PAVEL SVOBODA

Pavel je varhaník, dramaturg a spoluzakladatel Mezinárodního hudebního festivalu F.L. Věka v Dobrušce. Byl tak hodný, že si ve svém nabitém programu našel čas a přijel si se mnou do Svatojánu popovídat. O hudbě, a především o varhanách.

Pavle, co ty máš vlastně za školu?
Vystudoval jsem varhany na konzervatoři v Pardubicích, potom Akademii múzických umění v Praze u výborného varhaníka Jaroslava Tůmy a pak jsem byl rok na stáži v Berlíně na Universität der Künste u nizozemského varhaníka Leo van Doeselaara. To bylo pro mě nesmírně zajímavé. Po návratu do Prahy jsem nastoupil na doktorské studium zpět k Jaroslavu Tůmovi. Teď tedy dělám doktorát, kterému jsem se dříve smál, že lidé jsou doktory hudby, přišlo mi to směšné, že to někdo jde studovat a teď mě zlomili, že to dělám také. Tak už se nebudu nikomu smát.

Kromě studia a koncertů se věnuješ i organizační činnosti a to mě právě zajímá, jde o festival klasické hudby v Dobrušce. Jak jste vlastně začínali?
Festival F. L. Věka pořádá Místní akční skupina POHODA venkova, kamarád Luboš Řehák si to vzal tak trošku na triko. On se stará o formality a dotace z Krajského úřadu a Ministerstva kultury. Počátek všeho byl takový, že jsme jako parta lidí v podstatě na koleně pořádali koncerty klasické hudby, protože se v Dobrušce a okolí v té době nic moc nedělo. Doma na kopírce jsme tiskli černobílé letáčky a roznášeli je po městě. Říkali jsme si, že je směšné, jak ukecáváme Město, aby nám na to dalo těch pět nebo deset tisíc, a ono s tím dělá takové cavyky. Máme tohle za potřebí, věnovat tolik času tomu ukecávání kvůli každé koruně? Tyhle věci zkrátka nejde dělat na vstupné. Na vstupném se nikdy nevybere více než třetina, maximálně polovina nákladů. Platí to především pro kvalitní, méně známé projekty, za kterými nestojí marketingová agentura a média. Věci, které málokdo zná, jsou většinou nejlepší. My se snažíme prosazovat právě ty méně známé, ale kvalitní hudebníky, a ti sponzoři a především politici, kteří se rádi fotí po boku nějakého mediálně známého umělce, z toho nemají moc velkou radost. Lokální sponzoři jsou z festivalu ale nadšení a drží mu palce. Za ně bych rád jmenoval Servisbal, majitelé jsou strašně fajn lidi a jsou našimi partnery už od roku 2012.

Můžeš jmenovat někoho známého, koho sám považuješ za výjimečnou hudební osobnost?
Na posledním ročníku hrál Štefan Margita, to byla obrovská mela o vstupenky. Byl to krásný, příjemný koncert a pan Margita byl velmi milý. Na prvním ročníku jsme měli Václava Hudečka, přijela také Dagmar Pecková. A z těch výborných muzikantů, o kterých lidé v Dobrušce nikdy dříve neslyšeli, ale byli z jejich koncertu naprosto odvaření, bych rád jmenoval světově uznávaného fenomenálního kytaristu Pavla Steidla, nikdo ho tady nezná, protože ho nikdo mediálně nefedruje. Dalšími jsou senzační italská sopranistka Raffaella Milanesi, špičkový orchestr Collegium 1704  nebo mladý houslista Josef Špaček, o kterém před třemi lety nikdo neslyšel a pak vyhrál cenu v Soutěži královny Alžběty v Bruselu a stal se koncertním mistrem České filharmonie.

Myslíš si, že lidem, kteří příliš známí nejsou, může účinkování na festivalu pomoci?
Asi ne v nějakém celostátním měřítku, ale lokálně ano. Naši abonenti, kterých máme více než sto a kteří si kupují abonentní vstupenku na všechny koncerty festivalu na rok dopředu jako vánoční poukázku, věří tomu, že program bude kvalitní, ačkoliv jej dopředu neznají. Po festivalu se o hudbě mluví, lidé se k ní vrací. Například houslistu Pepu Špačka si posluchači jmenovitě vyžádali do dalších ročníků festivalu.

