MARTINA PAVELKOVÁ

Martina má krásný vztah ke stromům a tím je mi velmi blízká. Svou lásku ale proměnila v činy a v roce 2014 založila organizaci Sázíme stromy.  A o tom mi přijela do Svatojánu vyprávět. Martina působí jako elfka v lidské podobě. Svou jemností, křehkostí, hlasem, a především velikou láskou ke stromům.

Martino, vy jste založila spolek Sázíme stromy?
Není to spolek, ale zapsaný ústav.

Co to je?
Dnes už nejsou občanská sdružení a obecně prospěšné společnosti, a místo nich jsou od roku 2014 podle nového Občanského zákoníku buďto zapsané spolky, nebo zapsané ústavy.

Jaký ta změna v názvech měla důvod?
Prý nové názvosloví lépe odpovídá Čechám, vychází to z dob Rakouska-Uherska, kdy ústav byl anstalt jako instituce. Jsme druhý ústav, který vznikl v České republice v roce 2014.

Líbí se mi váš název.
Sázíme stromy se jmenujeme proto, že náš cíl je jednoduchost. Abychom z toho měli radost. Nemám ráda přílišné složitosti, žádosti, všechno papírování, byrokracii, tak jsem chtěla, aby bylo už z názvu všem jasné, o co jde a nikdo se nemusel na nic ptát. Jasnější název už nemůže být.

Prostě sázíte stromy. Moc mě zajímá, jak to probíhá. Tady je prastará alej podle silnice třetí třídy z Bělohradu do Chotče a dále směrem na Jičín, kde živoří pár posledních jabloní, které snad nechala vysázet ještě Marie Terezie. Silnice patří Správě a údržbě silnic (SÚS). Když jabloň uschne, skácí ji, ale nové se nevysazují. Kdybych měla ten nápad, že by bylo krásné vysázet alej novou, co bych měla dělat?
Všechno závisí na místní aktivitě. Je třeba vznést dotaz na místního starostu, v tomhle případě nejspíš právě toho bělohradského. Pokud se místnímu starostovi nápad líbí a je to člověk, který je nakloněn sázení stromů, tak pro něj většinou nepředstavuje problém domluvit se na té SÚS. Ještě se nám nestalo, že by takový návrh od obce neuspěl. Když to ta obec sama vysadí a stromy zaplatíme my, všichni jsou spokojení. Starosta by se měl jen zavázat k tomu, že o stromy budou pečovat, především aby je někdo sem tam zalil, když je sucho, zejména v prvních dvou letech po výsadbě. Je proto lepší, když to jde přes obec, přes instituci, která má prostředky, aby mohla stromy občas zalít. Rozhodně to udělá snadněji než občan jednotlivec.

A co když ten starosta není nakloněn?
Protože se snažíme o co největší jednoduchost, není pro nás možné se s ním roky přít a dohadovat. Řekneme si, nedá se nic dělat, nechceš, tak jdeme do vesnice vedle, kde tomu ten starosta nakloněn je. Hned na začátku jsem si řekla, že vzhledem k tomu, že obec od nás dostane stromy jako dar, potřebuji mít na té druhé straně záruku toho, že ten člověk udělá všechno pro to, aby tam ty stromy rostly další desítky nebo stovky let. Když už na začátku vidím nezájem, tak nemám žádnou záruku. Setkáváme se ale s čím dál větším množstvím lidí, kteří o to zájem mají.

Také někdy sami oslovujete starosty?
Když jsme začínali, tak jsem si otevřela mapu a protože bydlím nedaleko Prahy, začala jsem obvolávat starosty okolo nás. Řekla jsem jim, že jsme nezisková organizace, sázíme stromy s dobrovolníky a peníze na to získáváme od firem a hledám obecní pozemky, kde bychom ty stromy mohli vysadit. Ptala jsem se: Máte takový pozemek a měli byste o to zájem? Někteří byli nadšení, prý zrovna plánují osadit třeba polní cestu a nemají na to peníze a rádi naši nabídku využijí. Ale také se občas stalo, že mě rovnou odmítli, že o nic takového zájem nemají a žádné stromy sázet nechtějí. Velmi záleží na chuti něco hezkého pro vesnici udělat a ono je to také potom na těch vesnicích vidět. Jsou obce krásné a obce, které nikdo nezvelebuje. Ale lze to dělat i jako jednotlivec. Můžete zkrátka vzít telefon a zavolat na obecní úřad a vysvětlit jim, že můžete přes neziskovou organizaci s dobrovolníky vysázet alej a že se o všechno postaráte, oni jen musí souhlasit a v rámci údržby zeleně ty stromy třeba zalít nebo zkontrolovat pletivo proti zvěři.

