LUDĚK THOMPSON

S Luďkem mě seznámil náš společný kamarád Lukáš a popravdě řečeno to bylo poprvé, kdy jsem slyšela o Rolfingu. Je to relativně nová, velmi zajímavá, terapeutická metoda a doufám, že rozhovor bude pro vás minimálně tak inspirativní, jako byl pro mě. Rolfing  mě zaujal natolik, že jsem se ho rozhodla vyzkoušet a navštívila jsem asi týden po rozhovoru Luďkovo studio v Praze na Letné.  

Luďku, pověz mi něco málo o sobě, prosím.
Je mi jedenačtyřicet let. Vystudoval jsem v Praze speciální pedagogiku a psychologii, potom jsem žil pět let v New Yorku a zajímal se o práci s tělem.  Vyzkoušel jsem v tomto ohledu téměř vše, k čemu jsem se dostal. Od gyrotonic, pilates, nejrůznější druhy jógy, zkoušel jsem Feldenkraise a Alexandrovu metodu, které se už objevují i u nás. Pak jsem se dostal k Rolfingu. Byl jsem dva měsíce na čekací listině, což mě překvapilo.

Buď tak hodný a vysvětli mi, co je to Rolfing.
Je to populární název a ochranná známka. Vzniklo to podle jména ženy, která s tím přišla, která to vymyslela, jmenovala se Ida Rolf. Byla to Američanka, narodila se v New Yorku a žila v minulém století. Po dlouhou dobu se věnovala józe a líbilo se jí, že se v ásanách lidé protahují a zvětšuje se prostor mezi klouby. Ale ne každý je hned schopen se do těch ásan dostat.

To potvrzuji.
Chvíli to trvá. Něco je jednodušší, něco je obtížnější. Občas musí přijít někdo zvenčí, aby nám do nich pomohl.
Ida Rolf vystudovala biochemii, věnovala se józe. Zjistila, že pokud je nějaká funkce v našem těle omezená, nebo nefunguje tak, jak by fungovat měla, tak je třeba, aby přišel někdo, kdo dokáže pracovat na struktuře těla. Jakmile se tělo vrátí do správného, normálního stavu, tak se zlepší i ta funkce. Podle Idy Rolf je nejdůležitější částí lidského těla vazivová síť, které se říká fascie. U sebe ve studiu mám kostru, a kdyby nebyla pospojovaná šroubky, tak nezůstane nikdy stát. Kostra nám poskytuje opěrnou soustavu, ale pohromadě nás drží něco jiného. Svaly jsou podobné. Kdybychom je vypreparovali z lidského těla a postavili znova na sebe, tak se sesunou také na zem. To, co nás drží skutečně pohromadě, je vazivová síť, vazivová tkáň nebo také pojivová tkáň.

Třeba šlachy?
Jsou to třeba i šlachy.

A co ještě?
Fascie.

Co to je a jak to vypadá?
Česky se nazývá povázka. Hned pod kůží předloktí jsou svaly a to, co kůži spojuje s těmi svaly, je právě ta pojivová tkáň, ta povázka. Je to taková síť, pokud někdy jíte maso, tak...

Nejíme, ale víme.
Je tam taková stříbrná blána, která pokrývá svalovinu. Říká se jí povrchová nebo superficiální fascie a táhne se po celém těle pod kůží, zalézá hluboko do těla a víceméně odděluje svaly a nejrůznější tkáně, cévy, nervy, orgány a vytváří v těle obrovskou síť navzájem protkanou, na kterou se Rolfeři soustřeďují a pracujeme především s ní.

Jak se s takovou tenkou vrstvičkou dá pracovat?
Představ si, že máš na těle nějaký upnutý svetr nebo tričko. A když za něj zatáhneš u dolního okraje, tak se to projeví až na rameni. A podobným způsobem mohu pracovat na těle, především na povrchu. Ale dá se pracovat i hlouběji v tkáních. Ida Rolf byla úplně první, kdo přivedl pozornost k pojivovým tkáním. Její další vynikající myšlenkou bylo, že od okamžiku narození na nás působí neviditelná síla – gravitace, která na nás tlačí shora dolu. Když je tělo zcela v harmonii, gravitace je naším přítelem a my s ní nemusíme bojovat. Vlivem času nebo nějakých úrazů nebo také nemocí, pohybových stereotypů, pracovních návyků se uskutečňují rozličné tlaky na naše tělo a to se s nimi vyrovnává nejrůznějšími kompenzacemi. Ida Rolf se snažila pomocí Rolfingu tělo v rámci deseti sezení vrátit do toho původního, řekněme přirozeného stavu, ve kterém nemusíme proti gravitaci bojovat a vydávat více energie, než je nezbytně nutné. Často lidé přijdou a segmenty jejich těla jako je hlava, krk, ramena nebo pánev, jsou nějakým způsobem vychýlené. A my se je snažíme vrátit do původního stavu.

