TOMÁŠ HAWEL

Tomáše znám už skoro patnáct let a musím říct, že mezi mými známými neexistuje moc činorodějších a aktivnějších lidí. Tomáš žije život několika lidí najednou a je obdivuhodné, že všechno, co dělá, dělá s plným nasazením a poctivě.

Tomáši, tys vystudoval lesnickou fakultu, na jaké univerzitě?
Na Mendelově univerzitě v Brně, pod zemědělkou. Já jsem vystudoval lesní inženýrství, praktické zaměření péče o les.

Co to znamená? Plánování kácení a výsadby?
Znamená to asi to, jak vydělávat peníze z produkce lesa.

Takže péče o les je jednoduše byznys?
Nejenom. Samozřejmě se hodně mluví o tom, že péče o les nemůže být jenom byznys a že les musí plnit mimoprodukční funkce. Stabilizovat krajinu a jeho ekosystémy. Ale pro firmy, které dnes vydělávají na dřevu, je tohle pojetí velice zatěžující. Přistoupit na šetrnější formy péče o les je pro ně finančně nákladné, zisk je menší. Proto to nedělají. Studium samotné bylo vlastně o téhle formě lesnictví, která je zaměřená na hospodaření s lesem. Já jsem to po škole nikdy nedělal, přešel jsem do Agentury na ochranu přírody a krajiny, kde jsem se na to díval z té druhé strany. Agentura se snaží tento problém vlastně vyvažovat. Přemýšlí nad tím, jakým způsobem pečovat o lesy, které nejsou klasicky hospodářské anebo jak v klasických hospodářských lesích hospodařit tak, aby to bylo udržitelné a šetrnější.

Dostáváš se tedy do konfliktu se svými spolužáky?
Tuhle práci jsem dělal do konce roku 2015. Bylo to zajímavé setkávání s bývalými spolužáky, kteří na to měli ten klasický pohled a my jsme do toho vnášeli něco z pozice ochrany přírody. Tyhle dva pohledy se často nesetkávaly a bývalo to mnohdy složité vyjednávání.

Který z těch pohledů v současné době vítězí? Prosazuje se ekologičtější pohled, nebo se s lesem stále zachází jen v zájmu byznysu?
Je to hodně individuální a také záleží na situaci. V Čechách docela dobře fungují chráněné oblasti, existuje síť Natura 2000. Tam se zájmy ochrany přírody začínají prosazovat. Přístup k lesům, přírodě a ekosystémům celkově tam probíhá, snaha tam je. Ale to konvenční hospodaření, které předvádí třeba Lesy České republiky nebo Vojenské lesy a statky, je stále v rovině holosečného hospodaření, která sleduje výdělečnou linii. Ochrana lesa je až na druhém místě, což může být v pořádku v případě, že jejich přístup hospodaření nedevastuje další hodnoty, které v přírodě jsou. To znamená, že bere ohled na to, že někde hnízdí ptáci, někde rostou chráněné rostliny. Že zkrátka bere ohled na přírodní cyklus, který tam probíhá.

A berou Lesy České republiky tento ohled? Lesy po těžbě často vypadají jak po válečném tažení. Dá se tomu nějak zabránit, aby se takhle těžilo? Je nějaké zákonné omezení? Nebo se takhle těží standardně?
Český Lesní zákon tohle umožňuje. Lesy ČR i Vojenské lesy hospodaří v rámci tohoto zákona a je to podle nich v pořádku. Donutit je, aby měli šetrnější přístup mimo chráněná území takřka není možné, protože oni k tomu nemají důvod.

Rozumím, to by muselo jít cestou změny zákona.
Přesně tak. Ještě je nutno dodat, že v Čechách existují různé certifikace, které se na hospodaření v lesích dívají trochu přísněji než ten zákon. To znamená, že se používají více přírodě blízké způsoby hospodaření a Lesy ČR i Vojenské lesy mají vybrané plochy, kde to zkouší. Je to spíš takový krok, který říká, že „se snažíme a úplně to neignorujeme“. Podle mého názoru ale není vůle rozjet to po celých Čechách.

