HELENA SVATOŠOVÁ

Tento rozhovor je jeden z nejdůležitějších, který jsem vůbec kdy vedla.

Helena se spolu s dalšími členy nevládní organizace Iuridicum Remedium zajímá mimo jiné také o Transatlantickou obchodní a investiční úmluvu, zkráceně TTIP. O této úmluvě a jejich kampani Špatný vTTIP  jsem se dozvěděla loni a jsem zvědavá, co je v této oblasti nového. Helena byla tak laskavá a přijala moje pozvání do Svatojánu, aby vysvětlila, o co jde, proč je třeba se o věc zajímat a zda je ještě vůbec šance rozjetou věc zvrátit.

Heleno, co je IR za organizaci, jak jste vznikli a co máte za cíl?
Naše organizace Iuridicum Remedium byla založena v roce 2001 ještě na právnické fakultě. Organizovala jsem výstavu o dopadech politiky Světové banky a o problémech zemědělců ve třetím světě. Bylo to o indických farmářích, kteří čelili geneticky modifikovaným osivům vnuceným velkým agrobyznysem jako je Monsanto a další, o hnutí afrických žen, které ozeleňovaly poušť, o hnutí brazilských bezzemků a podobně. Proto, aby nám mohl jeden sympatizant dát na výstavu finanční podporu, kterou sám od sebe nabídl, řekli jsme si, že založíme sdružení, aby si to mohl odepsat z daní. Takhle jsme vznikli.

Proč Iuridicum Remedium?
Znamená to „právní lék“, protože jsme právníci. Od roku 2003 fungujeme naplno. Věnujeme se tématům, která jsou podle našeho názoru opomíjená.

Jakým třeba?
Jeden z programů se jmenuje Právní pomoc proti sociálnímu vyloučení, nabízíme bezplatně právní pomoc lidem, co nemají na advokáta a čelí konkrétní nespravedlnosti. Témata se liší podle toho, na co seženeme peníze a podle toho, co je aktuální. Jsou to například věci spojené s bydlením, s pracovním právem, tedy pomoc pro nájemníky, pro zaměstnance. Hodně jsme dělali exekuce. Poslední dobou se soustředíme také na pomoc seniorům, protože si myslíme, že mají velice málo zastání v takových situacích. Málokdy se najde někdo, kdo se za ně bere. Neřešíme pouze jednotlivé kauzy, ale občas se podaří vyřešit i příčinu. Byli jsme schopni prosadit i několik změn exekučního řádu. To je jeden program. V druhém se zabýváme digitálními právy, ochranou soukromí v souvislosti s novými technologiemi. Řešíme například povinnou archivaci všech telefonních a internetových aktivit všech lidí až po uchovávání údajů o průjezdech aut a jejich SPZ. Tato data se plošně sbírají pro všechny případy a uchovávají se až půl roku. O nás všech. Bylo to prosazeno v rámci EU na nátlak bezpečnostních složek. Teď to Evropský soudní dvůr zrušil jako nepřiměřené – a je to opravdu nepřiměřené pro jistotu sledovat všechny občany kvůli okrajovým kriminálním jevům. Občas takto zafunguje zdravý rozum nebo cit pro ochranu svobod. U nás to ale v zákoně stále je. Zrušil to na námi připravený podnět Ústavní soud, ale úprava se vrátila v mírnější podobě.
Jiný problém, který zrovna řešíme, je skutečnost, že poté, kdy se v porodnicích odebere novorozencům v rámci testů na metabolické vady krev z patičky, ten krevní vzorek se uchovává na padesát let i více; podle vyhlášky z osmdesátých let. Jsou to miliony krevních vzorků s konkrétními jmény. Nikdo nevysvětlil, proč se to děje. Ten test na metabolické vady je krátkodobá záležitost. Krevní vzorek obsahuje samozřejmě DNA, která se dá přečíst, a dají se z ní přečíst neuvěřitelné věci. 

(Pozn.: Jde o Metodický návod Ministerstva zdravotnictví k zajištění celoplošného novorozeneckého laboratorního screeningu a následné péče, byl vydán ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 6/2009, více informací najdete v tomto článku.)

