FILIP ŠUMBERA

Filip mě zaujal svými články a postřehy v nich. Zajímá se o podobné věci jako já, takže na tom, že jsem ho oslovila s prosbou o rozhovor, není nic překvapivého. A on k mé radosti souhlasil a přijel.

Píšeš blog, kde se věnuješ převážně ekologickým tématům. Proč máš potřebu sdělovat své postoje a názory veřejnosti?
Myslím si, že mohou být inspirativní. Přispívám do časopisu Smile by horse, který vychází u nás na Břeclavsku. Píšu o stromech, o tom jak vypadají, kde rostou, jak je pěstovat, o jejich významu a kráse. Píšu to tak, aby se to dobře četlo, není to pouze suchopárný popis stromů jako z atlasu. Také tam zveřejňují moje články o zříceninách, které mám velice rád. A s ohledem na to jsem se rozhodl zřídit si svůj blog, kde publikuji svoje úvahy a postřehy na nejrůznější témata. Doufám, že alespoň u části čtenářů by to mohlo napomoci ke změně myšlení.

Jaké máš ohlasy?

Já se nesnažím trhat rekordy ve čtenosti, ale lidé přispívají do diskuze a zdá se, že se vracejí.

Jaký máš Filipe názor na GMO plodiny?
To, co se pěstuje, ovlivňuje zdraví krajiny, zdraví půdy, zdraví zvířat a zdraví nás všech. Zastánci geneticky modifikovaných plodin v nich vidí řešení pro nasycení hladovějících ve světě, ale problém je v něčem jiném. Jde o nerovnoměrné rozdělení zdrojů. V naší vyspělé západní společnosti se obrovská spousta jídla vyhodí a obezita je naprosto běžná věc. Ve skutečnosti by nám k nasycení stačilo mnohem menší množství potravin a netrpěli bychom hlady my ani lidé v chudších částech světa. GMO plodiny mají negativní dopad nejen na naše zdraví, ale vlastně se podílejí i na devastaci půdy. Chemizací a těžkou technikou jsme půdu zničili natolik, že už není schopna uživit běžné plodiny, tak je nutné produkovat stále odolnější druhy, které v takové mrtvé půdě budou růst. Ale to nemůže trvat donekonečna, jednoho dne v půdě neporoste nic. Cestou je obnova půdy formou přirozeného obdělávání a péče. Geneticky modifikované plodiny by měly své opodstatnění jedině tehdy, pokud by reálně, skutečně snížily spotřebu veškerých, nejenom vybraných, postřiků, kdyby zlepšovaly půdu a mikrobiální život v půdě a kdyby podporovaly druhovou rozmanitost. Nic z toho ale nedělají, naopak, a už jen z těchto důvodů jsou od základů špatné.
Pokud se prosadí smlouva TTIP, vliv GMO potravin budou zažívat i lidé, kteří si je nepřejí, nebudeme mít na výběr.

Vidíš vůbec nějakou naději pro půdu a pro lidi vůbec?

Naděje vzejde z opravdového dna. Když přemýšlím nad vývojem ve světě, myšlenky mám chmurné, ale mé činy jsou optimistické. Na beznadějné myšlenky nelze reagovat beznadějným chováním. Bez ohledu na to, jestli to má smysl nebo nemá, bez ohledu na to, jak to dopadne, musíme konat tak, jako bychom očekávali dobrý výsledek. Je to stejné jako kdyby někdo z vašich blízkých onemocněl velmi těžkou nemocí. Neřeknete si přece, že se o něho nebudete starat, že to nemá smysl, že pravděpodobně nepřežije. Když člověk dosáhne určitého stavu vědomí, tak něco dělá, protože to zkrátka dělat chce bez ohledu na výsledek. Život už pro něho nemá podobu silnice, která vede z bodu A do bodu B, ale je to podoba cesty, která je součástí cíle. Kdo to sám prožil, tak není potřeba mu to dál vysvětlovat. Kdo to neprožil, tomu to nevysvětlíte.
Jsem vlastně optimista, nevím, zda to souvisí s mou vírou, ale myslím si, že přes destrukci, která probíhá, všechno nakonec dojde do jakéhosi harmonického stavu.

