PAVEL J. HEJÁTKO

Na Pavla jsem dostala tip od známé, tak jsem ho oslovila a on kupodivu s rozhovorem souhlasil, i když se mi později se smíchem svěřil, že si říkal: panebože, to jsem to dopracoval! Budu dělat rozhovor s nějakou kuchařinkou!
Pavel je především básník, muzikant, levicově orientovaný politický glosátor, původní profesí vystudovaný orientalista a až teprve potom je potetovaný. Tetování je na něm to nejnápadnější, ale určitě ne to nejzajímavější, jak je tomu pohříchu u mnoha tetovaných.
Ještě dříve, než jsme se vůbec dostali k otázkám, vzal Pavel do rukou svou kytaru a zahrál nám. Jeho písničky jsou vlastně zhudebněná poezie, musíte se zaposlouchat do textů, není to kulisa k nějaké činnosti.

Pavle, co tvým písničkám lidé říkají?

Jak kdo. Někteří lidé říkají: Hejátko, to je Kryl jedenadvacátého století! A druzí: To je ten šmejd komoušskej.

Teď někdy ti vychází první CD, viď?

Ano, moje debutové album Vlaštovky v petroleji vychází přesně v sedmičkový den, tedy v pátek 17.7. 2015. Vydávám si ho sám. Už jsem měl domluvenou firmu, která by ho vydala, jenže chtěli předem slyšet všech patnáct písní, které tam budou. Rozhodli se, že prý vydají jen ty milostné a ty politické že ne. A já to tam mám tak půl na půl, takže by to CD muselo mít jenom nějakých sedm písní. A to jsem vážně nechtěl.

Čeho se bojí? Že by se to neprodávalo?

Naopak.

Ale o to přece obchodníkům jde, aby se něco prodávalo, ne?

Jenže oni chtějí a musejí být za dobře i s lidmi kolem Karla.

Myslíš, že jim to někdo zakázal?

Ne, to ne... Spíš řekněme, že nedoporučil.

Jak probíhají tvé koncerty?
Běžně mívám dvouhodinové recitály po hospodách, klubech, literárních kavárnách, knihovnách, čajovnách, na školách, v kulturních domech. Sedím u stolu, popíjím pivo, okolo mě sedí lidi a já hraju a zpívám. Lidi se zpočátku baví mezi sebou, ale pak mě začnou poslouchat a po té dvouhodinové one man show písní a recitace odcházejí leckdy úplně vyměnění.

Zdeptaní?
Ani ne zdeptaní, já mám v písních vždycky nádech naděje.

Až za hrob

Zatne se do kostí - rozum i s hloupostí

zemřít se vyplatí - nejlíp mladý

suché rty líbají - zvráceně chutnají

na mě se přitisknou - šepotají

Myšlenkou mizejí - proměny v záhlaví

na klícku klepají - s drahokamy

zítra to napíšu - do básní, do písní

zítra to povím celé zemi

Že bolest rukou - které už nehladí

vrány mi vklovají - do pelesti

možná se mýlím - ale jsem náhradník

a tomu nikdy - nejde štěstí

Na hrdle obojek - z pampelišek

kajícnost kdesi - v nedohlednu

vystřelíš šíp - z hvězdných výšek

a já si do hlíny v klidu lehnu

Líto mi pravdy - která lhala

aspoň sto - říkala - říkávala

slova se povídaj - řeka teče

loučím se s grácií vypravěče

Bělma která jsem zakrvácel

když jsem se domů - z dálky vracel

do nůžek touhy - strach se plíží

polštář obejmi - lítaj netopýři

Nepřijde dopis - už ani řádka

nejsem už přítel - ani kamarádka

jazyk mám svázaný - nechce říci

jak strašně snadné být prchající

Uhas mne plamenem - rány zavaž

stejně jsou od tebe - ty je dáváš

náš hřbitov v Zahrádce - ten už čeká

když smrtka troubí - z nedaleka

Ceníš si víc svých politických písní nebo těch milostných?
Myslím si, že mám hezké jak ty politické častušky, ty kryloviny, tak ty milostné písně. Ty se samozřejmě líbí více ženám.