Myslíš si, že lesy dostávají víc zabrat než třeba před deseti lety, nebo se to zlepšuje?
Přemýšlím, jak na to odpovědět, tohle není úplně jednoduchá otázka. Výměra lesů se u nás neustále zvětšuje, lesů pomalu přibývá, což je dobrá zpráva v některých ohledech. Co se týče přístupu k hospodaření, tak úplně nedokážu říct, jestli se zlepšuje nebo zhoršuje, protože ten zákon je pořád stejný. Hodně záleží na konkrétním hospodáři, na lesníkovi, který přemýšlí nad tím, jakým způsobem bude ten daný porost vytěžený. Jakým způsobem se z lesa odveze. Vyklizení lesa často mívá na les horší dopad než samotná těžba. Jsou oblasti, kde se hospodaří lépe. Soukromí vlastníci, kteří jsou sdružení pod SVOLem, mají mnohdy šetrnější přístup než státní podniky.

S cizího krev neteče, to mě nepřekvapuje. Co černá těžba, děje se to?
Černá těžba?

Jsou to pytláci, kteří nechodí na zvěř, ale vytěží dřevo a odvezou ho, aniž by si toho někdo všiml.
To se asi normálně děje, ale protože jsem pečoval o les z pohledu ochranáře, který spíš nastavuje management lesního hospodaření, konkrétních lesů jsme jako agentura měli na starosti velice málo. Od kamarádů, se kterými jsem studoval, vím, že se tady ty věci dějí. V lese se běžně ztrácí dříví. Nejde ale o černou těžbu, ale spíš o krádež vytěženého dřeva.

Čím se většinou stane člověk, který vystuduje lesnickou fakultu? Lesníkem?
Ten obor je hodně technicky zaměřený, člověk je připravovaný na to, aby byl schopen obsluhovat téměř veškeré profese, které se točí okolo lesnictví. Není to jen o pěstování lesa a těžbě, ale i o lesních stavbách, geodézii a ten rozptyl pro absolventa je relativně veliký. Uplatnění nemá pak jenom v lesnictví, ale i v příbuzných oborech jako je stavebnictví a geodézie.

Každý lesník má tuhle fakultu vystudovanou nebo nemusí mít?
V dnešní době je to tak, že každý, kdo pracuje v lese na nějaké odborné pozici hajným počínaje, tu vysokou školu má. Já ale pamatuji svého prastrýčka, který měl vystudovaný jen učební obor a byl hajným. Mám pocit, že právě ten prastrýc tím, že od malička v lese hodně byl, učil se všechny věci přímo uvnitř lesa a měl pro les daleko větší cit. Dnes člověk dlouho studuje a pak teprve jde do provozu a hledá, jak teoretické znalosti překlopit do praxe. V dřívějších dobách lesníci, kteří svůj revír obcházeli pěšky, měli na starost daleko menší rozlohy lesa, mohli ho mnohem lépe znát. Reagovat dnes na vývoj, který se v lese děje, je daleko složitější, protože lidé, kteří o les pečují, nemají takový přehled. Jezdí po lese autem, nemají takovou možnost vidět ho z nitra. To je problém systému, který nedává prostor dobře sledovat všechno, co se v lese děje.

Lesník stráví víc času v kanceláři vyřizováním papírů než v lese?
To určitě také, ale to se dělo i v minulosti. Jde spíš o to, že ta rozloha lesa je tak velká, že to nestíhá. Dříve měl na starosti padesát hektarů, dnes je to pět set. Je to násobně větší rozloha, kterou musí obsáhnout.

Všichni lesníci jsou myslivci?
Myslivost je jenom koníček, tak nedokážu úplně říct, jak to je. Já jsem se po vysoké škole začal věnovat vzdělávání a přemýšlení nad tím, jak znalosti o přírodě předat dál, jak o přírodě přemýšlet. Navázal jsem v tom na svého prastrýce. On znal přírodu, znal procesy, věděl, co se kdy děje a rozuměl té provázanosti. Když se něco v lese začalo dít, tak na co to bude mít dopad, co tomu předcházelo. Uměl přemýšlet v kontextu. Pro mě začalo být důležité porozumět tomu kontextu také. Tohle se na vysoké škole tak dobře nenaučíte. Je to klíčové i pro člověka, ať už to je lesník nebo ne, pro uvažování nad tím, co v přírodě udělá. Ve chvíli, kdy si jsem vědom toho, co znamená, když provedu tohle, jaký to bude mít dopad na místo, ve kterém žiji, tak je pro mě daleko důležitější se o to místo starat. Zajímat se o něj a pečovat o něj.

