BÁRA BOŘÁNKOVÁ

Báru jsem poznala v roce 2014, kdy mě a mého muže Jirku, pro ni zcela neznámé lidi, nechala přenocovat u sebe na divukrásném statku na samém jihu Čech. Je to velmi zajímavá, drobná žena, s hlubokýma hnědýma očima, nabitá energií a plná empatie. Seznamte se.

Báro, já o tobě vlastně skoro nic nevím, jaká je tvoje původní profese?
Já vlastně nemám žádnou profesi.

Něco jsi přece vystudovala.
Mám gymnázium a vysokou školu pedagogickou, angličtinu a tělocvik. Ve chvíli, kdy jsem se měla rozhodovat, co budu dělat, chtěla jsem jenom cestovat a být svobodná. Měla jsem mnoho myšlenek, chtěla jsem studovat něco o koních, klidně bych bývala studovala třeba na ovčáka, jenomže to se na vysoké škole nedělalo a rodiče rozhodně trvali na mém vysokoškolském vzdělání.

Co třeba veterina?
Tu bych bývala studovala, jenže jsem byla obklopena veterináři, kteří mi v té době jednoznačně vysvětlili, že ženy mezi veterináři nikdo nechce. Dříve to tak bylo, dělala se velká zvířata a malá zvířata se moc nedělala. Když přijde ženská do praxe mezi krávy a prasata, tak má málo síly. To tak opravdu je. Dnes už je pár šikovných ženských, hlavně v preventivní veterině. Nechala jsem se trošku odradit.

A zemědělka tě nelákala? Chovatelství?
Já ti ani nevím. Jsem ze zdravotnické rodiny, táta byl doktor, máma sestřička, a oni hlavně nechtěli, abych studovala medicínu. Vychovávali mě k tomu, že si mám dělat, co chci, ale musím vystudovat. Kdyby se vrátil totalitní režim, který v době mé maturity padnul, že musím vycestovat. Podporovali mě ve studiu jazyka. Tělocvik byl takový doplněk. Lákalo mě studium žurnalistiky, ale tam jsem nedokázala přijmout porušování osobních svobod, myslím tím tu vtíravost a agresivitu.

To je tam dnes asi ještě to nejmenší, dnes chybí novinářům především etika.
Myslím, že tenkrát ještě žilo takové to novinářské řemeslo a bylo v něm ještě kus umění i té etiky. Byla jsem dokonce i na přijímacích zkouškách, ale nevzali mě.

Kde jsi studovala ten pedák?
Nejdřív Budějovicích a pak v Plzni. Já dělala vysokou školu asi osm let, protože jsem mezitím byla v Anglii, v Austrálii a ve Francii ve Versailles, kde jsem se naučila francouzsky.

Jako au pair?
Ano. Pak jsem byla několikrát ve Spojených státech, potom další dva roky v Austrálii v rámci studia. Ani nevím, jak jsem dostudovala, moc jsem do té školy nechodila. Každopádně diplom mi poslali nebo mi ho někdo vyzvedl, ani to už nevím.

 

Hodně jsi cestovala a v té době jsi stále neměla jasno, co chceš dělat?
Já nad tím nikdy ani nepřemýšlela, co budu dělat. Pamatuju si, že když mi byly čtyři roky, dala mi máma kožený kufr po dědečkovi a já jsem si ho vždycky zabalila, odvedli mě na nádraží a já jela do Rožmitálu za babičkou a hlavně za strýčkem. A takhle jsem s tím kufrem putovala vlastně celý život. Potom mi už byl malý. Máma za totality nemohla cestovat, ale bylo to v ní. Když se dnes podívám zpátky, tak vidím, jak do mě projektovala své nesplněné sny. Ale kdyby to ve mně nebylo, nedostala by to do mě. Byla jsem neustále připravená kdykoliv si zabalit a odjet.

To tě drží doteď?
Ne, to ne. To už mě přešlo. Jen jsem věděla, že potřebuji umět jazyk. Nejdéle jsem byla v Austrálii, s přestávkami to bylo asi sedm let.