Všimla jsem si, že máš silnou fanynkovskou základnu žen, které velmi chválí tvé milostné písně.
I básně. Já jsem především hlavně básník. Já se k písničkařině dostal vlastně omylem. Hraju na kytaru sice dvacet let, ale v podstatě na ni vůbec neumím hrát, beze srandy. Hraju tři čtyři akordy a s tím si vystačím. V roce 1998 jsem začal s autorskými čteními. Byly to často velké literární festivaly, kde je takových básníků dvacet a jdou jeden za druhým na pódium a recitují a čtou své básně. V sále je třeba dvě stě posluchačů, při třetím básníkovi a desáté minutě polovina z nich spí. Mě to tehdy strašně uráželo. Natolik jsem ješitný a moje ego nedovolilo, aby mi lidi u toho spali, až jsem si říkal, hergot, já bych přece některé své básně mohl zhudebnit. Vzal jsem kytaru, která mi ležela ve skříni pět let netknutá, a zkusil jsem si ty tři akordy, které umím, nějak poskládat a tím ty posluchače probrat. Stále jsem ale zdůrazňoval, že jsem básník a dumkař a až potom písničkář. Najednou jsem ale přijel do města, kde jsem měl hrát a vidím plakát s nápisem: Pavel J. Hejátko, písničkář. Po recitálech chodí lidi a místo, aby si chtěli koupit mou básnickou sbírku, tak chtějí cédéčko. Já ty písničky pořád kladu na trochu nižší roveň než svou poezii, na druhou stranu tady u nás takovouhle písničkařinu dneska nikdo nedělá. Je to v podstatě opravdu pokračování Karla Kryla nebo raného Nohavici. Také mě přirovnávají k Okudžavovi nebo Vysockému, protože těmi mollovými tóninami, v nichž hraji, jsem orientován spíše na východ a moje písně jsou podobné ruským dumkám. Je to stará, relativně jednoduchá, ale sdělná a poctivá písničkařina. Není to nic moc odpočinkového a dnes se lidé chtějí bavit. Přijdou z práce a nechtějí slyšet to, o čem mluví a přemýšlí celý den, nechtějí, aby jim o tom ještě večer někdo zpíval. V tom je velký rozdíl oproti sedmdesátým nebo osmdesátým létům, kdy to lidé chtěli slyšet. Dneska je to spíš rozčiluje. A tak když máš nějaké publikum, tak je to vlastně skoro zázrak.

A co tě živí? Hudba to podle všeho není.

Živí mě překlady z ruštiny, recitály a tantiémy a honoráře z prodeje knížek, letos mi vyjde už sedmá básnická sbírka s názvem A mory, což je třísetstránkový výběr mé milostné poezie. Pavel z tašky při těch slovech vytáhl dárek pro mě – přivezl mi svou pátou a šestou sbírku, obě jsou moc povedené a obsahují nádherné ilustrace Evy Rozkošové.
A když je úplně nejhůř, jdu dělat rukama. Mám sice diplom, ale mám radši manuální práci než bílé límečky. Kopu výkopy s Ukrajinci nebo Romy. Mám prostě rád "rabočij klas", je mi bližší než dnešní intelektuálové. Když je vidím v televizi nebo na internetu v různých blozích, tak je mi z toho spíš na zvracení. Dělnická třída byla navíc vždy levicovější z podstaty věci, tak je mi tak nějak bližší.

Řekneš mi Pavle alespoň pár slov o svém tetování? Předem ses zmínil, že se o něm bavit nechceš, že je to pro tebe vyčpělá záležitost, ale vzhledem k tomu, že pracuješ jako redaktor časopisu Tetování a zúčastňuješ se jako porotce mnoha tattoo konvencí, tak se zdá, že tetování stále patří mezi tvé zájmy.
V každém čísle Tetování mám dva nebo tři články a já napsal těch článků „do šuplíku“ zhruba pět set, takže jsou publikovány postupně, i když osobně do redakce už nechodím, pro mě je to téma vyčerpané.

Chápu, na druhou stranu je to první věc, které si na tobě člověk všimne. Tetováž v obličeji u nás není zrovna obvyklá.
U nás to má v tomto rozsahu asi šest lidí.

Studoval jsi orientalistiku, inspirovalo tě maorské tetování nebo tetování původních Japonců, Ainů?

Mám asi sedm důvodů, které uvádím, když se mě někdo zeptá.

Tak mi uveď nějaký osmý, který jsi dosud nikdy neuvedl.
Ony jsou všechny stejně komické, vymyšlené.

