ZUZANA STRIGA

Zuzana, alias Striga, si nepřála zveřejnit své příjmení. O této velmi zajímavé, kreativní a krásné mladé ženě vím už mnoho let a vždy se mi líbily její kresby. Nakonec se mi podařilo seznámit se s ní osobně a jsem tomu velmi ráda. Navštívila nás jednoho krásného teplého květnového dne ve Svatojánu a zodpověděla mi několik mých otázek ohledně cestování, tetování, svobody a tvorby.

Já o tobě vím, že jsi kreslířka, ilustrátorka a tatérka.

 A vrchní nosič psů (směje se s naší vlezlou Mišulí na klíně).

Máš psa?
Ne, nemám psa. Kvůli cestování si ho nechci pořizovat.

Všimla jsem si na tvé stránce, že jsi nedávno byla na Islandu a v Jihoafrické republice.
Ano, tam jsem byla před pár týdny.

Cos tam dělala?
Začalo to asi před rokem, když za mnou přijela kamarádka z Londýna. Seznámila se s komunitou lidí, kteří si říkají  Burners a účastní se takové velké akce, projektu, který se jmenuje Burning man. Tenhle projekt začal tím, že se jeden umělec rozhodl udělat v poušti skulpturu jako vlastní katarzi a na konci ji spálil. Ten původní projekt vznikl v nevadské poušti a postupně se jeho odnože rozšířily po celém světě.V Jihoafrické republice je snad druhý největší. A právě tam jsem se dostala úplně čirou náhodou.

Stala ses také spalovačem?
Přesně tak. Je to nádherné. Na začátku jsem se toho bála. Lidé vidí jen tvoje fotky, že hodně cestuješ, ale už nevidí to, že sedíš v Dubaji a říkáš si: Doprdele, co tady dělám?! Pomoc! Čtyři hodiny ráno, noc beze spánku, bolí mě břicho, nee... Ale všechno to za to stojí. Sešli jsme se v Kapském městě s partou lidí, které jsem předtím nikdy neviděla, jenom jsme si psali. Znala jsem vlastně jen kamarádku Anitku. A společně jsme odjeli na týden stanovat do pouště. Bylo to krásné. Je to akce, kde si za peníze nemůžeš koupit nic kromě ledu v omezeném množství. Všechno funguje na způsobu radical gifting. Nejedná se o barter. Není to něco za něco, ale prostě obdarováváš a jsi obdarováván. Nepodmíněně. Když něco potřebuješ, můžeš si o to říct. Peníze jsou ti tam ale k ničemu. Já jsem třeba za celý týden vůbec nevytáhla peněženku. Jasně, že jedeš do pouště a je potřeba se nějakým způsobem připravit, spolehnout se sama na sebe, ať už co se stanování nebo třeba zásob vody týče. Což bych určitě doporučovala udělat lépe než já. V noci je mráz až mínus patnáct, tak je třeba zimní bunda, teplé boty, teplý spacák. Přes den tam může být třicet nebo čtyřicet stupňů, tak je to na žabky nebo rovnou na boso. Může také pršet. 

Pršelo?
V poušti nakonec ne. Pršelo den po našem příjezdu do Kapského města, což bylo vzhledem k nízkému stavu vody docela požehnání. Bylo samozřejmě zapotřebí s vodou šetřit. Do našeho příjezdu byl stav kritický, poté ale přišly nějaké ty srážky a déšť nás zastihl i když  jsme se vraceli z pouště.

Přijela jsi tedy nadšená?
Ano, bylo to skvělé, i když neustále osciluješ mezi tím, jestli je to tak trochu white trash party pro lidi, co si to mohou dovolit, nebo jestli to reálně pomáhá té zemi, tomu regionu.

A jak to tedy je?
Popravdě je na každém, jak se k tomu postaví. Stejně jako můžeš pomáhat tady, nebo jenom můžeš žít a vegetovat.

Pomoc tam tedy spočívá v turismu?
Spousta lidí si na tuto akci šetří celý rok a jejich příjezd samozřejmě znamená, že vzroste návštěvnost hotelů nebo hostelů. Je to fajn pro taxikáře nebo řidiče Uberu, muzea, kavárny nebo třeba pro lokální prodejce oblečení, šperků a jiné umělce.

Takže klasický příjem z turistického ruchu.
Přesně tak.  Pak je tam ale navíc tenhle festival, který funguje tak, že co si tam přivezeš, také si odvezeš, nic po tobě nesmí zůstat. Ani v systému toalet není žádná chemie, nesmí to narušit půdu. Nesmíš plýtvat zdroji, nesmíš vylévat žádné chemikálie, poměrně dost se na to hledí. Máme se co učit. Týden nebo dva týdny po skončení akce probíhají úklidové a čistící práce. Je zde sice úzký kruh oficiálních organizátorů, ale celý ten projekt tvoří lidé, kteří se ho účastní, takže tady drtivá většina věcí funguje na principu dobrovolnictví. Lidé se sami průběžně starají a zajišťují festival a pak sami uklízejí. A tím, že mezi vámi nejsou žádné peníze, žádný závazný vztah, nemůžeš říct:  já jsem si to zaplatil, tak to po mně ukliďte. Jsi najednou těm lidem mnohem blíž. Zároveň také sobě. A není to ani barter: já jsem mu dal tohle, tak bych měl teď něco dostat. Uvědomuješ si i takové věci, jako že třeba vidíš člověka, který vypadá, že není v pohodě a ty se ho jdeš automaticky zeptat, jestli je v pořádku a jestli můžeš nějak pomoct.