Myslíš si, že ta destrukce je nutná k tomu, aby nastala pozitivní proměna? Zničená půda, otrávená voda, zrůdné zotročování zvířat? Kdyby to nedošlo do takhle extrémního stavu, třeba by si lidé ani neuvědomili, že tahle cesta vede do pekel.
Základní omyl je v našem vztahu k životu a přírodě. Náš vztah k zemi je vlastnický, majetnický. Máme pocit, že čím víc něco ovládneme, přetvoříme, budeme držet v hrsti, tím víc něčím jsme. Ale dnes už mnoho lidí začíná poznávat, že to tak ve skutečnosti není.

Já se ptám na to, zda je to „dno“ nutné.

Na úrovni jednotlivce často stačí nějaký menší pád. Sám jsem prošel podobným vývojem. Jak je to ale na úrovni lidstva? Spousta věcí se pro nás zhoršuje, a pokud směřujeme ke katastrofě, asi to nutné bude, těžko říct. Já bych byl rád, kdyby dosažení dna nutné nebylo.

Mnoho lidí má pocit, že se nálady ve společnosti proměňují, že se lidé začínají obracet k půdě a k těm přirozeným věcem. A důvodem může být právě to, že vidí tu hrůzu na druhé straně, to kam nás dovedla technokracie. Kdyby nebylo toho extrémního odcizení přírodě, lidé by se třeba k nějaké zásadní změně nikdy nerozhoupali, neuvědomili by si, že jdeme špatným směrem.
Někteří lidé, kteří by rádi žili v souladu s přírodou, si minulost idealizují. Věci, které se tehdy děly a byly přírodě blízké, nebyly kvůli tomu, že by lidi přírodu tak milovali, ale protože neměli prostředky k tomu, aby ji přetvářeli. Co člověk nezná, po tom netouží.

Rozumím. Kdyby měli tu moc už tehdy, dělali by pravděpodobně to co my dnes.

Možná ano. My se ale dnes nemusíme všeho vzdávat, abychom mohli žít šetrněji a lépe. Mnohem lepší je zařadit naše činnosti do přírodního koloběhu, například neprodukovat odpady. Dnes už existují takové technologie, že bychom nemuseli produkovat prakticky žádný odpad, ale to samozřejmě narušuje tok peněz. Ekonomický růst navíc úzce souvisí s naší nesvobodou. Pokud je někdo na planetě skutečně svobodný, tak jsou to přírodní národy. My ostatní jsme tvůrci nebo oběti tohoto systému. Říká se, že je uspěchaná doba. Vždyť máme takové vymoženosti, že bychom měli být úplně v klidu. Proč jsou nezaměstnaní, chudí, proč bezdomovci? Odůvodnění všeho, co se kdy v minulosti zavádělo do výroby a do sociálních vztahů v politice, bylo, že to má něco zlepšit. V dlouhodobém horizontu se nejen spousta věcí nezlepšila, ale mnoho se jich naopak zhoršilo. Celkově stále narůstá ekologický dluh v takové míře, v jaké nikdy dříve nebyl. Spousta věcí se může zhroutit a znovu poskládat, ale když se nám zhroutí ekosystém, když se zhroutí půda, tak je to zkrátka konec. Ta rychlost destruktivních změn v některých případech připomíná rakovinu, mluví o tom například Jan Hnízdil. My jsme se Zemí tak propojeni, že není žádný důvod si myslet, že to, co postihuje nás na tělesné úrovni, nepostihuje i Zemi a naopak. Nevěřím tomu, že Země může zemřít jako člověk, ale vypořádá se s tím způsobem, který pro nás bude znamenat katastrofu, kterou nevnímám jako něco, co nás zničí, ale jako zásadní kvalitativní zlom. I v Bibli se píše o představě nového světa, o Novém Jeruzalémě jako symbolu svatého města. Je to něco, co je pro nás nepředstavitelné, ačkoliv mnozí z nás mají bujnou fantazii. Před sto lety si nikdo nedokázal představit dnešní úroveň technologií, tak ani my sami neumíme vykreslit podobu budoucího světa. Nevěříme, že se může naše destruktivní civilizace proměnit v něco pěkného, dobrého. Člověk jako součást celku se nevyvinul nebo nebyl stvořen k destrukci, akorát k tomu uvědomění musí teprve přijít. Člověk nemůže nic vlastnit. Nevlastníme Slunce, nevlastníme řeky, nevlastníme půdu, stromy, zvířaty, ryby – to věděli už Indiáni v době osidlování Ameriky Evropany. Indiáni tenkrát ten boj prohráli, protože neměli technické prostředky k vítězství nad bílým mužem. Ale oni v podstatě vyhráli, akorát my jsme to ještě nepochopili.

