ŠTĚPÁN MÁLEK

Výtvarník a umělec Štěpán Málek je známá persona hudebního světa, znáte ho jako frontmana známé punkové kapely N.V.Ú. Já Štěpána znám už přes třicet let, byli jsme si blízcí v době dospívání a vlastně jsme byli celé ty roky více či méně v kontaktu. Štěpán patří k lidem, kteří se příliš nemění, především ne vnějškově. Cením si ho hlavně pro smysl pro humor a dobré srdce a mám ho moc ráda.

 

Štěpáne, podle vlastních slov jsi pankáčem už bezmála 35 let. Od doby, kdy jsi vůbec s muzikou začal, to byl vždycky punk?

Těžko říct, punk je styl, který mi vyhovuje nejvíc, ale nemyslím si, že byl první. Když jsem ve čtrnácti letech čuchnul k muzice, byla zrovna éra české Nové vlny a začal boom zajímavých divných kapel a mě to oslovilo na první dobrou. Vždycky mě zajímalo to co vybočovalo, poslouchal jsem kapely, které se oficiálně moc nenosily, ale ne proto, že bych se cítil být rebelem. Zkrátka si mě to našlo samo. Forma punku mě hudebně baví doteď, i když je to v podstatě rokenrol.  Ale miluju i staré blues, v téměř každém žánru si najdu svoje. Každý si volíme jazyk, ve kterém se mu dobře hovoří a mně se asi nejlíp „štěká“ v punku. Mám ale i další hudební projekt s názvem Butterfly Killers, říkáme tomu distorzní blues, je to instrumentální muzika, hrajeme ve třech. Bicí, kytara a foukací harmonika. Pohybuje se to od hodně syrového blues až po téměř industriální plochy.

Dá se říct, je to hudebně ztvárněný tvůj výtvarný projev?
To spíš ne. Moje tvorba je na opačném pólu, spíš občas někdo řeší, jestli nejsem schizofrenní.

Jak to myslíš, na opačném pólu?
V hudbě vyhledávám silnou energii, expresivnost, mám rád, když ji mohu poslat natvrdo ven. Můj výtvarný jazyk má spíš podobu meditativní polohy, a je patrně trochu náročný pro příjemce. Dělám věci, které od diváka vyžadují tichý dialog. Zastavit se, vyklidnit hlavu a zkusit se na ten artefakt nějak navázat. Buď se to divákovi povede, nebo ne. Když to řeknu hodně jednoduše, tak ty moje hudební polohy jsou ukřičené, upocené, kdežto vizuální produkce je spíš o klidu a tichu. Vím, že se v tomhle už opakuji, ale každý potřebuje v životě obě polohy. Já jsem rád, že si mě to našlo, byť pro někoho to mohou být dva neslučitelné jazyky.

Napadá mě v téhle souvislosti, že vlastně kluci z tvrdých kapel, ti různí black, trash a doom, jsou často vegani nebo ochránci zvířat, že mají doma koťátko a podobně. Že dohrají svou brutální a depresivní muziku a mají veganský raut. Jak si vysvětluješ navenek takový rozpor v chování?

Já v tom žádný rozpor nevidím, ale máš pravdu, že to tak skutečně je. Jsem v kontaktu se spoustou kapel včetně starých punkových klasik, které jsme zamlada poslouchali a jsou to zhusta vegetariáni a vegani. Lidé často berou punk pouze jako devastaci, drogy, chlast, i když popravdě většina z nás si tou fází prošla. Ta nasranost, ten negativismus, je motor pro muziku, ale nikdo nevydrží žít pouze v negaci. Sebenasranější rocker potřebuje nějakou lásku a nějakou formu něčeho trochu jiného než o čem zpívá. Takže celkem logicky ti lidé na tu negaci shoří, a nebo si naopak najdou nějakou cestu k věcem na opačném pólu, angažují se v ekologii, v ochraně zvířat, v lidských právech, v humanitární sféře. Myslím si, že je to rozhodně dobře. Muzika je ventil, protože člověk je neustále atakován něčím, co tě nutí se naštvaně nakopnout a jde jen o to, jak tu energii přetavíš dál. Tyhle takzvaně zlé kapely jsou katarzí i pro diváka, přičemž výsledek není negativní, neodchází z koncertu zkroušení a zdrbaní, ale při odchodu mají rohlík cípama nahoru a jsou spokojení, vyrovnaní a vyklidnění. Není to prvoplánově jen o tom ventilu, ale vždycky to má nějaké další rozměry. Proto já tuhle muziku miluju.

