HONZA SAKAŘ

S Honzou máme několik společných známých a přátel, tak jsem se osmělila mu napsat a poprosit ho o rozhovor. Jeho krásné fotografie znám už delší dobu, všimla jsem si jich na facebooku. Jsou to především portréty a jsou focené starou technikou, mokrým kolodiovým procesem na plech. Honzu zastupuje LeicaGallery Prague a v současné době má v jejich prostorách výstavu, kterou ještě stihnete

Jak dlouho se focení touto technikou věnuješ?
Dva roky.

Je to tradiční, stará technika. Popiš mi prosím, o co jde.
Mokrý kolodiový proces je asi sto šedesát let stará technika, vynalezl ji v 50. letech 18. století Angličan Frederick Scott Archer. Veškerý citlivý materiál si musíš připravit dopředu, sám si to míchám z jednotlivých chemikálií. Používá se lékařské kolodium, které se obohatí o příslušné jodidy a bromidy v konkrétních poměrech a tím se potom polije plechová deska.

Z jakého materiálu je ten plech?
Dnes je to černě lakovaný nebo eloxovaný hliník. Dříve se používaly kovové desky, které se polévaly asfaltem, na několikrát se zapékaly v peci.

To muselo hrozně smrdět!
To muselo být hrozné, hlavně každou tu desku vzal člověk do rukou několikrát, než ji mohl vůbec použít. To naštěstí už dělat nemusíme a můžeme používat klempířský hliník. Kupuji ho ve velikých plátech a nechávám nastříhat na požadovaný rozměr. Ale stalo se mi, že jsem koupil velkou várku a zjistilo se, že vinou změny technologie je elox špatný a černá vrstva se z desek stírala. Měl jsem v tu chvíli čtyři sta desek úplně k ničemu, ale naštěstí se to povedlo vyreklamovat za jiný materiál.

Ta deska se dá použít jen jednou? Lze ji umýt a použít znovu?
Když záběr vyjde příliš tmavý nebo má model zavřené oči, desku umyju a jedu znovu. Musí se to umýt, dokud je vrstva kolodia mokrá. Jakmile uschne, už ji nesundáš.

A další postup je jaký?
Deska uříznutá na požadovaný rozměr se polije kolodiem a vloží se do roztoku dusičnanu stříbrného, což je látka, před kterou se musí pečlivě chránit všechno, co nechceme mít černé – prsty, podlaha, nábytek. Dokonce když by ti ta látka stříkla do oka, oslepneš. V roztoku dusičnanu stříbrného se chemickou reakcí soli v kolodiu změní na soli stříbra, které jsou citlivé na světlo.

Jsi zkušený chemik?
Vůbec ne, jsem chemik na baterky. Na gymplu jsem z chemie propadl.

Jak je vidět, tak to nevadí.
Propadl jsem z chemie a z němčiny, pak jsem šel studovat jazyky a teď dělám tohle, jsem taková vizitka českého školství. Tak zpátky k fotkám. Chemickou reakcí se deska po pár minutách zcitliví vůči modrému a vůči ultrafialovému světlu, ostatní barvy téměř nevidí. Proto lidská pokožka vychází na fotografiích jinak, než jsme zvyklí u klasické černobílé fotografie. Jsou vidět trochu jiné detaily kůže.
Desku dáš do kazety velkoformátové kamery, já mám krásný sto dvacet let starý dřevěný foťák, a připravíš záběr, zaostříš, vyndáš matnici a v tu chvíli už nic nevidíš, nemůžeš ostřit, a naexponuješ. Používám blesky, takže expozice sama o sobě je okamžitá.

Takže model nemusí sedět strnule několik minut?
Svým způsobem také chvíli ano. Když otevřu objektiv a spustím blesk, je hned naexponováno, ale ještě předtím, během finální přípravy po zaostření je třeba, aby se člověk dvacet, třicet vteřin nehýbal. Když se kousek pohne, obraz se rozostří.