Tak mi řekni ten pravdivý důvod.
Od malička jsem chtěl být tetovaný, zkrátka se mi to líbilo, to je všechno. Musel jsem jen počkat, až dodělám vysokou školu a rodičům odevzdám diplom. Když jsem byl malý, prohlásil jsem, že chci být potetovaný popelář. Bylo mi řečeno, že až odevzdám diplom, budu si moci dělat, co budu chtít. Ten popelář mě tedy pustil, ale tetování mi zůstalo. Skrze něj se ze mě ale stala černá ovce rodiny, oba dva rodiče jsou v tomto myšlenkově, jak se říká "stará garda".

Jsi tedy tetovaný, protože jsi to vždycky chtěl a líbilo se ti to, žádný hlubší, rituální smysl to nemá?
Kdybych měl dnes začít s tetováním, tak si buďto nenechám udělat ani čárku, budu bílý, protože to bude za čas velmi vzácné anebo se nechám potetovat ještě víc, než jsem teď. Jestliže má mít pro tebe tetování význam jedinečnosti, tak je výjimečné pouze mít 99 % těla pokrytých nebo zůstat čistý. Všechno mezi je šedá zóna, to už má dnes skoro každý.

To jsme si také všimli, my jsme potetovaná celá rodina, jsme ovšem v té šedé zóně, jak říkáš. Myslím si ale na rozdíl od tebe, že ta výjimečnost spočívá i v motivu.
Pro mě smysl tetování spočívá především v takzvané sociální odvaze, která se tady nikdy moc nerozebírala. Když jsem se v roce 2005 rozhodl pro tetování obličeje, bylo mi jasné, že první půlrok, než si na sebe zvyknu sám, natož než si na mě zvykne okolí, bude velice tvrdý. A také byl. Dnes, když na mě někdo kouká příliš dlouho nebo se za mnou otočí, první, co mě napadne je, jestli na sobě nemám nějakou skvrnu od kečupu.

Tys nebyl vždycky písničkář, před naším rozhovorem jsi mi poslal ukázku muziky, kterou jsi hrál dřív. Jedná se o grind coreovou kapelu Agony Conscience. Je to ostrá, tvrdá industriální hudba, na opačné straně hudebního spektra od těch tvých současných dumek. Co mi k tomu povíš?

Je to menšinový žánr a přesto jsme ve své době prodali 25 tisíc kusů CD po celém světě, bylo to neuvěřitelné. Bylo nám dvacet let, jezdili jsme hrát do Německa, Rakouska, Polska, Holandska a všude jsme měli narváno.

Proč to skončilo?
Nějak jsme z toho vyrostli. Tím nechci říct, že se mi to dodneška nelíbí, normálně ten žánr poslouchám. Už tehdy jsem psal texty a ty texty byly v podstatě velice odlišné oproti textům ostatních deathmetalových a grind coreových kapel, které zpívaly většinou o usekaných údech a podobně. U nás to byly už tehdy básně. A ten folk a písničkařina mě vždycky přitahovala, nicméně mě nikdy nenapadlo, že to budu sám někdy hrát. Když jsi na pódiu ve čtyřech, můžeš se za někoho schovat. Když ale jako písničkář vytvoříš v tichu atmosféru, posluchače pohltíš, tak je to velice energeticky vypjaté, nesmíš udělat jedinou chybu.
A proč to skončilo? Byli jsme rozdílné povahy a spojovala nás vlastně jen hudba. V ostatních věcech jsme si moc nerozuměli. Měli jsme se rádi, ale byli jsme každý naprosto rozdílná osobnost, ta dvacetiletá ega se nám tak hrozně mlátila, že se vůbec divím, že jsme to spolu vydrželi i ty tři roky. Odešli jsme na vrcholu, v nejlepším, zaplaťpánbůh za to. Ke konci jsme se skoro nesnášeli, jeli jsme na koncert a celou cestu tam i zpět jsme v autě mlčeli.

A jak jste na tom dneska? Scházíte se někdy?
Vídáme se sporadicky, ale jsme alespoň ve virtuálním kontaktu. Známe se už dvacet tři let.

Ještě dostáváte nějaké tantiémy?
Bohužel ne, ale je to jen naší hloupostí, měli jsme to velmi špatně smluvně ošetřené. Jinak bychom z toho asi i pěkně žili. To CD se dodnes prodává, i když je k dispozici na Uložto.cz v podstatě celé, tak přesto existují stále nadšenci, kteří si jej kupují. Je to neuvěřitelné.