Cos tam dělala?
Nejdříve jsem tam odjela s mým tehdejším přítelem triatlonistou. Jel tam za těmi nejlepšími triatlety trénovat. Odjet jsem vlastně chtěla já a on se ke mně přidal. Hodně mě to tam táhlo. Byli jsme mezi prvními Čechy, kteří tam přijeli po revoluci, což bylo nádherné. Tam jsem dělala všechno, co se dalo. Jednu dobu jsem pracovala na Cape Tribulation, což je nahoře v severní Austrálii, turistického průvodce v buši. Tam jsme vozili korejské turisty na koních okolo takové tůně a vyprávěli jsme jim, že jdeme buší a že už jsme dvacet mil daleko a přitom jsme chodili dokola kolem té jedné tůně. Pak jsme jim udělali tradiční kovbojské palačinky na ohni. Roztočili jsme plechovku s kovbojským kafem, do které se hodila podkova. Tam jsem nějakou dobu zůstala. Po dobu, kdy Honza trénoval, jsme žili ve Sněžných horách, kde se mi narodily i děti. Tam jsem třeba trénovala dostihové koně na přistávací ploše pro malá letadla. Běhali tam klokani. Trenér, který trénoval Honzu, byl neskutečný člověk, takoví samorostlý génius. Byl reprezentačním trenérem plavců, hráčů squashe, chrtů, karatistů, dálkových běžců, triatlonistů a dalších. Tenkrát měl v týmu asi dvanáct lidí, mezi nimi šest mistrů světa. Byl velice alternativní, bydlel v takovém karavanu, vždycky seděl na střeše a díval se dalekohledem. Vymýšlel alternativní způsoby všeho. Některé dlouhé tréninky běhal s nimi ve cvičkách. Jmenoval se Brad Sutton. Dělal různé věci. Jednou se například rozhodl, že já budu triatlonista, takže mě zapojil do své skupiny. Nějakou dobu jsem s nimi trénovala a myslím, že by ze mě toho triatlonistu nakonec udělal, ale já jsem v tom ztratila smysl. Rozhodl se tedy, že budu trénovat dostihové koně. Jednoho koupil. S tím koněm jsem vždycky vyjela na tu přistávací plochu a Brad si tam zastavil karavan, vzal si dalekohled a trénoval nás. Směje se.

A vyhrál někdy?
Já ani nevím, jak ten kůň dopadl. Byla jsem se také zacvičit v Randwicku v Sydney na dostihové dráze, ale to jsem skoro nepřežila.

Spadla jsi?
Ano, tam se padalo pořád, trvale tam stála sanitka.

Kde jste ještě žili?
Později jsme se přestěhovali do Švýcarska. Sebrali se ti nejlepší triatlonisté a jelo se do Evropy. Dělala jsem jim takový servis, řídila jsem, masírovala, překládala. S jedním prckem na zádech to ještě šlo. Když se pak narodil Šimon, měla jsem jednoho na zádech a jednoho na břiše a tehdy jsem pocítila touhu mít nějaký domov. Tak jsem se vrátila do Čech a budovala dům v Plavu u Českých Budějovic. Dělala jsem všelicos, ale nikdy jsem vlastně neučila a nikdy jsem učit ani nechtěla. Ne že by mě nebavilo učit, asi i děti by mě zajímaly, ale popravdě při představě učitelského sboru, představě toho, že přicházím do sborovny a usedám tam, se doteď orosím.

Po tomhle velice dobrodružném životě ses vrátila do Čech. Nenapadlo tě, že zůstaneš napořád v cizině?
Já mám pořád pocit, že pro mě svět nemá hranice.

Máš přece domov, který snad považuješ za místo, kde chceš zůstat, nebo ne?
Já jsem šťastná skoro všude. Byla jsem šťastná v Austrálii, na Novém Zélandu, ve Francii, ve Švýcarsku. Je spousta krásných míst, kde bych dokázala žít, ale ne ve městech. Vždycky potkám takové lidi, kteří mi na tom místě vytvoří rodinu. Domov bych si dokázala najít asi skoro kdekoliv.

Dá se říct, že jsi vykořeněná, že nemáš kořeny?
Vůbec ne! Mám kořeny všude. Nemám pocit, že bych byla vykořeněná, ale ani pocit, že bych zakořenila.

Ale to asi není možný.
Ale je, je to možný. Je ale pravda, že už ne příliš ráda jezdím do Spojených států.

Proč?
Cítím tam celkovou depresi. Navštívili jsme tam několik států a významně se tam mění atmosféra.

V jakém smyslu?
Já se nepletu do politiky, my se držíme v přírodě. Ten americký lesk je bouda, pod kterou je schovaná velká propast. A Američané to už vnímají. Lidé, které tam potkáváme, jsou především lidmi od koní. Mají koně jako životní styl a práci, jsou jiní než tady u nás.

