BARBORA ČERVINKOVÁ

Bára je moje dcera. Jsem si vědoma toho, že dělat rozhovor se členem rodiny není zrovna obvyklé, ale Bářiny mateřské zkušenosti mi přijdou natolik zajímavé, především pro ostatní maminky, že jsem se rozhodla její postoje a názory představit touto cestou.

Jak víš, velké množství lidí se zajímá o děti, o jejich výchovu a výživu a málokdo přesně ví, jak se o děti vlastně správně starat, protože jsme tu přirozenou péči jaksi pozapomněli. Už nám to nemá kdo předat, protože vaši rodiče - tedy my - jsme měli takový ten studený odchov. Vychází ale velké množství naučných knih, v každé z nich se píše něco jiného, do toho internet a zaručené rady ostatních maminek a všechno tohle způsobuje rodičům v hlavě pěkný guláš. Kolem výchovy a výživy dětí panuje mnoho teorií, maminky jsou ve stresu z péče samotné a navíc nevědí, zda to vůbec dělají správně. K čemu jsi došla ty a jakou cestou?

Pro mě to byl také skok do ledové vody. V těhotenství jsem to vůbec neřešila, nic jsem si nestudovala. Začalo to tím, že jsem v porodnici dostala paklík letáčků a brožurek o tom, jak správně kojit. To mě překvapilo, protože jsem si do té chvíle myslela, že zkrátka dítěti dám prso do pusy a tím to bude vyřízené. Tak jsem zjistila, že informační letáčky existují úplně na všechno. Začala jsem mít pocit, že to musím všechno nějak nastudovat, abych to dělala správně. Byla jsem vyděšená prvorodička, navalilo se to na mě a já jsem zpanikařila. Měla jsem strach, aby dítě bylo zdravé a vyvíjelo se tak, jak má. Na všechno jsou tabulky, všechno směřuje k tomu, aby to ženu co nejvíc vyděsilo.

To myslíš vážně, že to je účel?
Nemyslím si, že to je účel, ale řekla bych, že ženy, které jsou náchylné k tomu se snadno něčeho chytat, to může opravdu rozhodit. Dostal se mi do ruky časopis Maminka, ze kterého jsem měla zpočátku radost, byla jsem vděčná za jakékoliv rady a doporučení a začala jsem si ho kupovat. V tom časopise se vlastně člověk dozví, co všechno má jeho dítě za nemoci, co všechno dělám jako matka špatně a co všechno je nezbytné nakoupit, aby to dítě vůbec přežilo. Tak tento časopis opravdu nedoporučuji. Směje se.

Existuje nějaký rozumný časopis pro maminky, co myslíš?
Časopis Maminka je mainstream. Na druhém břehu jsou maminky, které si kupují Pravý domácí časopis, což je časopis pro alternativně smýšlející rodiče. Já si už nekupuji žádný.

Nedoporučuješ žádné čtení?
Ano, přesně tak.

Existují přece různé knihy, Naomi Aldortová, Respektovat a být respektován a tak dále, ty také nedoporučuješ?
Tím jsem si také prošla, to jsem studovala ve velkém, doháněla jsem mezery a knih o alternativním přístupu k výchově jsem přečetla strašně moc. Mělo to v mém vývoji určitě své místo. Potřebovala jsem nad tím začít přemýšlet. Musím ale říct, že se mi narodil takový učitel, to Zorinka mě donutila otevřít moje třinácté komnaty, postupně to na mě valila.

Co třeba?
Potřebovala jsem se především srovnat s mým vlastním dětstvím. To zná asi víceméně každý, něco nedořešeného z dětství.

