně prožívá.

Svěřují se ti děti s takovým trápením?
Když o tom vím, snažím se o tom s dítětem moc nebavit, nechci to jitřit. Ale pokud přijde impuls přímo od dítěte, vyslechnu ho. V jednom případě, kdy se rodiče rozváděli a rozvod byl z impulsu matky, začala si ho ona neskutečným způsobem kupovat. Dostal nové auto na dálkové ovládání, dostal digimony, dostal všechno. A táta si s ním chodil do školky pohrát. Pak vidím, co je pro dítě cennější, odhodí auto a vrhne se k tátovi, to je pro něj mnohem hodnotnější. Co je to štěstí, co je pro dítě důležitější?

Co myslíš?
Já myslím, že jednoznačně láska. Materiální věci pro ně v důsledku nic neznamenají, i když si rodiče myslí opak – Já jsem mu to prostě musela koupit, hrozně vyváděl! Nemusela, dítě může úplně v pohodě žít bez toho.

Takže si myslíš, že není nutné dětem všechno dát, všechno pořídit, aby se necítily vyčleněné z kolektivu, vysmívané?
Tahle sociální nerovnost je patrná už ve školce, i když na základní škole už jsou rozdíly daleko drsnější, ani si nedovedu představit debaty o mobilech a tabletech. Už ve školce je vidět, když má dítě moderní hračky a nosí si je do školky, že jim je děti, které jsou zvyklé hrát si s bednou kostek, závidí. Půjč mi to, půjč mi to! Ale za chvíli přijdou, že ta hračka je nebaví. Teď frčely transformeři, je to robot, který jde přeskládat na auto. S tím robotem si nejde hrát, protože se mu stále něco hýbe, s tím autem nejde jezdit, protože se mu pořádně netočí kolečka, děti zjistí, že taková hračka je k ničemu. Vážím si dětí, které si raději vezmou bednu kostek a postaví ten nejvyšší komín.

Takových rozumných dětí je většina?
Ano, je. Možná je to tím, že učím v malém městě. Ve srovnání s Hradcem Králové, kde jsem studoval a kde byly děti úplně jinak nastavené. Tam skutečně fungovalo to, že kdo nemá drahé hračky, je outsider a sociální rozdíly byly velmi znatelné. Školka naštěstí potlačuje tendence k tomu nosit si vlastní hračky, už z toho důvodu, aby se nerozbily. Říkáme: teď jsme tady všichni společně dohromady, máme vlastní hračky a ty vaše domácí si dejte stranou, budeme si hrát spolu. Rodiče si neuvědomují, že pokud dovolí dětem nosit hračky do třídy, že napomáhají k sociálnímu vyčleňování. Když mi to nepůjčíš, nebudu s tebou kamarádit. Ale proč by mu hračku půjčoval, když si ji přinesl pro sebe do školky.

Setkal ses někdy s dítětem, které mělo skutečně veliké trápení, které nepřestávalo? Dokážeš vůbec poznat, zda je takhle malé dítě v nějakém vážném průšvihu?
Naštěstí s opravdu vážným průšvihem jsem se nesetkal. Řešil jsem jednou násilí v rodině, kdy maminka byla alkoholička, a když se opila, tatínek jí jednu vrazil. To dítě bylo toho často svědkem a nechápalo, co se děje. Když je takové situaci dítě vystavené, je třeba mu to vysvětlit, proč táta mámu uhodil, dítě třeba nemusí poznat opilost a nechápe, proč se táta na mámu zlobí.
Pokud má dítě trápení a nechce o něm mluvit, nechám ho, jestli nepřijde samo, určitě se nepokouším z něj nic vytáhnout. V případě dětí, které mluvit nechtějí, dobře funguje kresba. Obrázek řekne o jeho psychickém rozpoložení víc, než by to dokázalo samo slovy popsat. Necháš ho tedy nakreslit obrázek a vyptáváš se na použité barvy, na velikost a rozmístění postav a podobně.