To je zvláštní, člověk by řekl, že je to především záležitost kloubů a svalů a nikoliv pojivové tkáně. Dá se prací s pojivovou tkání ovlivnit nějaký orgán, například srdce?
Na to bych si úplně netroufal. Myslím si, že lidské tělo je jeden jediný systém. Jakékoliv změny, které nastanou kdekoliv v těle, se odrazí v celku. Představuji si to někdy, jako když stojíme na břehu nějakého rybníka a hodíme do vody kámen, tak vlny, které se objeví, doputují na nejvzdálenější břehy.

Dá se tedy ozdravit srdce nepřímo?
Ano, není to přímé působení. Když jsem ve dvanácti letech přestal nosit školní aktovku, tak jsem si zakládal na tom, že budu nosit těžkou brašnu přes jedno rameno, a nechal jsem toho až někdy ve dvaadvaceti. To znamená, že zhruba deset let jsem tahal všechno přes jedno rameno, což není v pořádku. Představ si kostru, jak doopravdy vypadá a když zátěž tlačí dlouhodobě dolu jedno rameno, a to druhé je výš, tyhle tělesné změny se mohou zafixovat. Různé segmenty, jako hlava a ramena, se na sebe natlačí, především svaly. V Rolfingu děláme to, že se dostaneme mezi ně a manuální prací, jenom rukama, se snažíme je od sebe oddělovat, aby po sobě znovu mohly hladce klouzat.

A nebolí to?
Někdy to bolet může. Popravdě řečeno Rolfing míval pověst, že je velice bolestivý. Já sám jsem cyklem deseti sezení prošel dvakrát. Když jsem šel poprvé na Rolfing, tak jsem měl pocit, že to musí strašně bolet, byl jsem na to připravený. Ale nebolelo mě to. Já jsem tam nešel s žádným problémem, chtěl jsem to jenom vyzkoušet, byl jsem zvědavý. Při tom prvním sezení v New Yorku jsem měl vizi, že prsty mého Rolfera, což byl brazilský fyzioterapeut a tanečník, jedou po těle a spalují staré větve v lese. Tím, jak byly spálené, tak uvolnily prostor pro růst nových, prostor pro dýchání. Během toho prvního sezení jsem se rozhodl, že dokončím celý cyklus deseti, což mi zabralo asi osm měsíců a někdy v polovině jsem si uvědomil, že bych to rád vystudoval. Každé z deseti sezení má vlastní téma a vlastní oblast lidského těla, na kterém se pracuje. Dá se říct, že deset sezení, jak je vymyslela Ida Rolf, je naprosto perfektních, vyhovují většině lidí a dají se modifikovat podle potřeb konkrétního člověka. Obecně to funguje tak, že první tři sezení jsou taková úvodní, Rolfer v podstatě poznává svého klienta, povídají si spolu, poznává tělo, zjišťuje, kde by mohl být problém a jak s ním pracovat. Zároveň si klient zvyká na dotyk Rolfera. Otevíráme povrchové fascie. V prvním sezení se zabýváme dýcháním, v druhém chůzí, chodidly a tak dále. Připravujeme si půdu na prostřední minisérii, kdy projdeme úplně celé tělo od chodidel až směrem do hlavy. A pak se pracuje v těch nejhlubších místech, nejhlubších tkáních. Je to proces velmi intenzivní nejenom fyzicky, ale často i psychicky.

Klient třeba pláče?
Ano, občas se stane, že tam lidi pláčou, občas začnou mluvit o nějakých traumatech a s tím vším se dá samozřejmě také pracovat. Dá se říct, že Rolfing by měl fungovat na čtyřech úrovních. Na té první je to samozřejmě struktura lidského těla. Další úroveň jsou smysly, percepce. Sluch, čich, zrak. Když jsem procházel Rolfingem podruhé v rámci svého výcviku, tak na mně moje Rolferka pracovala tímhle způsobem, pomocí percepce. Moc jsem tomu nedůvěřoval, ale nakonec to pro mě bylo nesmírně intenzivní.