Jak to myslíš?
Tamní horsemani jsou pro mě velké osobnosti, protože to není hobby. Není to kastovní záležitost, je to otázka životního stylu, osudu. Jsou to lidé, kteří jsou koňáci srdcem.

Tady takoví nejsou?
Musela bys je hledat. Znám pár lidí. Ale znám tady daleko víc opravdových lidí, kteří se věnují třeba umění, památkám nebo přírodě.

Takže ti připadá klidně možné, že odejdeš?
Jednou určitě odejdu.

Odstěhuješ se zase do jiné země?
To nevím, to asi ne, ale není to pro mě nepředstavitelné. Pro mě je nepředstavitelné odejít žít do města. Kdyby to bylo v přírodě, kde není špína, ještě se taková místa dají najít, tak určitě. Nemám svět rozdělený hranicemi, ani jazykem, protože se mi nestalo, že bych se někde s někým nedomluvila, pro mě jsou hranice dané znečištěním.

Já to chápu, nemám s tím problém, spíš mě překvapuje ta absence pocitu, že někam patříš, na určité místo.
Víš, vzpomínky na lidi, které jsem potkala v Americe, ve Francii, v Austrálii, na Zélandu, jsou velmi silné a nezáleží na tom, jestli to jsou Češi nebo nejsou. Ta blízkost není omezená prostorem.

Já spíš myslela konkrétní místo na Zemi.
Když jsem jela nedávno do Severních Čech, tak jsem měla potřebu urychleně se vrátit do Jižních Čech. To bylo z těch měst. Považuju za velký dar, že mohu žít v tak čistém místě. Mám moc ráda hory. Ve švýcarských kopcích je mi moc dobře. I v Austrálii, kde jsme žili v horách, mi bylo dobře. Stejně jako v Montaně.

Takže spíš typ krajiny než konkrétní místo?
Ano, určitě.

Co děláš teď? Co tě živí?
Mě živí můj muž, ale já přispívám. Mám v životě tendenci vyhýbat se penězům, což si myslím, že není úplně dobré. Vždycky jsem se snažila někomu pomáhat. Když ten člověk pro něco hořel, tak bylo pro mě velice příjemné stát mu za zády a pomáhat mu, aby si hezky hořel, aby si to užil. Pomáhala jsem svému prvnímu příteli, který dosáhl všeho, čeho chtěl dosáhnout, byl na olympiádě třetí a žil tím tak, že skoro přestával žít cokoliv jiného. Teď jsem s Václavem a ten má velký dar učit a velký dar pracovat se zvířaty. Má velký talent na grafiku a má jasné vize toho, co chce v životě dělat. A mně se líbí dělat všechno okolo, vyhovuje mi to. Napadá mě, jestli nejsem trošku srab, ale asi nejsem. Je určitě hezké, že mě Václav ve všem, co chci dělat já, absolutně podporuje. Já si k tomu všemu okolo dělám to, co chci.

A to je co?
Baví mě leccos. Baví mě krajina a zvířata. Hodně se to mění. S mým mužem nás svedli dohromady koně, to je moje celoživotní láska, asi jsem se s tím už narodila. Táhne se to přes generace ze strany mé maminky. A co jsem se narodila, na koně si pamatuji. Když se mě jako malé ptali, co bych chtěla dělat, tak jsem chtěla pást ovce někde v kopcích nebo pracovat s koňmi. To se ale neslučovalo s vysokoškolským vzděláním. Také jsem tenkrát nebyla dost svá, abych si prosadila co jsem chtěla, tak jsem šla cestou nejmenšího odporu. Byla to pohoda, protože u nás to bylo dané tak, že když se naučím anglicky, mohu si dělat, co budu chtít. Dělala jsem si ty koně a měla jsem svobodný život.

Ještě jsi mi neřekla, co tě konkrétně baví, v čem tě Václav podporuje. Krajina a koně, ale v jakém smyslu? Jak tě podporuje v těchto oblastech?
Václav? Já ale nepotřebuji jeho podporu!

Ale tak jsi to řekla.
Ono toho je víc. Vymýšlím věci, které jsou nadrámcové.

Ano, ty mě zajímají.
Co se týká koní, tak zpočátku mě bavila práce s nimi. Pochopit je. Přístup ke koním, který máme my, je jiný, než jsou lidé zvyklí.

