RADKA ZRŮSTKOVÁ

Radku znáte nejspíše skrze její populární stránky Živě a syrově, recepty, rady a doporučení můžete najít nejen na facebooku, ale i na webové stránce spojené s e-shopem. Radka se věnuje od roku 2011 takzvané živé stravě, raw food, což je jídlo, které nebylo tepelně upraveno a je podle zastánců tohoto způsobu stravování pro naše tělo nejpřirozenější. Dokáže také pomoci s uzdravením od nejrůznějších neduhů. Radka pořádá kurzy, na kterých učí lidi živou stravu připravovat. Byla tak laskavá, že přijela z Nového Boru sem do Svatojánu, abych ji mohla vyzpovídat. Byl to moc příjemný rozhovor, protože Radka se hodně a ráda směje a vyzařuje z ní skutečná pohoda a vyrovnanost.

Jak jsi k raw food došla? Byl to postupný vývoj, nebo to bylo náhlé rozhodnutí?
Bylo to naprosto náhle, okamžitý impuls.

Jak se to stalo?
Bylo to v době, kdy jsem na tom byla zdravotně špatně a celkově jsem se necítila dobře. Byla jsem unavená, bez energie.

Kolik ti bylo?
Čtyřicet tři. Začala se o mě bát i moje rodina, i když já jsem to tak nevnímala. Tenkrát byla moje starší dcera Linda na prázdninách v Americe, kde byla rok předtím na střední škole. Když se vrátila domů, jedna z prvních věcí, kterou mi řekla, bylo, že má pro mě úplnou bombu, která mi změní život. Byl to film od Gabriela Cousense, který viděla v Americe. Doktor Cousens má v Arizoně léčebné centrum a tam léčí syrovou stravou.

Co tam léčí?
Léčí úplně všechno, ale tenhle film je především o diabeticích. Je tam příběh pěti diabetiků, kteří byli hozeni do vody, protože jim nabídli možnost léčby a zlepšení zdravotního stavu, ale neřekli jim přesně, o co půjde. Byli to lidé z celých Spojených států, z různých vrstev, různí lidé. Ve filmu je jejich příběh jednoho měsíce v tomhle zařízení, kde se začali mimo jiné učit připravovat tato jídla. Nejlepší bylo, když přišli na první jídlo a byli doslova v šoku, vůbec nechápali, co to na tom stole je, co to dostali k jídlu. Ale tak úžasně se jim zlepšilo zdraví, že jsem do toho šla hned druhý den po zhlédnutí filmu.

Tys měla cukrovku?
Pořád ji mám.

Pícháš si inzulín?
Mám inzulínovou pumpu, to je takový přístroj, který sám odměřuje dávky inzulínu. Je to pohodlnější.

Raw strava ti pomohla v čem, když si pořád musíš píchat inzulín?
Pomohla mi udělat spoustu kroků dopředu. Zdravotně mi pomohla samozřejmě také v tom, že se cítím výborně, pomohla mi v té energii.  Předtím jsem ráno vstávala a už jsem byla unavená, nic mě nebavilo.  Začala jsem se na život dívat jinak. Já věřím, že i ta cukrovka mě jednou opustí, ale asi ještě nenastal ten správný čas a impuls. Pokud někoho potká nějaká nemoc, která je v uvozovkách nevyléčitelná, má nás něco naučit, něco nám ukázat. Všechno je na nás.

Takže nemoc nebereš jako ránu osudu, ale jako lekci?
Nikdy jsem ji nebrala jako ránu osudu. Naopak, v mnoha věcech mi moje nemoc pomohla. Nikdy jsem si neříkala, proč zrovna já? Vím, že některé věci ještě nemám dořešené a že je to trvalá práce na sobě.

Narážíš na celostní přístup ke zdraví? Myslíš, že nestačí jen zdravě jíst, i když je to základní věc, ale je třeba si udělat pořádek v duši a vyřešit psychické problémy, které máme v menší či větší míře každý?
Ano, určitě. Jedině tak to funguje.