Nesetkala ses tam s nějakým problémem? Hádky mezi lidmi?
Vždycky všude budou lidé, kteří se chtějí prostě jenom bavit a také lidé, kteří chtějí nějakým způsobem něco vytvářet. To neznamená, že musíš tvořit nějaké hodnoty, nějaké eposy, být extrémně činná a produktivní, ale že si třeba všímáš všeobecné nálady, toho, jak se cítí druzí a toho, zdali jim můžeš nějak pomoci. A všímáš si toho, co vlastně chceš ty, protože skrze druhé přesně poznáváš sama sebe. Bylo to pro mě hodně zajímavé a našla jsem si tam lidi, kteří mi byli blízcí. To, co vysíláš ven, se ti vrací, je to odraz.

Jde tam tedy o to, že skupina lidí společně vyrábí sochu?
Začíná to tím, že jsou tam lidé, kteří tvoří umění, například dřevěné skulptury nebo obrazy nebo takzvané Mutant Vehicles, různé nástavby, vozítka, která vypadají třeba jako Aladinův koberec nebo jako velká čajová konvice z Alenky. Jsou tam velké stany, kde můžeš cvičit jógu. Spousta lidí nemá peníze, takže nemůže ostatním nabídnout například jídlo, tak nabízí lekci jógy. Já jsem třeba malovala nebo jsem pomáhala stavět tábory, když bylo potřeba. Pomáhala jsem vařit. Vše je ale na principu dobrovolnosti. Když jsem si o tom četla, nebo poslouchala ty, kteří tam byli přede mnou, bála jsem se, že to neudělám dobře. Že to nebude ono, nebude to dost. Ale ve skutečnosti všechno plyne velmi přirozeně. Akceptuješ sama sebe na základě toho, že si uvědomuješ, že jsi akceptována druhými. Já jsem tam třeba poprvé zpívala nahlas. Neopilá. (Směje se).  U ohně. A bylo to krásné. Jeden španělský bubeník mě tam učil hrát na bubny a i když jsem se dříve styděla, tam jsem najednou dokázala určovat tep hudby, našeho jamu.  Bylo to nádherné. Kdokoliv mohl přijít a prostě zpívat nebo tančit. Seděli jsme večer u ohně, hráli a zpívali a najednou se odnikud vynořila slečna se zápalnými vějíři, které v tichosti a s úsměvem připálila od našeho ohně a zatančila nám, protože se jí líbilo, co jsme hráli.

Kolik tam průměrně bývá lidí a na jak dlouho tam přijíždí?
Primárně je to na týden a lidí tam bývá okolo třinácti tisíc, což je na mě docela dost. Ale je to na tak velkém prostoru, že ti to nevadí. Není to jako naše festivaly, kde je spoustu nepořádku. Tam je to jiné.

Jak je to s alkoholem, drogami, jídlem?
Většinou si každý přiveze svoje zásoby, aby byl soběstačný. Já drogy neberu, ale samozřejmě i tohle můžeš. Vozíš si tam prakticky všechno vlastní, ale i kdyby sis tam nepřivezla nic, třeba jenom spacák, tak bys tam v pohodě přežila.  Pořád je ale třeba počítat s tím, že je to poušť. Jsou tam písečné bouře, a v noci fakt nízké teploty. Chodila jsem tam po setmění oblečená jako na Islandu v únoru.

Jak se ta poušť jmenuje?
Tankwa.

Probraly jsme Jihoafrickou republiku, ale já vím, že tě to táhne na Island. Četla jsem u tebe na stránce, že se tam chceš přestěhovat.
Ano, chtěla bych příští rok. Ale víš, jak je to s plány.

Slyšela jsem, že víc našich mladých lidí odchází na Island. Co je na něm tak přitažlivého?
Byla jsem tam před dvěma lety s kamarádkou. Bylo to v době, kdy jsem opravdu hodně pracovala. Až moc, popravdě. Když děláš něco, co miluješ, tak se občas nedokážeš zastavit. A máš pro to jakoby omluvenku. Potřebuješ pracovat, potřebuješ vydělávat, potřebuješ živit rodinu nebo partnera. Tělo ti začne dávat signály, které přehlížíš. Je velmi snadné se do toho dostat. Zjistila jsem, že nedokážu zastavit. Jak se všechno snažím dělat pořádně a sama, tak toho bylo v jednu chvíli tolik, že jsem párkrát zkolabovala.