A jak je to s tebou, kde máš ty ten opačný pól, kromě svého výtvarného projevu? Jsi vegan nebo vegetarián?
Já nejsem vegan ani vegetarián. Tím, že jsem chudý kluk, jsem omnivor. Takže co ti na tom hraní nabídnou, to zbaštíš. Nechci, aby to vyznělo jako tendenční kecání, ale je pravda, že sám o sobě maso nepreferuju. Sním, co je mi nabídnuto, ale když si vařím sám, tak už automaticky sahám po zelenině a luštěninách, a není to jen z ekonomických důvodů. Člověk si toho taky může spoustu nasbírat, všude po lukách, po polích a po lesích roste mnoho chutných plevelů, taky si toho mohu hodně vypěstovat na zahrádce. Zajímá mě to a tak nějak přirozeně si to jde svou cestou. Čím jsem starší, tím víc mě hlína a zahrádka baví. Říká se, že jak stárneme, máme k té hlíně blíž, když v ní jednou skončíme. Mířím k tomu ale i proto, že moje životní partnerka je letitý vegetarián.

Když se to u tebe netýká zvířat, v jaké oblasti charity a osvěty se tedy angažuješ? Lidská práva, dětské domovy nebo něco podobného?

Každá punková kapela se dostane k tomu, že hraje benefiční koncerty. Když vidíme, že jde o smysluplnou akci a můžeme naší muzikou něčemu pomoci ať už finančně, nebo zviditelněním, rádi to uděláme. Taky se účastním různých dílen a workshopů, nejsem striktně zaměřený na jednu organizaci. Snažím se to propojovat s tím, o čem si myslím, že jsem v tom léty kovaný a mám tam zkušenosti a to je muzika a výtvarno. Vnímám to tak, že nikdy nevím, kdy budu potřebný zase já, a tak když vím, že mohu alespoň trochu pomoci, proč bych to neudělal. V současné době jsem se našel v tom, že dělám v asistenční péči. Když už člověk vstoupí na určitou cestu, ty věci si ho potkávají samy.

Jak děláš dlouho tu asistenční péči?

To dělám zatím jen krátce, asi půl roku, ale rád bych u toho zůstal. Kdysi mi to bylo nabídnuto jako možnost přivýdělku a přesto všechno, že se mi teď navrbila nová práce, tak bych pokračoval i v tomhle, protože mě to naplňuje. Není to tak, že bych si hrál na nějakého samaritána nebo mesiáše, nic takového, chraň bůh. Jakmile se člověk začne opájet tímhle pocitem, tak se z něho stává šarlatán.

V jednu dobu jsi dělal ředitele galerie v Trutnově. Už netoužíš po podobné práci?
To mě velmi bavilo, ale to byl pouze záskok za mateřskou dovolenou. Pořád mě taková práce láká, a když člověk po něčem touží, o něco usiluje, tak se mu sny plní. Věřím, že i tohle ještě své ovoce, pokud do té doby nenatáhnu ráfky, přinese. Na výtvarném poli se nám s Klubem konkretistů podařilo odvést veliký kus práce ohledně kontaktů s kolegy v cizině. Rádi bychom v Hradci Králové zřídili galerii.

Co je Klub konkretistů?
Klub konkretistů pro Čechy a Slovensko tady funguje už od přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, i když konkretismus definoval Max Bill v roce 1920 nebo 1921.

Co je konkretismus?
Hodně zjednodušeně řečeno je to nezobrazivé, nikoliv abstraktní umění.

Jaký je mezi tím rozdíl?
Abstraktní umění abstrahuje realitu, kdežto nezobrazivé umění pracuje s vizuálními kvalitami. Umělec například vnímá nějaké přírodniny, slunce, vodu, měsíc a chce to vyabstrahovat a dojde k nějaké jednoduché formě, například kruhu. Kdežto konkrét je svébytná vizuální kvalita, která celkem logicky pracuje s jazykem geometrie, protože ta se nabízí. Abstraktní a konkrétní jazyk se prolíná, protože výsledky jsou hodně podobné. Ale také proč se ohánět škatulkami, spíš je všechno o té uvěřitelnosti a o tom, jak to každý autor uchopí. Možná se dá říci, že konkrétní umění se řadí pod geometrickou abstrakci s tím, že nejde o abstrahované věci z reality, že je to realita sama o sobě. Neskromným snem každého konkretisty je vytvořit vizuální kvalitu, která obohatí realitu jako takovou. Je to stejná kvalita jako když vidíš strom nebo kámen.