Od kdy vlastně festival běží a naplnila se vaše společná původní idea, nebo se to ubírá jiným směrem, než jste si přáli?
První ročník festivalu byl v roce 2011. Představa se naplnila výborně a možná i předčí očekávání. Myslel jsem si, že to půjde pomalu a obtížně, ale festival se rozvíjí velmi potěšitelně.

Koncerty jsou jen v Dobrušce nebo i v dalších okolních městech? V jakých prostorách se koncerty konají?
Koncerty jsou v Dobrušce, Novém Městě nad Metují, Opočně a v Deštné v Orlických horách a letos ještě přibude Rychnov nad Kněžnou. Především to bývá v kostelech, protože je v nich logicky nejlepší akustika, ale koncertuje se i v zámcích nebo v kulturních domech.

Jde výhradně o koncerty klasické hudby?
Většinou jde o klasickou hudbu, ale měli jsme jako hosty i Melody Makers Ondřeje Havelky a letos přivítáme Cigánské Diabli . Jsou to občas jazzové věci nebo hudba soudobého mezižánrového, nebo spíš multižánrového rozptylu.

Ty tam také hraješ nebo jsi jen pořadatel?
Ne, nehraju, hrál jsem jen v prvním ročníku, kdy jsme nevěděli, zda na to vůbec seženeme peníze, jestli přijdou lidi, bylo to dobrodružné. Tam jsem jeden koncert hrál spolu se svou ženou Ivou Kramperovou, šikovnou houslistkou, to snad mohu říct. Hráli jsme koncert s premiérou skladby Luboše Sluky, výborného skladatele, rodáka z Opočna. Ale to byla výjimečná situace, nechci tam hrát, když to sám pořádám, protože to je svazující. Nebo by mě ještě lidé pomluvili, že sháním peníze pro sebe. Směje se.

Teď je konec ledna, znamená to, že už máte nasmlouvané všechny muzikanty, kteří si u vás na podzim zahrají?
Drtivou většinu letošního programu máme hotovou a už přemýšlíme nad ročníky 2017 a 2018. Je třeba domluvit včas termíny s hudebníky, kteří mají zahraniční turné.

Stává se vám, že vás osloví lidé, kteří by chtěli na festivalu vystoupit?
Ano, stále chodí nabídky. Ne od konkrétních lidí, ale od uměleckých agentur, které vystoupení zprostředkovávají.

Jak se k tomu stavíte?
Je to nepříjemná činnost, odpovídat na často neodbytné e-maily.

Vybíráte si striktně sami?
Jistě.

Kdo to dělá, ty sám?

Máme festivalový výbor, kde se objevují návrhy, já jsem v uvozovkách řečeno umělecký ředitel. Zodpovědnost za výběr hudebníků je na mně. Lidé, se kterými jsem se na AMU ani neznal, natož abychom se přátelili, mi teď píší a hlásí se. Nechci těm lidem říkat, že nejsou dostatečně dobří, to je drzé až trapné, to zkrátka nelze, ale nemohu vzít každého, bohužel. Takže si člověk občas udělá trochu zle.

To se asi nedá nic dělat. Zažil jsi někdy zklamání ze svého výběru? Řekl sis někdy, že to nebyla dobrá volba?
Drtivá většina koncertů probíhá tak, že jsem nadšený a vím, koho zvu, znám ho. Občas jsem ale napjatý, jak to dopadne, protože někteří muzikanti žijí mentálně trochu někde jinde.

Myslíš to tak, že jsou trochu nespolehliví?
Tak, někteří. Ve dvě hodiny je zkouška, ve čtyři generálka a v pět koncert. Jednou se stalo, že jeden skutečně špičkový sólista přijel za pět minut pět. To byl skutečně nervák, ale dobře to dopadlo, hrál výborně. Také se stalo, že jeden velmi slavný sólista přijel o půl hodiny později, lidé seděli v sále a já jsem to musel zachraňovat, že je už opravdu na cestě. To bylo velké vzrůšo, bylo vyprodáno, tři sta lidí a ještě byli na přístavcích.