Kromě toho, že se cítíš subjektivně lépe a máš více energie, se tvůj zdravotní stav zlepšil nějak měřitelně?
Zlepšil se o devadesát pět procent. Živá strava funguje krásně. Před pěti lety, kdy jsem začínala, tady nebylo o živé stravě ani vidu ani slechu. Bylo tady jen pár lidí, na které jsem na internetu narazila, a kteří se tak stravovali, ale informace nebyly. Díky tomu, že mám dvě jazykově zdatné dcery, nacházely jsme informace na zahraničních webových stránkách a nakoupily jsme anglicky psané knihy. Později jsem poznala Annu Hýžovou, která také vydala dvě knihy. Byla jsem naprosto nadšená, šla jsem do toho po hlavě, protože během týdne se u mě objevily první výsledky. Byl to nejenom nárůst energie, zhubla jsem kilogramy, které jsem po čtyřicítce nabrala, odešly mi i nějaké ženské problémy. Za těch pět let jsem nenastydla, neměla jsem žádnou virózu, od nikoho jsem nechytila žádný bacil. Imunita je určitě hodně posílená. Na začátku jsem z toho byla tak nadšená, že jsem o tom každému vykládala. Jak to bývá, člověk se snaží ukázat ostatním, že „objevil Ameriku“. V prvních dvou letech jsem si opravdu minimálně dala něco, co nepatřilo do syrové stravy. Ale pak jsem si uvědomila, že si zase vytvářím v hlavě nějaká dogmata a závislosti a že to není správné. Člověk by měl mít radost i z toho jídla a ne si z něj udělat povinnost, že něco musí, něco nesmí.

Jakmile to je dieta, tak se to člověku špatně dodržuje.
Přesně tak. Když mám dnes někde přednášku, říkám lidem, ať si jedí co chtějí. Je samozřejmě dobré mít informace, ale přebrat si to po svém. Každý jsme originál a potřebujeme něco jiného. Každému vyhovuje něco jiného a je třeba určitá volnost a hlavně radost.

Takže to nebylo tak, že by ti živá strava přestala v té stoprocentní podobě vyhovovat, že by ti třeba něco chybělo?
Ne. Po dvou letech jsem si občas dala i něco teplého, vařeného.

Jíš tedy pořád zdravě, ale nemusí to být vždycky pouze syrové?
Přesně tak. Ne, že bych si dala denně teplý oběd nebo večeři, to vůbec ne, prostě mám jednou za čas chuť na rýži se zeleninou nebo na brambory, tak si to dám. Nemám ráda škatulkování a vymezování. Neříkám, že jsem na devadesáti nebo osmdesáti procentech živé stravy, přijde mi to hloupé.

Člověk by měl mít asi jasno, proč to dělá, ale fanatismus je vždycky ke škodě.
Já mám úžasný příklad ve svém muži. My jsme do něho s dcerami šily ze tří stran, valily jsme to do něj, neměl to jednoduché, ale nedal se a odolal. Měli jsme i spory, on se necítil dobře a ani já jsem se necítila dobře a pak mi došlo, že je to přece úplně jedno, on je člověkem, který mě krásně uzemňuje a umí žít ten nejšťastnější život, který tady žít jde. Je úplně jedno, co jí, jemu je dobře, je zdravý a spokojený. To je přece důležité.

Myslíš si, že raw strava se stává trendem, módním výstřelkem? Vidím to sama, že přibývá kaváren, restaurací a webových stránek s tímhle zaměřením. Někdy to na mě působí tak, že se na tom snaží dost lidí prostě vydělat.
Také to tak občas vnímám. Ale nemyslím si, že je to módní výstřelek, to záleží na každém člověku. Je to určitě výborná věc pro to, aby se člověk cítil dobře. Viděla jsem lidi, kterým to neuvěřitelně pomohlo se zdravotním stavem. Jídlo jako takové je v podstatě závislost a pro každého člověka je jídlo jinak důležité. Myslím si, že u syrové stravy je důležité, aby to bylo jednoduché a lehké. Kdyby kavárny, restaurace a bistra nabízely tři jablka k obědu, nikdo by tam nechodil. Takže nabízejí úžasné raw dorty a speciality. Je to výborné, samozřejmě, především na ten přechod, ale často je tam už tolik ingrediencí, že to skoro ztrácí smysl a není to také a o tolik zdravější než běžné jídlo. Tělo s tím má skoro stejnou práci. Míchají se ořechy, ovoce a všechno možné a to už není lehké jídlo. Nejdokonalejší je stále monostrava, ale to je asi málokdo schopen praktikovat.

Co je monostrava?
To znamená, že si třeba k snídani dám opravdu ta tři jablka.

K jednomu jídlu jednu věc?
Ano. Věřím, že to někteří zvládnou, ale ti rozhodně nechodí do raw restaurací.