Ty jsi studoval v rámci orientalistiky rusistiku a afrikanistiku, proč zrovna tyhle dva obory?
Jako malého kluka mě lákala Afrika, hltal jsem Hanzelku se Zikmundem, Holuba. V pubertě jsem se dostal k rastafariánství, přes lidi, kteří žili poustevnicky v severních Čechách, prakticky v lese, v různých dřevěnkách, odřízlí od elektřiny, svítili petrolejkou, byli přísní vegani. Nevím, kde je jim dneska konec, zda ještě takhle žijí nebo ne. Bavíme se o letech 1992 – 94. Mě to hrozně nadchlo a chtěl jsem pochopit a poznat, z čeho to vzešlo. Když jsem skončil střední zemědělskou školu a věděl jsem, že diplomu se z rodinných důvodů nevyhnu, řekl jsem si, že si vyberu tu nejméně praktickou školu. To se mi podařilo, protože toto vzdělání je v dnešní době prakticky nepoužitelné. Z toho pubertálního zájmu vyplynula afrikanistika a rusistika zase z rodinné anamnézy, moji předci sem přišli na konci 19. století. Můj prapraděda prchal tehdy před carským vojskem, protože měl narukovat na devět let. Bral to na západ a přišel na Moravu a musel na Vysočině opravdu řádit, protože Hejátků je v republice padesát tři a všichni na Vysočině.

A on byl Rus Hejátko?
Byl to Kazach Gejatko. Význam toho jména je prý poutník.

Poutník doputoval na Moravu.
Měl tam syna a z toho G se stalo H, aby zametl stopy. Dnes když v Kazachstánu nebo na jihovýchodní Ukrajině vyslovím jméno Hejátko, tak jim to nic neřekne, nepřijde jim to povědomé, ale když zmíním Gejatka, už tomu rozumí, vědí, že je to tam od nich. Jméno Hejátko nemá žádný český kořen.

Takže ruské kořeny tě inspirovaly i k tomu, že máš tak rád ruské dumky?
Ruská kultura mi přišla vždycky zajímavější než kterákoliv jiná. Konec feudálního Ruska v 19. století představuje ohromující pokladnici umění, kultury a vzdělanosti, počínaje Dostojevským a konče Čechovem. Takovou literaturu nemá žádná jiná země na světě. Amerika má svou zajímavou literaturu dejme tomu v 50. a 60. letech dvacátého století, ale tím to hasne. Rusko má skvělou literaturu kontinuálně od poloviny 19. století do teď. Česká republika a bývalé Československo také. My jsme měli špičkové básníky dvacátého století, na to se velmi zapomíná, spousta z nich upadla úplně v zapomnění. Se zahraniční poezií se to nedá vůbec srovnat, byli jsme o třídu výš. Když ale českou poezii přeložíš do angličtiny nebo němčiny, kouzlo se ztratí.

Píšeš třeba i v ruštině?

Mám pár věcí napsaných, ale nikdy jsem je nepublikoval. Když jsem si je četl a přemýšlel jsem nad tím, přišlo mi, že jsou v té ruštině slabší. A tady bych na to ani neměl publikum. Ani nemám ambice s nimi vyrážet do Ruska, tam mají dost svých současných autorů a vynikajících písničkářů. A to, že tady jsou glorifikované Pussy Riot, a nic jiného se o současné ruské kultuře neví, je věc jiná.
Já jsem stále čechoslovák, mám spoustu písní i ve slovenčině.

To umíš tak dobře slovensky?
Ano, minimálně v písních mám prý slovenčinu už docela i vybroušenou.

Byl jsi v Rusku?
Dosud nebyl, nicméně tam mám spoustu přátel, se kterými jsem v úzkém kontaktu a vím, že se tam jednou vydám.

A v Africe jsi byl?
Taky ještě ne. Hodně mě láká Etiopie. Ale asi bych už jel spíš na blind do toho Ruska než do Afriky. I když v Africe by to bylo snazší ekonomicky. Ovšem vyžaduje to velkou mentální přípravu, kdežto na evropskou část Ruska ani moc ne. Neláká mě ani tak Moskva, jako spíš ruský venkov, speciálně ruský východ a Sibiř nebo to vzít po ruské části tzv. "Hedvábné stezky" až k autonomní oblasti Ujgurska. Už sto kilometrů za Moskvou se žije velice jinak. Ze stejného úhlu, jakým nazíráme rozdíl mezi Prahou a moravským venkovem, je možné se dívat i na to Rusko. Praha je také stát ve státě, stejně jako Moskva, která má navíc nějakých patnáct milionů obyvatel.

