COOLAND – VRATISLAVA JANOVSKÁ, KATEŘINA ZÍMOVÁ, ŠÁRKA KRČÍLKOVÁ

Tuhle trojici krásných, sympatických a chytrých děvčat mi doporučil společný kamarád Kevin V.Ton, který je také autorem všech fotografií v článku. Moc ráda jsem s jeho návrhem souhlasila, protože filozofie a činnost CooLAND je mi velmi sympatická. Holky souhlasily s rozhovorem také, tak jsem je mohla jednoho letního odpoledne přivítat ve Svatojánu.

Nejdříve prosím vysvětlete, oč se jedná, co je vaším cílem.
Vraťka: Šárka a já pracujeme na Fakultě životního prostředí, České zemědělské univerzity v Praze. Ovšem všechny jsme vystudovaly aplikovanou ekologii, jsme spolužačky z vysoké školy.

Kolik vám je let, holky? Vypadáte všechny na třiadvacet.
Vraťka: Já mám teď Kristova léta.
Katka: Mně je třicet jedna
Šárka: Mně je třicet osm.

Ne!
Šárka: Jo!

No teda, vypadáte všechny úžasně mladě.
Katka: To je také naše heslo - není nad to nevypadat na to, co jsi. Nevypadáme jako ekoložky a nevypadáme na to, kolik nám je let.

To je pravda, všimla jsem si, že BIOlidé vypadají dost často docela sešle.
Vraťka: Tohle je nová vlna, životní styl nám svědčí a vypadáme mladě.
Katka: Jde to až do záporných hodnot. Směje se

Ale zpátky k mé původní otázce, co je vaším cílem?
Vraťka: Takže nejdříve jsme na Fakultě životního prostředí vystudovaly Aplikovanou ekologii a potom jsme začaly dělat doktorát v oboru Krajinná ekologie. V současné době jsme tam již i zaměstnány, Šárka jako technik, já jako odborná asistentka, Katka teď dělá v praxi krajinářku, ovšem i ona 5 let aktivně působila na FŽP. Společně jsme vedly předmět Pozemkové úpravy. Dnes je bohužel na vysokých školách hlavně nastaven trend publikování, proto utekla do praxe. Ačkoliv je náš obor spojený s krajinou, tak pro krajinu samotnou se ve škole nic moc nedělá, píší se především jen články. Na papíře vypadá všechno moc dobře a velkolepě, ale my postrádáme větší propojení výzkumu s reálnou krajinou a lidmi, kteří v ní žijí.

Jak to souvisí s CooLAND?
Vraťka: S Katkou jsme učily Pozemkové úpravy a jednoho dne jsme takhle spolu seděly a říkaly si: A máme toho dost! Všechno je to jenom teorie, musíme krajině nějak pomoci a začít dělat opravdové věci! V tu chvíli jsme se rozhodly, že založíme CooLAND.

Proč zrovna CooLAND?
Vraťka: Velmi často navštěvujeme semináře týkající se krajiny a všichni, kdo mluví o krajině, působí tak nějak sentimentálně, katastroficky a beznadějně. Razí heslo: Všichni tady chcípnem, nemá to východisko. A to se nám nelíbí. Setkáváme se také s mnoha mladými lidmi, kteří se, zvláště ve městech, zajímají o veřejná prostranství a o všechny "cool" věci, které se ve městech dějí. Když se studentům a obecně mladým lidem pokusíte představit cokoliv o krajině či zemědělství, ohrnují nad tím nos, nudí je to. Proto jsme si s Katkou řekly, že na to půjdeme jinak a pokusíme se o krajině a zemědělství hovořit řečí mladých lidí. I s krajinou se dají dělat cool věci. Krajinotvorba může být stejně cool, jako když se dělají městské projekty. A to je celá myšlenka, která stojí za názvem a založením CooLAND.