V čem je jiný?
Říká se tomu horsemanship. Kdyby ses někoho zeptala, co to je, tak překlad do češtiny je vždycky zkroucený a jako všechno se to už zbagatelizovalo a ztratilo to smysl. Lidi často nechápou, o co jde. Jde vlastně o vztah člověka a koně. Když jsme zpočátku jezdili do Států hledat ty nejlepší lidi mezi těmi, kteří skutečně s koňmi žijí, kteří to nedělají jako sport a neřeší si v tom své ego, chtěli jsme pochopit od základu princip práce se zvířetem. Práce s koněm je úplně jiná, než třeba se psem, nebo jakýmkoliv jiným zvířetem. Pro mě se práce s koňmi promítla do práce, kterou člověk dělá sám se sebou. Koně jsou ti zrcadlem. Pokud opravdu přistoupíš na to, že jde o vztah člověka s koněm, že obě bytosti jsou úplně rovnoprávné, nedá se ani hovořit o nějakém žebříčku, na kterém je někdo výš a někdo níž.

To platí jen pro koně?
Ne, je to tak s každým zvířetem, jenomže kůň je neúplatný a nezastrašitelný a to je velký rozdíl. My lidé, když něčeho chceme dosáhnout, tak používáme vůli. A ta silná vůle je určitý tlak. Pokud koním dovolíš prostor k vyjádření a nedržíš je, tak je jakýkoliv tlak od tebe vyžene. To znamená, že kůň se vedle tebe neuvolní, dokud se ty neuvolníš. A člověk není schopen uvolnit se, pokud něco chce. A to je neskutečná škola. Začali jsme tím, že jsme nejdříve obsedali koně, pracovali jsme s problémovými koňmi, zkoušeli jsme všemožné techniky, protože člověk vždycky vymýšlí techniky a pomůcky, když neví, co si počít. Díky tomu, že jsme měli odvahu vyjet za hranice své i státní, tak se nám pomaličku z těch kousků informací od lidí, které jsme potkávali, (protože my jsme nic nevymysleli, všechno jsme to dostali darem), poskládal takový náhled na ty bytosti. Já už dnes vlastně vůbec nepracuji s koňmi, protože kdykoliv s nimi mám cokoliv do činění, tak pracuji vždycky jen sama se sebou. Vzdali jsme se veškerých soutěží, já už nemám chuť koně jakkoliv trénovat, protože k tomu, k čemu je potřebuji, mi stačí málo. A i to málo, co s nimi dělám, mi vždy zrcadlí něco, co sama nezvládám. Celé se to posunulo. Zrovna jako krajina okolo mě, o které jsme mluvily. Ta také zrcadlí něco, co tam buď zapadne, nebo ne.

To mě nikdy nenapadlo. Jak to myslíš?
Vyjdeš ven před dům a něco tě napadne při komunikaci s krajinou. A to, co tě napadne, ti automaticky zrcadlí to, jak se v té krajině odrážíš. Chápeš to?

Ale ano, souvisí to se symboly a znameními v krajině, prostřednictvím kterých dostáváme odpovědi na naše otázky nebo životní situace.
Někdy potřebuješ symbol a někdy ho ani nepotřebuješ. Někde jsem četla, že kdybys jen sledovala své myšlenky a jejich motivaci, tak zjistíš, kdo jsi. Zjistíš spoustu věcí, které ani nechceš vědět. A tvá blízká krajina je tvůj odraz. Nedávno mi říkal pan doktor Grulich, botanik, že základní rozdíl mezi rostlinami a živočichy je ten, že rostliny nikam neutečou. To je pravda. Rostliny stojí, koukají na tebe. Ten strom, který jsi špatně ořezala, tam stojí a nikam neodchází. Třeba naše koně jsou čistí. Pustíš ho v kruhovce, která má osmnáct metrů v průměru a potřebuješ, aby s tebou zůstal, udělal věci nebo dovolil ti dělat s ním věci, které pro něho nejsou přirozené. A neodešel, když ho nedržíš. Na rozdíl od jabloně může odejít. Ale my jsme se vlastně ještě vůbec nedostaly k tomu, co dělám, aby to nevypadalo, že nic nedělám!

Pomáháte lidem se vyznat v koních?
Václav jezdí na kurzy a já se starám. Máme dvacet hektarů půdy, koně, ovečky, slepice a další zvířata. Já na kurzy moc nejezdím, bojím se davů lidí.

Proč se jich bojíš?
Nemám strach z lidí jako takových, ale z těch situací v jezdeckých klubech. Často to nejsou lidé, kterým jde o koně a musela bych to brát opravdu jen jako řemeslo. Ty koně jsou někdy v takovém stavu, že bych to nezvládla.