Po hudební stránce tě nikdo nezklamal?
Byly tam výkony, které bych si dokázal představit lepší, to nemohu zastírat, ale nikdy to nebyl totální propadák, že by odcházeli lidé ze sálu nebo že bych já odešel. A že jsem z některých koncertů jinde už odešel.

Jaké jsou na váš festival ohlasy v tisku?
To je velký problém, sehnat kritika, který by erudovaně napsal recenzi nebo článek o koncertě do jakéhokoliv tisku nebo odborné publikace. Všichni, kdo to umí, jsou v Praze, bohužel. I kdybych je ukecal nebo zaplatil cestu nebo si je dokonce přivezl, tak oni to vlastně nemají kde vydat. Realita je taková, že my si musíme kupovat inzertní prostor v tisku, aby o nás vůbec napsali, i jen to, že se nějaký hudební festival koná. Časopisy, které dostávají dotace z Ministerstva kultury, píší jen o tom, kdo si zaplatí, bohužel. I ty největší a nejslavnější festivaly si všechno platí. Neví se to, nemluví se o tom, ale je to tak. Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Český Krumlov, Česká filharmonie, všichni si platí inzerce, bannery, reklamy.

To asi nejsou malé peníze.
Obrovské.

Uživí sám sebe váš festival?
Je to pokaždé tak nula k nule. Jsme rádi, když si zaplatíme nějaké telefony, alespoň nějaké náklady, které s tím máme, ale abychom si byli schopni zaplatit čas, který tomu věnujeme, tak to v žádném případě.

Rozhodně vás to tedy neživí.
Děláme to ve volném čase pro radost.

Můžeš prozradit něco víc o už zmíněných Cigánských diablech, kteří na podzim na festivalu zahrají?
Cigánskí diabli je slovenská kapela senzačních virtuosů na různé nástroje, cimbál, housle, cello, basa, klarinet...

Jsou to opravdu cikáni?
Ano, jsou to opravdu cikáni a hrají skvěle, jsou skutečně výborní.

Budou hrát v kostele?
Bude to patrně ve společenském centru.

To by mohlo být veselé, těším se.
Určitě to bude stát za to.

Můžeš ještě někoho prozradit?
Ještě se k nám po pěti letech vrátí Václav Hudeček, se kterým se velmi dobře známe, je to velice milý chlapík. Významně nám pomohl v prvním ročníku v roce 2011, kde hrál. Když jsem se rozhodl, že to nějakým způsobem zprofesionalizujeme, dáme tomu tvář a jméno a budeme shánět podporu, tak nám dal k téhle činnosti svou záštitu. Napsal, že nám drží palce, že nám věří a že se za nás zaručuje. Jsme mu velice zavázáni. Na šestý ročník se vrátí zahrát a my jsme moc rádi.

Má festival ještě nějaký přesah?
Ano, to má. Kromě toho, že děláme koncerty, udělujeme od prvního ročníku Cenu festivalu F. L. Věka, která je oceněním za „neobyčejný přínos regionu v oblasti kultury“. Vzniklo to tak, že jsme si řekli, že na Dobrušsku je množství lidí, často ve vysokém věku, kteří udělali spoustu úžasné, nezištné práce ve svém volném čase pro region. Byl to třeba skladatel Luboš Sluka. Nebo Ivo Kašpar, pořadatel Opočenské besedy, který znovuobnovil po revoluci Hudební soboty na zámku, které měly tradici od roku 1870. Jako důchodce to ve svém volném čase celé vzkřísil a pořádal to pětadvacet let. Jedná se nám o to, abychom na všechny ty lidi upozornili veřejnost a zviditelnili jejich práci. Jsou mezi nimi i rodáci, kteří jsou ve světě slavní a tady se o nich skoro nic neví. Je to třeba profesor hudební fakulty AMU Jaroslav Šaroun, fenomenální klavírista, korepetitor České filharmonie, který se narodil v Dobrušce. Připravujeme teď ještě jednu věc a to už bude ve spolupráci se spolkem PROVARHANY. Jde o rodáka z Opočna, už nežijícího, on byl i pro mě překvapením, přiznám se, že jsem to o něm vůbec nevěděl. Je to Emanuel Štěpán Petr, senzační stavitel varhan přelomu 19. a 20. století. Postavil ty největší nástroje v Praze, třeba ve Svaté Ludmile na Vinohradech nebo ve Svatém Ignáci v Karlíně, jsou to obrovské, třímanuálové, chrámové nástroje. V Opočně o tom vůbec nikdo neví, a proto domlouváme umístění pamětní desky na jeho opočenském rodném domě číslo popisné 14.