Jak jste dostala vůbec tenhle nápad?
Tenkrát jsme nechali děti rodičům a udělali si s manželem výlet do Krkonoš a já jsem v té době přemýšlela, co budu dál dělat. Nechtěla jsem se vrátit po mateřské zpátky do kanceláře, nechtěla jsem dělat ani psychoterapeutickou praxi někde zavřená v místnosti. Věděla jsem, že potřebuji mít v práci přírodu. Pořád jsem přemýšlela, jak spojit přírodu s nějakým terapeutickým působením a jak oslovit větší množství lidí.  A tak mě napadlo, vždyť já bych mohla s lidmi sázet stromy! Protože sázení stromů je účinná terapie. Jakmile jsem měla tuhle myšlenku, hned jsem to začala řešit. Během těch přípravných prací jsem se seznámila s paní, která měla stejnou ideu, a dohodly jsme se, že do toho půjdeme společně. Zpočátku jsme musely velmi aktivně oslovovat obce. Později o nás napsal Pravý domácí časopis a dostaly jsme se do povědomí lidí a lidé z vesnic se nám začali sami ozývat. Měli určitý záměr a my jsme jim v tom pomohly. Třeba waldorfská škola z Příbrami zasadila lipovou alej a každá třída v ní má svůj strom. Začalo být brzy jasné, že je pro nás nezvladatelné být u všeho, tak se snažíme, aby se místní lidé na výsadbě aktivně podíleli. Pokud záměr a chuť, aby tam ty stromy rostly, není dostatečně velká, musely bychom to dělat my a to není v našich silách. Pomáháme kontaktovat zahradnictví a vybrat stromy a samozřejmě je financujeme. Zkrátka je vždy lepší, když vyjde aktivita od místních lidí.

Jaké další výhody tenhle způsob má?
Je to třeba mnohem skromnější, než když se žádá Evropská unie o dotace na vysazování stromů. My pracujeme spíš se zodpovědností místních lidí, a pokud jsou peníze dobře investované, tak jich stačí vlastně málo. Více než peněz je třeba péče o vysazené stromy, aby byla zajištěna jejich budoucnost. Vidíte všude, že se vysadí velikánské stromy za milion a půl dotace, sází se v srpnu v těch největších vedrech a třetina z nich uschne. To je přece nesmysl!

Kdo s vámi sázel první?
Úplně na začátku jsem oslovila firmu, u které jsem dříve pracovala.  Jde o nadnárodní spediční firmu Panalpina, která jako všechny ostatní firmy zatěžuje životní prostředí a nápad vysadit stromy se vedení zalíbil. A od té doby s námi sází každý podzim. Během dvou let naší spolupráce vyhlásila tahle firma každý rok enviromentální den po celém světě. Českou pobočku dávají za příklad kolegům na celém světě. Udělali konkrétní, reálnou věc, naproti tomu třeba v jiném státě přišli ten den zaměstnanci firmy do práce v zelených tričkách a jedli celý den salát. To je přece o ničem! U českých zaměstnanců má sázení stromů ohromný ohlas. Dnes je v kurzu CSR (Corporate Social Responsibility), což je česky „společenská odpovědnost firem“, jde o to, že každá firma by měla dělat něco pro celek, pro společnost. Bývá to buď sociální aktivita, nebo něco pro životní prostředí. Firmy zaměstnancům nabízejí, že mohou jít pomoci třeba do Klokánku vymalovat, uklízet v lese odpadky nebo právě sázet stromy. A o sázení stromů je mezi lidmi veliký zájem. Vysadit si strom je totiž ohromně radostné. Není nikdo, kdo by z toho na konci neměl radost.