Setkala ses někdy s negativními ohlasy na tvůj způsob stravování?
To ne, spíš si hodně hájí to svoje, nechtějí přijmout něco, s čím nesouhlasí, což chápu. Každý člověk si k potřebným informacím dojde v určité životní fázi sám. Já nikdy nikomu nic nenutím. Buď je to zajímá a přijdou si mě poslechnout na besedu a já si vyslechnu i jejich argumenty, nebo tam nechodí. Nejhůř jsem se cítila na jedné besedě, kterou jsem dělala na střední škole, a tam ty děti měli velkou potřebu se mnou bojovat. Studenti po mně požadovali vědecké důkazy, ale já nemám potřebu se s někým takhle dohadovat. Vědecké důkazy pro i proti se dají vždycky najít. Vždycky záleží na tom, kdo tu vědu dělá a z jakých pohnutek.

A kým je placený.

To jsem nechtěla tak úplně říct, ale je to tak.

Tys napsala knížku s názvem Zdravě a syrově. Jak tě napadlo ji vydat, někdo tě oslovil?

 Vždycky jsem ráda vařila nebo chystala jídlo, dělala jsem to hodně intuitivně, měla jsem takový ten mužský přístup, co je doma, to tam nahážu. Podle receptů jsem nikdy nevařila, neumím to. A tohle mě moc bavilo. Je to tak kreativní činnost, že člověk může donekonečna zkoušet různé kombinace. Samozřejmě že jsem na začátku hodně ujížděla na sladkostech. Závislost na sladkém je asi ta nejtěžší vůbec.

Ta už tě přešla?

Ne, nepřešla. Směje se. Ale dá se korigovat a bílý cukr se dá krásně nahrazovat. Na začátku jsme si s dcerami všechny tři hrály a moc nás to bavilo, zkoušely jsme různé převzaté recepty. Ke knize nakonec vedlo to, že maminka mého muže vážně onemocněla v době, kdy jsme takhle začaly jíst. Nabídla jsem jí, že jí budu připravovat tahle jídla a tam jsem viděla ten první zázrak, jak jí to pomohlo. Začala se více hýbat, předtím téměř nechodila. I její ošetřující lékaři ji velice chválili, bylo jí opravdu moc dobře. Bohužel potom začala jíst opět konvenčně a zdravotní potíže byly zpět.

To je tedy zajímavé. Jaký jiný důkaz a motivaci by už člověk potřeboval?
K tomu říká doktor Jonáš: Většina lidí, než by něco změnila, tak raději zemře. A má svatou pravdu. Vidím to i na mých besedách a přednáškách. Jsou tam občas lidé, kteří jsou opravdu velmi nemocní. Ale tohle je pro ně příliš. Říkají: to bych nemohl jíst, to bych už si nemohl dát řízek?

Jenom vyřadit maso, což je podle mého názoru snadné, je pro mnoho lidí problém.
Obrovský. Těm lidem už jde skutečně o život a ani to nestačí. Nechtějí. Ale je to jejich cesta.
Tím to tedy začalo, že jsem začala chystat jídla a najednou se mi začali ozývat další lidé, že by to chtěli zkusit.

Z okruhu známých?
Ano, z okruhu známých. Začala jsem dělat krabičky pro lidi a oni se začali ptát i na ty recepty, moc jim to chutnalo a chtěli si to připravovat sami doma a protože když něco udělám, za půl hodiny už nevím, jak jsem to udělala, musela jsem začít recepty a postupy psát. Nakonec se začaly ozývat hlasy, že bych měla napsat kuchařku. Trvalo dva roky, než byla na světě.

To už jsi měla stránku na facebooku?
Ta vznikla asi tak nějak v průběhu psaní knihy. Začala jsem sepisovat recepty a přemýšlet o tom, jak by ta kniha měla vypadat. Když jsem byla v polovině, povedlo se mi všechno na mém počítači vymazat.

To snad není možné!
To byl asi nejstrašnější okamžik.

To je div, že ses vůbec vzchopila a začala znova.
V té době byl u nás shodou okolností na návštěvě můj bratr, který mi řekl: No tak to napíšeš znova a líp! Naštěstí jsem recepty měla napsané rukou do sešitu, takže to nebylo tak hrozné.