To je krásné. Zmínil jsi spolek PROVARHANY, jaký byl účel jeho založení?
My jsme s naší festivalovou partou upozornili na to, že v Husově sboru v Dobrušce jsou v katastrofálním, havarijním stavu varhany. Vůbec nehrály, byly zanesené, se zarezlým motorem a dalším množstvím poškození, která znemožňovala používání. V kostele Husova sboru jsme udělali v říjnu 2014 koncert, na kterém jsme seznámili posluchače s tímto problémem. Řekli jsme jim: pojďme něco společně podniknout, aby příští rok, v roce výročí upálení mistra Jana Husa, mohly tyhle varhany zahrát, pojďme je zprovoznit. Na základě toho se rozběhla sbírka, požádali jsme o dotace, pořádali jsme benefiční koncerty a nechali jsme lidmi adoptovat jednotlivé píšťaly. Po půl roce jsme s nadšením zjistili, že máme šest set tisíc, které byly potřeba na opravu toho nástroje. Opravdu se podařilo během toho roku zajistit všechny potřebné finance, aby se varhany zprovoznily. Často navštěvuji varhany po celé republice a všude slyším, že na opravy nejsou peníze. Když to šlo v Dobrušce, proč by to nešlo i jinde? Vím, že v Přepychách mají poškozené varhany, v Deštné v Orlických horách je pozitiv úplně mimo provoz. Dohodli jsme se, že tým lidí, který se staral o varhany Husova sboru v Dobrušce, založí spolek a budeme se snažit pomáhat vlastníkům památek a pořádat edukativní aktivity, aby se vůbec vědělo o tom, že nějaký nástroj v místě vůbec je a jakou péči by si zasloužil. Sháníme odborníky, kteří jsou ochotni napsat posudek. Dnes totiž často stojíme před dilematem, do jakého stavu varhany vrátit, protože během let prošly nezřídka několika úpravami a přestavbami. Památkáři a varhaníci se v této otázce občas rozcházejí. Je několik názorů na věc a nikdo neví na sto procent, který je ten správný. To jsou důvody, vinou kterých jsou pozastavené opravy těch nejkrásnějších a nejcennějších nástrojů, třeba těch u Svatého Mikuláše na Malé Straně nebo v Olomouci u Svatého Mořice. Odborníci nejsou schopni se dohodnout, co s nimi.

Varhany v Husově sboru v Dobrušce tedy skutečně v roce 2015 hrály, to se podařilo?
Ano, uspořádali jsme slavnostní inaugurační koncert, byli pozvaní všichni dárci, dokonce musely být koncerty dva, protože se na jeden všichni dárci ani nevešli.
Založili jsme spolek, máme facebookovou stránku i webovou stránku a v nejbližší době budeme opravovat varhany v Přepychách, v Deštné a budeme dělat děkovné listy farářům, kde se opravdu nějaká dobrá věc podařila. Budeme se to snažit medializovat, chystáme se vydat publikaci o Husově sboru v Dobrušce. A poslední věc, kterou máme ještě na letošní rok naplánovanou, je, že bychom chtěli osadit pamětní desku Emanuela Štěpána Petra v Opočně.

Mě ještě zajímají ty varhany, kolik stojí taková píšťala?
Pro člověka, který si ji chce adoptovat, jsme měli v Husově sboru částky od tří set korun až po tisíc korun, podle možností každého dárce. Reálně je to samozřejmě symbolická částka, oprava píšťal je velice nákladná.

Asi se zeptám hloupě, ale píšťaly jsou ze dřeva nebo mohou být i kovové?
Mohou být z různých materiálů, jsou cínové, zinkové, dřevěné. Dělí se na různé typy, čímž tě nebudu zatěžovat.

