PETR GOTVALD

Petra jsem poznala úplnou náhodou, když se přidal ke cvičení Falun Gong u nás na zahradě. Zjistila jsem, že je to velmi zajímavý mladý muž pevných zásad a obdivuhodných postojů. Tak jsem ho vyzpovídala a vy se můžete dozvědět, co je to Seberevolta.

Petře, jaká je tvoje původní profese?
Já jsem vyučený opravář zemědělských strojů, ale hned po škole jsem začal pracovat na stavbách a rok na to jsme s mým nejlepším kamarádem Davidem začali dělat číšníky. Docela nám to šlo, tak další rok už jsme byli barmany. Osm let jsme se porůznu věnovali gastronomii, spolu, nebo každý zvlášť. Pak jsem tři roky sloužil ve Valdicích jako vězeňská ostraha a kromě toho jsem dělal různé melouchy, abych si něco přivydělal. Téměř celou dobu jsem dělal dvě denní a dvě noční směny. Po dvanáctkách jsem sedl do auta a jel na hotel, kde jsem strávil čtyři dny. Zavřel jsem restauraci, jel jsem domů, kde jsem se dvě hodiny vyspal a šel jsem na denní do Valdic.

To je div, že ti žádný vězeň neutekl.
Po roce a půl tohohle fungování jsem už byl vyčerpáním trošku mimo. V té době přijel David z Rakouska, kde rok a půl pracoval v restauraci, tak jsem tam zpátky odjel s ním. Tam jsme pracovali v čínské restauraci. Byl to trochu paradox potkat v Rakousku v čínské restauraci tři Čechy. Tam nám to dalo hrozně moc, především co se týče zkušeností.

A jazyka, ne?
Trochu také, ale my jsme se tak trochu svezli s tím, že David už uměl dobře, tak když bylo třeba řešit něco důležitého, řešil to on. Člověk si na to hodně rychle zvykne a už nemá potřebu se snažit naučit řeč. Nedávno jsme se vrátili do Čech a zatím tak trochu odpočíváme a rozhlížíme se, co dál. Máme v plánu rozjet firmu na stříkané tepelné izolace. Gastronomie už máme nad hlavu. Těch lidí, i té práce celkově. Jak se dnes mění společnost, lidé na tebe koukají už ne jako na číšníka jak to bylo kdysi, který přišel ke stolu a byl pán restaurace. Dneska na tebe koukají jako na sluhu. A je jedno, jestli si koupí polévku nebo tam nechá deset tisíc za nějakou oslavu. Přines, podej, všechno je špatně, hojí si na obsluze své komplexy. Jsi vystavená tlaku jak od zákazníků, tak od šéfů. Dnes podnikat v gastronomii není úplně jednoduché. Tak jsme si po devíti letech řekli, že to stačilo. Teď se snažím si život užívat, a hlavně ten život už vidím v něčem jiném, než jsem ho viděl před deseti lety. Peníze nejsou všechno. Chci se zabývat spíš věcmi, o kterých vím, že jsou pro mne vnitřně přínosnější. A jedna z těch věcí je právě Seberevolta, která mě moc pomohla.

Jak ti pomohla?
Nejsem příliš cestovatelský typ, a když jsem odjel pracovat do Rakouska, neuměl jsem jazyk. Navíc čínská mentalita je jiná než naše, než si na tebe Číňané zvyknou, jsou velmi odtažití. Než ti uvěří, že opravdu makáš, že jsi v pohodě, chvíli to trvá. Byla to pro mě stresová situace, bylo to psychicky náročné. V té době jsem byl zasnoubený a moje dívka právě odlétala na pět měsíců do Litvy na Erasmus. Nikdy jsme bez sebe tak dlouho nebyli a to byla pro mě další zkouška. Problémy jsme řešili na dálku a celé to nakonec skončilo rozchodem. A to byla poslední tečka.  Říkal jsem si, že se na to vykašlu, že to nemám zapotřebí. Bydleli jsme tam tři lidi namačkaní v jedné malé místnosti pod restaurací, byly to spíš sklepy předělané na byty, z okna jsme se dívali do zdi. Také jsme časem trpěli ponorkovou nemocí, byli jsme spolu buď v práci, nebo v tom pokoji. Do toho přišel rozchod a já se tam skoro sesypal. A v té nejhorší chvíli přišla podpora z nečekané strany, našel jsem motivační video od zakladatele Seberevolty s názvem Velký člověk. Bral jsem to nejprve jen jako motivaci k tomu, abych se zlepšoval ve cvičení. Potom jsem začal přicházet na to, že to má hlubší smysl, že to má i svou duchovní stránku.  Že je to o spolupráci, o rozvíjení sebe sama, zlepšování společnosti, motivaci mládeže. Dozvídal jsem se, kdo je Revolta, co je Seberevolta. Nějakých osm měsíců jsem fungoval přes motivační videa, články a podobně.