Není to tedy spíš dekorativní umění?
Není, i když samozřejmě ten prvek dekorativnosti je obsažen v každém umění. Geometrismus má spoustu poloh a spoustu projevů stejně jako každý jiný umělecký žánr. Přestože jde o konkrétní umění, zříkají se autoři konkrétní informace, konkrét je informací sám o sobě. Klíč pro diváka je jednoduchý: vidíte pouze to, co vidíte.

Takže po tobě nemohu chtít vysvětlení toho, cos na tom obrázku namaloval, cos tím chtěl říct?

Ne, není to o tom, co bych chtěl říct. Vidíš obrázek, kde je čtverec, trojúhelník a kruh, tak tam vidíš čtverec, trojúhelník a kruh v nějakých barvách a materiálu. Vycházíme z premisy, že každý z nás je zatížený jinými zkušenostmi a prožitky a konkrét jako artefakt nabízí divákovi, aby si jej interpretoval po svém. Takže jestli někdo v tom kruhu uvidí oplatku, gramodesku, sporák nebo kruh na vodě, je zcela na divákovi. Žijeme ale v Evropě a tady jsou diváci zatížení touhou po obsahu, po informaci. Často se zde divák cítí podvedený autorem. Nejsem ale odpůrce literárnosti a anekdoty a obsahu v umění, ani mi nevadí zobrazivé umění, pokud to autorovi věřím. Konkretismus je pouze jazyk, ve kterém jsem se našel. Divák má někdy pocit, že autor nemá co říct, ale není tomu tak, každý něco vstřebáváme a nějakou formou to pouštíme ven. V současné době si tady u nás lidi zvykli na rychlé, instantní informace. Přijdou do galerie a chtějí, aby to na ně zařvalo a řeklo Dnes jsem se posral nebo Dnes vyšlo sluníčko a mám z toho dobrý pocit. Anebo že to dokonce nabídne divákovi nějaké hluboké moudro a recept na to, jak žít. Ale já to nechci takhle dělat. Spíš si přeju, aby se divák ztišil, zklidnil, což dnes lidi už ani neumí, proto se také dožadují těch instantních, rychlých informací a jsou vizualitou ubíjení. Doba je vizuálně bohatá až na hranici těžké inflace a spousty pofidérnosti a bullshitů jsou prezentovány tak, že nabízejí jakoby hluboké pravdy a recepty na život a většinou je to ještě podbarvené nabídkou nějakého produktu. Konkretismus se tohoto programově zříká, ale někdo se pak může cítit ošizen, že si to nepřečte na první dobrou. Lidi nemají klíč, jak k tomu přistupovat. Když zahajuji nějakou svou výstavu, zeptám se: už jste to někdy viděli, setkali jste se s tím, bojíte se toho, nevíte si s tím rady? Máte to úplně jednoduché. Když půjdete do lesa, uvidíte hezký strom nebo hezký kámen, květinu, rybník, tak vás to něčím osloví. Zkuste takhle přistupovat i k těmhle obrazům, sochám, objektům. Buď k nějakému propojení dojde, nebo ne, nic se neděje, osloví vás něco jiného. A takhle funguje konkrétní umění.

Tobě jako autorovi to dává co?
V první řadě, což je banální odpověď, mě to už spoustu let hrozně baví. A nějak mě to naplňuje. To, v čem žiju, se nějakým způsobem do té tvorby dostává. Někde vidím kousek něčeho, co mě zaujme, nějaké zajímavé spojení forem a tvarů, tak se na hranici abstrahování dostávám také. Poznamenám si to a pak to ze mě vyplave formou obraz, sochy, kresby. Ale nemám potřebu divákovi sdělovat, že jsem někde viděl hezký kámen nebo potkal pěkný kus omítky kostela a ten mě oslovil. Mám to v sobě, ale až tak doslovně to divákovi přibližovat nechci, protože on si tam promítne třeba něco úplně jiného. A jestli to je talíř svíčkové nebo žába na zahradě, to už mi je jedno.

Myslíš, že to má nějaký úspěch u lidí nebo je to spíš hodně okrajový žánr? Chodí lidi na výstavy konkretistů?

