MICHAL TROUSIL A VERONIKA JAŠÍKOVÁ

Jejich antikvariát a knihkupectví Abnormalizace v Hořicích v Podkrkonoší navštěvuji už třetím rokem a napadlo mě pozvat majitele na rozhovor. Vždyť provozovat dnes malý obchod s knihami není určitě finanční terno a jistě bude mnoho lidí zajímat, jak se malým knihkupcům žije a v čem spatřují smysl své práce. Mluvil se mnou především Michal, Veronika do rozhovoru občas přispěla, pokud se zrovna nevěnovala dvěma dětem, které měli s sebou.

Jak se vám daří po finanční stránce?
Je to stabilní. Díky tomu, že to máme jako vedlejší příjem, utáhneme to.

Co děláte jako hlavní zaměstnání?
Veronika je na mateřské a já učím na univerzitě v Hradci Králové. Geografii, dějiny kultury, etiku, politickou geografii, společensko-vědní obory, co je potřeba. Mé druhé jméno je Všeučil.

Jak jste začínali?
Nejdříve jsme provozovali stánek, jezdil jsem na různé akce prodávat knížky. Tam se ukázalo, že je to ekonomicky rozumné a efektivní. Všichni se mě stále ptali, kde mám obchod. Když jsme se přestěhovali do Cerekvice u Hořic, pronajali si od obce původní už dlouho nevyužívanou prodejnu textilu, a tam jsme měli knihkupectví otevřené dvakrát týdně odpoledne. Teď jsme už tři roky v Hořicích, kde máme společně s kamarádkou, Růženkou Pourovou - „Veselou čarodějkou“, která prodává kameny, obchod na hlavní ulici. Spojili jsme síly, a protože máme omezenou pracovní dobu, brigádníky, důchodce i studenty, mohu to stíhat i při práci. Stejně spoustu práce do školy dělám na internetu, nemusím fyzicky sedět v Hradci a práci si udělám v klidu v obchodě.

Je stejný zájem o knížky jako o kameny?
Ano, opravdu to vychází dlouhodobě půl na půl.

Prostory v Cerekvici jste tedy opustili?
V Cerekvici už máme jen sklad knížek a nově je tam zřízen ART-tellier. Umělci tam dělají workshopy s dobrovolnými příspěvky. Naučte se suchou jehlu a podobně.

To učíte vy?
Ne, to dělají především kamarádi z Hradce, výtvarníci, kteří nemají své ateliéry. My jsme dlouho někoho hledali, protože je škoda nechat nevyužitý takhle pěkný prostor na návsi. Zásadní roli sehrála výtvarnice Jana Mentbergerová, která přivezla velký grafický lis a Standu Štěpa, který se přestěhoval z města a dnes se tam o vše stará. Také se hodně zapojila i místní paní Iveta Vostálová.   

Co se tam všechno učí?

Hlavně grafické techniky, suchá jehla, linoryt, to je docela úspěšné. Máme tam ten velký grafický lis. Paní Vostálová vede kurzy háčkování a to má také úspěch. Před Vánoci se vyrábí adventní věnce, před Velikonocemi malovaná vajíčka a podobně. Nově tam chodí jednou za dva týdny i děti ze školy, z osmé a deváté třídy, na výtvarnou výchovu. Je to vlastně takové místní kulturní centrum. Je to pozitivní v tom, že pokud chtějí lidé někam zajít a nechtějí zrovna do hospody, mají místo, kde se mohou setkávat.

Chodí k vám pro knížky určité typy lidí, jste něčím speciální?
Stále se vrací štamgasti a jejich společným znakem je, že prý už nemají knihy kam dávat. Ale stále chodí. Také nás navštěvují turisté, hlavně v létě. Určití lidé také chtějí knížky speciálně ode mě, i když by si je mohli koupit jinde, chtějí nás podpořit. Napíší přes facebook a objednají si knížky poštou. Máme tam dvě křesílka, kde si mohou lidé odpočinout, posedět, něco přečíst. Je to alternativa k rychlému konzumnímu nakupování. U nás je možnost zpomalit. Lidé tam sedí třeba dvě hodiny a prohlíží si knížky, čekají, než jim pojede autobus nebo než půjdou vyzvednout dítě ze školy. Hlavně výletníci jsou nadšení, že tam máme křesla, že si mohou odpočinout. Nebo přijde pán a paní, pán si prohlíží knihy a paní si v křesle listuje v časopise. Pak ji třeba zaujmou polodrahokamy a každý si něco odnese.
Nedávno nám ale říkala jedna paní z knihovny, že někteří lidé se k nám asi bojí chodit.