Potkalo tě klasické vyhoření?
Ano. Řekla jsem si, že ve chvíli, kdy se děje něco takového, tak je úplně nejlepší udělat ze své cesty krok stranou. Udělat něco jinak. Neměla jsem pár let volný víkend. Rozhodla jsem se tedy odjet na měsíc na Island. Měla jsem něco našetřeno, ale i tak jsme cestovaly stopem, pořád jedly vločky s místním divoce rostoucím rybízem a spaly jsme pod stanem. To bylo poprvé v životě, kdy jsem stopovala. Poprvé v životě, kdy jsem udělala něco fakt punkového. Samozřejmě Island není nějaká nebezpečná země, je to spíš naopak, ale pořád je to něco, na co nejsi zvyklá. Tam mě to naučilo vypnout, odpočívat. Byla jsem zvyklá denně odpovídat na e-maily, pracovat deset, dvanáct hodin, občas i víc. Tam jsem se ráno probudila, vylezla ze stanu a jediné, co vidíš, je ovce, která na tebe kouká. Pak ti nad hlavou proletí papuchalci a ty nemáš žádný signál a ani ho nechceš mít. A tvoje jediná starost je, kde tam roste rybíz, jak se dopravit z kempu do města nebo najít kemp, pláž, hory. Najednou všechno získává úplně jiný smysl. Vrátíš se ke kořenům. Společenský systém by neměl být svazující, mělo by to být něco jako hnízdo, které si můžeš na chvíli osvojit a udělat z něj plošinu, od které se můžeš odrazit. Ale ne něco, v čem se máš zakutat, v čem se máš ztratit.

A povedlo se to? Od toho výletu se už nedostáváš do toho upracovaného stavu?
Už to poznám. Kdykoliv se dostanu blízko, tak zpomalím.

Takže už nemusíš odjet?
Nemusím, teď však chci. Ale není to útěk. To je pro mě důležité. Dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli neutíkám, jestli ty moje cesty nejsou snahou zdrhnout, zmizet, ztratit se, nemuset řešit nějaké věci. Ale není to tak.

A proč zrovna Island?
Mám tam přátele. Celý Island je takové malé město nebo fakt velká vesnice. Jako kdyby taková vesnice vznikla z Holešovic, kde by lidé nejenom vypadali jako dřevorubci, ale opravdu takoví byli. Je tam ohromná spousta báječných lidí, i když všude najdeš samozřejmě i ty, se kterými si nebudeš rozumět. Dělají si tam více času sami na sebe, na věci, které milují. Tím, jak je jich tam opravdu maličko, tak se spousta obyvatel třeba v Reykjavíku zná a kultury a subkultury jsou neuvěřitelně propojené. I když jsou otevření zahraničním návštěvníkům, lidem, kteří se tam stěhují za prací, tak si dokážou udržet vlastní autonomii a podporovat své umění. A nemyslím jenom folkové tradice, ale i novodobé autory. Spisovatele, ilustrátory, fotografy, hudebníky. Jsou schopni najít rovnováhu.

Dostaneš pobytové vízum, nebo jak to máš vymyšlené?
Nijak. Já jsem pankáč. Všechno budu řešit až ve chvíli, kdy to nastane. Ještě předtím bych chtěla jít na jednu cestu a až poté se pořádně rozhodnu co dál.

Je to problém, přestěhovat se tam úředně se vším všudy?
Popravdě je to vždycky jen o tvém strachu. Myslím si, že problém to není, spousta lidí se tam stěhuje. Konkrétně Čechů a Slováků je tam hodně. Ale ti jsou všude. (Směje se). Ve chvíli, kdy máš dvě zdravé ruce, nohy, hlavu, můžeš dělat cokoliv. Než jsem začala kreslit nebo tetovat, tak jsem dělala spoustu různých prací.

Jaké máš vzdělání?
Mám střední uměleckou školu v Ostravě, kde jsem dělala obor propagační grafika a výtvarnictví. To už jsem nebydlela doma, nejdříve na internátu a potom s přítelem. Nějakým způsobem jsem se o sebe musela starat už na střední škole. Samozřejmě jsem vždycky měla podporu rodiny a mého tehdejšího partnera, ale je to prostě jiné.

Takže jsi neutekla z domu?
Ne, neutekla.

Pak jsi šla studovat dál?
Ano, pak jsem dělala jazykovku, protože jsem si nebyla jistá, co chci dělat. Učím se anglicky, kreslím a tančím od čtyř let. I když jsme neměli moc peněz, tak na tomhle maminka trvala. Šila po nocích a brala brigády, aby se to dalo zvládnout. Hrozně moc mi to dalo. Tohle mi zachraňuje zadek vlastně doteď.