Řekněte mi příklad nějaké cool věci, která se dá udělat s venkovskou krajinou.
Katka: Nejdůležitější je dostat do obyčejné venkovské krajiny lidi a dát jim příležitost ji poznat. Poznat své bezprostřední okolí. Spoustu lidí, kteří žijí na vesnici, ani nenapadne se do svého bezprostředního okolí jít podívat, protože mají pocit, že v ní nenajdou nic zajímavého. Jezdí na dovolenou na Šumavu, do Krkonoš, do Českého ráje, myslí si, že v zajímavé krajině mají být hrady, zámky, turistické stezky. Lidé si často neuvědomují, že ty nejzajímavější věci jsou u nich za humny. Každá krajina má potenciál být něčím zajímavá. Je škoda, že dnešní typická zemědělská krajina je velmi pustá, nikdo do ní nechodí. Díky tomu, že hodně pracuji venku, dělám různé terénní průzkumy, vidím tolik zajímavých věcí, které je třeba lidem ukázat. Když se o tu obyčejnou zemědělskou krajinu dobře pečuje, je krásná. A cool pro nás znamená například dostat lidi, kteří se aktivně nezajímaví o tuto problematiku, do běžné zemědělské krajiny.

A jak to děláte, jak je tam tedy dostáváte?

Katka: Jednak pomocí vzdělávání, že o tom hezky povídáme, sdílíme na své facebookové stránce zajímavé fotografie z navštívených míst a jednak přes jídlo, což je velmi přitažlivá cesta. A to je důvod k založení naší KPZ (komunitou podporované zemědělství) CooLAND. I tím, co člověk jí, dává najevo vztah ke krajině. V našem případě vždy víme, odkud naše jídlo pochází. Když motivujeme lidi, aby navštívili místo, odkud pochází jejich oběd, tak se dostanou přirozeně do zemědělské krajiny, do prostoru, kde tohle všechno vyrůstá. Další naší vizí je obecně zpřístupněná krajina pro lidi, kteří by rádi hospodařili buď pro vlastní potřebu, nebo by se chtěli profesně věnovat zemědělství. O to se snažíme například cestou pozemkových úprav, které podporují hospodaření vlastníků na jejich půdě, případně motivací těch vlastníků, kteří sami nechtějí hospodařit a přesto být zodpovědní, aby se zamysleli nad tím, komu své pozemky pronajímají či prodávají. Naším cílem je to, aby na půdě hospodařili zodpovědní lidé, protože ne každý nájemce je dobrým správcem svěřené půdy.

A jak se vám zrovna tohle daří?
Vraťka: V současné chvíli je naší největší aktivitou KPZ, zvláště z toho důvodu, že jsme se staly součástí evropské výzkumné skupiny CSA Research Group. To úzce souvisí i s evropskou iniciativou Access to Land, se kterou také spolupracujeme. Postupně bychom chtěly téma přístupu k půdě a podporu zodpovědného, agroekologického hospodaření na zemědělské půdě v České republice rozvíjet.
Šárka: My jako CooLAND zatím nemáme žádný právní status, a největším projektem je pro nás založení KPZ CooLAND, ale do budoucna plánujeme přenos nabytých zkušeností z Evropy, jít do toho a pomáhat ekologickým zemědělcům stát se konkurenceschopní velkým korporacím.

To je krásná myšlenka. Ve městě je hodně zapálených lidí a idealistů, ale na vesnici to tak není.