Všiml sis ruského syndromu Já jsem Rus a kdo je víc?
Někteří Moskvané to mají, ale všiml jsem si toho i u Američanů. Je to patrně syndrom všech hlavních měst. Není to nic, co bych omlouval, ale když Rusové, kteří umí česky, sledují současná česká média, tak se musí cítit hrozně dotčení. Na druhou stranu je fakt, že ještě předtím, než nejen tady u nás začala rusofobie v plné míře, tak to, jak si obsadili Vary, mnoho lidí štvalo. Ale to je typický český fenomén. My prodáme i vlastní babičku, hlavně když to sype, ale pak když se to hodí, tak to obrátíme a použijeme v náš prospěch.

Je to podobné, jako když se sever Čech rozprodává Arabům. Máš nějaký názor na muslimy, který bys chtěl říct? Je to v současnosti velice přetřásané téma.
V devadesátých letech jsem byl velmi multikulturní. Pramenilo to u mě z toho rastafariánství a některé uprchlíky z Afriky jsem navíc i osobně znal. Ale jak to pozoruji nyní, tak bych hodil velkou zpátečku. Došla mi totiž jedna věc, která mi nedocházela v těch pětadvaceti. Muslimové, a to i ti takzvaně liberální, to mají hozené do té roviny, že když obsadí jakékoliv nemuslimské území pokojnou či nepokojnou formou, si je předělají k obrazu svému. Začíná to burkami na školách, halal jídlem v obchodech, těmi nenápadnými prvotními věcmi. A když s tím společnost nesouzní, tak začnou křičet, že je rasistická a xenofobní. Nejsou s to přijmout myšlenku, že oni jsou zde hosty. Odvěký boj mezi křesťanstvím a islámem má historické kořeny a význam, ty miliony mrtvých nebyly pro nic za nic. Naši předkové věděli, proč je hnali až k Turecku. Nebylo to jen tak z legrace, ovšem křesťanství řádilo antihumánně nejvíce v patnáctém a šestnáctém století, chovalo se nelidsky vůči člověku jako takovému.

A nejen k člověku.
Ano, i zvířatům a přírodě. V současnosti je to však jiné a to vážně nemám konkrétně katolickou církev v žádné oblibě. Neznám ale žádné radikální křesťany. Znám bigotní, ale neznám radikální katolicismus. Nemám pocit, že země, do kterých přichází křesťanští uprchlíci, byly rekatolizované nebo tam byly podobné snahy. Že by byly v takových zemích občanské války nebo nepokoje. Tento fenomén v podstatě ani neexistuje. Když přichází islám na křesťanské území, tak je to střet kultur do té míry, že oni si v podstatě připravují půdu na to, aby jejich děti žily už v islámském světě, a dělají pro to všechno. Ta starší generace to bere tak, že mají čas. Ti umírnění muslimové na to jdou chytře, ze západní kultury si vezmou to nejlepší, to, co jim vyhovuje, co je pohostí, co jim zajistí bezpečí. Počínaje sociálními dávkami a konče vzdělávacím systémem. Přitom doma učí děti něco jiného, než čemu je učí škola. Skutečně tu hrozí to, že Evropa bude za nějakých padesát let minimálně z poloviny islámská. A to si myslím, že není dobré, může to být hodně velký problém.

Myslíš si, že se to dá ještě zvrátit?
Netuším jak. Politici, kteří by měli přijímat nějaké smysluplné zákony, nejenom vyhlásit nějaký striktní stop stav, nedělají nic.

Vždyť nejsou schopní napsat funkční zákon ani o dopravě.
Ano, natož takovýhle zásadní zákon. Mám obavu, že je to již nezastavitelné.

Jak by ses ty sám zachoval v konfrontační situaci, kdy bys byl třeba ty nebo tvé děti nuceni obrátit se na islám?
Pokud by se k tomu schylovalo, snažil bych se tomu vyhnout, utéct odsud.

To není hezká představa.
To není. Myslím si, že útěk je v mnoha směrech kompromisní řešení. Kdybych ale věděl, že jsem do té doby udělal v rámci svých možností všechno, abych tomu zabránil, tak exil by byl zdá se v dané situaci nejlepším řešením. Ale samozřejmě bych tím velmi trpěl. Kdykoliv jsem v zahraničí na delší dobu, mám pocit, že mi tady něco podstatného uniklo.