Můžeš to trochu přiblížit?
Ona mi řekla, že mým problémem je, že mám příliš tunelové vidění a postrádám periferní vidění. Což je pravda. Hodně jsem pracoval na počítači, hodně jsem četl a jsem naučený úzce se zaměřit do jednoho bodu a příliš nevnímat to, co se děje kolem mě. Nechala mě chodit po místnosti, kde byla masážní lehátka, hromádky oblečení, byli tam další lidé, a chtěla po mně, abych se přestal dívat na zem. To jsem udělal, ale stejně po nějaké chvíli jsem se musel podívat před sebe na zem, jestli tam není někde nějaká překážka. Ona chtěla, abych nedělal ani to. Pro mě to bylo absolutně nepřekonatelné. Celý život jsem se trénoval v tom, že když chodím po ulici, dívám se na zem, abych viděl, kam šlapu, zda tam není nějaká díra, střepy, prostě kudy jdu. Zjistil jsem, že jsem schopen jít, dívat se před sebe a ne na zem a začít si uvědomovat, co se děje okolo mě, ale stejně po nějaké době sklouznu očima na zem, abych se podíval, kam vlastně jdu. Začala na mě naléhat, abych se zbavil i toho. Mně to nešlo. Bojoval jsem s tím docela dlouho a začal jsem být frustrovaný. Měl jsem dojem, jako kdyby se snažila zbavit mě posledního pouta, abych se při chůzi cítil bezpečně. V tu chvíli přišel náš učitel, německý fyzioterapeut a převzal režii. Šel za mnou, měl prsty na mých bedrech, a ve chvíli, kdy jsem pohlédl na zem, tak mě velice silně štípnul do těch zad. Na mě to mělo ten efekt, že jsem se samozřejmě úplně přestal na zem dívat. Na druhou stranu mi to vehnalo slzy do očí, měl jsem dojem, že je to za hranicí. Nějakým způsobem mě skutečně připravili o bezpečí.

Takže jednorázově udělal tuhle nepříjemnou věc a od té doby už ses pod nohy nedíval?
Tehdy jsem bydlel a studoval v Mnichově, a našel jsem si bydlení přes park od školy, abych cestou tam i zpět chodil parkem. Pamatuji si to jako by to bylo dnes, když jsem se vracel ten den domů, tak jsem skutečně šel tak, že jsem se díval před sebe a ne pod nohy. Najednou jsem si uvědomil, že nalevo ode mě je dětské hřiště a hrají si tam děti a já byl schopen je spočítat. Napravo je obrovská louka, kde se honí psi. Já jsem to musel vidět i předtím, akorát jsem si to vůbec neuvědomoval. Byl jsem naštvaný, měl jsem dojem, že jsme se pohybovali na hranici etiky práce terapeuta s klientem, protože oni mě do toho trochu natlačili. Ale cestou přes park se mi otevřel svět napravo i nalevo a měl jsem ho najednou k dispozici.

Děláš sám podobné věci se svými klienty?
Na základní úrovni pracuji na struktuře lidského těla. Ale dá se pracovat i s percepcí, těmi smysly. Na to navazuje třetí úroveň, koordinace, to znamená orientace člověka v prostoru.

To souvisí se zrakem, ale co třeba čich?
Čich je jedním z nejstarších smyslů, které máme, a který příliš nepoužíváme. Jsme daleko více vizuálně orientovaní a možná čím dál víc, protože čteme text z monitoru nebo psaného textu. Pokud bych měl pracovat s čichem, tak bych ho používal třeba k posílení některých pozitivních emocí nebo lepších návyků.
Čtvrtou úrovní, na které se dá pracovat, je psychologická a psychická. Pokud ale nemáme psychologický nebo psychoterapeutický výcvik, tak bychom ty dveře do lidské psychiky neměli otevírat. A většina Rolferů to skutečně nedělá.

A ty to vzdělání máš, takže se odvážíš?
Ano, já se tam odvažuji. V moderním Rolfingu je ale kladen skutečně velký důraz na to, abychom pracovali s klienty pomocí pohybu, říkáme tomu Rolfing Movement. A tu psychologii nechávají na každém terapeutovi. Moderní Rolfing  spočívá především v tom naučit se anatomii, ovládat sezení, vědět, na čem budu při každém sezení pracovat, umět techniky.

Takže napravuješ náš špatný pohyb?
Ano, přesně tak. Zlepšit pohybové vzorce, pohybové stereotypy. Mám nesmírně rád první sezení, které se zabývá dýcháním. Myslím si, že jde o nejdůležitější pohyb v lidském těle, který máme. Můžeme být kompletně paralyzovaní a nehnout třeba ani očním víčkem, ale dýchat musíme. V prvním sezení se snažím otevřít hrudník, krk, protože na krku jsou pomocné svaly, které nám pomáhají při dýchání. Není to jenom práce bránice a mezižeberních svalů. Ve druhém sezení se zabýváme chůzí a chodidly. Zajímá mě, jak lidé chodí, jak stojí, proč tak stojí. Jsou nejrůznější důvody, proč lidé stojí způsobem, jakým stojí. Spousta lidí může napodobovat třeba Chaplina s jeho zvláštní chůzí. Může za to ale například i vyvrknutý kotník nebo nejrůznější zlomeniny. Noha bolí a člověk se jí snaží ulevit a tím přetěžuje druhou nohu.

Takže ve druhém sezení se věnuješ chůzi, jak to probíhá?
U mě lidi stráví devadesát procent času na lehátku. Jsou ale Rolfeři, kteří pracují jenom s pohybem. To znamená, že lidé chodí po místnosti a oni jim říkají: chodíte tímhle způsobem, co kdybyste zkusili chodit tímhle způsobem? Jak se cítíte? Co to s vámi dělá? Já se snažím napravit chůzi, držení těla, dýchání.