Šárka: Existují způsoby, jak aktivizovat lidi i v menších obcích. Je vidět, že pokud se najde šikovný, zapálený člověk někde v nějaké vesnici, je schopen celou obec nadchnout. Byli jsme se studenty na exkurzi za Prahou v Libochovičkách, kde nastoupil mladý starosta a ten s energií a nadšením usiloval o peníze na ozelenění krajiny, na vytvoření nových cest, aby krajina byla prostupná, a další krajinné úpravy. Nevěděl jak na to, zúčastnil se kurzu Nadace Via, kde ho naučili, jak získat grant. Dostal peníze na nákup stromků, ale už ne na osázení, tak zaktivizoval celou vesnici a všichni lidé o víkendu sázeli stromky.
Vraťka: Učil se i to, jakým způsobem vytvořit komunitu v obci, což je také jedna z našich iniciativ. Jak rozšiřovat komunitní plánování ve vícero obcích, protože lidé velmi často počítají s tím, že všechno za ně vyřeší stát. Je třeba se vrátit k tomu, že komunitu tvoří lidé, kteří v ní žijí. Dnes tam většinou jezdí lidé jen do práce, pole jim nepatří. Odpracují si pracovní dobu a vrací se domů a podle toho také vztah k půdě a krajině vypadá. Zemědělci musí být zase součástí vesnice, komunita se stará o to, jak to v té obci vypadá.  Máme další příklad z Nové Vsi, tam jsou také velmi aktivní. Oslovil nás přímo zastupitel obce, že potřebují pomoci s erozí. Bylo zorganizováno setkání s občany a najednou, když se lidé potkali a povídali si, tak se vyřešilo spousta věcí. Daří se nám spojovat lidi, iniciovat plodnou diskuzi. Pro nás je nejdůležitější šířit tyto myšlenky a motivovat lidi v obcích. Jsme nenapravitelné optimistky a věříme, že bude čím dále tím více lidí vnímat potřebu změny ve vnímání krajiny a zodpovědnosti k ní. Že si nelze jen donekonečna stěžovat, musí se zvednout zadek a něco s tím udělat.
Katka: V každé obci je ten problém trochu jiný. Je třeba se podívat do historie, je velký rozdíl mezi původně sudetskou obcí a obcí s dlouhou zemědělskou tradicí. Nedá se proto říci, že by existoval jediný recept. Některé obci skutečně pomohou státní pozemkové úpravy, které scelí pozemky jediného vlastníka do jednoho místa.

Oslovujete starosty obcí nebo se spíš oni obracejí na vás? Pořádáte přednášky?
Katka: Zatím fungujeme trochu nekoncepčně. Zajímají nás témata, která se týkají prostupnosti krajiny a udržitelného zemědělství při zachování principů ochrany přírody a krajiny. Jsme tak trochu neřízená střela. Přihlásíme se například na seminář a tam se potkáme s podobně naladěnými lidmi a pustíme se s nimi do nějaké spolupráce. Pořádně jsme ještě nespustily naše webové stránky,nemáme žádnou reklamu a zatím se snažíme poznat prostředí a situaci, jaké neziskovky a další organizace jsou tomuto tématu nakloněny. Na základě toho se dostáváme k různým aktivitám. Částečně se k nim dostaneme i přes fakultu. Nedávno nás třeba oslovili lidé, kteří zpracovávají projekt Učíme se filmem. Jako CooLAND jsme vedly semináře na prostupnost krajiny, kde jsme měly k dispozici šest dokumentárních filmů, které jsme sestříhaly a doplnily teoretickým základem a také informacemi, jak by se dala tato doporučení prakticky aplikovat ve vybraném katastru. Těch seminářů proběhlo osm ve středočeském kraji v různých obcích. Zajímavé bylo, že v každé obci měli lidé s prostupností krajiny problém z hlediska hospodaření. Nebo chtějí jít někam na procházku a nemají kam.

Prostupnost krajiny znamená přesně co?

Katka: Prostupnost krajiny je široký pojem, nicméně zahrnuje i motivaci, proč by člověk měl vůbec krajinu navštěvovat. Jsou to v první řadě zemědělci, kteří tam chodí za prací. Bohužel to je většinou podobné, jako když si jde někdo pracovní dobu odsedět do kanceláře, tak tady si ji jde odsedět do traktoru. Ideální by bylo, aby to pro ně byla srdeční záležitost, aby hospodařili na svém, aby měli k půdě a krajině vztah. Dále jsou to lidé, kteří žijí uprostřed krajiny, v malých obcích a městečkách. Chceme je motivovat k tomu okolní krajinu navštěvovat, jít tam za relaxací, na procházku. To do sebe zahrnuje i obnovu historických cest nebo výsadbu krajinné zeleně, aby krajina nebyla pouze produkční. Věříme, že se dá produkční a mimoprodukční funkce krajiny vhodně propojit. Nejde nám o to, aby všechno zarostlo lesem, ale naopak chceme, aby se v krajině zemědělsky hospodařilo a zároveň byla i pro ostatní. Jednak samozřejmě pro zvířata, která v ní žijí a také pro lidi, kteří mají v krajině své domy a bydlí v ní, ale jen se na ni dívají z okna.
Vraťka: Čím více lidí se dostane do krajiny, tím lepší bude ztotožnění se s tím místem. Věříme tomu, že lidi přestanou být lhostejní k tomu, co se v krajině děje. Znají zemědělce, který pěstuje plodiny za humny, mohou ho navštívit a nakoupit u něho. A to je důvod, proč jsme se rozhodly aktivně podporovat jednoho zemědělce a seznamovat se se vším, co s tím souvisí. Píšeme blog  který vše dokumentuje od začátku a ukazuje, že to není pouhá teorie a takhle to lze opravdu dělat. Slýcháme často, že je to nesmysl, že to nefunguje, že to v našich podmínkách nejde a podobně. Ale je to jen o tom, kolik lidí to začne podporovat a diskuze o tom, kolik stojí bio produkce, bude konečně korektní. Neuvědomujeme si skrytou cenu konvenčního pěstování, náklady, které nejsou započítávané, například znečištění půdy a vody a další věci. Pokud lidé nevnímají, co se s krajinou děje, je jim to jedno. Heslem našeho CooLAND je CESTA DO KRAJINY VEDE KOLEM VÁS. Každý z nás může malou troškou změnit krajinu k lepšímu a nemusíme pak horečnatě vymýšlet, kde vzít peníze na její obnovu, kolik miliard nalijeme do krajinných úprav proti suchu a podobně.