Máš strach ze svých emocí? Z toho, že tě to rozloží? Nebo z nějakého konfliktu?
Strach z konfliktu nemám. Možná, že se mi jen nechce s tím být v kontaktu a raději budu doma pracovat s krumpáčem. Takže mě Václav od tohohle chrání. A potom k nám domů jezdí celou sezónu lidi se svými koňmi. Ale to je něco jiného, protože to už jsou lidé, kteří mají opravdu zájem. Musí se zvednout a docestovat. To mě baví moc. Takže učím doma.

A vydáváte časopis. Píšeš, fotíš.
Časopis Horseman je Václavův projekt a já mu s tím pomáhám. Postupem času, jak se ten časopis odklání od toho hlavního názvu Horseman a přiklání se k tomu podnázvu Zpátky na venkov, tak tam už se dá schovat spousta věcí, které mě opravdu baví. Baví mě třeba bylinky, léčitelství, alternativní chovy, ale hlavně mě baví dělat rozhovory s lidmi, kteří mě zajímají. Mohu si vybrat zajímavého člověka, mohu se prezentovat s časopisem, který je hezky graficky zpracovaný a mám tím pádem k těm lidem přístup. K tomu si studuji.

Co studuješ?
Věnuji se józe, regresním terapiím a Bachovým esencím. Hodně čtu. Celý život jsem pořád něco studovala. V Austrálii jsem studovala školu jógy, shiatsu masáží, makrobiotiku. Tady jsem studovala opět shiatsu a klasické masáže, udělala jsem už tolik všemožných kurzů! Bachovy esence a regresní terapie jsem studovala u Hanky Fuhrmannové, ty mě zaujaly hodně a především mě zaujala ona jako osobnost. Jezdím k ní už roky, pořád se tam vracím. Nejraději mám tiché  meditační semináře, které jsou zaměřené na klasickou jógovou praxi átmavičáry. Spojením jógové praxe s regresními technikami a použitím Bachových esencí vznikl neskutečně propracovaný systém.

Co tebe na tom zajímá?
Začala jsem to dělat pro sebe, člověk to vždycky dělá pro sebe. Snažíš se najít úplně základní odpovědi na základní otázky: „Kdo jsi a kam jdeš.“

Proč tam jezdíš už tolik let, to už bys měla vědět, ne?
Člověk je vlastně všechno. Je vlastně jen to Jedno. Já jsem zatím jen na začátku Cesty. Bloudím, hledám, ztrácím se, ale vnitřně alespoň vím, kam jdu. V lidech, se kterými dnes dělám regrese, vidím sama sebe. Terapeut, lépe průvodce může vést terapii jen z té úrovně, na které se sám nachází. Pokud se nachází v úrovni, kdy se vyžívá v roli terapeuta, tudíž ve svém egu, tak to podle toho vypadá. Pokud terapeut dokáže vést terapii člověka z trochu jiné úrovně, pak těch stupňů je nekonečně mnoho. Od základních traumat z blízké či vzdálené minulosti, které máme všichni, přes práci na charakteru, až po základní uvědomění si toho, kdo jsem a kam směřuji.

Léčíš lidi?
To bych nikdy nevyslovila.

Tak myslíš, že jim pomáháš?
To si také nemyslím.

Tak proč to tedy děláš?
Protože v životě jsme se nikdo nepotkali náhodou a každý z nás má otevřenou bránu k něčemu.

Ale to není odpověď na otázku, proč se zabýváš regresní terapií.
To vnitřně víš. Pokud budeš mít za cíl, že chceš léčit lidi, tak většinou nejvíc potřebuješ být vyléčen ty sám. Také jsem si tím prošla, proto jsem dříve dělala ty školy, kurzy a podobně. Chtěla jsem „hňátat“ ta bolavá těla, pak jsem toužila pomáhat na jiné úrovni, fyzické nebo duševní. Nakonec zjistíš, že musíš vyléčit sama sebe a tenhle spasitelský komplex tě úplně přejde. Dneska to dělám proto, že v tom, jak sedíš s tím člověkem, stejně vždycky zříš sebe. To mě asi k těm ostatním bytostem určitým způsobem táhne.

Zajímají tě lidské osudy, jejich bolest?
Nejde o příběhy, bolesti ani radosti.

Tak co tě teda na nich zajímá?
Mě zajímá to jedno, co mě zajímá i v sobě.