Dá se to přirovnat k masáži?
Masáž má za cíl člověka zrelaxovat. Mně nejde o to, aby ode mě odcházel člověk zrelaxovaný, někdy to může i bolet. Jde mi o to, aby došlo k nějaké změně k lepšímu a klient ji jako lepší vnímal. To je jádrem mé práce.  

Jaký je tvůj typický klient? S jakými potížemi přichází?
Potíže jsou nejrůznější. Chodí ke mně lidé se skoliózou, s bolestmi zad, krční páteře. Někdy chtějí dosáhnout lepšího sportovního výkonu.

Toho lze také Rolfingem docílit?
Někdy po osmém sezení jsem strávil měsíc ve Skotsku, v Edinburghu. Tam se konal maraton, trasa vedla Edinburghem podle pobřeží po silnici. Nikde nebyl žádný stín kromě jednoho malého úseku na otočce někde v polovině. Byl květen a do toho dne tam byla strašná zima, ale ten den se udělalo obrovské vedro. Organizátoři s tím vůbec nepočítali a bohužel jeden běžec na trati zemřel. Osmdesát lidí odvezly sanitky do nemocnice.

Zkolabovali z tepla?
Bylo to extrémní počasí. Ale mně se běželo i bez tréninku úplně nejlépe v životě. Daleko důležitější ale pro mě bylo, že když jsem maraton doběhl, trvalo mi jednu jedinou noc, abych se zregeneroval. A to předtím, i když jsem byl o deset let mladší, tak jsem potřeboval tři nebo čtyři dny, než se dalo tělo znovu do pořádku a přestalo bolet. Já pro to nemám jiné vysvětlení než to, že jsem předtím prošel Rolfingem, alespoň těmi osmi sezeními.  Už i to stačilo k tomu, aby tělo mělo šanci lépe se vyrovnat s náporem, který obnáší 42 kilometrů.

To už stačí až do smrti? Jednou za život projdeš deseti sezeními a víckrát tam nemusíš?
Změny by měly být trvalého charakteru, o to usilujeme.

Dá se Rolfingem napravit třeba i degenerativní onemocnění kloubů? Alespoň do jisté míry?
Může dojít ke zlepšení. Nemohu nic slibovat a rozhodně neumím zázraky. Dívám se na člověka komplexně a dávám třeba domácí úkoly, co mají lidé doma cvičit. Hodně záleží na nich. Jedna z nejobtížnějších věcí v lidském životě je skutečná změna. Je zřetelně vidět, že jiné držení těla mají vítězové a jiné držení těla mají poražení. To jsou strategie, které lidé přenášejí do běžného života. Buď se cítí v životě trochu ušlápnutí, snaží se spíš schoulit. Anebo ne.

Přistoupíš na to, když si to někdo přeje řešit?
Když to někdo chce řešit, tak ano. Většinu lidí, kteří ke mně chodí, něco trápí. Buď něco v jejich životě, nebo v jejich vztazích a většinou je to skrze tělo.

Jsou si vědomi toho, že původ problému je v psychice, v těch vztazích?
Někdy si toho vědomi jsou, někdy ne. Není to primárně ten důvod, proč přicházejí za mnou. Přicházejí, protože je něco bolí v těle. Bolest je něco, co většina lidí nechce, co odmítá a čeho by se velice rádi zbavili. Bolest je ale signál, zpráva, kterou nám posílá tělo, že někde něco není v pořádku. Bolest je nejlepší učitel. Můžeme poslouchat dobré rady a nemusíme změnit vůbec nic na svém stylu života. Ale jakmile nás začne něco bolet, tak je to tak silné, že v tom okamžiku jsme ochotní na sobě skutečně něco změnit. Většina lidí volí návštěvu lékaře, který jim předepíše nějakou pilulku, kterou si prostě vezmou, není okolo toho žádná extra práce kromě návštěvy samotného lékaře a následně lékárny. Možná to bude stát nějaký peníz, ale to je asi tak všechno. Když to funguje, já se s těmi lidmi nepotkávám. Já se potkávám buď s těmi lidmi, kteří nechtějí pilulky anebo jim nefungují. Ti potom za mnou přijdou a já mám možnost s nimi pracovat na těle a mám možnost s nimi také mluvit. Mám svého mentora, Petra Schwinda, velmi zkušeného Rolfera v Mnichově. Když jsem dokončil svůj výcvik, jezdil jsem k němu na mentoring. Na začátku své kariéry jsem se ho ptal, co odlišuje dobrého rolfera od vynikajícího rolfera. On mi řekl několik věcí a jedna z nich byla: naprostá dedikace. To znamená, že člověk se tomu věnuje na sto procent a neustále se sám vzdělává. Ta cesta nikdy nekončí. Nikdy neobsáhnu všechno, co o těle nebo psychice mohu vědět. Ale s každým dnem se mohu naučit o malinko víc. Za to jsem velmi vděčný a jsem šťastný, že s lidmi, kteří za mnou přijdou, mohu sdílet to, co jsem se naučil.