Co všechno může člověk sám změnit? Může prostě jít a někde zasázet stromy?

Vraťka: Už jen malý krok je, když začneš podporovat ekologické zemědělce. Nemusíš být rovnou členem KPZ, ale stačí si uvědomovat, od koho nakupuješ a kdo utváří českou krajinu. Jsou to především zemědělci, kdo u nás tvoří krajinu. Když budeme kupovat veškeré potraviny jen z dovozu, a tady koukat na to, jak se pěstuje řepka a kukuřice a brečet, že je všechno drahé, tak se situace nezlepší.

Pokud tomu tedy dobře rozumím, snažíte se zatím změnit myšlení lidí?

Šárka: Trošku, ano. Jsme na začátku, nemáme na to žádné peníze, děláme to ve svém volném čase a to souvisí s tím, že se to rozvíjí pomalu, ale jistě. Chtěly bychom získat peníze na naše aktivity, na realizace projektů. CooLAND vznikl loni, já sama jsem se přidala v lednu. Chceme založit spolek, abychom to nějak institucionalizovaly, abychom mohly žádat o grant nebo vystupovat oficiálně a spolupracovat s dalšími organizacemi. Věříme tomu už jen z toho důvodu, že vidíme, jak to jde všechno velmi rychle, co všechno se nám podařilo udělat za necelý rok. Skupina CooLAND se rozrůstá, spolek tak bude v brzké době zakládat pět lidí – my tři grácie a Radim s Alenkou.
Vraťka: Také nám velmi pomohlo, že jsme se propojily s PRO-BIO LIGOU, kterou vede Jan Valeška a s Asociací AMPI. Jsou to lidé, kteří přinesli myšlenku Komunitou podporovaného zemědělství do České republiky. Oni v nás zapálili tu ideu, že o tom nebudeme jenom kecat, ale zkusíme něco skutečně vybudovat. Založíme svou vlastní KPZ, uvidíme, jaké to je a zdali to opravdu funguje. Teď v září například CooLAND společně s PRO-BIO LIGOU, AMPI a Ekumenickou akademií pořádal první Fórum potravinové suverenity v České republice. Překvapilo nás, jak velký je zájem mezi lidmi, čekaly jsme čtyřicet, padesát lidí a přihlásilo se jich téměř 100. Na Fóru se řešila (ne)udržitelnost stávajícího potravinového systému a její dopady nejen na nás, spotřebitele, ale i na krajinu a zemědělství obecně.
Šárka: To je velmi důležité, jelikož u nás je zatím propagace činnosti KPZ cílená spíše na spotřebitele. To, že má snadno dostupné, kvalitní jídlo. My to ale prezentujeme z té druhé strany – chceme podpořit zodpovědné zemědělce, protože to oni hospodaří v krajině a utváření její podobu. Samy nemáme možnost sázet stromy a pěstovat zeleninu, ale svým nákupem můžeme podpořit toho, kdo to dělá a stát se tak spolupachateli. Směje se

To je mi jasné. Možná ti konvenční zemědělci jen nevědí, jak na to. Kdyby někdo z vás přijel do takové klasické zemědělské společnosti a chtěl jim poradit s tím, jak hospodařit ekologicky, co by se stalo? Nechali by si poradit?