Jak třeba přijdeš na takovou věc, že v Deštné jsou varhany v katastrofálním stavu? To ti někdo řekne?
Tam jsme pořádali koncert festivalu F. L. Věka, po koncertě jsem si všiml, že varhanní pozitiv je odstavený v boku kostela a po zemi se válely píšťalky, děti si tam s nimi hrály a pan farář přiznal, že ani vlastně nevěděl, že jsou to varhany. Pokud bychom je chtěli opravit, bude nám držet palce, ale sám v tom nic podnikat nebude, že nemá čas žádat o dotace a ani vlastně neví, kde. Slíbili jsme, že mu s tím pomůžeme, že se na to peníze sehnat dají. Nechat to rozkrást nebo zničit, když je to památkově chráněný nástroj, je skutečně zvěrstvo, nelze to nechat být.

Soustředíte se čistě na památkově chráněné varhany?
Není to podmínkou.

Působíte pouze regionálně?
Zatím ano, v tuhle chvíli nemáme kapacity na to obhospodařovat širší oblast, než jsou Východní Čechy a především okolí Dobrušska.

V čem je největší problém? Kdo má varhany správně na starost? Čí je to věc?
V první řadě samozřejmě vlastníka, což je církev, respektive příslušná farnost. Když je to někde na venkově nebo v malém městečku, tak prostředky na opravu zkrátka nemá. Vždy se to musí řešit státními prostředky nebo sbírkami, případně zásahem shora z nějakého biskupství, kde je vždy funkce diecézního organologa, což je člověk, který by se měl o varhany starat. Ale tím, že v každé diecézi je těch nástrojů tolik, tak ti lidé to nemohou obsáhnout. Jenom Královéhradecká diecéze má na sedm set nástrojů a v celé republice máme přes pět tisíc varhan, z nich zhruba patnáct set je skutečně špičkových, cenných kousků. Národní památkový ústav má zpracované různé přehledy a z těch vyplývá, že drtivá většina varhan není v uspokojivém stavu a velké procento z nich tohle století prostě nepřežije. To jsou alarmující skutečnosti, které z různých důvodů nikdo neřeší. Další věc je ta, že společensky se to nesetkává s úplně dobrým ohlasem, lidé neradi podporují církev, když dostala restituce. Já se jim ani nedivím, nebudeme si dělat iluze, že církev bude prostředky vždy spravovat dobře, ale na druhou stranu nám jde zkrátka o ty varhany, aby tam neshnily nebo aby se nerozkradly.

Hádky nad tím nikomu nepomohou, nejméně těm nástrojům. Proč jsi šel studovat zrovna varhany?
Babička s dědou chodili do kostela a já občas chodil s nimi. Chodili jsme na takový boční kůr, vpravo dole byl farář a vlevo byl varhaník, který tam hrál. Vpravo mě to nebavilo a nalevo mě to celkem bavilo. Když se do toho na konci nahlas opřel, tak mi jezdil mráz po zádech a asi proto jsem to chtěl taky umět. Je to krásná věc a jsem za to rád, zavřít se do kostela, mít klid, když tam nejsou lidi a člověk jen cvičí.

AMU má dohodu s kostely, že tam můžete chodit cvičit?
Máme ve škole cvičné varhany, do kostelů taky chodíme, ale někdy je to bohužel s pány faráři problém, přístup není vždy ideální. Existuje totiž mylná domněnka, že se varhany hraním ničí, ale ve skutečnosti je to úplně obráceně. Když se na ně nehraje, nástroj upadá. Takže všechno je jinak. Směje se.

Vidím, že i osvěta by byla třeba.
Určitě, to jsou věci ve druhém, třetím plánu. Problémů je celá řada, jak třeba varhanáři, kteří varhany opravují, dělají svou práci. Ne všichni jsou kvalitní.

Kde se takový obor studuje?
Na to je varhanářská škola v Krnově, ale důležitější je praxe.

Máte šikovné varhanáře vytipované?
Jistě. To se mezi varhaníky ví, kdo je dobrý a kdo ne.

Stane se, že nějaký méně šikovný varhanář varhany pokazí?
Ano, samozřejmě, bohužel. Někdy je to do takové míry, že varhany nakonec vůbec nehrají. Ale peníze se většinou zaplatí. Jsou to systémové problémy. Když je na opravu státní nebo evropská dotace, musí proběhnout kolaudace, udělá se zápis, aby se peníze mohly vyfakturovat, vyúčtovat a vyplatit. Když je někde nějaký problém, tak se to bohužel řešívá tím, že se napíše, že je všechno v pořádku, aby se nemusela platit pokuta nebo něco někde vracet. Legislativní podmínky jsou tak nastavené, je to celé nějak zamotané.