Je mi to jasné, mrkat se může, ale nesmíš se hýbat.
Můžeš měnit výrazy, ale nesmíš se pohnout dopředu nebo dozadu, nejlépe ani o pár milimetrů. Je to kvůli malé hloubce ostrosti, stačí centimetr a máš ostrou špičku nosu namísto očí. To bývá nejčastější problém, leckdo se nepatrně kýve, aniž by si to uvědomoval. Dříve to řešili takovými stojánky dozadu za krk, asi budu muset taky nějaký vyrobit. Když proběhne expozice, zavřeš zpátky kazetu a pak se deska hned vyvolá, je to takový polaroid. Když si odmyslíš všechny chemikálie okolo, které musíš s sebou vozit, když chceš fotit mimo ateliér, tak je to instantní. Polaroid má všechno v sobě v kazetě. Ty to musíš mít venku ve stanu, ale v principu máš také fotku rovnou v pozitivu.

Takže lidé přijdou, vyfotíš je a rovnou si odnesou fotku?
Fotka se ještě dvacet minut pere, aby se dokonale vyčistila od zplodin po ustálení, a potom ji rychle osuším nad kahanem. Každou fotku ještě skenuji, abych měl fotky archivované a pro tisk. Nakonec se fotka zalakuje, to je nejpříjemnější část celého procesu, protože se používá sandaraková pryskyřice rozpuštěná v levandulovém oleji a v lihu. Krásně to voní.

Má ten levandulový olej nějaký praktický význam? Proč ne jiný olej?
Sandarak je směs tří různých typů pryskyřice. Některé z nich rozpouští líh a některé levandulový olej. Čili funguje jako rozpouštědlo a taky usnadňuje polev lakem a jeho vysychání. Nad kahanem ještě desku znovu nahřívám, aby se odpařily zbytky lihu. Udělá to krásnou lesklou vrstvu, je to podobné jako houslařský lak.

A co šelak?
Ano, šelak se na to také dá použít, to je další varianta.

Kde sháníš všechny potřebné chemikálie a suroviny?
Sandarak kupuji normálně ve výtvarných potřebách a levandulový olej tam měli vlastně také, ten je ale drahý jak čert. Kdybys třeba věděla, kde se dá sehnat levandulový olej za slušnou cenu, byl bych rád.

Takže je nalakováno a je hotovo?
Ještě asi dva dny by deska měla pomalu vysychat, dýchat.

Focení jako takovému se věnuješ už dlouho. Cos fotil dřív?
V roce 2001 jsem si koupil první digitální foťák. Nejvíc jsem vždycky fotil lidi, hlavně portréty, občas nějaký akt. Digitál jsem pak vyměnil za film a dlouhé roky jsem dělal klasický černobílý proces. Koupil jsem si vývojku v prášku, tu jsem přesně podle návodu rozpustil a používal. Když jsem začal studovat Institut tvůrčí fotografie v Opavě, v prvním ročníku jsme měli fotit cihlu jako cvičení a vystihnout prostorovost, materiál a strukturu geometrického objektu. To se musí dělat klasickým procesem, ale já v té době už zase fotil na digitál. Kvůli škole jsem si obnovil temnou komoru a začal si znovu hrát s černobílým procesem.

Co tě navnadilo k tomu, že jsi začal experimentovat zrovna s mokrým kolodiovým procesem?
Narazil jsem na fotky Antona Corbijna a on má takový zvláštní vizuální styl, jeho fotky jsou hrubozrnné s hebkými krémovými světly a drsnými, studenými stíny. Je to černobílá fotka, ale jiná, klasickým procesem se nedá udělat. Zkoumal jsem, čím to je, a zjistil jsem, že jde o speciální techniku, takzvaný lith proces, kdy ty chemikálie znásilníš, použiješ jinou vývojku než bys měla, jiným způsobem a celá fotka se pak vyvolává třeba půl hodiny místo dvou minut. V podstatě byly dvě cesty. Buď se dají chemikálie objednat ze zahraničí za těžké peníze. Malá lahvička, která stačí na pár fotek, a můžeš objednávat znova. Nebo vyhrnout rukávy a nakoupit komponenty a začít si to míchat. Po dlouhém váhání, protože můj background v chemii byl spíš do záporna, jsem si řekl, že to zkusím. A začalo to fungovat. Chytlo mě to a otevřel se mi nový svět, zjistil jsem, že se dá experimentovat s něčím, o čem jsem do té doby netušil, že bych k tomu někdy vůbec čuchnul. Začal jsem si míchat sám i ty klasické vývojky, protože to stojí desetinu ceny, než když je koupím hotové. Můžeš si je i přizpůsobit podle toho, jaký si přeješ výsledek. No a pak jsem jednou narazil na kolodiovou fotku na internetu, byl to portrét. Starý, vousatý muž, velmi expresivní obrázek to byl. A zase jsem si říkal: co to je?! To neznám, jak se to dělá? Nastudoval jsem si, co šlo. Zjistil jsem, že polovinu potřebných chemikálií už mám, a postupně sehnal zbytek. Ve stejné době jsem si také začal hrát s velkým formátem, takže jsem měl i čím fotit. Postupně, pozvolna, po kouskách, jsem dal dohromady kazetu na desky a další věci, jednoho dne jsem to zkusil a ono to vyšlo. Od té doby většinu věcí dělám takhle.