Já jsem o tom nedávno také přemýšlela, že Indiáni si toho museli být vědomi, co se to děje a kam to vede. Co nastane.
Doporučuji v této souvislosti knihu V nepřítomnosti posvátného od Jerry Mandera. Píše se v ní o zápase indiánských národů o přežití a o selhání moderních technologií. Na jakési konferenci na pomoc Indiánům jedna indiánská žena vstala a řekla: „Snažíte se nás a sami sebe přesvědčit, jak nám pomáháte, ale vy nám nepomáháte, to my pomáháme vám. My udržujeme původní poznání, naději, poselství života, které můžete sdílet, pokud na nás nebudete pohlížet jako na někoho, koho ochraňujete.“ Tohle poselství a moudrost je mi velmi blízké.

To jsou američtí Indiáni. Máš také nějaký podobný vztah ke svým vlastním předkům, ke slovanským národům?
Vnímám to tak, že jsme všichni jedno tělo, jablka z jednoho stromu. Bez ohledu na to, zda jsme Slované, Germáni nebo Indiáni. Kořeny neřeším, ačkoliv nemohu říci, že bych se o ně nezajímal, přece jen ta slovanská jablíčka rostou na jedné větvi a jsou si navzájem bližší.  Nemám rád vypjatý patriotismus, ten vede často k válce.

Co myslíš, hrozí třetí světová válka?
Válku nejvíce potřebuje ta velmoc, která má nejvyšší nároky, která musí zajistit surovinovou soběstačnost. Válka má pokaždé souvislost se vztahem k Zemi, ekologická otázka s válkou úzce souvisí. Když politici něco vysvětlují a obhajují, jsou schopni věci neuvěřitelně pomíchat.

Mám často pocit, že to ani nemohou být rozumní lidé.
Každé prostředí člověka ovlivňuje. Do politiky většinou vstupují lidé svým způsobem psychicky narušení, mají jiné vnímání svědomí, zodpovědnosti, empatie. Když usilují o zvolení, své vlastnosti dočasně účelově potlačí. Slušní lidé, kterých do politiky vstupuje málo, se deformují během jejich působení. Dnes se vysmíváme komunistům, přitom například Husák byl velice inteligentní člověk, byť s velmi negativními charakterovými vlastnostmi. Jakeš byl kůl v plotě a tak dále. Pocit určitého odcizení a výlučnosti, byť třeba ne v takové míře, postihne po čase každého politika. Postihl Havla i Klause, všechny. K žádnému z nich ale nechovám žádnou nenávist. Pokud se budu vůči někomu stále vymezovat, v podstatě se ho bojím a posiluji jej. Možná kdybychom k politikům tak nevzhlíželi a byli samostatnější v našem myšlení a konání, byli by také jiní, než jsou. Kdybychom dokázali říci NE, toto nechceme, nepohnul by s námi nikdo.