Bylo by asi lepší těmhle situacím předcházet a vybírat pouze takové varhanáře, na které je spolehnutí. V čem je problém? Proč některé farnosti vyberou špatného řemeslníka?
Buď si nedají poradit, nebo nevědí, kde se zeptat. Věří radám typu: jeden můj kamarád to umí. Je asi třeba jen zapojit zdravý rozum a rozeznat profíka od amatéra nebo od někoho, kdo je chce obelhat.

I v téhle věci byste byli schopni poradit?
Netvrdím, že to vím všechno nejlépe sám. Jsme schopni zajistit odbornou komisi nebo v organologické praxi erudované odborníky. Je lépe stav varhan a způsob opravy konzultovat ještě předtím, než se vůbec zažádá o dotaci nebo než se podepíše jakákoliv smlouva.

Jaký je vlastně důvod opravovat staré varhany, jak přesvědčíš lidi, které varhanní hudba moc nezajímá?
Naši předkové je vybudovali s obrovským nadšením. V pohraničí je znát, jak věci zchátraly po poválečném odsunu Němců. Inteligence, která tam nesporně byla, nechme stranou válečné zločiny, domnělé nebo skutečné, byla odsunuta a místo ní tam přišli lidé, kteří neměli na co navázat, neměli v tom kraji kořeny. Byli tam přesunuti ze stranických zájmů a jen obsadili majetky, neměli k těm místům žádný vztah, nežili tam jejich předkové. Kostel s unikátním vybavením vybrakovali. Co nešlo ukrást, nechali zchátrat. To, co se za posledních šedesát, sedmdesát let v pohraničí dělo co se kulturních památek a speciálně varhan týká, je neuvěřitelné. Nelze paušalizovat, ale někdy mě napadá, co to musí být za lidi. Co vídáme na kůrech, je hotová hrůza. Nechci to svalovat ale jen na lidi, kteří se přistěhovali do pohraničí, i ve vnitrozemí máme své problémy.

Zájem o varhany a o památky vůbec je čím dál tím menší?
Dnes už je jiná generace. Jsou to jejich děti a vnuci a už si to uvědomují, mají větší rozhled. Paradoxně to bylo tak, že když byly v minulosti peníze a šlo něco vylepšit, takzvaně opravit, tak to většinou celé zkazili. Tam, kde peníze nebyly, to zůstalo zachováno. Třeba nástroj z roku 1690. K tomu člověk přijde a je v sedmém nebi. To kdyby měli ve Francii, Německu nebo Holandsku, tak z toho je památka Unesco a okolo toho kamerový systém. Konaly by se k tomu výlety, byl by to jeden z hlavních tahounů turistického ruchu, dělaly by se na tom kurzy, nahrávky, točil by tam rozhlas a tak dále. Tady to máme, nějaké staré varhany, které v tom místě nikoho příliš nezajímají, protože tomu nikdo nerozumí a nikdo tam na to neumí hrát. Byla zpřetrhána historie komunitního života v rámci církve a celého společenství. Měli bychom na to navázat a vážit si toho, že nám tady zůstaly tak vzácné nástroje. Zachovat je pro budoucnost.

Není to především chybou církve, že to takhle nechává chátrat?
Do určité míry ano, ale kvantum starostí, které mají, jsou skutečně obrovské, těm nemovitostí a památek mají tolik, že absolutně nemohou stíhat. Z toho důvodu se tohle děje, stávají se chyby. Je to otázka priorit. Jestliže se přednostně opraví katedrála za desítky milionů a místo toho nechají spadnout tři kostely, je to jejich rozhodnutí. Co mi po tom vlastně nakonec je? Na druhou stranu, kdo na to pak má hrát?

Zkoušeli jste jednat i s nějakými církevními hodnostáři?
To je hudba budoucnosti. Církevní kruhy jsou velmi konzervativní prostředí a ne vždy se setkáme s pochopením. Netvrdím, že je to zlý úmysl, ale není to jejich priorita. Jsou skvělí faráři, skvělí lidé, ale jsou také úplné opaky. Bude to jedna z věcí, na které budeme muset určitě zapracovat.