Spolupracujete i s nějakými organizacemi typu Skaut?
Také. Máme dva modely. Buď oslovím firmu a nabídnu jí, aby její zaměstnanci sami stromy zasadili, a nebo jim navrhnu, aby vysazení stromů třeba školou, školkou, skautem nebo obcí financovali

Když se například obec rozhodně, že chce vysázet stromy, ale nemá na to lidi, jak se tohle řeší?
Pro tyhle případy spolupracujeme s firmou Chimpanzee, která je zapojena v organizaci 1 % pro planetu. Je to americká nezisková organizace, která sdružuje firmy, které darují 1 % ze svého obratu na podporu životního prostředí, a zároveň sdružuje neziskové organizace, které to 1 % přijímají a reálně investují. Po našem založení jsem se přes firmu Patagonia, což je zakládající člen 1 % pro planetu, spojila s jedinou firmou v České republice, která je do tohoto projektu zapojená, a to je právě Chimpanzee. Oslovila jsem je s tím, jestli by to jedno procento nechtěli věnovat nám a oni z toho nápadu byli nadšení. Do té doby podporovali Hnutí DUHA, ale moc je to neuspokojovalo, protože nevěděli, kam jejich peníze reálně jdou. Takže to jedno procento teď dostáváme od Chimpanzee my. Zajistíme tedy i lidi na vysazení.

Daří se myšlence sázení stromů víc ve městech nebo spíš na venkově?
Co se týká firem, které výsadbu stromů podporují, tak rozhodně v Praze a dalších velkých městech. Venkovské firmy jsou více v přírodě a nevidí třeba tak akutně tu potřebu zeleně a stromů. Dobrovolníci nadšení do sázení stromů jsou jak ve městech, tak i na venkově, to je stejné.

Vždyť aleje podél cest tady na venkově jsou často prořídlé, žalostné jabloně jedna po druhé odumírají, chybí stín a obživa pro ptáky. I na venkově nám chybí stromy.
Ano, to je pravda, stromy stále chybí, a přitom fungují také jako větrolamy, úkryt pro zvířata a ještě nám naši zemi dělají krásnější.

Údajně se podél cest vysazuje, pokud se vůbec vsazuje, velmi málo ovocných stromů. Co sázíte vy? Kdo z vás vybírá, co se bude sázet?
Moje kolegyně je krajinářka. Dříve se podél všech cest v krajině sázely právě ovocné stromy a teprve v místě, kam cesta ústila nebo kde byl významný objekt, třeba kostel, rozcestí, křížek, se sázely větší stromy jako lípy, duby a podobně. Existují také velké aleje vedoucí k hradům nebo městům, které tvoří například lípy. To řeší moje kolegyně tak, aby to zapadalo do krajinného rázu, abychom nevysadili něco, co se tam nehodí. Ovocných stromů sázíme především podél polních a venkovských cest většinu. Sázíme také výhradně stromy, které jsou typické pro českou krajinu, žádné kultivary. Je také krásné sázet stromy, které budou jednou opravdu velké. Člověk se cítí úplně jinak. Když jde třeba v Českém ráji na Hruboskalsku a vidí ty nádherné obrovské douglasky tisolisté, cítí z těchto velikánů sílu a naději. Doufám, že lidé budou stále více prahnout po velikých stromech, protože tyhle stromy tady dříve byly.

Když se vyjíždí z Hradce Králové na Liberec, tak je tam krásná alej z ořešáků, také sázíte ořešáky?
Jsou to krásné stromy, také je rádi sázíme. Třeba v Úněticích jsme takovou alej vysázeli. Starosta vzpomínal, že tam vždycky byla, tak se jen obnovila. Vysázeli jsme jich tam okolo čtyřiceti. Lidi tam budou moci jít na procházku, na podzim si nasbírají ořechy, je to nádhera.

To musíme zkusit! Půjdeme za naším starostou a zeptáme se ho, jestli by souhlasil s výsadbou ořešákové aleje, to je krásný nápad!
Ořešáky se sází jako prostokořenné stromy, třeba jen metrové, s jedním kůlem. Okolo se musí dát pletivo. I jen kvůli ekologické stopě je nejlepší využít místní zahradnictví nebo ovocnou školku, místní železářství. Krásné stromky posílá Radim Pešek, který píše o stromech do Pravého domácího časopisu. Pošle třeba třicet prostokořenných ořešáků a vy je na zahradě založíte a vysadíte později. Je to velmi jednoduché. Lidé se zbytečně bojí, že je s tím příliš práce a že je to složité, zasadit strom. Ne, není.