Šárka: Tímhle způsobem určitě ne. Nevěřím tomu, že kdyby tam někdo z nás přijel a začal jim vykládat, že to mají dělat jinak, že by někdo vůbec poslouchal. Věřím ale tomu, že dlouhodobou aktivitou a vzděláváním se dají věci do pohybu. Třeba si jednou nějaký agronom řekne, že to zkusí jinak.
Vraťka: Věříme také v konkurenceschopnost ekologického zemědělství a biopotravin. Jsme přesvědčené o tom, že ekologické zemědělství je správná cesta. Ale jak vstoupit do skupiny konvenčních zemědělců? Jedno z řešení, které vyplynulo na povrch, je hlavně přes pozitivní příklady. Když ekologičtí zemědělci budou úspěšní, a to ve velkém, inspiruje to další a další. I to je naše snaha, dělat reklamu těmto lidem a říkat, že tento způsob zemědělství může být ekonomicky výhodný a na druhé straně neopomíjí ani sociální a ekologickou stránku. Je to jen jiný způsob myšlení a hospodaření. Ekologické produkty jsou přece normální a všechno, co je jiné, by se mělo správně nazývat například chemopotraviny. Bio by mělo být norma, nemělo by být nálepkováno. Je potřeba obrátit směr uvažování o tom, jaké potraviny jsou přirozené a zdali si zaslouží zvláštní označení, myslím si, že by to mělo být přesně naopak. Nezmění se to přes noc, ale čím více bude úspěšných ekozemědělců, tím víc na to budou slyšet i ti ostatní. Všem jde především o zisk. Je důležité, aby spotřebitelé, společnost, chtěla produkty ekologických zemědělců a odmítala chemopotraviny. A hlavně si za tím vším uvědomovala tu dlouho cestu, ten příběh. Čím více nás bude, tím dříve si konvenční zemědělci řeknou: Aha, ono to možná není tak blbé a možná bychom to mohli zkusit.
Šárka: Jedním z pravidel KPZ je, že pro zemědělce je skupina jistotou odbytu, vzájemný závazek. Členové skupiny se zavážou, že po dobu celé sezóny od něho budou odebírat pravidelně zeleninu, která se urodí a sklidí. Většinou dostane zemědělec peníze předem, na začátku sezóny, aby měl peníze v době, kdy je potřebuje a ještě nemá příjmy. První úroda se začíná totiž sklízet až někdy v květnu. Díky jistotě odbytu se může zemědělec soustředit na svou práci a nemusí hledat své odběratele třeba na trzích.  

Platíte zálohu?
Vraťka: Ne, platíme celou částku najednou, respektive ve dvou splátkách. Členové si mohli vybrat a většina z nás zaplatila najednou.

Takže při odebírání produktů pak už nic neplatíte?
Vraťka: Ne, je to zaplacené dopředu. Je v tom i závazek. Kdyby se stalo cokoliv, nebyla úroda, přišla pohroma nebo kalamita, tak zemědělec bude mít z čeho žít. S tím počítáme a s tím jsme do toho všichni šli. Zatím se ale nic takového nestalo, spíš je toho nadbytek.
Šárka: Nevíme dopředu, jakou dostaneme zeleninu. Je to to, co zrovna dozraje, během sezóny se podíl mění, vždycky je to překvapení. Nás to donutilo vařit si každý den čerstvé jídlo z tuzemské zeleniny a to je skvělá přidaná hodnota. Takřka nechodíme nakupovat do supermarketů, občas nakoupím vejce, sýr a pečivo, a to především v obchůdku pana Sýkory - Dobrá farma na Letné, kam s Vraťkou moc rády chodíme.  Vaříme mnohem víc než dřív a je to zábava.

Řekněte mi něco o tom „vašem“ zemědělci, lze se ještě přidat do skupiny?
Šárka: Jmenuje se Karel Tachecí, hospodaří v Budyni nad Ohří a doporučil nám ho Honza Valeška.  Jeho heslem je: Půda jako peřinka. Byl nám sympatický od první chvíle. Karel už několik let zásobuje ještě další odběratelské skupiny, například KPZ Toulcův Dvůr. Odhaduji, že celkem podporuje nějakých sedmdesát podílů, možná ještě víc. My máme třicet pět členů.