Takže o myslivcích mi nic neřekneš?
O myslivcích klidně něco říci mohu. Já jsem myslivost dělal pouze na vysoké škole a na střední, kde jsme to měli v rámci výuky jako povinnost. Pokud jsem myslivec, který pečuje o les, o zvěř, která tam je, vytváří remízky, vytváří bohatší prostor pro živočichy, kteří žijí v lese, tak to je mi sympatické. Ale lov a normování stavu zvěře mi nikdy blízká nebylo. Odkroutil jsem si jen ty hony, na kterých jsem musel být v rámci školy. Hodně mě odcizovalo chování spolužáků, kteří se fotili s výřadem zvěře, s odlovenou zvěří. Já cítím velkou úctu k tomu zvířeti, které umírá, ať už je to můj pes nebo srnec, kterého jsem střelil. Ta chvíle mi přijde tak důstojná, že to nepotřebuji fotit, nepotřebuji pak mít paroží a vystavovat ho. To je stránka myslivosti, která pro mě není přínosná.

Ty ses tedy začal věnovat vzdělávání, co přesně to znamená?
Od roku 2010 dělám několik různých věcí a jedno velké téma, které řeším, je právě environmentální výchova. To je směr, který se snaží rozvíjet odpovědné jednání vůči přírodě a životnímu prostředí. Tento směr má tu výhodu, že je mimo jiné ukotvený i v moderním pojetí školského zákona, respektive v rámcovém vzdělávacím plánu. Každá škola s tímhle tématem musí nějak pracovat. Nejen že vzděláváme lidi ve volném čase, ale pracujeme i hodně se školami, jak s žáky, tak s učiteli. Dalším typem vzdělávání, které dělám, je zážitková pedagogika. V kurzech pracujeme na celistvém osobním rozvoji týmů i jednotlivců.

Jak to probíhá?
Zážitková pedagogika je specifický přístup. Člověk je na nějaké časové období vytržen ze svého života spolu se skupinou lidí, se kterou se často vůbec nezná.

To je pouze pro dospělé?
Ne, tato metoda se dá použít v každém věku. Kurs má pokaždé nějaké téma. Poslední dva roky dělám kurs, který se jmenuje Okamžik. Je zaměřený na všímavost k tady a teď, na prožívání přítomného okamžiku, plynutí v čase, na ukotvení se v sobě a v přítomnosti a nehledění zpátky.

To nemá žádnou souvislost s lesnictvím.
Nemá, no.

Jak ses k tomu vůbec dostal?
Od roku 1991 jsem chodil do Skautu, a můj vztah jak k přírodě, tak ke vzdělávání, hodně ten Junák formoval a posouval mě. Já jsem se vlastně při studiích střední i vysoké školy zabýval vzděláváním skautských vedoucích a vedl jsem děti. Začal jsem hledat způsoby, jak vzdělávat efektivněji a zajímavěji, aby to mělo ještě větší dopad a nebylo to pouze frontální předávání informací. Jde o předávání zkušeností skrze to, co reálně dělám. Kurs má nějakou dramaturgii, můžeme si ho představit jako divadelní představení. Účastník kursu dostane prostor ve scénách, které jsou vytvářeny jako zážitky. Jsou to hry nebo výzvy, může to mít různou podobu. Tyhle úkoly pomáhají člověku překračovat jeho “komfortní zónu“, ve které je zvyklý fungovat.

Psychický i fyzický komfort?
Ano. Pracuje se tam i se společenskou a tvořivostní linkou. Spousta lidí je hodně uzavřených a bojí se tvořit a přirozeně plynout s věcmi. Je to o komplexním rozvoji člověka v daném tématu, aby se nebál to žít. Projdeme zážitkem, který se pak v celé skupině nějakým způsobem reflektuje, díváme se na něj zpátky a každý z účastníků si ze zážitku odnáší jiný dojem. Tím, jak to nahlas sdílí v diverzifikované skupině, dochází k zajímavým momentům. Lidé, kteří přemýšlí emočně, najednou vidí ty ajťáky, kteří jsou zase hodně rozumoví a přemýšlí strukturovaně. Jejich názory a pohledy na věc se potkávají a hodně to lidi mění.

Ukaž mi to prosím na nějakém příkladu.
Nejdřív popíšu strukturu té skupiny. Přijedou tam studenti, lidé, kteří jsou bez práce a zároveň manažeři velkých firem, kteří vydělávají obrovské peníze. Každý z nich má jiné životní zážitky, věková skupina je často od osmnácti do padesáti let.