Není to mainstream, ale chodí. Konkretismus funguje od dvacátých let a stále má své příjemce. Šestnáct let jsem učil na univerzitě a vidím to i jako čestný předseda Klubu konkretistů za Českou republiku. Stále nové a nové generace výtvarníků se v tomhle způsobu vyjádření nacházejí. Asi to tedy nějakou životaschopnost má. Ono se to stejně prolíná, nic neexistuje samo od sebe jen tak bez příčiny, k tomu konkrétnímu si dospěl každý autor jinou cestou, ale ve výsledcích se nějakým způsobem shodneme, přestože to každý děláme trošičku jinak. Někdo na počítači, někdo do hlíny, někdo maluje, ale to už je opět o té volbě jazyka. Taky neříkám, že všechno, co jsou kolečka a čtverečky, je něco, co baštím. I zde jsou slepé uličky a jalovosti.

Jak poznáš, že to není upřímné? Jak poznáš hodnotu obrazu, když jsou tam jen čtverečky?
Na to žádné měřítko není. Je to hodně o empatii, o citlivosti. I ten, kdo je šarlatán, může udělat jednu dobrou věc, ale na ni se pak nabalí spousta pitomostí. Měřítko je hodně těžké, ale takhle se můžeme bavit o jakékoliv umělecké formě. Čas oddělí zrno od plev.

Chci se vrátit zpět k muzice. N.V.Ú. funguje nějakých 28 let, pověz mi o tom něco.
Ano, Jirka (pozn.: můj manžel) s námi přece hrál taky. Každý, kdo kapelou prošel, tam nějakou stopu zanechal a ta jeho fáze stála za to, natočili jsme spolu první desku. A když si ji dnes pustím, tak mě i s tím odstupem těší, že žádné plytkosti a hovadiny v té době nevznikly.

Jak si vysvětluješ váš úspěch? Jenom málo punkových kapel vydrží desetiletí, lidi je poslouchají a chodí na koncerty.

Když opominu fakt, že jsme kapela, která sama sebe uživí, nezakládali jsme punkovou kapelu pro zisk. Byla to a dosud je vnitřní potřeba. Otázkou je, co vlastně ten úspěch je. Jestli je to mediální známost... Já považuju za úspěch to, že na nás chodí pořád nové a nové generace a staré generace na nás nezanevřely. Nejspíš to bude odměna za výdrž.

Já ve všem konání věřím na upřímnost, myslím si, že k úspěchu je upřímnost nutná. Pokud v tom není žádný kalkul, úspěch v tom smyslu, že lidi ti naslouchají, se dostaví. Myslíš si, že to tak může být?
Určitě. Mám to také tak. Jakmile tomu nevěřím, tak mě to nebaví. I u těch kapel se to dá poznat, jestli to vzniklo proto, že je ten žánr zrovna in a trendy. I když každý trend se nějakým způsobem promítne do toho, co děláš a můžeš si z něho vzít něco dobrého.

Ale 28 let to nevydrží.
To už je prostě posedlost, nějaká forma drogové závislosti, která s sebou naštěstí nenese negativní aspekty intoxikace. Samozřejmě se vyskytly nějaké hranice vyhoření, to nemine nikoho, kdo něco dělá takhle dlouho a s takovým nasazením. Mě vždycky bavila nějaká forma předávání energií a to souvisí vlastně i s tou upřímností. Jak to cítím, tak se to snažím lidem poslat. Zároveň tam jsou další monety, které se netýkají jen punku, ale jakékoliv muziky. V momentě, kdy na tebe začnou chodit lidi a začnou tě nějak uznávat, nastanou rizika posrání se z prvních pěti minut slávy. Na pódiu jsi pro lidi někdo, ale je důležité v momentě kdy dohraješ, vrátit se zase zpátky na zem.

Na to jsem se chtěla zeptat. Jestli má na tebe vliv obdiv fanoušků. Syndrom hvězdy.
Řeknu to natvrdo. Pro každého umělce, ať dělá co dělá, je nesmírně důležité v momentě, kdy se dostaví nějaká odezva, sláva, přízeň publika nebo medializace, neposrat se sám ze sebe. Někoho to semele. V momentě, kdy zjistíš, že z pódia máš na lidi nějaký vliv, je nebezpečí, že propadneš mentorství, mesiášství a můžeš se ocitnout v pozici, kdy kážeš vodu a piješ víno. Vyžaduje to jistou sebekázeň a sebereflexi.