To trochu vysvětli, prosím, vzhledem k tomu, že jsem tvoje máma, tak aby bylo jasné, co se dělo. Jestli jsi třeba nebyla týrané dítě.
Ne, to jsem nebyla. Na mně zanechalo následky to, že jsi mě měla hodně brzy a asi od dvou měsíců musela být u chůvy, abys mohla vůbec odmaturovat, že jsem nebyla celý den jen s tebou. To byl první problém, odjakživa jsem byla závislá na lidech okolo sebe, na rodině, nedokázala jsem být sama. Potřebovala jsem stálé ujišťování, že mě mají blízcí lidé rádi a pořád jsem se jim chtěla zavděčit, aby mě neopustili. Tenhle problém jsem měla opravdu dlouho zakořeněný, tobě jsem to zazlívala nejdříve jen v duchu, a později jsme si to spolu i vyříkaly. Byla ve mně nějaká hořkost a zloba. To byla nejdůležitější lekce. Jak člověk sám sebe umístí v životě, jak si sám sebe cení a jak se vztahuje k ostatním lidem. Mít dítě je nesmírné důležité, aby mohl člověk dospět. Všechny tyhle bolístky mě poutaly k dětství a teprve když proběhlo odpuštění rodičům, uvědomila jsem si, že to není nic, čím bych se měla nějakým způsobem dál zabývat a všechno jsem to pustila, odpoutala jsem se od přemýšlení a jednání dítěte. Mohla jsem konečně dospět. Dobrovolně se o mateřství ochudit je škoda, protože nedospělost obecně je rozšířený jev západní civilizace. Sobectví a sebestřednost. Vše děláme tak, aby nám to bylo pohodlné a nic nás neomezovalo. Za všechno, co se nám děje, mohou rodiče nebo společnost, zkrátka přenášíme zodpovědnost mimo sebe. Nemít dítě, taky bych se k tomuto poznání dobírala mnoho let a kdo ví, zda bych se ho někdy vůbec dobrala. Byly to pro mě dva hrozné roky, kdy jsem se cítila opravdu pod psa, plánovala jsem i rodinné konstelace, na které ale nakonec nedošlo. Cítila jsem velmi intenzivně, že mám problém, který potřebuji vyřešit, pořád jsem se trápila.

A Zorinka ti v tomhle byla nápomocná jak?

Tím, že jsem nad tím vůbec začala přemýšlet. Do té doby mě moje dětství nijak nezajímalo, v podstatě jsem žila tak jak jsem byla zvyklá, nic mě extra netrápilo. Když se staráš o malé dítě, najednou máš úplně jiné rozvržení času, nemůžeš si dělat co chceš, a zároveň máš spoustu času na přemýšlení. Sedíš doma s dítětem a babráš se ve všech těchhle věcech. Jak máš malé mimino, otevírá se ti tvé vlastní dětství. Na spoustu věcí jsem si najednou začala vzpomínat, nejspíš se na tom podílely i vyplavené hormony, byla jsem uzlíček nervů. Byla jsem vynervovaná z toho, jestli je Zorinka v pořádku, jestli já dělám všechno správně a vy jste to dělali špatně. Začala jsem se na vás zlobit a všechno se to ve mně hezky mlelo a do toho všechny ty knihy a časopisy... Bylo to těžké období. Postupně jsem se ale začala zklidňovat, viděla jsem, že Zorinka dobře prospívá navzdory mým pokusům do toho nějak zasahovat.
Další velké téma bylo očkování. Do té doby jsem nad ním nijak nepřemýšlela. Já sama jsem očkovaná.