Proč se manažeři, kteří vydělávají takové peníze, přihlašují na takovýhle kurs, co od toho čekají?
Zrovna u toho Okamžiku, který jsem popisoval, jde o to, že ti lidé žijí v nějakém stereotypu a stresu, který je každý den stejný. Nejsou schopní se vymanit z práce, večer si dají s rodinou večeři a jdou spát a tohle točí pořád dokola. Tenhle kurs jim pomůže se jednak zastavit, podívat se na to, co se jim v životě děje a říct, jestli je tohle způsob života, který chtějí žít do konce svých dnů. Často po tomhle kursu člověk odjíždí s novým pohledem na svůj život a s chutí jej změnit a řídit. Někdo to změní velice rychle a zásadně, někdo to nezmění vůbec a je to tak v pořádku.

Dokážeš to poznat na těch lidech, u kterého člověka to nastartuje nějakou změnu?
Poznat, co ten člověk udělá za kroky, nelze. Ale většinou už na kursu je při reflexích vidět, jak člověk proměňuje svůj pohled na sebe nebo na skupinu nebo na to téma celkově. Zároveň ve skupině a v tom, co se tam děje, má člověk velice silné emoce a má najednou pocit, že všechno musí změnit. Celý svět je najednou trošku jiný. Máme pravidlo, že se snažíme doporučovat, aby nedělali zásadní životní změny dříve než čtrnáct dní, měsíc po kursu a nechali si to uležet v hlavě.

To vypadá jako silný zážitek. Jak dlouho to trvá?
Je to hodně různé, ale standardní čas, kdy má s lidmi smysl pracovat, aby to mělo dostatečný dopad, je deset až čtrnáct dní.

To je dlouhá doba, kde jste ubytovaní?
Kurs Okamžik je pobytový, ale jsou i kursy, které jsou zaměřené na to, že se putuje krajinou, spí se na sněhu, člověk putuje čtrnáct dní třeba přes Karpaty. Příroda tomu dává podmínky zvenčí, je zima, vítr. Člověk pocítí limity a pomáhá mu to zorientovat se v tom, jaké je jeho místo v životě, co by vlastně chtěl. Přístupy k tomu, jak kursy dělat, jsou hodně různé a záleží na tématu. Existují i kursy zaměřené na mezigenerační setkání žen nebo mužů, kde se řeší téma ženství a mužství.

To je něco jako mužské a ženské kruhy? Vedeš i ženské kursy?
Ne, já ženské kursy nedělám. Nejsou to ani ženské, ani mužské kruhy, jsou to zkrátka kursy zážitkové pedagogiky, které tahle témata otevírají. Pomáhají mužům nebo ženám řešit problémy v disbalancovaném světě, kde ženy jsou čím dál víc v některých ohledech muži a muži najednou ztrácí svoje místo. Žena dnes dokáže uřídit rodinu a uživit děti sama. Je to o hledání toho, kde jsou naše místa, jak by měly vypadat vztahy a jaké hodnoty jsou k tomu potřeba.

Hm, to je zajímavé. A jaká další témata ještě děláte?
Kdysi jsem chvíli spolupracoval na přípravě kursu, který se jmenoval Tramtárie. Byl zaměřen na hledání pojmu domov. Dělali jsme ho jako studenti, kteří neustále někde cestovali, neměli pevné místo, u rodičů už nebydleli, ale privát domovem nebyl. Snažili jsme se pomoci lidem pojmenovat, co znamená domov, jak si jej vytvářet, co je k tomu třeba. Kurs došel k tomu, že domov není o prostoru, ve kterém žiju, ale spíš o lidech a energii, kterou s nimi vytvářím. Letos máme v nabídce kurs, který je zaměřen na práci s dětmi, na výchovu. Má heslo Příběh místo řemene. Na kurs přijíždí rodiče s dětmi a učí se pomocí příběhů dětem předávat klíčové hodnoty a vychovávat je skrze příběh respektující výchovou. Cílové skupiny jsou různé, jsou kursy i pro starší lidi od padesáti do šedesáti let.

A ti se tam učí co?
Je to kurs o nabrání druhého dechu, o potvrzení si toho, že moje životní cesta vlastně nebyla špatná. Že to, co jsem předal svým potomkům, je dobré.