V co věříš, Pavle?
To si vůbec netroufám pojmenovat. Jsem vychovaný podle římskokatolického vyznání, jsem pokřtěný. To je teda otázka! Nejsem ateista, to ani nelze po tom, co jsem viděl a zažil. Když si uvědomím, že Johann Sebastian Bach měl dvacet dětí, zemřela mu první žena, byl nedoceněný a umřel v chudobě a skoro slepý a přesto dokázal takové věci. Vyrostl v brutálně nuzných poměrech, rodiče mu zemřeli docela záhy a vychoval ho starší bratr. Během svého života vyprodukoval takové množství tak neuvěřitelně krásné, hluboké a geniální muziky, že já se s tím za celý život nesrovnám, já to nestihnu ani přehrát. Ani přečíst to všechno nestihnu! A on to všechno vymyslel, promyslel, napsal a zahrál. Jako kdyby mu to někdo diktoval.

Působil jako kanál božského záměru, božské energie?
Já nevím. Kdybych neznal Bachovu hudbu, tak bych možná bez problému mohl říct, že nejsem věřící. Ale znám ji a nemohu to říct. On byl nesmírně věřící člověk. Na druhou stranu si nebral servítky a byl velmi svůj. Hádal se, byl zaměstnán u dvora jako kapelník, pak se rozhodl, že chce poznat Dietricha Buxtehudeho, vzal si dovolenou asi na měsíc a šel tam pěšky. Byl tam z toho tak nadšený, že tam zůstal tři měsíce. V práci měl samosebou průšvih, vrátil se a oni ho zavřeli. Nebo měl konflikt se svým panovníkem, byl opět uvězněn a podobné excesy, jsou o tom dochované zprávy. Nebyl to rozhodně žádný pánbíčkář. Ale vnitřek a obsah jeho díla vychází z geniálního ducha a jeho víra v Boha je strašně znát v každé notě. Všechno má svou logiku, všechno má svá pravidla, přitom je to bezbřehé, bez jakýchkoliv formálních mantinelů. Když někdo vymyslí, že napíše fugu a ta bude mít taková a taková pravidla a bude vždycky začínat tady tím hlasem, pak se přidá tady ten hlas. Taková pravidla v klasické harmonii existují, ale on je všechny porušoval. Dělal si, co chtěl, ale zní to naprosto báječně, je to dokonalé a všechno, co bylo zkomponováno po něm, z jeho díla vychází, byť ho klasicismus opomíjel s tím, že je to příliš složité. Ale od romantismu na Bacha téměř všichni navazují. V jeho díle jsou schované různé vzkazy, šifry, symboly, třeba násobky tří. Když to člověk pochopí, pozná a prožije, tak nějaké mrazení v zádech je to nejmenší. A to určitě nekomponoval ani nehrál na dokonalé nástroje, byl vlastně celý život s nástroji nespokojený a měl touhy je vylepšovat a nechat stavět, ale neměl na to finance. Jak si v porovnání s tou dobou dnes žijeme! Nicméně zase nám chybí rozměr toho trápení a trýznění, úmrtí dětí a podobné věci, které tehdy lidé docela běžně prožívali. V té hudbě to všechno je.

Myslíš si, že bez utrpení není pravé umění?
Já nevím, to bych byl asi zase moc troufalý, kdybych to takhle řekl, ale je jisté, že kdyby neprožil to, co prožil, tak by svou hudbu napsal jinak. Na druhou stranu skládal geniální věci už jako malý kluk. Stejně jako všechny velké osobnosti hudební historie, jako byl třeba Mozart nebo Mendelssohn, který ve dvanácti letech napsal symfonii nebo koncert, který jakýkoliv dnešní skladatel se všemi možnými tituly prostě nenapíše. Samozřejmě že jsou i dnes šikovní skladatelé, ale že by někdo měl takového ducha a tohle uměl, takového neznám.