Všichni jste očkovaní, tenkrát to nebylo takové téma a myslím si, že i vakcíny byly o něčem jiném, nebyly kombinované jako dnes, tudíž možnost nežádoucích účinků nebyla tak vysoká.
O rizicích jsem se dozvěděla od kamaráda, který v té době řešil očkování jejich dcery. Začala jsem si o tom zjišťovat víc, zejména přes internet. Donesly se ke mně samozřejmě příšerné informace a zvěsti, které mě náležitě vyděsily. Zorinka dostala podle běžného očkovacího kalendáře první a druhou dávku hexavakcíny a v obou případech zvracela, měla horečku a skoro týden v kuse probrečela. Bylo vidět, že je jí fakt zle. Také se jí objevil ekzém, který jsme pak přírodní cestou léčili půl roku. Když jsem se ptala svého pediatra, co si o tom myslí, tak řekl, že jsme se zrovna trefili do nějaké virózy. Ona nikdy předtím (a ani potom) nemocná nebyla a dvakrát za sebou se mi to jevilo málo pravděpodobné. Došla jsem k názoru, že to skutečně s očkováním souvisí, což mi potom potvrdili i v Očkovacím centru v Hradci Králové, kam jsme se Zorinkou jeli. Tam dostala ještě poslední čtyřvakcínu, po které žádnou reakci neměla. Ale já jsem nakonec došla k rozhodnutí, že už jí žádnou další dávat nechci, že věřím v to, že bude zdravá, že ta vakcína nezaručuje zdraví. Naopak že je tam nějaké riziko komplikací a že nějaké očkování se dá případně řešit i později, až bude větší. Multivakcíny už do ní dávat nechci.

Studovala jsi opravdu pečlivě i argumenty pro očkování?
Nemohu říct, že bych je studovala poctivě. Byla jsem na výtečné přednášce Martiny Suchánkové z Rozalia v Hořicích. Rozalio je sdružení rodičů za svobodnou volbu v očkování, pořádají osvětové přednášky a jsou opravdu objektivní a poctiví, nejsou to žádní fanatici. Na přednášce nepadlo nic takového jako „neočkujte!“. Říkali, že je na každém rodiči, aby to uvážil, pokud má někdo o děti velký strach a bude se cítit lépe, když je nechá očkovat, tak ať to udělá a ten, kdo z očkování dobrý pocit nemá, ať to nedělá. Je dobré zvážit, zda v konkrétním případě očkování převažují pozitiva nebo negativa, jaká jsou rizika onemocnění a rizika nežádoucích účinků vakcíny a která z nich jsou závažnější. Je dobré nastudovat a posoudit každou jednotlivou vakcínu zvlášť. Rozalio nešíří žádnou ideologii, je to vyvážený zdroj informací.

Tohle se týkalo očkování a já bych se ráda vrátila k výchově. Vím, že jsi četla různé knihy a přemýšlela jsi nad tím, jak výchovu pojmout. Co můžeš říct o těch knihách?

Mám knihu Vychováváme děti a rosteme s nimi od Naomi Aldortové, od Jean Liedloffové Koncept kontinua a pak také výborné knihy od Rebecy Wild. V každé té knize se dá najít nějaká dobrá myšlenka a na mé cestě měly své místo.

V čem vidíš tedy negativa těch knih?
Negativa vidím v tom, že všechno, co do své mysli přidáváme, v nás způsobuje větší a větší zmatek. Je stále těžší se ve všech informacích a poučkách zorientovat.

Myslíš si, že už se nespoléháme na intuici, na přirozený mateřský a rodičovský instinkt?
Já se pokusím shrnout, k čemu jsem došla. Myslím si, že pro „přemýšlení“ nejen ve výchově, ale obecně, platí čím méně, tím lépe.

Přesně tohle tvrdí Petr Groh, se kterým jsem dělala rozhovor nedávno, to je zajímavá shoda.
Mysl je jenom náš přívěšek, který si v té hlavě sám něco vaří v kotlíku a když si toho nebudeme všímat, bude jedině lépe. V jednání s dítětem v nějaké krizové, vypjaté situaci, se mi nejlépe osvědčilo nesnažit se to vůbec vyřešit hlavou. Většinou ti začnou naskakovat ty poučky, které se často vzájemně vylučují, do toho se mísí silné emoce, které ti prakticky znemožní použít buddhistický klid. Jediná možnost je jednat s dítětem pravdivě, reagovat jen na to, co se skutečně děje v tu chvíli. Zapomenout minulost, vše, co jsem si přečetl, co mě ten den už naštvalo, co jsem tomu dítěti říkal před pěti minutami. Jednat čerstvě.