Kolik vás je v týmu?
Stálý tým tvoří osm lidí. Když jsou kursy, které jsou produkčně náročnější, vytváříme třeba nějakou hru, přijede dalších dvacet instruktorů, který nám pomáhají připravit prostředí.

Jak taková hra vypadá?
Loni na kursu jsme dělali hru, která se jmenovala Šachy se smrtí. Ten název zní děsivě, ale byla to hra, která směřovala k uvědomění si konečnosti, toho, že nemá smysl čekat na něco, až... Má smysl věci dělat teď. Hra vypadala tak, že jsme si objednali lipnický hrad a dostali jsme ho celý k dispozici. Do hradu se navezlo obrovské množství různého materiálu, světel, zvučení a tak dále. Hrad se využil jako kulisa k noční hře, která měla dvě různé úrovně. Jedna úroveň byla ta, že každý měl šachovnici a na ní byly figurky. Za každou figurkou byla nějaká životní úloha nebo věc, kterou člověk musí v životě řešit. Vztahy s rodinou, s partnerem, práce a podobně. Před každým tahem musel splnit úkoly, které na hradě probíhaly. Střídalo se plnění úkolů s hraním šachů a vždycky, když někdo dostal šachmat, odcházel do věže za čtení svého epitafu, který si napsal ještě před hrou. Do věže ho zavedl anděl, tam přespal zbytek noci, ale mohl hru sledovat seshora. Všichni účastníci slyšeli epitafy ostatních. Někdo hru skončil velice rychle a vůbec nestihl v životě naplnit seznam úkolů, které si předtím sepsal. Někdo byl ve hře dlouho a stihl toho hodně. Potom jsme to celé reflektovali, společně nad tím přemýšleli, hledali paralelu se svými životy.

Kdo tyhle scénáře vymýšlí?
Vytváří ho ten osmičlenný tým. Konkrétně tyhle kursy probíhají v rámci Prázdninové školy Lipnice. Vždy na začátku roku se sejde tým, který se shodne na tématu, které chce řešit, nebo se rozhodne zabývat něčím, co právě probíhá ve světě. Něco, co by stálo za to jako téma otevřít. Přihlásí záměr kursu a ten se schválí. Potom půl až tři čtvrtě roku pracujeme na tom, jak bude postavená dramaturgie kursu, jak na sebe budou hry navazovat. Co se tam musí dít za zážitky, abychom člověka dostali dostatečně do rozpoložení, kdy bude přemýšlet nad tématem.

Co máte vymyšleno na letošní rok?
Opět nahlížení na sebe tady a teď, uvědomování si sebe sama a žití svých potřeb. Vnímáme okolo sebe nespokojenost s vlastním životem. Lidé si nedokážou říct o své potřeby na úkor třeba svého partnera, nedokážou se prosadit v tom, co dělají. My jim chceme v tomhle pomoci.

Každý z vás tedy přinese návrh a jeden z nich se vybere?
Když si na začátku sezóny člověk řekne, že ho zajímá nějaké téma, tak osloví lidi, o kterých si myslí, že by je tohle téma také mohlo zajímat. Pro mě je velmi důležitý proces, kdy se spolu sejde nás osm, každý jsme jiný, někteří se známe hodně dobře, někteří se známe spíš méně, a začneme se o tématu bavit. Jak by to mělo vypadat, co by se tam mělo dít. Každý přinášíme jinou životní zkušenost a tady si často sami vyjasníme svoje směřování.

Takže to jako terapie funguje i na vás?
Snažíme se pracovat s tématy, která máme sami srovnaná. Není úplně žádoucí otevírat téma, které sám nemám zpracované, ale člověka to vždycky stejně posune, když slyší dalších sedm různých názorů a půl roku stráví s lidmi přemýšlením o jedné věci. Takže to nejspíš terapeutický charakter opravdu má.

Mám z tebe pocit, že tě to hodně baví, naplňuje, je to tak?
Odjakživa jsem rád tvořil, ale nikdy jsem nevynikal jako malíř nebo hudebník. Pro mě je tohle skutečně tvořivý ventil, beru to jako umělecké dílo. Začne to spontánně vznikat a na konci je celek, kterým projde dvacet čtyři lidí, a posoudí, jak na ně dílo působí. Proto mě to asi baví. Zároveň ale musím říct, že nedělám pouze tyhle kursy, ale zabývám se pravidelnými kursy, které dělám opakovaně v práci.