A jak jsi v tom pokračoval po návratu domů?
V Rakousku jsem prošel jakousi duchovní proměnou, začal jsem vidět hodnoty úplně jinde, než jsem je viděl doposud.  Snažím se svůj osobní rozvoj posouvat dál a dál. Vrátil jsem se do Hořic, do mého rodného města, kde jsem vyrostl a viděl jsem, že se tady pořád nic neděje, je to stále to ospalé městečko. Když jsem v Hořicích vyrůstal, také jsem neměl možnost si jít zacvičit, cvičil jsem sám.

A co třeba hořické fitcentrum?
Tam jsme chodili s kamarádem někdy v šestnácti, sedmnácti letech. Nic moc jsme o tom nevěděli, důležité bylo mít velké svaly. Člověk tam přišel, zakroutil rameny a začal něco zvedat. Za půl roku jsem si urval úpony na hrudníku, což mě trápí dodneška. Z nevzdělanosti, z neinformovanosti a z nezájmu obsluhy posilovny se může stát průšvih. Nikdo za námi nepřišel a neřekl: hele, cvičíš blbě.

Já jsem tam chodila také a nepřišlo mi to tak.
Pokud se člověk zeptal, tak mu většinou poradili, ale pokud tam byla děvčata, která s cvičením moc do styku nepřišla, neměla praxi ani kurzy, bylo to horší. Když jsem byl ve Vrchlabí cvičit v moderním fitku, jeden klučina tam cvičil a majitel stál za barem, a když viděl, že dělá chyby, hned za ním šel a poradil mu, aby si neublížil. To se tady v Hořících bohužel nedělo. Navíc moje vlastní zodpovědnost za to, jak cvičím, byla také špatná, nezjišťoval jsem si co a jak, neptal jsem se.  Od toho úrazu jsem fitko úplně vynechal a postupně jsem přešel na cviky s vlastní vahou, funkční tréninky, kruhové tréninky a takové věci. Pak jsem to dohnal do takového extrému, že jsem jezdil na hodinovou lekci za sedm stovek do Prahy do Silové akademie, kde jsme se učili správnému pohybu, jak tělo funguje, jak cvičit, jak napravovat špatné držení páteře a podobně. Tam mě to posunulo kupředu, co se týče efektivity a správnosti cvičení a pohybu. Ještě donedávna bylo mým plánem, že si udělám fitness kurs a budu dávat soukromé lekce. Ale když jsem se víc našel a poznal sám sebe v Seberevoltě, snažím se veškerý volný čas věnovat tomuhle, aby se to pořádně rozhýbalo a fungovali jsme.

Prosím tě, Petře, popiš v krátkosti, o co se jedná a kdo je zakladatelem Seberevolty, to je nějaký rapový zpěvák?
Ano, přesně tak. Seberevoltavznikla před několika lety, založil ji Marek Kaleta, uměleckým jménem Revolta, spolu s Adamem Raw, který je průkopníkem workoutu, což je cvičení s vlastním tělem na hrazdě. Marek měl vizi lepší mládeže bez drog a alkoholu, tak se spojili s Adamem. Lidi za to nemusí platit vůbec nic, je to běžně dostupné. Vytvořili projekt, který fungoval léta a teď došlo k jakési  obměně, ke změnám v organizační struktuře. Vznikl problém, že nebylo přesně stanovené, co to Seberevolta je. Tudíž v těch komunitách začalo vznikat elitářství. Hele, ty kouříš, ty nejsi seberevolťák. Ty piješ pivo, ty nejsi seberevolťák. Lidi si to vykládali po svém. Marek proto sestavil morální kodex Seberevolty, sepsal filozofii. Teď je přesně dané, co Seberevolta je, co není, co je jejím cílem. Dnes je Seberevolta všeobecně prospěšná společnost, už to není jen nějaká komunita na facebooku ve stylu pojďme si zacvičit, uděláme si pěkná bříška. Snad není daleko doba, kdy bude mít Seberevolta stejný význam a dopad, jako měl kdysi Sokol. V každém městě bude skupina, budeme spolupracovat se školami a dalšími organizacemi. Snažíme se expandovat i mimo Českou republiku, a k dnešnímu dni (pozn.: srpen 2016) existuje přes třicet komunit, které se snaží ve městech aktivně něco vytvářet. Události, obecně prospěšné akce a podobně.