Já jsem ale oproti tobě mnohem netrpělivější, takže já řeknu: Buď už zticha a neřvi! A ty se jí začneš věnovat. Je tedy možné reagovat pravdivě, když nemám jako rodič trpělivost? Kdybych se snažila ovládat, tak už to nebude pravdivé.
Tady totiž vůbec nejde o trpělivost, jde jen o to naučit se získat odstup od myšlení i od emocí, což je třeba ta tvoje netrpělivost. Zjistíš, že to není nic, že ta netrpělivost není nic, čím by ses musela zabývat, podráždění vůbec neakceptuješ. Když si ho nevšímáš, tak není co řešit. Zní to možná složitě, ale není to vůbec složité. Podrážděnost vyvstane, ty ji zaregistruješ, u mě taky samozřejmě mnohokrát vyvstane podrážděnost a chuť na ni zařvat. Ale beru to jen jako věc, která se objevila a zase odchází. Nevšímám si toho.

To mi připomíná Eckharta Tolleho. Pomohl ti hodně nebo se ještě k němu obracíš?
Ne, teď už se vlastně neobracím k nikomu. Tolleho jsem v jednu dobu také četla, to jsou věci obecně platné, o kterých mluví ještě spousta jiných lidí. Když člověk opravdu zjistí, že to jde, že to není těžké, tak to najednou funguje samo. Neříkám, že jsem na sto procent vždycky klidná a odpoutaná od mysli a emocí, ale časem je to čím dál lepší a snazší, aniž by se člověk musel nějak extra snažit. Jakmile se to jednou rozjede, už se to nabaluje samo. Dříve jsem měla tendence se k těm situacím vracet: Já jsem na Zorinku zakřičela a to jsem neudělala správně - měla jsem výčitky svědomí a hned jsem hledala v knížce, jak jsem měla postupovat. Když se mi teď stane, že se rozčílím nebo jsem protivná, tak si řeknu: to nic nebylo a je to pryč. Vůbec nemám potřebu se k těm věcem vracet, ani k tomu, co se stalo před třiceti lety, ani k tomu, co se stalo před hodinou. Je to pryč.

Existuje něco, co tě dokáže rozhodit?
Poslední rok jsem v takovém klidu, v jakém jsem dosud nikdy nebyla. Kolikrát přemýšlím nad tím, jak bych reagovala, kdyby se stal nějaký velký průšvih, někomu v rodině by se třeba něco stalo. Určitě bych byla nešťastná, člověk je stále člověk, pořád máme emoce a myšlenky se stále vytváří, tomu se nedá zabránit. Ani si nemyslím, že by bylo správné to nějak potlačovat. Někdy mě něco zamrzí nebo mi něco přijde smutné nebo se na někoho zlobím, ale ty emoce probíhají na jiné úrovni.

Dobře, tohle jsou třeba negativní emoce, ale co pozitivní emoce, ty máš taky takhle zploštělé?
Zploštělé není přesný výraz, jsou pořád stejné, ale máš k nim jiný vztah.

Jaký můžeš mít vztah k emocím?
No právě, ty emoce nejsi ty. Ty cítíš, že se raduješ, vychutnáš si tu radost, ale není to nic, po čem bys bažila.