Tvoje práce je Středisko ekologické výchovy Sever?
Ano. A zároveň na volné noze lektoruji pro různé neziskové organizace. Třeba týmy, které úplně dobře nespolupracují, kolektiv dobře nefunguje. Pomáhám jim skrze zážitek a vykolejení ze všedních činností se k sobě lépe dostat. Lépe komunikovat.

Jaký je zájem o ty zážitkové kursy? Máte plno?
Výhodou Prázdninové školy Lipnice je, že je to organizace fungující dlouhá léta, bude slavit čtyřicet let. Každý rok se vyhlašuje třináct až patnáct kursů, každý z nich má okolo dvaceti čtyř účastníků. Díky tomuto renomé se kursy naplní. Pro lidi, kteří těmi kursy projdou, je to zážitek na celý život. Mluvil jsem se čtyřicetiletými lidmi, kteří byli v šestnácti letech na takovém kursu a vyprávějí o tom a pamatují si spoustu věcí.  Mnoho účastníků se generuje ze studentů psychologie, vždycky tam alespoň jeden je.

Já mám zase dojem, že se lidi v sobě hrozně babrají, pořád řeší sami sebe. Pořád jen já, já já. Možná by jim pomohlo, kdyby upřeli svou pozornost na někoho potřebného. Kdyby šli pomáhat do útulku nebo číst stařečkům v domově důchodců. Kdyby přestali brát sami sebe jako střed světa, třeba by jim bylo lépe.
My se s tím snažíme pracovat tak, že svět je obraz nás samých. Všechno, co se ve světě děje, začíná u nás. Abych mohl změnit svět, musím se změnit já sám. Vnímám to i tak, že to, co se děje okolo mě, nějak zrcadlí mne samého. S účastníky pracujeme tak, že se je snažíme něco naučit, aby si uvědomili, jak by naučené použili nejen v případě sebe sama, ale i na pomoc někomu jinému. Dělal jsem kurs, který byl zaměřený na štěstí, jak mít v životě štěstí. Jak si užívat každého dne. Účastníci deset dnů řešili sami sebe, hledali své životní štěstí. Nakonec dostali dvacet čtyři hodin na to, připravili program pro klienty domova důchodců, kde strávili půl dne. Měli zprostředkovat půl dne štěstí lidem, za kterými nikdo moc nechodí. Vznikl z toho krásný projekt, který měl úžasný přesah. Z půldenního programu najednou vznikl skoro celodenní, protože stařečci začali vyprávět svoje příběhy. Pozvali nás k sobě i domů, a protože konec tohoto projektu byl ve Vrchlabí, kde bydlím, s některými těmi starými lidmi se dodnes potkávám. Moc rád poslouchám jejich vyprávění ze života. Přemýšlíme nad tím, jak jejich příběhy uchopit, dát je ven, aby je slyšelo více lidí.

Takže si myslíš, že když se člověk vnitřně zklidní, je šťastný, tak dokáže to štěstí dávat dál? Jinak to možné není?
Když jsi nešťastný a naštvaný, nic se ti nedaří, pak ani sám nedokážeš nikomu pomáhat, aby to mělo dobrý výsledek?
Myslím, že to jde, ale je to o nějaké autenticitě a opravdovosti. Člověk může lít energii do něčeho, když sám není v pohodě s tím, co se mu děje v životě, ale vždycky se to na věci, kterou dělá, nějakým způsobem projeví. Může to být viditelné očima, ale může to být také o pocitu z té věci, která vzniká. Mám dojem, že pokud má ta věc dlouhodobě fungovat, tak je třeba, aby lidé, kteří do toho dávají energii, věděli, co ze sebe do toho vkládají. Často se děje to, že lidé dělají dobré věci, chtějí pomáhat právě proto, že unikají od něčeho svého. Neříkám, že je to špatně, může to být forma terapie, ale myslím si, že to není dlouhodobě udržitelné. Člověka dožene únava, vyhoření. Ta věc na tom pak skončí, což je škoda. Pro mě je to jenom o tom, že tohle je důležitý základ, který mi to pomáhá pracovat dlouhodobě. A udržitelně.