Jak si to vysvětluješ, proč se to děje?
Spolupracujeme s expertem na genetiku a vyvolali jsme šetření na Úřadu na ochranu osobních údajů. Ptali jsme se v nemocnicích, dávali jsme připomínky k vyhlášce, podle které se to děje. A musím říct, že zde reálný důvod tvorby databáze doopravdy nevím. Bylo to zavedené někdy na konci osmdesátých let, ale není to žádná setrvačnost, protože ta vyhláška se měnila a tohle v ní stále zůstává. Asi se pro všechny případy hodí mít celou populaci a její identitu pěkně pohromadě. Argumenty, že je to kvůli vědeckému výzkumu genetických vad, neobstojí. Za celou tu dobu bylo využito pouhých čtrnáct vzorků. Tohle je přesně věc, o které kdyby mi někdo řekl, tak mu nebudu věřit.

Pracujete ve vaší organizaci všichni na plný úvazek?
Já jsem na mateřské a díky podpoře rodiny, hlavně svého muže si mohu dovolit tohle dělat, v podstatě dobrovolničím. Ostatní mají většinou třetinový nebo poloviční úvazek, můžeme je z jednoho projektu zaplatit jen částečně. Jsme malá, profesionálně fungující nevládní organizace a pracujeme na několika projektech najednou. Takže můžeme zaplatit kolegyni, která řeší chod celé organizace po všech směrech, na plný úvazek. I ta nevládkařina je velké množství administrativní práce a to se po večerech dělat nedá. Pak věcně - spousta analýz, podání k soudu, nudná právničina. Bezplatné právní poradenství také nelze dělat po práci, je to poradna, kam chodí a píší lidé, občas i někoho zastupujeme u soudu, když víme, že je v právu. TTIP děláme i proto, že se úmluvě s takovými důsledky u nás profesionálně v podstatě nikdo nevěnuje, tak jsme si řekli, že musíme my, i když by to chtělo násobně větší tým.

Pověz mi prosím více o TTIP, o co se jedná a proč proti této úmluvě bojujete?
Je to obří úmluva o obchodu a investicích, vyjednává se mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Je proklamováno, že má na obou stranách přinést ekonomické výhody, odstranění překážek na trhu, je výhodná pro obchod a investice, že prospěje všem. Na druhé straně je plno kritiků, kteří se na základě materiálů uniklých z neprůhledného vyjednávání obávají toho, že ta dohoda má jít mnohem dál a nemá se týkat jenom obchodu a investic. Jejím cílem je úplně přenastavit pravidla a zákony, které se týkají každodenního života každého z nás. Co je překážka obchodu nebo investic, mělo by být eliminováno. Překážkou obchodu jsou ale například standardy, které předepisují, že v potravinách nesmí být karcinogeny nebo další potenciálně nebezpečné látky. Zrovna tak omezení těžby, která je jednoznačně devastující pro životní prostředí, třeba těžba břidličných plynů pumpováním chemikálií do půdy. Může to být ale i ochrana zaměstnanců, třeba nárok na dovolenou, který v Americe zákon nezná. Překážka obchodu a investic může být prakticky cokoliv. Obvykle to, co chrání lidi, jejich práva, zdraví nebo přírodu.

Tyhle předpisy by byly nadřazené třeba i národním zákonům?
No jistě. To podrobení národních i unijních přepisů jde daleko nad rámec pouhé obchodní úmluvy. Počítá se zřízením nevoleného orgánu s názvem Rada regulatorní spolupráce, který bude posuzovat návrhy předpisů a zákonů ještě předtím, než se vůbec dostanou do parlamentů. Členové této rady posoudí, zda návrh není překážkou nebo zátěží pro obchod.