Čeho se bojí?
Že prý je to jiná kultura. Je to jiné než supermarket a také je to malé. Vejdete dovnitř a hned tam máte prodavače, který si čte. Je to více osobní.  Tím, jak jsme malí, snažíme se orientovat na kvalitu, téměř žádný brak se u nás nenajde. Mám tam staré i nové knížky, abych měl širší nabídku, a především u nových knížek se soustředím na kvalitní tituly. Zaměřuji pozornost také na aktuální dění a podle toho vybírám knihy do výlohy. Když vystavím knihy Ukrajina zpívá nebo Dějiny Ukrajiny, Ze světa islámu, Korán, Duchovní cesty islámu, o islámské mystice a podobně, lidi se diví. Už se mě také ptali, zda se nebojím to tam mít. Ale lidé se zastaví, listují, někdy se ptají. I když si nic nekoupí, vystavené tituly je donutí nad věcmi přemýšlet. Šlo nám i o to, aby obchod plnil i společenskou funkci, že se u nás lidi sejdou.

Funguje to?

Ano, řada lidí k nám přijde proto, že si chce popovídat, například o politice.

Jste k dispozici?

Ano, jsem, i když u některých lidí raději mlčím. I zákazníci se často baví mezi sebou, je to společenské centrum.

Nepřipadáte si trochu jako venkovský učitel?
Přesně tak, jeden můj bývalý učitel mi říkal, že jsem takový páter Vrba z F. L. Věka. Libor Dvořák z Českého rozhlasu zase říkal, že jsme takoví zapadlí vlastenci.

Jakou literaturu upřednostňujete vy osobně?
Společensko-vědní, sociologickou, odbornou literaturu. Je to práce, povinnost, ale zároveň mě to baví.

Beletrii ne?
Dal jsem si závazek, že po práci alespoň nějakou beletrii přečtu, ale už ani to nedělám. Občas si před spaním přečtu nějakou poezii, je to krátké.

Říká se, že lidé dnes nečtou, je to z vašeho pohledu pravda?
Čtou méně než dřív, ale stále čtou. Inteligentní lidé budou číst vždycky. Obrovsky se zvětšilo množství vyhozených knih, které lze nalézt u popelnic. Abyste s toho vybrali slušné knížky, je dobré vědět, co stojí za to odnést, musíte poznat kvalitu, alespoň trošku. Když to nabídnete lidem, kteří to ocení, jsou šťastní, že koupili takový skvost za pár korun.

Takových lidí asi moc není, většina lidí nakupuje v supermarketech a Levných knihách.
Já musím primárně za lidmi, být specializovaný, k tomu slouží ten stánek. Výběrová literatura na výběrové akce. Pak někteří přijedou za mnou, protože mě viděli ve stánku a ví, co nabízím. Kamenný obchod je nadstandard.

Stane se, že se na akci ve stánku neprodá nic?
Občas se to stane, naposledy v Ostroměři na Slavnosti obce, kam přišlo určitě tisíc lidí. Na programu byly mimo jiné nějaké Kroky Michala Davida a knihy nezajímaly nikoho, ani se nepřišli podívat. Je několik možností. Buď se přijdou podívat a nenakupují, nebo chodí, dívají se a nakupují anebo ani nekoukají, ani nekupují. A to bylo v Ostroměři. I kdyby přišlo deset tisíc lidí, na takovéhle akci tržbu neudělám. Pak ale jedu na akci, kde je tři sta lidí a trhají mi ruce.

Je asi třeba vybírat si typy akcí.
Ano, lepší je alternativa. Třeba festival  Cultural Reggae Vibez v Hořicích. Ten má u většinové populace v Hořicích nálepku, že se tam scházejí feťáci a pochybné existence. Vždycky si říkám, že bych těm lidem chtěl ukázat, jak tihle feťáci čtou. Dredaté máničky mi trhají ruce! Kupují náročné tituly. A pak jedete na mainstreamovou akci tzv. slušných lidí, kde knihy nikoho nezajímají.