Jenže většina lidí ani neví, co vlastně chce.
To je právě to. Když si sednu v hospodě na pivo, často tam někdo nadává. Klaus, ta svině! Babiš je zloděj! Já jim vždycky říkám: Ale on tě neslyší. Člověk dělá spoustu zbytečných, neproduktivních věcí, nechá emoce, aby s ním doslova cvičily. Je v pořádku, že má emoce, bez emocí je robot, ale je dobré si ty emoce alespoň uvědomovat, pracovat s nimi. Ne je nechat jako dravou řeku někam nás táhnout.  Člověk vyjadřuje tímto sebedestruktivním chováním strach z toho, že jej předmět jeho nenávisti ovlivňuje, že se cítí bezmocně a rezignovaně. Čas, který tráví v zajetí těchto emocí, by mohl trávit jinak, mnohem lépe, tvořivě a pozitivně. Kdyby si tu televizi nebo rádio ani nezapnul, tak jeho den má úplně jinou kvalitu. Kdybychom to tak dělali všichni, politici by nikdy nemohli mít takovou moc. Je to stejné jako s pohádkovým Barbuchou, který byl tím větší, čím více se ho báli.
U nás prakticky neexistují levicoví politici. Ani ti pravicoví. Pravicového politika si představuji tak, že za pomoci svých vlastních schopností dosáhne určitého postavení a majetku a pak svoje schopnosti nabídne politice. U nás je jeden jako druhý pouze pohrobkem bývalého režimu, od začátku všichni žijí ze státu, nikoli z vlastních dovedností. A ti takzvaně levicoví by měli být zastánci určitého přerozdělování. To sice zastávají, ale pouze ve prospěch těch nejbohatších lidí nebo velkých firem. Určitě ne lidu. Nedávno se u nás řešila výstavba pobočky Amazonu, ze které nakonec sešlo, ale argumentovalo se tím, že získáme množství pracovních míst. Půdu zastavíme plechovými krabicemi a zalijeme betonem a pracovní místa stejně utečou. Zničíme naše bohatství, naši půdu, z naší země bude pouhé místo levné pracovní síly a obří skladiště. Jakmile naše půda přestane mít schopnost nás uživit, budeme mít prostě smůlu. Velkým firmám se zajišťují úlevy na daních, připraví se jim pozemky, které se zasíťují, postaví se jim přivaděč na dálnici a tak dále. Já říkám – proč to nedají lidem? Z jakého titulu je nějaká velká firma zodpovědnější než lidé? Továrna dá práci třeba tisíci lidem, tak proč tu částku, kterou stát investuje, nerozdělit mezi tisíc lidí, aby mohli začít provozovat řemeslo nebo rozjet jiné drobné podnikání? Možná, že z toho tisíce lidí by se to povedlo třeba třetině a možná by byli mnohem větším přínosem pro stát, pro krajinu. Každý politický a společenský systém dnes vládne bezprávím. Komunismus bezpráví zestátnil, kapitalismus ho privatizoval. Co je nám platné, že můžeme cestovat, když nemůžeme žít, když pijeme otrávenou vodu, jíme jedovaté jídlo. Máme čím dál více nemocných. V roce 1900 onemocněli rakovinou čtyři lidi ze sta, dnes je to každý čtvrtý.

Dívala jsem se, jaké krásné věci, hlavně šperky, vyrábíš ze dřeva.
Dřevo je nádherný, živý materiál. Jsme obklopeni drahými kameny, zlatem a považujeme je za krásné, vzácné a drahocenné materiály. Šperk ze dřeva, který můžete nosit na krku, je vyroben ze dřeva stromu, který byl živý, dýchající, rostoucí bytost. Ten strom vytvořil obrovský kus něčeho krásného. Živil ptáky svými semeny, hmyz svými květy, lidem a zvířatům poskytoval stín a útočiště, ze svých listů vytvářel úrodnou půdu, vydechoval kyslík. Když odumřel – vyrábím šperky pouze z odumřelého dřeva – tak může dál krášlit a sloužit. Každý kousek dřeva má svou barvu, kresbu, vůni, charakter. Dřevo je svobodné. Například hlína nebo kov se přizpůsobí vám, můžete je tvarovat podle libosti, ale dřevo je rovnocenný partner. Nerovnosti a záludnosti uvnitř dřeva vás mohou buďto úplně rozhodit, nebo naopak inspirovat. Kromě šperků rád vyrábím dřevěné nádobí, které má použití. Mísy, lžíce, slánky a podobně. Zrovna dělám z topolového dřeva misky na ovoce.

dostala jsem od Filipa slánku ze dřeva dubu starého 300 let a knoflík pro štěstí

Vyrábíš i na zakázku, kdyby si někdo přál nějaký konkrétní tvar přívěšku?
Ano, i to jsem dělal, ale jsem raději, když to dělat nemusím. Když mě dřevo samo navede.