Myslíš ve společnosti celkově?
Ano. Kdybych si někde v cizí zemi vybudoval zázemí, už by pro mě bylo velice těžké se vrátit zpátky. Jsem narozený ve vahách, a proto je u mě celý život problematické se rozhodovat.

Četla jsem o tobě, že tě zajímá bodyart. Co to vyjma tetování ještě je?
To jsou všechny tělesné modifikace, tedy úpravy. Tetování, piercing, skarifikace, branding, implantáty... Dnes už nemám pocit, že by mě v té oblasti něco mohlo výrazně překvapit. Techniky se jen zdokonalují a vidím na lidech čím dál tím lepší věci. Pro mě je to ale vyčerpané téma. Psal jsem do časopisu Tetování o kořenech zdobení těla, kde, kdy, jak a proč to vzniklo, také jak se o takové úpravy starat, přírodní i chemickou formou.

Máš nějaké tetování původní technikou vyklepáváním do kůže?
Nemám a to z jediného důvodu – mám na sobě motivy Hanse Rudiho Gigera, autora vizuální podoby filmového Vetřelce a nejen dle mého soudu po Salvadoru Dalím největšího světového surrealisty. To jsou velmi složité a jemné struktury a ty by tímhle vyklepáváním nebo také takzvaným "paličkováním" nešly udělat. Tím se dělají převážně tribaly, ornamentální vzory. Také to pochopitelně trvá desetinásobně déle než tetování strojkem.

Nechtěl jsi to zkusit ani ze zvědavosti?
Byl jsem u toho několikrát přítomen, takže vím, co to obnáší. Ne, že bych se bál bolesti, zkusil jsem si třeba dvaasedmdesát piercingů v obličeji, zkusil jsem si spoustu věcí kromě zavěšování na háky a implantátů, ale to jen z toho důvodu, že jsem si nechtěl poničit tetování.

Vždycky mě zajímalo tetování, ale ne tak ve smyslu estetickém a vizuálním, málokdy se mi tetování opravdu líbí. Spíš mě zajímaly důvody a rituály spojené s tetováním.
Rituální důvody k tetování mají ale pouze animistické kmeny v pralese. V našich podmínkách může být jakýsi rituál snad jen během samotného tetování, jako že to člověk vydržel, a to je vše. Ten původní význam například přechodových rituálů zde v západní kultuře prakticky neexistuje.

To mně na tom přijde právě zajímavé. Co všechno jsou schopni a ochotni lidé se svým tělem dělat. A proč ze sebe dělají jiného tvora než je člověk, proč mají rohy a podobně.
Protože se třeba až potom cítí být sami sebou. To tě nenapadlo? Proč si ženy nechávají dělat plastiky? To je úplně stejná úroveň.

To není stejná úroveň, to nesouhlasím. V tomto případě se žena snaží své tělo jen zdokonalit, vylepšit tvar toho, co už přirozeně má. Jakmile si dáš implantovat řadu rohů, vypadáš méně jako člověk.
Ale to je jen tvůj pohled. Pro mě je méně člověk barbína, co si nechá udělat silikonová prsa, než aby se smířila s tím, že má svoje dvojky.

Já to přece nemyslím pejorativně. Myslím to tak, že člověk, když se narodí, tak nemá rohy.
Ty to nedovedeš porovnat jen proto, že silikony jsou pro tebe normální a rohy vypadají jinak, ale je to úplně to samé.

Možná, možná ano. Dobře, jsem schopná přiznat si, že máš pravdu, ale nejsem o tom sama přesvědčená. Vzpomínáš na případ člověka, který se nechal předělat na tygra? Cítil se být tygrem, tak chtěl tak vypadat.
Ale čím on ublížil okolí krom toho, že si zkomplikoval život?

Ale já přece neřeším to, zda tím někomu ublížil. Já ho ani nekritizuju, jen se to snažím pochopit.
Já si o tom mohu myslet cokoliv, ale pokud se ten člověk takhle cítí dobře, tak se na něj akorát na ulici podívám, poněvadž mi to přijde zajímavé a víc to neřeším, nijak mi tím nezasahuje do mých svobod nebo života.