Jsi v Čechách jediný, kdo se tím zabývá?
Nejsem jediný, začínali jsme se tuhle techniku učit s kamarádem Karlem Richtrem, on si ještě navíc sám postavil foťák. Pár dalších lidí tady je, třeba jen v Praze vím o třech nebo čtyřech. Myslím ale, že jsem jediný, kdo na téhle technice postavil celé portrétní studio.

Získal jsi pocit, že by ses tím mohl uživit?
Zatím nevím, doufám. Mám na fotky velmi dobrou odezvu. Je to něco jiného, nového a přišlo to ve správnou dobu. Lidé jsou nejspíš přesycení dokonalými digitálními fotografiemi a začínají se obracet zpátky. Je to efekt vinylové desky. Od dokonalých nosičů DVD a CD se vracíme k technologii, co byla dřív. Na tuhle strunu to asi také zadrnkalo, je to takový instagram doopravdy. Takhle by fotil Alexander Graham Bell, kdyby měl ve svém ur-iphonu příslušnou aplikaci.

Kde máš ateliér?
V Praze na Malé Straně. Ve Vlašské ulici číslo 6, trošku stranou od hlavní turistické trasy. Jsou to dvě malé místnůstky s krásnými klenutými stropy, prostě malostranský genius loci. Ulice, i to místo samotné. Nemám výlohu do ulice, jen okna.

Máš tam nějakou ceduli?
Nemám, ale zatím to všichni našli. Funguje domluva dopředu, po telefonu, facebooku nebo přes e-mail. Dohodneme si termín a člověk jde na jistotu. Okny je vidět dovnitř, na parapetu jsou položené fotky. Když někdo bloudí, zavolá. Původní představa byla, že bych otevřel i do ulice, udělal vývěsní štít a fotil i turisty, kteří chodí okolo. Občas tam sice někdo přijde, když tam jsem, pořád někdo kouká dovnitř, už jsem vyfotil pár lidí, kteří prošli kolem, ale mně víc vyhovuje, když se lidé předem objednají. Raději než turisty fotím Čechy, protože si u toho i pokecáme. Často tam jsou lidi na hodinu a zůstanou tam dvě nebo tři a celou dobu si povídáme. Když přijde turista, většinou prochází okolo, jde nahoru na Hrad a po dvaceti minutách by už zase šel, aby to všechno stihnul, protože ví, že má na procházku šest hodin. Kdežto Češi si udělají čas. Jezdí z Teplic, z Hradce, z Poděbrad.

Máš plný diář?
To ještě ne.

Takže kdyby se k tobě chtěli lidé objednat, stále mají šanci, že se vejdou?
Určitě. Sice mám něco jako otevírací dobu, jsem ve studiu v týdnu přibližně od 12 do 19 hodin, ale není problém domluvit se i na večer nebo víkend. Dokud toho nebude tolik, že bych měl všechny večery a víkendy plné, jsem flexibilní, vyjdu vstříc.