Kde své šperky prodáváš?

Jezdím na různé jarmarky u nás na Břeclavsku nebo šperky prodávám třeba po hospodách.

A kdybych si chtěla od vás něco koupit, jak to mám udělat?
Mám takovou jednoduchou stránku – Originální dřevěný šperk a jejím prostřednictvím je možné šperk získat.

Jak dobře tě to živí?

Já jsem si věci trochu zkomplikoval svým ekologickým postojem. Kdybych se držel sériové výroby dřevěných věcí, bez problémů by mě to uživilo, protože zájem je velký. Jenže ve velkém to ani neumím a také bych to ani dělat nechtěl. Vyrábím pomalu, poctivě a individuálně, každý můj šperk je jiný, takže jsem se musel uskromnit. To, co vyřežu a prodám, mě uživí, ale nemohu si moc vyskakovat. Co se týče jenom přežití, potraviny jsou ve skutečnosti strašně levné. Když si koupím sáček pohanky nebo čočky, stojí pár korun a jsou to velice výživné potraviny. Kdybych obešel jednu vesnici nebo dvě hospody a prodám těch svých dřevěných šperků třeba pět a tak vydělám pět stovek, vyžiji z toho velmi dlouhou dobu.

Nejdražší je živit stát, systém.

Přesně tak. A nikdo ani neví proč. Nikdy se nemůžete úplně vyvázat ze systému, ale lze to alespoň zmírnit. Člověka zušlechťuje práce s půdou a rostlinami, přestože zemědělství je mezi nejvíce opovrhovanými povoláními. Vezměte si, co to s vámi udělá, když zasadíte strom, je to skoro posvátný akt. Působí velice uklidňujícím způsobem. Když to za vás udělá nějaký bagr, vypadá to a působí to zcela jinak a má to i jiný význam. Už ten prostý pocit nám dává jasně najevo, který směr a způsob je ten správný. Stačí poslouchat svoje pocity, a také své pochybnosti.

Jaké máš další plány, co bys rád v budoucnu dělal?
Plánuji vytvářet jedlé zahrady v mateřských školách, předběžně jsem domluvený s několika školkami, třeba v Mikulově. Stromy začneme vysazovat na podzim ve třech mateřských školkách. Souvisí to ale s celkovým ekologickým poradenstvím. U nás to skoro nikdo nedělá. Například dnes populární permakultura je určena pro úzký okruh lidí. Ověřil jsem si, že dokážu inspirovat lidi, kteří k ekologii doposud neinklinovali.

Myslíš třeba začít postupně malými kroky, ne celou zahradu zgruntu přebudovat podle zásad permakultury?
Ano, řada lidí z mnoha důvodů nemusí být ochotna a nemá ani možnost něco takového udělat. Když máte menší dům s malou zahradou, pár stromy, které nechcete kácet, je nejlepší postupovat formou postupné přeměny. Zařadit co nejvíce prvků, které vám pomohou změnit váš přístup k přírodě v myšlenkách. Až potom můžete měnit zahradu.

To je pravda, tos řekl moc hezky. Setkala jsem se s několika případy, kdy si lidé nechali permakulturní zahradu vybudovat od firmy, protože se jim líbí myšlenka permakultury. Podle mého názoru to postrádá smysl osobní proměny člověka, budování vztahů se zahradou a rostlinami. Nevidíte úspěchy a neúspěch, neprožíváte procesy v zahradě, nevíte nikdy docela přesně, co tam máte, jak se které rostlince daří nebo nedaří.
Moje idea je ty myšlenky infiltrovat mezi lidi postupně, drobnými kroky. Vše, o čem dnes tady s vámi hovořím, je pouhý zlomek toho, co všechno v sobě nosím, co jsem se za ta dlouhá léta o přírodě naučil a co jsem poznal. Nejsem permakulturní zahradník v tom smyslu, že bych dokázal udělat design zahrady, který je dnes zaběhnutý. Chtěl bych to dělat pro lidi, kteří nemají tu možnost ani peníze. Když má člověk zájem rozvíjet svoje ekologické vědomí, svůj vztah k přírodě, nemusí to nutně nazývat permakulturou. A já jej k tomu mohu nějakým způsobem navést.