Kdy je nejlepší začít s nějakou aktivitou, oslovit starosty nebo firmy?
Začátkem roku. Pokud by se mělo sázet na jaře, je nevyšší čas. Sází se hned, jakmile rozmrzne půda, konec března, duben. V květnu už může být teplo, všechno kvete a to už bývá pozdě. Jakmile vyraší listy, mají velký odpar a stromek může zaschnout. Podzimní sázení je jednodušší, na podzim se to dá snadněji odhadnout a stromky mají celou zimu na odpočinek a aklimatizaci v novém prostředí. Poslední dva roky měly stromky z jarního sázení velmi málo času. Ze zimy bylo pak už rovnou skoro léto. Obecně je lepší stromy sázet na podzim, ale i na jaře se běžně sází. Když si všimnete těch dotačních stromů, které se sází, jsou to vysokánské stromy se silnými kmeny. Jsou to drahé stromy, které jsou zhýčkané. V okrasných školkách se o ně starají, dostávají kapičkovou závlahu. Každý strom, ať je třeba parno a pětatřicet stupňů, každý den dostane tu svoji kapičku vody. Potom ho vezmou a zasadí někam, kde už žádnou kapičku nedostává. Ke všemu byl třeba pěstovaný v rašelině a pak jej dají do jílu. My sázíme stromy nejraději prostokořenné, malé, otužilé, vitální, které vytáhnou z pole, z toho jílu, a zasadí je do podobných podmínek. Z takových stromků přežijí všechny, mají téměř stoprocentní ujímavost. Kdežto z těch velkých a zhýčkaných zajde třeba dvacet procent. Vždyť je to škoda. Malý stromek koupíte za stokorunu, kdežto ty velké stojí tisíce.

Kolik stromů jste už vysázeli?
Od února 2014 jsme vysadili asi 870 stromů. Máme na stránce počitadlo, kde si přečtete, kolik dobrovolníků se zapojilo a kolik stromů a keřů se zasadilo.

Myslíte si, že zájem o podobné aktivity mezi lidmi stoupá?
Mám dojem, že se postoj k tomu mění, naštěstí. Mění se přístup k potravinám, lidé se začínají zajímat o to, co jedí a zároveň si mnohem více začínají všímat toho, kudy chodí, kudy jezdí a zda s tím mohou sami něco udělat. Setkávám se hlavně s lidmi, kteří nás sami kontaktují a mají zájem, tak si říkám, že se to určitě mění. Často mě osloví lidé s tím, že podobná myšlenka v nich zraje už několik let.

Takže se lidé rozhodně nemají bát to zkusit, když mají pocit, že by to chtělo někde vysadit stromy? Zajít za starostou, napsat vám.
Rozhodně. Spoustu věcí dokážou lidi bez nás. Ani o nás nevědí a prostě si to zorganizují sami. Pokud si nakupují menší stromky, není to tak drahé. Je to spíš o aktivitě a o schopnosti dotáhnout ten záměr do konce. Když se lidé nenechají odradit prvním odmítnutím nebo neúspěchem, když do toho jdou aktivně, dokážou nemožné.

V loňském suchém létě asi mnoho vysázených stromků zašlo, ne?
S podporou nadace Partnerství jsme na jaře vysadili v jedné vesničce u Prahy sto dvacet lip. Celé léto jsem neměla možnost zajet se tam podívat, tak jsem měla strach, jak dopadly. Na podzim jsme tam byli, a nebylo to tak strašné. Na podzim se tam ještě dosazovalo dalších dvacet lip. Věřím i v to, s jakou energií a vírou ten stromek zasadíme, takovou bude mít vůli k životu a odolnost.

To určitě, záleží i na tom, jak na ně myslíte a vzpomínáte. Říkáte si: držte se, ono zaprší! Tak se pak drží.
Moje kolegyně se za těmi stromy jezdí dívat. Máme smlouvy o následné péči, což je dobré. Ale stokrát lepší než nějaká smlouva je osobní zájem lidí o ty stromy, přání, aby prospívaly a dobře se jim dařilo. Když vám někdo přímo do očí řekne, že se o ty stromy bude starat, je to nade všechny smlouvy.