Jak focení probíhá? V čem je to jiné oproti focení v běžných fotografických studiích?
Vím o studiu, a bude to zcela běžný postup, které nabízí za tři tisíce korun hodinu focení. Dostaneš padesát fotek na cédéčku a jednu vyretušovanou. Vše v elektronické podobě. Nastřílí pět set snímků, padesát jich vybere a má vyděláno. Za ten čas to fotograf ani není schopen moc probrat, promyslet.
Já za tu dobu udělám jednu nebo dvě fotky, výjimečně tři. Když lidi přijdou, v kostce jim představím, o co jde, jak to probíhá, řekneme si, jak bude zhruba záběr vypadat, jestli chtějí na výšku, na šířku, jestli chtějí být spíš dál nebo chtějí jen portrét obličeje nebo polopostavu. Na celou postavu tam ani moc není místo. Záleží také na tom, jestli to budou chtít potom reprodukovat na papír nebo ne, protože i podle toho komponuji záběr. Najdeme záběr tak, jak bude vypadat a pak potřebuju deset minut na to, abych připravil desku, finálně to nastavíme, uděláme fotku. Lidé jdou se mnou podívat se, jak se deska vyvolává, a do pěti minut od samotného focení už mají v ruce výsledek a vidí, jak fotka vypadá. Potom se ještě pere, suší, skenuje a lakuje, ale v tu chvíli je už jasné, jestli se povedla nebo nepovedla.

S jak dlouhým celkovým časem musí lidé u tohoto procesu počítat?
Hodina, hodina a půl většinou stačí. Záleží na tom, jestli tam člověk chce sedět a povídat si, počkat na výsledek nebo jestli spěchá a řekne, hele, já se stavím za týden. Dalo by se to i poslat poštou, jsou možné různé varianty.

Kolik u tebe stojí fotka?
Stojí dva tisíce dvě stě korun. Není to jen ta fotka samotná, je to i celý zážitek kolem - cca hodina a půl focení s výslednou zalakovanou fotkou a skenem v kvalitě pro web. K tomu ještě dál nabízím velkoformátový tisk. Koupil jsem starší velkoformátovou tiskárnu, vyházel z ní barevné inkousty a míchám si do ní své vlastní uhlíkové pigmenty. Mám šest odstínů šedé a jednu černou. Tisk je bohatší, má více polotónů. Moc mě to baví, otevřel se mi tím další svět. Můžu udělat fotku metr na metr a půl, což umocňuje výsledek. Tisk ale nejsem schopen udělat během jednoho sezení, pro ten si lidé musí přijít později.

To může být krásný dárek.
Za poslední měsíc a půl o to začal být velký zájem. Lidé dávali tyhle fotky jako dárky pod stromeček. Obdarovaní většinou vůbec netuší, do čeho jdou, pak jsou na místě překvapení a zážitek je pro ně o to silnější. Vůbec nevědí, co je čeká. Na celém procesu focení se mi líbí, že vzniká hmotná věc, že to není fotka jen na displeji, na monitoru - je to něco, co společně vytvoříme a lidé si to mohou vzít do ruky. Deska sama o sobě je velmi trvanlivá, ta technologie se používala už v době války Severu proti Jihu ve Spojených Státech. Fotky z té doby jsou dodneška v pořádku, to máš sto šedesát let ověřené trvanlivosti. Když se dobře vyperou, dobře zalakují, tak nevyblednou, mají stovky let životnosti. Přežijí vaše děti a jejich děti a tak dále. To samé platí i pro printy, protože inkousty, které si připravuji, jsou z čistého uhlíkového pigmentu a ten také nebledne. Je to za hranicí toho, co je potřeba řešit a to mě na tom baví. Nemusím řešit, jestli fotografie nebude po deseti letech bledší. Záruka je sto let a když ti po stu letech vybledne, tak přijď a uděláme ji znova.

Dá se to hodnotou přirovnat k obrazu?
Netrvá to tak dlouho, ale stejně jako namalovaný portrét je to artefakt, což běžná digitální fotka není. V tomhle procesu je každá fotka originál, nedá se kopírovat jinak než skenerem a následnou reprodukcí, stejně jako obraz. Nikdy nebudeš mít plechy dva, vždycky bude existovat jen jedna jediná verze. Občas je to trochu bolavé, když se fotka opravdu povede, rád bych si ji nechal a člověk, který si ji objednal, ji opravdu chce. Někdy se s fotkou těžce loučím, když ji pouštím do světa.