Takže jimi odmítnutý zákon se třeba ani nedostane do Poslanecké sněmovny k projednání?
Fakticky přesně tak. TTIP má pro byznys velký význam, aby se dostal mimo regule a omezení, mimo demokratické nástroje a upevnila se jeho moc. Je to opravdu vážné ohrožení demokracie a nezávislé justice. TTIP zavádí jako standard arbitráže, které už známe z nechvalně proslulých dohod i u nás v České republice. Velké firmy mají právo žalovat stát třeba za to, že přijme nějaký zákon, který je omezením -byť i jen potenciální- zhodnocení investic velkých investorů. To je útok na nezávislé soudy, které měří všem rovně, mají staletími prověřená pravidla a v Evropě i v Americe jsou nejlepší na světě. Tohle je ale soukromá, privilegovaná justice, která je dostupná jen těm největším a nejbohatším firmám. Průměrné náklady na arbitráž jsou totiž asi čtyřicet milionů dolarů. Argument, že TTIP pomůže malým a středním podnikům, je už jen v tomto světle naprosto lživý. Tyto instituty v TTIP vcelku vážně ohrožují standardy týkající se kvality života, bezpečnosti potravin, bezpečnosti chemikálií, ochrany přírody, ochrany spotřebitele. My si ani neuvědomujeme, kolik záruk proti nepoctivému obchodníkovi nebo výrobci ze zákona tady v Evropě máme. Všechno to mohou být podle té smlouvy překážky obchodu a mohly by být odstraněny.

V Americe to takhle už je?
Většina těchto věcí, o kterých jsem se zmínila, je v Evropě na úplně jiné úrovni. Většina evropských standardů je skutečně nejlepší na světě. Třeba toxické látky v kosmetice: v EU je zakázáno přes 1300 silně podezřelých nebo jasně toxických látek, v USA je jich zakázáno méně než 20! Amerika například povoluje pesticidy, které jsou s největší pravděpodobností rakovinotvorné a které zakázala už i Čína. Dále například používají pesticidy (neonicotinoidy), které hubí včelstva, což je samozřejmě veliký průšvih. V Evropě je tento nejčastější neonicotinoid zakázán. V Americe je velice silný agrobyznys, chemický i jiný průmysl, a proto jsou standardy na úplně jiné úrovni než tady.
Na druhou stranu je několik odvětví, kde má lepší předpisy zase Amerika, například bankovní regulace. Krize v roce 2008 tam vedla k tomu, že byla přijata pravidla pro lepší kontrolu bank. Ve většině věcí by ale Evropa tratila, protože je samozřejmě tlak na to, aby se standardy snížily na nižší úroveň. To je velice nebezpečné. Kdyby ta úmluva byla koncipovaná opačně, s ohledem na sjednocení standardů na úrovni vyšší a kdyby se třeba zabývala společným bojem proti daňovým únikům nebo proti klimatickým změnám, tak by pravděpodobně kritiky neměla. Jenže ta úmluva je nástrojem nadnárodního byznysu. Teď vyšlo například najevo, že společnost Exxon, která je vyšetřována za manipulaci vědeckých studií dostala od Evropské komise exkluzivní přístup do dokumentů z přísně tajného vyjednávání, kam nemají přístup ani všichni europoslanci. Dokonce této firmě Komise nabídla, aby doplnila energetickou kapitolu podle vlastních potřeb.

To je pravda?
Ano, to je pravda, to odhalil The Guardian.Zkrátka, čím více se o vyjednávání dozvídáme, tím více to kritiky úmluvy zneklidňuje.