To zní rozumně. Ty ještě organizuješ nějaký festival, pověz mi o tom víc, prosím.
Dělám festival pro Středisko ekologické výchovy, který se jmenuje Doteky. Je to festival alternativní hudby a divadel a má letos už čtrnáctý ročník. Jako bonus má každoročně nějaké téma, na které jsou tam vytvořené workshopy a program okolo. Letos jsou tématem festivalu Příběhy. Chceme pracovat s příběhy toho místa, starších lidí, kteří kolem nás žijí. Budou tam dílny zaměřené na vypravěčství, na storytelling, na psaní.

Jako že se učíš, jak máš psát a mluvit?
Jak vyprávět příběhy. Pravidelně pořádáme storytellingovou dílnu. Má většinou dvě části. V první se člověk učí přemýšlet nad tím, jak vystavět příběh, aby byl poutavý. Ve druhé části se učí, jak s příběhem pracovat, aby ho zajímavě předal posluchači. Buď se tedy učíme stavět příběhy, nebo je vyprávět. Protože na festivalu nebude tolik času, zaměříme se na práci s hotovými příběhy nebo pohádkami. Lidé se v příběhu zorientují, vypíchnou z něho klíčová místa a potom ho vyprávějí. Abychom tohle na festivalu předvedli, pozvali jsme lidi ze sdružení Storytelling, které přeneslo znalosti o vypravěčství z Norska, ze Švédska a dalších severských zemí, kde se vyučuje na univerzitách. Ukážou své osobní příběhy, které nazkoušeli a které veřejně vypráví.

Můžeš váš festival porovnat s festivalem Pecka , který je podobného zaměření?
Nejsme tolik výtvarně zaměření, na Pecce můžete vidět množství vystavených děl. My také vystavujeme, hlavně fotografie, ale spíš pracujeme s workshopy a zážitky. Je to malý, komorní, rodinný festival a proto tam jezdí hodně rodin s dětmi.

Kde festival probíhá?
Středisko ekologické výchovy v Horním Maršově získalo a využívá bývalou faru s obrovskou zahradou. Celé to probíhá na té zahradě, fara samotná je využívaná jako zázemí pro divadla. Je tam i jedna velká místnost, která je využívaná jako loutkové divadlo se spoustou loutek, takže rodiče mají možnost tam děti „odložit“, když jsou na festivalu. Jsou tam i herní prvky pro děti, mohou si zahrát loutkové divadlo, takže v tomto ohledu je to opravdu hodně rodinné. Jezdí tam okolo sto padesáti lidí.

To je vždycky o víkendu?
Probíhá to v pátek a v sobotu. V neděli bývá dojezdový program nebo bohoslužba.

Kolik vás je na zajištění chodu festivalu?
Jsme tým tří lidí. Do samotné realizace se pak zapojují všichni zaměstnanci a pár dobrovolníků.

Kde lidi přespávají?
Fara je koncipovaná jako vzdělávací středisko, takže má relativně velké ubytovací kapacity. Zároveň ještě vlastníme v Maršově další vzdělávací středisko, kde je také možnost ubytování. Velká část lidí z festivalu tam může být ubytovaná. Když nechtějí platit za ubytování, dá se spát na louce, je tam prostor pro stanové městečko. Máme tam solární sprchu a umyvadla. Snažíme se ukázat, jak skrze ekologické technologie, které nejsou drahé a může si je vyrobit každý, udělat festival co nejšetrněji k přírodě, jak nevytvářet na festivalu zbytečný odpad. Jak udělat akci, která je na okraji národního parku, s ohledem na přírodní bohatství. Je to aspekt, který je pro nás důležitý.

Žasnu, jaký máš široký záběr, Tomáši!
Možná řeknu ještě jednu věc. Jeden směr, který mi z mých aktivit vyčnívá a je pro mě důležitý, je práce s komunitami. Děláme to svým způsobem i na Severu. Dělám facilitace různých veřejných procesů, snažím se podporovat místní komunity proto, aby se rozvíjely a pečovaly o místo, ve kterém fungují. Aby lidi z komunit měli k místu a sobě navzájem vztah a fungující vazby. Asi před třemi lety jsme založili ve Vrchlabí neformální uskupení, které se jmenuje Vrchlabí v pohybu. Město začalo z našeho pohledu hodně podporovat sportovní aktivity ve Vrchlabí a sociálně-kulturní a ekologický okruh byl téměř opomíjený. Vzniklo mnoho malých neziskovek, opravdu maličkatých, a každá dělala něco úplně jiného, vůbec se spolu nebavily. Napadlo nás tyhle neziskovky nějak propojit a zpočátku jsme neměli žádný velký záměr. Poprvé jsme se setkali, povídali si o tom, co máme společného, co kdo dělá, ukázali jsme si projekty. Zjistili jsme, že všichni dělají úžasné věci, o kterých ale téměř nikdo neví. Tím, jak jsme je propojili, najednou vznikla obrovská síla. Dokážeme si pomáhat ohledně lidí, materiálu, prostoru a jsme silnější i ve vyjednávání s Městem. Máme jistou pozici, něco realizovat a prosadit ve městě je teď jednodušší.