V tom je to obrazu velmi podobné.
Ano, v té jedinečnosti určitě. Chtěl bych provozovat klasické portrétní studio, jako bývaly dřív. Můj ideál je studio podobného typu, jaký měl František Drtikol ve Vodičkově ulici. K němu chodili lidé, protože chtěli mít podobenku na památku pro někoho, nepotřebovali ji jen na řidičák nebo pas. Ale čistě pro radost nebo jako hmotný, hodnotný dárek. A pozoruju, že to tak opravdu začíná fungovat, lidé přichází s tím, že chtějí fotku přímo ode mě, a zároveň touhle speciální technologií. Takhle to chci mít nastavené, nechci dělat primárně kolodiové fotky, ale svoje fotky tímhle způsobem.

Zajímá tě tedy spíš výsledek než ten proces jako takový?
Neustále potkávám nové, zajímavé lidi. Vždycky jsem obtížně navazoval komunikaci s cizími lidmi a foťák je prostředek k tomu, abych do komunikace vstoupil. Role jsou jasně nastavené – fotograf ve studiu a portétovaní - a tím je to pro mě snazší. Je to fajn a velice si to užívám. Jsem stále v kontaktu s lidmi v režimu, který mi vyhovuje. Není to jako v předchozí práci (pozn.: IT specialista), kde jsem stále musel něco s někým řešit, ale spíš jsem měl pocit, že to všechny kolem otravuje. Tady si to oboustranně máme šanci užít. To mě na tom hřeje nejvíc. Tohle a emoce, které fotky dokážou vyvolat. Po osmi letech v kanceláři je to obrovský balzám na duši. Jsi někde a děláš něco, o čem víš, že tohle jsi ty. Pro to jsi tady, abys dělal tuhle věc, protože tě to naplňuje ze všeho nejvíc. Trvalo mi to šestatřicet let, než jsem tenhle pocit dokázal získat. Vždycky jsem záviděl lidem, kteří dělali práci, která je baví a není to pro ně ani práce, protože jenom dělají to, co by stejně dělali a navíc je to ještě dokáže uživit. A u mě to nabírá podobný směr.

Na tomhle je zajímavé, že to skoro nikdy nefunguje tak, že si to člověk sám vybere. Tohleto budu dělat, to mě bude bavit a živit. Většinou se na to své místo dostaneš postupně po malých krůčcích.
Musí to zapadnout do sebe. Už dva roky dozadu jsem si v práci říkal, že bych rád stejně jednou dělal něco jiného. Nebylo to místo, kde bych si sám sebe dokázal představit za pět, deset let. Ale před dvěma lety jsem ještě ještě nevěděl, co bych chtěl dělat. Pořád jsem pokoukával po fotce, ale nechtěl jsem dělat produktovky nebo fotit svatby. To byla představa, která mě začala velice rychle děsit. Sice bych to dokázal, ale zase by se z toho stala práce v negativním slova smyslu, rutina. A pak se všechno krásně spojilo včetně toho úžasného prostoru, který se objevil. Musí to samo přijít, jen k tomu člověk nesmí být slepý. Byl jsem vyděšený, když jsem šel do práce říct, že po osmi letech končím. Ale bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat. Díky tomu jsem na focení začal mít čas, začalo chodit víc lidí, je to víc vidět. Povedla se výstava v kavárně Leica Gallery Prague ve Školské ulici. Mám tam šestnáct portrétů. To byla úžasná šance, že jsem dostal možnost tam udělat výstavu. Je to moje milovaná galerie a ještě k tomu moje milovaná Leica. Dokonce přijela i televize. To celé se nádherně sešlo.

Takže se zdá, že ti osud přeje.
Vypadá to, že ano. V důsledku té výstavy mě paní ředitelka Leica Gallery zařadila mezi zastupované autory a já jsem z toho pořád ještě zaplavený radostí a vlastně nevím, co to všechno do budoucna znamená. Díky tomu se začínají rýsovat další projekty. Kromě studiového focení portrétů mám vymyšlených několik souborů, které chci postupně realizovat. Chci vytvořit soubor portrétů, které bude něco spojovat.