Jaké konkrétní dopady by měla úmluva na naše životy, můžeš dát nějaké příklady?
Dopady TTIP jsou téměř v každé oblasti života, smlouva má kapitoly o většině „resortů“, navíc tam má platit, že se bude vztahovat na vše, co není výslovně vyloučeno. Oproti tomu, aby alespoň jasně definovala své hranice. Alarmující jsou například oblasti týkající se potravin. Techniky živočišné výroby, které jsou normální v Americe, nejsou v Evropě vůbec myslitelné. Chov kuřat je téměř symbolem té debaty. V EU máme předpisy, jak se mají kuřata chovat, aby byla zdravá a hygienicky nezávadná. Je to možná byrokratičtější, ale funguje to. V Americe tohoto cíle dosáhnou tím, že podmínky chovu neřeší a zabitá kuřata vymáchají v chloru, což je tam povoleno. V USA se také masově používají růstové hormony na rychlejší růst svalové hmoty, které v Evropě nejsou povolené, protože se prokázalo, že způsobují utrpení zvířatům, jejich zvýšenou agresivitu, a mohou mít negativní vliv i na lidské zdraví, má se na mysli především jejich karcinogenita a vliv na onemocnění srdce. Existuje seznam chemických látek v kosmetice, Evropská unie má rozsáhlý „black list“ látek, které jsou prokázanými karcinogeny nebo endokrinními disruptory, to znamená, že narušují hormonální rovnováhu nebo jinak zásadně škodí. V Americe je zakázáno pouhých třináct látek, tam je stále možné například olovo ve rtěnce. To jsou ilustrativní, nejčastější příklady, které se uvádí, ale je toho samozřejmě mnohem, mnohem více. Na každou kapitolu dohody lze vypracovat studii o desítkách stran.
Evropa má ještě v jedné věci jiný, rozumný přístup oproti Spojeným státům. Tím je princip předběžné opatrnosti, který si lidé za léta zaplaťpánbůh prosadili. Když víme, že něco může škodit, raději budeme opatrní do té doby, dokud se neprokáže nezávadnost a bezpečnost – a to by měl udělat výrobce. Do té doby se to nepovolí. Například u genetických modifikací je to v podstatě životní otázka. Když se jednou geneticky modifikované organismy vypustí ven z laboratoře, tak už není šance dostat je zpět, jsou živé. Může to být Pandořina skříňka. V tom je Evropa o hodně opatrnější a moudřejší. V Americe platí úplně jiný princip, ve zkratce risk je zisk. Ať vláda nebo spotřebitel dokáže, že to je škodlivé. Jeden ze statisíců poškozených se třeba rozhodne soudit, což je drahé, dlouhodobé, neefektivní a vůbec nevíte, kolik dalších lidí je těžce poškozených a nemá na to, aby se soudilo.

Pořád jsou ale zastánci té dohody a nemůžeme si myslet, že na tom mají všichni ekonomický zájem. Někteří lidé si myslí, že kritici dohody vymýšlejí fantasmagorie, přehání a nesmyslně straší. Jak si vysvětluješ, že tolik lidí odmítá kritiku TTIP?

Sama nad tím často přemýšlím. U mnoha lidí to způsobuje černobílé vidění světa. Podsouvají nám například, že kritika je antiamerická. Což samozřejmě není pravda, nám v kampani pomáhají i Američané, spolupracujeme s mnoha americkými organizacemi, které hájí zájmy běžných Američanů. Tahle úmluva je opravdu jedno procento nadnárodního byznysu -který si umí bohužel ochočit vlády- versus všichni ostatní. Propaganda zastánců je ale tak silná, až mě to šokovalo. Dokonce i v seriózních médiích jako je Respekt a hlavní deníky se v debatách o TTIP sníží k tomu, že se protivník onálepkuje jako Putinova pátá kolona, hysterický aktivista apod. Když je to „proti Americe“, musí to být zákonitě z Ruska.

Takové obvinění se nedá v podstatě vyvrátit.
Negativní skutečnost se nedá dokázat, to ví každý právník. Další věcí je konformismus vyšších úředníků u nás. Dostanou nějaké zadání, tak to dělají, je to jejich práce, kterou nezpochybňují. Když to píší v médiích, že je to dobré a oponenti se onálepkují jako nekvalifikovaní hysteričtí aktivisté, tak se přikloní na tu stranu znějící rozumněji. Znějí ale rozumněji jen proto, že dostali prostor. Ukázková je reportáž České televize, která referovala o říjnových protestech proti TTIP v Berlíně, kam přišlo demonstrovat 250 tisíc lidí. Reportáž byla extrémně manipulativní, dali slovo třem erudovaným zastáncům TTIP, kritiky TTIP pro jistotu vynechali a ukázali je jen jako dav demonstrantů, navíc s nepochopitelně zobrazeným kordonem policie, ačkoliv byla demonstrace pokojná a bez jediného konfliktu. Výsledkem je sugesce úplně jiného stavu, než je skutečnost. Kritici TTIP jsou čelní ekonomové, politici, osobnosti veřejného života, mají argumenty pádné a patří mezi ně například i nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz. Krásný rozbor manipulace i faktických chyb v reportáži udělal kolega v blogu zde. Podávali jsme i podnět RRTV.