Jsou to všechno lidé, kteří se tomu věnují zdarma?
Ano, je to komunita lidí, která se snaží inspirovat své okolí. Scházíme se při cvičení. Někdo k nám přijde, že si chce jen zacvičit, a pak pozná, co to obnáší. Že to není jen cvičení, že jsou tam pozitivní lidé, že se tam navzájem podporujeme. Nestane se to, jako když člověk přijde do nějakého kroužku, už tam panuje jistá hierarchie starších členů a než nováčka přijmou, má docela peklo a koukají na něho skrz prsty nebo se mu dokonce posmívají. To tady u nás vůbec není. Ať přijde kdokoliv, jakéhokoliv vyznání, barvy pleti, je to úplně jedno, zastáváme pravidlo, že všichni jsme si rovni, všichni jsme obyvatelé jedné planety. Když u cvičení vydrží, pozná na sobě fyzické a zdravotní změny, a pak už není těžké přejít k nějakým osobnostním změnám, změnit pohled na svět. Třeba přestat kouřit, přestat pít alkohol, začít si vzájemně pomáhat, začít se zajímat o duchovno, o svůj osobní rozvoj, stanovit si nějaké cíle a způsoby, jak těch cílů dosáhnout. Základním cílem Seberevolty je měnit společnost k lepšímu a hlavním motivačním článkem je právě cvičení. Ale nemusí jít vyloženě o cvičení, snažíme se dát dohromady lidi, kteří vědí, co je baví, nebo kteří chtějí najít to, v čem jsou dobří, na co mají talent. Je úplně jedno co to je. Může mezi nás chodit někdo, kdo rád zpívá.

A co tam dělá, když vy cvičíte?
Může se dívat, může nám zazpívat. Směje se. Může si s námi popovídat. Byl jsem už v několika komunitách, kam zajdou lidi, kteří se ve workoutu nenašli, ale alespoň trošku si zacvičí, mají nějaký zdravý pohyb. Nebo jinak přispějí do celkového mlýna, někdo třeba fotí, jiný natáčí a stříhá videa. Dělají upoutávky, promovidea, sestřihy z exhibic a díky tomu se dostali dál. Dali si přihlášku na filmovou školu a dneska to už dělají profesionálně. Podporujeme lidi v tom, co je baví, o to jde. Neorganizujeme jenom tréninkové sešlosti, kdy se sejdeme a cvičíme, ale děláme i další akce.  Třeba se jen sejdeme, pokecáme, zahrajeme si fotbal, tenis nebo si opečeme buřty. Můžeme jet někam na výlet, děláme i alternativní tréninky, není to vždycky posilování.

Scházíte se i mimo společné akce? Navštěvujete se, jste kamarádi?
Určitě. Chodíme třeba na společné venčení s lidmi, kteří mají pejsky. Schází se ale i komunity mezi sebou. V létě jsem měl možnost účastnit se Seberevolta kempu, které se pořádají jednou nebo dvakrát za léto. Může se tam přihlásit kdokoliv. Ten kemp je absolutně úžasná záležitost, opravdu mění pohled na svět. Člověka to tam neskutečně transformuje, odjíždí vždycky jako někdo úplně jiný.