Takže další a další vjemy, uspokojení, rozkoš a slast, to tedy nevyhledáváš? Aby měl člověk tyhle pocity, kupuje si další a další oblečení, prožívá nové a nové vztahy, jezdí na dovolenou, provozuje adrenalinové sporty... Po všem, co mu přináší slastné pocity, se pídí. Tohle tedy, předpokládám, už nemáš.
Udělá mi radost koupit si boty. Zaraduji se, ale zároveň to už nijak nepotřebuji. Jako se nepotřebuji nutně vyhýbat bolesti, tak ani nutně nepotřebuji vyhledávat radost. Zjistila jsem, že ta kontinuální radost, která přetrvává, je z toho, že mohu nacházet a pozorovat veškeré vjemy, ty dobré i ty špatné. Pořád si uvědomuji, že jsem naživu a že to je vlastně hrozně fajn. Že je to dar, když každý ten den dostanu, každá minuta s sebou nese smyslové vjemy, lidi okolo mě, vedeme nějaké rozhovory, je nějaké počasí... Každou jednotlivou věc, která se okolo mě objevuje, mohu prožívat, vstupuje do mě skrze moje receptory a z toho se prostě raduji nejvíc.

Z toho tedy vyplývá, že už není nic, čeho by ses bála a nic, na co by ses těšila.
Ano, vlastně to tak je.

Teď mi prosím tě řekni něco k výživě. To je další bolavé téma, protože naprostá většina maminek chce, aby jejich děti dobře prospívaly, a chtějí je krmit tím nejlepším pro jejich zdárný vývoj. Samozřejmě na ně působí reklama, marketing výrobců potravin. Mají třeba chuť se samy stravovat vegetariánsky nebo vegansky, ale mají strach, co to udělá s dítětem, jestli bude vadnout, až uvadne, když nedostane flákotu. Vysvětli prosím tě, jak ses k tomu dostala, odkdy jsi vegetarián a jak ses s tím vyrovnala ve vztahu k mateřství a jak krmíš Zorinku.

Jsem vegetarián od svých patnácti let, takže je to letos už patnáct roků. Bylo to díky tobě, pamatuji si přímo tu situaci, kdy jsme spolu stály tady v kuchyni a okolo jel náklaďák s živými prasaty, který tudy projížděl několikrát do měsíce. Vyjádřila jsem nad nimi lítost a tys řekla: Tak nejez maso. Já řekla: No tak ne, a bylo to. Když jsme začali chodit s mým mužem, tak se ke mně přidal, přestal jíst maso a z toho přirozeně vyplynulo, že ani naše děti nebudou jíst maso. Když jsem otěhotněla, věděli jsme, že naše dítě bude také vegetarián. Jenže pak se Zorinka narodila a já jsem měla to období temna.  Přišel okamžik příkrmů na půl roce a já byla bombardovaná články v časopise Maminka a v podobných zdrojích v tom smyslu, že se dítěti bez masa nevyvine mozek, neporoste a tak dále. Úplně mě to rozhodilo a začala jsem přemýšlet o tom, co kdybych té Zorince alespoň někdy sehnala maso z biofarmy, aby bylo všechno v pořádku. Naštěstí jste se na mě v té době všichni sesypali, ťukali jste si na hlavu, ať neblbnu a nenechám se zmanipulovat těmi články, protože je to nesmysl, ať to rozhodnu srdcem. Takže jsem vzala srdce do hrsti a uvědomila jsem si, že to maso opravdu nechci kupovat, nechci a vlastně ho ani neumím vařit, protože jsem ho nikdy nevařila, a tím to bylo vyřešené. Zorince teď budou tři roky, nikdy nejedla žádné maso, jí domácí vejce, pije čerstvé nepasterizované mléko od pasoucích se krav, tvaroh a máslo ze stejného zdroje a občas od pojízdného mlékaře z Kunčic jogurt, což představuje přísun živočišných bílkovin. Je naprosto zdravá, kromě reakcí na očkování byla jedinkrát nachlazená. Možná má veliký vliv i to, že jsem ji dva a půl roku kojila. Její vrstevníci mají běžně využívaných několik balení antibiotik. Je to normální, zdravé, chytré, spokojené dítě.
Takže zakolísání tam bylo pod vlivem naučných článků. Každá máma hledá cestu, jak k dítěti po všech stránkách přistupovat a potřebuje nějaká rozcestí, kdy si věci ujasní. Jsem ráda, že jsem nepodlehla strachu.