Rodiče ti umožnili studium angličtiny, tance a výtvarky na lidové škole umění?
Přesně tak. Na Lidové škole Zdeňka Buriana v Kopřivnici. Pak Střední umělecká škola v Ostravě. Potom jsem šla na Ostravskou univerzitu, na angličtinu a literaturu. I když mě to tam bavilo, rozhodla jsem se, že se chci přestěhovat do Prahy. Samozřejmě jsem po celou dobu studií měla různé práce, v noci jsem uklízela fotbalové stadiony, doučovala jsem angličtinu, dělala jsem pralinky v belgické čokoládovně. Pracovala jsem i jako asistentka fotografa, dělala jsem na soudu. To jsou ty věci, které většina lidí nevidí. Vidí jenom to, že máš třeba dům, že máš tatérské studio, ale to všechno, co k tomu vedlo, zůstává často skryto.

Však já jsem také chodila uklízet, vím, co myslíš.
Je to třeba, protože pak si toho mnohem víc vážíš.

Ano, a nebojíš se žádné práce. Kdybych měla jít dnes uklízet, tak půjdu a nijak mě to nezdrtí.
Také mi to nevadí. Jednu dobu jsem bydlela v komoře, kde jsem si ani nenatáhla nohy. Bylo to ostré, ale bylo to třeba. Když si pak můžeš dovolit pokoj nebo dokonce byt, to je štěstí a vzácnost! I moje první studio vzniklo ze staré prádelny, v prostorách, které mi pronajímal kamarád za to, že jsem mu to tam dala do pořádku. Strávila jsem nad tou opravou ohromné množství času, ale díky tomu, že mi to umožnil, jsem mohla začít podnikat. Ale bylo to místy peklo.

Začala jsi s tetováním až v Praze?
Ano, až v Praze. Kreslila jsem si jenom občas pro sebe, pracovala jsem na soudě, pak na recepci estetické dermatologické kliniky Laser Med. Nikdy by mě to nenapadlo, ale dalo mi to hrozně moc pro to, abych mohla vůbec něco tvořit. Měli jsme tam perfektní kolektiv a skvělého šéfa. Byl a je to opravdu dobrý člověk. Tam jsem si uvědomila, že bych se chtěla živit kreslením.

To je zvláštní, že zrovna tam.
Víš, to je přesně to, když máš pocit, že tvoje cesta je přece jasná. Předtím jsem dostala nabídku na pozici asistentky ředitele jedné opravdu velké galerie. Vzala jsem to, protože to je přece jasné: je to umění, máš tam originály Picassa, Braqua, wow! To je přece jasná cesta. Houby houby, zlatá rybko! Vůbec to tak nebylo, naopak.

Jakto?
Nebylo to dobré, neshodli jsme se s majitelem. Vůbec jsme si nesedli.

A v místě, kde dělají ženy krásnější, ses najednou rozhodla kreslit?
Ona je to i obyčejná dermatologická klinika. Dělají tam ženy krásnější, ale také tam třeba pomáhají lidem po úrazech a nehodách.

A jak to souvisí s výtvarným uměním?
Právě že nijak. Ale potřebovala jsem práci a nějak se to stalo. A všichni mi tam tak sedli. A neskutečně mě podporovali! Majitel téhle kliniky věděl i to, kdy slaví narozeniny paní uklízečka, která tam docházela, a nebylo mu zatěžko jí donést květiny. Stejně jako mu nebylo zatěžko nám občas donést kávu a fakt se starat. Uměl v nás vzbudit pocit, že je to naše společná práce.

To je vzácné.
Právě. Je to slušný člověk.

Můžeme ho doporučit? Když už se takový zaměstnavatel vyskytne, můžeme ho zmínit, co myslíš?
Já si myslím, že ano. Jmenuje se Filip Cimický. Má ještě advokátní kancelář. Tímhle osobním přístupem, který jsem předtím nikdy nezažila, do určité míry určil, jak jsem se rozhodla pracovat já sama. Jak jsem se rozhodla kreslit a později i tetovat. Bylo to kouzelné a měla jsem z toho obrovskou radost.

Jaký byl impuls k tetování?
Moje dlouholetá kamarádka, skoro ségra, se kterou se známe spoustu let, mě k tomu nenápadně dokopala. Chtěla potetovat nohu a líbily se jí moje obrázky. Chtěla to ode mě a tak to víceméně začalo. Uvědomila jsem si, že už když jsem byla mladinká, ještě v Ostravě, tak se to nabízelo. Jenže když máš pocit, že ještě nejsi připravená, tak to prostě pošleš do kelu a ono se to později třeba vrátí. Tenkrát mi kamarád, který měl studio, nabídl, jestli bych do toho nechtěla jít s ním. Že by mě zaučil, že by mě vzal pod svá křídla. Vše by mi ukázal. A já si nepřipadala dost dobrá. Řekla jsem mu, že na tohle nemám, že bych to dělala ráda, ale že se na to necítím. Musela jsem si to pak vydobýt sama.