Předsudky a stereotypy zřejmě fungují.
Ano, ale bohužel i u nás. Přijde do obchodu člověk, který vypadá jako bezdomovec nebo postižený, člověk by ho politoval. Pak mi řekne, že čte ve třech jazycích. Chlapi ve špinavých montérkách si odnášejí kupu knížek, kupují odbornou literaturu. A dáma v kostýmku krade časopis za pět korun. Kolegyně „Veselá čarodějka“, etnická Romka, která u toho byla, běžela za ní a volala: Paní, ale to je na prodej! Absurdní situace, cikánka běží za dámou v kostýmku, která ukradla časopis za pět korun!

Děláte i nějaké propagační akce?
Pořádali jsme například besedu s Táňou Fischerovou na radnici v Hořicích, přednášku dvou našich kamarádů, kteří žijí v Indii o ajurvédě v knihovně, besedu o ekosadu místního biozemědělce Dušana Jonáka, také autorské čtení básníků u nás v krámku a přednášku ve Smetanových sadech významné regionální osobnosti Ivo Chocholáče o tajemné kresbě v Podkrkonoší.

Je vidět, že to je pro vás radost, že to není jen způsob vydělávání peněz.
Přesně tak, baví nás to a pro mě je to také forma politického aktivismu. Když dám do výlohy Dějiny Ukrajiny a vedle toho Dějiny Ruska nebo Mráz přichází z Kremlu a Ze světa islámu, je to impuls, aby lidé přemýšleli a nepřijímali všechny zjednodušené informace, které se valí ze všech stran. A nejlépe si o tom něco přečetli a vytvořili si názor sami.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste sám dělal politické přednášky k aktuálnímu dění? Že by si třeba v Hořicích přišli lidé poslechnout něco i islámu.
O tom jsem přemýšlel, ale je to tenký led. Na základě své odbornosti bych přednášel pro veřejnost asi dost nesrozumitelně. Na vysoké škole se očekává, že studenti něco znají ze střední školy, takže se nezdržuji výkladem základních věcí. Bylo by velice těžké připravit přednášku pro širokou veřejnost, aby se v tom posluchači neztráceli. A za další je tu riziko, že se to zvrhne v nějaké konflikty.

Máte obavu z toho, že by se s vámi někdo hádal?
To snad ani ne. Spíš že bych mohl odradit zákazníky. Jak je to ve Švejkovi: Host jako host. Stalo se nám, že do obchodu přišla paní a začala nadávat na cikány, že to mají v genech a podobně. Byla u toho kolegyně, Romka. Říkali jsme jí: takže i ona? A paní se začala bránit, že ona prý ne, že ona je slušná a vzdělaná. Paní jsme u nás už vícekrát neviděli.

Asi se stydí.
To nevím. Jakmile se začne zobecňovat a házet všechny do jednoho pytle, je to špatné. My ale nechceme ztrácet zákazníky. Také k nám chodí jeden pán, který je velký, náruživý čtenář. Kupuje krásné knížky, je mu jedno, kolik u nás nechá peněz, ale jakmile začne mluvit o tom, že by všechny cikány střílel, tak raději mlčím a myslím si svoje. Kdybych se s ním začal hádat, tak už nikdy nepřijde. A to je úskalí těch přednášek. Už takhle jsme dost názorově otevření a tohle by nám uškodilo. Stačí to, že lidé tuší, že jsme členy Strany zelených. Základní organizace v Hořicích jsem já, manželka a ještě jedna paní. Čili děláme jemný, opatrný politický aktivismus, musíme se chovat tak, abychom si neodradili zákazníky. Náš zákazník, náš pán. Ve velkém městě bych se nebál to víc rozjet.

Když lidem váš názor podáte neagresivně, třeba se alespoň zamyslí, ne?
O to se snažím právě knihami ve výloze a nabídkou ve stánku, kombinací knížek.

Jak na to lidé reagují?
Nedávno mi nějaký člověk vyčítal, jak mohu mít vedle sebe Klause a Putina. Především na akcích, kde se lidé opijí, mívají komentáře.