Kde mají lidé, kteří se chtějí dozvědět objektivní a relevantní informace o této dohodě, hledat informace?
Tištěná média selhávají a nemohu si vzpomenout na žádné, které by se tomu seriózně věnovalo. Doporučuji on-line média, alternativní zdroje. Na našem facebookovém profilu odkazujeme na zahraniční materiály. Pro ty, kdo čtou anglicky, tak určitě doporučuji už zmíněný The Guardian, což je čtený a respektovaný deník, který v této oblasti odhalil velmi mnoho zamlčovaných informací. Nebo think-tank Corporate Europe Observatory, také v angličtině. S českými zdroji je to horší. Stojí za to si najít nezávislá média, na internetu se najde kromě ověřených zdrojů i plno balastu a podezřelých webů. Abych jmenovala alespoň pár, tak o TTIP píše kriticky a solidně třeba Deník Referendum, Britské listy, blogy ekonomky Nadi Johanisové, Ilony Švihlíkové a naše webové stránky, kde se snažíme shrnout mimo jiné všechny odborné studie. Existuje totiž mnoho ekonomických studií, které tvrdí pravý opak toho, co oficiální místa. Dokonce i oficiální studie uvádějí, že TTIP povede k zániku mnoha pracovních míst v Evropě. Prý se zase vytvoří nová, jenomže to se nestane za jeden den. Půjde o miliony lidí, kteří najednou ztratí práci, o miliony osudů a rodin, protože levný import úplně převálcuje některá odvětví.
Pevně také věřím, že se o TTIP budeme víc dozvídat v Českém rozhlase. Kvůli mizivému výskytu informací o TTIP v tomto veřejnoprávním médiu, jsme Radě ČRo podali podnět. A Rada nám dala za pravdu, že Český rozhlas neinformuje o TTIP dostatečně, vzhledem k tomu, co TTIP bude všecko často nezvratně přeorávat. Takže doufáme, že Rada bude vedení rozhlasu tlačit, aby o TTIP bylo více slyšet.

Myslíš si, že Česká televize a další média dostaly instrukce?
Nemyslím si, že to takhle funguje. V hlavních médiích pracují v podstatě lidé jednoho střihu - z podobné generace, podobného myšlenkového zázemí, často si se svým světonázorem spojují určitý status i vlastní identitu. Navíc v hektické rutině toho povolání není čas na nějakou analytickou práci, nebo se jen alespoň zamyslet. Nepsané instrukce tam také fungují. Ani nemusí být tak jasné, jako třeba u novin patřících pod Agrofert, kde třeba platí, že se nemá moc psát o jiných neziskových aktivitách, než jsou ty spadající pod nadace Agrofertu. Kromě takovýchto doporučení je to ale mnohem víc o tom, že tito lidé do své myšlenkové bubliny nikoho nepustí. Čest velkým výjimkám, které se v tomto prostředí najdou a které jsme poznali. Symptomatičtější je ale zkušenost, kdy nám novinář z Lidovek napsal v reakci na tiskovku o třímilionové petici proti TTIP, ať přestaneme sloužit Putinovi. To je už příklad extrémně černobílého vidění světa, ale vyskytuje se tam. V médiích jsou proto osobnosti i témata, která jsou opomíjená.

Třeba mají pocit, že Amerika jako taková je zárukou svobody se vším všudy a veškeré restrikce a omezení jsou zaměřené proti svobodě?
Ano, určitě, myslí si, že hájí správnou věc, správné hodnoty. A není to černobílé, ve svobodě projevu je na tom Amerika lépe než my tady. Vždy jsem se zastávala amerického pohledu na svobodu projevu, byl mi sympatičtější, ale to je jen jedna věc z mnoha. Naopak sociální práva v Americe jsou daleko za našimi evropskými.  I Úmluvu o právech dítěte podepsaly všechny země světa kromě Somálska a Spojených států. Další oblastí, ve které je USA spíš odstrašující příklad ve věci doslovné svobody člověka, je jejich vězeňský systém. Začíná se tam konečně mluvit o pokřivené justici a vězeňském průmyslu. Během posledních zhruba třiceti let se tam legislativními úpravami markantně zvětšilo množství vězněných. Vězeňství je velký byznys, je to nástroj k tomu, jak zacházet s chudší částí populace, vězněním se v podstatě řeší třeba nezaměstnanost. Odnětím svobody trestají i banální trestní činy. Na první pohled si řekneme, že je tam asi tedy vyšší zločinnost, ale ukazuje se, že to tak vůbec není.