Máš zvláštní jméno, Thompson není české jméno.
Ne, není to české jméno. Původně jsem se jmenoval Luděk Straka. Když jsem potkal svou budoucí exmanželku, tak jsem se odstěhoval do New Yorku, pomáhal jsem její mamince, která měla nesmírně agresivní formu rakoviny a ona nedokázala pořádně vyslovit jméno Luděk. Začala mi říkat Louis. Řekl jsem si, ok, proč ne, co kdybych si to dal do jména? Přidal jsem si Louis do jména, a když jsme se rozhodli vzít, tak jsme chtěli spojit naše jména dohromady. Abychom si zachovali každý své jméno a zároveň měli jedno rodinné příjmení. Odcházeli jsme z radnice a naše příjmení znělo Straka Thompson Pober. Takže bych se jmenoval Luděk Louis Straka Thompson Pober, což je přece jen trošku přehnané. Nakonec jsem si řekl, že si vezmu její příjmení, protože Thompson je anglické jméno a když budu třeba objednávat stůl v restauraci, tak nebudu muset nic hláskovat a všichni tomu budou rozumět. Když budu v Čechách, tak to slovo Pober je takové české, není to žádný problém. Bylo trochu zvláštní pro mě jako pro muže vzít si příjmení ženy, ale proč vlastně ne? Po pár dnech jsem si na to zvyknul, ale musím říct, že když jsem potom žádal o Zelenou kartu, tak na tom pohovoru s tím měli problém. Všechno bylo v pořádku, ale to, že jsem si vzal příjmení své manželky, prodloužilo ten proces o dalšího půl roku. Museli to dát k prošetření FBI.

Jméno Thompson sis tedy nechal i po rozvodu?
Ano, protože na seznamu mých priorit je jméno opravdu hodně hluboko. Už jsem byl zvyklý, měl jsem vyměněné doklady a nechtěl jsem procházet tím kolečkem znova.

Vím o tobě, žes absolvoval pouť do Santiaga de Compostela. Kdy to bylo a proč ses na takovou pouť vůbec vypravil?
Bylo mi dvacet devět let. Končil jsem vysokou školu, čekalo mě už jen napsat a obhájit diplomku a udělat poslední státnice. Rozhodl jsem se, že bych se rád okolo té třicítky vydal na takovouhle cestu. Delší čas předtím jsem o ní věděl, četl jsem články a slyšel vyprávění lidí, kteří se na tu cestu vydali. Nikdy jsem nebyl moc velký sportovec, ale po pětadvacátém roce jsem začal běhat a pořídil si pejska. Chodili jsme na procházky, na čím dál delší procházky, až jsme měli prochozené celé okolí Prahy. Já jsem zjistil, že mě to strašně baví. Nakonec jsme dělali jednodenní výlety. Ráno jsme se vypravili a večer se vraceli do Prahy. V tu chvíli, možná i ve spojitosti s tím věkem a končící školou, jsem poznal, že končí nějaká éra v mém životě a přál jsem si najít něco, co mi ještě umožní zažít mezistupeň ještě předtím, než se pustím do toho dospělého života. Cesta do Compostely mi najednou vyskočila v hlavě, a jakmile tam jednou byla, tak jsem věděl, že přesně to chci udělat. Nastudoval jsem si mapu, zjistil jsem, že je to tři a půl tisíce kilometrů daleko, což jenom podnítilo moje nadšení. Představoval jsem si, že to trvá strašně dlouho, že to bude naprostá paráda, že projdu čtyři země. Chystal jsem se na cestu vydat v létě a k tomu jsem zjistil, že mám možnost požádat o změnu diplomové práce. Zašel jsem na svou katedru psychologie, kde jsem oznámil přání změnit téma diplomové práce a psát o pouti do Santiaga. K mé obrovské radosti s tím souhlasili, dokonce s nadšením. Nazvali jsme to Objektivizace ducha poutě a já měl najednou dvojí cíl. Napsat diplomovou práci a zároveň tu cestu ujít. Říkal jsem si: kolik tak mohu za den ujít kilometrů? Třicet? Pětatřicet? V zimě jsem si dal závazek, že do léta zkusím nachodit pět set kilometrů, abych viděl, zda to vůbec půjde. Šlo to velmi dobře, dvacet kilometrů denně nebyl žádný problém, některé dny jsem ušel čtyřicet. Bude to pohoda, myslel jsem si. To půjdu třeba deset dopoledne a patnáct odpoledne, budu spát ve stanu, abych ušetřil peníze, vezmu si minimum věcí, půjdu stále na jih, bude čím dál tepleji. Budu hodně cvičit jógu, budu chodit do všech kostelů, které uvidím, v každém řeknu krátkou modlitbičku nebo budu meditovat v lese. Takhle jsem si to představoval. To všechno se stalo, ale ta pouť samotná byla nakonec dost jiná, než jsem si plánoval.