Ale k tomu nepotřebuješ dělat terapii, k tomu stačí, když si s lidmi budeš povídat, ne?
Jenomže při terapiích se to odkrývá v jasných pozicích. Ve chvíli, kdy člověk přichází do terapie, jeho osud mu připravil takovou situaci, ve které to jde všechno ven. Mě nebaví povídat si s lidmi o věcech, které plácají proto, aby neřekli věci, které jsou podstatné, protože pak je lepší mlčet. Když z lidí vylezou věci, které jsou v nich naskládané, kdy se objevuje něco, co je trápí, je to většinou doprovázené bolestí, protože jinak by se tím nezabývali. Postupně se odhrnují nánosy a současně začíná být vidět, co v nich opravdové a čisté. A to mě zajímá.

Co je na tom tak zajímavého? Proč to hledáš v druhých lidech?
Na tom, co je v tobě opravdové?  Je to v druhých lidech a je to i ve mně. Je to všude, je to i v krajině.

Já se jen snažím dopídit toho, k čemu potřebuješ poslouchat stesky a nářky cizích lidí, mně to totiž absolutně není jasné. Neptám se z žádných pokoutních důvodů, mě to skutečně zajímá.
Já nepotřebuji poslouchat stesky a nářky cizích lidí, to vůbec nepotřebuji. Vždyť jsem to říkala.

Ale já to pořád nechápu. Proč vůbec to všechno děláš, proč se s těmi lidmi stýkáš?
No a proč ty se stýkáš s lidmi?

Protože mám ráda zajímavé lidi, kteří mě obohatí, když si s nimi povídám.
Co tě na nich obohatí?

Ukážou mi třeba pohled na věci, na které jsem se do té doby nedokázala podívat jinak než z jedné stránky.
Takže jejich názory?

Jejich názory, jejich postoje, jejich priority.
Která ta priorita je nejpodstatnější?

Pro každého jiná.
Ale stejně je za tím jedna priorita. Co je priorita? Zdravý životní styl? Abys dobře vypadala? Abys byla na dobré straně v politice?

Možná každý chceme být milován.
Od někoho jiného. To ano, to člověk chce, ale co je na těch lidech krásné? V běžném hovoru mám kolem sebe lidi, kteří dokážou ze sebe tu krásu vydat. Znám takové lidi, ale je jich velice málo. S těmi se ráda stýkám, s tím zbytkem se nepotřebuji stýkat, proto je člověk většinou raději sám. Regrese pomáhají mně osobně. Čeho se dotýkám v těch lidech, a nemyslím tím tu bolest, ale to, co je v lidech krásného, i když jsou sebepovrchnější a mají sebehorší osudy, to je to, co člověk hledá i sám u sebe. A proto je dobré se s těmi lidmi stýkat. Ale někdy je daleko lepší stýkat se s koňmi, protože u těch koní je to všechno na povrchu. To stejné dotýkání, které probíhá v kruhovce s koňmi, já zažívám v regresních terapiích, protože tam se už nic neskrývá, je tam opravdu všechno odhalené.

Dá se tedy říct, že si vzájemně pomůžete?

Určitě. Ano. A dokonce si myslím, že potkáš vždycky takového člověka, který s tebou v tu chvíli rezonuje. A protože to nedělám profesionálně a neberu si za to peníze, tak nepotkávám tři, čtyři lidi denně, to už by se mnou rezonovalo tolik, že bych to asi nepřežila. Já to dělám vysloveně jako koníček. Je s tím spojené to, že pokaždé najdu něco o sobě.

Děláš regresní terapie pro lidi, kteří si tě sami najdou nebo si je vybíráš?

Když se s tím člověkem najdeme, je to vždy pod vedením mé paní učitelky. Já jezdím vlastně pořád zpátky k ní na kurzy. Takže tam jen jakoby „připomáhám“.

A k tomu děláš i ty Bachovy esence?
Ty dělám pro sebe, pro lidi, kteří přijedou s koňmi, pro přátele. Já mám pocit, že jsme se ale pořád nedostaly k tomu, co vlastně dělám. Skoro to vypadá, že nedělám nic!

Ale to vůbec ne, vždyť vydáváte časopis, máte koně, hospodářství, máš děti.
Ano, mám dva úžasné kluky a ještě Karolínku, kterou jsem vyvdala a jsem její maceška.

Kolik je klukům?
Šestnáct a třináct. Jsou to velcí sportovci. Z velké části ještě dělám maminku sportovců, což je skoro na plný úvazek, protože dělají triatlon. Je to jako maminka dvou trojnásobných sportovců.