V čem je to tak jiné než ostatní podobné aktivity?
Úžasné to je v tom, že všichni lidé, kteří tam jsou, jsou stejně naladění. Všechno to jsou pozitivní lidé, každý si povídá s každým, nikdo se ničemu nebrání, nikdo nekritizuje. Je to o zábavě, o pohodě, člověk si připadá jak v jiném světě. To jsem nikdy nezažil, od prvního dne, kdy jsem tam přijel, jsem se mohl bavit s kýmkoliv, jako bychom se znali dlouho. Nikdo neřeší, jak kdo vypadá, je důležité, jaký člověk je. Cvičili jsme, měli jsme přednášky, dostali jsme spoustu informací. Každý člověk měl něco, co mohl předat někomu dál. Krásně se to pospojovalo a člověk odjížděl nabitý novými informacemi a neskutečnou energií, chutí něco ve společnosti změnit, začít makat sám na sobě. Od té doby, co jsou ty kempy, tak jednotlivé komunity vytváří různé události. Třeba zanedlouho se chystáme do Ostravy na společnou akci se cvičením, procházkami a výlety. Vymýšlí se vzájemná spolupráce. Seberevolta se stále rozvíjí a hledají se nové možnosti, jak být lepší a větší. Jak oslovovat širší okruh lidí okolo sebe.

Jak vám tohle jde v Hořicích?
Začali jsme brzy na jaře roku 2016. První měsíc jsme chodili cvičit pořád jen ve dvou, ve třech. Pak najednou přišlo pět nebo šest lidí a to už jsme byli schopní vymyslet nějakou exhibici, předváděčku, kde ukážeš lidem něco o cvičení, že se dá čas trávit jinak než kouřením a povalováním, jak to bohužel dnešní mládež často dělá. Zároveň řekneš pár slov o myšlence Seberevolty, většinou to zaujme mladé lidi, kteří v sobě mají chuť něco změnit, ale nevědí jak a nevědí kam se vrtnout. Pro ně je to motivace a inspirace. Hodně za námi chodí po vystoupeních i maminky, které mají doma mlaďáka a nevědí co s ním. Chtěl by něco dělat, ale neví co. A tohle se jim líbí, celá ta myšlenka.  Takže takhle jsme začínali, po třech měsících jsme udělali naši první exhibici, a od té doby je děláme pravidelně. A také jsme uspořádali závod Run of Clean, který měl neskutečný úspěch. Získali jsme velkou podporu města jak pro tuhle konkrétní akci, tak na celý projekt Seberevolty. Je v jednání nějaké pořádné zázemí, workoutový park na cvičení, kde bychom to mohli rozvíjet dál a lépe.

To bude venku?
Ano, venku. Venkovní hřiště.

A co v zimě?
V zimě se to většinou domlouvá v tělocvičnách základních škol. Věřím, že školy to osloví, máme v plánu od příštího roku organizovat motivační přednášky pro mládež druhého stupně základních škol, ale i pro mladší. O cílech, o tom, co nás baví, jak to najít, jak se v tom udržet a zlepšovat. Chceme, aby děti nad svou budoucností začaly přemýšlet. Aby to nebylo striktní: doma mi řekli, že půjdu tamhle na tu školu, tak já půjdu, i když mě to vůbec nebaví a nic mi to nedává. Ale doma říkali, že prý to bude dobré. My se snažíme podporovat kreativitu, nadšení pro věc. Věříme v to, že když děláš, co tě baví, tak jsi u toho šťastný. A když jsi šťastný, tak to štěstí můžeš dávat dál a inspirovat ostatní lidi. Po přednášce následuje exhibice a potom společné cvičení, kde si to mohou vyzkoušet. V Hořicích jsme měli vystoupení na akci Zámek žije na podporu hořického zámku a po něm za námi stále chodily děti a chtěly se přitahovat, chtěly s námi cvičit. Bylo to úžasné. Také na dětském dnu v Červené Třemešné jsme měli společné cvičení a seběhla se tam všechna děcka, co tam byla. Práce s dětmi má neskutečný energetický náboj. Teď chystáme další exhibice, účast na dětských dnech, a připravujeme přednášky  na školách.

To zavoláte do školy a nabídnete přednášku?
Většinou preferujeme osobní setkání, já sám nebo s někým do té školy zajdu, domluvím si schůzku s panem ředitelem nebo paní ředitelkou. Sedneme si k tomu, já jim vysvětlím, co je myšlenkou Seberevolty, o co nám jde a většinou na to ti lidé dobře slyší. Mládež je dnes v takovém kritickém stavu, takže hodně lidí uvítá pomoc. Najde se minimum lidí, kteří by nás nechtěli v tomhle podpořit. Den strávený na takovéhle akci je vítaný, hlavně ke konci školního roku, kdy učitelé přemýšlí, kam děti vzít a jak je zabavit. Nebráníme se žádnému druhu sportu, rádi zorganizujeme i společné tréninky, sportovní den, stačí nás jen oslovit.