Kde knížky sháníte?
Ze začátku jsem hledal inzeráty na webu, kde je nabízejí lidé ve větším množství. Nyní už jsem knihami zavalený, takže žádné nesháním a lidé je chodí nabízet sami. Nabídka je vyšší než poptávka. Jednou jsem byl na jarmarku v Miletíně, lidé chodili, koukali, kupovali a vedle mě byl někdo se stánkem a u něho nic, nešlo mu to. Byl to nepříjemný pán a říkal mi: kde to bereš, ty knížky? Odpověděl jsem mu, že v kontejneru, jenom překvapeně zíral a nic na to neřekl. Ale nelhal jsem, knížky někdy najdu opravdu i u kontejneru. Člověk se diví, co lidé všechno nevyhodí. Často nepoznají, co má cenu a co je bezcenné. Kdysi jsem vyhodil nějaký sovětský válečný román z padesátých let a potom na mě na internetu asi rok vyskakovalo: koupím tuto knihu až za pět tisíc! Vzpomínal jsem, jak jsem ji měl v ruce a vyhodil ji. To jsem si nadával.

Ne všechno z ruské válečné literatury je špatné, já považuji za jednu z nejlepších knih vůbec Na hrudi obra obláček zlatý od Pristavkina.
Tamto byla ale skutečná agitka, nic hodnotného. Byla mezi mnoha knihami podobného ražení a vyhodil jsem to všechno, člověk dělá chyby, to je riziko podnikání. Ale svým antikvariátem recyklujeme knihy, vytváříme vlastně něco hodnotného z odpadu.

Dostane se vám do ruky někdy vyložený skvost?
Stalo se mi to párkrát. Bylo to vždycky součástí většího množství knih z výkupu. Většinou si lidé přejí, abychom si odvezli všechno, nechtějí, abychom si to přebírali. Doma se v tom hrabu a najdu. První byla kuchařka z roku 1817 a tu jsem prodal asi za sedm tisíc. Druhý byl svázaný ročník časopisu Listy poučné pro řemeslníky a hospodáře z roku 1837. To se prodává asi za tři tisíce. Vedle starých Čtyřlístků to jsou asi jediné vzácné úlovky.

Nedávno jsem takhle na inzerát koupila ročenku Posla záhrobního z roku 1905 asi za tisícovku, to jsou poklady!
To se neobjevuje, to lidé nenabízí. Ani je mnohdy nenapadne, že by to někdo mohl chtít a spálí to. Tuhle mi paní říkala, co spálila starých pohlednic.

Pohlednice a známky také prodáváte?
Ne, tomu nerozumím, ale lidé se po nich docela ptají. Také se zajímají o mince. Sortiment starožitnictví, které v Hořících chybí.

Jak vás vlastně napadlo začít prodávat knihy?
Když jsem se stěhoval od rodičů, zjistil jsem, kolik knih ve skutečnosti mám, mnohé z nich dvakrát. Také za ty roky stouply ceny knih. Co jsem kdysi koupil za sto padesát korun, tak to dnes v antikvariátu stojí tři stovky. Řekl jsem si, že bych to mohl zkusit prodávat, jezdit na výběrové akce s výběrovými knihami. A protože mám normální pracovní poměr, nejsem tak zatížený nutností výdělku. Sehnal jsem si stánek, zaplatil živnostenský list a bylo to. Když jsem viděl, jak to jde, začal jsem se tomu věnovat skutečně intenzivně. Knížky jsou třeba levnější než pivo s klobásou a ta hodnota je úplně jiná. Za ty čtyři roky jsem byl na těch kulturních akcích málokdy v mínusu. Dalším důležitým důvodem bylo to, abych si mohl kupovat knížky sám pro sebe za velkoobchodní ceny.

Stává se vám, že si někdo koupí knihu, přečte ji a přinese ji zpět?
Jedna paní nám je nosí. Prý že už to přečetla a tady to máte zpátky, peníze zpět nechce. To jde, akorát je to administrativně složité. Musím evidovat i dary. Někdo přinese knížky, tady to máte, nic za to nechci a uteče, to je problém, protože musím prokázat, že nejde o kradené knihy. Když najdu něco u kontejneru, musím zapsat datum, adresu kontejneru, všechno zaevidovat. Není to jednoduché.