Dříve jsi cestovala po celém světě, a jak jsem pochopila, teď jsi raději doma, kde se jakoby schováš, je to tak?
My jsme s Václavem v posledních pěti letech procestovali Spojené státy, v touze najít lidi, kteří nám sdělí podstatné věci. Ti lidé jsou těžko dosažitelní, žijí mimo města a často nemají ani internet. Každý rok jsme vyrazili někam, abychom našli někoho, kdo učí, koupili jsme práva, přeložili jejich DVD a vydali je v našem nakladatelství.

Ano, to je třeba zmínit, máte nakladatelství Harmony.
Pro lidi, které tady u nás Vašek vzdělává, jsme získávali a vydávali materiály, které tady do téhle doby vůbec nebyly. Vlastně to byl důvod k tomu, že jsme nakladatelství založili. Kromě DVD jsme přeložili a vydali i nějaké knihy. Potom jsme ty lidi pozvali sem, takže jsme tu měli to nejlepší ze světových horsemanů.

Jak se jim tady líbilo?
Byli vykulení. Každý trošku z něčeho jiného. Většinou z té trávy. Že je tu všechno zelené. Často byli překvapení z toho, jak máme vysoký životní standard, mysleli si, že žijeme v bídě. Podivovali se tomu, že s tím, co tu všechno máme, velmi plýtváme, protože oni žijí často z hodně mála. Tyhle úžasné lidi jsme sem přivezli, což si myslím, že byl výborný počin. Tady jsme s nimi natočili DVD, které slouží k dalšímu vzdělávání. Propojili jsme koňský svět ve Spojených státech, ne ten sportovní, ale ten opravdový, s tím naším.

Má tady tenhle váš způsob práce s koňmi hodně příznivců ve srovnání s tím sportovním?
To záleží na tom, proč ten daný člověk pracuje s koněm. Pokud pracuje se zvířetem proto, že si potřebuje poplácat ego, tak je odpůrce. My ale také máme spoustu přívrženců. K přívržencům se často řadí lidé, kteří mají strach na koni jezdit. Z velké části to jsou lidi, kteří na koně ani nikdy nevylezou, ale alespoň se naučí s koňmi vycházet tak, že začnou chápat, jak kůň vidí svět a jak se cítí. Dokážou se s ním domluvit. Přestanou se chovat jako lidé a začnou se chovat lidsky. Člověk má povinnost, když k sobě nějaké zvíře připoutá, vnímat jeho potřeby. Musí se naučit řeč toho zvířete, to je absolutní základ. Pokud lidé nikdy nevystoupí ze svého stínu a stále projektují do zvířete své představy a žádosti, tak nikdy nemohou pochopit, o čem mluvíme. To, že jsou to mistři světa amoleta v něčem, že něco někde přeskočili, pro mě opravdu není důležité.

Setkáváte se i s osobními útoky?
Ne. S útoky se to má tak, že se na ně nesmí reagovat. Když někdo útočí, většinou se cítí ohrožený, a když na něho zaútočíš, tak akorát podpoříš tenhle jeho pocit. Často se nám stává, že lidé, kteří na nás útočili, nakonec stejně přijdou, když mají problém.

Jsi tam, kde chceš být, děláš to, co chceš dělat?
Určitě. Celý život. Ničeho nelituji, a když se dívám na svůj život zpětně, tak i ty chvíle, které byly zlé, mi v tu chvíli zlé nepřipadaly. Je důležité být pozorný, aby člověk včas pochopil, že už má třeba dělat něco jiného. Aby zbytečně netrčel v nějakém prostoru a čase, kde už být nemá.

Takže jsi spokojená se životem, který vedeš?
Ano, jsem spokojená. Ve vnějším světě je všechno odrazem toho vnitřního. Dříve jsem měla tendence pořád něco okolo sebe měnit. Dnes už vím, že když změním sama sebe, vždycky se to odrazí vně. Když se lopotíme a jinak se neměníme, tak se stejně všechno točí ve smyčce. Zase se nám přehraje podobný obrázek, akorát jsme unavení.

V co věříš?
Často se mě lidé na mou víru ptají. Kdybych měla mluvit o víře, tak bych musela v některé fázi života něčemu uvěřit, to znamená přijmout nějaké dogma nebo nějaký světový názor, a já jsem nikdy žádné dogma nepřijala, nikdy jsem se nezařadila do žádné skupiny nebo nedej bože strany. Ale mám něco jiného, mám silný vnitřní pocit, že to vím, mám jistotu. Je to jediná věc, kterou opravdu vím. Víra přichází zvenku. Nejprve nevěříš a pak uvěříš. To se mi nestalo. Já jsem vždycky tak nějak věděla. Není to vědění, spíše vědomí.