V čem je tetování záludnější než obyčejné kreslení? Kromě toho, že kůže je pružná, živá a u každého trochu jiná?

Pracuješ s lidmi. Ty sama potřebuješ, pokud to děláš jinak než tetovací fabriku s katalogem obrázků, kromě technické dovednosti, kdy se učíš s každým novým tetováním, zjistit, co vlastně lidé doopravdy chtějí. Co je k tomu vede a jestli to skutečně chtějí.

Stane se, že někdo odejde, že mu to rozmluvíš?
Jo, když cítím, že to není v pohodě, že to ten člověk dělá pro někoho druhého. Kdysi mi přišla slečna se svým přítelem a bylo to od začátku takové zvláštní, tak jsem přítele poslala pryč a popovídala si jenom s ní. Došlo na to, že ji do toho víceméně dotlačil. Jemu se líbily tetované holky, ale ona sama tetování nechtěla. Líbilo se jí to, ale sama to tak necítila, chtěla to udělat pro něj. Dvě hodiny jsme si povídaly a pak šla domů bez tetování. Tohle prostě není dobře. Stejně jako není dobře, aby se někdo pokrýval něčím, o čem nic neví a k čemu nemá vztah. Třeba sedmnáctiletý klučina, který by rád čínský nápis přes celou ruku, ale o Číně nemá žádné povědomí a nezajímá ho to. Jenom mu přišlo cool to mít. To nechceš dělat. Musela jsem se učit říkat ne.

Tobě tetování dělá kdo? Různí lidé, nebo máš oblíbeného tatéra?
Různí lidé. Postupně jsem se všemi spřátelila nebo už to byli mí přátelé. Je to pro mě taková krásná galerie. Třeba Marťa Štuler, který tetuje ručně a zaměřuje se i na staré techniky. Nebo Adam Kremer, který dělá překrásné realistické věci s přesahem do abstrakce. Má nádhernou fantazii a krásně pracuje s barvami. Nebo třeba Nayana, která teď tetuje v Hellu v Praze a má neskutečně propracovanou anatomii a práci s linkami.

Sama sobě také něco tetuješ?
Jo, jasně, je důležité si to vyzkoušet, abys věděla, že nejsi řezník. Když jsem začínala, tak jsem tetovala jinak, než jak tetuji teď. Vždycky jsem se snažila to dělat nejlíp, jak to šlo. Jeden z mých prvních kousků je na mém nártu, pamatuji si, že to hrozně bolelo. Udělala jsem si obrysy a už jsem nechtěla pokračovat, ale v tu chvíli vešla do pokoje kamarádka, se kterou jsem tehdy bydlela a říkala: Tyjo, ty se tetuješ! Můžu se podívat? Odpověděla jsem: No jasně! Neřekla jsem jí, že jsem s tím zrovna chtěla seknout. (Směje se). Nárt je veselé místo.

Je to tím, že hned pod kůží jsou tam šlachy a kosti?
No jasně.

Když je pod kůží sval, tak to tolik nebolí?
U každého je to jinak. Někoho extrémně bolí třeba hrudník, pro jednoho hrozně citlivé místo a pro dalšího je to v pohodě. Znám třeba jedince, kteří vydrží sedět pět hodin, a potetujeme polovinu zad a pak mám lidi, kteří třeba zvládnou půlhodinku a stačí to. Hodně to záleží nejen na místě, ale i na tvé duševní pohodě. Pokud nejsi v pohodě, pokud tě něco trápí, jsi unavená, tak to samozřejmě ovlivňuje i to, jak tvé tělo a hlava takový zásah přijmou.

A možná u žen i hormonální vliv.
Samozřejmě, třeba měsíčky u mnohých žen mění vnímání tetování a rozhodně hrají svou roli. Tím, že se nechávám tetovat prakticky celý rok, vyzkoušela jsem si to sama v různých fázích. Jaro, léto. Tetování v různých životních situacích. Hrozně tě to ovlivňuje. Někdy vydržíš čtyři hodiny bez problémů, a pak tě něco trápí, nad něčím uvažuješ, nejsi vyspaná a po půl hodině si říkáš, že už by stačilo.

Vidím, že máš tetování i v dlani, to asi hodně bolí, viď?
To je nejbolestivější místo, které jsem zažila.

Co tě k tomu vedlo?
Je to starý islandský symbol, který se týká snů. Líbí se mi runy a další prastaré symboly, které se vyskytují v různých kulturách, a Island je mi blízký. Nemyslím si, že staré cesty nebo to, co už někdo prožil, či magie taková, jakou kdysi někdo provozoval, je něco, co ti zajistí stoprocentní prožitek, budeš-li úpěnlivě a krok za krokem následovat cizí cestu a upínat se na to, abys neuhnula. Nikdy neznáš všechno. Je to, jako bys chtěla obsáhnout a pochopit něčí život, ale bez jeho zkušeností, bez jeho cesty a rozhodnutí, která ten život tvořila. A to je blbost, takhle to nefunguje. Abys mohla pochopit nějakého člověka, tak ti nestačí jenom vědět, čím je teď nebo znát jeho názory, ale i to, co ho k tomu vedlo. Jak se k tomu vlastně dostal.