Takže tě nenapadá žádná současná světová osobnost srovnatelná s velkými skladateli minulosti?
Osobnosti by byly, ale ony se věnují trochu jiným činnostem. Problémem klasické hudby je, že máme omezený počet not, ve stupnici je dvanáct tónů, c, cis, d a tak dále. Matematicky jednoduše řečeno existuje omezený počet jejich kombinací. Mnoho hudebních teoretiků tvrdí, že během staletí hudební historie byly všechny kombinace použity. To znamená, že teoreticky už nic nového nelze vymyslet. Dnešní skladatelé soudobé hudby se snaží být originální a vymýšlejí různé věci, například, že vezmou matematickou řadu, nějaké násobky a podle toho naskládají v počítači noty. Vůbec je nezajímá, jak to zní, nedá se to poslouchat. To je slepá ulička, o tom se nebudeme bavit. Ale jsou samozřejmě i dnes skladatelé, kteří jsou sví a originální, mě často nadchne třeba minimalismus. Z úplné drobnosti, z nějakých dvou not, jsou skladatelé schopni banálními prostředky vytvořit něco velmi působivého. Jde to, ale je třeba obrovská invence a mozek zapnutý nějak jinak než u klasicky vzdělaného člověka, který seděl v posluchárně, psal si, co a jak má být a pak se násilně snažil něco vytvořit. To opravdu nemá smysl.

Ty sám komponuješ?
Ne, vůbec ne. Na rozdíl od barokních nebo jiných autorů minulosti dnešní umělci téměř nekomponují, jsou to interpreti nebo hudební vědci. Jsou to kolikrát úžasné osobnosti, vzdělaní, chytří lidé, ale touha něco stvořit, aby to tady pět set let všichni obdivovali, v nich asi není. Nebo o žádném takovém člověku nevím.

Posloucháš kromě klasické hudby, které se věnuješ, i jiné žánry? Poslechneš si někdy i něco mimo svůj obor?
Já se věnuji jenom varhanní hudbě, takže i jakákoliv jiná klasická hudba, komorní nebo symfonická, je pro mě vlastně svým způsobem jiný žánr. Jsem třeba nadšený z Dvořáka, z Beethovena, to je hudba, kterou nedělám a tím pádem s ní nemám spojené profesní deformace a podobně. Mám problém s tím, že drtivá většina populární hudby a produkce masových médií a soukromých i státních rádií je pro mě neposlouchatelná. A v důsledku i oblbující lidstvo, bohužel. Monotónním opakováním triviální hlouposti žádný mozek nezbystří, naopak. Když pojedu hodinu autem a za tu dobu uslyším na Radiožurnálu dvacet písniček, z nich bude devatenáct totální odpad, tak mi mozek spíš zakrní, než aby se rozvíjel. Když zemřel David Bowie, na všech stanicích hráli jeho písničky. Vůbec jsem netušil, o koho jde.

Snažíte se vaším festivalem zušlechťovat lidského ducha?

Asi ano. Pokud poznám něco kvalitního, dobrého, smysluplného, obohacujícího, něco, co by mohlo společnost někam posunout v myšlení nebo chování, tak se to snažím ukázat a přivést k lidem. Ne nutit nebo učit poslouchat, ale nabídnout. Lidé snad časem poznají kvalitu sami. Zatím to funguje a já doufám, že se to bude dál vyvíjet.

Jak by sis přál, aby na tebe jednou vzpomínala tvá vnoučata?
Tedy, vnoučata! Vzhledem k tomu, že máme první pětiměsíční dceru, tak nedokážu dohlédnout tak daleko. Pro mě to asi není nijak důležité, jak na mě budou vzpomínat. Že by mi ego rostlo tak vysoko, že bych si musel budovat nějakou pověst. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, nepřikládám tomu žádný význam. Jde o to, aby to nebylo negativní. Aby vůbec nějaká vnoučata byla, musíme nějak ty naše děti vychovat, nezkazit je. V tom, co jsme tady probírali, je to nakonec to nejdůležitější, ty děti. Musím na ně mít čas, abych si těmi hudebními zájmy a aktivitami nezastřel hlavu a nekašlal na ty malé.

Pavle, moc ti děkuju za velmi krásný, poučný a zajímavý rozhovor ze světa, který je pro mě jako nehudebního člověka zcela neznámý a fascinující. Ať se ti daří ve všech tvých krásných a bohulibých aktivitách, a také v soukromí.


Fotografie jsou Jana Ježdíka a z Pavlova archivu