Prozradíš něco?
Jan Kunze, frontman kapel Kofe-in a Munroe a ředitel galerie v Domě umění v Opavě, básník a kulturně činný člověk, přišel jednou ke mně do studia pro portrét a domluvili jsme, že spolu uděláme projekt. Budeme fotit frontmany českých kapel.

Slavných kapel?
Ano. Princip je v tom, že by to měli být lidé, kteří mají zajímavý příběh. Jednak aby byli sami o sobě expresivní a za druhé, aby se k nim vázal životní příběh, který může portrét posunout někam dál. Jsme ve fázi, kdy vybíráme lidi. Honza se na té scéně pohybuje, připravuje půdu, oslovuje hudebníky, už jsou na světě nějaké předběžné dohody.

A jaký další soubor tě láká, kromě těch muzikantů?
Před nějakou dobou jsem narazil na partu holek ze serveru Core Girls. Nafotil jsem nějakých dvacet portrétů a byla z toho výstava v Cross Clubu. Povedlo se několik fotek, kde hraje roli tetování. Tohle mě zajímá v souvislosti s kolodiem, mám v hlavě vizi knihy s pracovním názvem Éter a inkoust, kde se tyhle dva prvky snoubí dohromady. Je to zvláštní v tom, že kolodium má omezenou spektrální citlivost, některé barvy nevidí a některé vidí a zdůrazňuje. Takže když máš třeba trochu světlejší modré tetování, vyjde skoro bílé. V tom je to jiné než ve skutečnosti a má to potenciál skvěle fungovat na fotkách.

Fotíš ještě něco kromě portrétů?
Musím fotit věci do školy a to představuje spoustu různých cvičení, které fotím digitálem. Před pár lety mě začalo bavit fotit přírodu. Mám další výstavu na Národní třídě v Gulza Concept Store & Gallery, která bude trvat do poloviny února 2016, a kde vystavuji metr a půl velké fotky ze Skotska. Jsou tisknuté tou mojí černobílou tiskárnou, jsou to tedy všechno autorské printy. To mě baví a v tom chci určitě pokračovat také. V únoru nebo březnu bych rád zase do Skotska vyrazil a soubor dopracoval do větší výstavy. V současné době je fotek deset a chci je rozšířit až na třicet.

Fotíš útesy, moře?
Fotil jsem pobřeží severního Skotska, skály u moře. Na fotkách je kontrast země a moře a často v nich bývá nějaké zvíře nebo nějaký lidský prvek. Podle Cílka je krajina příroda kultivovaná člověkem a to mě baví v krajině nacházet. Hledám stopy člověka, železnou tyč na vysočině, dokonce i ovce je zprostředkovaně stopa člověka. Nebo mám fotku, kde je útes, nad ním letí racek a dole čouhá obrovská odvodňovací trubka. Nejsem typický krajinář, který si najde záběr, chodí tam padesátkrát a čeká na optimální světlo. Spíš projíždím okolo a ve chvíli, kdy záběr vidím, tak ho vyfotím. Buď se povede, nebo ne.

Co tě zajímá na lidech, které fotíš? Jdeš po ulici a řekneš si, tohohle člověka bych rád fotil!
To se mi stává. V člověku je něco, co mě zaujme, buď má ve výrazu něco, co zachytím a rovnou si to přeložím do fotky, nebo je to člověk zajímavý vizuálně. Třeba potetovaní lidé jsou už z principu expresivní. Ale expresivita není nutná, fungují třeba i jen pohledy, něco v očích, co má na fotce šanci zafungovat. Je to neustálé hledání tváří.

To tě baví, zkoumat lidské obličeje, když jdeš po ulici? Oslovuješ lidi?
Ano, všímám si, už jsem takhle rozdal pár vizitek. Když mám za zády tohle a jsem si tím jistý, tak už dokážu oslovit cizího člověka. Mám pocit, že fotka mi nějakým způsobem ten kontakt legitimizuje.

Ještě tě nikdo neodbyl?
Ne. Když je oslovíš slušně, není důvod. Maximálně dostaneš slušné odmítnutí. Spíš se ale stane, že se domluvíme, a lidé nepřijdou. Teď se mi ale ozvala nějaká paní, které jsem dával kontakt, když jsem začínal, to znamená před dvěma lety.