Člověk může jít do vězení za něco, co je u nás třeba pouhý přestupek?
Ano, ale je to především byznys. Bezpečnostní průmysl je tam předimenzovaný. Funguje to díky nastavení mnoha věcí, třeba i institutů trestního procesu. U nás prakticky neexistuje vyjednávání o trestu, jak ho známe z amerických filmů. Nebo zásada, že státní zástupce se rozhodne, co bude trestat a co ne, to je nám velmi cizí. Systém justice tak vyrábí vězně přes míru nutnosti. To je něco, z čeho jde hrůza. 

Pokud TTIP neschválí všechny členské země, tak to neprojde?
To se vlastně stoprocentně ani neví. Jsou zde různé právní názory. Ptali jsme se na to zástupkyně Evropské komise a zjistili jsme, že se na to různí názory Evropské rady a Evropské komise. Komise tlačí na to, že by to ani národní parlamenty schvalovat nemusely, stačilo by, kdyby to schválil Evropský parlament. Opačný názor má Evropská rada, který by snad měl podle posledních zpráv převážit. Dle něj by tyto návrhy musely schválit všechny národní parlamenty. Doufáme, že se najde nějaká země, která to odmítne. Já jsem optimista, protože v případě úmluvy ACTA, která v roce 2012 postavila na nohy internetovou komunitu a měla zavést, zjednodušeně řečeno, kontrolu internetu, se podařilo ji zvrátit. Byl to podobný případ jako TTIP, dohoda se upekla potají, na objednávku velkého byznysu a vypadalo to, že v Evropském parlamentu hladce projde. Když se to ale dozvěděli lidé, začali psát svým poslancům a začalo se veřejně protestovat. Řada poslanců změnila svůj postoj, řekla, že to nepodepíše a neprošlo to. Zafungovala demokracie, což je skvělá zpráva. A na to my spoléháme.

Existují nějaké kroky, které můžeme jako občané udělat rovnou? Tady od počítače? Máte připravený nějaký dopis, pod který se můžeme podepsat, petici, nebo seznam poslanců, na které se můžeme obrátit?
V tuto chvíli sbíráme podpisy pod Výzvu za transparentnost při vyjednávání, online ji lze podepsat zde, papírové formuláře rádi pošleme, stačí si o ně napsat na iure@iure.org. Tato výzva je určena vládě a má být signálem směrem k exekutivě. Tam je také prostor, chceme, aby vláda začala o trochu lépe hájit zájmy své země. Výzva je i nástroj k tomu, aby se o vyjednávání TTIP vůbec začalo více mluvit. Připravujeme také seznam europoslanců, které jsme už sami oslovovali v různých fázích vyjednávání, a kterým budou moci lidé napsat. Ze zkušenosti s jinými programy víme, že díky jednání s vládními úředníky se nám podařilo leckteré úpravy zákonů prosadit, například v případě exekucí. Víme, že funguje osobní kontakt, přijít za svými volenými zástupci a promluvit si přímo. Funguje to mnohem lépe než dopisy. Když to udělá hodně lidí, tak věříme, že se to může změnit. Nepodceňuji sílu zájmů, které za tou dohodou stojí, ale na kauze ACTA se ukázalo, že volení zástupci nakonec jednali v zájmu lidí. Tím také argumentuji, když na lidi padne malomyslnost z toho, jakým způsobem je TTIP chystaná už řadu let a jaký za ní stojí mocný byznys a zájmy. Snažíme se předávat dál, že aktivity proti TTIP smysl rozhodně mají.

Jen asi musí volení zástupci vědět, co lidi chtějí.
Proto chystáme jednoduché pomůcky, jak oslovit především ty nerozhodnuté nebo ty, kteří nejsou jasnými zastánci dohody. Někteří europoslanci jsou už teď jasně proti úmluvě.