Ale musela jsi přece všechno znovu připravit a nafotit.
Přesně. Když jsem byla ve dvou třetinách knihy, tak jsem si říkala, nojo, já tady nad tím trávím docela dost času a co když to nikdo nebude chtít vydat? Knih o vaření a zdravé stravě vychází obrovská spousta. Popřemýšlela jsem, jestli mám někoho oslovit a oslovila jsem nakladatelství Eminent, protože oni vydali knihu BioLence, která se mi velmi líbila. Napsala jsem jim a tři týdny se nic nedělo. Probíhalo mi hlavou, že by mi mohli alespoň napsat, že nemají zájem. A v tu chvíli mi zazvonil telefon. Bylo to skvělé. Oni vůbec netušili, do čeho jdou, docela riskovali. V té době tady podobných knih moc nebylo. Později jsem zjistila, že tomu ani moc nevěřili, že si nemysleli, že by z toho něco bylo. Pro mě to byla rozhodně zajímavá zkušenost. Jak probíhá jednání s nakladatelstvím a tak. Nakonec zjistili, že udělali dobrou věc. Zatím se dělaly ještě dva nebo tři dotisky.

Máš představu, kolik se prodalo tvých knih?
Určitě přes pět tisíc.

To je krásné, blahopřeju.
Je to rok a půl a stále se prodávají. Pro mě je krásný pocit, když mi lidi napíší e-mail nebo se s nimi potkám a řeknou mi, že jim to změnilo život a otevřelo nové obzory. Toho si cením nejvíc. Mezi tisíci anonymních čtenářů se objeví někdo, komu stojí za to dát mi vědět, že je ta knížka pro něj důležitá.

Napsala a vydala jsi nedávno druhou knížku, tentokrát o nápojích. O co se přesně jedná?
Kniha se jmenuje Šťávy a míchané nápoje z přírody a vyšla v říjnu loňského roku opět u nakladatelství Eminent. Ptali se, co mám v plánu dál, že by bylo dobré vydat další knížku, když první měla úspěch. Chtěla jsem tedy vydat knihu o nápojích, protože mi to přijde skvělé. V nápojích se zelenina a ovoce dobře konzumuje, jsou okamžitě hotové a v lahvi je snadno můžete převážet. Není k tomu třeba zvláštního vybavení, jen dobrý mixér nebo odšťavňovač. Veškeré živiny a vitamíny v nich jsou zachovány. V nakladatelství vznikl nápad, že by byla v tomto případě skvělá spolupráce s panem doktorem Frejem, předním českým odborníkem na ájurvédskou medicínu. Sešli jsme se a řekli jsme si, co kdo do toho projektu může vložit. Nejdříve jsem se toho trochu obávala, protože přece jenom ájurvéda má k živé stravě mnoho výhrad, ale domluvili jsme se krásně. Pan doktor Frej šťávy i smoothies doporučuje. Knížka se podle mého názoru hodně povedla, protože tam je i jeho pohled jako lékaře. Je v ní spousta informací, které v běžných knihách o nápojích nenajdete.

To je zásluha pana doktora Freje nebo i ty tam kromě receptů píšeš nějaké zajímavé poznatky?
Já myslím, že i já. Směje se. Psala jsem tam především praktické věci o potravinách a své zkušenosti. Spolupráce se, myslím, povedla.

Co je tvá původní profese, Radko?
Původní profesí jsem učitelka v mateřské školce. Dělala jsem to pět let, než jsem šla na mateřskou. Potom jsem se tam už vrátit nechtěla, i když děti miluju. Začala jsem totiž pracovat ve školce v době totality a bylo to prostě špatné. Ztratila jsem motivaci k práci, protože jsem se pohybovala ve školkách, kde jsem měla pětatřicet dětí ve třídě a to člověk nemůže těm dětem v podstatě nic předat. Jenom hlídá, aby se někomu něco nestalo. A to nebylo zrovna to, co jsem chtěla dělat. Pak jsem si užila hodně dlouhou mateřskou, to byla jedna z nejkrásnějších částí mého život. A díky své nemoci jsem si našla svou životní profesi, kterou jsem vůbec nestudovala, jsem úplný samouk. Chtěla jsem to dělat nezatíženě tak, jak to cítím já sama.

A co to je?
Začala jsem malovat na hedvábí a dnes už si dovolím říct, že jsem výtvarnice, i když mi trvalo mnoho let, než jsem sama sebe takhle nazvala. Kromě hedvábných módních doplňků tvořím i hedvábné oděvy- například společenské šaty.

To tě živí?

Dá se říct, že ano.