Jaká je věková skladba příznivců a členů Seberevolty?
Jsou komunity, kde mají kluky od třinácti let, i mladší. Ale zacvičit si chodí i lidé okolo padesátky. Nemáme žádné věkové hranice.

Když zavedeš dvanáctileté dítě do nějakého sportovního oddílu nebo kroužku, očekáváš, že za něj nějaký vedoucí přebírá plnou zodpovědnost. Jak je to u vás?
Mluvil jsem o tom po jedné exhibici s jednou maminkou. Byl bych raději, kdyby rodiče menší děti na tréninky doprovázeli, aby viděli, co a jak cvičíme, ale není problém je poslat samotné. Veškeré cvičení samozřejmě přizpůsobíme věku a schopnostem jednotlivců, děti nemohou cvičit to samé, co cvičíme my.  Nejsme ale klasický placený kroužek, všechno je založeno na dobrovolnosti a uvážení každého, co on sám zvládne. Když někomu nebude některý cvik vyhovovat, vymyslíme mu jiný, vyjdeme si vstříc. Jsme zastánci toho, že život je hra, se vším si hrajeme. Vytváříme také síť kapitánů jednotlivých komunit, kteří si mohou vzájemně poradit právě třeba ve vymýšlení cviků pro menší děti a podobně.

Dáváte o sobě vědět zatím jen přes facebook?
Ano, je to především přes facebook a myslím si, že se o nás lidi hodně dozvěděli v létě díky závodu Run of Clean. Po celém městě byly plakáty, lítaly pozvánky, měli jsme udělaný nádherný banner, akci jsme propagovali na stránkách města, v infocentrech. Probíhala anketa, ve které si účastníci vybírali, kam půjdou peníze vybrané na startovném týmů. Lidé nominovali psí útulek, dětský hospic, nadační fond Krtek v Brně, Unicef a lesní školku Lišákovo doupě. V anketě si odhlasovali, že peníze půjdou do útulku pana Musila na Chlumu. Přijeli jsme tam za Seberevoltu, předali jsme peníze, udělali jsme fotku a rovnou jsme pejsky vyvenčili. Bylo to úžasně strávené dopoledne, procházka, pejsci.

Kolik jste vybrali?
Dva tisíce sto korun. Díky tomu závodu jsme si v Hořicích udělali jméno, podařilo se nám dostat se do hořických novin a fotoalbum ze závodu vidělo na stránce města okolo tisíce lidí. Na cvičení se nás už schází více než deset a to hlavně díky tomu závodu.

Jaké veřejně prospěšné akce kromě sbírání odpadků máte ještě v plánu?
Máme naplánovaný hromadný výjezd na darování krve do Hradce Králové a sběr vyřazeného oblečení na charitu. Na hospicu uděláme dětský den. Takových věcí se dá vymyslet celá spousta. Nedávno jsem vytvořil na facebooku událost Sedm dní s úsměvem. První den musíte někoho rozveselit nebo mu udělat radost. Třeba říct paní na kase, která tam celý den pípá zboží, že jí to dneska sluší nebo se jí zeptat, jak se má. Zkrátka být třeba jen slušný a přátelský, jak by to mělo být běžně každý den. Většina lidí úplně rozkvete, nečekají to. Druhý den rozveselíte dva a tak dále. Četl jsem příspěvek u události od jednoho klučiny, který psal, že se usmál na starší paní, která byla smutná. Řekla mu, že je hezký kluk a že mu také zlepšila den, udělali si radost vzájemně. Hezky to tam popsal. Snažíme se vymýšlet i takovéhle symbolické akce, které by měly lidem připomínat, že jsme tady všichni na té planetě spolu a že bychom se tak měli chovat. Pocit úcty, pokory, vzájemné upřímnosti a lásky jde u lidí trochu stranou, takže se jim to snažíme připomínat.