Můžeš někoho jmenovat?
Proti TTIP je určitě Jan Keller, který se ekonomické moci věnuje dlouhodobě a jemu nebylo třeba nic vysvětlovat. Velice kritický pohled má Pavel Poc, což je biolog, proto se zajímá především o dopady v oblasti zemědělství, bezpečnosti potravin a chemikálií. Další je europoslankyně Kateřina Konečná, která se TTIP věnuje opravdu s nasazením a erudicí. Mnoho dalších europoslanců se zatím nevyjádřilo, ale věřím, že všechny kluby budou mít část členů proti TTIP.  To jsou čeští europoslanci. Z ostatních zemí jsou mezi odpůrci úmluvy především Zelení. Česká Strana zelených a Piráti se tématu věnují velmi poctivě, mají vlastní studie a argumentační prohlášení, rozhodně to nejsou jen nějaké výkřiky proti TTIP. Bohužel pro kampaň nejsou v Evropském parlamentu zastoupení, pomáhají ale organizačně na společných akcích. Naší železnou zásadou je, že pokud jakákoliv politická strana prosazuje to, co my, bavíme se úplně s každým. Za špatná rozhodnutí také zkritizujeme úplně každého. Zkrátka nepreferujeme ani nevylučujeme žádnou politickou stranu. Jde nám o věc. Jako nevládní organizace se nehlásíme k nikomu, to ani nejde.

Je text návrhu TTIP někde k přečtení?
Ne, o tom se vyjednává. Jsou zveřejněny nějaké zásady vyjednávání, takzvaný mandát a obecné pozice. Když se něco dojedná, v obecné rovině o tom Komise vydá zprávu. Argumentují tím, že utajují proto, aby neodkryli své pozice ve vyjednávání druhé straně. Tím ale přiznávají, že to určitě nebude dohoda, která prospěje všem, jak nám ji servírují. Je to dohoda „kdo s koho“.

Jak tedy ty víš, co tam je?
Existuje mnoho uniklých materiálů, mimo jiné požadavků lobbyistů.  Obsah některých kapitol je Komisí představen, ne však samotný právní text. Proto známe v kostce obsah nebezpečných kapitol jako je takzvaná regulatorní spolupráce nebo kapitola o arbitrážích. Na tlak občanů z celé EU, a petice se třemi miliony podpisů, se podařilo prosadit zveřejnění těchto dílčích věcí. Není to úplně kompletní text, ale máme z toho obrázek o podobě úmluvy. Studovat ty dostupné materiály je pak práce pro tým analytiků, aby odhalili zavádějící informace. Třeba kapitolu o udržitelném rozvoji musel celou podrobit pečlivému zkoumání právník, specialista, aby řekl, že jde o proklamativní, zcela slabé ustanovení, které může být převálcované tvrdým ustanovením v jiné části textu, třeba o ochraně investic. Laik nemá šanci se v tomhle mixu specializované právničiny, PR Evropské komise a vyložené propagandy vyznat. Co bude úmluva obsahovat, na sto procent nevíme, neví to nikdo, ale z toho, co se ví, třeba existence institutů jako arbitráže, regulatorní spolupráce, to jsou prostě zjevně nepřijatelné věci.
Také máme zkušenosti s podobnými dohodami, které existují. Třeba dvoustranné dohody o ochraně investic, kterých má Česká republika hodně. Typicky úmluva se Spojenými státy je těžce nevýhodná pro Českou republiku, především v otázce arbitráží, to přiznávají i oficiální místa. Podobná úmluva NAFTA (North American Free Trade Agreement) mezi Mexikem, USA a Kanadou způsobila obrovskou ekonomickou katastrofu pro miliony mexických, ale i severoamerických farmářů. Posílila pouze velký agrobyznys. To, že v USA dnes staví plot proti Mexičanům, kteří přišli o obživu v zemědělství, je důsledek téhle dohody.
Zkrátka naše kritika TTIP je solidně podložená zkušenostmi.  Typicky arbitráže, na kterých tam byznys úporně trvá, jsou ďáblův vynález, nástroj, kterým se obcházejí parlamenty a zákony. Arbitrážní doložky kritizuje už i Komise OSN pro obchod a rozvoj a varuje země, ať je neuzavírají. Rozvojová země jakou je Indonésie, dokázala dát arbitrážím stopku. Možné to je, není to nic nezvratného, ale země musí mít sebevědomou reprezentaci, která ví, co je v zájmu lidí. O čem se také hodně mluví, je případ Argentiny, která v době krize zmrazila ceny vody, aby byla dostupná pro všechny lidi a byla za to žalovaná Veolií za ušlý zisk. Philip Morris žaluje Austrálii, která omezila propagaci tabáku. Takto arbitráže působí, to je jejich cíl a o nich už víme dost, nejsou to mýty. Když tato nebezpečí někdo nevidí, tak je těžce neracionální.