Máš obchod nebo e-shop?
Máme e-shop a děláme na zakázku. Spolupracuji s profesionální krejčovou, která pro mě šije. Je to pro mě hlavně radost. Asi i díky tomu, že jsem pět let dělala práci, která nebyla úplně taková, jak jsem si ji přála mít, jsem si dala takový záměr, že chci v životě opravdu dělat  to, co mě bude bavit, kde využiji svou kreativitu a co mi bude přinášet  radost. Nechtěla jsem jenom chodit někam do práce. Daří se mi to i díky mému manželovi, protože kdybych v něm neměla podporu, nebylo by to tak snadné. Na druhou stranu je to vzájemné, protože když začínal svou kariéru, tak jsem se starala o rodinu a domácnost, takže se doplňujeme.

Chystáš další knížku?
Zatím ještě k žádné dohodě nedošlo, i když by mě to bavilo. Psala jsem už od základní školy, bavily mě psát povídky a podobné věci, takže teď se v tom takhle realizuji, i když trošku v jiné podobě. Něco se mi v hlavě rodí, ale nebudu říkat, co to je, protože to ještě nemám úplně domyšlené. Nechci si dávat ani žádný termín, chci tomu nechat volný průběh.

Tak to doufám, že se něco hezkého zase objeví. Jsi aktivní ještě nějak? Zahlédla jsem cosi o veganských večeřích...
Motorem je moje starší dcera, já jsem se zdravou výživou začala zaobírat v době, kdy jsem začala plánovat děti. Chtěla jsem, aby moje děti byly zdravé, protože já sama jsem celé své dětství a mládí byla pořád nemocná. Nechtěla jsem, aby na tom mé děti byly stejně. Když jsem byla poprvé těhotná, chodila jsem každý den na trh pro ředkvičky, měla jsem na ně neustále velkou chuť. A Linda byla první vegetarián v naší rodině, bylo to od začátku jasné. Směje se. Bylo jí dvanáct, když přišla, že nebude jíst maso. Odmalička jsem obě holky učila jíst hodně ovoce a zeleniny, do roka jsem jim nedala ani kousek masa a snažila jsem se co nejvíce vyhýbat bílému cukru a sladkostem vůbec. Když otevřeli v České Lípě v první bioobchod, já jsem byla jeden z prvních zákazníků. Měli pár věcí, tenkrát byl sortiment velmi chudý. Hodně mě to bavilo a holky opravdu nebyly nemocné. Myslím si, že základ zdraví si odnesly z dětství díky zdravému jídlu. A také proto o jídle dnes úplně jinak přemýšlí. Linda později přišla s myšlenkou raw stravy. Po gymnáziu šla studovat do Olomouce a občas doma prohodila, že jdou někam na veganskou večeři. To mě zaujalo a vzhledem k tomu, že jsem cítila nedůvěru a skepsi okolí, které naše stravování provázely, říkala jsem si, že by nebylo špatné, aby se o tom lidé dozvěděli víc a také aby lidé, kteří jedí jinak, měli možnost se setkávat. Vymyslela jsem tedy veganské večeře v Novém Boru. Nejdříve jsem očekávala, že se tam sejde třeba pět lidí, ale účastní se běžně třicet až padesát lidí.

To máte v nějaké restauraci?
Ne, vždycky pronajmeme prostor, máme dvě místa, kam chodíme. Vyhlásíme termín, kdy se bude veganská večeře konat, teď se blíží osmnáctá, není to úplně pravidelně, zhruba po šesti týdnech. Je to úplně úžasné, protože tam nechodí jen vegani nebo vegetariáni nebo lidé, kteří jedí jen syrovou stravu, ale chodí tam i lidé, kteří jedí úplně všechno. Chodí tam ochutnávat. Mnoho z nich je překvapených a už tam chodí i pravidelně, aby si pochutnali, protože na to doma nemají prostor, nebo by jim to rodina nejedla, co já vím. Není to veganská večeře jen pro vegany, jsme otevření všem a každého rádi přivítáme. Je tam tolik dobrého jídla!

Jak to funguje? Každý přinese něco?
Ano, funguje to na tom principu, že kdo přijde, měl by přinést veganské jídlo, které doma připraví. Rozloží se to na stoly a společně to sníme. Protože platíme pronájem prostor a připravujeme program, například pozveme nějakého muzikanta, vybíráme malé vstupné.