Jak konkrétně?
Třeba tak, že si spolu budeme povídat o potravinách. Povím mu, co všechno může ovlivnit jen tím, co nakupuje. O tom se moc nemluví a většina lidí o tom nepřemýšlí. Každý nemá potřebu se o to aktivně zajímat. Zkrátka nakoupí na co má chuť a nepřemýšlí, kde se to vzalo a co to udělá s jeho zdravím. Proč se bojíme přirozenosti? Proč si myslíme, že naše moderní, průmyslově zpracované potraviny jsou něco lepšího? Jablko bude stále jablko, na tom se nedá nic vylepšit. Kdežto nějaký výrobek jakoby z jablek, který je ochucen a obarven uměle, doplněn o vitamíny, považujeme za lepší, kvalitnější, prospěšnější. Je to zásluhou reklamy. Lidé si na to zvyknou, umělé chutě jsou intenzivnější, proto se pak dětem, které se takto stravují, zdá obyčejné jablko nevýrazné a mdlé.

Měli jsme tu kamaráda z města s dětmi a zrovna dozrával hrášek a maliny. Chlapeček to odmítal byť jen ochutnat, prý je to špinavé. To mě šokovalo. Je velmi smutné, že už i takhle malé děti neznají a odmítají obyčejné ovoce a zeleninu přímo ze zahrady.
Jedno z mých stěžejních témat je jak navrátit zdravý rozum a zdravé uvažování do našeho života. Ten příklad, který uvádíte, je typický. A přitom to je záležitost velice krátké doby, rodiče těch dětí běžně jedli ovoce ze stromu.

Takže děláš osvětu?

Jsem otevřený jakékoliv spolupráci v této oblasti. Dělal jsem několik přednášek, například v prodejnách zdravé výživy. Učím se své zkušenosti předávat dál. Když se mě někdo zeptá, co by měl konkrétně udělat, aby žil zodpovědnějším, ekologičtějším životem, když žije v paneláku, dokážu mu dnes už dobře poradit. Může si najít ve městě kus veřejné plochy a přijmout ji za svou, ne ve smyslu vlastnickém, ale ve smyslu péče. Začne se o ni starat. Na venkově je to jednodušší, ale i ve městě to lze udělat. Další věc je produkce biologického odpadu. Kompostovací záchod v paneláku je trochu problém, ale kompostovací nádoba na balkoně už problém není. Zbytky zeleniny z kuchyně mohou posloužit jako zdroj pěkné zeminy třeba pro rostliny pěstované v květináčích na balkoně. Člověka, který v životě nic nepěstoval a zkusí to, to začne měnit. Proč se vlastně nedělají jedlé parky?
Jednou z nejlepších investic do budoucna je třeba vysadit strom a pečovat o něj, více se o této iniciativě můžete dočíst zde.
Před časem jsem se začal věnovat pěstování jedlého kaštanu ze semen. Je to jeden z nejúžasnějších a nejvšestrannějších stromů, které u nás mohou růst. O tomto krásném a užitečném stromu píšu na svém blogu a také zde. Prvních padesát sazenic jedlého kaštanu jsme ve spolupráci s doktorem Hnízdilem rozdali jeho pacientům, aby každý z nich prostřednictvím stromu uzdravil nejen sebe, ale i své okolí.

Moje tradiční poslední otázka zní: V co věříš?
Věřím v Boha, ačkoliv moje představa Boha je trochu jiná, než ho běžně vnímáme. Věřím v Život, nic jiného než život sám není, tak proč v něho nevěřit.

Filipe, velmi děkuji za inspirativní rozhovor a přeji ti, ať se ti daří své myšlenky dál šířit a propagovat.