 

Údajně není TTIP nic nového, snahy o podobnou mezinárodní úmluvu už tu byly i dříve, je to tak?
Ano, není to vůbec novinka. Mnohostrannou dohodu o investicích (MAI) protlačoval mezinárodní byznys v rámci Světové obchodní organizace na konci devadesátých let. Dostalo se to na veřejnost a vedlo to ke vzniku takzvaného antiglobalizačního hnutí, kdy byly protesty v Seattlu a v dalších městech, dokonce i v Praze. Ale ani tehdy se příčinám média nevěnovala. Dojem většiny lidí je dodneška ten, že demonstrující byli iracionální aktivisté protestující proti všemu. Důvodem byla snaha prosadit MAI skrze mezinárodní organizaci a mezinárodní smlouvu, což je mimořádně rafinovaná taktika. V národních parlamentech přece jen lidé vědí, co se tam projednává a nedovolili by to. Pokud to přijde „shora“, že to ostatní státy podepíší a do parlamentů to přijde až potom, tak se to bere jako dané a je mnohem menší prostor pro odmítnutí celé smlouvy.  Vžil se pro to výraz praní špinavé politiky (policy-laundering). Tehdy se to nepodařilo díky protestům, díky občanské angažovanosti. Kdyby ta dohoda prošla, státy by se dostaly do totálního područí mezinárodního byznysu a staly by se z nich pouhé loutky, kterým by zůstala v podstatě jediná pravomoc, a to ta represivní, a to lidi naštvalo. TTIP je také tento typ dohody. Proto nejsme bezdůvodně optimističtí, když předpokládáme, že se nám to může povést.

Myslíš si, že snaha o globalizaci během let sílí, že je důraznější?
Nejsem na to expert, ale v některých oblastech se lidé hodně emancipují. Rozšiřuje se i u nás povědomí, že systém, ve kterém žijeme, je špatný - neudržitelný a naprosto nevýhodný pro většinu lidí. Problém je, že neexistuje žádná velká alternativa, nějaká vize. Ale já si myslím, že možná ani žádná není třeba. Je nutné nejdříve bojovat proti těm největším tlakům. Co považuji za klíčové: nesmíme ty globální ekonomické síly přeceňovat, i když se zdají všemocné. Vedlo by to k malomyslnosti, ale hlavně to neodpovídá realitě. Ve skutečnosti ten systém stojí na hliněných nohou a chce to jen odvahu. V době velké finanční krize v roce 2008 se nalily neuvěřitelné veřejné peníze do sanace bank a to byla promeškaná obrovská příležitost. Tehdy byl byznys opravdu na kolenou, a kdyby se to tehdy využilo a nastavila se nová pravidla, mohlo se změnit mnohé. Některé země to tak udělaly, například Island, který nepřijal všechny podmínky Měnového fondu. Ukázalo se, že to jde. Sanace bank je velkým zdrojem problémů systému. Někteří ekonomové říkají, že další krize je na spadnutí a vidí v ní i příležitost ke změně. V knize Ekonomix je jedna věc, která se mi moc líbila – protože je všechno těsně provázané, tak se skrze tu provázanost šíří nejen negativní věci, ale i ty pozitivní kroky. Takže stačí zlepšit i jen jednu oblast, promítne se to všude možně. To bychom měli mít na paměti.

Takže si myslíš, že máme šanci?
To si netroufám odhadnout, nikdo neví, jak to bude za deset let. Ale optimismus určitě mám. Když lidé myslí pozitivně, tak se to dobré skutečně děje.

V co věříš, Heleno?
Jsem ateistka, ale věřím v pozitivní myšlení. Poslední dobou mám čím dál tím větší úctu k přírodě, k životu jako takovému. Věřím i v lidi a v to, že každý má v sobě něco dobrého.

Děkuju ti, Heleno, za velice zajímavý a poučný rozhovor. Doufám a věřím spolu s tebou, že peníze svět neovládnou.