Jak bys to řešila ve školce nebo ve škole? Tam se přece maso normálně vaří a není tam možnost bezmasého stravování.
Není důvod, proč by měla chodit do školky, takže tam nepůjde. Ale pokud vyjádří přání navštěvovat školu, tak jí v tom bránit nebudu a vyvstane otázka stravování. Logisticky problém není, dám jí s sebou jídlo, jde spíš o vliv ostatních dětí. To už není v mých silách. Sama už chtěla vysvětlit co je maso a proč ho nejíme, takže to ví přiměřeně svému rozumu a sama teď kontroluje, jestli není v jídle maso.

Když to bude chtít ochutnat, nebudeš jí bránit?
Pokud nastane situace, že by jí maso někdo nabízel, bude to na ní. Nejspíš by mi to i řekla, že ho ochutnala, uvidím. Stejně ji nemohu hlídat celý život a ani to nemá žádný význam. Myslím si, že přijde okamžik, kdy maso ochutná, minimálně v pubertě, až se bude chtít vymezit, počítám s tím a nijak mi to nevadí. Implantovaná ideologie je bezcenná. Až sama pochopí důvod a přijme jej za svůj z vlastního rozhodnutí, tak to teprve bude mít cenu. Teď nechci, aby se cpala masem, dokud tomu pořádně nerozumí a až si sama udělá úsudek a sama se rozhodne, bude to čistě její karma.

A co takové ty šmakulády? Brumíci, bonbóny, lízátka, kinder řezy, sušenky, typické dětské chemické dobrůtky, co mají u pokladen a co je většina dětí jí, kupuješ to? Jak to řešíš, když jdeš do obchodu a Zorinka to třeba chce?
My jsme jí to nekupovali nikdy nikdo, takže ona to ani pořádně nezná. Má oblíbené různé oříšky a ovoce a sušené ovoce a domácí koláče, když se peče. Ona vlastně na sladké ani moc není, má ráda dobrou hořkou čokoládu, ale to jí stačí jeden čtvereček a víc nechce. Občas si chodíme hrát mezi děti do takového kroužku a tam paní rozdává na konci gumové medvídky, které tedy nejsou ani vegetariánské ani zdravé. Zorince jsem to nezakazovala, ale domů je nekupuji. Jednou se stalo, že vyžadovala u kasy nějaký bonbón, řekli jsme, že jí to nekoupíme a tím to zhaslo. Žádné scény nebyly.

Hodně maminek i babiček tvrdí, že dítě je chudák, pokud nemá to stejné jako ostatní děti, co si o tom myslíš?
Naše dítě bude asi v mnoha ohledech trochu jiné než ostatní děti. Také jsem se nad tím zamýšlela. Je vegetarián, nejí brumíky, nebude očkovaná, nebude navštěvovat školku a možná ani školu. Říkala jsem si, jestli to za to stojí, udělat z dítěte exota. A odpověděla jsem si, že ano, že to za to stojí, protože stejně vždycky musím udělat nějaká rozhodnutí a dát vedle sebe plusy a mínusy. A ve všech zmiňovaných případech ty plusy převažují. Zkrátka to dělám jak nejlépe umím podle svého nejlepšího svědomí. Samozřejmě to nedělám proto, abych jí škodila nebo vyčleňovala z kolektivu, chci, aby z ní vyrostl zdravý a šťastný člověk. A jestli mi to jednoho dne vyčte, tak s tím se musí počítat.

Jak budeš řešit dětský kolektiv, když nebude ve školce ani ve škole?