A výrazně nadané, výjimečné děti ve školce máte?
Ano, pár šikovných dětí u nás je. Je ale třeba rozlišovat mezi tím, kdy je dítě skutečně nadané a kdy je to cvičená opička. Těchhle naboostovaných dětí je čím dál tím víc, protože si rodiče bláhově myslí, že když půjde dítě o rok dřív do školy, že je to nějaká výhra, že z něho bude minimálně inženýr ekonomie, že to bude bomba. Nebo je ve třech letech dávají na angličtinu. Něco jiného je dát dětem příležitost a něco jiného je dítě natlačit do nějaké činnosti. Ono kolikrát neumí říct správně své vlastní jméno, ale chodí na angličtinu.
Já viděl jen jedno výrazně nadané dítě na matematiku, které v pěti letech sčítalo dvojciferná čísla zpaměti, byl to úžasně chytrý kluk s trochu autistickými rysy, nejlépe mu bylo někde v koutě, stranou od ostatních dětí, byl pozorovatel. Byl si jistý v číslech, ale nebyl si jistý sám sebou ve společnosti ostatních.
To poslední, co opravdu nadané dítě potřebuje je, aby se to o něm říkalo: Podívejte se na Ondráška, jak krásně zpívá! Takové dítě bude akorát pro posměch, protože bude vyzdvihované někde, kde o to vůbec nestojí a můžu mu tím ublížit.

Co jídlo ve školce? Řeší se nějak diety nebo stravovací zvyklosti? Co vegetariánské děti, dostanou bezmasé jídlo?
V rodinách se vaří téměř stejně, řízky, hranolky, minimum zeleniny, většinou je to pořád to samé, děti neznají luštěniny, spousta z nich nejí zeleninu. Zpravidla odmítají to, co neznají, co máma doma nevaří. Když se zeptám, u koho doma jedí třeba hrášek, zvednou se dvě tři ruce. Obyčejné brambory na loupačku s tvarohem by byly rozhodně zdravější než řízek s hranolky a kečupem.
Ohledně vegetariánství – moje kolegyně je vegetariánka, a pokud to dané jídlo umožní, dá si maso prostě stranou, ale vegetariánské jídlo na přání se ve školce rozhodně nevaří. Vlastně by stačilo alespoň jedno bezmasé jídlo týdně, aby si děti zvykly na to, že i bez masa se dá najíst. Žádné vegetariánské dítě jsem ale ještě ve třídě neměl.

Podle mě vegetariánů i veganů přibývá a nějaká reflexe v těch školkách a školách bude muset nastat.
Těším se na to, až to nastane. Vždyť děti mají maso doma a není třeba, aby ho měly třikrát denně sedm dní v týdnu.

Jaký máš názor na lesní školky?
Kdybych mohl, tak bych v lesní školce moc rád pracoval, to je směr, který se mi velmi líbí. Děti jsou krásně otloukané přírodním způsobem, není to nic, co by bylo v rozporu s přirozeným řádem. Všechno si mnohem lépe zapamatujeme, když to prožijeme na vlastní kůži, když si to osaháme. A v lesních školkách je právě pro to vyzkoušení, osahání, prostor.

V co věříš, Ondro?
Já věřím v upřímnost a přímost věcí. Je pravda, že jsem se kolikrát v životě spálil, když jsem byl upřímný a přímý, ale v tu chvíli jsem měl situaci vyřešenou, řekl jsem, co jsem cítil a pokud se to někomu nelíbilo, byl to jeho problém.

A poslední otázka: jak bys chtěl, aby na tebe vzpomínala tvoje vnoučata, co bys jim chtěl předat?
V pětadvaceti je to pro mě hodně vizionářská otázka. Ale chtěl bych být děda, který má schopnost předávat osobní zkušenost, který dokáže dětem zprostředkovat zážitek, na který budou vzpomínat, rád bych ty věci s dětmi prožíval. Aby nevzpomínali jenom tak, že řeknou Děda Ondra byl srandovní nebo morous, ale abych za sebou nechal zážitky spíš než dojem. Takový bych chtěl být děda.

Děkuju Ondro, za tvůj čas a za upřímné povídání. Hodně štěstí!