Dokázal by uživit ještě další?
Šárka: Zájemci nás mohou kontaktovat, jednotlivé lidi ještě přibíráme. V listopadu skončí sezóna a přibližně v lednu příštího roku znovu oslovíme členy skupiny. Někdo třeba odejde, protože zjistil, že mu to nevyhovuje, někdo se naopak přidá. Když to bude takhle v lednu, budeme moc říci třeba: Je nás letos padesát - a podle toho Karel oseje.  Aktivně momentálně nikoho nehledáme, ale pokud se někdo ozve, není problém.

Myslíte zemědělce nebo odběratele?
Šárka: Obojí. Například KPZ Toulcův Dvůr odebírá v současné chvíli od tří zemědělců.
Vraťka: Budeme rádi za každého ekologického zemědělce, který by na sebe chtěl navázat takovou skupinu. Přesah pro zemědělce je ta jistota, pro kolik lidí budou pěstovat a hlavně to zatřese s utkvělou představou supermarketů, že jejich pozice na trhu je jistá a mohou maloodběratelům diktovat své podmínky.

Jak velký má Karel Tachecí pozemek?
Šárka: Byly jsme tam už několikrát pomáhat, ale bohužel si nepamatujeme přesnou výměru pozemku. Přibližně osmdesát hektarů? Zelenina ale tvoří pouze menší část produkce. Karel pěstuje například také obilí nebo mák a vše v bio kvalitě.

Musí mít určitě nějakou mechanizaci.
Šárka: Samozřejmě, že má zemědělskou techniku, ovšem hlavně zeleninu dělá ručně. My tam byly párkrát pracovat, jak už jsem řekla, a naším přáním je, aby se alespoň občas zapojili všichni členové skupiny. Aby si uvědomili, jak je složité vypěstovat jídlo, na to bohužel v dnešní době často zapomínáme. Avizovaly jsme pracovní výpravy do Budyně, aby si každý na vlastní kůži vyzkoušel, co to obnáší, jak vypadá práce na poli a zároveň abychom se poznali. Byli jsme tam asi třikrát a bylo nás maximálně pět, takové to nejtvrdší jádro zakladatelů.
Vraťka: Nepomohla bohužel ani vtipná reportáž na blogu.

Čím si to vysvětlujete, ten nezájem? Chtějí zeleninu a víc nic?
Vraťka: Naše původní, trochu naivní myšlenka byla, že když už se to jednou jmenuje Komunitou podporované zemědělství, tak ta komunita bude funkční. Že se lidi budou znát a stýkat se, pomáhat si. Podařilo se to částečně, ale věříme, že i v tomhle směru se to zlepší. Máme dvě odběrná místa zeleniny - kavárna Havran Café v Karlíně a Kravál na větvi na Suchdole. Zejména s Havranem se nám podařilo vybudovat velmi blízké vztahy a vzájemnou podporu. Každé úterý se to tu díky výdeji zeleniny krásně oživí, dáme si kafíčko, dortík, pokecáme. Když je krásné počasí, sedíme venku a povídáme si. Víme, že by Karel ocenil, kdyby přijela častěji celá komunita, aby to nebylo anonymní, ale více osobní.
Šárka: Určitě je pro něj příjemné, když za ním přijedou lidé a stráví společně nějaký čas. Práce pak není jednotvárná, bavíme se spolu o všem možném a je to veselejší. Večer se posedí, otevře se lahev vína, udělá se společná večeře. Běžně vstává v pět, šest hodin ráno a celý den pracuje venku, tak je každá podobná návštěva a pomoc vítaným zpestřením.

Jak je to u něho s postřiky?
Šárka: Nechce používat ani ty, které jsou v ekologickém zemědělství povolené, říkal, že k tomu má vnitřně odpor. Je to srdcař. Všechna zelenina se dělá ručně, traktor se používá spíše jen na pole s obilím.