V čem byla jiná?
Chodil jsem mnohem méně, než jsem čekal. Zjistil jsem, že s velkým, těžkým batohem na zádech se jde mnohem pomaleji. Navíc, tím jak jsem neznal cestu a všechna místa, kterými jsem procházel, byla pro mě nová, tak jsem si to chtěl užít. Prohlédnout si městečka a vesnice, vychutnat si hezká místa, zajít do kostelíků. Někdy nebyly otevřené, tak jsem musel čekat, až někdo přijde a otevře. Musel jsem shánět jídlo. To všechno ubíralo z toho množství kilometrů, které jsem mohl ujít směrem dopředu, ačkoliv jsem přidával kilometry v tom hledání kolem. Navíc jsem musel brát ohledy i na pejska.

Tys ho měl s sebou?
Ano, měl. Což bylo skvělé, protože jsem měl vedle sebe společníka.

Přes hranice to nevadilo? Měl mezinárodní očkovací průkaz?
Všechno jsem zařídil. Měla očkování, měla mezinárodní pas, byla očipovaná. Všechno jsem měl v pořádku. Během cesty jsem zjistil, že nechci nikam spěchat. Někdy jsem ušel za den jen deset kilometrů a někdy třicet. Pak jsem zjistil, že cesta v létě na jih není jen o slunečním počasí, strašně moc jsem zmoknul. Vyrazil jsem v červenci a hned první den jsem ještě v Praze zmokl takovým způsobem, že jsem měl všechno úplně durch.

Udělal jsi na cestě nějakou nepříjemnou zkušenost?
Ne. Opravdu žádnou negativní zkušenost a už vůbec ne s lidmi. Naopak, jak jsem měl pejska, tak mi pro něj dávala věci spousta lidí. Dostával jsem vodu, jídlo pro psa, dostal jsem dokonce pelech pro psa! Misku pro psa. A co se týká mě, byl jsem pozvaný na kávu, na limonády, mohl jsem u někoho občas přespat, třeba i na farách, ale i u lidí doma. Stalo se mi, že jsem seděl ve Francii na malém náměstíčku a psal si poznámky do deníku, bylo strašné vedro a nikde ani noha. Domy měly zavřené okenice, všude byl klid. Najednou se odnikud vynořila starší paní, která ke mně přišla a beze slova na zem přede mě položila ubrousek a na něm byly dva kousky takové buchty a zase odešla. Takovéhle věci se mi děly. Od Francie, kde začíná oficiální cesta, Camino de Santiago, jsem začal potkávat další poutníky a už jsem přestal chodit tolik sám. Moje cesta trvala čtyři měsíce. První polovinu jsem šel sám a druhou polovinu s lidmi. Obojí má své pro i proti. Když jsem šel sám, tak byla cesta pro mě intenzivnější co se týká vnitřního prožívání. Byla třeba místa, která byla strašidelná. Jít večer okolo rozbitých továrních hal, kde může být kdokoliv, to nebylo příjemné.

Byl jsi rád, že s tebou jde pes?
Ano, byl jsem rád, že mám s sebou pejska. Když mi bylo úzko, musel jsem se naučit s tím pracovat. Dalším problémem byl jazyk. Neumím ani německy, ani francouzsky. Musel jsem se spolehnout na angličtinu a ve Španělsku na španělštinu. Ale věděl jsem, že půjdu dva měsíce zeměmi, kde se nedomluvím. Ale všude to nějak šlo. Tvrdí se, že na té pouti se každému stane, že jakoby umře a znovu se narodí. Neuměl jsem si představit, co se pod tím skrývá. Ve Francii nedaleko Centrálního masivu, kde stoupaly sopky, se mi stalo, že pořád lilo a ta cesta byla opravdu ponurá. Chodil jsem hodně po silnici, protože jsem nevěděl, kudy přesně mám jít. Ten den jsem viděl strašně moc mrtvých zvířat přejetých auty. Obloha byla šedivá. Pak jsem si postavil stan kousek od jednoho kanálu uprostřed lesa. Byl jsem sám, opuštěný a tu noc na mě přišly chmurné myšlenky. Co když teď onemocním, dostanu zápal plic, probudím se ve dvě ráno, budu mít horečku, bude mi zle, budu muset sbalit stan, a kam potom půjdu? A až tam někam dojdu, jak se s nimi domluvím? No prostě jedna myšlenka byla horší než druhá. Černější a černější. Až jsem se propadl na úplné dno, ze kterého jsem se vyhrabal, jakoby z nějaké nemoci. Dostal jsem se z toho myšlenkami na všechny milované lidi v mém životě, na to světlo, které existuje, a díky tomu jsem vystoupal vzhůru. Ráno jsem sbalil stan a s pocitem velké úlevy, jako když člověk opouští nemocnici, kde prošel nemocí a už je mu lépe. Děkuji za to, ale rychle odtud pryč! Byl jsem rád, že jsem zase v pohybu a že mohu jít dál.