Myslíš si, že dětem a mladým lidem chybí takovýhle přístup? Jsou běžně spíš vedeni k tomu, aby byli tvrdí a šli si za svým. Vaše postoje jsou hodně neobvyklé. Jak se na ně mladí lidé tváří, nejsou rozpačití?
My zastáváme názor, že každý člověk je dobrý. A já osobně věřím tomu, že každý je takový, jaký chce být. Z větší části máme možnost volby ovlivnit to, jací budeme. V dnešní době je bohužel složitá situace. Mladí lidé jsou vystavovaní velmi negativním vlivům jak v médiích, tak třeba i v muzice. Zpívá se o nesmyslech, podporují je v pití alkoholu. Díky tomu jsem přestal poslouchat mnoho kapel, které jsem dříve běžně poslouchal. A díky tomu, že jsem teď nabyl trošku vyššího vědomí, tak jsem zjistil, že oni motivují mladé lidi k tomu, aby hulili, chodili do hospod, ožírali se na koncertech, aby se mlátili, zub za zub. Ty mě urazíš, já ti to musím vrátit, a podobně. To je všechno špatně. Není to ale vývoj posledních pěti let, to je desítky, desítky, možná stovky lez zpátky a postupně se to jen stupňuje. Myslím si, že úspěch to má hlavně u lidí, kteří takové vnitřní cítění mají, osloví je to.

Setkal ses s negativní reakcí? Že by někdo řekl: to jsou blbosti, tohle já dělat nebudu?
Já osobně takhle natvrdo ne, ale když jsme o tom mluvili na kempech nebo setkáních komunit, slyšel jsem, že se setkávají s názorem, že to nemá smysl, že nic nezměníme. To jsou ale většinou lidé, kteří sami ničeho nedosáhli, sami by třeba něco chtěli změnit, ale nenašli k tomu sílu. Tak to haní těm ostatním.  My tohle už ani moc neposloucháme, věříme ve svobodu názoru, takže když si někdo myslí, že to k ničemu není, necháme ho při tom. Ok, my se s tebou nebudeme hádat. Je to pro nás naopak impuls k tomu, zlepšit se natolik, aby on viděl, že to funguje, že jsme to dokázali. Že jsme třeba změnili nějakého člověka. Když za mnou během toho krátkého působení naší komunity přijde člověk a řekne mi, že se už dlouho nehýbal, ale když nás viděl na tom závodu, začal se sebou něco dělat, začal chodit a zajímat se o životosprávu – tak to jsou pro nás skvělé zpětné vazby a proto to vlastně děláme. Díky tomu, že makáme na sobě, snažíme se sami na sobě něco zlepšit, tak měníme i ty okolo. Nemůžeme přijít za člověkem a říct mu: podívej, tohle je super projekt. Když budeš cvičit a budeš si tohleto myslet, tak budeš lepší člověk. Takhle to bohužel nefunguje, takže to musíme udělat nejdříve u sebe a budeme doufat, že to osloví i ostatní lidi. Většina lidí začíná u toho cvičení a pak už není takový problém přejít k těm osobnostním věcem. Učíme se hodnotám, jako je zodpovědnost, disciplína, morálka, tolerance a dalším, které už dnes nejsou tak často k vidění jak by měly být. Naši dědečkové a babičky měli tyhle věci zažité, bylo to automatické a lidi to měli v sobě dané. Mládež už k tomu vychovávaná není. Ale nemohou za to jen rodiče, je to celkové nastavení systému, který nahrává egoismu a bezcitnosti. Je to pozvolná degenerace vědomí společnosti, a u mládeže především. Právě proto se zaměřujeme na mladé lidi, protože právě od nich se to potom odvíjí. Nikomu ale nic nevnucujeme, všechno je to na svobodné vůli každého. Jestli chce přijít, jestli chce odejít, jestli chce tohle cvičit, jestli někdo kouří, je nám to jedno.