Mně se na tobě líbí, že jsi pankáč i v civilu, že se to netýká jen koncertů, nemáš víkendové číro a tak dále. Líbí se mi, že ses sám sobě nezpronevěřil. Jak vypadáš teď, tak vypadáš co tě znám, učil jsi v této podobě na univerzitě, pracoval jsi jako ředitel galerie a nenechal sis diktovat nějakou vnější formu.
Nějaký cynik by mohl říci, že jako image je to dobrý PR tah. Já nad tímhle moc nepřemýšlel.

Dělalo ti to někdy problémy?

Nedělalo. Jsou příležitosti, kdy je nutné přijít v obleku, například přijít ke státnicím „slušně“ oblečený je pro mě výrazem respektu ke studentům. Nikdy jsem s tím žádný problém neměl, na druhou stranu jsem se nikdy necítil být rebelem bez příčiny. Fungování v punku je pro mě obrovská lekce pokory a to souvisí s tím vracením se na zem. Na pódiu jsem na jiné planetě, ale když slezu z pódia, jsem ten, který přijímá a vylučuje stejně jako všichni ostatní.

Stal ses někdy terčem útoku fanoušků, žes třeba nezapadl do jejich představy? Jak to zvládáš?
To není můj problém, to je problém dotyčného. Třeba čeká, že ta letitá punková ikona bude nějak fungovat, nějak se chovat. Pokud je dostatečně otevřený, nakonec zjistí, že to není jen o tom válet se někde ožralý s flaškou Jacka Danielse, ale že velký množství rockerů se zajímá o to, jak jim rostou bylinky na zahrádce. Kdyby ten rocker fungoval dennodenně s tou flaškou, tak by se patrně nedožil v plném zdraví tolika let v kapele. To jsou vnějškové atributy, které jsou někdy příjemné, ale o tom ta muzika není.

V kapele jste kamarádi, máte se rádi, nebo to funguje opravdu jen „pracovně“?
Kdybychom nebyli kámoši, tak bychom tak dlouho nevydrželi. Pár lidí se v kapele sice vystřídalo a žádné kapele se nevyhnou nemoci typu ponorek a podobně, taky jsme prošli nějakými krizemi, ale vždycky jsme si to dokázali vyříkat.

Důvěřujete si i mimo kapelu?
Samozřejmě, byť jsme schopni se zhádat jak psi. Kapela je jako rodina, také jsou tam situace, kdy si nějaký člen vytáhne černého Petra,  a jde o to, zda to rodina ustojí nebo ne. Kdyby vzájemný respekt a vůle naslouchat si chyběla, nebylo by možné dospět ke konsensu.

Patří kluci z kapely k tvým nejbližším přátelům?
Určitě, byť to není o tom, že bychom spolu jezdili na dovolenou. Tím, že jsme spolu téměř neustále, děláme si v ostatním čase každý to svoje. Těšíme se ale na sebe, že se zase slezeme ve zkušebně nebo dodávce, když jedeme na koncert. Už se mi po těch ksichtech stýská.

Co tě kromě hraní v kapele a výtvarného umění naplňuje? Čemu se věnuješ?

Tyhle moje aktivity se prolínají s mým občanským fungováním. Jsou to akce, které děláme s Klubem konkretistů, například aktuální Nábřeží umělců v Hradci Králové.

O co jde?

Nábřeží umělců je akce, která je vyvrcholením Artienále. To je symposium pro studenty středních a vysokých uměleckých škol. Každý rok má nějaké téma, loni to byl například street art a letos land art. Nábřeží umělců je prezentace vytvořených prací ve veřejném prostoru spojená s celodenní kulturní akcí. Sejdou se tady lidé, kteří se v umění pohybují na různých levelech. Od amatérů až po profíky. Na Nábřeží tak můžeš potkat i mainstreamové aktivity, prodej šperků, keramiky, obuv a další věci na hranici řemeslných aktivit. Byli tam ale i různí muzikanti, nejen bigbítové kapely, ale třeba i didjeridoo, bubínky... Kluci tam dělali balancing art, jiní parcour. Měli jsme tam vizuální poezii, kamenickou dílnu a tak dále. Je dobré, že si lidé mohou všechny aktivity osahat formou workshopů a to od malých dětí až po dospěláky. Lidi vidí, že nic nevzniká jen tak, že není sranda nakreslit obrázek, něco vysekat do šutru, něco si namodelovat z hlíny a snad si té práce pak víc váží. Bylo to letos podruhé a já věřím, že se nám bude dařit dělat to nadále. Výsledky Artienále jsou na nábřeží k vidění po celou turistickou sezónu. Vše o tom lze najít na facebooku.
Také jako občanské sdružení Klub konkretistů provozujeme galerii ve Sboru kněze Ambrože Československé církve husitské v Hradci Králové, kde prezentujeme kromě konkretistů i zajímavé persony z regionu a zároveň i první ligu z Čech i zahraničí.