Runy mají pro tebe nějaký zvláštní význam? Nejen ten původní a historický? Máš k nim osobní vztah?
Mám. S runami mě seznámila moje nejbližší kamarádka, protože se o ně dlouhodobě zajímala. Tak jsem se k nim postupem času dostala i já. Navrhla mi i tohle tetování na prstech.

To jsou keltské runy?
Jsou to staroseverské runy, je to starý futhark (runová abeceda). Je to vlastně báseň, kterou pro mě napsala. A zcela volně mi ji převedla podle významu právě do run. Samozřejmě že je možné mít proti tomuhle použití námitky, ale je to něco, co vzniklo mezi námi a co mi moc pomohlo přesně v tu chvíli, kdy jsem to potřebovala. Díky Renči, která je egyptoložka, jsem začala docházet na seminář dnes už mého kamaráda Honzy Kozáka, který na Karlovce vyučuje o nejen o runách. Dříve vyučoval staroseverštinu nebo Islandštinu.  Postupně se ten kruh krásně uzavřel, protože jsem k tomu inklinovala už mnohem dříve. Maminka i otec nám vždycky čítávali krásné staré pohádky a mnoho z nich bylo ze Severu. Když jsem studovala Ostravskou univerzitu, chtěla jsem mít závěrečnou práci o severských mýtech, Eddě. A uzavřelo se to právě u toho Jana. Zjistila jsem, že on překládal třeba Ságu o Hervaře, knihu, kterou už jsem měla doma. Teď jsem mu dělala maličký obrázek, když vydával knihu o Ódinovi a mýtech s ním spojených. 

Tak tě to táhne na sever spíš než na jih?
Ono se to nedá úplně generalizovat. Ale asi ano, je mi to bližší.

Tetování tě živí?
Živí mě obrazy a tetování.

Prodáváš z výstav nebo maluješ na zakázku?
Dříve jsem dělala hodně výstav, ale vždycky jsem byla dost introvertní a dlouho to pak bylo těžce za mou komfortní zónou, všechna ta setkání a společenská konverzace. Dnes už se na svou introverzi nevymlouvám, ale popravdě víc než výstavy mě baví tvořit obrazy podle toho, co mám v hlavě. Nebo na zakázku – pokud mi ten člověk fakt sedí.

Co si tak lidé od tebe přejí?
Většinou mi dávají volnou ruku. Je to hodně o pocitech. Třeba mi povědí o nějaké pohádce, kterou kdysi četli. Nebo chtějí dar pro někoho blízkého. Je to široké spektrum, ale primárně na mně natrefí skrze mou tvorbu, takže ví, co a jakým způsobem kreslím. Stále se vyvíjím, zkoušela jsem různé styly, inspirovala jsem se tvůrci, kteří mi imponovali, a vysublimovalo z toho nakonec to, jakým způsobem tvořím dnes.

Důležité je smířit se s vlastní nedokonalostí a tvořit s radostí, k tomu jsem po letech došla. Vždy bude někdo šikovnější, talentovanější, pracovitější než já. Radost je na tom to nejdůležitější.
To je totiž ta cesta, ty vidíš cíl těch lidí, ale nevidíš cestu, která je tam dovedla. Proč kreslí tak, jak kreslí.

Hlavně třeba byli pilnější.
(Směje se). Můžeš se naučit techniku nebo skvěle zvládnout anatomii, perfektní šrafuru. Ale pokud chceš dělat věci, které máš v hlavě nebo chceš dělat abstrakci nebo něco, co se jenom trošku vymyká tomuhle hlavnímu proudu, tak musíš čerpat ze sebe. Je výborné vyzkoušet si toho víc a učit se, hledat a nenechat se ubít vlastní hlavou. Když jsem začínala tetovat, tak první věci byly až otrocky přesné, linečka sem, linečka tam, protože se mi to hrozně líbilo u jiných. Pak jsem zjistila, že se mi vlastně také líbí velké black worky, to jsou velké černé abstrakce. Někdo mi kdysi řekl, že to se na holku nehodí, že to není ženské. A já si to nějak pitomě podvědomě uložila v hlavě a bránila jsem se tomu. Pak přišel můj dobrý kamarád a řekl, že by něco takového chtěl a chtěl by to ode mě. A já najednou zjistila, že mám z toho takovou radost! Když poznáš, že je to to, co chceš dělat.  Musíš si projít tím, že ti lidé řeknou, že to stojí za bačkoru. Za starou bačkoru. Za špinavou starou bačkoru. (Směje se). A pak samozřejmě bojuješ s vlastní hlavou. Říkáš si: není to dobré, chtěla jsem, aby to vypadalo ještě jinak. A z internetu se na tebe valí všechna ta nádherná díla všech úžasných lidí. Dokonalé fotografie. Nejen, že ta kočka dělá super realistické portréty, ale ještě má sixpack, jak to proboha všechno stíhá? A já to nestíhám. Ale jakmile se tady přes to dostaneš, a při tvorbě zapomeneš na všechno okolo a prostě to děláš a cítíš, že tohle je přesně ta věc, kterou chceš dělat právě teď, v tuhle chvíli, je to správně.