Kam svým focením směřuješ, máš nějaký cíl?
Na kolodiovém procesu mě mimo jiné oslovuje vizuální jazyk, ty drobné nedokonalosti, které nejsou vždy úplně drobné, a nepředvídatelnost, tu si na tom užívám. Nemám v sobě ale žádné staromilství, abych musel mít všechno tak, jak to bylo kdysi dávno. Žiju teď, okolo mě žijí současní lidé a já je chci fotit tak, jak na mě působí normálně v reálu, ne je do něčeho stylizovat. Baví mě ten proces, který je shodou okolností starý. Pro mě je to černobílá fotka s ještě jednou vrstvou, kterou jsem vlastně celou dobu v černobílé fotce hledal. Další sympatická stránka kolodiového procesu je, že nedává žádný prostor k prokrastinaci, což je věc, ke které mám poměrně intenzivní tendenci. Fotku prostě musíš udělat hned, deska vydrží mokrá přibližně deset minut, přičemž v názvu „mokrý kolodiový proces“ je „mokrý“ klíčové slovo. Jakmile emulze vyschne, je konec, nejde to nechat na později. Není to jako nafotit film a nechat ho rok v šuplíku a pak se k němu možná někdy vrátit. Baví mě také to, že nemusím zůstat u desky, mohu skenovat, tisknout reprodukce, v procesu si můžeš vybrat, že některé chyby potlačíš, máš šanci dál ovlivňovat výsledek.
Velmi mě lákají opravdu veliké formáty. Jednou bych chtěl udělat výstavu, kde budou třeba třímetrové printy. Zrovna na portrétech ta velikost funguje velmi silně. Velikost umocňuje expresivitu, kterou to v sobě má. Čím dál víc si uvědomuju, že pro fotografa je nejdůležitější finální výsledek. Že držíš v ruce fotku, která nevisí jen někde na disku. Trvalo mi dlouho, než jsem se k tomu dobral, dělal jsem jen málo finálních výstupů. Nerochním se v procesu, abych mohl přelévat chemikálie, ale protože se těším na výsledek. Už se tolik nemusím zabývat technickou stránkou, protože ji mám relativně zvládnutou, a můžu se soustředit na záběr, na emoce, které vyvolává. Celé to byl vývoj, proces i pro mě osobně. U prvních fotografií jsem viděl jen techniku, vady, světlo a tak dále a tím jsem se postupně musel prokousat, respektive se prokousávám pořád dál. Dokážu se vidět ještě o krok dál. Moje partnerka Zuzana mi je v tomhle velkým pomocníkem, dokáže mě postrčit, když se zaseknu na řešení technických aspektů.

Co dalšího?
Myslím si, že je to podmíněné prací s velkým formátem. Nedělám momentky, není to tak, že ulovíš něčí výraz. Musíš člověka k výrazu nějakým způsobem přivést, člověk si tak nějak postupně sedá do role portrétovaného, je v tom zastavený čas. I když používám blesky a nemusím exponovat dvacet vteřin, stejně se portrétovaný ustálí ve výrazu, protože musí nějakou dobu vydržet nehybně. Je v tom zvláštní ztichnutí, proto jsem výstavu v Leica Gallery pojmenoval Tiché portréty. Neřve to, nezastavuju pohyb, spíš zachycuju něco z vnitřku portrétovaných lidí.
Kromě velkého formátu je dalším technickým aspektem, který vytváří jedinečnost fotografií, i dlouhé ohnisko objektivu a díky tomu menší hloubka ostrosti. To znamená, že u kamery 18x24 cm mám standardní délku objektivu 300 mm a hloubka ostrosti je třeba pět až deset milimetrů při portrétním zaostření nablízko. Proto jsou ve fotce výrazně ostré jen oči nebo oči a rty. Rovina ostrosti se dá navíc naklánět, můžu pracovat trochu jinak než s běžným foťákem. Nejen, že tohle technika umožňuje, ale ona vlastně nic jiného nedovolí a bývá problém pracovat jinak. Kdybych chtěl mít proostřenou scénu na portrétu, jde to mnohem hůř, narozdíl od krajiny, kde to možné je. Dohromady tohle všechno přispívá k výsledku. To, jak vypadá kolodium samo o sobě, co dělá s kůží - když má třeba někdo světle modré oči a kůži do červena, vyjde kůže skoro černá a oči jsou přezářené, občas až strašidelně. Horník křížený s huskym. Nehodí se samozřejmě na všechno. Snažím se hledat, co všechno se tím ještě dá vyfotit.