To je samozřejmé, v tom se shodneme. Ne že bych proti tomu brojila, já se jen snažila přijít na ten důvod, který je pro mě nepochopitelný.
Existuje jakási společenská norma, ale zároveň teď žijeme v nejsvobodnějším světě, jaký dosud nikdy předtím nebyl. Každý si se svým tělem může dělat, co chce. Ale jakmile máš něco, co nemá nikdo druhý, tak je to pro spoustu lidí něco nepochopitelného. Kdyby bylo normální, že přijdeš k někomu na návštěvu a on ti vrazí facku a tys to nedělala, tak jsi nenormální stejně jako ten, co si nechal přišít ten ocas. Je to na stejné úrovni.

V určitém okamžiku ale nastupují určité atavismy, vědomí normality, jakási nivelace živočišného druhu, nikoli společenská a kulturní.
Dobře, ale to už popíráš i těmi silikony.

To je pravda. Já ani silikony nijak neobhajuju.
Já to dávám jako příklad pro to, že jsou zde zkrášlující operace, které jsou brané jako standard a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Pak je proti tomu postavený extrémní bodyart jako jsou modifikace. Tím, že to stále nemá moc lidí, je to bráno jako něco mimořádného. Kdyby se to překlopilo na tu úroveň, že rohy bude mít každý druhý, tak to tvoje děti už nebudou vnímat jako něco mimořádného. Co vymyslí děti těch rohatých? To bych si spíš kladl za otázku. Kam až ještě mohou jít?

Máš pravdu, je to tak.
Mně se naopak líbí, jak se ty hranice posouvají. Pokud to není nic, co by ubližovalo někomu druhému a dělá si to jen ten člověk sám, tak mě to baví pozorovat. Já si třeba jen řeknu, že až takhle bych do toho nešel nebo že mě by to nenaplňovalo, a když je to navíc třeba velmi bolestivé, řeknu si: Je to frajer.

Nemůže to být třeba tím, že v současné moderní společnosti nám chybí skutečné nebezpečí a skutečná bolest například při lovu nebo kmenových válkách?
Pro některé lidi to také může být motiv, ale spíš si myslím, že většina lidí chce na ulici zaujmout. A čím už dnes zaujmeš? On se na tebe skoro nikdo ani nepodívá. Ve společnosti, která je absolutně lhostejná ke všemu, probudíš v někom alespoň trochu zájem. Já když přijedu na nějakou tattoo convention, tak jsem tam dnes už zdaleka jeden z nejnormálnějších.

Takže ten nejjednodušší důvod je ten pravý?
Ano. Já bych za tím nehledal žádné filozofie. Oni to tak skutečně nevnímají, často nemají tušení, jak to sem přišlo, z čeho to vzniklo.

Máš pravdu, tvoje tetování bylo vlastně prvním důvodem, proč jsem tě oslovila, zafungovalo to na první signální.
V literárním světě mi tetování hodně ublížilo, to by byl jediný důvod, proč bych to už třeba nechtěl mít. Bylo na mě pohlíženo tak, že je to ten, co nic neumí, takže se zviditelnil tetováním. Trvalo mi desetinásobně déle, než jsem se prosadil a musel jsem své schopnosti prokazovat desetinásobně houževnatěji oproti ostatním.

Že bys měl chuť být dnes méně vidět, to neplatí?
Já jsem tu chuť být vidět neměl ani tehdy. Pro mě upoutání pozornosti nebylo důvodem tetování tváře. Já jsem propadl tetování na těle natolik, že pokračování v obličeji bylo přirozeným vývojem. Až poté jsem si uvědomil, že hlavně v menších městech a na venkově budu velmi vyčnívat. To okukování a sem tam nějaké průpovídky mě spíš štvou, než aby mi to dělalo dobře. V létě mě neuvidíš jít po ulici v tílku. Já to mám pro sebe, ne pro publikum. Byl bych nejraději, kdybyste to neviděli. Já se vidím čistý. Když se ráno podívám do zrcadla, vidím se bílý, nevidím se potetovaný. Je to stejné jako když ty si nalakuješ nehty, tak druhý den nevnímáš, že je máš nalakované, chápeš to? Je to běžná, všední součást tebe.

Ono to přece jen časem zevšední.
Pokud jsem pro někoho zajímavý jen tetováním, je to pro mě průšvih a beru to jako svou charakterovou a osobní prohru.