To je pravda, ať už to vypadá jakkoliv.
Jasně! Vždycky se tvé věci budou někomu líbit a jinému ani omylem. Nikdy se nemůžeš líbit všem. Také s tím velmi bojuji, mám sama na sebe nároky, které občas nemohu splnit. Snažíš se být nejlepší, ale vlastně nevíš, co to je - být nejlepší. Každý neúspěch je zkušenost, nepovedlo se ti to z nějakého důvodu. Uznáš to, poučíš se, zjistíš, co a jak a příště už chybu neuděláš.

Ty tetuješ stylem free hand, což znamená, že se klient zcela vloží do tvých rukou a nechá to zcela na tobě. Jak to probíhá?
Dříve jsem dělávala návrhy předem, ale později jsem se rozhodně přestat s tím. Když dnes za mnou někdo přijde, tak si sedneme, v klidu si popovídáme. Tetuji jednoho člověka za den všechny dny v týdnu. Musím mít opravdu dostatek času a ne aby nám tam někdo po dvou hodinách klepal, že mám dalšího zákazníka. To mi přijde hloupé. Pro dotyčného i pro mě je to přece jenom zásadní věc. V tu chvíli se nějakým způsobem zrcadlíme, sdílíme spolu ten okamžik. Ve chvíli, kdy ten život přestaneš žít a krájíš ho, tak přestaneš postupně cítit druhé lidi a neuvědomuješ si ani sama sebe. Tříštíš svou pozornost mezi spoustu věcí, snažíš se všechno stihnout. Ale pro koho, proč? Abys měla víc peněz, které nebudeš stíhat utrácet? U každého člověka to je jiné. S někým si povídáme třeba tři hodiny.  U někoho stačí dvacet minut. Je to vždycky jiné. Zezačátku se mi stávalo, že chtěl někdo vytetovat věc stylem, který já nedělám. Nebo kopii nějakého tetování. Nebo něco, co mi je ideologicky na hony vzdálené.

Co ti je třeba vzdálené na hony?
Cokoliv, co se odkazuje na extrémistická hnutí, na rasismus. Nechci ani tetovat příliš agresivní tetování. Je to sice abstraktní pojem, ale nechci, aby si lidi sami v sobě zaklínali nějaké své křivdy tím, že si je uloží pod kůži, že si to ještě potvrdí.

Myslíš si, že tě vytetovaný obrázek ovlivňuje na nějaké hlubší úrovni? Že to působí celý život?
Pokud se cítíš třeba ukřivděná, tetováním si tuhle křivdu ještě stvrdíš, a ty se na něj díváš dnes a denně, tak v sobě tu křivdu živíš. A to je přesně něco, co dělat nechci. Naopak chci, aby si i skrze to povídání člověk uvědomil, proč touží po tetování. Jasně, někdy to může být dekorativní. Vyrůstala jsem v domě, který byl obrostlý břečťanem a připomíná mi to mou rodinu, moje rodné město, můj rodný dům. A chtěla bych prostě na sobě břečťan. Je to legitimní důvod. Stejně jako to, že někdo třeba prošel těžkým životním obdobím, ať už to bylo týrání nebo jakékoliv trauma a chtěl by se přes to přenést. Což ti samozřejmě neudělá pár vpichů jehlou pod kůži, ale celý ten proces. Všechno, co tě k tomu vede, tyhle věci měnit může.

A na nějaké, mystické, magické, symbolické úrovni tě tetování může ovlivňovat?
Určitě, vždyť si všechno tvoříš ve vlastní hlavě. Není jedna univerzální pravda, každý jeden člověk má tu vlastní na základě svých zkušeností, pocitů. Pro jednoho může jedna runa znamenat pár čárek a pro druhého to může být silný symbol, který mu dodává energii.

Takže si nemyslíš, že ta runa sama o sobě má tolik moci, tolik síly, aby tě ovlivnila bez ohledu na to, co ty máš v hlavě?
Záleží na tobě, jestli to v sobě chceš nějakým způsobem odemknout. Jakýkoliv symbol bez spojitosti s ničím dalším, pro tebe nemusí znamenat vůbec nic, jen bezduchou ozdobu. A nebo úplně všechno, pokud k němu tíhneš.  Může to být jen způsob, jak sbalit holku, jak si připadat drsnější, že jsi vydržel bolest. I tohle je způsob, ale není to moje cesta. Symbol sám o sobě, pokud mu nedáš dostatečnou váhu, tě nedokáže ovlivnit, to až ty mu dáš potřebnou sílu.