Odmítáte nějaké knihy?
Nechci Jiráska, toho má každý druhý doma. Budovatelskou literaturu, staré autoškoly, sešity detektivek na levném papíře.

Co se nejvíce prodává?
Dětské knížky, umění, léčivé rostliny, příroda, chovatelství. Takové knihy, třeba o chovu koz nebo slepic téměř nově nevychází a přitom je o ně ohromný zájem. Současné knihy o permakultuře jsou zase příliš drahé, Jakmile stojí kniha více než tři sta korun, lidé se ošívají.

Co říkáte na čtečky?
To je prokletí. Jak říká Marian Pala: čtečkou stůl nepodložíš. Představa, že zdědím po babičce čtečku, nebo že někomu dám k Vánocům soubor do čtečky, není pěkná. Je to stejné jako s hudbou. Před třiceti lety jsme poslouchali muziku na magnetofonových páscích nebo na elpíčkách. Když tu muziku chci mít i nadále, musím stále investovat do přenosu hudby na jiný nosič. Pokud mám čtečku, za deset, dvacet let budu kupovat nové zařízení, to znamená nekonečné investice. Zatímco knihu mám sto padesát let stále stejnou a její cena roste, pokud je kvalitní. Navíc u čtečky jde ta estetická stránka úplně stranou, od vazby, přes typografii až po ilustrace. Čtečka nevoní.

Když říkáte, že vaše knihkupectví působí i jako místo, kde si lidé popovídají s vámi nebo i mezi sebou, máte pocit, že se nálada ve společnosti mění?
Dříve měl dobrý farář psychoterapeutickou funkci. Dnes dobří faráři nejsou, psycholog je daleko, je drahý nebo vám dá pilulky. Lidé jsou víc frustrovaní než dřív a potřebují nějakou terapii, vypovídat se.  Jsou uhonění, bojují o přežití. Mají čím dál tím méně peněz a zostřuje se kontrola, to nejsou důvody k optimismu. Jsme pouze lidský zdroj. Dnes lidský zdroj, zítra lidský odpad. Tlak vyvolává protitlak. Ale je zároveň více vidět hledání alternativ. Na akci v ekosadu se sjeli lidé z celého kraje, pro velký zájem jsme museli lidi odmítat. Doteď píší, zda se bude zase konat něco podobného. Vidím to i ve škole, kde učím také dálkové studenty, lidi ve věku mých rodičů. Lidé zoufale očekávají, že jim někdo řekne, co mají dělat. Vidí, že takhle to dál nejde a dívají se na mě a na každého, a chtějí vědět, jak jinak žít.