Viděla jsem mapu, kde byli zaneseni ekofarmáři. Někde se jim daří lépe, jinde hůře, například tady náš jičínský okres je v tomto směru skoro pustý. Proč myslíte, že je mezi jednotlivými kraji takový rozdíl?
Šárka: Samozřejmě každá oblast má jiné produkční podmínky a nelze veškerou zeleninu pěstovat všude, například střední Čechy či jižní Morava v tomto mají větší štěstí. Zatím vznikají hospodářství, která jsou napojena na nějakou KPZ skupinu, především v okolí velkých měst, protože zájem o biopotraviny mají především městští lidé. Také přítomnost aktivních lidí hraje obrovskou roli.
Vraťka: Skupinky nadšenců se vytvářejí hlavně v zázemí velkých městech, v Praze, Ostravě, Brně. Takoví lidé to nejenom iniciují, ale také táhnou, nenechají to vyšumět. Často se stane, že jakmile organizátor z nějakého důvodu vypadne, celá skupina zanikne. Aktivních lidí je dost i na vesnici, ale vytvořit ucelenou skupinu s jednotnou vizí je obtížnější pro nedostatek dalších nadšenců - té energie musí být vynaloženo mnohem více, sama pocházím z malé vesnice na Plzeňsku. Navíc začíná přibývat lidí na vesnici, kteří sice mají zahrádky, ale místo zeleniny tam mají anglický trávník s tújemi a zeleninu jezdí nakupovat do supermarketu. Samozřejmě chápeme, že každý nechce hospodařit, ovšem i když by mohli mít kvalitní zeleninu od souseda, stejně nakoupí raději v supermarketu, protože tam třeba hrají roli sousedské vztahy, závist a podobně. Proč bych měl podporovat souseda zemědělce, když já tady hákuju na pásu?

Existují nejen zemědělci, ale i běžní zahrádkáři, kteří nepovažují chemické postřiky za škodlivé, naopak je používají s radostí a jsou jim vděční za pomoc v boji proti plevelům a škůdcům, pro ně je to dobrá věc, ušetří jim to spoustu práce, to je asi třeba změnit také.
Vraťka: Většinou v tom vyrostli, horší ale je, když na tento způsob hospodaření najedou třicátníci a přijde jim to normální.
Katka: Naší vizí ve vzdálené budoucnosti je KPZ v každé vesnici!
Vraťka: Musíme věřit tomu, že lidi se dokážou změnit, zájem o tyhle aktivity velmi výrazně narůstá rok od roku, takže se to určitě podaří. Minimálně musíme všichni začít od sebe, příklady fungují znamenitě.
Šárka: Další věc, která souvisí s přerodem myšlení lidí a kterou je třeba zmínit, je možnost vlivu lidí, kteří navrhují pozemkové úpravy, projektanti. Ti mohou svými projekty přispět ke zlepšení stavu krajiny, pokud svou práci dělají zodpovědně.
Vraťka: Ano, to je otázka kvalitního vzdělávání projektantů pozemkových úprav a úředníků na pozemkových úřadech.  Oni bohužel velmi často nevidí souvislosti, jak to, kdo a jak hospodaří na půdě, ovlivňuje krajinu. Když to hodně přeženu, tak se pouze nakreslí polní cesta, přerozdělí pozemky, sepíšou se staronové nájemní smlouvy, odškrtnou si a jde se pryč. Dalším naším plánem je tedy šířit tyhle souvislosti mezi odpovědnými lidmi a hlavně aby pozemkové úpravy byly opravdu živým nástrojem, který přispěje nejen ke stabilitě krajiny, ale i k posílení vztahů venkovské komunity.

Aha, dobře, jak si to tedy představujete? V kulturním domě nebo na obecním úřadě je schůze vlastníků pozemků s projektantem, který řekne: Vidím, že tu máte dva pěkné kousky pole, nechcete na něm raději hospodařit než byste ho pronajímal jako dosud, pane Procházko?
Katka: Tam jde o to, aby projektanti a úředníci, kteří přijedou, uměli s místními lidmi mluvit a uměli jim tu problematiku vysvětlit, ne že tam přijedou jako nafrněný děd Vševěd. Když navrhnou třeba nějaké realizace k obnově stability krajiny, například stromy podél cesty, remízek či protierozní opatření, tak to často skončí na tom, že to zůstane pouze na mapě, protože ne každý přijal myšlenku, proč jsou tyhle věci potřebné a užitečné. Je třeba, aby srozumitelné informace byly dostupné pro všechny obyvatele venkova, aby propojenost i napříč obory byla vyšší.
Vraťka: Máme ideu seminářů v obcích, chceme mluvit se zastupiteli, s vlastníky pozemků. Spousta lidí nechce dělat věci navíc, nemají motivaci.