To je častý protiargument k domácímu vzdělávání. Že z dětí vyrostou asociálové, kteří si neumí poradit ve společnosti jiných dětí. Kolektiv ve škole je ale umělý a funguje historicky po velice krátkou dobu, protože třicet stejně starých dětí v jedné třídě den co den není něco, co by bylo přirozené. Když už byly děti pospolu, jednalo se o vesnickou nebo uliční partu, kde byly děti od mrňousů až po výrostky a všechny trávily čas pospolu, jak jim to nejlépe šlo. To je podle mého názoru nejlepší a přirozená dětská socializace. Důležitější než věk je pestrost, aby se dítě potkávalo s různými lidmi, s dětmi i dospělými, různými povahami, v různých prostředích, aby nebylo jen samo s mámou. Nezáleží tolik na tom,  jestli chodí do školy, nebo hodně času tráví v živé společnosti lidí. Když má okolo sebe lidi, asociál z něho nebude.

Takže jsi příznivec velkých rodin?
Určitě. Nejen kvůli dětem, ale i kvůli seniorům. Rodina by měla fungovat v co nejširším rámci, je to přínosné pro všechny její členy. Každý má své místo, které se s věkem mění. Dnešní staří lidé jsou často osamělí, rodina se o ně nestará, přijdou o svou roli, mohou si připadat neužiteční. Naproti tomu ve velké rodině jsou neustále v centru dění, dohlíží na vnoučata, pomáhají s tím, na co stačí a jejich život je mnohem veselejší a cítí se jako platní členové rodiny a domácnosti.

Takže neplánuješ, že nás dáš do domova důchodců?
Ne, pokud nebudete vyloženě nesnesitelní. Směje se

Setkala jsem se s názorem, že pokud děti příliš ochraňuješ před ošklivým vnějším světem, zlými lidmi a nepříjemnými situacemi, zavíráš je do ochranné bubliny, tak si nezvyknou na zlý svět. Nejsou otloukané už od školky a v dospělosti zjistí, že svět je mnohem horší než si myslely. Lidé si představují školku a školu jako svým způsobem nějaké očkování proti zlu. Jaký máš na to názor?
Hlavně si myslím, že svět není zlý, takže tento argument pro mě postrádá smysl. Když si budu předem myslet, že mě a moje děti čeká zlá budoucnost, že budeme potkávat zlé lidi a zlé situace, tak se to pravděpodobně také stane. Nemám pocit, že bych měla Zorinku připravovat na něco strašného. Když je člověk vnitřně nastavený tak, že se mu v podstatě nic zlého stát nemůže, tak to tak je. Příprava na zlo je podle mého názoru nesmysl.

V co věříš, Barunko?

Věřím v to, že všechno má svůj smysl, že ve vesmíru je harmonie. Posuzovat to, co by se mělo nebo nemělo dít, je jenom zvyk mysli. Absolutně všechno na světě má své místo.

Když jsme svědky něčeho zlého, nemáme proti tomu nic podnikat? Máme to nechat na božském plánu?
Ne, to si nemyslím. Když uvidíš někoho, jak tluče psa a můžeš v tom něco udělat, jsi na tom místě a je to v tvých silách, tak je dobré něco udělat. Ale snažit se dosáhnout na věci, které jsou mimo naši možnost působení a mimo naši svobodnou vůli, je nesmysl. Naše svobodná vůle je v podstatě docela malá, je malým nástrojem.

To bych asi s tebou nesouhlasila. Možná s malým praktickým dosahem. Ale svobodná vůle obecně je nejsilnějším nástrojem, protože my rozhodujeme o tom, jakým budeme člověkem.
V tomhle smyslu ano. Myslela jsem čistě jen v tom smyslu dobra a zla jako nástroj v konání. Už nemůžeme zasahovat do druhého člověka, to už se potkají dvě vůle. Můžeš zasahovat jen do svého malého prostoru. Co se týká svobodné vůle vědomí, tak ta je nekonečná.

Jak bys chtěla, aby na tebe vzpomínala vnoučata?
Chtěla bych, aby vzpomínala, že jsem byla babička, která měla ráda život a že jim se mnou bylo dobře.

Děkuju, Barunko a hodně štěstí!