Jaký máte názor na elektronickou evidenci tržeb, která se vás také bude týkat?
Udělal jsem si soukromě případovou studii, průzkum a oslovil jsem deset firem. Chtěl jsem od nich nabídku toho, co budu potřebovat a kolik to bude stát. Kompletně hardware a software, abych mohl mobilně, se stánkem, být připojený na internet a na finanční správu, abych splnil zákonnou povinnost. Tiskárnu na tisk účtenek a tak dále. Odpovědělo mi devět firem, z toho pět jasná čísla. Průměrné náklady byly zhruba dvacet tisíc korun. Kdybych ovšem chtěl prodávat na akci a u toho mít zároveň otevřený obchod, vyšla jedna nabídka na 40 tisíc a druhá na 100 tisíc. Že to bude stát maximálně pět tisíc je lež jako věž. V Chorvatsku to i podle odborných studií nefunguje, snaží se to obcházet jak to jde. Když mají nával v hospodách, nejde to fyzicky zvládnout. Jsou samozřejmě výpadky internetu a lidé žijí v hrůze, že když nevydají účtenku, zavřou jim provozovnu. V sezóně jim na týden zavřou hotel. Na tři dny zavřou diskotéku. V příhraničních oblastech, kde je horší připojení, třeba veterinář, který jde někam na salaš ošetřit ovci, nemůže v kopcích vytisknout účtenku, hrozí mu, že přijde úředník a zavře mu živnost.
Náklady jsou pro mě jako pro drobného živnostníka ohromné a při začátku podnikání by náklady stouply na dvojnásobek, takže bych ani nezačal, bylo by to příliš riskantní. Nechtěl bych do toho tolik investovat, kdybych nevěděl, jak to půjde. Pro malého živnostníka je to obrovská zátěž, představuje to třeba nájem za čtyři měsíce, pro Babiše jsou to haléře. Zároveň to bude pro nás znamenat uzavření provozovny v Cerekvici, protože registrační pokladna musí být v každé provozovně, jinak nesmíte prodávat, a také uzavření obchodu v Hořicích, když jsem na výjezdu se stánkem. Zanedbatelné není ani bezpečností riziko. Pokud se ani americká vláda nebyla schopná ubránit útokům hackerů, jak chce česká vládat zabezpečit důvěrné obchodní informace? Když budu chtít zničit konkurenci, zaplatím hackera, aby mi zjistili, co se mu nejlépe prodává a podobně. Nebo by stačilo, aby mu měsíc nešel internet, to ho zničí. Pokud máte víc stánků, musíte mít do každého z nich krabičku na tisk účtenek, připojení na internet z chytrého mobilu a všechno, co je třeba. Třeba kamarád má hospodu a jednou za rok má na velké akci, při příležitosti výročí bitvy na Chlumu, několik stánků. Točí pivo, opéká klobásy a podobně. V každém tom stánku to všechno bude muset mít, kde na to vezme? Sežene peníze, jistě, ale jsou to obrovské náklady, které nejsou investicí, žádným zlepšením služeb, je to jenom něco, co je nutné k tomu, abych mohl fungovat jako doposud. Nebo kapela, která na koncertě prodává publiku kapelní trika a cédéčka. Bude potřebovat připojení na internet a tiskárnu.

Od kdy to má platit?
Opozice se to snaží brzdit, ale Babiš s tím spojil svou politickou budoucnost, takže to určitě bude. Naposledy se mluvilo o tom, že by to začalo od listopadu letošního roku. Povinnost dávat účtenky je naprosto v pořádku a s tím souhlasím. Mám sešitek za patnáct korun, napíšu účtenku kdekoliv, nic složitého. Ale já musím mít chytrý mobil, tiskárnu, musíte to hlídat, aby vám to na stánku někdo neukradl. Do toho začne pršet, navlhne to. Dalším problémem je připojení na elektřinu nebo nutnost baterií. To představuje zvýšené náklady za místo a také omezený počet míst, kde mohu prodávat. Jde o svobodu. Potvrzuje to trend, kdy se stáváme čím dál závislejšími na technologiích. Nepůjde internet a já si nekoupím ani rohlík. Někdy v osmdesátých letech slavný německý sociální filosof Jürgen Habermas napsal , že dochází ke „kolonizaci přirozeného světa technologickou a ekonomickou mocí“. Přijde doba, kdy pokud nebudete mít čip pod kůží, tak nemůžete ve společnosti fungovat, budete úplně mimo. Má dnes člověk vůbec právo být offline? Neexistujete. Ale s životem online je spojeno riziko, kdokoliv vás může skrze technologie zničit.

Máte plán B?
Ne, musíme se přizpůsobit. Nic jiného nám nezbývá. Investujeme do lidí okolo sebe, do reálných sociálních sítí. Rádi bychom se pokusili obnovit možnost směny, barteru, abychom si nemuseli všechno kupovat za peníze. Pokoušíme se žít více sociálním životem.

V co věříte?
Jsem věřící, ale nejsem křesťan. Jsem nevyhraněný, mám asi nejblíže k buddhismu. Od loňského roku s manželkou vidíme, že karma je rychlá, jak říkají buddhisté. Zítra se ti to vrátí, ne až v příštím životě podle učení hinduismu. Když uděláme dobrý skutek, dotyčný to pošle dál.

Praktikujete meditace?
Spíš súfistickou hudbu, to je pro změnu zase islámská mystika.  

Jak byste si přáli, aby na vás jednou vzpomínala vaše vnoučata?
Michal: Jako na dobrého učitele, po kterém máme krásnou knihovnu.
Veronika: Já bych byla ráda, aby se za mě nestyděla, aby se nerděla hanbou při vyslovení mého jména.

Děkuji vám za pěkný rozhovor a přeji vám, ať se vám s knihami i nadále daří.