To by bylo určitě užitečné, pořádat takové semináře, věřím, že zájem by byl velký.

Vraťka: Ano, ale to nějaké peníze a čas stojí, abychom mohly objíždět republiku.

Pokud by vás obec pozvala a zaplatila, přijedete?
Vraťka: Ano, samozřejmě, uděláme pro ně krásný seminář.
Katka: S Vraťkou učíme pět let pozemkové úpravy na Fakultě životního prostředí, ČZU a v rámci výuky pořádáme exkurze. Vytvořily jsme si síť zemědělců, projektantů i pozemkových úřadů, kde to funguje, a jdeme cestou pozitivní motivace. Na některých místech se opravdu vlastníci pozemků rozhodli, že začnou hospodařit, že jim pozemkové úpravy pomohly a podobně. Máme i několik známých soukromých zemědělců, kteří začali z ničeho, odešli z města, nakoupili půdu a začali hospodařit ekologicky. Je mnoho nových farem, které začínají s ekologií, většinou jde o lidi, kteří jsou tím úplně nepolíbení a často mají „největší brambory“. Směje se
Vraťka: Nabrat autobus lidí, kteří to chtějí vidět a takhle motivovat a získávat informace přímo z terénu. To je ono!
Šárka: Chceme dělat na fakultě výzkum zaměřený tímto směrem. Propojit teoretickou a praktickou úroveň.
Vraťka: Na vědecké úrovni se zabýváme strukturou zemědělské krajiny, uživatelé, zemědělci, versus vlastníci. Studujeme extrémní vlastnickou roztříštěnost pozemků, jak souvisí s obrovskými půdními bloky a s problémy s tím spojenými. Na vědecké úrovni řešíme strukturu krajiny dnes a denně a bylo by úžasné to propojit. Zemědělci mají nějaké potřeby a problémy, se kterými jim může univerzita pomoci, to by bylo úžasné, kdyby to fungovalo.

To je velmi zajímavé, teorie je všude nadbytek. Mraky článků a studií. Mě zajímá právě ten praktický dopad, moc vám fandím.

Vraťka: Je naší velkou výhodou, že pracujeme na univerzitě. Chceme propojit naše neziskové, aktivistické činnosti s tím, co děláme na univerzitní úrovni, protože i to, že se stýkáme dnes a denně se studenty, vnímáme jako úžasné podhoubí k tomu, abychom šířily povědomí o alternativách, ukazovaly možné nové cesty. Zapálit ve studentech jiskru nadšení, protože to nikdo za nás neudělá, nemůžeme čekat, že nás někdo spasí.

V co věříte?
Šárka: Když člověk dělá něco, čemu věří, věnuje tomu energii, i když je to v uvozovkách sebevětší blbost, tak to prostě dobře dopadne. Můžeme dělat dobré věci nejen pro sebe, ale i pro ostatní a uživit se tím. A proto i ten CooLAND.
Vraťka: Já věřím v to, že realitu si utváříme sami, to jak vidím svět já, takový opravdu bude. Co do toho vkládám, se mi vrací. Když budu šířit pozitivní energii, zápal, tak se mi opravdu vrátí. A na druhou stranu, když budu říkat, že je všechno naprd, tak to fakt naprd bude. Každý můžeme po kouskách změnit svět.
Katka: Věřím tomu, že česká krajina má budoucnost, že tu je místo pro to, aby tady mohly fungovat různé názory, ať je to ekologické nebo konvenční zemědělství. Že je možnost tady hospodařit a v krajině fungovat tak, aby zůstala pestrá i pro volně žijící zvířata, vůbec pro přírodu a zároveň v ní bylo dost místa pro to, aby nás všechny uživila.

Moc vám všem děkuju za nádherné myšlenky a hlavně optimismus a nadšení. Držím CooLAND palce a věřím, že všechno bude jen lepší, pro krajinu i pro nás.