Ale často to tak je, že tetování, dready nebo piercing je na člověku to nejzajímavější, je to to jediné, čím dokáže zaujmout, v jádru jsou to někdy obyčejní a vcelku nudní lidé.
Mám jinou zkušenost. Čím extrémnější modifikace, tím citlivější člověk. Je to naopak jen o tom, jak nezlhostejnět okolí vůči sobě, jak přitáhnout pozornost, jak přitáhnout lidství, které jim chybí. Postrádají běžnou komunikaci, zájem o to, co dělají. A to je dost zoufalé, když musíš udělat až takový krok, aby se o tebe někdo začal vůbec zajímat.

V tomhle kontextu jsem se nad tím nikdy nezamyslela.
To málokdo.

Jak se ti líbí tetování a piercing na ženách?
Mám s tím veliký problém. Málokdo to chápe. Býval jsem na tattoo konvencích často v porotách. Líbí se mi třeba motiv, nebo zpracování, které hodnotím, ale ta žena se mi nelíbí. Říkám si třeba: Ty kdybys byla bílá, tak jsi tak úžasná! Můj ženský ideál, který se promítá i do mé poezie, je princezna. Ne Barbie, ale přírodní, nádherná žena. Neposkvrněná, jemná a bílá. Dlouhé vlasy, dlouhé nohy. Krásné zdravé, vlastní nehty se čtyřmilimetrovým přesahem. A tam to tetování absolutně nepatří. Potřebuji z ženy cítit ženskost, a piercing a tetování v mých očích ženu vždycky zmužšťuje. Je to stejné jako s kulturistikou, která se mi líbí u chlapů i ta extrémní, ale u žen se mi nelíbí už ani taková ta fitness figura.

Už jsi potkal někoho, kdo lituje, že se nechal tetovat?
Ne, spíš jsem potkal spoustu lidí, kteří litují toho, co mají a chtějí něco jiného.

Čím teď žiješ?
Zrovna žiju tím, že mi má co nevidět vyjít CD a za další 3 měsíce v pořadí již sedmá básnická sbírka. A pak také žiju obyčejným životem, tím, zda mám z čeho zaplatit složenky a za co koupím jídlo a benzín. Momentálně mě tedy zajímá asi to nejsprostší.

V co věříš, Pavle?

Věřící v klasickém smyslu toho slova nejsem, ale věřím, že třeba je něco mezi nebem a zemí. A dokonce že i duše má jedenadvacet gramů. Že by bylo hrozně jednoduché zemřít, aby se dál už nic nedělo. I když nevím, zda jsou reinkarnace tak vymakané, jak se říká, tak plánuju, že si tím projdu a budu se to snažit zapamatovat. Smysl života stále hledám a smrt mě neustále děsí a čím jsem jí blíž, tím víc. I když se snažím si říkat s čistou hlavou, že thanatofobie je nemoc, tak si uvědomuji, že jsem smrti blíž každým dnem a ty dny jsou kolikrát tak hrozně a zbytečně promrhané. A tak si slibuju, že když některé věci nestihnu v tomto životě, musím je stihnout v tom dalším.

Děkuju ti Pavle za krásné povídání, za hudbu a vůbec za to, že jsem měla možnost tě poznat. 

Poklesky

Přišlo mi psaní, v něm obrázek s laní

pocity nanečisto

taky byla tam kulka a rad dobrá půlka

jak zachránit si život

Že když zapadnu v davu, nejdu na popravu

dolárek k účtu - cestu najde si

Píše mi Saška, Havlův podržtaška

Kája Švarcí i Michael

že mají mě rádi, že jsme kamarádi

že pravda a láska vyhraje

Svědomí žádný, prý na východ táhni

problémů dost i bez tebe

Otisky prstů, pak nehoda z mostu

to všechno může se stát

nebo chemie v čaji, kde dobře tě znají

vědí jaký čaj máš rád

Radosti skvostů, tělo v kompostu

po tobě vdova - ta se bude mít!

Cestu sis zvolil, že ses nepodvolil

hrdina tupec bez zbraně

jen písní prostou, jen básní kostrou

hrabal ses v čem jsi neměl

My dobře tě znali a včas varovali

tohle už dál, že nesnesem

Volí nás znovu, páč železnou skobu

ze zdi nevytlučeš

jak švábi věční, my přežijem dnešní

dobu i bez hrobů

Za pestrou stravu - starostí hlavu

nabídnout můžem - kdo dá víc?

Lidé jsou hloupí - lze si je koupit

koblihou třeba i na měsíc