Co zátiší, nebo přírodniny, struktury...?
Zátiší bylo první, co jsem na kolodium zkoušel. Bylo to podmíněné i technikou, protože jsem měl jen stálá světla, relativně slabá a na portrét to moc nešlo. Struktury vypadají také velmi silně, vycházejí výrazně a díky velikosti desky obsahují plno detailů.

Dokážeš v krátkosti popsat, v čem je focení na kolodiovou desku unikátní?
Pro člověka, který se přijde vyfotit, je to především zážitek, jaký pravděpodobně nikdy předtím nezažil. Občas přijde někdo, kdo nostalgicky vzpomíná, jak kdysi dělal fotky v temné komoře v paneláku. Narazil jsem na pár lidí, kteří říkali, že zkoušeli fotit na kolodiovou desku, ale těch je opravdu minimum. Celé je to pro naprostou většinu lidí úplně jiný svět.

Takže lidé si u tebe koupí nejen fotku, ale i zážitek?
Ano, tak jsem to začal i sám vnímat. Původní záměr byl, že budu dělat fotky, ale postupně jsem se naučit, že je v tom něco víc. Portrétovaní o tom pak dál vypráví. Jak viděli něco, co nikdy předtím. Přitom to není nějaká pradávná historie, je to pouhých sto šedesát let staré. A není to ani nijak superkomplikované.

Chce to někdo od tebe naučit?
Občas se někdo ozve, ale workshopy zatím nedělám. Dotazů a zájemců nicméně přibývá, takže nevylučuju, že jednou nějaký workshop udělám. Ze začátku jsem si říkal, že si přece nebudu vychovávat konkurenci, ale to je vlastně hloupost, fotku, jakou vyfotím já, kolodiem stejně nikdo jiný neudělá, udělá ji podle svého. Mě nejvíc baví výsledky. Rád o technice mluvím, baví mě to, ale ty fotky jsou důležitější.

V co věříš, Honzo?
Mám veliký respekt a pokoru k přírodě, k věcem, které nás přesahují. Hodně jsem to prožíval, když jsme byli na ferratových výstupech v Dolomitech. Ty skály jsou skvělá ukázka toho, jak jsme prťaví. To byl pro mě doslova duchovní zážitek.

Takže se dá říct, že příroda je tvůj chrám?
Ne že bych chodil objímat stromy, ale asi by se to tak říct dalo.

Jak by sis přál, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata?
Mám v tomhle směru vzor v dědovi z máminy strany, byl to pan doktor. Vždycky s ním byla sranda a učil mě spoustu věcí, třeba abecedu. Když jsem šel k zápisu, uměl jsem kreslit a číst písmenka. Učil mě i šachy a různé hry. Přesně tak bych si přál, aby si někdo pamatoval mě. To by mi bohatě stačilo.

Na závěr nám Honza udělal dvě fotky, protože si s sebou přivezl všechno potřebné. Rozložil si misky v koupelně, zatemnil okno a udělal improvizovanou temnou komoru. V obýváku postavil světla a nádherný starý foťák s koženým měchem. Viděla jsem celý proces od začátku až do konce. Svítila jsem mu červeným světýlkem, aby se v naší koupelně nepřerazil. Sledovala jsem, jak se fotka postupně vynořuje z desky, jako duch. Moje strakatá halenka, deka přehozená přes křeslo, náš pes v mém klíně. Na druhé fotce jsme s manželem, nejstarší dcerou a vnučkou, vypadáme jako rodina z Kyjevské Rusi nebo osadníci na Divokém západě. Působíme starší, ale fotky jsou doopravdy naléhavé a důstojné, úplně odlišné od všech fotek, které jsem kdy viděla. Je to opravdu nádherná památka. Věřím, že se Honzovi bude dařit, protože dělá překrásnou práci.