Vedla ta cesta u tebe k nějaké duchovní obrodě nebo vnitřní změně?
Mě ta cesta naučila spoustu věcí, které používám dodnes. A snažím se je předávat i lidem, kteří ke mně přijdou. Pokud sami máme nějaké přání, které se nám může zdát téměř nesplnitelné, nesmírně vzdálené, jako třeba vystudovat nějakou školu, podívat se do nějaké daleké země, postavit dům podle svých snů, tak jediná cesta, která k tomu vede, je každý den udělat pár kroků dopředu. Každý den. Někdy jich může být víc, někdy méně. Ale každý den se musíme posunovat směrem k cíli, až tam jednoho dne opravdu dojdeme. Budeme rádi, že jsme tam, ale ta cesta nás obohatí ještě daleko víc. Nejsou nesplnitelné sny a cíle a nemá cenu, abychom házeli flintu do žita.

Takže krok za krokem po cestě.
Ano. Pomalu, klidně. Jsou tam překážky, jsou tam hory, někdy jsem se ztratil, ale pořád jsem se posunoval kupředu, až jsem tam nakonec došel.

Tam jsi pár dní pobyl? Jak to probíhá, když tam dojdeš?
Na mě tam padnul smutek, který padne asi téměř na každého, protože nádherná cesta je najednou u konce. Člověk se potkává s lidmi, kteří tam došli den před ním, pak ho dojdou lidé, se kterými se na cestě potkával. Dochází k loučení. Cesta je zvláštní v tom, že nezáleží na tom, kolik je člověku let, nezáleží na tom, odkud pochází, jaký má sociální status nebo kolik má peněz. Na té pouti je každý poutníkem, jeden každý to musí odejít sám, někomu to půjde pomaleji a někomu rychleji. Nikdo z nich si nepronajme limuzínu, aby ho tam dovezla, protože pak nemá cenu, aby tam byl. Všichni jdou víceméně stejným tempem, všichni spí ve stejných ubytovnách, na stejných palandách. Všichni musí snášet stejné horko, sluneční žár, a když prší, jsou promočení všichni stejně. Ta cesta vytvoří každému určitý koridor, kde má šanci věnovat se sám sobě, svým myšlenkám. Nezvoní mu tam telefon, nemusí řešit žádné pracovní ani jiné věci. Ubytování je za symbolický poplatek, existují i místa, kde člověk dostane najíst zadarmo. Lze to jít téměř i bez peněz. Je to úplné vytržení z normálního světa, což je nesmírně vzácné. Myslím si, že to je důvod, proč tam většina lidí jde. Je tam kontakt s přírodou, kontakt s historií, protože ta cesta je posetá historickými památkami. Je tam i kontakt se spirituálnem, s duchovnem. Často se mi stalo, že některý poutník začal zpívat poutnickou píseň nebo nějakou jinou píseň. Často jsme chodili na mše. Člověk si ale může meditovat sám podél cesty, může meditovat i v chůzi.

Takže to není cesta jen pro křesťany?
Může jít úplně kdokoliv. Chodí tam lidé z celého světa. Potkal jsem lidi z jižní Afriky, z Ameriky, z Austrálie i Asiaty. Většina lidí chodí tu španělskou část, což je cesta, která zabere tři až čtyři týdny. Méně lidí, ale pořád dost, jde z Francie, což je cesta na šest týdnů až dva měsíce. A málo lidí chodí z místa svého bydliště. Mohl jsem se dopravit do Francie nebo Španělska, ale pro mě mělo smysl ráno vstát, dát si batoh na záda a rozejít se ze svého bydliště, ze svého domova. Postupně jsem ztrácel obeznámenost s místy, kterými jsem procházel. Byla neznámější a neznámější a najednou jsem se ocitnul v místě, kde jsem nikdy předtím nebyl. Tady jsem cizinec, tady mě nikdo nezná. Nevím, kudy půjdu, koho potkám, kde budu spát, může se stát cokoliv. Pamatuji si, jak jsem překročil hranice z Čech do Německa a najednou jsem byl v cizím prostředí. Nerozuměl jsem jazyku, nevěděl jsem, kudy půjdu. Pro mě bylo Německo v té době neznámou zemí. Na jednom z prvních mostů, přes který jsem přecházel, jsem najednou uviděl sochu svatého Jakuba. Měl poutnické oblečení, plášť, měl v ruce hůl stejnou, jako jsem měl já. Měl mušli, která je poutnickým symbolem a jednou rukou ukazoval směrem kupředu. Stál jsem před ním a měl jsem pocit, že v tom cizím prostředí, kde nikoho neznám, jsem potkal někoho známého. Toho Jakuba, kterého jsem potkával už v Čechách. Dodalo mi to odvahy a kdykoliv jsem ho později na cestě viděl, tak jsem měl radost. Vždycky na mě odněkud vykoukl. Z nějakého kostelíka, z mostu, vždy se objevil se svou holí, jakoby mi říkal, běž dál, pokračuj, neboj se. Lidí jako ty tu už prošla spousta a bylo to v pořádku. Camino de Santiago znamená ve španělštině Mléčnou dráhu. Když se v noci podíváme na Mléčnou dráhu, tak víceméně kopíruje tvar té cesty do Santiaga. Vidíme spoustu zářících hvězd, některé jsou za námi, některé před námi a to nám připomene zástup poutníků, kteří tou samou cestou jdou a kteří jsou o kus před námi, ale my je nevidíme. Všechny poutníky, kteří třeba ještě ani nevyrazili. Člověk se na ně napojí, jde jakoby s nimi, prožívá stejné zkušenosti. Možná v jiné době, ale v zásadě je to to samé. Bylo to jedno z nejšťastnějších období mého života.