Snad se mění i přístup obyvatel vesnic. Jsou více patrioty. Nebo se to spíš zase vrací. Za první republiky měly velký úspěch obecně prospěšné činnosti, různé obecní spolky, národopisné společnosti, lidé se sešli, složili se a něco postavili, vysázeli alej nebo nechali udělat křížek u cesty. Nadlouho tyhle snahy udělat něco pro obec, pro společenství, utichly, a třeba se zase v lidech probouzejí.
Při sázení se spojí lidi ze zastupitelstva obce, místní občané a lidé z firmy, která to sází. Lidé jsou nadšeni, pomáhají. Spojí se zkrátka víc subjektů dohromady a je to moc hezké, ta pospolitost, společná radost. Lidi naplňuje přijímat i rozdávat radost. Často se stává, že přijedou zaměstnanci nějaké firmy, třeba právníci. Je zajímavé, že často chtějí sázet právě právníci, přijedou v kožených parádních botách a nečekají tu práci. Nic tam není uděláno a oni musí. A jak se do toho potom zakousnou! A jak je to baví. Na konci jsou to úplně jiní lidé. Na začátku je to hrozně neosobní, pozdravíme se na půl pusy, není to nijak srdečné. A když se loučíme, všichni se s námi objímají, dostanou jinou energii z těch stromů.

Jsou to živí tvorové, tak není divu.
Na všechny působí to, že vidí výsledek své práce. Což většina lidí v kancelářích nevidí. Pracují hodiny a hodiny a nakonec si řeknou, k čemu tohle bylo? My jim řekneme, že zasadili duby a ty tady mohou být dalších tisíc let. Nebo i ořešáky. Lidé se ptají, kdy už si budou moci nasbírat ořechy.

Proč vy osobně to děláte?
Protože mě hrozně trápí ta situace, stav přírody. Pořád jsem přemýšlela, co mohu udělat já. Už od dětství jsem strašně těžce nesla, když se někde kácel strom. Bohužel se stromů stále ještě mnohem více kácí, než vysazuje. Platí to i pro Českou republiku. Celosvětově se každý rok vykácí sedmdesát tisíc kilometrů čtverečních lesa, což je území naší republiky. Rozhodně to tedy má velký smysl a strom má tolik pozitivních efektů od produkce kyslíku, přes pohlcování prachu po obživu mnoha živých tvorů, že mi dělá radost, že k tomu přispěju.

V co věříte, Martino?
Když to vztáhnu k těm stromům, tak nikdo asi nebude polemizovat o tom, že stromy jsou pro nás a pro život na planetě důležité. Věřím v to, že tahle myšlenka a vědomí lidí o tom se bude stále rozšiřovat a podporovat. Že lidí, kteří milují a sází stromy, bude pořád víc. Je to vidět i celosvětově, jak lidé najednou zjišťují, co způsobuje například výroba palmového oleje. I české organizace se snaží zachránit stromy na druhém konci světa. Věřím tomu, že stromy budou vždycky pro lidi důležité, že je budou víc a víc podporovat.

Jak byste si přála, aby na vás jednou vzpomínala vaše vnoučata?
Znáte tu knihu Muž, který sázel stromy? Mně se na tom ohromně líbí, že on žil v klidu, neměl žádné ohromné cíle, kterými by se nervoval a prostě každý den vzal těch svých sto žaludů a vysázel je. To mě velmi inspiruje v mém současném životě, protože mám tendenci sama sebe přetěžovat, aby vysazených stromů bylo co nejvíce. Abych tady všechno zachránila. Ale potom zapomínám na to, že chci být v pohodě se svými dětmi. Užít si ten čas, který mám a aby oni si to užili se mnou, abych nebyla nervózní a nestresovala se tím, kolik stromů bude. Chtěla bych na ně přenést ten klid ze sázení stromů. Rozhodně vím už teď, že na mě budou vzpomínat jako na milovnici stromů. Moji kluci jsou už teď milovníci stromů. Náš Vojtíšek pozná všechny stromy na dálku, podle kůry, podle koruny, je to ohromný nadšenec a to mi dělá velikánskou radost. Vůbec si nedokážu představit, že by dělali něco, co by přírodě škodilo, už mají v krvi péči o ni. Doufám, že půjdou v našich stopách a že si budou říkat, to jsme rádi, že se naši rodiče zasadili o to, že se něco změní, že jednou budeme mít krásnou přírodu. A že budou pokračovat, tomu věřím.

Děkuju, Martino, za krásný a inspirující rozhovor a doufám, že inspiruje nejen mě, ale i další a další lidi. Stromům přeju dlouhý život a milující lidstvo.