V téhle souvislosti mě napadá moudré rčení, že nejlepší obrana proti černé magii je v ni nevěřit. Ale platí to i pro dobrá kouzla. Dnes už tak málo fungují rituály a dokonce ani byliny dnes už nemají tu sílu, protože potřebné informace chybí ve společném morfologickém poli. Jakmile přestaneme bylinám, ale i kouzlům, zaklínání a dalším podobným věcem věřit, přestanou fungovat.
Napadá mě, že jsem četla skvělou komiksovou povídku Sen tisíce koček o tom, jak kdysi kočky bývaly silné a mnohem větší než lidi a měly nás spíš na hraní nebo pro potravu.  Jak se jim chtělo. Jednoho dne začalo velké množství lidí přemýšlet nad tím, že se jim tenhle stav nelíbí a že ho chtějí změnit. A když tuhle myšlenku mělo dostatečné množství lidí, realita se změnila: kočky byly najednou malé a člověk si s nimi mohl dělat, co chtěl. Už nepředstavovaly žádné nebezpečí. Je to příběh jedné kočky, které vzali a utopili koťata a ona se rozhodla, že bude obcházet ostatní kočky a když se jich sejde alespoň tisíc a budou snít, jako v tom prastarém příběhu, tak se všechno zase vrátí do starých kolejí.

Když ti stejný symbol vytetuje třeba nějaký Indián v prostředí, kde kouzla stále fungují, kde jsou součástí reality, tak jeho vliv bude nesrovnatelný s tím, který ti vytetuje tatér v Moravské Třebové.
Celý život si můžeme vybírat, jak budeme přijímat věci, které se nám dějí. Kolem se děje spoustu kouzel, a je na tobě, jestli uvidíš, že jsme v bezpečí, sedíme uprostřed překrásné zahrady, s rodinou a zvířaty a všechno funguje a my tady můžeme sedět a povídat si. Nebo si budeš říkat: ježiši, ti ptáci tak řvou, to je strašné a ten pes, já jsem úplně celá od chlupů, děcka otravují, muž mi zase sežral makovec (směje se). Ve chvíli, kdy si uvědomíš, že tohle všechno je zázrak, nepotřebuješ ani odjet do Jihoafrické republiky nebo na Island. My dnes můžeme dělat téměř všechno, ale je to tak trochu past. Máš obrovské množství informací a nedokážeš je zpracovat.

Všimla jsem si, že tvoje obrázky jsou hodně temné, je to jen estetika nebo je to bytostně temné?
Ne, není to odkaz na nějakou vnitřní temnotu, která by mě stravovala do konce věků. Je to naopak, mám ráda tuhle estetiku black work. Baví mě to. Motivy mých tetování vznikaly v průběhu deseti let na základě knížek, příběhů, myšlenek. Toho, co jsem zažila, koho jsem potkala. Nosím si pod kůží svou malou galerii.

A co tvoje obrazy? Ty na mě také působí dost pochmurně.
Když jsem byla malá, některé věci jsem neuměla popsat, nedokázala jsem o nich mluvit. Tak jsem je kreslila nebo jsem psala básničky. To kreslení mi vydrželo. Když jsi nešťastná, když tě něco trápí a neumíš to říci, tak to kreslíš. Proto jsou některé mé obrázky hodně temné. Abych nikoho nezabila, tak kreslím. (Směje se).

Je to terapie?
Ano, je to tak. Kreslím, když jsem spokojená, ale i když jsem smutná. Je to pro mě způsob, jak se vyjádřit.

V co věříš, Zuzano?
V přírodu. Vždycky jsem dělala, co jsem cítila a vždycky jsem byla hodně spjatá s přírodou. Se zemí, s půdou. Ráda jsem běhávala v dešti, v bouřce, miluju oheň, stromy. Hrozně mě to uklidňuje. Válím se v trávě. Jsem takové zvířátko. Nehledám žádné definice. Jsou věci, které jsou mi blíž než jiné. Jsou věci, jejichž existenci v očích druhých respektuji, ale neznamená to, že bych v ně věřila. Jakákoliv snaha narvat se do nějaké škatulky – já jsem křesťan, já jsem muslim – mi není vlastní. Můžeš se cítit součástí nějakého společenství, určitého celku, ale ve skutečnosti se do ničeho takového nepotřebuješ pasovat, protože už jsi součástí tady toho všeho okolo, jsi součástí přírody. Když ke mně přijde někdo, kdo o sobě pochybuje, kdo si neuvědomuje svou celkovou krásu, ptám se ho, jestli je podle něj něco v přírodě nedokonalé. Neřekneme si, fuj, ten strom je nějaký křivý, je nějaký divný. Protože příroda je dokonalá a my jsme toho všeho součástí. A to je dobré vědomí, řekla bych.

Zuzano, moc děkuju za krásné, milé povídání a přeju vše dobré, ať už jsi kdekoliv na světě.