Nechceš si to zopakovat?
Rád bych to ještě někdy zopakoval. Buď znovu do Santiaga, nebo jinam. Historicky existují tři takové poutní cesty. Ta nejznámější je cesta do Jeruzaléma, do místa, které je spojené s Ježíšem. Druhou takovou cestou je Řím, město svatého Petra a Pavla. A třetí je cesta do Santiaga de Compostela, které mělo být údajně spojené se svatým Jakubem, jehož hrob se tam měl najít. Jestli se tam skutečně naše nebo nenašel, na tom snad ani nezáleží. Na tyhle pouti chodili lidé z nejrůznějších důvodů. Třeba požádali o pomoc nějakého svatého a za tu pomoc slíbili, že vykonají pouť. Nebo cítili, že se jejich dny blíží ke konci a chtěli zemřít co nejblíže ke svému oblíbenému svatému. Protože až on jednou povstane na den zmrtvýchvstání, tak oni mu povstanou po boku co nejblíž. To pro ty lidi znamenalo skutečně hodně. Byla to zároveň možnost, jak se oficiálně vymanit ze stereotypu, který někteří lidé, mladší nebo staří, cítili. Mohli jít muži i ženy. Byla to cesta, která vedla přes celou Evropu, člověk potkával množství neznámých lidí. Celý dosavadní život prožil ve vesničce nebo městečku a najednou mohl jít a vidět kus světa.

Poslední otázka, Luďku, v co věříš?
Takhle se ptáš každého? To je otázka docela na tělo. Věřím tomu, že jsme tady proto, abychom se naučili co nejvíc sami o sobě, o světě a použili to k něčemu dobrému. Řekněme, že Bůh nebo nějaké vyšší vědomí, které tady je, nám dalo všechno pro to, abychom byli šťastní. Nemáme jiný úkol na tomto světě než být šťastní. Věřím tomu, že bychom ani neměli o nic prosit, protože už všechno máme. Bůh nám všechno dal. Dal nám nohy a ruce, abychom se mohli pohybovat a tvořit. Dal nám vzduch k dýchání, vodu k pití. Máme všechno, co potřebujeme. A to, že si někdy stěžujeme na svůj osud a prosíme Pánaboha, aby pro nás ještě něco víc udělal, je nad rámec toho, co potřebujeme. Nepotřebujeme nic a nikoho, aby nás udělal šťastným, my už od Boha všechno máme. Opora, kterou každý z nás má, je pod našima nohama, je to země, na které stojím a o kterou se opírám. Všechno je v našich rukou, v našich schopnostech a možnostech. Někdo by mi třeba řekl: ale co lidi na vozíčku, jak k tomu oni přijdou? A já si pomyslím: a proč jsme si tak jistí, že lidé na vozíčku jsou z principu nešťastní? Castaneda píše o tom, jak se cestou za donem Juanem zastaví v jednom městečku, dává si tam snídani na náměstí a pozoruje tam tlupu špinavých, otrhaných kluků, kteří si tam hrají. Když nedojí snídani, kluci ji vezmou a snědí. A když o tom se shovívavým despektem vypráví donu Juanovi, jací jsou ti kluci chudáci, ten se na něj podívá a řekne mu: „A jaký chudák jsi ty? Co ty o nich víš? Třeba jsou duchovně daleko výš než ty. Podívej se na sebe, který musíš jet z Kalifornie až někam do mexické pouště Sonora, abys tady mluvil se starým Indiánem, protože jsi nešťastný a nevíš kudy kam, nemáš v sobě žádné světlo. Nehodnoť ostatní lidi, jak moc jsou šťastní podle toho, jak vypadají. Třeba jsou šťastnější a bohatší než ty si umíš vůbec představit.“
Možná je pocit štěstí tím nejhlubším pocitem, který v sobě máme a jenom ho překrýváme nejrůznějšími úzkostmi, strachy a obavami. Ale není čeho se bát.