Štěpáne, v co věříš?

Já jsem panteista, potažmo punkteista. Mnohokrát se mě na tohleto lidi ptali a bylo to třeba i v souvislosti se Sborem kněze Ambrože. Cítím se být věřícím člověkem, ale nepřimykám se k nějaké konkrétní instituci nebo víře. Nakonec víra je jenom jedna. A to, jak ji praktikujeme, je už volba formy nebo jazyka, který nám vyhovuje. Snad to bude znít banálně, ale věřím na dobro, na lásku, na pokoru, což může třeba z úst pankáče vyznít trochu absurdně. Kdyby člověk podle těchto tří věcí nejednal, nekonal a nechoval se, tak by na světě bylo hůř. Snažím se k lidem chovat tak, jak chci, aby se oni chovali ke mně, byť to není vždy možné. Člověk nemusí stále nastavovat druhou tvář, nechat se desetkrát praštit, občas jsou situace, kdy je nutné se bránit. Neubližovat, nedělat lidem naschvály, nechovat se jako svině je vlastně hrozně jednoduché, jen se to někdy těžko praktikuje, zvláště ve společnosti, kde se nám neomalenost, dravost, nabubřelost a psychopatismus dostává v množství větším než malém. Mnoho lidí volí nějakou formu útěku, ale já říkám: kam chceš na tomhle světě utíkat? Nikdy neutečeš úplně, nežiješ ve vzduchoprázdnu. Můžeš se vůči sajrajtům vymezit vnitřně, nepodvolit se pravidlům, které nejsou v pořádku, ale žiješ ve světě, kde tě to nějakým způsobem vždycky dostane, pokud to nebereš v potaz. Pokud někdo nebo něco překračuje hranici toho mého, proč bych se vůči němu nevymezil nebo nepostavil nějakým ostřejším způsobem? Ale mám empiricky v životě doloženo, že se slušností jsem často větší pankáč než kdybych se choval tak, jak se u pankáče předpokládá. Dělat bububu na lidi je zbytečné. Stalo se mi na nějakém setkání, že jsem si konotoval s farářem. V základních hodnotách jsme se zcela shodli, to se mi zdá mile absurdní. Zjistili jsme, že nám oběma jde úplně o to samé a že nakonec se ty prostředky ani moc neliší, jde jen o jinou kosmetickou úpravu.
Všechny neblahé události a nemoci, které se člověku staví do cesty, si na sebe svým způsobem přivolá. Vlastně věřím i na tu karmu, byť nejsem hinduista ani netíhnu k Indii. Taky mě potkala v životě spousta nepříjemných věcí, ať už to byl rozvod, insolvence, partnerské rozkoly. Zpětně zjišťuji, že i za tyhle lekce mohu životu poděkovat. Na každého přijdou chvíle slabosti, kdy si říká, že už nemůže. Ale v těch chvílích přicházejí impulzy například od dětí, přírody nebo lidí okolo, kteří tě ťuknou, a ty si řekneš: vlastně není tak zle, pořád se z toho dá něco vytěžit. Každý problém je katastrofou, pokud mu my sami příchuť katastrofy dáme. Mě životní kotrmelce a průšvihy naučily tomu, že život za to  pořád stojí. A zároveň mě odnaučily svazovat se tou spoustou zbytečných věcí, naučily mě říkat Děkuju. Sakra lidi, nebojte se říkat Mám tě rád, miluju tě, děkuju ti.

Poslední otázka je, jak bys chtěl, aby na tebe vzpomínala tvá vnoučata, jako na dědu Štěpána. Co by si měla pamatovat, co bys jim chtěl předat?
Já doufám, že se těch vnoučat dožiju, těším se na ně. Chtěl bych, aby na mě vzpomínaly jako na hodného dědu. A doufám, že nebudu mrzutý dědek, kterého se děti budou bát.

Díky, Štěpáne, za fajn rozhovor a ať se ti daří!