Jaké jsou podle tebe důvody, které lidi přivádí ke změně stravování?
Často jsou to zdravotní problémy. Osobně jsem přišla na to, že tohle se týká lidí od určitého věku, středního věku a starších. Ty k tomu přivádí nemoc a touha po uzdravení. Na našich veganských večeřích jsem si ale všimla, že mladí lidé to mají jinak. Oni vědí, že jídlo je důležité a neřeší žádnou nemoc, většinou jsou to zdraví mladí lidé. Nechtějí ubližovat a je pro ně důležité, co dostávají do svého těla. Mladí lidé a děti to mají dnes už nastavené jinak a mám z toho obrovskou radost. Někdy mám pocit, že jich je většina, i když to tak úplně není. Já jich každopádně vidím mnoho a věřím, že to bude čím dál lepší.

Taky mám stejný dojem, že dnes u mladých lidí je prvním důvodem k veganství důvod ekologický, potom etický a až nakonec ten zdravotní. Ekologické důvody podle mého názoru u mladých lidí převažují.
Ale třeba Amerika je hodně konzumně zaměřená. Tam lidé moc o ekologii nepřemýšlí. Ale nic se nedá paušalizovat.

Napadlo tě někdy, že zelenina a ovoce, které kupuješ v supermarketu a především v zimě z daleka dovezené a vypěstované bůhvíjak – hydroponicky nebo s velkým množstvím postřiků, má úplně jinou výživovou hodnotu než to, co si člověk vypěstuje sám? Bereš to v potaz, když připravuješ jídlo a nebyl to třeba jeden z důvodů, že jsi zařadila postupně do jídelníčku i sem tam něco uvařeného? Kdybys chtěla zůstat u syrového, byla bys přes zimu odkázaná na zelí, jablka, řepu a mrkev, zkrátka naše místní plodiny, které můžeme snadno uskladnit.
V tomhle směru to také vnímám, hodně mě to ovlivnilo. Jedna z prvních věcí, když jsem přešla na syrovou stravu, byla ta, že jsem si sedla k internetu a začala jsem pátrat a našla jsem pána, který začínal na Moravě „bedýnkovat“ a od té doby mi posílá poštou každý týden bedýnku se zeleninou. Dělá farmářské bedýnky.  Posílá mi třeba v zimě špenát!

To je dovezený špenát?
Kdepak, to je špenát z moravského skleníku.

Věříš mu?
Ano, já mu stoprocentně věřím. On je totiž „hare krišňák“, takže to by si nedovolil, aby podváděl. Směje se. Neposílá mi samozřejmě rajčata v prosinci, to určitě ne, posílá to, co se dá skladovat nebo co i v zimě vyroste ve skleníku. Je to v dosahu Olomouce a moje dcery se tam už byly několikrát podívat.

Dováží něco i ze zahraničí?
Ne, všechno je ze střední Moravy. Je to už určitě skoro pět let, co mi zeleninu posílá a jsem stále velmi spokojená. Je to také úžasný člověk, když si potřebuji zlepšit náladu, zavolám mu. Hodně tam hraje roli jeho vnímání světa. On netrvá na tom, aby to bylo bio, ale když vidím, co posílá, také je mi to jedno, protože to je úplně něco jiného. Vidím tam kvalitu a nadšení.

Cítíš rozdíl i sama na sobě, když sníš zeleninu nebo ovoce ze supermarketu nebo tu ze zahrady?
Určitě. Mě to posunulo i v tom, že letos mám krásný záměr vybudovat přírodní zahradu, pro to jsem se úplně nadchla. Dosud jsem na zahradu neměla moc času a chci to napravit. Bydlíme v rodinném domě s velkou zahradou, a přišlo mi škoda, že není využitá. Rozhodla jsem se, že tam udělám přírodní zahradu a začnu na jaře. Neříkám, že nechodím do supermarketů, občas ano, i když minimálně, ale mnohem častěji navštěvuji bio krámek v Novém Boru. V Novém Boru byly farmářské trhy, ale chodili tam lidé, kteří jen nadávali, jak je to drahé, takže trhy skončily a všichni zase chodí do supermarketů.

V co věříš, Radko?
Věřím tomu, že tady máme žít radostný život, že si ho máme užívat. Že tady máme asi nějaký úkol. V něco určitě věřím, nechci to nazývat Bohem, protože věřím, že toho Boha máme každý v sobě. Úplně mě neoslovují církve, ale v něco vyššího věřím, přičemž to vyšší jsme i my.

Jak by sis přála, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata?
To vím. Chci, aby na mě vzpomínala jako na veselou babičku. Že se mnou byla ráda a že jsem jim ukázala, co je v životě důležité. A že se ode mě mohla i něco naučit.

Moc ti, Radko, děkuji, žes přijela a rozzářila mi odpoledne. Přeji ti pevné zdraví, štěstí a radost v životě.