To je hezký nápad, kdo s ním přišel?
Napadlo to vlastně mě spolu s kamarádem z Prázdninové školy Lipnice, který také bydlí ve Vrchlabí. Udělali jsme zážitkové setkání pro lidi z neziskových organizací, dali jsme je dohromady a pak už se to dělo samospádem. Teď v tom figuruji za Junáka nebo dělám facilitátora různých debat a vytvářím konkrétní aktivity. Jméno Vrchlabí v pohybu vzniklo na základě myšlenky, že město se dá rozpohybovat i jinak než sportem. Že město můžeme propojit a užít si spoustu zábavy a radosti ze setkávání v prostoru, který používá většina lidí jako kulisu. Bylo tam pár maminek, které se točily okolo téhle platformy a řekly si, že chtějí dát své děti do školy, která není úplně tradiční. V tu dobu bylo v jedné z vrchlabských malotřídek relativně málo dětí a jim se podařilo prosadit po dlouhých jednáních s vedením města vznik alternativní třídy v téhle škole. Je postavená na montessori pedagogice, respektujícím přístupu a dalších aspektech. Třída funguje, chodí tam dostatek dětí, dokonce by díky velkému zájmu potřebovali další třídu. To je zrovna krásný výsledek společného setkávání a toho, že díky uskupení mohl být náš tlak dostatečně velký.

Máte ve Vrchlabí lesní školku?
Ano, máme, jsou to také lidé, kteří se točí okolo této platformy. Lidé, kteří založili lesní školku, se zasadili o vytvoření té školní třídy. Stáli o to, aby výchova, kterou odvedou s dětmi v lesní školce, ve škole nevyšuměla. Je to pro mě velmi zajímavé.

Popravdě jsem ani nečekala, že se věnuješ takovému množství aktivit. Máš vůbec čas sám na sebe?
Mám své drobné radosti, toulám se po horách, fotím, dělám šamanské bubny.

Děláš i kursy bubnování?
Bubnovací kursy přímo ne, ale na zážitkových kursech dělám programy, které jsou zaměřené na skupinové bubnování. Lidé se skrze bubnování na sebe naladí. Ale nejsem natolik muzikální, abych mohl někoho učit bubnovat. Bubnování mě jen baví, nějaký čas jsem hrál v afroskupině pod vedením Davida Oplatka, kde jsem bubnoval s dalšími dvanácti lidmi na africké bubny. Víc mě ale baví ty bubny vyrábět a občas je použít jako prostředek.

Bubny prodáváš?
Ne ne. Dělám je sám pro sebe, nebo ten buben občas někomu dám. Rozhodně to není prostředek k výdělku. Buben je nástroj, který s člověkem rezonuje, přináší mu radost. Tvořivost a umění mám spojené s tím, že bych na tom nerad vydělával peníze. Pro mě je výroba bubnu spíš zastavení, kdy mohu být sám se sebou a materiálem a užít si to.

Máš čas na cestování?
Díky práci cestuji hodně po celé České republice. Kursy bývají na různých místech, často v přírodě, ale dělám kursy i ve velkých městech. Relativně hodně mám procestované Čechy, ale do zahraničí vyrážím zřídka. Lákají mě hory, které mám moc rád. Často vyrážím třeba i večer do Krkonoš si zabubnovat, projít se. Rády bych nějak do severních hor, na sníh, ale jak mám rozdrobené kursy, nedaří se mi urvat větší kus času. Ale snad ten čas brzy přijde, snad letos.

V co věříš, Tomáši?
Věřím v sílu člověka, v sounáležitost společenství, v sounáležitost s přírodou. Nemám za tím konkrétního Boha nebo víru, ale mám to spojené s čistotou bytí s přírodou a ostatními lidmi.

Moc ti Tome děkuju za zajímavý, hezký a rozhodně inspirativní rozhovor a přeju ti vše dobré a víc času sám pro sebe.