Takže to není zákaz – tady mezi námi se nekouří?
Ne, kdepak, vůbec ne. Přijde, kouří, ok. Je to jeho věc. Já už přes rok nekouřím a měl jsem ty tendence říkat: hele, nekuř, vykašli se na to, stojí to takových peněz, já už nekouřím, tak taky nekuř. Když jsem se tímhle způsobem snažil někoho ovlivnit, tak jsem začal zjišťovat, že to, co je pozitivní pro mě a má to pro mě smysl, tak ten druhý v tom třeba smysl nevidí. Takhle se ta inspirace a motivace nedá dělat. Každý máme jiný pohled na svět, každý jsme originál s jiným myšlením a k některým věcem jeden dojde dřív a druhý o něco později. Na co já přicházím teď ve svých osmadvaceti, tak mě učí jedenadvacetiletí kluci, kteří to mají v hlavě neskutečně srovnané, klobouk dolů před nimi. Tihle mladí lidé podle mého názoru dokážou doopravdy v naší společnosti něco změnit. Proto nikoho nepřesvědčujeme, nikoho do ničeho nenutíme. Jsme rádi, když si lidé přijdou zacvičit a něco dobrého pro sebe u nás najdou, ať je to dobrá fyzička, pozitivní energie nebo přátelství. Někdy ani rodina nedokáže podpořit člověka v tom, co ho baví. Říkají mu, že to nemá smysl, že se tím neuživí a podobně. My tuhle podporu poskytujeme.  Jestli něco člověka baví, ať za tím jde. Ať vykročí ze své 3zóny a bourá zdi před sebou, ať jde za svým cílem, ať to stojí, co to stojí. Jestli chci být zpěvák, budu zpěvák, a jestli mi to bude trvat pět nebo deset let, to už je jedno. Marek tuhle myšlenku popisuje ve svých textech i v rozhovorech. Začal jako mladý kluk, doma mu říkali, že to nikam nedotáhne, že to není možné, že tento projekt nevznikne, a i kdyby, nic se tím nezmění. On se jednoho dne sbalil, odjel do Prahy s jedním batohem a klávesami v podpaží, spal v podzemních garážích, dělal sekuriťáka čtyři sta hodin měsíčně, aby si vydělal na své první album. To natočil, a dnes má ve svých pětadvaceti vlastní nahrávací studio, má svůj tým, zaměstnává lidi a vytvořil projekt, který mění tisíce lidských životů. Takže všechno jde, když se chce. Nešvar dnešních lidí je netrpělivost. Jakmile něco nejde hned nebo samo a musí se pro to něco udělat, tak už se nám to moc nezdá. Sice by mě bavilo být fotbalista, ale jezdit každé ráno na tréninky a dojíždět pět kiláků, tak už je to nepříjemné. Na přednáškách lidi učíme, jak svých cílů dosahovat.

Kdo vymýšlí obsah a strukturu těch přednášek?
Základ je obsažený v myšlence Seberevolty, ale obsah přednášek je individuální, řeknu, co mám na srdci. Jakmile to má pro mě osobně smysl, nepotřebuji si nikde nic hledat a učit se nazpaměť texty. Říkám jen to, co jsem sám prožil, mám to sám na sobě ověřené, že to funguje. Kdybych na sobě neviděl, že mě to dokázalo změnit, nemohl bych o tom ani nikomu přednášet. Je to vlastně prezentace zkušeností. Jsou to nepsané životní zákony, které skutečně fungují. Platí to i pro cviky. Kdybych osobně neměl vyzkoušeno, že konkrétní cviky fungují, nemohl bych je učit a doporučovat. Vím o nich, že jsou komplexně funkční, že tělu pomáhají, nejsou okoukané někde z netu nebo vycucané z prstu.

V co věříš, Petře?
Věřím ve změnu k lepšímu. Jak každého jednotlivce, tak i společnosti. Každý v sobě máme neskutečnou sílu něco měnit, splnit si to, co chceme. Jen bohužel o té síle málokdo ví. Věřím ve vnitřní sílu, ve velký osobní potenciál. Vidím to sám na sobě. Ještě před rokem bych neřekl, že budu něco takového zakládat, že budu psát nějaké články, že budu schopný mluvit před lidmi do mikrofonu a vést skupinové tréninky. Kdyby mi to tehdy někdo ukázal, nevěřil bych mu. Řekl bych, že je blázen, že tohle nejsem já.  Setkal jsem se s myšlenkou jednoho úžasného člověka, který odpovídal na otázku, v co věří. Ptali se ho, v sebe přece věříš, ne? Řekl jim: Ne, já v sebe nevěřím, já o sobě vím. Já vím, kdo jsem, vím, kde jsem, vím, čím jsem, vím, jaké mám přednosti, vím, jaké mám slabiny, takže já vím. Když věříš, tak vlastně nevíš. Takže já se už teď zaměřuji na to, abych věděl, kdo jsem. Na svůj osobní růst a poznání sama sebe a svých skutečných možností, které jsou téměř neomezené.

Moc ti, Petře, děkuji za velmi inspirativní a pozitivní rozhovor, ať se ti ve všem daří.