Vědomí čeho?
Vědomí toho, co nás přesahuje a vědomí toho, co je to jediné. To je to, na co ses mě ptala, co hledám v těch lidech. Co je nejen v lidech, ale taky v krajině i koních. Co člověk hledá ve své existenci. Vnitřně to každý ví.

A když to stále hledáš?
Spíš hledám kontakt s tím. Je to v každém člověku. Ve zvířatech a přírodě to cítím odhalené. Není to třeba hledat, ale spíš hledat kontakt s tím. Myslím si, že lidská existence od prvopočátku spočívá v zahalení kontaktu. Jako by ses ztrácela v mlze, že už ani nevidíš druhou bytost. Pokud bych svou víru chtěla pojmenovat, bude to problém, protože slova jsou u lidí spojena špatně. Já věřím v Boha, silně v něho věřím, ale nemá fousy a nesedí na obláčku. Slovo Bůh je tak ošemetné, že se to v dnešní době lidé bojí říct, protože v tu chvíli to... ale ono je to vlastně jedno. Kdesi jsem četla, že nejlepší způsob, jak vyjádřit Boha, je mlčení. A to je pravda.

Říká se, že by se člověk neměl bát a stydět za to, co si myslí.
Ale rozhovor slouží k tomu, abys něco objasnila nebo předala. A každé slovo je svým způsobem nebezpečné. Jakmile ho vyřkneš, tak je nebezpečné a každé to slovo má otazník a má nějaký háček. A slovo Bůh má tolik otazníků a tolik háčků, že v tu chvíli, kdy si to lidi přečtou, tak si to každý z nich ztotožní se svou vlastní představou Boha. Pokud si představí někoho s fousy, tak bych se jich ptala, jaká je jejich opravdová víra a chtěla bych to vědět. Jestli věří penězům nebo jestli věří v to, že to tady musí doklepat a něco shromáždit. Bylo by určitě zajímavé, kdyby si každý sám odpověděl, čemu věří, nebo co v něm vyvolává to, když někdo jiný věří v Boha.

To už není naše starost, co to v nich vyvolává, ne?
Víš, ten rozhovor tě určitým způsobem zavazuje.

Já si to nemyslím, mám na to jiný názor.
Jo? A jaký?

Ty jen řekneš, co si myslíš, jak to cítíš a čtenář ať to zpracuje, jak umí.
Jenže to slovo opravdu existuje a má určitou energii, vibraci. Možná je to tak, že jsem nikdy dřív nedělala rozhovor a teď mám obavu, že uvidím sama sebe. A že se třeba leknu, co jsem to řekla. Směje se.

Lidi řeknou, že mám doma modlitebnu! Směju se
Nedej Bože! Směje se hodně. Pak někoho předběhneš v sámošce a on řekne: a co na to ten tvůj Bůh?

Záleží ti na tom, co si o tobě lidi myslí?
Mně je úplně šumák, co si o mně lidi myslí, pokud se ovšem jejich odraz nedotkne mě samé. Ve chvíli, kdy ti někdo řekne, že jsi arogantní blbec a opravdu jsi arogantní blbec, tak tě to v tom lepším případě zasáhne a můžeš s tím něco dělat. Ale když jsi opravdu velký arogantní blbec, tak ti asi není pomoci. Když ale arogantní blbec nejsi, nemůže se tě to dotknout. Možná je arogantní blbec on.

Takže poslední otázka: Jak si přeješ, aby na tebe jednou vzpomínala tvá vnoučata?
Já si myslím, že moje vnoučata na mě nebudou muset vzpomínat, protože mám vnitřní přesvědčení, že svá vnoučata znám a že ona znají mě. Jsme pořád v kontaktu, vzpomínky jsou taková matrice, která nikam neodchází. Věřím v kontinuum, ne v budoucí a minulé. Věřím v přítomnost. Vnoučata jakoby nepřijdou a já neodejdu. Moje vnoučata na mě možná vzpomínají už teď, stejně jako já vzpomínám na své prapradědy a mí prapradědové se promítnou do mých pravnoučat.

Milá Báro, moc ti děkuju za veselou společnost a za prima rozhovor, užila jsem si to. Ať se vám s Václavem daří i nadále dělat koně šťastnými.